Tvar 16/2010

studiestrážce majákunad poezií richarda caddela„Vždycky jsem měl majáky rád, už od nejútlejšího dětství. Ta myšlenka hřejivého lidskéhosignálu v temnotě! Pocházím ještě z generace, kdy majáky obsluhovali skutečnílidé, a ne stroje jako dnes. Maják má ale také význam výstrahy. Nechoď sem! Nedotýkejse, pozor! To se mi líbí…“ (Richard Caddel v rozhovoru s Petrem Mikešem zesrpna 2001, otištěném v Revolver revue 48)Britského básníka, editora, nakladatelea literárního historika Richarda Caddelapředstavily českým čtenářům zatím dvěbásnické knihy vydané v nakladatelstvíFra, obě synoptické, konfrontující anglickýoriginál s překladem Petra Mikeše. Roku2002 to byl výbor z básníkových dosavadníchděl Slova straky (Magpie Words) a roku2007 závěrečná autorova básnická sbírkaPsaní v temnotě (Writing in the Dark), na nížpracoval až do posledních dnů svého života(několik ukázek z této knihy bylo zařazenoi do Slov straky). Později Fra zdarma zpřístupniloSlova straky v elektronické podobě.Slova strakyVýznamným motivem Caddelovy poezie jemaják, stavba vtělující přítomnost země,vertikála na horizontu. Maják symbolizujebezpečí, stabilitu a bdění a současně varujepřed nebezpečím zrádných pobřežních skalisek.Ambivalenci jistoty a ohrožení potvrzujíi obrazy k majáku analogické – nebeskátělesa. Měsíc a slunce v Caddelových básníchupozorňují na přítomnost jiných, vzdálenýchpevnin. Hranice mezi jistotou a nejistotouje tedy v obrazu majáku rozkolísána;podobně se v sobě zrádně zrcadlí a mezisebou přecházejí bdění a sen, světlo a tma.Sen je kotvou bdění. Sen přetváří skutečnost,rozkládá ji a dočasně izolované obrazynově přeskupuje, ve zdánlivě známých kulisáchse tak rodí nové příběhy. A jak známo:podobně básnický jazyk je novou realitou(snem) jazyka běžného (slovo je v kontextuuměleckého díla povýšeno na symbol;přesto však zcela nepozbývá svých vazebk vnětextové skutečnosti, ke svému „nebásnickému“užití). Caddel se ve své poeziineodříká ničeho z toho. Maják pevně stojícína zemi (pro níž) roste odhodlaně do nebe.Caddelovu poetiku určuje imaginativní,muzikální a emocionální opojení pozemskýmbytím, na něž hned na počátku Slovstraky upozorňuje autorské motto: „Readyto be any thing, / in the estasie of being ever…“(„Připraven být čímkoli, / v extázi, že buduvěčný...“). Pomíjivost, tedy nestálost prožitků,obrazů a zkušenosti, zachycovanáa uchovávaná v nepevných sítích pamětinachází v zrcadle Věčnosti svůj odrazsymbolický, stálý. Realita projektovanáCaddelovou lyrikou není světem omšelévšednodennosti, byť jedním (nikoliv všakjediným) inspiračním zdrojem této poezieje bezprostřední reflexe všedního života,ale bezmála snovým prostorem obnovujícíchse zázraků. Symbolickou freskou, stáleoživovanou, domalovávanou a přemalovávanou(ale ovšem i prýskající a ustupujícíspodním vrstvám), jejíž různorodé obrazyse živě prostupují, překrývají a v dramatickýchsetkáních probouzejí paměť časoprostoru,s nímž se prožívající bytost, malířslovy, spojuje. Odtud překvapivé vracení sea aktualizování některých motivických skupin;zážitky se sobě podobají, ale i některýzvláště intenzivní se může několikrát navrátitvždy obdařen novou hudebností, imaginacíči emocí (srov. např. básně Homage to W.C. W. a Kalangaeaf!).Reflexe pozice subjektu v čase, v historiije jedním z hlavních Caddelových témat:objevování analogií a blízkostí různých dob,zpětné poznávání kdysi nepostřehnutékrásy a odkrývání onehdy přehlédnutéhovýznamu. Ostatně báseň nejednou uzavíráverš či několik veršů zdůrazňující, že právězazněvší reflexe plně náleží minulosti, cožvnáší do snového textu nostalgický tón; srov.např. konec básně From Wreay Churchyard(Hřbitov ve Wreay): „[...] it was // Spring inthe far / hill, it was / time.