Tvar 16/2010

vyvření strukturK odpovědi George Blecheralanosti. Naopak je nutné hledat nové experimentálnícesty, jak elektronické publikacevyužít.Pouhým přechodem od jednoho médiak druhému ale nevyřešíme základní problém,který stál na počátku Blecherovy úvahy, totižabsenci společných vyprávění a ztrátu jejichspolečenské závažnosti. Technologie přenosutextu přece nemůže samovolně ovlivnitobsah textu, jakkoliv se na něm můžepodílet. Zde jde přece jenom o něco jiného.Pro popis této tendence klidně vystačímes fenoménem decentralizace. Společné příběhyse rozpadly pod náporem emancipacesubjektivity – klidně můžeme zopakovatcitát Francise Picabii, k němuž se v souvislostis „novými jmény v české poezii“ obrátilPetr Král (Tvar č. 15/2010): „být moderníznamená vyjádřit něco svého“. Hledání individua,donekonečna řetězené popisy pocitůa potřeba autoreflexe na jedné straně, nastraně druhé pak rozbrušování kánonua posedlost rekontextualizací kdysi pevnýchestetických hodnot – všechny tyto umělecképřístupy jsou decentralizací založenya rozhodně se s jejich pomocí nedoberemespolečného příběhu.Společný příběh musí být v první řadězískán v naší společné realitě – a té, samozřejmě,nebylo dosaženo. Divadelní kritikRoman Sikora se ve značné části svýchtextů snaží ukázat, jak vzdálena je realitaod divadelních prken. Na desítkách příkladůze Sikorových recenzí by se dalodoložit, že mnozí scenáristé a režiséři seuž mnohdy ani nesnaží realitu ztvárňovat,natož pak prostřednictvím tohoto ztvárněníapelovat na morální (sic!) či sociálnícítění diváka. Snad nebudu příliš příkrý,když totéž hodnocení převedu i do literatury.Kam se poděly všechny velké romány,které řeší aktuální společenské problémy?Jako recenzent čtu poměrně dost současnýchpróz a stále častěji se musím utvrzovatv tom, že jejich autoři naše společnéproblémy neřeší. V průběhu minulého rokuvyšlo několik skvělých knih, jejichž děj seodehrává v minulosti (hlavně ve dvacátémstoletí). A dnešek? Deníky žijí finančníkrizí, komentátoři diskutují nad postupnouextremizací politické scény, stále častějise nám dostává varování, že společenskáatmosféra v závislosti na krizi a v důsledkuchystaných reforem houstne – kde ale vězíVe Tvaru č. 12/2010jsem se ve své rubricevěnoval přednášceGeorge Blecheraproslovenév Bratislavě. Šla tamtehdy řeč o kapitalizaciliteraturyv USA a o postupnémoslabování jejísociální funkce. Blecher upozornil na to, žese z americké literatury vytratily příběhyschopné zaujmout větší okruh čtenářů a žese autoři na úkor všeobecné sdělnosti zabývajíornamentální formou. Dovolil jsem siv této souvislosti vyslovit poněkud skeptickýsoud: totiž že literatura míří (a kdo ví,zda tam už náhodou dávno nedorazila) doghetta svých příznivců, do společnosti, kdese v první řadě čeká na nové knihy a kde seza stěžejní dovednost považuje motivickáanalýza.George Blecher se v minulém čísle Tvarupokusil mé obavy rozptýlit – jmenovanétendence přiléhavě nazval decentralizacía tuto decentralizaci vztáhl k nezávislostielektronických médií. Snad právě zde bypodle něj mohla literatura podržet kreditnezávislého druhu umění. To vše k mé velkéradosti, neboť i já sám čím dál víc oceňujipozitiva blogosféry a vůbec všeho textu psanéhov režimu on-line. Jak uvádí Blecher,přechod literatury na webové stránky mimojiné možná změní motivace autorů – zřetelfinanční už nebude hnacím motorem psanía literatura by se mohla opět soudit i podlejiných kritérií než jen prodejních. (Znovuapeluji na anglisty, aby se pokusili o výborze současné anglofonní literární kritiky,abychom mohli skutečně posoudit, jak hlubocese literární kritika sklání před pekuniárnímizájmy autorů i nakladatelů, tudížnakolik se estetika může prolínat s marketingem.)O čem jsem psal už v předchozích dílechrubriky: elektronická média nelze přehlížet,zvláště když víme, že zásadním způsobemovlivňují způsob myšlení. Nelze se už dálezaštiťovat padesát let starým poselstvímněkterých filozofů, pro něž byla tato médiaspjata především s politickým úpadkemnebo s odstupem od klasického typu vzdědílo,které by tyto tendence zachytilo, kdese schovává autor schopný tuto společnourealitu zachytit jako příběh?Myslím, že se co nevidět dočkáme jistézměny. Nevyhnutelně totiž míříme vstřícnejrůznějším sociálním disharmoniím,s nimiž bude také souviset změna vládnoucíhoparadigmatu. Doposud jsme jakobyžili v minulém věku – a netýká se to pouzeumění. Ekonomka Ilona Švihlíková nedávnove svém sloupku v Deníku Referendum (www.denikreferendum.cz) uvažovala nad absencívize. Současné ekonomické modely podle níselhávají, a na horizontu se proto pomaluzjevuje nutný předěl: „Velká deprese námukazuje, že takto už to dál nepůjde. Potřebujemejiný typ ekonomiky, ekologicky udržitelné,v níž člověk nebude jen faktorem práce. Potřebujemevykazovat růst jinak. Musíme HDPnahradit ukazatelem, který bude lépe brátv úvahu degradaci životního prostředí či sociálnípatologie.