Tvar 16/2010

jsou konformní záměrně, kdežto Kelleremanalyzovaná sorta lidí nemůže být konformníuž z principu – nedokáže to, neníjí to vlastní. Umění i literatura ztrácí svojiživotnost, sílu a aktuálnost právě kvůlisnaze udržet se v loajálním chumlu Kellerempopsané servisní elity. Pokud tak budepokračovat dál, zmizí ze scény a stane sedekorativním reliktem. Současná česká literaturaje možná stylisticky dokonalá, avšakobsahově beznadějně prázdná.foto archiv M. K.Tehdy jsem do Olomouce přesídlil z Brna,do kterého jsem přesídlil z Karlových Varů,dva roky po dramatickém rozvodu. Rodinumi zlikvidovala schizofrenně fanatická sektaa já se náhle ocitl v luftu a na ulici. Ve Votobiimi dali týden na to, abych vymyslel projekt,který by obstál v konkurenci. Nápad s antologiemimi přišel jako skvělá možnost, jakpromísit několik uměleckých oborů, kteréspolu vzájemně korespondovaly jen okrajově,nebo vůbec ne. Pojal jsem záměr udělatto kolážově a graficky zajímavě. Ujalo se toa šlo se na věc. Sběr materiálů bylo neskutečnédobrodružství, na cestách a v hospodáchs autory jsem strávil stovky hodin. Nejtěžšíbylo vzdorovat snahám o prosazeníomezeného počtu autorů, většinou spřízněnýchkámošů a kámošek. To se podařilo,i když největší hádky byly v Ostravě s PetremHruškou a dnes již zemřelým HonzouBalabánem. Ostravského fotografa ViktoraKoláře jsem kvůli jeho arogantním požadavkůmz antologie vyhodil a vůbec toho nelituju.Sestavování antologií a permanentníkomunikace s autory byl i velice zajímavýsociologický průzkum. Dnes mne třebamrzí, že v ostravské antologii chybí úvahasociologa Jana Kellera…Antologií mělo být ne deset, ale celkemdvanáct – ještě exiloví autoři a tvorba v kriminálech.Edice skončila kvůli tomu, že silídři Votobie mysleli, že to budu dělat zapakatel, případně grátis. Ty tři antologieměly své regionální hrdiny, kteří mi pomáhaliaž do příslovečné ztráty vědomí. JmenujiIvo Haráka, Michala Kolečka, RadkaFridricha (severní Čechy), Jiřího Surůvku,Jaroslava Žilu (Ostrava), Petra Hanuškua Ladislava Daňka (Olomouc). Dnes už bychdo něčeho podobného nešel, nepřežil bychtu šílenou hektičnost a totálně zhovadilévztahy.Zmiňuješ Jana Kellera… Letos vydalv nakladatelství Slon podle méhonázoru dost zásadní studii nazvanouTři sociální světy. Mimo jiné v ní píše, žese stále víc lidí stává pro tzv. prosperujícíspolečnost přebytečnými. Vnímášto také tak? A pokud ano, v čem vidíšpříčinu?Češi byli vždy extrémně materialističtí.Před třiceti lety prchali přes Jugoslávii naZápad ne kvůli svobodě projevu nebo z politickýchdůvodů, ale z důvodů ekonomických.Potom posílali fotky, jak sedí u přeplněnýchstolů a lednic, fotokýče s nablýskanými autya podobně. Vím to, takhle se tam vyexpedovaloněkolik mých přátel z Karlových Varůa odjinud. Dnes jsou z nich zapšklé a nezajímavénuly, jsou zlí, hloupí a závistiví. Českáspolečnost není prosperující, na to, abybyla, je příliš uzavřená a vzájemně nekomunikující.Prosperita je věcí otevřené societya permanentní touhou vytvářet a poznávatnové. Nezakonzervovávat se. Což neníčeský případ.Přebytečnými jsou potom ti lidé, kteříbyli přebytečnými vždy, v každém autoritativnímči omezujícím systému. Ti nejednosměrní,neklidní, revoltující a zejménati, kteří se nazývají romantičtí idealisté.Jsou považováni za blázny, za idioty a zaparazity. Ti tzv. úspěšní se od nich distancují,štítí se jich, vlastně se jich bojí. Fun­fejetonO PicmošíchPicmoch je kategorie, za kterou vděčíme literárnímuvědci Liboru Magdoňovi, člověku,který přijal western za své životní východisko.Picmoch označuje člověka, který ničím nevadí.Prostě je, věci kolem něj prošumí, v lepšímpřípadě projdou. Jako neživá, neživoucí substance.Jako zvláštní, nijak vzrušující materiál.Takoví lidé obsazují v životě a světě nejrůznějšífunkce a westernový hrdina se jimive většině případů nezabývá, lépe: nezabýval.Stáli mimo jeho záběr a záměr. Tvořili vždyspíš jakousi hmotu, která nijak nevoní, nicnevyzařuje, nijak nevypadá. Jen přežívá.Bohužel se dnes Picmoši pokoušejí společenskyetablovat. Mají pocit, že své první stadiummají za sebou, a protože úspěšně přežili, majíteď právo od světa dostávat víc, ba co hůř –chtějí jej obdělávat k obrazu svému. Zdá se jim,že nastává jejich dějinná epocha a ostatní byto měli vzít na vědomí a buď se Picmochy státtaké, anebo aspoň mlčet.Základním rysem Picmocha je vlažnost.Příliš velká zima, příliš velké teplo mu vadí.Chce průměr. Nemíní se vystavovat tlaku,Milan Kozelka s politikem Miroslavem Kalouskemgují jako nastavené zrcadlo, jako špatnésvědomí těch ekonomicky adaptovaných.Jinou skupinou jsou lidé, kteří se nedokážípřizpůsobit současnému vražednémutrendu. Tento systém se chystá lidi naokraji, počítaje v to i opoziční intelektuálya umělce, zlikvidovat, obávám se, žei nějakým způsobem legálně vyvraždit.Fašizující tendence v české politice jsouevidentní, média však o nich zbaběle mlčí,nebo je mlčky schvalují.Nestává se v této souvislosti přebytečnoui literatura?U literatury je to jiné. Ta si jako přebytečnáči zbytečná připadat může a častotaková i je. Důvodem její zbytečnosti můžebýt nezajímavost, příliš zjevný důraz naneškodný střední proud, odmítání excesů,výstřelků a alarmujících textů, snaha býta zůstat v pohodě. Sociologicky to nejsoudva totožné jevy, jelikož umění a literaturajeho fyziognomie je tak nastavena: pod tlakemse různě formuje a následkem toho vytvořilnebývalé množství druhů. Máme Picmochypolitické, filozofické, literární, výtvarné,vědecké, učitelské; máme Picmochy levé, pravé,středové, levopravé i pravolevé. Máme Picmochyrevoluční i konzervativní, alternativníi konzumní, ale vždy se poznají podle toho,s jakou vehemencí reagují na ohrožení nevlastní existence či své práce, ale na ohroženísvého image. Picmoch je vždy a za jakýchkoliokolností – korektní.Picmošství nejraději parazituje tam, kde senějakou dobu neobjevuje jako hybatel vřelost.Tam, kde je prožívání světa nahrazováno fachidiocií,tam se velice rychle usidluje a běhemkrátké doby ovládne teritorium. Potom v němroste a bytní agresivita – jednou získanéúzemí není Picmoch ochoten opustit, alespoňpokud si je jistý, že neexistuje síla, která bydokázala vřelost navrátit do jím zabydlenéoblasti.Proto se mu nejlépe daří v politice a v kultuře.V první oblasti je Picmoch usazen jako základnístavební materiál; v té druhé působí jehobujení zpočátku překvapivě a odpudivě. A to jeKdyž se vrátím k těm třem antologiím –čím tě zaujaly zrovna severní Čechy,Ostravsko a Olomoucko, že jsi začalprávě jimi? Co mají společné, případněčím jsou literárně zajímavější než jinéregiony? A lze vůbec literaturu vnímatv pouhých regionálních kontextech?Ostravsko a severní Čechy jsou nesmírněpestré a kontrastní regiony. Nikde jindeneexistuje taková kumulace protikladů.Olomouc je oproti tomu konzervativnía neuspěchané město s odlišnými tradicemi.Velkou roli hrálo i to, že tato třiměsta (regiony) velmi dobře a dlouhoznám. Úvahy o regionálním umění jsoujen pusté kecy, alibismus, který má ospravedlňovatnezajímavost tzv. center. Uvedupříklad: nejprestižnější galerie v newyorskéChelsea a Sohu vystavují umělce zevšech možných Prdelákovů a téměř vždyjsou to překvapivé pecky, které podávajíjiný pohled na realitu. To samé platí tadya všude na světě. Za pár let už nebudežádné regionální umění, ale umění buďblbé, nebo dobré. Ostravsko je ve své pestrostiucelenější, severní Čechy skýtají většírozdíly. To se týká i literatury a vizuálníhoumění. Po těch třech vydaných antologiíchměla následovat Plzeň a po ní dvojměstíHradec Králové a Pardubice.S podobným nápadem přišli letos lidékolem ústecké univerzity a rozjeli projektSever, západ, východ… Myslíš si, žedeset let od vydání tebou sestavenýchantologií je dostatečně dlouhá doba nato, aby projekt s týmiž ambicemi jennerozmělnil už řečené, ale naopak přineslněco nového?Deset let je dost dlouhá doba. Vyrostlanová generace, etablovaní umělci se posunulijinam, ne vždy dál. Univerzitní projektv sobě ale skrývá nebezpečí suchého statisticko-vědeckéhoakademismu a absenciživelnosti. Každopádně je to skvělý počina těším se na výsledek. Zajímalo by mne,jak velký tým na tom pracuje. My jsme bylis Petrem Palarčíkem sami dva.Připravila Svatava Antošovánáš nynější stav. Picmoch se v kultuře vynořilv mezidobí. Ve chvíli, kdy na chvíli polevil kritickýduch, objevil se Picmoch a snaží se náspřesvědčit, že každá práce, která má za svůjpředmět věci duševní a duchovní, má svůjobrovský smysl, i kdyby to byla sebevětší pitomost.Picmoch si teď nárokuje pozornost, protožeon přece buduje, tvoří, udržuje kontinuitu.Staví nás do nezáviděníhodné pozice – buďrespektuj malost, která prostě jen zachraňujejakýs takýs kulturní život, anebo jsi arcikacíř,ničitel, intelektuální povýšenec.To je ten hlavní picmošský jed. Pokud připustíme,aby Picmoši utvářeli obraz nás samých,stane se hodnotou každý čin, který se budekulturou zaklínat, i když ji vůbec neumí cítit.Ve jménu demokracie pusťme Picmocha k soběa okamžitě se z něho stane tvůrce norem, kterýnám bude určovat, jaké prožívání je to nejobvyklejší,a proto nejsprávnější. Díky Bohu,jsou tu ještě stále westernoví hrdinové. Ještěnějakou dobu budou tento svět objíždět a svékolty budou tasit proklatě rychleji než Picmoši.Ale jen tak dlouho, dokud se sami nestanouhrdiny v picmošských filmech.Jakub Chrobáktvar 16/10/

filmnormalizace musí být permanentníaneb až na zlaté dno zlatých šedesátýchMichal JarešČeskoslovenská kinematografie v období nejtužší normalizace začátku 70. let přinášela,podobně jako ostatně celá oficiální kultura, jistá překvapení. Ta největšímirakula přicházela zejména od lidí, kteří se v předchozím desetiletí projevovalijako tvůrci snímků výrazně se opírajících o to nové – o poetiku jdoucí proti ustálenýmstereotypům, o humor, absurditu, o „otázky humanitní“ a později o kritikupolitického systému. Dnes se tzv. nová vlna většinou adoruje; hlasy, které ji odmítajíči upozorňují na její výkyvy, bývají v menšině. Jistý klíč k hodnocení nové vlnymůže přinést tvorba právě z počátku 70. let – návrat tvůrců, kteří byli po roce1969 umlčeni.foto Jiří Kučera / Filmová databázeTa část filmařů, z nichž většina měla svůjposlední snímek z přelomu 60. a 70. letv trezoru a byla postižena „stop-stavem“, semohla realizovat maximálně v dokumentu(jako Juraj Jakubisko) nebo v divadlech(např. Ewald Schorm). Zákaz točit znamenalnevratné chorobné změny v organismu celéfilmové nové vlny. Nemoc by však nepropukla,kdyby nebyla latentně přítomnauž předtím. Je to evidentní na výsledcích:nikdo z režisérů 60. let, kteří zůstali v ČSSRa v tzv. normalizaci mohli tvořit, už nepokračovalv nastoupené cestě. Tito tvůrcisvou poetiku začali postupně spíše vykrádat,než aby ji rozšiřovali a dál s ní pracovali.Ukazuje to však něco hlubšího: vyčerpanostnové vlny jako celku a ztrátu soudnosti jednotlivýchrežisérů.Od Jelena ke SteklémuPodobně jako v literatuře i ve filmu uvolněnémísto – vzniklé zákazy, emigrací a oddalovánímnatáčení či premiér – nejprvezahltili takřka o generaci starší tvůrci, kteřídostali svou (druhou) šanci. Zatímco v literatuřezačala nakladatelství vydávat škáludruho- a třetiřadých básníků, debutujícíchza protektorátu či těsně po něm (jednalo senapř. o Karla Bodláka, Karla Boušku, JosefaJelena, Josefa Rumlera, Zdeňka Šeříka),ve filmu dostali prostor režiséři jako KarelSteklý či Vojtěch Trapl.Příklon některých tvůrců mladší generacek oficiálnímu kulturnímu směru dokazovalveřejnosti posun – potvrzení onoho„znormalizování“ posrpnové společnosti.V literatuře za všechny uveďme Karla Sýse,který se naplno vrátil až v roce 1977 sbírkouDlouhé sbohem, v kinematografii to byliJuraj Jakubisko, Jiří Menzel nebo JaromilJireš.Především v dílech mladších filmařů tédoby, resp. v jejich prvních normalizačníchfilmech, s nimiž přilezli ke křížku po „doběsvého pomýlení“, se zračí dobová estetikav čisté podobě. Nemalou výpovědní hodnotutu mají náměty. Ty se v podstatnémíře dotýkají oslavy lidské práce, velkýchstaveb a příběhů kolem nich. Ať to je Jirešůvsnímek Lidé z metra (1974), heroizujícíZáběr z filmu Kdo hledá zlaté dnove třech povídkách pražskou Stavbu československo-sovětskéhopřátelství, nebo Jakubiskůvdokument Stavba storočia (1972)o ropovodu Družba. Jistým vrcholem tohotosnažení je pak snímek Jiřího MenzelaKdo hledá zlaté dno z roku 1974.„Kratochvíl?! To je tatra, rozumíš?“Jiří Menzel si jako nositel Oskara za filmOstře sledované vlaky (1966) zřejmě muselprojít nelehkým rozhodováním, jak dál. Najeho tvorbu se čekalo daleko toužebněji nežna ostatní; po emigraci Miloše Formana,Ivana Passera, Jana Němce, po umlčeníPavla Juráčka a odchodu Ewalda Schormak divadlu zbyl – společně s Věrou Chytilovoua Antonínem Mášou – jako jedenz posledních novovlnných typů. Po filmechjako Zločin v šantánu (1968), kde se mimojiné v epizodní roli objevil i Josef Škvorecký,nebo Skřivánci na niti (1969), kteřískončili v trezoru a byli dáni do distribuceaž po roce 1989, visela stále ve vzduchuotázka: Jak Menzel dále zúročí svůj nepopiratelnýtalent? A povedlo se mu to, jen coje pravda. Výsledek, se kterým přišel v roce1974, dokazuje, jak normalizace udělalaz lidí cosi mnohem nenormálnějšího, nežve skutečnosti jsou. Člověk v takové situacitotiž hraje na obě strany, dává vlkunažrat, aby koza zůstala celá, a ještě si přitom myslí, že na to vyzrál. To, že ho dějinystejně doženou, si neuvědomuje, a i kdyby,ona dvojí (trojí, n-tá) hra by mu zcela jistědala další důvod, jak ukázat na sebe jakona oběť. Menzel se snažil, byla to přecenelehká doba... Podobně mohou nyní mluvittehdejší novináři, že psali mezi řádky(zejména do Rudého práva, ale koneckoncůkamkoli jinam), i zpěváci a herci, že přicházelise svým taky-odbojem.Jiří Menzel se po několikaleté práci v DivadleNa zábradlí (inscenoval mj. GorkéhoNa dně nebo Alchymistu od alžbětince BenaJonsona) vrátil s filmem, který je problematickýne tématem nebo zpracováním, alevyzněním, uměleckým gestem. Původnínámět filmu (s názvem Frajeři na blátě)vznikal od roku 1972, kdy Vojtěch Měšťan,redaktor časopisu Svět motorů, navštívilstavbu vodního díla Dalešice, aby o ní napsalreportáž. Společně s Rudolfem Rážem, scenáristouFilmového studia Barrandov, začalipsát příběh, v němž „chtěli (...) ukázat podmanivost,kterou stavba zapůsobí na kteréhokolivčlověka, přicházejícího zvenčí. (...) Spíš jsme sejen snažili dávat dohromady a spojovat v jednotnýcelek nejrůznější historky, které jsem nastavbě slyšel a které se vždy někomu udály. Takvznikly základní dějové prvky scénáře,“ píšeMěštan v časopise Kino č. 20/1974.Příběh je to věru prostinký. Chlapec LáďaKratochvíl (Jan Hrušínský) se vrátí z vojnya jeho milá, dívka jménem Petra (Jana Giergielová),ho dotlačí k tomu, aby se vzdalsvého hodinářského řemesla a našel sinějaké lépe placené místo – chtějí si totižkoupit podkrovní byt. Když Láďa odmítnedělat kompromisy a brát úplatky (jakoPetřin kamarád, zelinář Ivan, nebo jejíotec řezník), zaujme ho v televizi zprávao stavbě přehrady v Dalešicích. Láďa, kterýv průběhu děje neprochází žádnou vnitřníproměnou a je tahán z místa na místo a neustálesi zachovává tvář toho nejkladnějšíhoz kladných hrdinů, se přihlásí na stavbu jakořidič tatrovky. To je zhruba prvních dvacetminut snímku: mírná a veskrze komunálníkritika drobné zkorumpovanosti a tzv.maloměšťáckých přežitků má mít svůj kontrapunktv hodném, pracovitém, takřka bezkonfliktníma trochu naivním Láďovi. Následujícízbytek filmu je „oslavou“ práce. Láďase nakonec rozejde s Petrou a pokračuje dáljako dělník na stavbě. Jedinou dramatickouudálostí je tak ukázka rozkrádání socialistickéhomajetku – černá jízda s ukradenýmpletivem na stavbu rodinného domku jevšak promptně odhalena, a je příznačné,že pachatel není z dělnického kolektivunadobro vyřazen, naopak je deklarováno, žedostane příležitost svůj poklesek odčinit.Dialogy v celém snímku jsou značněnudné, banální, ale nikoliv v duchu improvizacea volného proudu jako u filmů z 60. let.Zatímco v nové vlně se bezradnost a tupoststávaly tématem, zde se situace otočila –o tématu se vypovídá bezradně a tupě. Scenáristéjako by své dílo psali pod vlivemrohypnolu. Na filmu pracovali hned čtyři –kromě Jiřího Menzela Rudolf Ráž, Vojtěchna všech sloupíchMěšťan, ale také dnes velmi ceněný ZdeněkSvěrák –, avšak ani jednomu se nepovedlovystavět funkční dialog. Vojenské výkřikytypu „Kratochvíl?! To je tatra, rozumíš?“,kterými jsou ozdobeny jednotlivé scénypo Láďově příchodu na stavbu, usvědčujíautory, že nevědí nic o tom, jak natočit film--oslavu stavby. Je vidět, že v době vznikufilmu neměli absolutně žádnou zkušenosts tím, jak dělníci mluví a co mezi sebou řeší.Snad až na postavu Pepíka Němce (FrantišekHusák), jenž kratičkým monologem(„To tady máme prachu, že jo, slečno? / Samejprach. / To dybyste viděla, když zaprší – samejmarast. Tady všude kolem – samej marast... /Buďto prach, nebo marast.. // Teď tady mámeprach...“) ukazuje trochu víc než papírovostslov. Tímto monologem se mírně odkazujei k původnímu názvu snímku, Frajeři nablátě, který podle Vojtěcha Měšťana „ztratilopodstatnění“ ve chvíli, kdy na stavbě bylazima „jiná než loňská, na jaře málo pršelo,a proto bylo také málo bláta“ (inu, reportér zeSvěta motorů se nezapřel).Od nějaké dvaadvacáté minuty nechávárežisér takřka somnambulně blouditkameru po stavbě, pronásleduje tatrovku,kterou Láďa řídí, a za zvuku svěží a optimisticképísně Angela Michajlova předvádírůst stavby. Nechybí tu naprosto nic, co jepro tzv. normalizaci tak typické: Je tu československýfederalismus (moudrý MiškoPolívka, kterého hraje „nezapomenutelný“Július Pántik, je Slovák). Je tu skrytá, aleo to příkladnější moudrost stranické skupiny(v případě Láďova přesunu na bagrnorské značky Broyt se za našeho kladnéhohrdinu skupina zaručí). Je tu klid na prácia trvalý optimismus. Všimněme si třeba,že ve filmu je téměř pořád pěkně, jedinávýrazná změna počasí nastane v okamžiku,kdy se Láďa vrátí do Prahy a najde tam svoudívku Petru v objetí zelináře Ivana. Tehdyprší a je noc – tma a sychravo. Jinak je všeprozářené a denní.TikNejvětší problém celého vyznění filmu neníani tak v přitakání socialistickému budovánía zobrazení heroismu práce, jako spíšv tom, že se do služby ideologii nechalaTento trabant, vyfocený před dvěma lety na jednom teplickém parkovišti, jako by svýmnápisem hlásal, že čas přece jen oponou trhnul. Autíčko zůstalo sice nadále nejlidovějšímze všech lidových automobilů z časů normalizace, ale dneska se už dokáže setsakramentskyodvázat.uoaafoto anttvar 16/10/

