Tvar 16/2010

na pokračovánímodrá slečna /3Josef Kocourek29.Miluji Modrou slečnu. Jest mou duší,jest nebešťankou mého ráje, poněvadž jemodrá.Je podzim. A je to umělecká pornografie.Na blizny nově rozkvetlých květin nepřilepíse pyl, poněvadž čmeláci hnijí v teplýchkalužích, plujíce na spadlých listech jako navelikých lodích.A Modrá slečna leží na svém panenskémlůžku jako bílá lilie na černém papíru. Modráslečna je dívka, kterou bych pronikl láskousvého těla až k srdci, kdyby se mi odevzdalajako v noci, po které přišlo ráno jako kornatýobvaz na hořkou ránu. To nezklame,to jenom rozesmutní, to nebolí, to jenompodivně rozechvěje. Moje srdce je velikápec. Nenávidím Modrou slečnu pro dnešníráno a miluju ji pro včerejší noc. Zbil bych jia hned potom zhýčkal v sněhovou vločku.Kaštany kvetou a dva jejich květy jsoujako ňadra Modré slečny.Hory. Noc. Hory.Dívám se na linii vrchu nad městema vidím linii ňader mého zjevení. Vdechujipodzim a zalykám se láskou radosti. Dívámse na smyslnou linii hor a zjevuje se mikřivka vašich ňader.Profil.Jak jste krásná, Modrá slečno!Jste nejkrásnějším ovocem všech zahradnebe i pekla.Linie vašich ňader, podobná křivce lásky.Jste drahým ovocem a budete ještě vzácnější.Nic není.Jenom modř vašich rtů, ňader a klína.Modř vašich oděvů. Vy Vy Vy Vy Vy Vy VyVy –Moje srdce bylo jeskyní, plnou rudýchkrápníků. Vešla jste tam a nemilosrdně jsteje roztříštila a úlomky zakusují se mi domasa.Váš zrak jest černým okvětím s modrýmpylem, jímž mne posypáváte, když váspotkávám.Dnes ráno jste mne nepoznala.Vykřikla jste hrůzou ze mne, jako denpředtím volala jste po mně plná lásky. Honilimne. Myslil jsem na vás.Hloh kvete.A dva z těch květů jsou dva úsměvy, kteréjste mi darovala, nevědouc o tom, na cestěna Žluté ulici a já je přijal jako dvě dívky dojediné mládenecké postele.A teď už jděte spát jako já. Prosím vás.Noc houstne a hvězdy vyplouvají.A potom v noci, až se krajina proměnív kytici černých růží a hvězdnatého vřesu,navštívím vás.Nechte dveře otevřeny a očekávejte mne,sedíc na loži.30.Potkávám ji denně a denně si mne nevšímá.Chodí s hlavou hluboce svěšenou, a jdu-lipodle ní, ustoupí do cesty a to už mne minea vrátit se nemohu, abych jí došeptal prvníverše mé milostné básně modrého večerav lese. Chodí podle mne, studená a hořím.Čím jsem jí ublížil?Žiji sen, který nezačal. Nemohu jej dokončit,poněvadž je krásný a bez počátku. Životmne oklamal v první své čtvrti na oblozelásky. A nemohu mu klnout a nemohu jejproklínat. Modrá slečna zbarvila každýatom prostoru šesti atomy své krásy. Žijiv modrém rozvratu a nerozvrátím se dodutin života, které je třeba vyplnit.Onoho večera mi slibovala největší radostizemě a uměla mi připravit rozkoš, v nížse tak sladce umírá. Ležel jsem v jejích dlanícha její láska mne vyvyšovala až k nebi,do závratných rozměrů, kde mne uchvacujerozkošná závrať a klesám a klesám, protrhávajedna mnoha a mnoha snů.Potom přijde ráno a rozsekne mne jakomeč.Mlčím a můj klid mne potichu zabíjí.A Modrá slečna, potká-li mne, tiše pokašláváa Žlutá ulice začíná mírně červenat.31.Den za dnem udeří do Barvínka jako dozvonu. Modrá slečna neslyší a nezačíná svouvečerní modlitbu nikdy v tom okamžiku,kdy Barvínek zvoní. Barvínek jest potopen,ona je vyvýšena. A mezi nimi plují