“ („[...] bylo // to jarov dalekých / kopích, byl to / čas.“)Soustředěnou reflexi světa a lidskéhoživota, v níž je impresivní malba prohlubovánasymbolickým výkladem, nese vůlek bytí, k otevřenému, komplexnímu prožívánía přijímání všech nabídnutých podnětů,ke vzájemnosti vlastního já a země, vedoucík prostoupení obou pamětí a ztotožněníjazyka či intonace. „[…] to live here / is not toescape,“ („[…] žít tady / neznamená unikat“)přesvědčeně zaznívá v jedné ze stěžejníchautorových básnických skladeb Fantasia inthe English Choral Tradition (Fantazie v tradicianglického chorálu). V tomto vyznání setěsně spojují nadčasové symboly s rodinnou,osobní i společenskou motivikou, coževokuje utváření nesnadno vymezitelnéintimní mytologie jednoho lidského života,jejíž nejsoukromější prožitky nově osvětlujíšeré relikty dávnověkosti a vzájemněse zrcadlí s dramaty přítomnosti; ostatnějiž přijetím jazyka se člověk stává součástíjednoho rozlehlého světa. V této skladběse například zkušenost odvěkého, inkarnovanámagnetizujícím obrazem ohně, přímoodvíjí od vybavené vzpomínky a asociativněpřechází v motiv majáku, v němž se spojujíoba řečené póly: „one winter’s day / recalled,spark / that took the fire / that gave the heat/ loom of lighthouse / in black night / inside /a conforming fire to warm the hall / outside/ the winter storms raging“ („jednoho dnev zimě / si vzpomeneš na jiskru, / jež zažehlaoheň / který dal teplo / obrys majáku / v černénoci / uvnitř / útěšný oheň jenž zahřeje síň /venku / zuří zimní bouře“).Hloubku inspirujících podnětů potvrzujei výsostná hudebnost jejich básnické artikulace.Caddel se pečlivě věnuje zvukové roviněsvých básní. Citlivě volené obrazy klade dodrobných, zdánlivě nesouvislých veršovýchskupin, rozkládajících celistvý tok básně domnohotvárně meandrujících, roztékajícíchse i slepých ramen. Život země zní bohatoupolyfonií, jejíž součástí je i hlas reflektujícíholyrického subjektu, který se přimyká k různýmmelodiím, ale vytváří i svou vlastní.„Lighthouse outs out its signals / to no ship / butsings / a voice of life / how small it may seem /in dark“ („Maják nevysílá své signály / žádnýmlodím / ale zpívá / je to hlas života / zdá se takmalý / v temnotě),“ odkrývá lyrický subjekttuto kvalitu ve zmíněné básnické skladbě,jejíž struktura vychází z anglického chorálu(autor ji komentoval ve zmíněném rozhovorutakto: „Báseň používá formální hudebnítropy z anglického chorálu (následující větaje ozvěnou předcházející věty a tak dále). Jev ní také vtěleno, jak si představuji geologickýprůřez krajinou severní Anglie. Tu báseň jsemnavíc psal v době, kdy v naší zemi probíhalyvelké stávky horníků, a reflektuji v ní i jejich boj,stejně jako bezohledný způsob, jakým s těmitolidmi zacházela naše vláda. A jako vždy, je v níi oslava rodiny a přátel, juxtapozice osobníchhodnot a politických pseudohodnot.