vcelku bez větších problémů přenést celánovovlnná dekáda s jejím zájmem o prostéa ještě prostší. Průšvih celých sedmdesátýchlet má kořeny v letech šedesátých,a ne že ne – v tom, jak si i skuteční umělcirozdělovali moc a obhospodařovali pozice(jakkoliv samozřejmě lze mít pochopenípro ty, kteří v 60. letech prožili své texaskovémládí a teď mají sklony na té doběvidět jen to nejlepší). Normalizace je jendůsledek neefektivní přežranosti (nejenfilmových) princátek předcházející dekádya jejich neschopnosti si tuto přežranost připustit.Obviňovat někoho jménem nemásmysl, obviňovat amorfní celek společnosti,kde se mísila deprese a kocovina ze srpna1968 s vyčuraností, ještě méně. Viníci jsmevšichni, ale někteří přece jen víc, a bohuželjsou to právě ti, kdo byli ochotni točit filmyve společenském kontextu raných 70. let.To, co z Menzelova filmu Kdo hledá zlatédno dělá exemplum, je nejen přitakání schematismua socialistickému realismu, alelovi, reagovala na něj Kateřina Pošovádlouhým dopisem pro časopis Scénač. 17/1990, nazvaným Nikdo nemůže býtprorokem ve své vlasti. V něm napříkladpíše, že Menzelův film „Není (...) žádnéveledílo, to uznávám. Ale aktivistické? Tím,že akcentuje užitečnost tvrdé chlapské práceoproti výnosným zelinářským čachrůma zapšklému maloměšťáctví?“ To ukazujebuď na fakt, že film byl vnímán skrzedobovou atmosféru jaksi neadekvátně(„užitečnost tvrdé chlapské práce“ si všaki díky své praxi v někdejším podniku LIAZosobně představuji jinak), anebo na to, ženormalizace pokračovala vítězně vpřed navzdoryvšem revolucím.• • •Dnešní český svět, ve kterém zcela jasněnacházíme paralely se světem počátku70. let, je jen o jedno poschodí výš. Aleopět tu jsou ti, co ochotně vycházejí vstříctéž potvrzení tiku, který v sobě nesou celádlouhá léta normalizace. Tiku – pomrkávánína okolí: my přece víme, jak to je, my se sicevezeme, ale opatrně sypeme písek do soukolí,aby se kola zadřela. Ale ne hned. Typickýmúkazem může být scéna z filmu, kdemá Petra na dveřích velký plakát s JiřímSuchým, což je takzvaně odvážné, protožeSuchý patřil na počátku normalizace k postavámkdyž už ne přímo zakázaným, tak alespoňupozaděným. A zároveň je tenhle tikstrašlivý a nebezpečný ve své dvojakosti.Stala se z něho trvalá křeč – doklad toho, ževšechny cesty do pekla jsou dlážděné dobrýmiúmysly.Normalizace vyhrála, protože si bylavědoma toho, že musí být permanentní,jinak nebude vůbec. Vsákla se do myšlení,chování a činů všech, kdož měli myšlenky,činy a chování přenášet dál a působit jimina společnost.Když Andrej Stankovič v Respektuč. 7/1990 napsal článek o Jiřím Menzekdejakémunesmyslu, který si někdo mocnějšívyvzpomene, opět se říká, že doba jeuž taková, opět politikové ve svůj prospěchdeformují, na co se podívají, opět bují klientelismusa korupce, opět se uniká do jinýchmíst a časů, do sportu a zábavnosti. Jen topomrkávání odpadlo – zaplaťpánbůh aspoňza takové drobnosti. Mluvit o skutečnémsvětě by dnes znamenalo pro změnu ignorovatamorfní vetešnictví celebrit, najít jinéautory, než jací se derou dopředu pro svýchpár vteřin slávy.Naštěstí pro nás můžeme v permanentnínormalizaci pokračovat i my – vždyť normalizacekdysi zrodila i underground a alternativníumění. Dnes jde jen o to, porozumětté spirále dějin, která se poučila z krizovéhovývoje a už se nedá opít rohlíkem za30 haléřů. Cesta to bude delší a bolestnější,s většími ztrátami a s daleko silnějšímisvody a lákadly než ta do roku 1989. Plujemekrajinou Sirén, ale vosk v uších snadještě drží.na hranici Jan Keller: Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Slon, Praha 2010nemilosrdný pohled za oponuSociolog Jan Keller (nar. 1955) od začátkudevadesátých let nelítostně tepe systém, doněhož jsme se my naivnější s nadějemi vrhli.Keller byl pojmově vybaven pro jeho kritiku,což by nás mohlo poněkud znepokojit. Jistéale je, že nepatří k převlékačům kabátů, a tozase mluví v jeho prospěch. Jeho kritika senevybíjí v žurnalistickém hledání senzací.Nepatří k těm, kteří si předsevzali, ubavitnás k smrti. Ba není ani trošku zábavný.Není také aktivním politikem. Neusilujeo vstup do sněmovny s předpokladem, žemá lepší program než ostatní. Asi si nečiníiluze, že by cokoli ze svých postřehů prosadil.Možná sdílí s anarchisty přesvědčení,že kdyby volby mohly něco změnit, už by jebyli dávno zakázali. Dělá cosi mnohem děsikellerovasvětská apokalypsaIvan O. ŠtampachPřed dvěma desetiletími jsme si vydechli, že jsou konečně z veřejného prostoruvyhnány hloupé teorie o třídním složení společnosti a o konfliktu mezi sociálnímivrstvami. Vzpomněli jsme na politickou anekdotu, že všichni jsou si v socialismurovni, ale někteří jsou si rovnější, a očekávali jsme, že teď budeme opravdu rovnoprávnýmiobčany. Domnívali jsme se, že budeme občany suverénními, a těšilijsme se na to, že odteď už bude docházet jen k ušlechtilé, rytířské konfrontacipolitických programů a filozofických interpretací lidského osobního a sociálníhoživota v jejich pozadí.Záhy jsme zjistili, že politické panoptikum,které zahájilo činnost, by bylo komické,kdyby nemělo některé tragické důsledky.Zavládla blbá nálada, jak to tehdy pro lid srozumitelněoznačil jeden z jejích spoluautorů.Zjistili jsme, že dřívější fiktivní rovnost obyvatelse změnila v tom směru, že tuto fikci(kromě ústavních dokumentů) už nikdonepotřebuje. Nerovnost se už výslovně hájí.Bývalý vysoce postavený policista z útvaruzaměřeného na závažnou hospodářskoukriminalitu, dnes advokát, přednedávnemv zábavném televizním pořadu konstatoval,že politici odleva doprava jsou spojeni nejense zájmy vlivných firem, ale také jsou přímoaktéry organizovaného zločinu. Ačkoliv seprý policie většinou snaží, nemůže pachatelevelkých korupčních skandálů dostihnouta poslat před soud. Když tohle člověkposlouchá, dělá se mu nevolno. Co nás ještěnutí žít ve lži? Proč bychom měli předstírat,že je vše v pořádku? Jak se vyrovnat s tím,že již není kam odejít do exilu? Východiskoby se mohlo vidět v asketickém odvratu odsvěta politiky a mystickém ponoru do Prázdnoty,nebo do božské Plnosti (jak je komulibo) – pokud ovšem duchovní zkušenostinejsou sociálními konstrukcemi a jejichúčelem není člověka přesvědčit o tom, žejakákoli angažovanost je marná.vějšího a nebezpečnějšího: popisuje, srovnáváa analyzuje. Jeho analytický mozekrozkládá sociální realitu na prvočinitele.Rozcupuje každou fikci či iluzi. A možná sedokonce při tom cítí bezpečně.Ve své jedenácté knize publikované pozměně režimu dochází v kvalifikované kriticepoměrů nejdál. Ukazuje s oporou zejménau současných amerických a francouzskýchoborových kolegů, proč různé hypoteticképolitické spory (např. rivalita centra a periferií,sváry etnické, konflikt měst a venkova)ustupují a vše se redukuje na spor společenskýchvrstev. Nově aktuální či aspoň podlestřízlivého Kellera hrozící sociální stratifikaceje velkým překvapením 21. století.Zvláštní, od všední reality odloučenýsociální svět tvoří podle autorova sděleníekonomické, a proto i mocenské elity.Postavy, o nichž v této souvislosti častoslyšíme, totiž špičkové manažery, poslance,senátory, hejtmany či ministry k nim pochopitelněpočítáme, ale není radno je zaměňovatse skutečnými držiteli moci, v jejichžslužbách jsou tyto pomocné elity v námezdnémpoměru. Keller ono nejvyšší patrosvětské hierarchie uvádí do českého prostředípod označením diskrétní elity. Kdyžčteme pouze sedmistránkovou suše věcnoukapitolu věnovanou této společenské skupině,naskakuje nám husí kůže, i když nenířeč o krvavých zločinech. Cítíme se vydánivšanc ničím neomezené moci těchto pohádkovýchboháčů – moci nad státní správou,nad zákony, nad policií, ba do jisté míryi nad soudy, které si však zatím snad udržujínezávislost nejúspěšněji.Z nevolnosti nad krutou realitou bychomse chtěli vylhat poukazem na podobnostKellerova popisu se starými známými teoriemispiknutí. Jeví se to příbuzné zkazkámo vládě židozednářů nad sdělovacími prostředky,tvorbou zákonů, exekutivou, právem,vzděláním, vědou a uměním. JenžeSociologické nakladatelství Slon s edičníradou o sedmi většinou zvučných jménechgarantujících odbornou korektnost nepodporujeúvahu o možné autorské libovůliinzercea fantazii. Odkazy na uznávané sociologyz jiných zemí dodávají diskutabilnímu rozboručeské, západní a světové sociální stratifikacevěrohodnost.Vysvětlení všednodenních mediálních příběhůo sežehnutých romských holčičkáchnebo k smrti ukopaných bezdomovcích námposkytne kapitola o kriminalizaci chudoby.Ukazuje totiž, že brutální lidové trestáníneúspěchu na tržišti světa v této radikálnípodobě je jen špičkou ledovce. Pod hladinou,ale ještě v dohledu je institucionalizovanépohrdání nemajetnými a sociálně vyčleněnými.A tak není projevem osobní podjatostia přezíravosti řadových policistů, kdyžperlustrují převážně lidi zjevně nemajetné,když se k nim chovají vulgárně, tykají jimbez ohledu na pohlaví a věk a nerespektujíjejich systémem halasně deklarovaná práva.Pro nemajetné, chudé, vyčleněné platív očích orgánů presumpce viny, přinejmenšímdo té doby, než se kauza dostane předsoud. S Kellerovými poznatky korespondujenedávný plán některých pražských politikůzřídit lágry s „pevným“ režimem, v nichž semají mimo obydlenou oblast koncentrovatzávadové osoby, zatím ještě pod záminkou,že tam o ně bude pečováno.Do praxe státních institucí prostupujetento sociální rasismus svého druhu s racionálnímodůvodněním. Separace chudýchje racionálním opatřením na ochranu bezpečíelit a zajišťuje se tím levná pracovnísíla. Nečekané informace o zhruba desetinásobnémrůstu uvězněných lidí za pouhétři dekády v zemích, které lze již zařaditk vyspělým postindustriálním společnostem,mají původ v oficiálních vládních číslech.Nebylo třeba podniknout alternativnívýzkum a tím méně odvolávat se na tajnézdroje. Věznění bez legálního obviněnía bez rozhodnutí soudu a mučení vybranýchuvězněných se pozvolna propracovává dorepertoáru uznaných metod.Autor této světské apokalypsy nepotřebujemayské kalendáře. Nechá nepříjemnýmjazykem promlouvat sama fakta. O budoucnostise vyslovuje. Nevrací se k ideologickýmschématům z dob svých odborných počátků.Stačilo by mu udržení sociálního státu, tedyvlastně jakéhosi standardu „staré“ Evropy.Považuje to za možné. Nebudou při tomznít fanfáry. Jde jen o využití demokratickýchpostupů a spojení sil. Dodal bych,že alchymická transmutace společnostiz dnešní plutokracie zamaskované fiktivnídemokracií v demokracii reálnou je málopravděpodobná, ale není vyloučena. Možnáz mystického ústraní přece jen vyjdeme doulic – a do volebních místností.Statutární město Děčín a Městská knihovna Děčín vyhlašují XIV. ročník soutěžeLiterární cena Vladimíra Vokolka 2010Soutěž je zaměřena na poezii a je určena mladým lidem, kteří trvale žijí v ČR; uskuteční se ve třech věkovýchkategoriích: autoři od 15 do 18 let včetně, od 19 do 24 let včetně, od 25 do 35 let včetně.Soutěžní příspěvky zasílejte v maximálním rozsahu 10 textových stran ve třech vyhotoveních na adresu:Městská knihovna Děčín, ředitel Mgr. Ladislav Zoubek, Raisova 3, 406 55 Děčín IV. Obálku označte značkou„LCVV 2010“. Zaslané soutěžní příspěvky se nevracejí.Své jméno, příjmení, datum narození, trvalé bydliště, školu nebo zaměstnání napište na zvláštní papír, kterýsamostatně vložte do obálky k zaslaným příspěvkům. Dále připište souhlas se zařazením Vašich osobníchúdajů do databáze soutěžících a s případným zveřejněním soutěžního textu. Bez těchto údajů nemohou býtpříspěvky zařazeny do soutěže. Soutěž je anonymní, proto osobní údaje nepište na listy společně s příspěvky!Soutěžící, který již 2x za sebou získal ocenění v minulých ročnících LCVV (1.–3. místo), nebude opětovnězařazen mezi vítěze.Literární příspěvky zasílejte nejpozději do 5. listopadu 2010. Rozhoduje razítko pošty na obálce.Všichni, kteří se zúčastní literární soutěže, budou ve druhé polovině ledna 2011 pozváni na slavnostnívyhlášení výsledků do děčínské knihovny, kde budou oceněné texty reprodukovány a rovněž k této příležitostibude tradičně vydán tištěný sborník nejlepších prací.Bližší informace: www.dcknihovna.cz, email: reditel@dcknihovna.cz; tel. 412 530 728, 412 530 976.tvar 16/10/

studiestrážce majákunad poezií richarda caddela„Vždycky jsem měl majáky rád, už od nejútlejšího dětství. Ta myšlenka hřejivého lidskéhosignálu v temnotě! Pocházím ještě z generace, kdy majáky obsluhovali skutečnílidé, a ne stroje jako dnes. Maják má ale také význam výstrahy. Nechoď sem! Nedotýkejse, pozor! To se mi líbí…“ (Richard Caddel v rozhovoru s Petrem Mikešem zesrpna 2001, otištěném v Revolver revue 48)Britského básníka, editora, nakladatelea literárního historika Richarda Caddelapředstavily českým čtenářům zatím dvěbásnické knihy vydané v nakladatelstvíFra, obě synoptické, konfrontující anglickýoriginál s překladem Petra Mikeše. Roku2002 to byl výbor z básníkových dosavadníchděl Slova straky (Magpie Words) a roku2007 závěrečná autorova básnická sbírkaPsaní v temnotě (Writing in the Dark), na nížpracoval až do posledních dnů svého života(několik ukázek z této knihy bylo zařazenoi do Slov straky). Později Fra zdarma zpřístupniloSlova straky v elektronické podobě.Slova strakyVýznamným motivem Caddelovy poezie jemaják, stavba vtělující přítomnost země,vertikála na horizontu. Maják symbolizujebezpečí, stabilitu a bdění a současně varujepřed nebezpečím zrádných pobřežních skalisek.Ambivalenci jistoty a ohrožení potvrzujíi obrazy k majáku analogické – nebeskátělesa. Měsíc a slunce v Caddelových básníchupozorňují na přítomnost jiných, vzdálenýchpevnin. Hranice mezi jistotou a nejistotouje tedy v obrazu majáku rozkolísána;podobně se v sobě zrádně zrcadlí a mezisebou přecházejí bdění a sen, světlo a tma.Sen je kotvou bdění. Sen přetváří skutečnost,rozkládá ji a dočasně izolované obrazynově přeskupuje, ve zdánlivě známých kulisáchse tak rodí nové příběhy. A jak známo:podobně básnický jazyk je novou realitou(snem) jazyka běžného (slovo je v kontextuuměleckého díla povýšeno na symbol;přesto však zcela nepozbývá svých vazebk vnětextové skutečnosti, ke svému „nebásnickému“užití). Caddel se ve své poeziineodříká ničeho z toho. Maják pevně stojícína zemi (pro níž) roste odhodlaně do nebe.Caddelovu poetiku určuje imaginativní,muzikální a emocionální opojení pozemskýmbytím, na něž hned na počátku Slovstraky upozorňuje autorské motto: „Readyto be any thing, / in the estasie of being ever…“(„Připraven být čímkoli, / v extázi, že buduvěčný...“). Pomíjivost, tedy nestálost prožitků,obrazů a zkušenosti, zachycovanáa uchovávaná v nepevných sítích pamětinachází v zrcadle Věčnosti svůj odrazsymbolický, stálý. Realita projektovanáCaddelovou lyrikou není světem omšelévšednodennosti, byť jedním (nikoliv všakjediným) inspiračním zdrojem této poezieje bezprostřední reflexe všedního života,ale bezmála snovým prostorem obnovujícíchse zázraků. Symbolickou freskou, stáleoživovanou, domalovávanou a přemalovávanou(ale ovšem i prýskající a ustupujícíspodním vrstvám), jejíž různorodé obrazyse živě prostupují, překrývají a v dramatickýchsetkáních probouzejí paměť časoprostoru,s nímž se prožívající bytost, malířslovy, spojuje. Odtud překvapivé vracení sea aktualizování některých motivických skupin;zážitky se sobě podobají, ale i některýzvláště intenzivní se může několikrát navrátitvždy obdařen novou hudebností, imaginacíči emocí (srov. např. básně Homage to W.C. W. a Kalangaeaf!).Reflexe pozice subjektu v čase, v historiije jedním z hlavních Caddelových témat:objevování analogií a blízkostí různých dob,zpětné poznávání kdysi nepostřehnutékrásy a odkrývání onehdy přehlédnutéhovýznamu. Ostatně báseň nejednou uzavíráverš či několik veršů zdůrazňující, že právězazněvší reflexe plně náleží minulosti, cožvnáší do snového textu nostalgický tón; srov.např. konec básně From Wreay Churchyard(Hřbitov ve Wreay): „[...] it was // Spring inthe far / hill, it was / time.“ („[...] bylo // to jarov dalekých / kopích, byl to / čas.“)Soustředěnou reflexi světa a lidskéhoživota, v níž je impresivní malba prohlubovánasymbolickým výkladem, nese vůlek bytí, k otevřenému, komplexnímu prožívánía přijímání všech nabídnutých podnětů,ke vzájemnosti vlastního já a země, vedoucík prostoupení obou pamětí a ztotožněníjazyka či intonace. „[…] to live here / is not toescape,“ („[…] žít tady / neznamená unikat“)přesvědčeně zaznívá v jedné ze stěžejníchautorových básnických skladeb Fantasia inthe English Choral Tradition (Fantazie v tradicianglického chorálu). V tomto vyznání setěsně spojují nadčasové symboly s rodinnou,osobní i společenskou motivikou, coževokuje utváření nesnadno vymezitelnéintimní mytologie jednoho lidského života,jejíž nejsoukromější prožitky nově osvětlujíšeré relikty dávnověkosti a vzájemněse zrcadlí s dramaty přítomnosti; ostatnějiž přijetím jazyka se člověk stává součástíjednoho rozlehlého světa. V této skladběse například zkušenost odvěkého, inkarnovanámagnetizujícím obrazem ohně, přímoodvíjí od vybavené vzpomínky a asociativněpřechází v motiv majáku, v němž se spojujíoba řečené póly: „one winter’s day / recalled,spark / that took the fire / that gave the heat/ loom of lighthouse / in black night / inside /a conforming fire to warm the hall / outside/ the winter storms raging“ („jednoho dnev zimě / si vzpomeneš na jiskru, / jež zažehlaoheň / který dal teplo / obrys majáku / v černénoci / uvnitř / útěšný oheň jenž zahřeje síň /venku / zuří zimní bouře“).Hloubku inspirujících podnětů potvrzujei výsostná hudebnost jejich básnické artikulace.Caddel se pečlivě věnuje zvukové roviněsvých básní. Citlivě volené obrazy klade dodrobných, zdánlivě nesouvislých veršovýchskupin, rozkládajících celistvý tok básně domnohotvárně meandrujících, roztékajícíchse i slepých ramen. Život země zní bohatoupolyfonií, jejíž součástí je i hlas reflektujícíholyrického subjektu, který se přimyká k různýmmelodiím, ale vytváří i svou vlastní.„Lighthouse outs out its signals / to no ship / butsings / a voice of life / how small it may seem /in dark“ („Maják nevysílá své signály / žádnýmlodím / ale zpívá / je to hlas života / zdá se takmalý / v temnotě),“ odkrývá lyrický subjekttuto kvalitu ve zmíněné básnické skladbě,jejíž struktura vychází z anglického chorálu(autor ji komentoval ve zmíněném rozhovorutakto: „Báseň používá formální hudebnítropy z anglického chorálu (následující větaje ozvěnou předcházející věty a tak dále). Jev ní také vtěleno, jak si představuji geologickýprůřez krajinou severní Anglie. Tu báseň jsemnavíc psal v době, kdy v naší zemi probíhalyvelké stávky horníků, a reflektuji v ní i jejich boj,stejně jako bezohledný způsob, jakým s těmitolidmi zacházela naše vláda. A jako vždy, je v níi oslava rodiny a přátel, juxtapozice osobníchhodnot a politických pseudohodnot.“).Veršová kompozice plná pomlk a odsazenípřipomíná partituru, v níž je každému zaznamenanémuhlasu vyhrazen vlastní prostor;„separace“ hlasů je však jen optická, básnickouskladbu protékají a scelují rafinovanáecha. Zatímco vytištěná slova obklopenábílými místy se podobají světlům planoucímz majáku do tmy, jejich hlasová artikulacemá charakter stálé záře, která přenášído noci „něco ze dne“. Verše se rozpadajíi v jiných autorových básních, ale rozvolněnéstrofy nabývají podoby „definitivního“torza jen výjimečně: zpravidla je mezi seboupropojuje syntaktická (a někdy také zmíněnáeufonická nebo rytmická) návaznost.Ani ta ovšem není pokaždé jednoznačná.Decentralizované, osvobozené verše jsouvýznamově otevřenější a otevírají se čtenářověkombinatorice, ne nepodobny živelněautonomnímu mallarméovskému „vrhukostek“, kterou posiluje také neflektivnostangličtiny. Rozpadáním vět do křehkýchstrof se současně posiluje význam přesahu.Enjambement zde ponejvíce znejišťuje přirozenou,očekávanou kontinuitu souvislévěty tím, že na jedné straně navozuje dojemnáhlého odmlčení a na druhé izoluje pokračujícíslovní spojení, čímž téměř v brémondovskýchintencích (zejména v myšlenceo básni zastupitelné jediným veršem) posilujejejich estetický náboj.V básni The Limits (Meze) připomíná tatostruktura příležitostné poznámky, glosy naokraji „prožívání“, které se z izolovanýchpostřehů proměňují v ucelenou báseň. Představukonečnosti, vyvolanou zkušenostíjedné noci (nebo snad vícera nocí spojenýchnějakou ozvěnou, již odkryla senzitivníosobnost prožívající plně prostor, v němž seocitla?), zde nesou obrazy destrukce, strachua mrazu; samo slovo však tento dojemzpochybňuje, meze jsou prolomeny silouimaginace a symbolické mluvy.inzerceKarel KolaříkHudební i tvarovou polymorfii Caddelovypoezie reprezentuje například zmíněnáskladba Fantazie v tradici anglickéhochorálu, jejíž části jsou specificky strukturoványa stylizovány: např. jedna z nich jezaložena na anaforickém opakování jedinévěty („dealing with the anger of a friend“) barvitěrozvíjené různě rozsáhlými (či spíše nerozsáhlými)veršovými skupinkami, dalšíje prozaizujícím „automaticky“ působícímpásmem, skládajícím zazněvší spojení donových, bezmála surreálných celků…Psaní v temnotěPoslední básnická sbírka Richarda CaddelaWriting in the Dark (Psaní v temnotě) zůstalaotevřena, nedopsána. Proces jejího psanícharakterizoval Caddel několikrát, předevšímuvedením do prostoru poezie, do tvořivéintimity, v níž svou knihu komponoval:„Některé (zřídkavé) pěkné večery v Anglii, a jinév Japonsku, spolu s kapesním Psionem s podsvícenouobrazovkou, mi umožnily sedět venku donoci a dělat si poznámky pro tyto básně, doslovave tmě. Metodologicky jde o určitý průzkumterénu a současně je to i pocta názvu RobertaDuncana. Stále na této řadě básní pracuji.“K psaní v temnotě se vyjádřil i v rozhovorus Petrem Mikešem: „Většinu večerů minuléholéta, když bylo aspoň trochu pěkně, jsem sedávalna zadních schodech našeho domku a pozorovaljsem, jak odchází světlo. Ptáci usedali na větvea začaly se objevovat první večerní hvězdy. Člověkpřemýšlí o tom, co se ten den stalo, a díváPsí víno, časopis pro současnou poeziiadresa: P. Štengl, Kovanecká 2107/8, 190 00 Praha 9předplatné: psivino@gmail.comtvar 16/10/

výtvarné uměnígrassův nejen zvířecí bestiářAleš KnappLaureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999 Günter Grass je v jedné osoběspisovatelem i výtvarníkem. Kresby na obálkách jeho knih – i těch, které vycházejív překladu do cizích jazyků včetně češtiny v nakladatelství Atlantis – jsou právě odsamotného Güntera Grasse. Na výstavách se ale s Grassovou výtvarnou tvorbousetkáváme zřídkakdy.Centrum Friedricha Dürrenmatta ve švýcarskémNeuchatelu připravilo do 12. zářípozoruhodnou expozici, kterou jsem navštívil,a tak se mohu podělit o několik postřehůk zamyšlení nad tvorbou Güntera Grassejako výtvarníka.Švýcarský dramatik a prozaik FriedrichDürrenmatt – jehož centrum bylo vybudovánopřed rovnými deseti lety tak, že architektMario Botta zdařilým způsobem rozšířilDürrenmattův dům nad městem s krásnýmvýhledem na Neuchatelské jezero (Neuchatelse nachází několik desítek kilometrůjižně od Basileje) – byl, podobně jako Grass,vedle své literární a divadelní tvorby i zdatnýmvýtvarníkem. Sžíravě padnoucí jsoutřeba Dürrenmattovy karikatury, které bylyv Dürrenmattově centru vystaveny nedávno.Návštěvník tu může kdykoli vhlédnout i domístnůstky WC, již si autor v domě vyzdobilmalbami postav ze svých divadelních hera pojmenoval ji Sixtinská kaple.Jedním z hlavních úkolů Dürrenmattovacentra, které k 10. výročí svého vznikuzahájilo retrospektivu o životě a díle věhlasnéhošvýcarského divadelníka, spisovatelea malíře, je poukazovat na vztah a vzájemnépůsobení textů a obrazů, výtvarnéhoumění a literatury. Výstava Grassovyvýtvarné tvorby byla nazvána příznačně:Günter Grass – bestiář. Připomeneme si, coznáme z Grassových výtvarných doprovodůk jeho knihám. Odpovídá to jejich názvům,jelikož i Grassova literární díla jsou jakýmsi„bestiářem“ čili zvěřincem. Potkanka ze stejnojmennéhorománu, žába z prózy s německýmnázvem Unkenrufe, což znamená totéž,co u nás sýčkování, přeložena do češtinypod názvem Žabí lamento. Anebo Der ButtnekrologyOdešli dva přátelébulharské literatury…Letošní rok kosí v literárních (převážněmužských) řadách dost hojně. Mnohé z nástyto ztráty zasahují nejen umělecky. Mne setakto dotkla smrt Vladimíra Justla (1928–2010) a Ludvíka Kundery (1920–2010),mám-li to brát chronologicky. Nebyli bulharistyv pravém slova smyslu, šlo však o přátelebulharské literatury a bulharských literátů.A byli také přáteli mého otce, jehož prostřednictvímjsem měla štěstí poznat je i já.Vladimír Justl byl bulharské literatuřepříznivě nakloněn v rámci svého působeníjak ve Viole, tak v Odeonu. Ač jsem o němslýchala od rodičů už v době svého brněnskéhomládí, osobně jsme se setkali až napočátku osmdesátých let, a to právě na půděBulharského kulturního střediska v Praze.Když jsem pak začala o téměř dvacet letpozději připravovat v Národní knihovně čijinde bulharské literární večery či knižníprezentace, Vladimír Justl mi vždy ochotněporadil. Z rukávu sypal kontakty na takovéherce jako například Jaroslava Adamová čiBořivoj Navrátil. A z jeho podnětu vzniklmimo jiné i pořad sestavený ze současnýchbulharských povídek, který se svými žáky,posluchači herecké školy, nastudovala jehožena Marta.Vladimír Justl však přispěl k česko-bulharskýmliterárním vztahům předevšímjako náš nejvýznamnější holanovský badatel.Přední bulharský básník a překladatelčeské poezie Vaťo Rakovski (1925–2008) sipo přetlumočení Bieblových, Wolkerových,Seifertových, Nezvalových a Halasovýchtvar 16/10/10(Platýz) či příslušný živočich z prózy Aus demTagebuch einer Schnecke (Z deníku šneka).Upozornit na Grassovu výtvarnou tvorbuje neobyčejně záslužné. O to víc, že GünterGrass je rovněž jako výtvarník skutečnýmprofesionálem. Letos třiaosmdesátiletýspisovatel vystudoval sochařství a grafikuna Výtvarné akademii v Düsseldorfu.A jenom vzhledem ke svým enormním literárnímúspěchům stojí – zcela neprávem– coby výtvarný umělec v pozadí. KurátořiGrassova výtvarného bestiáře, vystavenéhov Dürrenmattově centru a zahrnujícíhoi umělcovy autoportréty, nezapomněliovšem ani na nejproslulejší bytost z Grassovyliterárně-výtvarné tvorby. Na bytost,která sice není v pravém slova smyslu zvířetem,do jakéhosi lidského zvěřince, lidskéhobestiáře, ale nepochybně patří: naOskara Matzeratha z Grassova prvního,nejproslulejšího románu Plechový bubínek.Oskar Matzerath, dítě, které odmítlo růsta dospívat, není podle vyjádření samotnéhoautora rošťákem, nasvěcujícím zlo okolníhosvěta, jak by se mohlo zdát vzhledemk tomu, že Plechový bubínek bývá charakterizovánjako román „pikareskní“ a španělskývýraz „pícaro“ znamená cosi jako šibal,rošťák, darebák. Podle Grassova vlastníhovyjádření v obsáhlém knižním rozhovorus literárním redaktorem Harro Zimmermannemztělesňuje Oskar Matzerath syntézuzla a dětskosti, „infantility a bestiality“.Oskarova perspektiva není rošťácká, nenítakzvaně žabí. Není dětským pohledemzespodu, nýbrž podle Güntera Grasse jepohledem z místa těsně nad výškou deskystolu. Oskar Matzerath je věčným dítětemv podobě skřeta něco přes metr velkého, severšů troufnul i na Vladimíra Holana a zavýbor z jeho poezie nazvaný Noc s Hamletemmu Svaz bulharských spisovatelů udělil roku1990 cenu za nejlepší knihu roku. V rozhovorupro Lidové noviny z 15. 6. 2000 k tomuříká: „K překládání Vladimíra Holana, jehožpoezie mě fascinovala, jsem dlouhou dobu sbíralodvahu. Zatímco poezie dříve jmenovanýchbásníků se mi překládala lehce a jakoby sama,na Holanovi jsem pracoval řadu let… Holanv té době už nežil, ale velmi cennou pomoc jakpři výběru veršů, tak při vlastním překládáními poskytl Holanův editor a velký znalec jehodíla Vladimír Justl.“Vladimíra Justla jsem viděla naposled naletošním Festivalu spisovatelů Praha. Sršelvtipem jako vždy. Smuteční oznámení o jehoúmrtí 18. června mne tedy smutně překvapiloa zaskočilo. Pražská kulturní obec ses ním rozloučila na zádušní mši v kosteleNejsvětějšího Salvátora o deset dní později.Mši sloužil P. Tomáš Halík, koncelebrovalJustlův spolužák z Arcibiskupského gymnáziaP. Jaroslav Ptáček. Panovalo na ten měsícaž nepříjemné vedro, v chrámových lavicíchvšak nebylo volného místečka…Ludvíka Kunderu a jeho rodinu jsem osobněpoznala mnohem dříve, a když jsem studovalana brněnské Masarykově univerzitěbulharistiku, věnoval mi vzácný dar– dosud nepřekonaný a nesehnatelný Bulharsko-českýslovník Karla Hory. Přišel mitehdy poštou s Kunderovými slovy, že slovníkymají být tam, kde jsou nejvíc potřeba:k užitku, ku prospěchu. Byla to skromnost– vždyť Ludvík Kundera, ač proslul předevšímsvými překlady z německé a francouz­ské literatury, překládal i bulharskou poezii,byť na podkladě podstročniků a ve spoluprácis filology.Loni o prázdninách se mi pan Kunderaozval v souvislosti s připravovaným výboremz básnických překladů Kolkolem, kterývyjde jako 12. svazek Spisů L. K. v nakladatelstvíAtlantis. Psal medailonky k jednotlivýmautorům a šlo o podrobnější informaceo bulharském germanistovi a básníkovi,jednom z nejdůslednějších bulharských přívržencůvolného verše Dimitru Dublevovi(1927–1988). V letošním roce mě ve věcidohledání originálů oslovilo přímo nakladatelství,pan Kundera byl už nemocen, a takjsem měla možnost seznámit se s jeho zdařilýmipřeklady. Vedle Dubleva jsou do výboruzařazeni stěžejní bulharští básníci Geo Milev(1895–1925) a Nikola Vapcarov (1909–1942). Nelehký úkol na sebe Kundera vzalpředevším přetlumočením Milevovy poemyZáří, kterou básník strhující, sugestivní formou,mnohdy blízkou postupům impresionismua futurismu, reagoval na protifašistickézářijové povstání z roku 1923.Sotva jsem rešerši pro nakladatelstvídokončila, přišla zpráva o Kunderově úmrtí17. srpna. Do obřadní síně brněnskéhokrematoria dorazily o šest dní později opětdavy lidí a zase panovalo vedro…Jak skončit nepateticky? Vladimír Justlměl jako motto na smutečním oznámeníúryvek z Holana: „… Tak také se pochybuje,že by některá hvězda mezi tolika jinými hvězdamimohla být výjimkou. A ona jí je…“ LudvíkKundera a Vladimír Justl (ale i Vaťo Rakovskiči Dimităr Dublev) jimi jsou…Ivana Srbkovázakrnělým, neexistujícím krkem a sivomodrýmakulatýma očima. Je to skřet, jenž máuž v nedospělém věku jasno a odmítá růst,dospívat a stárnout. A právě onu syntézuzla a dětskosti, onu Grassem zdůrazňovanousyntézu infantility a bestiality, podlemého soudu režisér Volker Schlöndorff vestejnojmenném filmu ve srovnání s literárnípředlohou nepostihl. Mást může rovněžto, že čepice malíře pokojů poskládanánejspíš z Rudého práva, jíž smeká tuzemskýtelevizní Večerníček s průpovídkou „Dobrývečer“, působí jako okopírovaná z výtvarnéhodoprovodu románu Plechový bubínekz roku 1959 a nutí nás, abychom typ OskaraMatzeratha vnímali coby neškodného, basympatického klučinu. Což je ovšem naprostov rozporu s poselstvím Grassova románu.Stanovisko k infantilním mediálním uspávačkámvyjadřuje Günter Grass v knize Méstoletí, v níž píše o začátcích rozhlasovéhovysílání v Německu. Ani v útlém věku semu vůbec nezamlouvaly ony „figurky z vysílánína dobrou noc, horliví to předchůdci pozdějšíchtelevizních hvězd, které se na Východěi Západě jmenují »Večerníčkové«“.Více než 70 výtvarných děl GünteraGrasse včetně několika skulptur, kterévystavilo Centrum Friedricha Dürrenmatta,motivuje ke kladení otázek typu: Jste vícespisovatelem, nebo výtvarníkem? Ve švýcarskémfrankofonním deníku Le TempsGrass odpověděl: „Otázce rozumím perfektněa považuju ji za směšnou.“ Směšnou, jelikožmezi literaturou a výtvarnem existuje přirozenépojítko: „Píšící kreslíř je ten, kdo při psaníi kreslení používá tentýž inkoust.“ Už jako dítěvlastnil Günter Grass ilustrovanou encyklopediizvířat, která ho fascinovala. Obálkysvých knih vytváří zásadně sám. Dobře dělá,jelikož nakladatelství leckdy napáchají, i cose grafické úpravy týče, příšerné věci.Pro Friedricha Dürrenmatta bylo malování,jak sám prohlásil, pokračovánímpísemného projevu tam, kde se mu nedostávaloslov a nevěděl, jak dál. Günter Grassje ve svých textech, čteme-li je v originálenebo v kvalitních překladech Hanuše Karlacha,skvělým kreslířem. A jelikož, jak napsalv knize Mé století, věří „jen tomu, co se dánakreslit“, vypravil se výtvarně zachytit zničenélesy na hranicích Česka a východníhoNěmecka a má o ně stejnou starost, jakoumá o přírodu zničenou po roce 1968 ruskýmiokupanty předčasně zemřelá německypíšící česká spisovatelka Libuše Moníková.V románu Širé pole vykreslil GünterGrass z lidského bestiáře figurku, dnemi nocí zavěšenou sledovanému objektuv patách: politického špicla, jehož charakteristikuHanuš Karlach překládá padnoucímvýrazem vednevnocistín. Günter Grassje kreslířem tak skvělým, že se při lektuřetéto „jazykokresby“ rozličných mořskýchi pozemských potvůrek a potvor udělalopřed několika lety kritikovi Jiřímu Peňásovinevolno a jeden svůj sloupek v časopiseTýden nazval s odporem Grassova žoužel.Grass je kreslířem tak skvělým, že někdo jezvědav, a jiný má, jak vidět, hrůzu z toho,jak by dopadl, pokud by i jeho Günter Grassvýtvarně zvěčnil ve svém „bestiáři“.Tento příspěvek, vysílaný 11. 9. 2010stanicí ČRo3–Vltava ve Víkendové přílozev neautorizované podobě, jsem pro Tvarupravil, rozšířil a zachoval v něm pasáž, kteránebyla odvysílána: o „Grassově žouželi“.inzerceříjen1. pá / Louis a Louisa // D. Gieselmann, K. Schumacher / režie J. Nvota3. ne / Dva chuDáci Rumuni, co mLuvějpoLsky v aNGličtiNě S čeSKými titulKy/ a coupLe of pooR poLish-speakingRomanians iN eNGliSh withCzeCh SubtitleS / D. maslowska / D. Peimer4. po / ubu se baví / režie J. havelka6. st / jeDen Den / arnošt Goldflam / DeRniéRa8. pá / Next wave / host9. so / maleNKa / eK / 15.00/ bLanche a maRie / P. O. enquist/ režie J. Nebeský10. ne / čeSKá POrNOGrafie / host11. po / cesta hořícího muže/ K. mcallister / režie m. záchenská12. út / Louis a Louisa // D. Gieselmann, K. Schumacher / režie J. Nvota13. st / Dva chuDáci Rumuni, co mLuvějpoLsky v aNGličtiNě S čeSKými titulKy/ a coupLe of pooR poLish-speakingRomanians iN eNGliSh withCzeCh SubtitleS / D. maslowska / D. Peimer14. čt / taRtuffe games/ Pan molière a kolektiv / režie J. frič15. pá / pískoviště/ m. walczak / režie J. Pokorný / eK16. so / POháDKa z KerKONOš / eK/ spací vaDy / 19.00 veřejná generálka18. po / spací vaDy / pRemiéRa/ radka Denemarková / režie Slobodanka radun21. čt / a tančit! / f. Kater / režie Jo-anna hamann23. so / pLatonov je DaRebák!/ a. P. čechov / režie J. Pokorný25. po / spací vaDy / radka Denemarková/ režie Slobodanka radun27. st / kompLic / f. Dürrenmatt / režie D. Czesany28. čt / nebe nepřijímá/ projekt Centra současné dramatiky29. pá / saRabanDa / i. bergman / režie J. Pokorný30. so / spací vaDy // radka Denemarková / režie Slobodanka radun31. ne / JiříKOvO viDěNí / J. K. tyl / hostPokladna otevřena po – pá od 14 do 20 h. • tel: 222 868 868rezervace e-mailem: pokladna@nazabradli.cz •www.nazabradli.cz • anenské nám. 5 • 115 33 Praha 1 •začátky představení v 19.OO, není-li uvedeno jinak.