“Náš společný příběh by snad mohl být natéto vizi minimálně založen, mohl by jí býttřebas inspirován. Konfrontujme tedy bezvýchozísoučasnost s plány do budoucna,rozehrajme velký příběh ještě větší deprese– abych se přidržel žargonu milovníků katastrof– a nezdráhejme se přistoupit na možnostinových komunikačních technologií.Kombinací těchto prvků bychom snad mohlinaplnit onen americký optimismus GeorgeBlechera a vrátit umělcům jejich společenskýstatus, aniž by přitom nutně museliměnit papír za LCD displeje. Ve světě, kdeje člověk jen faktorem práce, toho nemohlobýt zcela zákonitě nikdy dosaženo.Jakub Vaníčeka co mácha?200Když při svých toulkách Krušnými horamináhodou narazíte na opravený domek, stojícíu trati z Mostu na Moldavu, kde v roce1938 působil jako výpravčí spisovatel AdolfBranald, z nápisu Na starém vechtru navás nemůže nedýchnout 19. století. Právěv té době totiž byly zřizovány podél železejhleslovoVECHTRfoto antnic za účelem hlídání trati strážní domky,tzv. vechtry (z německého der Wächter– dozorce, strážný, hlídač), jejichž součástíbyla služebna, tzv. vechtrovna, a cestě nebosilničce k domku vedoucí se říkalo vechtrovka.Kromě hlídání patřilo k povinnostemna vechtru také obsluhování závor.Anžto polozapomenutá počeštěná slovamají bezesporu své kouzlo, potěší vás snadnásledné zjištění, že z Německa přivandrovalý„vechtr“ z naší mateřštiny nevymizel,ba naopak těší se dodnes hojnému používání.Tak třeba v Povídkách z jedné kapsy sis ním v Modré chryzantémě pohrál KarelČapek, v písničce Pár rezavejch kolejí zpíváo vechtru Michal Tučný, režisér Filip Renčnatočil remake sedmdesát let starého filmuHlídač č. 47 alias Vechtr 47 atp. Pozadunezůstávají ani bloggeři a chataři, diskutujícína internetu o nejrůznějších pařbách:„V pátek jsem po úmorné práci doma vyšel v 5hodin ven a šel si sednout do hospody a nakulečník Vechtr, když tam přišel panny a řekl,že u něj bude Wesi a bude lanka, sice od 11,ale bude.“ Anebo také ti, kteří se na téže sítichtějí blýsknout, že i jim slovo vechtr cosiříká: sendador BratrJaguar: „Vechtr (nikolivechtra) byl manik, kterej kontroloval ve svymrajonu koleje, jestli je všechno OK. A bydlelve vechtrovně, aby to neměl do práce daleko.A taky tam bydlel zadáčo, protože za tu prácibral asi tak 5,50.“Svatava AntošováFanda Lašek, bankovní úředník a šachistaA k čemu todle děláš? Těm zlaté růže, jenž při-ž doubí? A tam na horách po nebi hoří, hele nebylvon nějakej, nefrčel von v něčem? Jaký růžový zlato, co je to za nesmysl? To mě ten Máchanormálně houpe s timhle, úplně pustě mi lže. Čela broubí! To sou verše! Já myslim, že básnikse chtěl trefit někam, kam nějakým způsobem nevim. Rychlý to člůnek! blíž a blíže! to on, toto on to coto – to je překlep? A co to víže? To asi znamená, že jede nebo něco vidí, já nevim,kdo tam sedí na skále, nebyla to ta ženská, ta Lorelei od toho Hajnýho, jak vona tam sedía von ji tam vidí, ne? Ich weiß nicht, was soll es já nevim – zeptáme se, já mám tady v mobiluHáchu, to je taky šachista, ten to bude vědět, co je to víže. Protože my si s Háchou dávámefurt takový kvízy spolu a von ti třeba věděl, co je to souvrať – víš, co je to souvrať? Nevíš, nicnevíš. A jezero se v hory níží. Samý blíží, blíží a níží a blíží, no takovýhle verše vycpávkový,no to jako sorry, ale – a todle ty si čteš po večerech? Štíhlé se veslo? Počkej, ale co se mnoupak jako plánuješ? Ty si dáš opravdu tu práci se mnou, že si jen tak proposlechneš třeba dvěhodiny těch mejch keců a něco z toho ubastlíš? Dvě hodiny se mnou a pak ještě jednou dvěhodiny se mnou? Proč? Ženskou máš doma a dítě máš a takovýhle věci děláš, co si z tohovezmeš? Nějaký znalosti? Nebo nějakej kvíz to má bejt na mě? Mám tě nějak obohatit sámsebou? Nebo ti mám o tom něco zatancovat? Nebo ze mě chceš tahat nějakou šachovoupartii, žejo? Šachy v Máji? No samozřejmě, tady jsou určitý myšlenky, který se dají v šachovýpartii uskutečnit – no tady třeba čtu: Dalekoť jeho sen umr-tlý jako stín – no to se v šacháchděje furt! Uděláš z blbosti oběť, která je naprosto nesmyslná, a na to zdechneš.Připravil a fotografoval Pavel Novotnýtvar 16/10/13