Tvar 16/2010

eletriekarel šebekLetos na jaře uplynulo už 15 let od záhadného zmizení básníkaKarla Šebka (nar. 3. 4. 1941), jehož tvorbu jsme opakovaněuvedli i na stránkách Tvaru. Dnes tiskneme dlouhou, dosudnezveřejněnou báseň z roku 1990, kde se autor po svémvyrovnává s otcovskou figurou Boha.red3 x nic(báseň-dokument-aplikace psychózy)Vypráví měsíc ústavní nocitvar 16/10/16Mirkovi Drozdovi„Všechno, co člověk říká, je pravda.“Isidor DucasseByl ústavní den na začátku zimya jako kdyby nějaký cizí šílený a odevždy ztracený bůh začalnáhle existovat a vyslyšel můj otčenášmám pocit že se probouzím a ještě trochu vrávorámjako kdyby v ústavním parku začly růst nějaké cizí zimní ašílené květy svobody a pravdyjako kdybych začal slyšet konečně váš ztracený smích jakokdybychom se konečně volně zasmáli a nadechlije slunce které bolí když tě pálí oči když žhnou mraky a tvéoči uspávají v den je nocv okamžiku kdy tě vidím sedět jako přízrak u psacího strojejako naši neznámou svobodujako by psát znamenalo tančit u psacího strojetančit u psacího strojes psacím strojemJako bys to byla ty má lásko naše nová svoboda je moje láskaa ty mne musíš teprve taky pojmenovat touhle básní kde jsemjá a tytouhle básní kterou vytančíme dnes v noci společně až doranních hodinprotože jsi to ty a víš a znáš náš měsíc ústavního parku kterýpro nás vždycky zářil když slunce vyhasloprotože slunce nikdy neví jako neví den že jméno tedy osloveníčlověkaby mělo být pro všechnyvlastně jsem chtěl napsat osvětlení člověkaprotože ani já ani dnešní noc dosud nemá jménavšechno je na začátku všechno je dosud cizí ptáci si dosudnesedlivšechno se píšepřed bouří jako po bouřis tebou jako s růží posetou čtyřlístkynikoliv naděje ale naděje na dobrou nebo lepší smrtjasnovidko Zdeno Čermáková to nebylo věštění ale rozsudekživotakterý pro mne teď právě končí a začíná zahalen písmenyv psacím strojinarozen v klapkách slunéčka písmen jako kdybych se rodil skrzečernou strojovou páskujako kdyby tahle báseň byla tetování lásky k toběna mých potetovaných očích káznice mého životaDnešní noc je svatá teboujako báseň je jediná pravdaa ty jsi pro mne něco jako tisíc motýlůty která pořád někde spíš a které se nic netýkáaž na malé výjimkyjde o rozbití básněnejraději bych měl kolem sebe praštit psacím strojema rozjet se na jinou cestuvyjít tedy knižně třeba ve vlastním nákladu jak by byl jistěrád můj první otec Štětkaale raději bych teď přece jenom vyšel svobodně na uliciz tohohle království mříží kde spí alibi pro nás radějineznámého světaod jehož krás se srdečně a raději úplně distancujiděkuji za vaše sváteční líčka a lívanečky plné krásděkuji za vaše klobouky a klobouky klobás a odpočinkyodpoledne plné krásza vaše celnice minutky ringy a biografy ringů láskykterá pro nás prý ani nesmí býta někdy ani doopravdy ani do jediného střepu láskyNeníJako kdyby byl zrozený v šílenství nějakého cizího a provždynavždy dovždy slepého hluchého boha jako jeho dítě iletošní listopadJako kdybych nepsal za mřížemi má slova mne osvobozujíjako kdyby ze stroje létala moje slova jako moje včelyjako kdybych psacím strojem rozháněl všechny svoje mrakyjsou to mraky které jsou někdy mým kloboukemoblíbeným jako smrt má pro mne vždycky moji tvářkdybych nalezl alespoň jediného člověkakdybych nalezl střep sebe ve střepu sebeaspoň své jméno když bůh který není a když tak ho nosí každýv sobě jako jeho vrak jako svůj osud a svůj živots jeho zákony a náhodami které se podle nich utvářejí[s] jeho rubíny ve své kolébce oči umyté v slzách očí matkyškola života a její rozbité schodištěa tak bloudíš až smrt najde tvoji hvězdu která září jenom protebejako já nemohu dost dobře uvěřit že jsem doopravdy člověkkdyž sikdyž si s vámi mohu kdykoliv tykatopravdovými tykadly mé lásky v tetování z tebe do mnebáseň se tvoří jako dítěa já tě miluju a jsem ochoten kdykoliv za tebe zemřítchci opravdu za naši lásku zemřít poesieopravdu kdykoliva cokoliv a s čímkoliv ale raději doopravdy nezemřít to jo ale nikoliv ve velkých bolestechjak končí všechny slovní hříčky a tedy i mojeneboť je pravda že od včerejška kromě psaníže kromě psaní na ústavním WC noc co noc močím ještětamtéž od včerejškakterý může být zítřkem navždy krevZažít zase někdy poesii jako tebe jako postel plnou tvé krásytvé krásy