ozhovormeze literaturyrozhovor s tomášem čadou, šéfredaktorem časopisu h_aluzeJste jedním z organizátorů literárněhudebníhofestivalu Antropotyátr,který se bude v druhé půli října opětkonat v Ústí nad Labem. Můžete se vrátitna začátek a připomenout, co předlety vedlo ke vzniku festivalu a zda bylosnadné, nebo naopak těžké jej realizovat?Antropotyátr nepřímo navazuje na tradicitzv. ULFu, tedy Ústeckého literárního festivalu,jenž se uskutečnil v Ústí nad Labemv letech 2005 a 2006. To, proč festival dálenepokračoval, nejsem s to s určitostí sdělit,neboť jsem se o tom s organizátory přímonebavil, ale když se za námi, tedy TomášemSukem, Alicí Prajzentovou, MichaelouUhlířovou a mou maličkostí, dostavila šéfredaktorkakulturně-literární revue PandoraKateřina Tošková s návrhem v literárních festivalechv Ústí pokračovat, nezaváhali jsme.Jakýsi nultý, rozjezdový ročník Antropotyátruse uskutečnil v roce 2007 v experimentálnímprostoru Mumie a na jeho dramaturgiia zrealizování se podílely redakceH_aluze a Pandory. Pandora se postaralao dva ze tří večerů, jež se v rámci festivaluuspořádaly. Na večeru H_aluze vystoupilimimo jiné Radek Fridrich, Ivan Pasadena čiTomáš Řezníček. S ohledem na fakt, že bylvečer H_aluze úspěšný, ostatně celý festivalse vydařil, rozhodli jsme se akci zopakovatpříští rok. Už si nevzpomenu, proč jsme nanásledujícím ročníku opět nespolupracovalis Kateřinou Toškovou, ale v roce 2008 spatřilsvětlo světa první Antropotyátr. A jelikožje akcí vycházející z práce kolem literárněkulturníhočasopisu H_aluze, nebylo problematickéoslovit účinkující a uspořádattřídenní festival plně v naší režii. Většíobtíže provázejí financování festivalu, kdyse snažíme za co nejméně peněz udělat alespoňtrochu rámus.foto archiv T. Č.Jaký byl záměr festivalu? A daří se onupůvodní představu naplňovat, nebose spíš rok od roku posouvá někamjinam?Původní idea byla zorganizovat prezentaciliterátů, kteří mají publiku, pro něž není literaturastředobodem vesmíru, co nabídnout.Literaturu se snažíme předvést jako zcelaběžnou část kultury, jež není dobou překonána.Chceme ukázat, že literatura může býtpodobně přitažlivá jako například koncert.Dokázat, že literatura je živá. Druhá z myšlenek,jíž jsme se pokusili Antropotyátremtrochu odlišit od řady dalších podobnýchfestivalů, byla snaha prezentovat „meze“literatury. Proto jsme oslovili například EwaldaMurrera, Jaromíra Typlta, Petra Nikla,Tomáše Míku či Petra Vášu. Všichni z těchtoautorů přistupují k literatuře z různýchpozic a kombinují ji s prvky ostatních uměleckýchodvětví. Například u Vášova tělesnéhobásnictví se dá rozhodně diskutovato tom, zda to ještě je literární přístup, nebose jedná spíše o performance. Jenže na tytootázky není třeba odpovídat, stačí se zamysleta udělat si závěr sám pro sebe. Proto jsmena letošní ročník pozvali třeba Vítrholc, kteréjá osobně stále beru jako literární výstup.Naproti tomu se na Antropotyátru objevujíi autoři s naprosto klasickým přístupemk prezentaci svých textů. Patří mezině například Radek Malý či Petr Hruška.Myslím si, že celý svět je o kontrastech,proto i Antropotyátr není jednoznačný.A ještě se vrátím k těm posunům. Od původnímyšlenky se ledacos změnilo. V současnostifestival tíhne čím dál víc k jakémusi „kulturnímumišmaši“. A nemyslím si, že by to bylošpatně. Stěžejní část je stále zaměřena na literaturu,ale nesmíme zapomínat, že vyčleňovatjednotlivé umělecké disciplíny je poněkudzjednodušující. Umění se vzájemně inspiruje.Letošní ročník jste tak trochu rozhodiliv prostoru i v čase – koná se na dvourůzných místech a s více než týdennímodstupem... Proč?Časové rozdělení má dva důvody. Tenprvní je fakt, že se nám letos festival nepodařilozajistit po finanční stránce natolik,abychom utáhli tři plnohodnotné večery.Tím druhým důvodem je, že poslední zetří dnů festivalu vždy fungoval tak nějakdojezdově a návštěvnost nebyla nejvyšší.Proto jsme se rozhodli uspořádat 13. říjnav Café Max jakýsi předvečer Antropotyátru,kde bychom rádi pokřtili nové, třinácté,číslo H_aluze, sbírku Miroslava Fišmeisteraa nabídli návštěvníkům jakousi tresť.Na večeru budou totiž také filmové projekcea na závěr zahraje dj bashee. Večertak obsáhne hudbu, film i literaturu. Pak sibudou moci diváci téměř týden odpočinout.Samotný Antropotyátr se uskuteční vednech 19. a 20. října, a to v Mumii, CaféMax a v čajovně U Vysmátý žáby. Za „hlavnístan“ lze tradičně považovat Mumii, kdevystoupí například již zmiňovaní Vítrholc,Jaroslav Erik Frič či dámy Radka Denemarková,Petra Hůlová, Kateřina Rudčenkováa Kateřina Tučková. Pokud by někdo mělzájem zhlédnout přesnější informace, odkázalbych jej na festivalové stránky antropotyatr.h-aluze.cz,kde se lze dozvědět všepotřebné.Jak vidíte budoucnost Antropotyátru?Co byste v jeho rámci chtěli v Ústí ještěpředvést?Vzhledem k tomu, že jak H_aluze, takAntropotyátr jsou poměrně živá média, jeasi předběžné hovořit o plánech. Samozřejměbychom rádi udrželi kvalitu obojíhoa postupně se vylepšovali, ale to jsoutakové omleté pravdy. Faktem je, že volnostv rozhodování a plánování je asi to nejzajímavějšína existenci H_aluze, potažmoAntropotyátru. Tohoto bychom se zbavitnechtěli. Rovněž se rozhodně nezmění fakt,že literatura bude na předním místě. Jistěbychom uvítali, kdyby se našel nějaký kulturymilovnýmecenáš či subjekt, který bynás držel finančně nad vodou. To je všakzbožné přání. Do Antropotyátru 2011 tohosnad v Ústí předvedeme dost, protože opětchystáme pravidelné měsíční Večery H_aluzev Café Max, kam bychom rádi pozvali různéosobnosti nejen z té literární obce.Připravila Svatava Antošováinzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)to na jazykuDo obchodů se vrátili igráčci. Oblíbená hračkamého mládí – plastová figurka, vždy s proprietamikonkrétního povolání – se kolik let neprodávala.Teď je zpět. Nejprv to trochu zahřálo, že sevrací jedna z dětských jistot. A pak to zamrazilo,když jsem si uvědomil, jak se pod starou značkouvtírají nové obsahy, nic není jako dřív. Dřív byligráček zedník, igráček tesař, kuchař, kominík.Teď vidím jednoho v pošťáckém mundúru, toještě jde, ale ten druhý – považte, lidičky, pingl!Skrytě to poukazuje, že tesař je pro děti dnes exotickézvíře jako třeba kráva, naopak číšníka znajívšecky a dobře. Aby to ovšem nejlíp dokumentovaloposun, který jsme za dvacet let udělali, měliby v podniku s krásně východoslovanským jménemIgra začít dělat figurku kancelářské krysya státního úředníka.Že se pod stará označení cpou nové významy,je věc tuze běžná i v jazyce. A nedělá to leckdydobře, bývá to na překážku přesnosti. Podívejtena metaforu, která dávno měla být škrtnutaz našeho slovníku.Kolikrát jsme slyšeli, že politika je fraška?Komedie? Tragédie? Nespočetněkrát, minimálně.Mluvívá se o politické scéně. Někdy jeto též pimprlové divadlo, v němž někdo skrytětahá za nitky. Divadlo, tyátr, drama – jak trapněnemoderní představa! Permanentní přítomnosttelevizních kamer dávno změnila nejen žánr, alepřímo umělecký druh, ke kterému jedině lze politikupřirovnat. Dnes tu máme nekonečný seriálneboli soap-operu. Nebo nějakou jinou operu,dosaďte podle toho, na co se vysílají reklamypo zprávách a takzvaných diskuzních pořadech.Travosekačková opera? Instantní kávová opera?Pobaveně – protože zpovzdálí – sleduju, jakýtalent mají nové hvězdičky. A že se jich v poslednídobě urodilo. Leckterý matador byl odsunut dokómatu, poněvadž jeho tvář už nedokázala prodatdost projímadel, preparátů proti artróze čižrádla pro kočku, a místo nich se sází na novétváře. Nadšení ochotníka a nezkrotnou touhupo dramatické akci má zejména Vít Bárta, taktoministr dopravy. Miluje reflektory a vtírá se dojejich světel co den. Talent, s jakým denně předobjektivem odhaluje nové skandály, je obdivuhodný.Stejně tak smysl pro detail, s jakým sisám shání rekvizity – tu medvídka, jindy párek.Za mísu šošovice kupuje si novináře, kteří jsou zatakový spektákl samozřejmě vděční: umožňujejim objevit se aspoň v titulkách našeho veledíla.Mechanika nekonečných seriálů je poměrnějednoduchá. Když například začíná nový, vystupujív něm zpočátku známí herci (nejlíp z jinéhoseriálu), kteří přitáhnou diváky a pak tiše mizí.Když se vymění půlka ansámblu, zase to mají nabedrech ti nejpopulárnější, musí dřít a udržetlidi u obrazovek, dokud se jim nové tváře hlubokonezapíšou. Radek John přišel z jiného seriálu,u publika byl oblíbený, zajistil sledovanostnovým tvářím – a blíží se čas, aby odjel na dobrodružnoucestu kolem světa, kde ho zbaští tygři,šel si sednout do vězení nebo upadl do kómatu.Nefunguje už dneska ani jako komická figurka.Pravděpodobné ale taky je, že skončí po přímékonfrontaci s jiným hrdinou, nejspíš přímoBártou. Toho nejprve vytáhl vzhůru jako balona pak se proměnil – v pytlík s pískem. Jsem věružádostiv, jak bude inscenováno dějství, ve kterémnáš kladný a chladný hrdina bude svémuformálnímu šéfovi řezat krk či podtrhovat stoličku.Vzpomeňte jen na ten díl, kde ve velkolepémsouboji nervů skřípnul zlé šéfy stavebníchfirem. Přimáčknul je ke zdi, nedal jim šancia vyrazil z nich tři a půl miliardy korun. Ne,nesmějte se, to není legrační částka, i když byse za ni postavila nějaká třicetina okruhu kolemPrahy. Jsou to docela prachy. Jak pravil hrdinůvnáměstek: „To je pro představu rozpočet Akademievěd či polovina rozpočtu ministerstvakultury.“ Byl by ovšem čas, aby tomu státnímuúřednictvu Akademie a kultura ráčila konečněz úst vjeti k srdci a do těla. To přece jen bláhovísloupkaři mívají na jazyku, co slina přinese.A navíc – divák si to přeje.To nedávno si redaktorka A. stěžovala, jak seu nich v nakladatelství na příkaz vedení muselapřesázet kniha již připravená k tisku, „čtenář sipísmena“ prý „přeje o něco větší“. Toho čtenářeovšem nikdo nikdy neviděl, zato diváka ano.Divák (a stát) jsem já.Gabriel Pleskatvar 16/10/11

haló, tady čistička!Někdy se dokoncei mně, přátelé,stane, že opomenuposlat včas své příspěvky.Pak přijdouhrozby v tom duchu,že budu navěky zničena že vás nebudunikdy více mocioslovit. Tentokrátjsem se však opravdu snažil. Pilně jsem pilovalsvé příspěvky, když tu mi nad ránemřekla má přítelkyně Radiolka: Co kdybychomse vzali? – Řekl jsem, považ, holka, považ,a piloval dál. Kolem osmé hodiny po půlnocimi však volala, že na silnici ke Hrobunabourala motorku a ať hned za ní pílím.Přijel jsem na ono místo teskné nehody,leč Radiolka mezitím odkvačila do práce.Teprve o polednách se vrátila, to již namístě byla místní policie a upírala mi právona motorku. Následující diskuse s městskoupolicií vyústila v poznání, že nikdo z nás neníprorokem. Tak se vám omlouvám, tobě, tymilovníku kravatované poesie, i tobě, Honzíkukotlíkáři, a také vám všem, vy zatroleníintoši, kteří jste evropské vztahy ve jménustydkých pysků už dávno pohnojili.Boží mlýny, ty toho namelou, říkal jsem sivždy, a přece tento den se mi zjevila příkladnávýjimka z výjimek. Seběhlo se totakto. Před časem mě kamarádka, kteroujsem doporučil na místo šéfredaktorky,vyhodila z posice redaktora. Všelijak jsempaběrkoval, sbíral písek na pobřeží a dívalse na svět dírou v plotě, zkrátka dluhy sehrnuly. Leč, náhle v září oznámil nejmenovanýnejbohatší Čech na světě, že tentonovinový projekt končí, a všichni ti baziliškovése náhle ocitli bez práce. Psal jsems úsměchem Jacquese Vachého, co to a toto,a exšéfredaktorka mi odepsala: Toto je realita!A tu mě napadlo, že tomu majetnémupánovi přece nešlo o nějaké lokální noviny,ale o informace – tu mocnou sílu! Co jsem tojen tomu Helmutu Kohlovi české postdekadencenapráskal: posun chodníku v Duchcověo dvacet metrů, srovnání cen potravinza guláš v Tescu a Albertu, tajné plányzastupitelů Kostomlat, názor občanů Řetenicna rockovou scénu… Ano, byla to chudážeň, ale jak tvrdil jistý agent tajné službyStB: „Neexistuje bezvýznamná informace.“Velikost básníka určuje jeho dílo, skvělýmdoplňkem jsou pikantní historky o zbouchnutýchholkách a nezaplacených účtech.Mluvou dnešní doby hraje svou roli fotrlandlásky ke všemu živému i napůl umírajícímu.Málokdo však ví, že skutečnou velikosturčuje síla paží. Proto, aby bylo jasno,navrhuji založení Klubu literárních rváčů.Každý z nás má svého kandidáta. Při srovnánís filmem není v české scéně žádný BradPittbul, ale pár skutečných rváčů nastínímmedle: Vítek Kremlička (porval se v havířskéhospodě v Duchcově), otloukánek BohdanChlíbec, zlý veterán Pavel Kukal, králdrsna Petr Motýl, nekompromisní bouchačVít Slíva, nakopávač lidských srdcí PetrHruška, Tobiáš Jirous, který vzdáleně připomínáEdwarda Nortona, a konečně MartinFibiger, který si umí na fakultě pěkně dupnouta s kudlou si tyká jako málokdo. A takémálokdo by tuhle partu rváčů vyštengrovalvíc než Martin Stöhr, jehož temno boj, boj midodnes zní v uších. Nebylo by snad krásnés tímto ansámblem objíždět tento literárnísvět díky grantům Evropské unie? A pro ty,kteří se bojí a mají mě za blba, peacemakeremby byl Antonín Petruželka, ano, ten, jenžzkrotil Romana Szpuka a který v olomouckéPonorce zklidnil bandu skinů, ze které sevšichni místní androši takměř podělali.O letošním děčínském Zarafestu vám tohomnoho neřeknu. Zatímco v Děčíně básnícislavili své lumprcálie, převaloval jsemse z boku na notebook. Neměl jsem na to.Snažil jsem se doma zrequeerovat alespoňtícku, ale znáte ženské. Prý se musí tohlea tohleto koupit. Jako by toho nebylo koupenéhouž dost! Inu, doma o samotě jsemsi místo besedování překládal z pamětíArthura Conana Doylea. Buď neumím anglicky,nebo se mi ten den přiznal k tomu, žeje neuvěřitelnej lofan. Ve slavném případuz Norwoodu místní polda už měl zloděje,zatímco sir Arthur jen tušil, že padouchbude asi levák. V závěru tohoto případuDoyle konstatuje: „Je mi v mnoha ohledechdobrým přítelem.“ Má na mysli Holmesea s typicky britskou nonchalancí říká, žestvořil hrdinu, jenž ho kapku přesahuje.No, nestvořila snad děčínská zóna Fridricha Řezníček v podobě Zarafestu totéž?Mladík převlečený za banán se před bistremkdesi v Arida zoně obnažoval, vzápětípopojel a před motorestem vytáhl pistolia křičel cosi o noblese bílé rasy. „Víme, žedlouho předtím popíjel, otázkou zůstává, pročten banán,“ komentoval událost místní šerif.Co na to říct? Holt, když máš talent, tak seneubráníš. Vskutku nevím, proč mám vůčiUSA takové výhrady, když tam žijí takovíbáječní lidé.Kdyby Češi byli Němci, tak napadnou samisebe – to mi po kapkách sdělil jistý starýslepý muž původem z Rujány. Připusťme sivšak, že tomu tak v kostce je a že opravdunapadáme sami sebe. Je to takový zvláštnídruh občanské války. Postačí sledovat spiritistickámasmédia a je každému jasno, žemezi „mnou“ a „mnou“ se otevírá hlubokápropast. Positivní je, že duchovně klesámena level Západu a ekonomicky – abychom sesrovnali s ničím – na niveau Východu. Staňse podnikatelem, řekl mi hlas ve snu, nebovyrob pumu. Svět bude napraven, až nastřevech posledního Čecha oběsíme Čecha.Jsem export na cizí slova, ba co víc, jsemv nich naprosto suterénní – běžné hláškyhmot, které nám, pravým in(on)tošům,závidí přebohatou slovní zásobu. Většinapražských básníků a básnířek, až na VikiSkocka, pochází ze starých intelektuelnězaložených patricijských rodin. Ale přiznejmesi, my, party z periferie, kdo z náskdy odolal zažertovat si na účet otce továrníkaa maminky ředitelky výrazy jakoortoepický, epatace, frugální a mamrd? Ano,obyčejní lidé je neznají. Podíval jsem se nastránky ABC.cz slovníku cizích slov a zhlédltop ten aktuálně nejhledanějších cizích slov.Co z toho plyne: Češi nechápou sarkasmusa mají se (v amerických gestických uvozovkách)za sofistikované, jsou sice pragmatičtí,mají své portfolio, nejsou latentně altruističtí,leč nepochybují o tom, že jsou implicitněasertivní. – A pokud jde o mě – nemámnejmenší tušení o tom, co to je implementace.Vědět to ani nechci.Nejhledanější cizí slova k 10. 9. 2010:1. sofistikovaný2. implicitní3. implementace4. asertivita5. portofolio6. explicitní7. altruismus8. sarkasmus9. latentní10. pragmatickýinzerceKdyž jsem psal svoji reflexi devadesátýchlet do Hostu, pokusil jsem se být objektivní,ale zapomněl jsem na jednu věc: tehdy sikaždý z nás myslel, že je obklopený samýmigénii. Dokazují to slova Michala Wernischeo počátcích Iniciál i Bohouše Vaňka o SkupiněXXVI. Dokonce i já jsem si to myslela tímto se všem, jmenovitě Norbertu Holubovi,Petru Placákovi, Luďku Marksovia Jiřímu Kratochvilovi omlouvám.Polský básník Tadeusz Rożewicz na konciválky řekl, že po Osvětimi nemůže být poesie,Theodor Adorno tento výrok rozvinul,polemizoval s ním a jako Žid s ním souhlasil.Nabízí se otázka, proč právě básníkchtěl takto ukončit dějiny člověka. Pročtřeba výrobce zubní pasty neřekl, že poOsvětimi nemůže pokračovat výroba zubnípasty? Proč to neřekl ekonom, politik nebodokonce voják? Přiznejme, že nás tentovýrok urážel. Někteří básníci, ano, nositelémnoha básnických cen, dokonce nevěděli,zda vůbec píší poesii. Náhle však přišeljeden den, o němž se dosud neví – ale vědětse bude, když největší český – z Altrajchupůvodem – básník Petr Čichoň na tuto Tadíkovovějičku řekl: Právě naopak, po Osvětimiuž jenom poesie…Ponořme se v těchto chmurných časech doveselé bídy historie, neboť se právem říká:Věci nejstarší leží v síti přítomného času.Tak proč se jen zaobírat tím, co je, nebo cobylo? Pojďme se po našem chlapsky holčičímzpůsobu pobavit o tom, co se nikdynestalo. Například tohle – já jsem nikdynebyl dítě. Vy ano? To, co se říká o našemuměle prodlužovaném dětství, o naší nezralosti,mě překvapuje. Koneckonců dovednostínejbližší mému srdci je právě uměníústupu, regrese, opakování dětství. Jestližeby byl možný zpětný vývoj, kdyby se našelnějaký způsob, jak se vrátit do dětství, mítjej nadbytek po neomezený čas – pak by setento „věk génia“, tyto „mesianistické časy“staly novým brutálním punkem. To je, myslím,jednou z možností, jak tvůrčím způsobemstát tváří v tvář zoufalství vlastní doby.Jasně, ty jsi v pohodě!Patrik Linhartinzercetvar 16/10/12