velikéhry života a Bůh na bruslích lidí samotářskyna nich klouzá. Led studí až k srdci a peklopod ním hoří až k mozku.32.Modrá slečna.Znovu a znovu. Vrací se neustále a neustále.Udeří na srdce jak na veliký bubena není tu houslí, aby jejich souzvuk byllahodnější, není zpěvačky, která by ten řevutlumila svým milosrdným zpěvem.Modrá slečna už spí.Za mou postelí a za mými okny noc.A kdyby všechna světla v ulici zhasla, kdybyse všechny hvězdy zažehly hrůzou a stínylidských těles se propadly až do nejčernějšízemě, Modrá slečna bude první hvězdounebes, největším světlem a já jen stínemjejího života.Až se ráno probudím, snad bude vedlemne ležet zchumlaná košilka Modréslečny. Přinesu jí ji do Žluté ulice a položímna ruku. A až se tam na ni lépe podívám,poznám v ní svůj kapesník.33.30. října našel Barvínek na chodníku prsten.Zlatý, s tmavě červeným rubínem.Právě před chvílí Modrá slečna zmizelamezi žárovkami náměstí, a nešel tu nikdo,kdo by jej mohl ztratit. Nevěděl, má-li jejzvednout nebo zatlačit až do hloubky, kdezem teče. Najednou si vzpomněl na Modrouslečnu a na uzounký zlatý kroužek, nanějž narážel, když v lese hladil její tichouruku. Snad byl tehdy prsten navlečenopačně jako šat, na němž pak nevidímeknoflíčků. Barvínek jej zvedl a choval jakonevyslovitelné tajemství své lásky.34.Modrá slečna se Barvínkovi vyhýbala; buďšla do úřadu velmi brzo, nebo velmi pozdě.Barvínek potom od časného rána chodilŽlutou ulicí k domu v zahrádce shnilýchrůží a mostu nad řekou. Mezi těmito bodyležela škola jako spící srnec. A když mupřece někdy unikla, zavěsil si doma prstenna černou nit ke stropu u dveří a každýden, kdy vycházel, narážel naň teplými rty.A bylo mu vždycky, jako by Modrá slečnabyla velmi laskavá a nechala se líbat čtyřikrátza den.6. listopadu se vrátil ze školy právě, kdyžčerný vandrák s plavými vousy jej uřezávaltupou kudlou u samého rubínu.35.Pomalu padá sníh.Černé střechy zbělaly, porostlé studenouplísní. Sníh sedne na okno a můžeš naňdýchat, až zmrzne v slzu. Padá sníh jakorozbitý sen. Padal všude, po celé krajině,a Barvínkovi se zdálo, že běhá po políchna návrší a chytá všechny syčící vločky.Mezi nimi jedna veliká a modrá. Ta se muv sevřené dlani promění na zlatý prstens malinkým, tmavě červeným rubínem.Na černé střechy padal sníh a na stoleprsten krouží do očí Barvínkových v šestipodobách.Venku se snáší do ulic melancholickýsmutek a všude plno sněhového kouře.Na Barvínkově stole hromada zmačkanýchpapírů, které Modrá slečna zahodilana cestě Žlutou ulicí a náměstím.Z prstenu na dlani Barvínkově vyrůstáslečnin prst, pak celá ručka, ňadra, hlava,stehna, a najednou je prsten navléknutna těle Modré slečny. Barvínek vydechnea plamen zhasne.Venku zatím mezi bílé holubice vletujíčerní ptáci.Za chvilku bude noc a vysypou se souhvězdíLásky a Ticha.a stoupá až do horských potoků, které užnestačí na jeho široké boky.Těžké olovnice se pohybují jako dvěkyvadla, černé vlny se níží ke dnu, Barvínektaje. Potopa lásky rozmnoží řeky tétozemě a vyvrátí mnoho palem na březíchpodle jejích cest.37.Barvínek rovná papíry Modré slečny, kterépečlivě sbírá na všech jejích cestách a líbáje, když zmizela. Je jich velmi mnohoa Barvínek si myslí, že až jich bude plnýpokoj, skrčí se uprostřed nich a zapálí je;jak plameny