tvého tělasametu a čtyřlístků naděje na nová setkání a nové životyvždyť zítřek je pro mne taky vždycky smrtneboť já ne ale ty se mne dočkášZatímco křišťálovým okem démona ústavního okna dopadáměsíc do psacího stroje jako můj osudjako kdybych to napsal já v záři takového slunce jasuna papíře s jménem oslepnoutna papíře přibližujícím katastrofyna papíře který byl vždy mým jediným měsícem a sluncemkdyž jsem kdysi a ještě mnohokrát a mnohokrát proklel bohaa prosil ho abych oslepnul a o rakovinu plicabych třeba oslepnul ale dozvěděl se jestli existuješChci vědět totiž za každou cenu jestli ta odporná příšeraexistujenoc přichází úplně sama jako křišťálová víla našeho sněnív nekonečných ozvěnách psacího strojev rachotu zrcadel tříštících se se mnou v úderech psacíhostrojekterý je mým jediným vládcem přítelem a následovníkemneboť v mém případě nejde o mne jako o básníkanýbrž o mne jako o psací strojKdyž celé dny čekám že poletím každou chvílí jako prvnívyvolenec tohoto světa který pomalu dodýchává na jinouplanetuvybral jsem si planetu Neptuntotiž ne já ale noviny které jsem četl jednou na cestě dopráce s novinama v autobusea myslel že to budu já když jsem tam četl o raketě na planetuNeptunjak se mi to pak opakovalo v různých variantách ještěněkolikrátpoletíme všichni na planetu Neptun s vysokou sopečnoučinnostípředevším tedy já sám když si myslím že v tomhle teď užšťastnějším světě nemám právo žítzvláště když mám pravděpodobně ve svém těle uvězněnýatomový výbuchkterým mohu rozhodnout o osudu světaa tak dál až do nekonečnaNaše psychóza je dnem naší nocikdy naše noc je dnem a náš den nocína pustém ostrově třikrát tři metry postelekdyž ulehám je večer v modrém světle noční lampyna ústavní postel dopadá stín mřížía já chci dnešní noc vypít do dna nápoj našeho prokletíA tak sedím u psacího stroje Zeta za mřížemi tentokráta doopravdynenadrogovaný jako tomu bylo při mých básních skorovždyckyale nadrogovaný měsícem a svými představamimůj měsíc se roztéká a rozpouští v ústech jako ušlechtilejšíkrmě než byly mé tabletydalo by se říct tablety smrti a někdy i smrti poesieMůj měsíc mi rozpouští svým polibkem ústamůj měsíc mi rozpouští polibkem moje ústa měsícea včely stříbrné včely tvých paprsků září naši noca měsíc září naše prokletí navždy po zdech ústavního parkukterý je mým starým známým démonemústavní park který je naším starým známým upírem a fantómemv noci která čte z mříží báseň pravdyA tak tady sedím za mřížemi u psacího stroje Zetamám pocit že se stroje vyměnily jako se střídají dny a nocijako se střídají dny a noci mých fantómů démonů a andělů vústavních teplákáchkteří se svlékají před nocí jako by svlékali noc z mřížív celé dlouhé noci dneska jako tenkrát na oddělení á dvanáctkde spí můj malý surrealista malíř Víťa Bárta a ostatní mojipřáteléjako jste byli a zůstaneme vždy přáteliv celé naší noci spící za zdmi ústavního parku na mřížíchJe ústavní noc když září za okny můj starý známý přítel adémon upír ústavního parkui s jeho věčností našich opeřených přátel jara ústavního létazimy a i jeho podzimuholubů vrabců kosáků a snad se i najde havran této zimyčerný opeřený vévoda který je mým básníkemse svým starým Never MoreA já dobře vím Edgare Allane Poeže ten havran za oknyže jste to vy za okny ústavní nocia napořádJak jsem napsal kdysi už v jednom textu v jedné z nocíhorších než tahle zlá noc zaslíbená poesiina oddělení á dvanáctsnad v noci v ohnisku samotného peklav ústavní noci na dvanáctce která mne málem rozžehla plamenemzněla ta slova tehdy nějak podobně a já je teď jenom opakujipřijdeš a pomodlíš se k svému ďáblu svým štětcem Richardebez tebe by nebylo ani jediné mé kresbyv minulém týdnu jsem tady maloval po nocích na záchodě kterýje zároveň kuřárnoutakže je zde možno trochu spát a trochu psátúplně nalomenou tužkou našich nalomených životůne příliš ostrou abych jí snad hned někoho nezabilprotože chci psát verše které by zabíjelysmutek a veškeré naše dennonoční zoufalstvíkdyž noc snáší zcela horká vejce svítáníz nichž se pak vyklube opeřenec nového dnea pak napíšu báseň i pro tebe MirkuMirek Drozd jemuž věnuji jednou bude-li všekterý je středem mé existencea bez něhož bych se už dámo rozsypal rozdal rozkradrozpůjčoval nenávratně rozletěl mimo poesiiHonza Bažant, Fortuna, 2009