vyvření strukturK odpovědi George Blecheralanosti. Naopak je nutné hledat nové experimentálnícesty, jak elektronické publikacevyužít.Pouhým přechodem od jednoho médiak druhému ale nevyřešíme základní problém,který stál na počátku Blecherovy úvahy, totižabsenci společných vyprávění a ztrátu jejichspolečenské závažnosti. Technologie přenosutextu přece nemůže samovolně ovlivnitobsah textu, jakkoliv se na něm můžepodílet. Zde jde přece jenom o něco jiného.Pro popis této tendence klidně vystačímes fenoménem decentralizace. Společné příběhyse rozpadly pod náporem emancipacesubjektivity – klidně můžeme zopakovatcitát Francise Picabii, k němuž se v souvislostis „novými jmény v české poezii“ obrátilPetr Král (Tvar č. 15/2010): „být moderníznamená vyjádřit něco svého“. Hledání individua,donekonečna řetězené popisy pocitůa potřeba autoreflexe na jedné straně, nastraně druhé pak rozbrušování kánonua posedlost rekontextualizací kdysi pevnýchestetických hodnot – všechny tyto umělecképřístupy jsou decentralizací založenya rozhodně se s jejich pomocí nedoberemespolečného příběhu.Společný příběh musí být v první řadězískán v naší společné realitě – a té, samozřejmě,nebylo dosaženo. Divadelní kritikRoman Sikora se ve značné části svýchtextů snaží ukázat, jak vzdálena je realitaod divadelních prken. Na desítkách příkladůze Sikorových recenzí by se dalodoložit, že mnozí scenáristé a režiséři seuž mnohdy ani nesnaží realitu ztvárňovat,natož pak prostřednictvím tohoto ztvárněníapelovat na morální (sic!) či sociálnícítění diváka. Snad nebudu příliš příkrý,když totéž hodnocení převedu i do literatury.Kam se poděly všechny velké romány,které řeší aktuální společenské problémy?Jako recenzent čtu poměrně dost současnýchpróz a stále častěji se musím utvrzovatv tom, že jejich autoři naše společnéproblémy neřeší. V průběhu minulého rokuvyšlo několik skvělých knih, jejichž děj seodehrává v minulosti (hlavně ve dvacátémstoletí). A dnešek? Deníky žijí finančníkrizí, komentátoři diskutují nad postupnouextremizací politické scény, stále častějise nám dostává varování, že společenskáatmosféra v závislosti na krizi a v důsledkuchystaných reforem houstne – kde ale vězíVe Tvaru č. 12/2010jsem se ve své rubricevěnoval přednášceGeorge Blecheraproslovenév Bratislavě. Šla tamtehdy řeč o kapitalizaciliteraturyv USA a o postupnémoslabování jejísociální funkce. Blecher upozornil na to, žese z americké literatury vytratily příběhyschopné zaujmout větší okruh čtenářů a žese autoři na úkor všeobecné sdělnosti zabývajíornamentální formou. Dovolil jsem siv této souvislosti vyslovit poněkud skeptickýsoud: totiž že literatura míří (a kdo ví,zda tam už náhodou dávno nedorazila) doghetta svých příznivců, do společnosti, kdese v první řadě čeká na nové knihy a kde seza stěžejní dovednost považuje motivickáanalýza.George Blecher se v minulém čísle Tvarupokusil mé obavy rozptýlit – jmenovanétendence přiléhavě nazval decentralizacía tuto decentralizaci vztáhl k nezávislostielektronických médií. Snad právě zde bypodle něj mohla literatura podržet kreditnezávislého druhu umění. To vše k mé velkéradosti, neboť i já sám čím dál víc oceňujipozitiva blogosféry a vůbec všeho textu psanéhov režimu on-line. Jak uvádí Blecher,přechod literatury na webové stránky mimojiné možná změní motivace autorů – zřetelfinanční už nebude hnacím motorem psanía literatura by se mohla opět soudit i podlejiných kritérií než jen prodejních. (Znovuapeluji na anglisty, aby se pokusili o výborze současné anglofonní literární kritiky,abychom mohli skutečně posoudit, jak hlubocese literární kritika sklání před pekuniárnímizájmy autorů i nakladatelů, tudížnakolik se estetika může prolínat s marketingem.)O čem jsem psal už v předchozích dílechrubriky: elektronická média nelze přehlížet,zvláště když víme, že zásadním způsobemovlivňují způsob myšlení. Nelze se už dálezaštiťovat padesát let starým poselstvímněkterých filozofů, pro něž byla tato médiaspjata především s politickým úpadkemnebo s odstupem od klasického typu vzdědílo,které by tyto tendence zachytilo, kdese schovává autor schopný tuto společnourealitu zachytit jako příběh?Myslím, že se co nevidět dočkáme jistézměny. Nevyhnutelně totiž míříme vstřícnejrůznějším sociálním disharmoniím,s nimiž bude také souviset změna vládnoucíhoparadigmatu. Doposud jsme jakobyžili v minulém věku – a netýká se to pouzeumění. Ekonomka Ilona Švihlíková nedávnove svém sloupku v Deníku Referendum (www.denikreferendum.cz) uvažovala nad absencívize. Současné ekonomické modely podle níselhávají, a na horizontu se proto pomaluzjevuje nutný předěl: „Velká deprese námukazuje, že takto už to dál nepůjde. Potřebujemejiný typ ekonomiky, ekologicky udržitelné,v níž člověk nebude jen faktorem práce. Potřebujemevykazovat růst jinak. Musíme HDPnahradit ukazatelem, který bude lépe brátv úvahu degradaci životního prostředí či sociálnípatologie.“Náš společný příběh by snad mohl být natéto vizi minimálně založen, mohl by jí býttřebas inspirován. Konfrontujme tedy bezvýchozísoučasnost s plány do budoucna,rozehrajme velký příběh ještě větší deprese– abych se přidržel žargonu milovníků katastrof– a nezdráhejme se přistoupit na možnostinových komunikačních technologií.Kombinací těchto prvků bychom snad mohlinaplnit onen americký optimismus GeorgeBlechera a vrátit umělcům jejich společenskýstatus, aniž by přitom nutně museliměnit papír za LCD displeje. Ve světě, kdeje člověk jen faktorem práce, toho nemohlobýt zcela zákonitě nikdy dosaženo.Jakub Vaníčeka co mácha?200Když při svých toulkách Krušnými horamináhodou narazíte na opravený domek, stojícíu trati z Mostu na Moldavu, kde v roce1938 působil jako výpravčí spisovatel AdolfBranald, z nápisu Na starém vechtru navás nemůže nedýchnout 19. století. Právěv té době totiž byly zřizovány podél železejhleslovoVECHTRfoto antnic za účelem hlídání trati strážní domky,tzv. vechtry (z německého der Wächter– dozorce, strážný, hlídač), jejichž součástíbyla služebna, tzv. vechtrovna, a cestě nebosilničce k domku vedoucí se říkalo vechtrovka.Kromě hlídání patřilo k povinnostemna vechtru také obsluhování závor.Anžto polozapomenutá počeštěná slovamají bezesporu své kouzlo, potěší vás snadnásledné zjištění, že z Německa přivandrovalý„vechtr“ z naší mateřštiny nevymizel,ba naopak těší se dodnes hojnému používání.Tak třeba v Povídkách z jedné kapsy sis ním v Modré chryzantémě pohrál KarelČapek, v písničce Pár rezavejch kolejí zpíváo vechtru Michal Tučný, režisér Filip Renčnatočil remake sedmdesát let starého filmuHlídač č. 47 alias Vechtr 47 atp. Pozadunezůstávají ani bloggeři a chataři, diskutujícína internetu o nejrůznějších pařbách:„V pátek jsem po úmorné práci doma vyšel v 5hodin ven a šel si sednout do hospody a nakulečník Vechtr, když tam přišel panny a řekl,že u něj bude Wesi a bude lanka, sice od 11,ale bude.“ Anebo také ti, kteří se na téže sítichtějí blýsknout, že i jim slovo vechtr cosiříká: sendador BratrJaguar: „Vechtr (nikolivechtra) byl manik, kterej kontroloval ve svymrajonu koleje, jestli je všechno OK. A bydlelve vechtrovně, aby to neměl do práce daleko.A taky tam bydlel zadáčo, protože za tu prácibral asi tak 5,50.“Svatava AntošováFanda Lašek, bankovní úředník a šachistaA k čemu todle děláš? Těm zlaté růže, jenž při-ž doubí? A tam na horách po nebi hoří, hele nebylvon nějakej, nefrčel von v něčem? Jaký růžový zlato, co je to za nesmysl? To mě ten Máchanormálně houpe s timhle, úplně pustě mi lže. Čela broubí! To sou verše! Já myslim, že básnikse chtěl trefit někam, kam nějakým způsobem nevim. Rychlý to člůnek! blíž a blíže! to on, toto on to coto – to je překlep? A co to víže? To asi znamená, že jede nebo něco vidí, já nevim,kdo tam sedí na skále, nebyla to ta ženská, ta Lorelei od toho Hajnýho, jak vona tam sedía von ji tam vidí, ne? Ich weiß nicht, was soll es já nevim – zeptáme se, já mám tady v mobiluHáchu, to je taky šachista, ten to bude vědět, co je to víže. Protože my si s Háchou dávámefurt takový kvízy spolu a von ti třeba věděl, co je to souvrať – víš, co je to souvrať? Nevíš, nicnevíš. A jezero se v hory níží. Samý blíží, blíží a níží a blíží, no takovýhle verše vycpávkový,no to jako sorry, ale – a todle ty si čteš po večerech? Štíhlé se veslo? Počkej, ale co se mnoupak jako plánuješ? Ty si dáš opravdu tu práci se mnou, že si jen tak proposlechneš třeba dvěhodiny těch mejch keců a něco z toho ubastlíš? Dvě hodiny se mnou a pak ještě jednou dvěhodiny se mnou? Proč? Ženskou máš doma a dítě máš a takovýhle věci děláš, co si z tohovezmeš? Nějaký znalosti? Nebo nějakej kvíz to má bejt na mě? Mám tě nějak obohatit sámsebou? Nebo ti mám o tom něco zatancovat? Nebo ze mě chceš tahat nějakou šachovoupartii, žejo? Šachy v Máji? No samozřejmě, tady jsou určitý myšlenky, který se dají v šachovýpartii uskutečnit – no tady třeba čtu: Dalekoť jeho sen umr-tlý jako stín – no to se v šacháchděje furt! Uděláš z blbosti oběť, která je naprosto nesmyslná, a na to zdechneš.Připravil a fotografoval Pavel Novotnýtvar 16/10/13

francouzské oknoo francouzském kulturnímživotě referujeladislava chateauLiterární podzim:Upadá francouzská literatura?Písčité pláže zmizely z břehů Seiny, užžádná Paris plages, léto končí a začíná la rentrée,literární podzim. Ten letošní označujívšechna francouzská média za loterii. Knihkupecképulty se totiž prohýbají pod tíhoupěti set nových knižních titulů.Jde o record, píše levicový deník L´Humanité,stejně jako pravicový Le Figaro. Užv roce 2007, kdy se na knižním trhu objeviločtyři sta devadesát tři nových titulů, psalamédia o nakladatelském hazardu. Výhodnějšímísta na knihkupeckých pultech a vevitrínách jsou čím dál dražší, většinou závisejína osobních vztazích s knihkupcem,na kamarádech a bůhví na čem ještě; trhuse musí neustále činit pomyšlení. A knihamůže vydělat i prodělat. Někteří nakladatelésázejí na osvědčené autory, jiní na výraznénovinky a na čtenářské bestsellery.Mezi nepochybně osvědčené autory patřínositel ceny bratří Goncourtů Jean Échenoz,ale i ostatní laureáti významných literárníchcen, například Alain Mabanckou, ChantalThomasová, Philippe Claudel; nakladatelskýmimiláčky jsou i spisovatelé se stálýmčtenářským okruhem, zejména Houellebecqa Ormesson. Nutno říci, že posledníkniha Michela Houellebecqa La Carte et leTerritoire (Mapa a území) je už netrpělivěočekávána jak v zemi galského kohouta, takv zahraničí. Mnozí se domnívají, že autor zasvůj úspěch vděčí tomu, že jeho díla vždyvyvolávají ostrou polemiku. Zatímco AnnaGavaldová, autorka knih Je l´aimais (Milovalajsem) nebo La Consolante (Utěšitelka),patří k těm spisovatelům, jejichž knihy jdourozhodně lépe na odbyt v zahraničí neždoma.V této souvislosti zářijové číslo měsíčníkuLe Magazine Littéraire cituje polskéhospisovatele Marka Bienczyka, který tvrdí,že mnoho čtenářských hitů je uměle vytvářeno,překládají se knihy, které se sice dobřeprodávají, ale rozhodně se netěší přízniodborné kritiky. Je připomenut časopisTime, který v prosinci 2007 psal o mort de laculture française, smrti francouzské kultury.Proti tomu se ostře, rovněž na stránkách LeMagazine Littéraire, ohradila známá spisovatelkaa socioložka Gisèle Sapirová, kdyžuvedla, že v letech 1990–2003 bylo z angličtinydo francouzštiny přeloženo čtyřicet tisíctitulů, zatímco ve Spojených státech pouzešest set čtyřicet. Kdo v USA zná J. M. G. LeClézia nebo Georgese Pereka? ptá se Sapirováa stručně odpovídá: jen úzká elita.Ale zpátky ke knižním novinkám. Nejznámějšípařížské nakladatelství Gallimard přichystalona literární podzim rovněž několikdesítek nových titulů, mezi nimiž bych seráda zmínila zejména o těch, které vycházejíu příležitosti nedožitých stých narozeninspisovatele, básníka a dramatika JeanaGeneta, autora známého dramatu Balkona mnoha dalších prozaických děl, včetněautobiografického Deníku zloděje. Čeští čtenářiznají dobře Tahara Ben Jellouna, jenžje autorem knih Jean Genet, menteur sublime(Jean Genet, vznešený lhář) či Beckett etGenet, un thé à Tanger, fiktivního příběhuo setkání obou autorů v jedné tangerskéliterární čajovně; u šálku s čajem si povídají,hádají se, přou a zahrnují se vzájemněvýčitkami. Na říjen je rovněž připravenovydání díla Jeana-Paula Sartra Saint Genet,comédien et martyr (Svatý Genet, komedianti mučedník), knihy o psychoanalýze, marxismua osobnosti Jeana Geneta, kterýse svým životem i tvorbou stal mýtem;bouřlivák, jenž rád hlásal morálku v rozporus mravním kodexem. V říjnu vyjdei Genetova kniha Lettres à Ibis, soubor dvacetidosud nepublikovaných dopisů, kteréautor adresoval své blízké přítelkyni „Ibis“neboli Andrée Praganeové, jejíž odpovědise bohužel nedochovaly.V záplavě knižních novinek je přece jenzneklidňující skutečnost, že letos poprvévýrazně poklesl počet premiers romans,děl začínajících spisovatelů: ze sto dvacetiv roce 2004 na pouhých pětaosmdesát.Možná má argentinský spisovatelAlberto Manguel pravdu, když na otázkuLe Magazinu Littéraire, zda ve Francii literaturaupadá, odpověděl: Francouzská literaturaneupadá, upadá však podpora a výchovak francouzské kultuře.obrázky z přítmí zámeckých knihovenPompejeV roce 79 byly při výbuchu Vesuvu zničenya zcela zasypány sopečným popelemPompeje. V 17. století narazil na jejich pozůstatkyDomenico Fontana, když v místě stavělvodovod. Roku 1748, kdy již probíhalyvykopávky v nedalekém Herkulaneu, byldán příkaz k zahájení vykopávek i na místěbývalých Pompejí; jednalo se o kombinacihledání pokladů a sběru zajímavých antickýchpamátek. Teprve v roce 1764, kdy seředitelem vykopávek stal Francesco La Vega,se začaly vést přesné záznamy doplňovanéplánky a kresbami. Bohužel i La Vega sezajímal jen o to, co mělo muzejní hodnotu.Tento, stále ještě na bázi sběratelství organizovaný,archeologický výzkum vrcholilv letech 1806–1832. Část nálezů v této doběpřivezl do Čech František Arnošt svobodnýpán Koller (1767–1826).Koller pocházel z nezámožné měšťanskérodiny, narodil se v Mnichově Hradišti, patřícímValdštejnům. Pozornými znalci uměleckýchsbírek tohoto zámku byla ve zdejšíportrétní galerii zjištěna nápadná podobnostbarona Kollera s Vincentem hrabětemz Valdštejna, v jehož hrobce je, z neznáméhodůvodu, údajně pohřbena Kollerova matka.Koller původně studoval v Praze, než jakosedmnáctiletý vstoupil do vojska. Prošeltakřka celou Evropou a po bitvě u Aspernv roce 1809 „tento statečný velitel pluku byl nagenerála povýšen ještě v kouři a prachu válečnévřavy“. V roce 1810 byl povýšen do šlechtickéhostavu. Patřil k nejbližším spolupracovníkůmvrchního velitele spojeneckých vojsktvar 16/10/14v protinapoleonské koalici Karla knížeteSchwarzenberga a po uzavření Vídeňskéhomíru byl na jaře 1814 pověřen, společněs ruským komisařem Šuvalovem a pruskýmaristokratem Truchsessem, doprovodemcísaře Napoleona z Fontainebleau na Elbu.Později se stal vyslancem v Petrohradu.Od roku 1820 byl generálním intendantemv Neapoli, kde se kromě svých úředníchpovinností zúčastnil archeologických vykopávekv Pompejích a Herculaneu. Množstvínalezených vzácných předmětů posílalse svolením neapolského krále do svéhozámku v Obříství, kde jeho sbírka zůstalaaž do roku 1828, kdy ji Kollerova vdovaz finančních důvodů nabídla k odkoupeníNárodnímu muzeu v Praze. Když všako tuto unikátní sbírku (1348 váz, 671 terakot,186 sklenic a bronzových věcí, 60kusů mramoru a 28 egyptských památekaj.) neprojevilo zájem, poskytla ji pruskémukráli Bedřichu Vilémovi III., který jiodkoupil za dvě stě tisíc pruských tolarů.Nová éra výzkumu začala v Pompejích ažv roce 1863 pod vedením archeologa GiuseppaFiorelliho. Ten prohlásil, že na Pompejíchjsou nejzajímavější samotné Pompeje.Luboš AntonínVykopávky Pompejí v raných časechDřevoryt podle obrazu E. Gaina, okolo roku 1895

na pokračovánímodrá slečna /3Josef Kocourek29.Miluji Modrou slečnu. Jest mou duší,jest nebešťankou mého ráje, poněvadž jemodrá.Je podzim. A je to umělecká pornografie.Na blizny nově rozkvetlých květin nepřilepíse pyl, poněvadž čmeláci hnijí v teplýchkalužích, plujíce na spadlých listech jako navelikých lodích.A Modrá slečna leží na svém panenskémlůžku jako bílá lilie na černém papíru. Modráslečna je dívka, kterou bych pronikl láskousvého těla až k srdci, kdyby se mi odevzdalajako v noci, po které přišlo ráno jako kornatýobvaz na hořkou ránu. To nezklame,to jenom rozesmutní, to nebolí, to jenompodivně rozechvěje. Moje srdce je velikápec. Nenávidím Modrou slečnu pro dnešníráno a miluju ji pro včerejší noc. Zbil bych jia hned potom zhýčkal v sněhovou vločku.Kaštany kvetou a dva jejich květy jsoujako ňadra Modré slečny.Hory. Noc. Hory.Dívám se na linii vrchu nad městema vidím linii ňader mého zjevení. Vdechujipodzim a zalykám se láskou radosti. Dívámse na smyslnou linii hor a zjevuje se mikřivka vašich ňader.Profil.Jak jste krásná, Modrá slečno!Jste nejkrásnějším ovocem všech zahradnebe i pekla.Linie vašich ňader, podobná křivce lásky.Jste drahým ovocem a budete ještě vzácnější.Nic není.Jenom modř vašich rtů, ňader a klína.Modř vašich oděvů. Vy Vy Vy Vy Vy Vy VyVy –Moje srdce bylo jeskyní, plnou rudýchkrápníků. Vešla jste tam a nemilosrdně jsteje roztříštila a úlomky zakusují se mi domasa.Váš zrak jest černým okvětím s modrýmpylem, jímž mne posypáváte, když váspotkávám.Dnes ráno jste mne nepoznala.Vykřikla jste hrůzou ze mne, jako denpředtím volala jste po mně plná lásky. Honilimne. Myslil jsem na vás.Hloh kvete.A dva z těch květů jsou dva úsměvy, kteréjste mi darovala, nevědouc o tom, na cestěna Žluté ulici a já je přijal jako dvě dívky dojediné mládenecké postele.A teď už jděte spát jako já. Prosím vás.Noc houstne a hvězdy vyplouvají.A potom v noci, až se krajina proměnív kytici černých růží a hvězdnatého vřesu,navštívím vás.Nechte dveře otevřeny a očekávejte mne,sedíc na loži.30.Potkávám ji denně a denně si mne nevšímá.Chodí s hlavou hluboce svěšenou, a jdu-lipodle ní, ustoupí do cesty a to už mne minea vrátit se nemohu, abych jí došeptal prvníverše mé milostné básně modrého večerav lese. Chodí podle mne, studená a hořím.Čím jsem jí ublížil?Žiji sen, který nezačal. Nemohu jej dokončit,poněvadž je krásný a bez počátku. Životmne oklamal v první své čtvrti na oblozelásky. A nemohu mu klnout a nemohu jejproklínat. Modrá slečna zbarvila každýatom prostoru šesti atomy své krásy. Žijiv modrém rozvratu a nerozvrátím se dodutin života, které je třeba vyplnit.Onoho večera mi slibovala největší radostizemě a uměla mi připravit rozkoš, v nížse tak sladce umírá. Ležel jsem v jejích dlanícha její láska mne vyvyšovala až k nebi,do závratných rozměrů, kde mne uchvacujerozkošná závrať a klesám a klesám, protrhávajedna mnoha a mnoha snů.Potom přijde ráno a rozsekne mne jakomeč.Mlčím a můj klid mne potichu zabíjí.A Modrá slečna, potká-li mne, tiše pokašláváa Žlutá ulice začíná mírně červenat.31.Den za dnem udeří do Barvínka jako dozvonu. Modrá slečna neslyší a nezačíná svouvečerní modlitbu nikdy v tom okamžiku,kdy Barvínek zvoní. Barvínek jest potopen,ona je vyvýšena. A mezi nimi plují velikéhry života a Bůh na bruslích lidí samotářskyna nich klouzá. Led studí až k srdci a peklopod ním hoří až k mozku.32.Modrá slečna.Znovu a znovu. Vrací se neustále a neustále.Udeří na srdce jak na veliký bubena není tu houslí, aby jejich souzvuk byllahodnější, není zpěvačky, která by ten řevutlumila svým milosrdným zpěvem.Modrá slečna už spí.Za mou postelí a za mými okny noc.A kdyby všechna světla v ulici zhasla, kdybyse všechny hvězdy zažehly hrůzou a stínylidských těles se propadly až do nejčernějšízemě, Modrá slečna bude první hvězdounebes, největším světlem a já jen stínemjejího života.Až se ráno probudím, snad bude vedlemne ležet zchumlaná košilka Modréslečny. Přinesu jí ji do Žluté ulice a položímna ruku. A až se tam na ni lépe podívám,poznám v ní svůj kapesník.33.30. října našel Barvínek na chodníku prsten.Zlatý, s tmavě červeným rubínem.Právě před chvílí Modrá slečna zmizelamezi žárovkami náměstí, a nešel tu nikdo,kdo by jej mohl ztratit. Nevěděl, má-li jejzvednout nebo zatlačit až do hloubky, kdezem teče. Najednou si vzpomněl na Modrouslečnu a na uzounký zlatý kroužek, nanějž narážel, když v lese hladil její tichouruku. Snad byl tehdy prsten navlečenopačně jako šat, na němž pak nevidímeknoflíčků. Barvínek jej zvedl a choval jakonevyslovitelné tajemství své lásky.34.Modrá slečna se Barvínkovi vyhýbala; buďšla do úřadu velmi brzo, nebo velmi pozdě.Barvínek potom od časného rána chodilŽlutou ulicí k domu v zahrádce shnilýchrůží a mostu nad řekou. Mezi těmito bodyležela škola jako spící srnec. A když mupřece někdy unikla, zavěsil si doma prstenna černou nit ke stropu u dveří a každýden, kdy vycházel, narážel naň teplými rty.A bylo mu vždycky, jako by Modrá slečnabyla velmi laskavá a nechala se líbat čtyřikrátza den.6. listopadu se vrátil ze školy právě, kdyžčerný vandrák s plavými vousy jej uřezávaltupou kudlou u samého rubínu.35.Pomalu padá sníh.Černé střechy zbělaly, porostlé studenouplísní. Sníh sedne na okno a můžeš naňdýchat, až zmrzne v slzu. Padá sníh jakorozbitý sen. Padal všude, po celé krajině,a Barvínkovi se zdálo, že běhá po políchna návrší a chytá všechny syčící vločky.Mezi nimi jedna veliká a modrá. Ta se muv sevřené dlani promění na zlatý prstens malinkým, tmavě červeným rubínem.Na černé střechy padal sníh a na stoleprsten krouží do očí Barvínkových v šestipodobách.Venku se snáší do ulic melancholickýsmutek a všude plno sněhového kouře.Na Barvínkově stole hromada zmačkanýchpapírů, které Modrá slečna zahodilana cestě Žlutou ulicí a náměstím.Z prstenu na dlani Barvínkově vyrůstáslečnin prst, pak celá ručka, ňadra, hlava,stehna, a najednou je prsten navléknutna těle Modré slečny. Barvínek vydechnea plamen zhasne.Venku zatím mezi bílé holubice vletujíčerní ptáci.Za chvilku bude noc a vysypou se souhvězdíLásky a Ticha.a stoupá až do horských potoků, které užnestačí na jeho široké boky.Těžké olovnice se pohybují jako dvěkyvadla, černé vlny se níží ke dnu, Barvínektaje. Potopa lásky rozmnoží řeky tétozemě a vyvrátí mnoho palem na březíchpodle jejích cest.37.Barvínek rovná papíry Modré slečny, kterépečlivě sbírá na všech jejích cestách a líbáje, když zmizela. Je jich velmi mnohoa Barvínek si myslí, že až jich bude plnýpokoj, skrčí se uprostřed nich a zapálí je;jak plameny vybuchnou, bude se vztyčovata vystoupí s modrým dýmem až k nebi.Prstem v lahodných výkyvech otvírá dveře.Ulice roní mnoho sněhu, mnoho vápencese hasí v lijáku slunce, mnoho kluzkýchkrápníků láme se pod střechami za soumraku,až jiskří a praskají jako kostlivec.Kam jít?Na ulici přejde stín a zanikne. Panítohoto města odkládají ňadra, nemyslícena ně. Cosi jde městem jako přízvuk, jenžnepromluví. Barvínek sedí u stolu, obklopenpapíry Modré slečny, a suší růži nadčadivým plamenem. Květ modrá, ruka mdlí,klesá na stůl, hlava se zvrací, tělo klesne zažidli, stočí se jako v křeči a zhroutí se podlestolu.Modrá slečna jde ulicí Spásy a nahlédnedo okna Barvínkova.Ten se na ni zahledí a poznává mlčenlivýpřízrak jeho ulic. A hodí do okna růži,papíry a prsten naposled.38.Den za dnem uhodí Barvínka a prsten naddveřmi se jen dotkne rtů a odskočí. Denco den Modrá slečna lstivě strhá obvazyz těchto ran a Barvínek je sbírá na všechmodrých cestách.Modrá slečna chodí postranními ulicemi,aby nepotkávala muže, jenž byl sveden jejísestrou a na nějž se ona usmívala v prvníchdnech krásného měsíce září.Barvínek skrývá se v zamlklých průjezdecha ulicích, aby potkal slečnu, jdoucíŽlutou ulicí. Barvínek se bojí modrého přízrakua opatrně se rozhlíží, nejde-li protiněmu.A potom ji potkává.Spěchá velmi rychle, hází do ticha zmačkanépapíry, Barvínek číhá, a jak zmizí,rychle je sebere a políbí.Modrá slečna zdvihne kousek sněhua mačká jej v dlani, až kape k zemi jakomodré hvězdičky. Barvínek by je také sebral,aby mu svítily na cestě k nebi, až se zapálí;když slečna zmizí, Barvínek se shýbá a vidíve sněhu hluboké, modré dutinky.Jak je sebrat?Bronzové nádobí z Pompejí36.Město, pod ním černá řeka.Barvínek se uprostřed zastaví, opře čeloo černé zábradlí a potopí svůj zrak do bezednéhlubiny jako dvě těžké olovnice. Vodadole hučí a vír se otáčí jako zamhouřenéoko. Černé vlny bijí do pilířů, listí plujez neznáma jako žlutý plavec.Bylo by nejlépe skočit z toho mostu dořeky, aniž by se voda roztříštila, a odplynouts listím zase do neznáma. Bylo by nejlépeskrýt se v příkopu podle řeky a nebýt.Vzít list zkroucený jako lžičku a sbírat jímvšechny chrchle posmívajícího se světaa večeřet je s očima hluboce zamhouřenýmapři svitu vln.Kam jdeš, Barvínku?Řeka dole hučí, most běží proti ní. Byloby nejlépe skočit dolů a řeku zastavit roztaženýmiprsty, až by se převalila nad hlavoua zakryla tělo jako uplakaný šat.Zábradlí na čele studí a zarůstá až domozku. Černé vlny bijí do pilířů, až stříkají.Zdaleka připlouvá zaoceánský parník39.Barvínkův byt se plní, schází jen maličko,aby tam Barvínek nemohl vstoupit a rozhoupatprsten.Jest krásné mít pokoj v hluboké ulici, kdespí bledé dámy, v němž spí postel a hodinyna stole rozdělují stěny, aby se nelíbaly.Barvínek si najal pokoje dva. Jeden naperiferii pro občasné přespání, kdy je třebaklidu. A druhý ve Žluté ulici proti domkuv zahrádce jiřin, zatopených sněhem.Byt v ulici Spásy byl skoro naplněn.40.Barvínek přenášel prsten, aby jím potkávaldenně Modrou slečnu.Šel opatrně ulicemi, drže černou nit nakonci; prsten visel jako pavouk. Potkávalmnoho lidí a smáli se mu z plného srdce.To jej velmi bolelo, poněvadž v nich poznávalmnoho svých přátel a těch, jimž neubližoval.(pokračování příště)tvar 16/10/15