vybuchnou, bude se vztyčovata vystoupí s modrým dýmem až k nebi.Prstem v lahodných výkyvech otvírá dveře.Ulice roní mnoho sněhu, mnoho vápencese hasí v lijáku slunce, mnoho kluzkýchkrápníků láme se pod střechami za soumraku,až jiskří a praskají jako kostlivec.Kam jít?Na ulici přejde stín a zanikne. Panítohoto města odkládají ňadra, nemyslícena ně. Cosi jde městem jako přízvuk, jenžnepromluví. Barvínek sedí u stolu, obklopenpapíry Modré slečny, a suší růži nadčadivým plamenem. Květ modrá, ruka mdlí,klesá na stůl, hlava se zvrací, tělo klesne zažidli, stočí se jako v křeči a zhroutí se podlestolu.Modrá slečna jde ulicí Spásy a nahlédnedo okna Barvínkova.Ten se na ni zahledí a poznává mlčenlivýpřízrak jeho ulic. A hodí do okna růži,papíry a prsten naposled.38.Den za dnem uhodí Barvínka a prsten naddveřmi se jen dotkne rtů a odskočí. Denco den Modrá slečna lstivě strhá obvazyz těchto ran a Barvínek je sbírá na všechmodrých cestách.Modrá slečna chodí postranními ulicemi,aby nepotkávala muže, jenž byl sveden jejísestrou a na nějž se ona usmívala v prvníchdnech krásného měsíce září.Barvínek skrývá se v zamlklých průjezdecha ulicích, aby potkal slečnu, jdoucíŽlutou ulicí. Barvínek se bojí modrého přízrakua opatrně se rozhlíží, nejde-li protiněmu.A potom ji potkává.Spěchá velmi rychle, hází do ticha zmačkanépapíry, Barvínek číhá, a jak zmizí,rychle je sebere a políbí.Modrá slečna zdvihne kousek sněhua mačká jej v dlani, až kape k zemi jakomodré hvězdičky. Barvínek by je také sebral,aby mu svítily na cestě k nebi, až se zapálí;když slečna zmizí, Barvínek se shýbá a vidíve sněhu hluboké, modré dutinky.Jak je sebrat?Bronzové nádobí z Pompejí36.Město, pod ním černá řeka.Barvínek se uprostřed zastaví, opře čeloo černé zábradlí a potopí svůj zrak do bezednéhlubiny jako dvě těžké olovnice. Vodadole hučí a vír se otáčí jako zamhouřenéoko. Černé vlny bijí do pilířů, listí plujez neznáma jako žlutý plavec.Bylo by nejlépe skočit z toho mostu dořeky, aniž by se voda roztříštila, a odplynouts listím zase do neznáma. Bylo by nejlépeskrýt se v příkopu podle řeky a nebýt.Vzít list zkroucený jako lžičku a sbírat jímvšechny chrchle posmívajícího se světaa večeřet je s očima hluboce zamhouřenýmapři svitu vln.Kam jdeš, Barvínku?Řeka dole hučí, most běží proti ní. Byloby nejlépe skočit dolů a řeku zastavit roztaženýmiprsty, až by se převalila nad hlavoua zakryla tělo jako uplakaný šat.Zábradlí na čele studí a zarůstá až domozku. Černé vlny bijí do pilířů, až stříkají.Zdaleka připlouvá zaoceánský parník39.Barvínkův byt se plní, schází jen maličko,aby tam Barvínek nemohl vstoupit a rozhoupatprsten.Jest krásné mít pokoj v hluboké ulici, kdespí bledé dámy, v němž spí postel a hodinyna stole rozdělují stěny, aby se nelíbaly.Barvínek si najal pokoje dva. Jeden naperiferii pro občasné přespání, kdy je třebaklidu. A druhý ve Žluté ulici proti domkuv zahrádce jiřin, zatopených sněhem.Byt v ulici Spásy byl skoro naplněn.40.Barvínek přenášel prsten, aby jím potkávaldenně Modrou slečnu.Šel opatrně ulicemi, drže černou nit nakonci; prsten visel jako pavouk. Potkávalmnoho lidí a smáli se mu z plného srdce.To jej velmi bolelo, poněvadž v nich poznávalmnoho svých přátel a těch, jimž neubližoval.(pokračování příště)tvar 16/10/15