“).Veršová kompozice plná pomlk a odsazenípřipomíná partituru, v níž je každému zaznamenanémuhlasu vyhrazen vlastní prostor;„separace“ hlasů je však jen optická, básnickouskladbu protékají a scelují rafinovanáecha. Zatímco vytištěná slova obklopenábílými místy se podobají světlům planoucímz majáku do tmy, jejich hlasová artikulacemá charakter stálé záře, která přenášído noci „něco ze dne“. Verše se rozpadajíi v jiných autorových básních, ale rozvolněnéstrofy nabývají podoby „definitivního“torza jen výjimečně: zpravidla je mezi seboupropojuje syntaktická (a někdy také zmíněnáeufonická nebo rytmická) návaznost.Ani ta ovšem není pokaždé jednoznačná.Decentralizované, osvobozené verše jsouvýznamově otevřenější a otevírají se čtenářověkombinatorice, ne nepodobny živelněautonomnímu mallarméovskému „vrhukostek“, kterou posiluje také neflektivnostangličtiny. Rozpadáním vět do křehkýchstrof se současně posiluje význam přesahu.Enjambement zde ponejvíce znejišťuje přirozenou,očekávanou kontinuitu souvislévěty tím, že na jedné straně navozuje dojemnáhlého odmlčení a na druhé izoluje pokračujícíslovní spojení, čímž téměř v brémondovskýchintencích (zejména v myšlenceo básni zastupitelné jediným veršem) posilujejejich estetický náboj.V básni The Limits (Meze) připomíná tatostruktura příležitostné poznámky, glosy naokraji „prožívání“, které se z izolovanýchpostřehů proměňují v ucelenou báseň. Představukonečnosti, vyvolanou zkušenostíjedné noci (nebo snad vícera nocí spojenýchnějakou ozvěnou, již odkryla senzitivníosobnost prožívající plně prostor, v němž seocitla?), zde nesou obrazy destrukce, strachua mrazu; samo slovo však tento dojemzpochybňuje, meze jsou prolomeny silouimaginace a symbolické mluvy.inzerceKarel KolaříkHudební i tvarovou polymorfii Caddelovypoezie reprezentuje například zmíněnáskladba Fantazie v tradici anglickéhochorálu, jejíž části jsou specificky strukturoványa stylizovány: např. jedna z nich jezaložena na anaforickém opakování jedinévěty („dealing with the anger of a friend“) barvitěrozvíjené různě rozsáhlými (či spíše nerozsáhlými)veršovými skupinkami, dalšíje prozaizujícím „automaticky“ působícímpásmem, skládajícím zazněvší spojení donových, bezmála surreálných celků…Psaní v temnotěPoslední básnická sbírka Richarda CaddelaWriting in the Dark (Psaní v temnotě) zůstalaotevřena, nedopsána. Proces jejího psanícharakterizoval Caddel několikrát, předevšímuvedením do prostoru poezie, do tvořivéintimity, v níž svou knihu komponoval:„Některé (zřídkavé) pěkné večery v Anglii, a jinév Japonsku, spolu s kapesním Psionem s podsvícenouobrazovkou, mi umožnily sedět venku donoci a dělat si poznámky pro tyto básně, doslovave tmě. Metodologicky jde o určitý průzkumterénu a současně je to i pocta názvu RobertaDuncana. Stále na této řadě básní pracuji.“K psaní v temnotě se vyjádřil i v rozhovorus Petrem Mikešem: „Většinu večerů minuléholéta, když bylo aspoň trochu pěkně, jsem sedávalna zadních schodech našeho domku a pozorovaljsem, jak odchází světlo. Ptáci usedali na větvea začaly se objevovat první večerní hvězdy. Člověkpřemýšlí o tom, co se ten den stalo, a díváPsí víno, časopis pro současnou poeziiadresa: P. Štengl, Kovanecká 2107/8, 190 00 Praha 9předplatné: psivino@gmail.comtvar 16/10/