eletriekarel šebekLetos na jaře uplynulo už 15 let od záhadného zmizení básníkaKarla Šebka (nar. 3. 4. 1941), jehož tvorbu jsme opakovaněuvedli i na stránkách Tvaru. Dnes tiskneme dlouhou, dosudnezveřejněnou báseň z roku 1990, kde se autor po svémvyrovnává s otcovskou figurou Boha.red3 x nic(báseň-dokument-aplikace psychózy)Vypráví měsíc ústavní nocitvar 16/10/16Mirkovi Drozdovi„Všechno, co člověk říká, je pravda.“Isidor DucasseByl ústavní den na začátku zimya jako kdyby nějaký cizí šílený a odevždy ztracený bůh začalnáhle existovat a vyslyšel můj otčenášmám pocit že se probouzím a ještě trochu vrávorámjako kdyby v ústavním parku začly růst nějaké cizí zimní ašílené květy svobody a pravdyjako kdybych začal slyšet konečně váš ztracený smích jakokdybychom se konečně volně zasmáli a nadechlije slunce které bolí když tě pálí oči když žhnou mraky a tvéoči uspávají v den je nocv okamžiku kdy tě vidím sedět jako přízrak u psacího strojejako naši neznámou svobodujako by psát znamenalo tančit u psacího strojetančit u psacího strojes psacím strojemJako bys to byla ty má lásko naše nová svoboda je moje láskaa ty mne musíš teprve taky pojmenovat touhle básní kde jsemjá a tytouhle básní kterou vytančíme dnes v noci společně až doranních hodinprotože jsi to ty a víš a znáš náš měsíc ústavního parku kterýpro nás vždycky zářil když slunce vyhasloprotože slunce nikdy neví jako neví den že jméno tedy osloveníčlověkaby mělo být pro všechnyvlastně jsem chtěl napsat osvětlení člověkaprotože ani já ani dnešní noc dosud nemá jménavšechno je na začátku všechno je dosud cizí ptáci si dosudnesedlivšechno se píšepřed bouří jako po bouřis tebou jako s růží posetou čtyřlístkynikoliv naděje ale naděje na dobrou nebo lepší smrtjasnovidko Zdeno Čermáková to nebylo věštění ale rozsudekživotakterý pro mne teď právě končí a začíná zahalen písmenyv psacím strojinarozen v klapkách slunéčka písmen jako kdybych se rodil skrzečernou strojovou páskujako kdyby tahle báseň byla tetování lásky k toběna mých potetovaných očích káznice mého životaDnešní noc je svatá teboujako báseň je jediná pravdaa ty jsi pro mne něco jako tisíc motýlůty která pořád někde spíš a které se nic netýkáaž na malé výjimkyjde o rozbití básněnejraději bych měl kolem sebe praštit psacím strojema rozjet se na jinou cestuvyjít tedy knižně třeba ve vlastním nákladu jak by byl jistěrád můj první otec Štětkaale raději bych teď přece jenom vyšel svobodně na uliciz tohohle království mříží kde spí alibi pro nás radějineznámého světaod jehož krás se srdečně a raději úplně distancujiděkuji za vaše sváteční líčka a lívanečky plné krásděkuji za vaše klobouky a klobouky klobás a odpočinkyodpoledne plné krásza vaše celnice minutky ringy a biografy ringů láskykterá pro nás prý ani nesmí býta někdy ani doopravdy ani do jediného střepu láskyNeníJako kdyby byl zrozený v šílenství nějakého cizího a provždynavždy dovždy slepého hluchého boha jako jeho dítě iletošní listopadJako kdybych nepsal za mřížemi má slova mne osvobozujíjako kdyby ze stroje létala moje slova jako moje včelyjako kdybych psacím strojem rozháněl všechny svoje mrakyjsou to mraky které jsou někdy mým kloboukemoblíbeným jako smrt má pro mne vždycky moji tvářkdybych nalezl alespoň jediného člověkakdybych nalezl střep sebe ve střepu sebeaspoň své jméno když bůh který není a když tak ho nosí každýv sobě jako jeho vrak jako svůj osud a svůj živots jeho zákony a náhodami které se podle nich utvářejí[s] jeho rubíny ve své kolébce oči umyté v slzách očí matkyškola života a její rozbité schodištěa tak bloudíš až smrt najde tvoji hvězdu která září jenom protebejako já nemohu dost dobře uvěřit že jsem doopravdy člověkkdyž sikdyž si s vámi mohu kdykoliv tykatopravdovými tykadly mé lásky v tetování z tebe do mnebáseň se tvoří jako dítěa já tě miluju a jsem ochoten kdykoliv za tebe zemřítchci opravdu za naši lásku zemřít poesieopravdu kdykoliva cokoliv a s čímkoliv ale raději doopravdy nezemřít to jo ale nikoliv ve velkých bolestechjak končí všechny slovní hříčky a tedy i mojeneboť je pravda že od včerejška kromě psaníže kromě psaní na ústavním WC noc co noc močím ještětamtéž od včerejškakterý může být zítřkem navždy krevZažít zase někdy poesii jako tebe jako postel plnou tvé krásytvé krásy tvého tělasametu a čtyřlístků naděje na nová setkání a nové životyvždyť zítřek je pro mne taky vždycky smrtneboť já ne ale ty se mne dočkášZatímco křišťálovým okem démona ústavního okna dopadáměsíc do psacího stroje jako můj osudjako kdybych to napsal já v záři takového slunce jasuna papíře s jménem oslepnoutna papíře přibližujícím katastrofyna papíře který byl vždy mým jediným měsícem a sluncemkdyž jsem kdysi a ještě mnohokrát a mnohokrát proklel bohaa prosil ho abych oslepnul a o rakovinu plicabych třeba oslepnul ale dozvěděl se jestli existuješChci vědět totiž za každou cenu jestli ta odporná příšeraexistujenoc přichází úplně sama jako křišťálová víla našeho sněnív nekonečných ozvěnách psacího strojev rachotu zrcadel tříštících se se mnou v úderech psacíhostrojekterý je mým jediným vládcem přítelem a následovníkemneboť v mém případě nejde o mne jako o básníkanýbrž o mne jako o psací strojKdyž celé dny čekám že poletím každou chvílí jako prvnívyvolenec tohoto světa který pomalu dodýchává na jinouplanetuvybral jsem si planetu Neptuntotiž ne já ale noviny které jsem četl jednou na cestě dopráce s novinama v autobusea myslel že to budu já když jsem tam četl o raketě na planetuNeptunjak se mi to pak opakovalo v různých variantách ještěněkolikrátpoletíme všichni na planetu Neptun s vysokou sopečnoučinnostípředevším tedy já sám když si myslím že v tomhle teď užšťastnějším světě nemám právo žítzvláště když mám pravděpodobně ve svém těle uvězněnýatomový výbuchkterým mohu rozhodnout o osudu světaa tak dál až do nekonečnaNaše psychóza je dnem naší nocikdy naše noc je dnem a náš den nocína pustém ostrově třikrát tři metry postelekdyž ulehám je večer v modrém světle noční lampyna ústavní postel dopadá stín mřížía já chci dnešní noc vypít do dna nápoj našeho prokletíA tak sedím u psacího stroje Zeta za mřížemi tentokráta doopravdynenadrogovaný jako tomu bylo při mých básních skorovždyckyale nadrogovaný měsícem a svými představamimůj měsíc se roztéká a rozpouští v ústech jako ušlechtilejšíkrmě než byly mé tabletydalo by se říct tablety smrti a někdy i smrti poesieMůj měsíc mi rozpouští svým polibkem ústamůj měsíc mi rozpouští polibkem moje ústa měsícea včely stříbrné včely tvých paprsků září naši noca měsíc září naše prokletí navždy po zdech ústavního parkukterý je mým starým známým démonemústavní park který je naším starým známým upírem a fantómemv noci která čte z mříží báseň pravdyA tak tady sedím za mřížemi u psacího stroje Zetamám pocit že se stroje vyměnily jako se střídají dny a nocijako se střídají dny a noci mých fantómů démonů a andělů vústavních teplákáchkteří se svlékají před nocí jako by svlékali noc z mřížív celé dlouhé noci dneska jako tenkrát na oddělení á dvanáctkde spí můj malý surrealista malíř Víťa Bárta a ostatní mojipřáteléjako jste byli a zůstaneme vždy přáteliv celé naší noci spící za zdmi ústavního parku na mřížíchJe ústavní noc když září za okny můj starý známý přítel adémon upír ústavního parkui s jeho věčností našich opeřených přátel jara ústavního létazimy a i jeho podzimuholubů vrabců kosáků a snad se i najde havran této zimyčerný opeřený vévoda který je mým básníkemse svým starým Never MoreA já dobře vím Edgare Allane Poeže ten havran za oknyže jste to vy za okny ústavní nocia napořádJak jsem napsal kdysi už v jednom textu v jedné z nocíhorších než tahle zlá noc zaslíbená poesiina oddělení á dvanáctsnad v noci v ohnisku samotného peklav ústavní noci na dvanáctce která mne málem rozžehla plamenemzněla ta slova tehdy nějak podobně a já je teď jenom opakujipřijdeš a pomodlíš se k svému ďáblu svým štětcem Richardebez tebe by nebylo ani jediné mé kresbyv minulém týdnu jsem tady maloval po nocích na záchodě kterýje zároveň kuřárnoutakže je zde možno trochu spát a trochu psátúplně nalomenou tužkou našich nalomených životůne příliš ostrou abych jí snad hned někoho nezabilprotože chci psát verše které by zabíjelysmutek a veškeré naše dennonoční zoufalstvíkdyž noc snáší zcela horká vejce svítáníz nichž se pak vyklube opeřenec nového dnea pak napíšu báseň i pro tebe MirkuMirek Drozd jemuž věnuji jednou bude-li všekterý je středem mé existencea bez něhož bych se už dámo rozsypal rozdal rozkradrozpůjčoval nenávratně rozletěl mimo poesiiHonza Bažant, Fortuna, 2009

tak tady sedím za mřížemi v ústavním večerubrzy mne přivítá noc v stejném indiánském pláštikabátu který mám od tebe který obléká celou dnešní nocprotože dnešní noc je kabát a nikoliv pytel nadějeje málo už času propsat noc do všech závratí z písmenv psacím stroji který se stal parníkem věčnostiNěkdy je těžší uniknout sobě než zemětřesenía ty co máš pro mne jen a jen pro mne všechno zakletí svéhojménaje to jméno jara a lásky ale i příslibů a smrt velikosti apádů a taky nadějeHanko Jarošová odpusť já už nemohu mít právo na senprotože do rozevřených očí utíkají krysy a plyna tak zdravím tvou noc a jaro demokracie v zimních Lochovícíchtohle je skutečné poledne psací stroj dvanáctkrát zakukala dvanáct apoštolů usedlo k obědu u psacího stroje i s jehoneviditelnými kukačkamik obědu a k večeři budou teď tvoje básně které bude možné jístŠebku včelo s medem na klapkách psacího strojepojď se se mnou schovat pod deštník básně kterou píšu i zaokny jenom pro tebeza okny kde vidím ve tvých očích svoji noc a svoje očiprotože noc a smrt má vždycky jenom moji tvářMartinepřed nějakým časem se mi zdálo že jsem namaloval kresbukterou jsi už namaloval tya tak je to se všímHonza Bažant, Theatrum mundi popularis, 2008všechno je magie a teď vím že sedmnáctý listopad je takysedmnácti talismany na hrudi našich sedmnácti letvšech našich dávných lásek tenkrát to všechno přece začalosvět je takový jak ty ho žiješa člověk je svobodný když dává svobodu ostatním a je vězněms těmi které vězníTeď se snažím neokrást o nic tebe a zavraždit svého úhlavníhonepřítele zabít sebe včelu jejím vlastním žihadlemse mnou bys asi jít nemohla Jano v ústavních teplákáchvonících skořicí ztraceného domovakterá jseš tady taky pro mne sobě vlastní včelou sedmitečnoucelá posetá čtyřlístky marné nadějea já tě stále hledámkdyž tě mám na očích tak vím že existujumyslím na tebe sluníčko čisté a umyté v ústavních teplákáchkteré jsou odedávna úborem andělůa tvé tělo voní papír básně tady jsem já tady ty na papíře vesvatební noci s psacím strojemVlastně je den zatímco na papíře je pořád nocjako jsem vlastně celý život skoro pořád na odchodujako kdybych chtěl pozastavit a pozdravit svoji smrtna papíře své láskykde je svět s jediným mým zákonemkterým mohu překročit zase jenom den a noc jako sám sebea pak marně hledat svého šebka v kalužích včerejškazatím co papír voní tebou a naší smutnou svobodousedím tady u stroje zamazaný jako kominíkjako kdybych psal nikoliv přes psací strojovou pásku aledoslova sám přes sebe samaabych si konečně přestal hrát na básníka a stal sekonečně člověkemje-li kominík s moučnými tvářemi svítání ještě člověka je-li báseň moje nebepak existuje posmrtný život a všichni se jednou setkámebože prosím tě ne já ale ty oslepnikdyž nejsi ale jsi-li asi se díváš slepýma očima na tupozemskou spoušťa já už začínám s tou svou cukrovkou tak jako tak špatnévidět i s brýlemi mám nějaké prázdno mžitky mlhu předočimatak to vidíš potvoro zrůdo božíať jsi nebo raději navždy nejsimůže-li esesman upálit plamenometem jedno malé dítě jedenesesman jedno dítěpak svět je peklo které by mělo okamžitě vybuchnout a bůhneníale naděje letošních listopadových dní a mé slepnoucímžitky před očimarád bych poznal je-li noha surrealismu a poesieprotože tohle všechno už tady bylo a zase bude nebonebude vůbec(André Breton: Surrealismus je to co bude)Měsíc jehož paprsky dopadají jako smrtonosné včelylétající tam a zpátky akrobatky klapky psacího strojedo kolébky terčovnice a osudotvorcepapír který je teď mým jediným přítelem a milenkouotcem Bohem a matkou milenkou smrtí i životem vesmrti kterým už dlouho žijupapíru který je mým jediným údělem a soudcempapíru na kterém až dosud jedině žijudívám se teď na něm do tvých očí s duhovkou měsícetvé oči jsou teď mou krajinou kam jsem se dosud nikdyneodvážilkdyž se z včely stává zase bombardovací letadlo psacístroj startuje rakety včel naa letím a poletím a vyletím s vámi všemi opustímetenhle svět který není nikdy ani omylem pro nása poletíme jinam na jinou noc na jinou planetujejíž noc se stane naším domovema já jsem nejen já ale i ty záříš a jsi cílem mécesty všech cest mýchkdy báseň je svatební hostinou a milenkou psacího strojekterý je andělem posetým čtyřlístky se sedmitečnýmikřídly všech sedmiměsícůnebát se nelze tvářit dvakrát životy jsou láska je budoucnostneboť je třeba abytedy už nikoliv mé věčné abyale abychabych žil a nejenom žil jenom když píšuAbych vzápětí roztříštil výstřelem klapky stroje modrénoční světlo lampymiluju tedy píšu tedy žiju vše ostatní je kolotočkolotoč hrůzy a bídy roztančený bledou tanečnicí našehoměsícekterý je naším soudcem a ortelemjak klape stroj tak už mi začínají drkotat i zubyjako kdybych náhle slyšel odkudsi z dávna tvoje nádhernéstaré hrčivé erjako hrčící varhany Havrana a varhan tvé poesietedy smrtící zvony nádherná harpuna kterou jsi mne tehdydávno zasáhl na první hod přesně doprostřed oné nocinádherným trojzubcem své svaté noci své poesietehdy v dávné noci kdy jsi mi celou noc četl své básně bylo tov Dobřanech kde jsem tehdy pracoval a které předurčily celýmůj další osud.Zbyňkusám i s námi v naší psychóze sám jako absolutní hvězdazářící na náměsíčné římse poesieživot je ten který přichází jako slovo básně ve dveřích onédávné nocitak skonči seber se zavři se do noci a jdi spátpak už může[š] přijít jako báseň jako mohu skončittuhle báseň tady s tebou za mřížemibáseň jako láska výbuch detonace tetování nocismrt není nic než tvůj senZbyňkunikdya nic a nikdykonec havárie naší noci psychózy našich svatých zábleskůza mřížemi téhle zimy jara demokracie++K.? Neptun zima 90S 10 Kosmonosy nocpsací stroje Consul Zetamelipramin micefal chlorprotixentvar 16/10/17

eletrietom odpadSvět za záclonouDokouřil jsem svou třetí ranní cigaretua věděl, že je nejvyšší čas stihnout Martina.Veškerá jména níže uvedená jsou smyšlená,protože svět za záclonou je jako BelgickéKongo. Jsou tam jakoby lidé, ale přitomnejsou. Nemám ponětí, jak se jmenují,a sám pro sebe jim dávám jména. Někdyje měním. Mají i přezdívky, které si třebaněčím vysloužili. Třeba Župánek. Chlápekz třetího patra naproti. Nikdy nevstává předdesátou a pak se vždycky dlouho procházípo bytě v rozhaleném županu, z kteréhomu trčí velké bílé panděro. Jiné přezdívkyjsem časem upravil. Například Papuče. Čtyřicátniceněkde z trojky nebo pětky, kterápokaždé, když prošla ulicí, tak vypadalapěkně nasraně. Nasraná Papuče jsem jí říkal.A pak jsem ji viděl, jak na rohu bryskně svojíčernou kabelkou složila chlapa. Nevím, cov ní nosí, ale chlápek to schytal přímo naucho a skácel se na chodník jak podťatý.Papuče odkráčela středem a ani se po němneohlídla. Dokonalé K. O. Od té doby je toKabelka.Martin byl člověk, který v osm třináctprocházel mým světem s pudlem na vodítku.Byl přesný jako švýcarský hodinky. Nikdy seneopozdil, nikdy nevynechal. Znuděně táhnulčokla za sebou a bylo mu jedno, že tenchce čuchat a obchcávat rohy. Martin prostěšel. Pes chvíli běžel před ním, pak se zastavil,očuchal kandelábr a zvednul nohu. V tomho Martin předešel a vodítko přestalo stačit.Nekompromisně ho strhnul za sebou uprostředoblouku.Bylo osm jedenáct. Přijel jsem k oknua nakouknul ven. Stará Horáčková se o berlíchvybelhala z protějšího vchodu. Jak jinenávidím! Dlouho jsem jí vymýšlel jména.Čůza Stará, Mrtvola, Čtyřnožka, BelhaváMůra, Sprinterka. Nakonec je z ní Horáčková.Největší zlo k nám nepřichází ve skrytýchpodobách a s tajnými jmény. Je v nás.Je mezi námi a jsou to Novákové, Patočkovéa ta svině Horáčková.Zatočil jsem zadní kola až k radiátorua trochu se naklonil, abych líp viděl. Na rohuse objevil Martin. Podíval jsem se na hodiny.Přesně. Šel svým stále stejným pomalýmkrokem. Už rok a pět měsíců. Přistěhovalse sem odněkud, kde za sebou na jiné trasevláčel svého psa od třičtvrtě na osm doosmi patnácti, aby se vychcal, posral chodníka nalokal olova. Naproti šla nějaká dívka.V krátké sukýnce, s taškou přes rameno.Nohy jí kmitaly rychle a její sukně jen stěžístíhala to tempo. Nohy měla krásné a bylona ní vidět, jak je přesvědčená o své dokonalosti.A taky zasraně mladá. Mládí, co sežralosvět a myslí si, že všechno je pro ně a o něm.Koho zajímá nějaké zkurvené mládí? Těchpár let, kdy nic nebolí a každá kniha musíbýt o vás? Kult mládí a jeho blbosti. Štíhlénohy a nezkažené zuby. Kluci, co jsou hezcía neumí lízat kundu. Holky, co o orgasmučetly jen v časopise. Kdepak.Přímo naproti bydlí Mrdna. To je takypřezdívka. Zkoušel jsem vymyslet lepší, aleta samice mě prostě vždycky dokáže odrovnat.Když se prochází ve spodním prádle pokuchyni, se svými báječnými prsy, nacpanýmiv podprsence a přetékajícími na všechnystrany. Někdy stačilo, aby se objevila i v teplácícha tričku. A když se převlíká, to už jejasný, že držím ptáka v ruce. Jo, člověk sez nutnosti naučí spoustě věcí. Já to zvládámza tři minuty, než si stihne v ložnici sundatblůzku a podprsenku a vzít noční košili.Zpátky k Martinovi. Odtrhnul od té dorostenkypsa, který ji očuchával. Škoda, že šlatak rychle. Bylo by moc fajn se dívat, jak jíobčůrává lodičky. Jak by se na to asi tvářila,nádhera jedna úžasná! Tak mě napadá, že jedocela nefér, že Martinův pes nemá jméno.Říkám mu pes. Nebo Martinův pes. Co třebaHelmut? Nebo Cyril? To taky není špatný.tvar 16/10/18Usrknul jsem z hrnku kafe, které jsem mělv klíně. Martin mizel z mého záclonovéhosvěta a ulice osiřela. Zapálil jsem si čtvrtoucigaretu a čekal na Horáčkovou, až se vrátíz nákupu. Obvykle jí to zabralo pětadvacetminut. Docela dobrej výkon na bábu chromouo berlích. Jak já ji nenávidím! Můj hněva soužení je Horáčková. Vždy, když ji vidímbelhat se z rohu ulice. Vždy, když se podeseti metrech zastaví, aby si odpočinula.Je to, jako by mi do žeber vráželi nůž. Aťsi ty tupci mladí skotačí, ať si magor Karelv podvečer ve sportovním proběhne ulicía za chvíli nazpět celý zpocený. Ať si kolemchodí tisíce chlapů a vesele si poskočí. Aleta oberlená zrůda, o dvou nohách vlastnícha dvou hliníkových! Prý kolo byl největšívynález lidstva. Nenávidím svá čtyři kola.Nenávidím Horáčkovou, která se plazí dokopce, se svýma belhavýma nohama!Zazvonil zvonek. To může být jediněpošťačka. Otočil jsem kriplkáru a vzal to kedveřím. U linky jsem odložil hrnek a rozjelto do předsíně. Musela to být pošťačka.Věděla, že mi to trvá, a tak ani nezvoniladvakrát. Otevřel jsem dveře. Stála tam v téšílené modré uniformě. Velikánskou prdelnacpanou do tesilek, které byly obtaženéi na masivních stehnech. Vyžilá peroxidováblondýna, která měla aspoň metrák.„Dobrý den.“„Dobrý den, pane Vít. Nesu vám důchod.“„Jasně. Chcete to podepsat? Už aspoňněco přidali?“Podávala mně papíry a tvářila se všelijak.„Myslím, že je to pořád stejný.“„Doprdele, to si z té almužny na nějakouděvku nenašetřím!“„Nezačínejte s tím, pane Vít!“„Vždyť je to pravda, ocas mi stojí jako kůla ruku mám už taky chromou, jak si ho furthoním. Potřeboval bych si zamrdat a z téžebračenky na kurvu nezbyde!“„Možná kdybyste tolik nekouřil a nepil…“„Paní Vránová, nechcete si zašukat? Sicejsem kripl, ale péro mi stojí jak lednickýminaret.“„Vy jste ale prase!“„A taky umím báječně vylízat kundu.Parádně bych vám roztáhnul rukama tu vašiobrovskou prdel…“„Jste dobytek! Dejte to sem!“Vytrhla mi podepsaný papír a vrazila mipeníze do ruky. Pak už jsem viděl, jak sejejích sto kilo nese ze schodů. Zavolal jsemza ní.„Kdybyste si to rozmyslela, víte, kde bydlím.Jen od půl osmé do osmi se dívám nazprávy!“Vytočil jsem kolečka a musel trochu zabrat.Přední kola jsem už měl za prahem, a takjsem to musel vzít s rozjezdem. Zabouchnuljsem za sebou dveře.Zasraná Horáčková! Svině chromá sebelhá o berlích. Ale belhá. SAMA. Odjel jsemk záchodu. Nebudu vyprávět, co je to zaobštrukce se vychcat. Stejně to nikoho nezajímá.A pak okno. Svět za záclonou. Hodiny,dny, měsíce. Znám každý odřený parapet.Každou utrženou špaletu. Každý závěs.Znám všechno za tím záclonovým světem.Znám to a není to pro mě. Je to BelgickéKongo. Je to prokletí, nenávist, zoufalství.Chcete číst něco jiného? Tak přepnětekanál. Já ho taky přepnu. Zůstal jsem zaparkovanýv chodbičce. Z rozepnutého poklopcejsem ho vytáhnul a s představou obéznípošťačky si ho vyhonil. Když to na mě šlo,přetáhnul jsem si předkožku dopředu a tukůži pevně stisknul prsty. Všechno semenotak zůstalo uvězněné mezi žaludem a kůžía já získal čas najít kapesník. Do toho jsempotom všechno vylil z chabnoucího údu.Jeden obvykle nestačil. Musel jsem vzít druhej,abych se měl čím utřít. A potom s náklademtouhy k záchodu a všechno spláchnout.Dojel jsem k ledničce. Vytáhnul pivo.Poslední. Ještěže dneska přijde Jarda. Jardaje moc hodnej kluk. Pracuje v obchodě narohu a dvakrát do týdne mi nosí nákup. Něcomu za to dávám, ale stejně je to od něho mocmilý. Aspoň že se člověk může trochu nalít.Skončil jsem zase u radiátoru s výhledem naulici a minuty pozoroval prázdnou ulici, nežbyla i láhev prázdná.Zazvonil zvonek. Na Jardu je to moc brzo.Kdo to může být? Dojel jsem ke dveřím.Stála tam ta malá brunetka shora. Dlouhévlasy jí splývaly na ramena, měla tričkoa volné kalhoty. V pantoflích.„Dobrý den, pane Víte. Já jsem vaše sousedka.Bydlíme nad vámi.“„To já vím, znám vás.“Čuměl jsem na ty její báječný kozy a tunádhernou prdel, kterou jsem viděl jenomtrochu zboku, ale i tak to stálo za to.„Já jen, že jsem vás ještě nikdy neviděla…“„A kde byste mě asi tak mohla vidět? V seriáluo svalnatých kriplech, co to nevzdalia dokázali se s tím porvat?“Dvakrát přešlápla.„Mám na vás takovou prosbu. Chtělibychom přestavět koupelnu…“„Víte, že moc hezky křičíte, když šukátes manželem?“Zrudla.„To… to je tak slyšet?“„No kurva že jo! A když jste si před čtrnáctidnama přitáhla ty dva ožralý nadržence, takto byl teprve bengál!“Udělala krok zpět. Usmála se. Tak jaksikřivě a nevěrohodně.„Potřebuju k tomu souhlas sousedů. Jakože souhlasíte s tím, že budeme dělat nějakéstavební úpravy.“„To bude taky pěknej rámus, co, mladápaní?“Podala mi nějaké papíry a tužku. Vzaljsem to do ruky a jen přelétl pohledem.„No rozhodně ne větší, než když řvetenabodnutá na dva ocasy.“„Můžete mi to prosím podepsat… tadydole…“Trochu se ke mně naklonila a já jí kouknulza tričko.„Asi by manžel nebyl rád, kdyby věděl, cose tu děje, když je pryč.“„Co prosím?“„Co kdybyste mě třeba aspoň vykouřila?Když ležím, tak ani není moc poznat, žemám nohy k hovnu.“„Co si to dovolujete?“Vrazil jsem jí ty podepsaný lejstra.„Tady máte ty posraný papíry a běžte třebado hajzlu!“Vzala si to z ruky a ještě tam přešlapovala.„Kurva! Nic neřeknu, vždyť je mi po tomhovno.“Koutek úst jí cuknul. Jako by to měl býtúsměv. Úsměv z donucení. Zoufalý úsměv.„Nashledanou.“Otočila se a šla po schodech nahoru.„Jen se klidně na kripla vyserte! Zase hodva roky neuvidíte!“Ještě se zarazila na mezistupni.„Dva roky?“„Jo kurva! Už dva roky a tři měsíce poslouchám,jak nade mnou hekáte a honím siu toho ocas. A poslouchám vaše podpatky naschodech. Táhněte si, kam chcete! Já půjduzase do své prdele! Koho zajímá jeden zmrdna vozíku! Běhejte si v těch svejch zasranejchkramflíčkách po schodech a o půlnocikřičte: Vraž mi ho ještě do zadku!“Praštil jsem za sebou dveřmi. Záclonovýsvět se dál odvíjel. Já seděl v kolečkovémkřesle a pozoroval ho. Co jiného. Pozorovat.Snít. Nedoufat. Není v co. Ať užpřijde Jarda. Ať mi donese chleba, jabka,pivo a cigára. Řekne pár slov. Mimo světza záclonou jsou dva lidé. Pošťačka, kterámi nechce dát a jednou za měsíc mi donesedůchod. A Jarda, který mi dvakrát do týdnenosí obživu a důchod odnáší.Nechcete tohle číst? Nečtěte. Mám povídato kvetoucích loukách a blbých krásnýchholkách? Nic z toho není. Je jen světza záclonou, pošťačka, Jarda a Horáčková,kterou nenávidím.Ať už kurva přijde Jarda! Pivo. Jedinépivo, co jsem měl, je dávno pryč. Chodí ažkolem čtvrté. Vrátím se k oknu. Co jiného.Horáčková už naštěstí z domu nevyleze.Můžu koukat a čekat. Při čekání čas plynezvláštně. Pomalu, líně. Pořád stejně. Jestlije život čekání na smrt, pak dobrou chuť.Člověk může JÍT do kina, JÍT na nákupy,JÍT do práce, ZAJÍT na fotbal, do hospody.SKOČIT si na koncert nebo si JÍT ZATAN­COVAT!Kurva!A tak čekám. Jarda zvoní. Mám ho rád.„Ahoj Jardo.“„Dobrý den, pane Vít.“Jde dovnitř. Pokládá nákup na linkua ukládá věci, kam patří. Za ta léta už tozná. Rovnou mu beru jedno pivo a otvírámho. Dívá se na mě.„Dneska nemáte moc dobrou náladu, co?“„Ale hovno. Vždyť je to pořád stejný!“„Víte, to je tím, že jste tady pořád taksám.“„Ještě nějaká rada, juniore?“„Vám to nevadí?“„A co mám jako dělat?“Ukládal věci, já na něho koukal a ucucávalpiva.„A co syn s dcerou?“foto archiv T. O.Tom Odpad (nar. 1976) žije v Blansku. Vystudoval strojírenskou konstrukci a technologiia od té doby se živí ve veskrze technických profesích. V posledním desetiletí vydal vlastnímnákladem dvě novely, sbírku básní a soubor povídek. Básně a povídky publikuje takév časopisech. Koncem roku 2009 vydal e-knihu Ženy na inzerát – soubor krátkých povídek,které také načetl pro nevidomé (www.zenynainzerat.webnode.cz).

„Nasrat! Ti chcápci na mě serou jak na placatejšutr!“„To se za váma ani občas nestaví?“„K čemu jim je mrzák? Mají mě u prdele.Ani za pohlednici jim na Vánoce nestojím!“„Víte… možná…“„Co jako?“„No, kdybyste nebyl tak nesnesitelnej, takby za váma občas někdo přišel.“„Jdi do hajzlu! Ty za mnou taky chodíšjenom proto, že ti za to dávám ty zkurvenýprachy. Jinak by ses na to mohl pěkněvysrat, votravovat se se mnou.“Mlčel. Doskládal věci do ledničky a zavřelji.„Máte tam nějaký jogurty. Byly v akci, takjsem vám vzal tři.“Zapálil jsem si a cucal pivo. Otočil se a šelke dveřím.„Jardo!“„Ano?“ Zaseknul jsem ho přede dveřmi.„Jseš hodnej kluk.“Pokýval hlavou. Pak se otočil a zavřel zasebou dveře. Seděl jsem tam a koukal na tyzavřené dveře. Pak jsem zajel do kuchyně.K radiátoru. K oknu. K tomu světu za záclonou.Montéři„Koljo! Koljo!“„Co je?“„Nemůžeš tu fólii takhle rozpárat! Ta krabiceto neudrží a všechno se to rozsype!Jenom oddělej víko a vytahuj to z vrchu!“„Neboj, to bude dobr...“Jeho hlas zanikl v řinčení plechů, kterévyhřezly z krabice. A všechno to teď s rachotemdopadalo na dlažbu. Stál tam s provinilýmvýrazem a koukal na mě.„Teď to bude poškrábaný, budeš to musetdát na spodek, aby to nebylo vidět, budese ti to tam blbě dávat a…“ a mávnul jsemrukou a šel si po své práci. Nohama se miproplétala kočka stavební. Sehnuv se, poplácaljsem ji po jejím zaprášeném kožíšku.Zvednul se z ní oblak prachu a v stopáchmých doteků prosvítala její pravá černábarva. Byla dávno celá šedá a ukoptěná jakomy všichni. Otřela se mi o nohavici. Počkej,holka, umažeš se!Stropními světlíky pronikaly do halyostré paprsky slunce, ve kterých se tetelilyčástečky prachu. Dlaždiči kouřili a narovnávalisi shrbená kolena.„Potřeboval bych, abyste dodělali tu dlažbu,zítra tam musíme začít stavět…“„Veliké dílo začíná velkou překuřkou!“Ano překuřka. A ještě čaj. Popít čaje jenutno. Několikrát za den a hlavně dlouho.Marně pobíhaje mezi paletami a hledaje toči ono, přestávám montéry honit do práce.Nemá to smysl. Buďto to udělají, nebo ne.A nakonec asi i ano. Jen ty překuřky, čajea tak vůbec.Zapomněl jsem si metr. Měl bych si některévěci uvázat na krk, nebo se uchodím.Zahlédl jsem uličkou mezi regály Kolju. Třímalv ruce nůž a se zaujetím páral další krabici.„Koljo! Koljo, co to sakra zase děláš!“Stáli jsme od sebe patnáct metrů. Už jsemneměl sílu přijít blíž a křičet. Neměl jsemani chuť mu vysvětlovat, že chytrý člověk sepoučí a hloupý má aspoň strach.„Ta krabice se ti rozvalí a budeš to zasevšechno sbírat ze země…“Stál tam. Neříkal ani to, ani ono. Jen čekal,až udělám dva kroky za regál a nebudu naněj vidět. Udělal jsem. A pak další. Spěchajeza jinými Kolji a jinou prací. Víc než dvacetkroků to nebylo, když jsem zaslechl ocelovývodopád. Rytíř padající ze schodů. Jen nadva kroky jsem zpomalil. Jen co by dechuk nadávce nabral. Tu pak spolkl, poplácalkočku stavební a skrz obláček ji lákal:„Pojď, dám ti kousek něčeho.“Došlo mi, že není čeho. Chleba ani saláts poetickým názvem „kuřátko s ořechem“ jíasi moc nepojede. Hladil jsem jí zaprášenýkožíšek, ona mi vrněla do dlaně a já viděljejí řasy plné prachu. Vlastně si tu nežila ažtak špatně. Občas po ní dlaždiči chrstli kýblvody. Prý aby se umyla. Ale jinak tu na nivšichni byli hodní. Na mě taky.„Tomáši, dáš si čaj?“ Kousek ode mne stálVasilij Pavlovič a mával na mě konvicí.„Tak dobře Vasjo. Popijeme čaj. A víš co,tak rovnou poobědváme.“„OBĚD!“ zařval Pavlovič hlasem, který seodrážel od ocelové konstrukce a rozrazil sedo všech koutů. Zaslechl jsem, jak mu o třiřady regálů dál odpovídá Kolja, že jen něcododělá. Ostatní asi už dávno obědvali.Vytáhnul jsem si tašku a s obědem seposadil na krabici. Kočka mlsně nakukovala,jak odtrhávám víčko salátu a pokládám hovedle kusu chleba. Jak si lžíci, kradenouv hotelové restauraci, utírám zevnitř dorukávu trička, protože tam bylo ještě trochučisté. S prvním soustem jsem pozorovalVasilije Pavloviče, jak zápolí s rozpadajícíse zástrčkou od konvice. Rezavé, obnaženédráty trčely všelijak a on opatrně, aby se jichnedotýkal, snažil se to vecpat do zásuvky.„Vasiliji, je to bezpečné?“„Nemáš šroubovák?“Sáhnul jsem do zadní kapsy a podal muho. Shrbil se nad prodlužovák. Pak vyletělsnop jisker a trocha kouře.„Tak už to pojede, za chvilku bude čajík.“A podával mi můj nebohý šroubovák nazpět.Na očouzeném konci chyběl centimetr kovua mohl jsem se s ním teď leda tak dloubatv nose.„Vasjo, nemohl bys říci Koljovi, aby nepáralty krabice?“„Jaké krabice?“„Jak jsou ty velké krabice s panelama nasobě. Vždycky z té horní odřeže fólii a takrabice to sama neudrží. Rozvalí se mu toa všechno…“Zpoza regálu se ozvalo řinčení plechů.Kolja dodělal, co potřeboval.„Přesně tohle..“Nabral jsem si další sousto salátu a zvednuloči k Pavlovičovi. Krabice mu byly ukradenéa z dálky se usmíval uličkou mezi regály.Mášenka přicházela. Šaty vyzdobené pestrobarevnýmicákanci, vlasy pod špinavýmšátkem stažené. Na provázku táhla deskus kolečky. Na vozíku vyskládané velké plechovkys barvou a na vrchu několik štětcůa válečků. Usmívala se na něj už z dálky.„Dobrý den, Mášenko!“„Dobrý den, Vasiliji Pavloviči, a dobrouchuť.“Já se věnoval svému kuřátku s ořechem,občas pohladil kočku stavební a občas zaslechljejich slova.„Jakpak se máte, Mášenko?“„Jak bych se měla! Kosťa mě vyhnal!“„Ale povídejte!“„Co by tu bylo k povídání. Řekl mi, žejsem coura a ať si sbalím věci a vypadnu. Notak jsem šla. Stejně už se s tím ochmelkounedalo vydržet!“„Bože můj! Ale co malý Voloďa?“„Vzala jsem ho s sebou a bydlíme u bratra.“„U bratra?“„Má garsonku na Čižovce. Bratr pracuje nanoční, a tak přes den tam spí on a přes noczase my. Však ono to taky nějak půjde.“„Ach Mášenko…“„No řekněte, Vasiliji Pavloviči. Prej coura!“V tu chvíli se halou ozvala rána a syčení.V momentě byl vzduch plný prachu, ženebylo vidět na dva kroky. Zatajil jsem decha snažil se běžet k východu. Za mnou Vasilija za ruku táhnul Mášenku. Spíše po pamětijsme našli východ a vyběhli ven. Sluncezářilo a my se kuckali. Za chvíli se opětrozletěly dveře a ven vyletěl Kolja. Pokrytývrstvou jemného prachu, který od něhokouřil, jako by celý doutnal. A za ním další.Dělníci vybíhali ven, cedili nadávky, kašlalia plácali se po zaprášených šatech.Vytáhnul jsem krabičku. Teď je čas na překuřku.Přistoupil ke mně jeden dlaždič.„Dej mi pokouřit.“ Podal jsem mu cigaretu.„Nevíš, co stalo?“„Tlakovali požární rozvody vzduchema upadla jim ze stropu hadice. Viděl jsem,jak se tam kroutí jako had, syčí a víří všechenten šílenej prach…“„A Mášenko, neměl bych se za Kosťouzastavit a promluvit s ním?“„Kdepak Vasiliji, já už toho násosku nechciani vidět! Prej coura!“„Ale Mášenko, jak se budete teď s malýmprotloukat?“„Však se něco najde. Práci mám a střechunad hlavou zatím taky. Tak co! Už jsem homěla stejně plný zuby!“Kolja tam chvíli postával s námi a pak šelokounět kousek dál. Zaujalo ho odloženévíko od kanálu a díra, do které vedl kabel.Obešel to, pak se ohnul a zatahal za kabel.A pak, nevida žádné reakce, vytáhnul vidlicize zásuvky.„Uááááá!“ Ozvalo se z díry. Kolja zastrčilzástrčku zpátky.„Díky!“ ozval se hlas z podzemí.Koljovi přeběhl tváří potměšilý úsměv.A znovu rozpojil kabely.„Uááááááááá!“ Zaznělo z otvoru. Koljaspojil kabely.„Díky!“ Odpovídal někdo v kanále.Kolja se zvednul a spěchal k nám.„Vasiliji Pavloviči, Vasiliji Pavloviči, pojďtese na něco podívat, to musíte vidět!“Odtáhl ho za rukáv ke kanálu. Pak seohnul a rozpojil přívod.„Uááááá!“ ozvalo se z podzemí a potomdutá rána. Za chvíli se v otvoru objevilaježatá hlava, které po rozzlobené tváři stékalakrev. Kolja tam stál a přiblble se uculoval.Vasilij pomaličku couval pryč, jako by senic nedělo. Hlava se otočila na Kolju:„Někdo mi tu pořád vypíná světlo…“„Motají se tu okolo úkáčka, asi potřebujíelektriku….“ lhal Kolja.„No jo, sakra…“ řekla krvavá hlava, překontrolovalakabel a zase zmizela v kanále.Přes bělostné pole přeletělo hejno havranů.A na okružní dálnici jezdila auta a náklaďákya zelené autobusy. Svítilo slunce a v závětříbudovy se na sluníčku nechtělo ani mrazuvěřit. Za plotem stavby, na sněhových pláních,se lámaly paprsky a nutily přivírat očipřed tolikou záplavou světla.„Mášenko, a nebylo by přece jen lepší ses Kosťou nějak usmířit?“„S ním? Nikdy! I kdybych se měla protloukatsama samotinká. Však já mu to všechnopovím! Však já mu řeknu, že ani ten Voloďanení jeho! Já mu dám couru!“Z pootevřených dveří se stále valiloblak prachu. Tak jsem si dal ještě jednu.A dohlížel na Kolju, aby něco nevyvedl.A vyhříval se na sluníčku. Kočka stavebníse k nám přišourala a otírala se Mášenceo kalhoty zrovna v tom místě, kde bylkrásný žlutý flek. A pak mi došlo, že s mýmobědem je amen. Nechal jsem tam milékuřátko s ořechem ležet otevřené na krabici.Nu, aspoň čaje popijeme.VÝLOVV rádiu nedávno říkali, že podzim jedoba výlovů. Oni tam říkají leccos(třeba že očekáváme přechod okluznífronty, která může znamenat mírné zvýšenízátěže pro starší spoluobčany), alenevidím důvod, proč jim nevěřit. Kdyžnapříklad ohlásí, že bylo čtvrt, většinouto pravda je.Sborník k stému výročí Spolku českýchbibliofilů má název Marginálie 2010a vydal ho, jak jinak, Spolek čs. bibliofilů.Úctyhodný věk. Sborník je zejménapro literární historii jistě velmi zajímavý,byť – jak už to u bibliofilů dost často bývá– ukryt do přečastého estétství. Nechmevšak stranou právě tuto stranu a poukažmespíše na to dobré. Velmi se v tomtobodě angažoval Gustav Erhart, který sivystřihl (vedle výtečných profilů jezuitya historika Blažeje Ráčka, filozofa RudolfaVoříška nebo zamyšlení o jedné méněznámé povídce bratří Čapků) také rozhovors Ladislavem Horáčkem (ten ve spoluprácis dalším význačným jménem Marginálií,Josefem Čejkou). Za zmínku stojí takéErhartovy překlady Jakoba von Hoddise,které velmi pěkně doplňují ty před časemotištěné ve Tvaru (až by se chtělo volat ponakladatelích, ať se konečně z Hoddisovadíla udělá knižní výbor v Erhartových překladech).Vedle dalších autorů zmiňmeKarla Kolaříka, Rudolfa Matyse (zajímavépřipomenutí Víta Obrtela) či VladimíraNovotného. Z beletrie pak jmenujme alespoňKarla Šiktance nebo Josefa Hrubého,oba měli k bibliofilům vždy blízko. Kéž bynebyl svět bibliofilů, a zejména bibliofilůčeských, tak uzavřen do sebe! Jsou v němmnohdy ukryté poctivé a zajímavé texty,které v Margináliích, které vyšly jako „členskáprémie za rok 2009/10“ zapadají a mizí,neví se o nich. Taková škoda. Tedy alespoňvylovuji a volám hlasem velkým: Vyšly Marginálie,hledejte, shánějte, čtěte je, stojí vícenež z poloviny za to! A hlasem slabým dodávám:Jsou v nich i texty prachšpatné, tynečtěte nebo zapomeňte, že tam jsou. Jakuž to bývá, ne vždy se v publikacích mezičasopisem a sborníkem dá všechno snísti s chlupem. I tady se místy najde umělohmotnálžička mezi stříbrem.Se jménem Luboše Majzlíka jsem se setkávalpřed časem mnohokrát, koneckoncůi samotného autora mi bylo dáno mnohokrátspatřit, třeba na vyhlášení Literární ceny VladimíraVokolka, kde se v roce 2004 umístil naprvním místě. To byly časy... Luboš Majzlíkvydal roku 2006 ve vší tichosti sbírku básníKarikatura zmije (nakladatelství Omen).Nikdo ji doposud nerecenzoval, a kdybychsi ji nekoupil nedávno v antikvariátu, tak asizůstane v bezesloví – je to kvůli špatné distribuci,nebo co? Jenže na výlovu se člověkdočká překvapení dost často. Luboš Majzlíkje doma ve slovních hrátkách, neposednostia bezstarostnosti. Ale ať zdání neklame – ví,co dělá, a ví, jak se s pointou zachází. Balancujena hraně takového lidového hračičkaření,které když užuž chce přepadnout do banality,mírné sprostoty a trapnosti, vykročí někamjinam, kde nás překvapí. Sbírka je to příjemná,protože nepatetická v gestu jednoduchého„filozofování“. Prospělo by jí vymýtitnesmysly a prvoplánové kiksy, které nikamnevedou. Zkrátit tak na půlku, řekněme.V té lepší polovině vidím blízkost s GabrielemPleskou z konce 90. let – např. v básniO trpělivosti Majzlík píše: „Ohnivý mužík /V krbu / Jemně pokuřuje / A čeká / »Kdy přijde?/ Kdy už konečně přijde?«“ Podobnost s Pleskouvidím i v tom, že po první knížce, kterábyla přinejmenším zajímavá, autor mizí.Nepíše, a pokud píše, knihy nevydává. Takžepoučení z tohoto výlovu: Majzlík, potažmoPleska – zpět k básním a knihám, pánové, ječas!No a už jen zběžně a slinou jedovatou, jak tobývá v tomto výlovu zvykem: Tuto sbírku sejiž delší dobu snažíme zrecenzovat. Protožeje již mezi námi pět let a asi ke kýženémuvýsledku nedojde, je třeba postavit se jíčelem a říci verdikt. Jinak bude nepolíbenáa po světě bude chodit o noze zchromlé.Čili dlouhý úvod a krátký závěr. MarekWollner a sbírka Pamatuju (Mladá fronta,2005) – NE.Michal Jareštvar 16/10/19

RECENZEZA OPONOU, PŘED OPONOU,NIKDO NESMÍ STÁTPetr Král a Prokop Voskovec:Zaprášené jevištěVětrné mlýny, Brno 2010Kdybychom byli schopni nalézt tajnougeometrii setkání, objevili bychom zřejměi alchymii společné tvorby. Tu, která se takčasto projevuje v některých surrealistickýchsbírkách, divadelních hrách či filmovýchscénářích. Zvlášť naléhavě a příznačněprávě v Praze během 50. a počátkem 60. let.Dosvědčuje to i dílo Petra Krále a ProkopaVoskovce Nemám času aneb Počítání básníků,jehož dvě varianty, které vznikly v rozmezídvou let, nyní vyšly s Královým „manifestem“Divadlo Hasičská zbrojnice a jeho doslovempod názvem Zaprášené jeviště.Nejde jen o určitý „dokument“, ale i povíce než čtyřiceti letech o překvapivě živé,naléhavé a dokonce téměř aktuální dílo,schopné stále obohacovat naši představivost,pozornost, provázet nás zaneřáděnýmbludištěm současného poněkud poklesléhospektáklu, kterému – kdo ví ještě proč– říkáme skutečnost.Dodnes nejen nedoceněná, ale téměřneznámá díla tohoto typu, ať už se jednáo zmíněnou dvojici či o hry a scénáře KarlaHynka, Vratislava Effenbergera, LudvíkaŠvába, poněkud paradoxně prakticky v ničemnenavazovala na někdejší surrealisticképokusy zmocnit se „zaprášených prken“ aťuž domácí či pařížské provenience. Pokud lzehovořit o inspiračních zdrojích, tak jen o imaginaciAlfreda Jarryho, herectví Bustera Keatona,Groucha Marxe či v neposlední řaděOsvobozeného divadla Voskovce a Wericha.Ostatně právě scénář Nemám času vznikl ponáhodném, a jak tvrdí sami autoři, „nepozorném“přečtení Labichovy jednoaktovky. Narozdíl od V + W, v jejichž Slaměném kloboukušlo více méně o adaptaci hry, Petr Král s ProkopemVoskovcem jaksi úmyslně odložilijak původní fabuli, tak i místo děje a nechalisvými hlavami „volně probíhat představy, kterétoto umělé skutečno vyvolává ve skutečném člověku.Odehrává se tak vlastně vprostřed výbuchunastávajícího při krátkém spojení divadelníreality Labichovy s realitou samou.“Je navýsost zajímavé a podnětné sledovat,jak se dvě varianty scénáře (první vzniklv roce 1961, druhý v roce 1963) od sebe liší,jaký kus cesty v přivlastňování skutečnostiimaginací oba básníci ušli. Pokud v prvnívariantě zůstává text v podstatě stále ještěhravý, absurdní prvky, černý humor i plánovanéjevištní provedení sice již rozvíjejí zcelaosobitou poetiku a představy o divadle, ale„duch“ předchůdců jako by byl stále přítomnýi v jejich nejvlastnějších piruetách. Možnánejpříznačněji to dokládá děda, který cobytovárník se v první variantě ještě vynořujejaksi „divadelně“ z truhly, zatímco v druhéuž jen jako továrník Zimmermann poněkudpřízračně i příznačně z dolní zásuvky prádelníku.Hra jako by „zcivilněla“, stává semnohem zlověstnější, matoucí, vychýlenějšía konkrétnější v tom smyslu, že každé slovo,gesto, šum, pouhé zakopnutí, nastalé, poněkudtrapné ticho i obyčejná rekvizita nepředstavujíjen určitou stylizaci, ale naléhavoukytici předmětnosti, reálných konkrétníchvýbuchů, trhlin, skrz které prosvítají všechnyrozpory, skutečné souvislosti i ozvěny okolníchkatastrof, stejně jako čistě subjektivnízávratě, soukromé hry, kterými oba autořižili. Silněji se v ní odráží, jak o tom v doslovuknihy píše Petr Král, vliv či spíše určité „čtení“Samuela Becketta, Harolda Pintera a především„náš obdiv k tvorbě autora, který tentozpůsob ovlivnil: Vratislava Effenbergera“.Pro lepší uchopení celé atmosféry doby, v nížobě varianty Nemám času vznikaly, ale i vlastníhotvůrčího přístupu k divadlu, je neodmyslitelnýKrálův text Divadlo Hasičská zbrojnice.Divadlo imaginativního myšlení, divadlo,v němž jde mimo jiné o určitou polemiku„individuální obrazností se skutečností kolem nás“a o jakousi projekci vnitřního světa na scénu.O novou a hlubší komunikaci, která téměř jakojazzová improvizace od základu mění ustálenýVazba knihy Zaprášené jeviště; anonymní barvotisk (19. stol.) ze soukromé sbírky P. Voskovcevztah mezi scénářem, režisérem, herci, scénoua v neposlední řadě i diváky. Nejde o to, jak byse snad mohlo zdát, přenést syrovou skutečnostna scénu. Ale o to, jak Král v tomto svýmzpůsobem básnickém textu zdůrazňuje, „abyrealita přenesená na jeviště, se svatým úmyslemdát jí magickou podobu, zneklidňovala co nejpřesněji:jde o napojení imaginace na nejpříznačnějšímísta každodenního hemžení, tak, aby mělajeho naléhavost a nebyla k němu jen neškodnýmpozadím“. Jinými slovy, jde o divadlo coby živésvědectví, v němž konkrétnost, ale i určitámatoucí povaha fantastických představ „otvíráskutečné cesty těm, kdo po nich chtějí jít“. Nejdeani tak o teoretickou úvahu, jako o snahu přenéstvskutku soukromý poklad do představení,které se může odehrávat na scéně, za scénou,v hledišti, stejně jako u pobryndaných hospodskýchstolů, kolem kterých bloudí skutečníherci i prostí návštěvníci, kde platí upravenépořekadlo „za oponou, před oponou, nikdo nesmístát“ a kde se čas od času, ale s pravidelnou naléhavostí,zjeví nepopsatelné koště Otce Ubu.Přátelství, společná vášeň pro smích, pro skutečnostpřed i za zrcadlem, vzájemná přitažlivostimaginativního myšlení se u obou autorůpřelévaly ze života do tvorby a naopak cobyjedno neopakovatelné dobrodružství. Z jejichúvah o divadle jako básnickém projektui vlastní jevištní zkušenosti zůstalo pár svědectvío památné inscenaci Krále Ubu z počátku 60.let v holešovickém divadélku Radar, přípravahry Nemám času čili Počítání básníků a několikroztroušených a dnes již většinou nedostupnýchtextů. Až by se mohlo říct, že se jednaloo jaksi pošetilý, „neuskutečnitelný sen“, jak dátbásnické myšlence trojrozměrnou představu.To, co z něj zůstalo, co po letech znovu vyplulona povrch, nás však nepřestává udivovat svýmživým myšlením, fantastičností i reálnoupřeludností. Možná pro někoho paradoxněv porovnání s někdejšími módními, předevšímvšak konfekčními projevy, které se kolemnás tu a tam ještě objeví jako dávno zatuchléa dnes již němé svědectví.Jan GabrielZKUŠENOST PROSTORU,NE JEHO PROSTOTAAlice Jedličková: Zkušenost prostoru.Vyprávění a vizuální paralelyAcademia, Praha 2010Kde se potkají dva literární odborníci, tam sestřetnou přinejmenším tři názory na to, jaksprávně a smysluplně provozovat jejich disciplínu– komparatistiku, literární vědu, jejípod- a nadobory a všelijaká alias. Domluvabývá o to spletitější, oč jsou si dotyční vzdálenízájmy a badatelskou tradicí. Alice Jedličkováz Ústavu pro českou literaturu AVČR přispívá do pranice návodnou monografiíZkušenost prostoru. Vyprávění a vizuálníparalely. Předkládá v ní nejen vlastníuniverzální schéma čtenářského postupu,podepřené stručnou diskuzí vybranýchpojmů teorie vyprávění (perspektiva, popisaj.), ale i praktickou řemeslnou ukázkuv podobě několika rozborů raně moderníchči modernistních českých povídek (Šlejhar,Langer, Weiner aj.). Poněvadž systematickýpřehled autorčiných úvah by se do recenzenevešel, začněme rovnou u některé z literárníchanalýz. Ryze teoretické pasáže, tvořícíprvní část knihy, jako by se beztak plněosmyslovaly až jejich zásluhou.Co tedy o knize jako celku vypovídá kupříkladudrobná weinerovská studie s názvemProstředí jako konkrétní výraz typického. Prostorvymezený tělem jako výraz jedinečného?Takřka všechna podstatná jména v názvustati se postupně ukážou být pojmy, přičemžobzvláštní důraz autorka klade na dvojici„prostor“ vs. „prostředí“. Na první pohled senejedná o platnou binární opozici, rozdíl tkvíve způsobu osvojování lidským subjektem.„Prostorem“ člověk – zde tedy ten člověk,jehož perspektivou se vypráví literární příběh– naplno tělesně žije. „Prostředí“ se mák „prostoru“ jen jako odtělesněný koncept.Jedním z cílů rozboru je předvést, jakýmijazykovými prostředky se tyto dvě prostorovéúrovně ustavují ve Weinerově povídceRovnováha a jak se v jejich vzájemném soupeřeníodráží i vysoce abstraktní téma povídky.Rozbory ostatních povídek obdobně katalogizujíjiné možné formy vyprávěním konstruovanéhoprostoru. Autorka se však nesnažívytvořit soustavu vzájemně se vylučujícíchkategorií literární prostorovosti. Podtrhujenaopak jedinečnost konkrétních ztvárnění,a netvrdí ani, že nějaké se najde v kterémkolivliterárním díle. Na rovině obecné a systémové,kterou shrnuje i v pedagogicky vyvedenýdiagram, pak sděluje přibližně tolik:Zástupné smyslové jevy, jakým je napříkladprůběžná evokace prostoru v mysli čtenáře,nebrání plnohodnotné interpretaci literárníhodíla jako celistvého útvaru, ba naopakjí napomáhají. Autorčiny zájmy tedy ubíhajík prostoru v tom nejholejším, nesymbolickémsmyslu a k jeho utváření v okamžikutvorby i v okamžiku čtení.Titul a první věty prezentace na záložceby knihu mohly poutat k oborům jako estetika,analytická filozofie umění, kognitivnípsychologie či textová lingvistika. Obsahuž se těchto disciplín moc netýká. Patrnáa v knize funkční je zato autorčina hlubokásečtělost v oblasti teorie vyprávění, naratologie.Stejně tak patrnou, byť o něco méněfunkční stopu zanechává tzv. teorie intermediality.Ta v praktické části knihy podepíráletmá srovnání literárních prostorůs prostory dvojrozměrných děl výtvarných.Dá-li se hovořit o badatelském prostředí,z nějž Alice Jedličková vychází a jemuž sevymyká zároveň, pak je jím snad širocepojatá tradice poetiky, jak bývá pěstovánave středoevropském regionu. Ta se projevujejemným citem pro rovnováhu meziteorií literárních zákonitostí, lingvistikou,hermeneutikou a historií. Může se pyšniti odvahou k drobným i velkým, vždyckyvšak erudovaným syntézám. A komunikujesrozumitelným, leč hutným stylem, jehožuživatel se běžně nenechává omezovat vytyčenýmtématem a odbíhá si zhusta na paralelnítrasy a metatrasy výkladu. V článkus názvem Vzestup, ústup a trvale udržitelnýrozvoj poetiky se autorka k této tradici nakonecjmenovitě přihlašuje. Vzhledem k tomu,jak je kniha na mnoha místech instruktivní,čtivá, a tudíž vhodná i pro méně zasvěcenépublikum, a vzhledem k množství badatelskýchsměrů, jež knihou i českou akademickouscénou cirkulují, se volba umístit ho naúplný závěr jeví překvapivě. Jako součástprologu by napomohl orientaci.Vraťme se ještě ke zmíněnému vymykáníz tradic a tím i k autorčině představě o tom,čím by měla či mohla být literární věda.Vážnost, jakou připisuje čtení jako plynulémuprocesu, spolu s místy naznačovanouochotou oprostit se od intelektualizacetextu ve prospěch spontánního čtení, stavíautorku mimo běžný badatelský styl. Ani tinejosvícenější z naratologů a historiků poetiky,které v knize cituje (snad s výjimkouUmberta Eca), by se neodvažovali otevřeněpřiznat k užívání prosté selské introspekce,natož aby z takového přiznání metodologickytěžili. Většina z nich (jako napříkladFelix Vodička) takřka popírá existencineodborného čtenáře, popřípadě razí tezi,že neodborní čtenáři po světě sice chodí,ale odborníci se s nimi nemají co zdržovat(Jonathan Culler).Alice Jedličková v metodologickýchpoopravách nezachází přehnaně daleko.Stejně jako autority se nevzdává klasickýchnástrojů vykladačství a pořád ještě sezajímá podstatně víc o artefakt, čili text,než o člověka, tedy psychofyzického vnímatele.V souladu s tímto tíhnutím pak nadtexty a světy jimi stvořenými zdůrazňujespíše, co je na literární prostorové zkušenostikonstruováno a neopakovatelněumělkováno, než co je předjazykově dáno.Přestože zároveň správně předpokládá, žepřirozený jazyk žije ze schopnosti kopírovatv lidské mysli vnější svět ve vší jehosmyslovosti. A přestože vnější svět v prvníinstanci zakoušíme jako prostou, nikterakvykonstruovanou danost, na což upomínái pojem „prostoru“, jak ho autorka definujev oné nanejvýš zdařilé weinerovské stati.Tomuto typu prostorové zkušenosti, jakoži neodbornému čtenáři se ze všech nejvícpřibližuje úvodní esej knihy, nazvaný Návratk domu, kolem kterého bylo jen vedro.... I zdese autorka věnuje krátké próze RichardaWeinera, povídce Zvěst. Popisuje, kterak v nípovídka vyvolává až tělesně naléhavý dojemprostorovosti. Jelikož tato studie mírouzájmu o spontánní zakoušení světa i četbysilně vybočuje z knihy jako celku, hodila byse lépe do doslovu než do prologu. Představovalaby pak závěrečný výhled k zatímzřejmě nenaplněné podobě české literárnívědy – k takové literární vědě, jež se neštítíintrospekce, smyslovosti četby, a hlavněneodborného čtenáře z masa a kostí. Nebolistačilo zaměnit začátek a konec, a knihamohla být ještě výbornější, než je.Anežka Kuzmičovátvar 16/10/20

NEJSKROMNĚJŠÍ UMĚLCI„O slušnou odměnu bude pečováno...“,Ekonomické souvislosti spisovatelsképrofese v české kultuře 19. a 20. stoletíK vydání připravili Tomáš Breň a PavelJanáčekÚČL AV, Praha 2009Carl Spitzweg (1808–1885), Chudý básník; obraz použitý na obálce knihy „O slušnou odměnu...“Reprodukce z obálky knihy, obraz CarlaSpitzwega Chudý básník, zobrazuje prozaickynuzné okolnosti doprovázející vznik básnickéhotextu. Karikaturní náboj malby z předminuléhostoletí v kombinaci s titulem publikacecitujícím z příslibu almanachu Vesnaz roku 1837 – oboje vytváří poněkud klamnýdojem, že literáti strádali chudobou pouzekdysi. Nicméně čtenáři, kteří knihu vezmoudo ruky, bezpochyby nebudou žádní literárnínaivkové vzhlížející k Vieweghovi cobysvému příkladu – doufajíce, že po náčrtuněkolika zábavných děl se domohou slušnéstředostavovské existence. Takže má obavaz případné kruté deziluze vzešlé ze samotnéčetby knihy je poněkud lichá. Přesto patnáctstudií – započítávám i obsažný úvodeditora a spoluautora Pavla Janáčka – zanecháváve čtenářově vědomí sedlinu hořkosti,která by pohodlně mohla naleptávat našenárodní sebevědomí pravidelně vybuzovanéběhem všelijakých mistrovství a olympiád čidokonce předsednictví. To, o co totiž v knizeběží, jsou ekonomické souvislosti literárnítvorby od počátku devatenáctého století ažk dnešku. A čtenář má nakonec skoro pocit,že za těch dvě stě let existence moderní českéliteratury stojíme stále na počátku.V úvodu knihy Pavel Janáček nastiňujeperspektivy současného diskurzu k tomutotématu – od chápání literatury coby artiklu„symbolické hodnoty“ dle sociologa DanielaBella přes vztažení ekonomického faktoruk recepci literatury Williama Charvata ažpo například poměrně komplexní rozvrženísměrů zájmu dle Gregoryho P. La Blanca. Tenrozlišuje literární zpracovaní ekonomickýchteorií v jednotlivých dílech, literární analýzuekonomických textů – např. ekonomickémetafory apod., literaturu jako produkcisymbolických významů, ale i přímočaré vnímánízměn v literární produkci v souvislostis knihou coby předmětem obchodu. Nicméněcitována je i skeptická Elizabeth Hewittová,která považuje pronikání ekonomie a literárnívědy za „manželství“, která patří mezi„interdisciplinárními spojeními“ k těm „nejdivočejším.“Právě tato citace zastřešujejisté rozpaky nad pragmatickými otázkamisměřujícími k něčemu tak vznešenému, jakoje literární tvorba, v naší tradici navíc spojovanás národně-obrozeneckou službou.Tabuizovat ekonomickou stránku literaturyale z velké části mohlo i její ideologickésevření během minulého režimu, stejně jakojeho kocourkovské popírání přirozených ekonomickýchvazeb ve všech oblastech života– pohříchu i v samotné ekonomice. V českéliterárněvědné tradici má tedy tento souborstudií jistou pionýrskou hodnotu, i protoje ale většina příspěvků založena právě naprimární ekonomické podmínce – dostatkuprostředků autora pro vlastní tvorbu.Chronologicky řazené studie uvozujeMichael Wörgebauer se svým historickýmexkurzem do konce 18. století a první vlnytriviálních románů – studie je příznačnápečlivým vztažením fenoménu k dobovémukontextu – cenzuře, existenci početněmohutnějšího německého čtenářstva, kulturně-geografickýmpoměrů i odlišnému chápánírole čtenáře. Claire Mádlová pokračujeve své studii záběrem na publikační strategieučeneckých textů v téže době. Následujepohled Lenky Kusákové do korespondencemezi nakladateli a autory v první polovině19. století. Ze studie vysvítá problém, kterýdo jisté míry – navzdory úspěšnému završeníjazykového obrození – řešíme dodnes:omezený trh. První tři desetiletí byla navícpoznamenána dobově příznačnou heroizacípsaní v češtině, doprovázenou morálnímodsudkem braní „honorárů“ (čili jako Němcihledící jen zisku). Autorka zpracovává i obratv tomto postoji, do kterého s postupnýmupevňováním kulturních vazeb začínají stálevíce pronikat i finanční nároky ze stranyautorů. Následují tři studie, které přecházejíod otázek směřovaných ke komplexnímuzkoumání vydavatelské praxe k jednotlivýmspisovatelům. Máchovské mystériumjitří Marek Přibil poukázáním na skromnýMáchův původ, jeho příležitostně nákladnýživotní styl a hledáním tajemného mecenáše,kterým zřejmě nakonec nebyl Alois Klar. Jednímz nejinspirativnějších příspěvků je textDagmar Mocné a její pohled na ekonomickýtlak, pod nímž Jan Neruda vytvořil Povídkymalostranské. Literatura je zde vnímána jakovýsledek mnohoznačného procesu, překračujícíidealizovaně abstrahované romanticképojetí díla coby gesta nad-přízemního génia.Výjimkou mezi strádajícími autory se zabývalaDita Křišťanová – Juliem Zeyerem. Vesvém příspěvku si všímá aspektu autorskémimoliterární sebestylizace. Zeyer je jakýmsičeským proto-dandym, volný průchod dávásvé sběratelské a knihomolské vášni, jakoi cestování. Studii by nicméně prohloubilotěsnější sepětí Zeyerových nákupů s jeholiteraturou, což by mohlo odhalit zajímavékonsekvence v literatuře s tradicí „chudéhobásníka“. Studie Marka Krejčího věnovanákulturní politice první poloviny dvacátéhostoletí vzbuzuje neveselé analogie se současností– od hledání ministra kultury po nedostatekčtenářských elit. Vynikající je příspěvekJitky Bednářové, který je z velké částipsychologickým portrétem svérázné mecenášskéindividuality a zároveň velmi sugestivnímnahlédnutím do „komunity“ katolickýchautorů. Jako mírně suchopárné místo knihyse jeví naopak příspěvek Blanky Hemelíkové,která opravdu důkladně popisuje distribucifinančních prostředků v České akademiicísaře Františka Josefa pro vědy, slovesnosta umění. Stručnost zamrzí naopak u MartinaMachovce – poměry v undergroundovéliteratuře by si zasloužily zevrubnější pohleddo své „pataekonomiky“, trvající předevšímna prodělečnosti coby ochraně před nařčenímz nedovoleného podnikání. Poněkudbezděčně vyznívá příspěvek Michala Jarešeohledně autorských honorářů ve vzpomínkáchnakladatelů. Snad pro úplnost doplňujeliterárněvědné studie Jiří Srstka stručnýmnástinem autorskoprávní problematikyv současnosti a jistou výpovědní hodnotuzachovává i výběrově otištěný dotazník,který je výsledkem studentského projektu(Lenka Cesneková, Eva Košinská, Jan Pišna).Ani závěrečná studie Pavla Janáčka, kteráaplikuje na české literární dějiny kvantitativněstatistický experiment RaymondaWilliamse, svými grafy srovnávající materiálnízázemí anglického a českého literátstvačtenáři nepřináší cosi jako uspokojení nadkulturní vyspělostí. Naopak. Celkově je publikace„O slušnou odměnu bude pečováno...“,přes mírné výhrady, chvályhodným počinems vyrovnanou kvalitou příspěvků, který otevíráoblast bádání pro další reflexe jak našízanedbané kulturní politiky, tak pro literárněvědnévýboje. A nakonec si třeba literárníinterpreti příští generace vezmou na paškáli ekonomickou tropiku.Eva KlíčováCHCI DO SVÉ BOUDYPetr Koťátko: Wormsův světIlustrace Eva KoťátkováDruhé město, Brno 2009Dobrodružný a strašidelný příběh dvoukluků se dá vnímat i jako podobenstvío totalitě a o možnostech jednotlivců ji nejenpřežít, ale vzdorovat jí, vymanit se z jejíhovlivu. Autor nás zavede do bizarního světaplného podivných bytostí, rostlin i nerostů,které bývaly kdysi lidmi… Tuhle zdeformovanou,převážně umělou krajinu nebospíš její snovou dimenzi zásvětních prostornám přibližuje ilustrátorka, která nás v nísvými pérovkami málem uvězní. Obrázkymají v sobě pochmurnost a zdání starobylostia vzbuzují ve čtenáři pocit tajemnosti,některé z nich až bezútěšnosti – je to trochudeformace, jak ji někdy spatříme vezlém snu… přesto je v nich cosi slitovnéhovůči zobrazeným postavám, které ve svémreálném životě (o němž nám autor rovněžvypráví) téměř žádnou účast či pochopenínezažily. Všichni obyvatelé tohoto záhadnéhokraje plní své úlohy v souladu s představamisvého vůdce Wormse (kteréhonikdy nespatří), dokud dostávají v jídlekapky klamu, poslušnosti a podrobivosti.Zprvu latentní revolta se zvolna rozvíjív myslích hlavních postav, odhodlání zrajea ve chvíli, kdy kulminuje v otevřený odpor,jsou všichni, již se vůči krutému Wormsovusvětu postavili, vystaveni těžkýmabstinenčním příznakům, neboť vše dosudfungovalo na základě „Wormsových kapek“,bez nichž se tenhle přízračný svět rychlerozpadá. Hrozí ovšem, že rozpad postihnei jeho obyvatele. Někteří z nich už na svůjdřívější život zapomněli a raději by zůstalistromem, vlkem, honicím psem či příšerouv močále…Autor předložil čtenářům dvě předmluvy –pro děti i pro dospělé. Za jeho slovy můžemevytušit přání, abychom se na chvíli zastavilia zpozorněli – i svým stylem vyprávění náschce lehce zpomalit. Místy je vyprávění trochupopisné, vysvětlující, vrací se k předchozímu,připojuje poznámky „pod čarou“,aby si čtenáři připomněli některou z postavnebo událostí. Popisnost a pomalé tempo jeovšem součástí autorova konceptu, pokoušíse vnímání čtenářů, především dětských,tím zpomalením prohloubit, což lze v časezávratného tempa obrazů a dějů, které nanás útočí z médií (včetně internetu, počítačovýchher, mobilů, akčních filmů atd.), brátjako nezbytné, ačkoli účinky tohoto záměruse nedají změřit.Dva třináctiletí kluci, hrdinové příběhu,jsou iniciátory revolty proti obludnosti„Wormsovy nové přírody“, k níž se připojívětšina „bývalých lidí“. V některýchz nich však natolik převládla příslušnostk „novému uspořádání“, že je pro ně velmitěžké se od něj odpoutat a vrátit se ke svépůvodní podobě – například bývalý Wormsůvpes, jenž si je vědom toho, že je „už zase“člověk, přesto touží vrátit se do „své boudičky“(a není sám).Obrazy, odkazy (např. na Franze Kafku,jak se již autor zmínil v jednom rozhovoruo své knížce), náznaky, symboly… a analogie.Dětský čtenář asi pocítí úlevu, kdyžse zajatci Wormsova světa vracejí do tohosvého… Dospělému však poněkud zatrne,protože si nemůže být jist, že oba světyjsou v reálném životě spolehlivě ohraničenya odděleny. Co když se prostupují…Pokud Petr Koťátko dosud nenašel odpověďna otázku z předmluvy (pro koho taknížka je, zda je vůbec dětská), tak jsemna to po přečtení přišla: Wormsův světje knížka především pro rodinné večerys dospívajícími dětmi, kdy se děti i dospělístřídají v předčítání. Ten obrázek je v mépředstavě až idylický (mohl by na něm případněbýt i krb a petrolejka), všichni soustředěněposlouchají a po skončení se už těší nadalší večer… V souladu s tím jsou přijatelníi ti hodní a slušní chlapci nakreslení trochujako mladí starci, přesto nejsou směšní.Umějí totiž riskovat a vytrvají i ve chvílích,kdy jim (a dalším tvorům ze zakletého světa)jde o život. A o něj obvykle v situacích, kdyžse kdosi rozhodne pro boj čehosi „nového“proti „starému“, opravdu jde.P. S. Při rodinném čtení by měli býtpovinně přítomni i čtyřnozí společníci, nejvhodnějšíjsou samozřejmě koťátka.Eva ŠkamlováTvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 25,– Kčtvar 16/10/21

RECENZEU KONCES DRUHÝM DECHEM?Václav Malina: Druhý dechGalerie města Plzně, Plzeň 2010Galerie města Plzně už několik let vydáváknižní edici Imago et verbum, jejímž editoremje ředitel galerie, známý výtvarníkVáclav Malina – a budiž připomenuto, žejde o edici nejednou čtenářsky i komerčněúspěšnou a že v ní byly vydány kupříkladuaforismy Karla Trinkewitze nebo básněZdeňka Barborky (adresované malíři VladimíruV. Modrému). Ve většině případů– jak napovídá sám název knižnice – jdeo tvůrčí sepětí výtvarného a slovesnéhoumělce: kupříkladu nedávné vydání klasickéErbenovy Kytice vyšlo v Imago et verbums ilustracemi plzeňského malířskéhoveterána Bohumila Krse. Už několikrát sevšak stalo, že knížka byla dílem jednohokumštýře, literáta i výtvarníka v jednéosobě – například Květy Monhartové neboPavla Štýbra.Nejnovější, shodou okolností desátý, tj.jubilejní svazek zmíněné edice má rovněžtoto dvojjediné ladění: zkušený výtvarníkVáclav Malina si tu podává ruku s neznámýmliterátem Václavem Malinou. Lečknížka má z velké části charakter retrospektivníhonebo archivujícího uměleckéhodokumentu: jednotlivá „vyobrazení“,jichž je v tomto literaturou zpestřenémalbu kolem sedmdesátky, vesměs pocházejí(až na jedinou výjimku z roku 1970) z let1965–1969. Jde tedy o dosud neuveřejněnévýtvarné juvenilie autorovy: Narodil sev létě 1950 v Plzni, takže mu v té době ještěnebylo ani dvacet – a do alba či do knihyzařazené kresby a obrazy vznikly v době,kdy Malina navštěvoval tehdejší Střednívšeobecně vzdělávací školu Julia Fučíka(dnešní gymnázium na plzeňském Mikulášskémnáměstí) a po jejím ukončení začalstudovat obor národní škola a výtvarnávýchova na Pedagogické fakultě v Plzni.Ve foyer této fakulty měl v roce 1969 svouprvní samostatnou výstavu. Budiž poznamenáno,že velkou část kreseb nalezl umělecpo letech ve starém kufru na půdě chatyanebo na dně truhlíku v kuchyni, jiné všakprý již sežraly vosy nebo myši (jak údajněvisely v prkenné budce lesního záchodku).K této části publikace povězme ještě tolik,že zachované kresby byly podřízeny autorskémuvýběru – a víc již o „vyobrazeních“nic, hodnocení přenechme kritikům výtvarným.Když se totiž v některém titulu ediceobjevil kunsthistorický dovětek, o literárníčásti či složce knížky se v něm paradoxněbuď nepsalo skoro vůbec – anebo by bylotisíckrát lepší, kdyby se o ní nenapsalo nic,než ty plytké bludy! Inu, editor připravilvydání knihy ke svým šedesátinám, ergopřišel s čímsi jako retrospektivní edicísvých raných prací. Nechť k nim povědí svéjen kunsthistorici.Co však to ostatní či to zbývající v publikaci,která je zároveň knihou i albem?Pohříchu možno konstatovat, že jsmečtenářskými i kritickými svědky případu,jenž se dá pojmenovat „každá ves jiný pes“.Zčásti se v knížce seznamujeme i s jinýmijuveniliemi Václava Maliny – s jeho básněmiči verši opět z druhé poloviny šedesátýchlet. Současně je publikace prošpikována„krátkými prozaickými texty, kterévznikly dodatečně v posledním roce předvydáním knihy“, jak čteme v „doslovuautora“ – neboli jde o tvůrčí výtvory člověkai umělce již zkušeného a zralého, ježpodle Malinova tvrzení „mají vždy jádrove skutečném prožitku“. A také ještě mají,poznovu citujme, abychom našli nějakýstředobod kritického uvažování, probuditve čtenářích „vzpomínky na některé polozapomenutéchvíle vlastního dospívání“. Toje důležité: na prahu šedesátky se umělecvrací k zážitkům na rozmezí chlapectvía jinošství, zachycuje to zdánlivě prchavé,co se na okamžik může vynořit v pamětia záhy znovu a již nadobro zmizet v jejímpropadlišti. Pro kritickou reflexi jeto ovšem cosi z jiného soudku: přes tytotematické a snad i emocionální filiace jevýtvarník Malina z let 1965–1970 pramálosouměřitelný s prozaikem či prozatéremMalinou z roku 2009. A jak v tomto knižnímajntopfu může figurovat mladičký básníkMalina z druhé půle let šedesátých?Publikace Druhý dech má totiž ještě třetíčást, kterou tvoří autorovy básnické juveniliez let 1966–1970, tedy z téhož údobí,z něhož pocházejí jeho juvenilie výtvarnické.– Na vysvětlenou: oddíly nejsou nikterakodděleny, editor namíchal halabalaguláš z kreseb, básní a oněch krátkých próz,přičemž kresby, básně ani řečené prózynejsou seřazeny ni chronologicky, ni motivicky,prostě nijak, z čehož plyne poučení:Nestačí se bohorovně označit za editora,jest zapotřebí mít aspoň vzdálenou povědomosto ediční práci! Zde jí žel není. – Tytoverše začínajícího literáta a výtvarníkajsou přitom možná nejzajímavější. Arcižejde o texty veskrze juvenilní, arciže v nichdominuje jakási „poetika útržku“ a jejichobčasná naivita se může zdát půvabnouprávě tak jako neohrabanou, přesto stěžílze popřít, že z Maliny se mohl vyklubatplzeňský básnický talent. A hypoteticky sipředstavit, že by sešitek autorových veršůvyšel v nějakém mininákladu v Plzni třebauž na jaře 1969, případně ještě o nějakýtýden později: ani plzeňská cenzura neuhlídalavšechno.A nebylo by zapotřebí ani ve dne v nocihlídat: jsou to přece v prvé řadě citověrozrušené verše mladého umělce, vnímajícíhosvět „na prahu rána sám“ a především„s vykřičenýma očima“. Na otázku,proč Malina pravděpodobně přestal poeziipsát, odpověď nemáme. Beztak by mu alepotom v Plzni nic nevydali! Západočeskénakladatelství tehdy fabrikovalo ve velkémopusy Bohumila Nohejla, Zbyňka Kovandya Vladimíra Michny nebo verše Jana Pilaře(!). A když bylo o něco líp, básník Malina sezřejmě neozval. Ozval se až teď a takto, želnaprosto nešťastně: tyto mladické verše seneměly ztrácet mezi kresbami a pozdějšímiprózičkami, mělo o ně v údobí po roce 1989projevit zájem Středisko západočeských spisovatelů.Pokud tam ovšem věděli, že VáclavMalina kdysi i básnil. On sám to prozíravěkonstatoval už v roce 1969: „Básníci odtáhli/ a zůstali jen ptáci // Cosi se ztrácí.“Pokud však si dovedeme představit, žeby rané výtvarníkovy verše mohly teoretickyvyjít knižně roku 1969 nebo po roce1990, byť nakonec spatřily světlo světave zcela neústrojném seskupení až v roce2010, o Malinových přespříliš pozdníchprozaických pokusech se dá konstatovatsine ira et studio, že měly zůstat nevydány.Přesněji řečeno: ba nenapsány! Povětšinoujsou z tuze různorodého žánrovéhotěsta: pubertální vzpomínky aspoň nějak(neuměle, kostrbatě, nemotorně) tlumočív toporných dialozích i líčeních jakousi psychickounezralost dospívání, a to vskutkudiletantsky (přes autorův věk), zatímcojiné texty se blíží spíše k miniúvaze, k fejetonu,k „dojmologické“ esejistice. Tam, kdezkušený výtvarník Malina píše o stromechnebo o snění a bdění, je věru zajímavější,než když si navléká masku jakéhosi Sklíčka,pseudobeletristicky spřádajícího snyo zálesáckém životě. Zasloužily by si tytotexty aspoň časopisecké uveřejnění? Knižnírozhodně nikoli. Ale ach, ta bezohlednápuberta! Kdo by neměl pochopení pro taktrýznivé stavy, kdy nebohý Malinův alterego Sklíčko „pociťoval krutý tlak v poklopcia skoro nemohl jít“– ?Raději otočme list. V doslovu se dovídáme,že autor ve svých textech pouzeodstranil pravopisné a stylistické chyby.Neodstranil. Chyb i chybiček je tady požehnaně,a zda ženy stáli nebo stály, to by mělivědět i v národní škole. Achillovou patouedice Imago et verbum je skutečnost, žetituly nemívají redaktora nebo že v tirážižádný redaktor nebývá uveden. Ani tadyne. A bývá to znát! Zrovna Václav Malinaindolentními tiskovými chybami zmršil jižzmíněné vydání Erbenovy Kytice, v němžostatně čteme i taková moudra, jako že prýexistují „nečekané paralely“ (ale proboha, prokoho nečekané!?) mezi Erbenem a Máchou– a tak dál. Uf. V Druhém dechu najdemei Malinův medailon, který není podepsán,leč ten neznámý, kdo ho psal, je asi věciznalejší než autor sám. Tvrdí totiž, že vzpomínkovéprózy vznikaly v posledních dvouletech, zatímco sám Václav Malina má zato, že toliko v roce 2009. Edice se holt děsíredaktořiny jako čert kříže.Ještě i nyní, píše autor a výtvarník, se„občas v noci probudím /... / a pozorně naslouchám,zda neuslyším druhý dech“. Takto,Druhý dech, se nazývá jedna etuda i celáknížka. Lze namítnout, že literární druhýdech se může zalknout ve vlastní dýchavičnostia že by to raději chtělo druhou mízu.A redaktora.Vladimír NovotnýHISTORICKÁ POHÁDKAPANA PAMUKAOrhan Pamuk: Bílá pevnostPřeložil Petr KučeraArgo, Praha 2010Dosud nejranější Pamukův román vydanýv češtině není založen pouze na nejednoznačnosti,ale především na problematizacinabízených interpretačních klíčů. Jehohrdinové, Osmany zajatý Benátčan a astrologHodža, jsou svým okolím vnímáni téměřjako dvojčata, zároveň však symbolizujínaprosté protiklady – racionalitu Západui fatalismus Východu. Jejich identity se přitompostupně kontaminují, aby nakonecdošlo k dokonalé záměně.Román tedy může být dobrodružným hledánímtoho „druhého“ (jehož pochopeníma ovládnutím se nám dostane poznání nássamých a našeho místa ve světě), i „pouhou“zábavnou hříčkou. Pamuk se zde ocitá napomezí mezi pohádkou a historickým románem.Oba žánry se prostupují a vzájemněposilují možnosti metaforického čtení.Lehkost vyprávění, potlačení dialogůči popisy plné poetických obrazů, jakýmijsou například barvami hýřící tureckélodě, odloučené ostrůvky okolo Istanbuluči tajemná pevnost v zapadajícím slunci,odkazují k morfologii pohádky. Hromaděnífaktografických detailů Pamuk ignoruje.V postavě sultána Mehmeta IV. tak lzedokonce spatřit ozvuky Harúna ar-Rašídaz Tisíce a jedné noci. I jemu jsou vyprávěnypříběhy, jež nezřídka bývají řešenímproblémů, které před hrdiny vladař staví,a zároveň fungují jako prostředek k jehoovládnutí.Z historického románu pak Pamuk převzalnapříklad zasazení děje do zlomovéhookamžiku dějin, odkazy na dobovou vědua myšlení (vyskytující se nejen v názvechliterárních děl, ale i jako zmínky o konkrétníchosobách) a především úvodní motivnalezení rukopisu s předkládaným příběhem.Ten je však zcela příznačně využitnikoliv k posílení realističnosti, ale naopakke zdůraznění příběhovosti a její nadřazenostirealitě. Proto objevitel, jinak téžpostava z jiného Pamukova románu, nepracujes vědeckými metodami, ale čistě sesvou pamětí a nadšením pro příběh.Od začátku je tak přítomna teze, žeprávě vymýšlením a vyprávěním příběhů(bez ohledu na jejich „pravdivost“) autordosáhne nejen poznání, ale potvrzuje taki vlastní existenci (Hodža např. fyzickyi mentálně strádá, když nemůže psát) a jeschopen manipulace svými posluchači. Obahrdinové tak připomínají např. Ecova Baudolinaanebo nedávno vydaný Rushdiehoromán Čarodějka z Florencie.Je příznačné, že mottem románu se stalcitát Marcela Prousta v nesprávném překladu.Pravdivost a reálnost věcí pro Pamukanehrají nijak zásadní roli a čtenář je hnedna začátku varován, že lákavé interpretačnístrategie založené na rozkrývání intertex­tových odkazů či vsazování díla do různýchkontextů mohou pobavit, ale zároveň hrozíbýt bludným kruhem.Jako příklad lze uvést historické pozadírománu. Sedmnácté století, v němž Osmanéprožívali poslední vzepětí své moci a zároveňse již projevoval jistý úpadek, svádík pokusu postihnout autorův názor na staréOsmany, na dobu jejich slávy a předevšímpříčiny tohoto úpadku. Hodža je posedlýmyšlenkou porozumět cizincům, touží sedostat se do jejich hlav. A snaha o napodobenícizích vzorů je na jednom místě zmíněnajako příznak stagnace.Minulost je v románu tedy na prvnípohled tematizována jako dekadentní dobaodklonu od vlastních tradic. Toto čtení podporujei symbolika hodin (a směřování časuk nevyhnutelné katastrofě), množství nejrůznějšíchslavností, jež jsou zde zpodobněny(především lovů), a neustále zdůrazňovanýpůvod Benátčana.Pamuk však tyto možnosti čtení stále zpochybňuje.Pokud se někdo v knize oddávázahálce, nejsou to Osmané, ale právě Benátčan.Popisované slavnosti nejsou svýmvyzněním dekadentní, ale pouze radostnéa v knize nalezneme celou řadu literárníchcitací nejen z domácích (tedy tureckých)zdrojů; např. věta „já jsem já“, využitímotivu dvojčat v někdy až bizarních souvislostechpřipomene Shakespearovy komediea odkazu na své dílo se dočká i Cervantes.Výchozí žánry (pohádka a historickýromán) či spíše literární vnímání historienavíc odkazují ke kořenům lidské představivosti,pracují s mýtem, mytizací dějina tradicí vůbec. Pamukovo jméno je přitomněkdy uváděno v souvislosti s překlenovánímhranic mezi Západem a Východem.Vyznění podobných poznámek je většinoutakové, že v tureckém kontextu se jednáo cosi nového, nebo přinejmenším neobvyklého.I zde však můžeme interpretovat Bíloupevnost jako ryze tradiční – připomeňmesi přitom opět dobu děje a pozadí Osmanskéříše. Jestliže Benátčan je v osmanskémprostoru schopen bez problémů existovata postupem času začíná o sultánovýchtaženích přemýšlet jako o „našich“, a naopakHodža odchází žít Benátčanův život dojeho domoviny, nelze nevidět, že Osmany jemožné vnímat jako dědice Byzance – a tedymyšlenky univerzálního impéria, v jehožprostoru by docházelo ke vzájemnému obohacováníkultur.Bílá pevnost tedy nabízí mnoho interpretačníchklíčů, jež chytře odkazují k tradičnímmodelům literatury (žánrům), k myšlení(o osmanské minulosti) i k modernímudiskurzu (hledání intertextových souvislostí).Zároveň si však zachovává přímočarosta svobodu žánrového vyprávění. Bylaby škoda vnímat ji pouze jako hříčku, byť zatímto účelem dle autora vznikla. Potvrzujese zde spíše skutečnost, že tradice a nekomplikovanáforma nemusí znamenat banálnívyprávění.Boris Hokrtvar 16/10/22

MAŘENKA A ČENDA: BEZ UMĚ-LÝCH PŘÍSAD A KONZERVANTŮAlena Zemančíková: Mařenka a ČendaIlustrovala Veronika DoutlíkováBrkola, Praha 2009Alena Zemančíková není v literatuře žádnýnováček, i když by to snad výpis z Českénárodní bibliografie mohl naznačovat: pozdnísamostatný knižní debut, soubor povídek Bezotce jí vydává až Mladá fronta v roce 2008. Toovšem ještě nic neznamená, Zemančíková mána kontě řadu rozhlasových her, dramatizací(zejména pro Český rozhlas) a bezpočet článkůa rozhovorů, jak pro rozhlas, tak pro nejrůznějšíperiodika. V Mařence a Čendovi, knížceurčené dětskému čtenáři, kterou s neobvyklýmiilustracemi Veroniky Doutlíkové lonivydalo nakladatelství Brkola (viz též Tvarč. 13/2010, str. 7 a 8), se praxe „rozhlasačky“a dramaturgyně rovněž obtiskla: svádí tě toke čtení nahlas a i při čtení tichém to samood sebe v hlavě zní. Měl jsem ostatně to potěšeníslyšet číst samotnou autorku. Přestožeje příběh prostý draků, vampýrů a jinýchatraktivních bestií, ačkoli neoplývá akčnímiscénami, i když se dětem nevnucoval ani on,ani autorka svým přednesem, i docela mladéposluchačstvo udrželo pozornost. Dlouho,pořád. Což je vysvědčení hodnotnější, nežkdy může vystavit nějaký recenzentík.Snad je to tím, že autorka má dar sepsatjednoduchý a přehledný krátký příběhtřeba o tom, jak si děti malují, tedy příběhs minimem děje, tak, že v něm neustáleudržuje jakési nízké napětí. Nízké napětí,ale s pořádným proudem a silným polem.Fyzici si případně metaforu převedou donějaké podoby, ve které nebude znít jakokonina. Takových příběhů, bohatě ilustrovaných,najdeme na 80 stránkách zhrubadevět. V jejich centru jsou Mařenka a Čenda– děti na přelomu předškolního a školníhověku –, jejich rodiny, dům, ve kterém bydlí.Děje se dnes, ale propriet moderního světado příběhu zasahuje pramálo. Staromilskyse tu poslouchá rozhlas a o mobil tu nezavadíte.Ne že by to bylo samo o sobě podstatné,ale je to symptomatické. Jako by sepři modelaci světa pro Mařenku a Čenducelá řada věcí odtesala, ten svět je díky tomupřehledný, jednoduchý, chce se až říct čistý.Ne tak, že by se z jakýchkoli pohnutek zamlčovalo,prostě se mluví jen o podstatném.Recenzentík, když neví kudy, pomáhá sikulhavým přirovnáním. A klidně při tommíří vysoko. Svět, který Alena Zemančíkováv příbězích o Mařence, Čendovi, jejichsourozencích a rodičích staví, v lecčempřipomene svět, který známe třeba z Dětíz Bullerbynu Astrid Lindgrenové. Vůbec nenavenek, samozřejmě, Mařenka a Čenda žijíve městě, nikoli na venkově jako hrdinovéšvédské klasičky, podobnost nachází recenzentíkv tom, jak je prostředí, ve kterémhrdinové žijí, ideální, harmonické a – úplné.Onu úplnost, zaokrouhlenost můžeme sledovatna několika rovinách: začněme tou nejbanálnější,Mařenka je dívka, Čenda chlapec,Čenda má sestru, Mařenka bratry, Mařenčinirodiče jsou intelektuálové a snílci zavaleníknížkami, Čendovi rodiče provozují autoopravnua jsou veskrze praktičtí. Všechno tužije ve zvláštním sousedství a porozumění,jak lidé, tak třeba nostalgie po starých časecha víra v technický pokrok. Hledám slovo,které by to správně vystihlo, jenže vyváženostdneska smrdí pokrytectvím, tak zůstaňmeu té úplnosti. A světa mimo dům a jeho dvůrse naši hrdinové spíš dotýkají, než že by doněj pronikali, o tom, jaké je to „venku“, sedozvídáme spíš mimochodem. Ve výsledkuje čtenáři na stránkách knížky teplo, útulnoa bezpečno. Píše se v ní o domově.Příměr k Astrid Lindgrenové ovšem recenzentíknevolil úplně náhodně. To, co řekl výš,by totiž snad mohlo v někom vzbudit pocit,že je text vyvatovaný a polstrovaný, aby sihrdinové a čtenáři neublížili, slovo domovby snad v někom mohlo evokovat háčkovanédečky a slovo praktický Ferdu mravencez kusu drátu na stěně. Lindgrenovátedy byla pojistkou: každý ji zná a nikdo byji z toho nepodezíral. Nepodezírejte tedy aniZemančíkovou. Na nějaké polštářky a zdobenísi nepotrpí. A to ani v jazyce, který jeprostý s větami někdy až lapidárními, huběmilý. A ani v příbězích nenajdete nějakéextravagance, autorka si vystačí s obyčejným,poctivým životem, nemusí se tu nijakkouzlit. Pár droboučkých zázraků se možnái stane. Ale rozhodně nezastiňují zázraknejvětší – domov, se vším, co k němu patří.A jaké je v té knížce ticho a klid...Gabriel PleskaOZNÁMENÍPříští vlna a Milan Kozelka zvou na pouličníperformanci – v sobotu 9. 10. 2010na pražských Příkopech od 9.40 hod. předkostelem sv. Kříže a od 10.30 hod. předKomerční bankou.Ve dnech 8. a 9. 10. 2010 se uskuteční Otevřenýkulturní think tank s podtitulemDebatujeme o kultuře a podpoře kreativityv Česku. Ve vybraných kavárnách můžetediskutovat s nejrůznějšími osobnostminašeho kulturního a politického života. Vícena www.openthinktank.cz.CHCEME SE DOTÝKAT,ALE MŮŽEME SE JEN DOTKNOUTHana Pachtová: Adam a EmaKniha Zlín, Zlín 2010Edici Neewit nakladatelství Kniha Zlíncharakterizují slibně výrazné hlasy mladýchevropských prozaiků, z těch českýchz poslední doby například Vrhnout HanyLundiakové nebo loňští Netopýři OndřejeMacury. Letos se k nim přidává Hana Pachtováse svojí druhou knihou Adam a Ema,která po pěti letech od autorčina povídkovéhodebutu Bůh je pes sdružuje sedm próz,z nichž je většina rozehrána a překvapivoupointou uzavřena spíše novelisticky. Neznamenáto však, že by zde čtenáři byly upřenyskryté hrany pověstného ledovce nedořečenosti– naopak, jejich ohledávání se při čtenístává na osobní úrovni dobrodružstvímnezbytným a lákavým zároveň.Tematickým pilířem přítomných textů jemilostný vztah. Ponorem do niterného světahrdinů a (především) hrdinek však vrůstádo psychologicko-existenciálního dramatumnohem širšího záběru, než jaký by sepři líčení vyčpělého vztahu ženy a muže,který se jenom „plouží vpřed“, dal očekávat.Na scénu bývá uveden oživující element– potenciální milenec, hlas mrtvého psychoterapeutav hlavě jeho pacientky, náznakemvylíčená nehoda, která naruší stereotypníčas páru atd. –, aby se trpkost dosud žitéhomohla zúčastněnému začít zrcadlit z novéperspektivy, vybídla dotyčného k činua pomalým přerodem ho v tomto procesu(za všeobecného ztišení prostého jakkolirušivých efektů) učila, či možná rovnouresuscitovala, a dovedla k momentálnímupoznání. „Všechno, co říkáme, je lež ve srovnánís tím, co cítíme a vnímáme. A víme to.Je třeba se smířit s kompromisem.“ (povídkaAdam a Ema)Sympatická nevtíravost jinak velmi osobitéhoa původního stylu poskytuje prostorne-li meditační, v němž se mohou odehrátnejen nejzazší monology duševní, ale i dialogy(ne)všedního dne, v životě tak vzácnéa zřídkavé, při kterých je saturováno naprostéporozumění (s člověkem, s chvílí teďa tady, s artefaktem smyslového prožitku)nebo propojení s přírodním živlem či živlemsubjektu – imaginární sílou v nás. S důrazemna maximální otevřenost a upřímnost sděleníje vedena alegorizující povídka Milostnácvičení, dialog mezi mrtvým mužem a žijícíženou, v níž muž je představen jako bývalýženin psychoanalytik, zdánlivý výplod jejímysli, vzpomínky, představy, či rovnoujako její animus, a přitom tak nemilosrdněopravdový společník a polemik. „M: Mysleljsem, že jsem vás začal zajímat právě pro tosvoje hulvátství, jak tomu říkáte. Ž: Začal jstemě zajímat, když jsem zjistila, že podle toho,co říkáte, i žijete. M: Doufal jsem, že jste dostsilná, abyste se to naučila nosit na štítu. Ž: Co?Svobodu? M: Taky. Ž: Svoboda je iluze. M: Přečetlajste si ten můj buddhismus, nebo jenomplácáte? Svět je napěchovaný mnohem většímiiluzemi, než je svoboda. I mýty jsou iluze. I já,i ten váš virtuální milenec. Ž: Myslíte si, že jstedokonce mýtus? M: Co jiného? Ž: Trochu mrtvýmýtus. M: Zatím živý mýtus. Realita se obalívašimi sny a touhami a mýtus je na světě…“Linka milostného tématu se místy vzkleneskutečně vysoko nad svůj základní tvar.Motivicky se napříč povídkami nejednouzas a znova vracíme, ale přece jen ne k témuž,v zacházení s motivy se dá vystopovatjistá gradace. Je-li například jednou EmaAdamovi nakloněna, bez plavek si před nímbez ostychu nezaplave (p. Adam a Ema), a jeliAmálie právě oddána muži jinde, nahotají před ním znenáhla v plaveckém prožitkujiž nebrání – odměnou jí budiž splynutís mužem více duševní než tělesné, a nádavkemovšem i ono cele bytostné, s rozměremarchetypu, a sice prožitek spojení s oceánem,v působivě popsané pasáži. Do třetice seSoňa Součková v povídce Hra na babu vracído vily svého dětství, tehdy zestátněnékomunistickým režimem, kde vyrůstala sesvými stranickými rodiči za přítomnostipůvodních majitelů, vyhoštěných na půdu.A jestliže Součkovi dopřávali dcerce k vodnímhrátkám pouze plechovou vanu, nynípo navrácení vily a její rekonstrukci je tubazén, k němuž zjevivší se dospělou Soňupozve Petr, synovec majitelů, jenž vyrůstalv podkroví coby mladík. Plavky Soňa poslézepoužije k přivázání Petra k posteli a role univerzálníchviníků a poškozených se v nichcoby milencích podivně přeskupují.Rovněž Francie se v knize objeví opakovaně.Podruhé retrospektivně v závěrečnépovídce Turisté. Po návratu z Paříže jehrdinka konfrontována s intimním labyrintem,v němž je zabydlena spolu se svýmdruhem, který má právě „něco“ na srdcia neví, jak jí to sdělit. Zdánlivě romantickyžárlí, protože družku „neměl“, když bylamladší, nezralá. Bilance jejich vztahu se zdeparalelně odráží v hrdinčiných neuspokojivýchdojmech z návštěvy francouzské metropole:„Je napěchovaná turisty víc než kterékolijiné město, co jsem kdy viděla. Oni tamjezdí dotýkat se zbytků, neexistujícího. Chtějípoznat Paříž takovou, jaká byla kdysi dávno.Vědí, že to, co hledají, už nelze najít. Zmizelo topodobně jako ptáci, kteří cestou na jih zemřeli.Co je mrtvé, už se nemůže a asi ani nechcevrátit. Pro sobce je to špatná zpráva. A tak siradši lžou a hledají, co není. Jdou do hloubky.Lezou Paříži do všech kapes.“ Pointa povídkynečekaně, leč logicky naznačí cestu z konstantníholabyrintu jedné vzájemnosti, anižby z něj však ženu a muže jako takové dobudoucna vyvázala.Slovy autorky se ti dva „chtějí dotýkat“. Alepokaždé se mohou nanejvýš „dotknout“. Kdoby však čekal potěchu ze sentimentálního čipatetického doteku těla, slova, nebo dokoncepravdy, jinde nezřídka docilovanou nejrůznějšímivariacemi schématu zvaného vztah(častými to prostředky blíže nespecifikovanékategorie ženské literatury), tak snadnéhoúčinku se nedočká. Byť tu máme knihu (i)o vztazích, jakémukoli zjednodušení či šablonámse Hana Pachtová citlivě vyhýbá přísnýmracionálním přístupem. Na ženskostito celkovému vyznění jejích textů rozhodněneubírá, ba naopak – ženská rafinovanost jetu jen použita spíše pro možnost dostat seliterárně hluboko pod povrch oněch vztahů,neklouzat plytce po jejich ploše, a tím sepřiblížit k pomyslnému, snad ještě nepojmenovanémujednotícímu osobnímu tématu.Autorčina snaha o absenci podprahovéhopůsobení na čtenáře vyznívá důstojně a přirozeněa staví její knihu nad všeobecný průměrpanující nejen v ženské literatuře.Pavla VašíčkováGalerie AMU a Katedra fotografie FAMUzvou na výstavu letošních magisterskýchsouborů, nazvanou O pohledu. Výstavapotrvá do 29. 10. 2010 v pražské GaleriiAMU v Praze.Pražská knihovna Libri prohibiti přinášícelý říjen výstavu Koláže a j. z dílny MilošeHoluba.V Centru současného umění DOX v Prazevystavuje dvojice Gilbert & George průřezz tvorby z let 1972–1992, nazvaný Cesty1972–1992. Výstava pouze 6 děl potrvá do2. 1. 2011 a je součástí velké výstavy Decadencenow!Decadence now! probíhá dále v GaleriiRudolfinum (Za hranicí krajnosti),v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze(Pokoj č. 13), v Domu umění města Brna(Joel-Peter Witkin) a v Západočeské galeriiv Plzni (Ivan Pinkava a Josef Bolf).Výstavu „pravěkých“ počítačů ze soukromésbírky Ing. B. Zaorala vystavuje Galeriev podloubí Muzea Kroměřížska. Otevřenobude do 28. 11. 2010 a název je jasný – Pravěkpočítačů.tvar 16/10/23

PATVAR BUFFALO BILL. ČERNÝ PŘÍZRAK. MAGNET-PRESS, PRAHA 1991Dřív, než došlo k vyzvání na souboj, rozletěly sedveře salónu!V nich se objevil muž, kterého se všichni přítomnínesmírně polekali. „Černý Bill s rakví!“šlo bázlivě od úst k ústům. A byl to opravduonen černý podivín. Na jednom rameni výtečnouopakovačku, na druhém nesl černou rakev.Všichni pochopili, že Černý Bill si nepřišelpouze zahrát karty…A jak to bude dál? Malé strpení, milí moji,rád bych tu jen připomněl, že plukovníkCody (1866–1917) je samozřejmě historickápostava, mám na mysli stopaře a kositelebizonů, který se ještě zaživa stal legendoua třiatřicet let si díky tomu mohl vydělávatve své Wild West Show. Navštívila i Čechy.Souběžně však vycházely o Codym brakovésešitky s obsahem snad ještě nabubřelejšímnež plukovník sám. Historik MiroslavČvančara napočítal v 83 těchto svazcích 478lidí odpravených jen titulním Codym. Alek příběhu, vždyť Černý muž už touží uložitdo rakve dalšího nebožtíka, kterého si vyhlédl.Pevným krokem zamířil ke stolu, kde sedělamladá majitelka herny. Poblíž stáli Buffalo Bill,Sam Revolver a Divoký Bill. V salónu zavládlohrobové ticho. I nejsmělejší bonanzští mužipohlíželi na příchozího s velkou bázní a ustupovaličernému podivínovi plaše z cesty. „Podívejte,náš nový přítel dostál slovu,“ zašeptalBuffalo Bill, „a dřevěnou rakev neopomněl vzíts sebou! Pro koho asi?“Jen žádný strach, vážení, i to se dovíme,ale vraťme se na vteřinu do historie. Těchpravých buffalobillek je prý totiž „jen“ 557,přičemž 410 z nich spíchl horkou jehlou jinýplukovník, a to kulhavý Edward Zane CarrollJudson (1823–1886), zvaný též Ned Buntline.Kým byl tento pán? Ochlastou i proutníkem,byť původně námořním důstojníkem,který Divoký západ poprvé zblýsklaž roku 1869, kdy mu zde vyšla i relativněpravdě věrná kronika budovatelů transkontinentálnídráhy. Téhož roku však NewYork Weekly otiskl i jeho adorativní článkyo Codym, následovalo dílko Buffalo Bill – králstopařů a zálesáků a roku 1872 i hra BuffaloBill – král Pohraničí. Nu, a vyjmenujme užjen pár ze sešitových škvárů překládanýchdo češtiny od roku 1910: Krvavý boj anebZáchrana krásné Jane, Custerův první skalp,Zločiny vévody z Dýky, Buffalo Billova nejdivočejšíjízda aneb Mořský had v jezeře Skalnýchhor či May Codyová aneb Ztracena a znovunalezena. Ale čas kvapí, vraťme se do hernya k rakvi!Černý Bill odložil své strašné břímě k hracímustolu a zdvořile smekl před dámami, alenato se jako blesk obrátil k Samu Revolverovia v jeho pravici se náhle objevil revolver. „Pozor.Same Revolvere – ta rakev je pro vás!“ zvolalhlubokým, hromovým hlasem.Byl to tak nenadálý obrat, že si všichnipřítomní – pochopitelně až na Sama Revolvera– hlasitě oddechli. Zato ze Samovy tvářevyprchala veškerá kuráž. Najednou mu začalapodklesávat kolena a z očí mu šlo vyčíst jen to,že by se nejraději nepozorovaně vytratil ven.Všichni ale pozorovali Černého Billa… Měldlouhý černý kabát zapnutý až ke krku a to musvým způsobem dodávalo vzezření kněze. A navíku rakve bylo červeně napsáno:SAM REVOLVERzastřelen 1. srpna 1869A protože právě dnes bylo 1. srpna – a do půlnocichybělo již jen pár hodin, věděli všichni, žedo osudného rozhodnutí není daleko…Dosti však už této hovadiny – nač býtidecentní, že? – a dodejme, že skutečnéhoautora tohoto literárního škváru neznáme,anžto po Judsonovi se dali do chrlenísešitů i další. Jednak sám Cody, jinak autornespolehlivé autobiografie z roku 1904,a 121 dílů zplodil „plk.“ (prý jen rádoby)Prentiss Ingraham. A konečně byl autorembuffalobillek i major Thomas M. Burke,zvaný Arizonský John, oddaný to jinakředitel Codyho divadelní společnosti. Alejupí již do finále, na něž však řadový čtenářmusel čekat ještě pět kapitol i včetně náročnéhoHájení srubu. Až pak přichází Příšernápoprava:Prosili Černého muže úpěnlivě o milost, aleten jen hněvivě mávl rukou a zvolal tak hlasitě,až se slova rozléhala po rokli: „Nebuďte zbabělci!Když jste neuměli řádně žít, alespoň jakomuži zemřete!“ Oba v nesmírném zoufalstvípadli u hrobu na kolena, ale Indiáni jim podalimalé, v záři ohně se lesknoucí kolty a SamRevolver i Zrzoun Liška třesoucíma se rukamazdvihli zbraně ke spánku… „Proboha!“ vykřiklBuffalo Bill, který vše z dáli pozoroval a nemohlse ubránit hlubokému pohnutí. „Ten hroznýpodivín je donutil, aby se sami zastřelili.“A teprve poté stopař zasáhne, nicméněpoprava byla spravedlivá, jak je mu vysvětleno,a šlo jen o lotry, kteří právem neuniklispravedlivému mstiteli, i vše může šťastněskončit.„Jsem rád, že se nevyplnilo mé podezření a žemůžeme zůstat navždy věrnými přáteli!“ zvolalBuffalo Bill a srdečně stiskl svému černémujmenovci ruku.Ivo FenclVÝROČÍJsem ráda na rybách......ale někteří rybáři jsouna zabití...Michal JarešEmil Juliš*21. 10. 1920 Praha†25. 12. 2006 LounyNo právěSlunce dopadá na širokou krajinu,žár se třese nad polem kvetoucího máku,obilí se přelévá a vlní v mírném větru,osamělý člověk pracuje daleko v polích,ptáci vyletují z březového háje,vzdálená píšťala zvučí ve světlém lese,je slyšet vzdálený hlas broušené kosy,bělásci usedají na blátivá místa cesty,na slámě schne myší mrtvolka se zelenoumouchou.(Pod kůží, 2006)V říjnu si připomínáme ještě tato výročínarození:1. 10. 1870 Josef Houžvic1. 10. 1910 Miroslav J. Sousedík1. 10. 1920 Zdeněk Rotrekl2. 10. 1930 Vladimír Dostál3. 10. 1880 František Odvalil3. 10. 1900 Jaromír Horáček3. 10. 1910 Hugo Kaminský3. 10. 1940 Roman Erben4. 10. 1900 Adolf Branald6. 10. 1970 Pavel J. Chmelík7. 10. 1900 Václav Krška9. 10. 1890 E. E. Lauseger9. 10. 1950 Leo Pavlát10. 10. 1940 Gabriela Veinerová12. 10. 1900 Jaroslav Šimsa14. 10. 1920 Lumír Kuchař16. 10. 1900 Valdemar Vyleťal17. 10. 1910 Josef Dichtlposlední rozptýleníBásník Ivan Blatný (1919–1990) byl významnoupostavou české poezie a členemSkupiny 42. Větší část svého života strávilv emigraci ve Velké Británii. Navzdory tomu,že ho režim prohlásil za zrádce a zakázanéhobásníka, čtenáři doma na jeho dílo nezapomnělia připomínali si je v rámci samizdatovýchpublikací či recitačních pořadů; částjeho tvorby byla též vydána v torontskémnakladatelství ´68 Publishers manželů Škvoreckých.Záhy po příjezdu do Spojenéhokrálovství u Blatného propukla vážná psychickáchoroba (paranoidní schizofrenie),která ho provázela až do konce života.Básník zemřel, vysílen vleklým bojem sesvými démony, na rozedmu plic 5. srpna1990 v britském Colchesteru. V roce 1991byl jeho popel převezen do rodného Brnaa uložen na místním Ústředním hřbitovědo společného hrobu s otcem Lvem Blatným(1894–1930), jenž byl též básník,ale i dramatik a divadelní kritik. (Otcovyostatky byly nejprve převezeny z Kvetniceu Popradu, kde zemřel na tuberkulózu, nabrněnský hřbitov, kam byl pochován v hroběč. 41/42 ve skupině 19; o šedesát let pozdějibylo místo jeho posledního odpočinku přesunutodo hřbitovní části 25e, spočinul takkonečně po boku svého syna.)Společný náhrobek otce a syna spisovatelůvytvořil sochař, malíř a scénografMilivoj Husák (nar. 1950). Umělec zvolilkompozici ze světlého kamene, která se rozkládána kruhové vyvýšené desce a tvoří jičtyři objekty: dvojice oblých uren, krychlea kvádr se zkosenou vrchní hranou. Tennám může připomenout zlomený sloup,prastarý symbol smrti, který se ve funerálnívýzdobě vyskytuje v hojné míře od přelomu18. a 19. století. Poněkud zdeformovaná jei kamenná krychle; autor ji umístil diagonálně,dvě z jejích hran jsou ulomeny. Bezděkynás napadne, zda hranaté útvary stojícívedle uren nereprezentují otce a synafoto archiv V. K.Blatné: Otec jako sloup, kterého porazilasmrt již v mladém věku, zde zanechal teprvejedenáctiletého Ivana; syn zmítaný duševnínemocí pak symbolizovaný krychlí s pošramocenýmihranami? Jakkoliv můžemez této geometrické podívané jen těžko vyvozovatzaručené závěry, je pomník zajímavýmuměleckým dílem, které nenechá návštěvníkaodejít bez zamyšlení. K náhrobkuumístěnému na širokém písčitém rovu vedeještě dvojice dlaždic a podstavec na svíčkyz nahrubo opracovaného kamene.Milivoj Husák je též autorem několikadůležitých realizací na území města Brna,například interiéru kaple Ducha svatéhona brněnském biskupství, nástěnné malbyv kapli Masarykova onkologického ústavuči pamětní desky Ivana Blatného, která bylaodhalena 12. července 2004 a nachází se nafasádě domu na Obilním trhu, v němž básníkstrávil prvních 28 let svého života.Vlaďka KuchtováRočník XXI. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, Božena Správcová(zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Petra Hasmanová. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : tvar@ucl.cas.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ® CS2a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz2010/16 www.itvar.cz • MK ČR E 5151 • ISSN 0862-657 X • F 5151 46771 • 30,- Kč • 7. října 2010tvar 16/10/24