Tvar 16/2010

RECENZEU KONCES DRUHÝM DECHEM?Václav Malina: Druhý dechGalerie města Plzně, Plzeň 2010Galerie města Plzně už několik let vydáváknižní edici Imago et verbum, jejímž editoremje ředitel galerie, známý výtvarníkVáclav Malina – a budiž připomenuto, žejde o edici nejednou čtenářsky i komerčněúspěšnou a že v ní byly vydány kupříkladuaforismy Karla Trinkewitze nebo básněZdeňka Barborky (adresované malíři VladimíruV. Modrému). Ve většině případů– jak napovídá sám název knižnice – jdeo tvůrčí sepětí výtvarného a slovesnéhoumělce: kupříkladu nedávné vydání klasickéErbenovy Kytice vyšlo v Imago et verbums ilustracemi plzeňského malířskéhoveterána Bohumila Krse. Už několikrát sevšak stalo, že knížka byla dílem jednohokumštýře, literáta i výtvarníka v jednéosobě – například Květy Monhartové neboPavla Štýbra.Nejnovější, shodou okolností desátý, tj.jubilejní svazek zmíněné edice má rovněžtoto dvojjediné ladění: zkušený výtvarníkVáclav Malina si tu podává ruku s neznámýmliterátem Václavem Malinou. Lečknížka má z velké části charakter retrospektivníhonebo archivujícího uměleckéhodokumentu: jednotlivá „vyobrazení“,jichž je v tomto literaturou zpestřenémalbu kolem sedmdesátky, vesměs pocházejí(až na jedinou výjimku z roku 1970) z let1965–1969. Jde tedy o dosud neuveřejněnévýtvarné juvenilie autorovy: Narodil sev létě 1950 v Plzni, takže mu v té době ještěnebylo ani dvacet – a do alba či do knihyzařazené kresby a obrazy vznikly v době,kdy Malina navštěvoval tehdejší Střednívšeobecně vzdělávací školu Julia Fučíka(dnešní gymnázium na plzeňském Mikulášskémnáměstí) a po jejím ukončení začalstudovat obor národní škola a výtvarnávýchova na Pedagogické fakultě v Plzni.Ve foyer této fakulty měl v roce 1969 svouprvní samostatnou výstavu. Budiž poznamenáno,že velkou část kreseb nalezl umělecpo letech ve starém kufru na půdě chatyanebo na dně truhlíku v kuchyni, jiné všakprý již sežraly vosy nebo myši (jak údajněvisely v prkenné budce lesního záchodku).K této části publikace povězme ještě tolik,že zachované kresby byly podřízeny autorskémuvýběru – a víc již o „vyobrazeních“nic, hodnocení přenechme kritikům výtvarným.Když se totiž v některém titulu ediceobjevil kunsthistorický dovětek, o literárníčásti či složce knížky se v něm paradoxněbuď nepsalo skoro vůbec – anebo by bylotisíckrát lepší, kdyby se o ní nenapsalo nic,než ty plytké bludy! Inu, editor připravilvydání knihy ke svým šedesátinám, ergopřišel s čímsi jako retrospektivní edicísvých raných prací. Nechť k nim povědí svéjen kunsthistorici.Co však to ostatní či to zbývající v publikaci,která je zároveň knihou i albem?Pohříchu možno konstatovat, že jsmečtenářskými i kritickými svědky případu,jenž se dá pojmenovat „každá ves jiný pes“.Zčásti se v knížce seznamujeme i s jinýmijuveniliemi Václava Maliny – s jeho básněmiči verši opět z druhé poloviny šedesátýchlet. Současně je publikace prošpikována„krátkými prozaickými texty, kterévznikly dodatečně v posledním roce předvydáním knihy“, jak čteme v „doslovuautora“ – neboli jde o tvůrčí výtvory člověkai umělce již zkušeného a zralého, ježpodle Malinova tvrzení „mají vždy jádrove skutečném prožitku“. A také ještě mají,poznovu citujme, abychom našli nějakýstředobod kritického uvažování, probuditve čtenářích „vzpomínky na některé polozapomenutéchvíle vlastního dospívání“. Toje důležité: na prahu šedesátky se umělecvrací k zážitkům na rozmezí chlapectvía jinošství, zachycuje to zdánlivě prchavé,co se na okamžik může vynořit v pamětia záhy znovu a již nadobro zmizet v jejímpropadlišti. Pro kritickou reflexi jeto ovšem cosi z jiného soudku: přes tytotematické a snad i emocionální filiace jevýtvarník Malina z let 1965–1970 pramálosouměřitelný s prozaikem či prozatéremMalinou z roku 2009. A jak v tomto knižnímajntopfu může figurovat mladičký básníkMalina z druhé půle let šedesátých?Publikace Druhý dech má totiž ještě třetíčást, kterou tvoří autorovy básnické juveniliez let 1966–1970, tedy z téhož údobí,z něhož pocházejí jeho juvenilie výtvarnické.– Na vysvětlenou: oddíly nejsou nikterakodděleny, editor namíchal halabalaguláš z kreseb, básní a oněch krátkých próz,přičemž kresby, básně ani řečené prózynejsou seřazeny ni chronologicky, ni motivicky,prostě nijak, z čehož plyne poučení:Nestačí se bohorovně označit za editora,jest zapotřebí mít aspoň vzdálenou povědomosto ediční práci! Zde jí žel není. – Tytoverše začínajícího literáta a výtvarníkajsou přitom možná nejzajímavější. Arcižejde o texty veskrze juvenilní, arciže v nichdominuje jakási „poetika útržku“ a jejichobčasná naivita se může zdát půvabnouprávě tak jako neohrabanou, přesto stěžílze popřít, že z Maliny se mohl vyklubatplzeňský básnický talent. A hypoteticky sipředstavit, že by sešitek autorových veršůvyšel v nějakém mininákladu v Plzni třebauž na jaře 1969, případně ještě o nějakýtýden později: ani plzeňská cenzura neuhlídalavšechno.A nebylo by zapotřebí ani ve dne v nocihlídat: jsou to přece v prvé řadě citověrozrušené verše mladého umělce, vnímajícíhosvět „na prahu rána sám“ a především„s vykřičenýma očima“. Na otázku,proč Malina pravděpodobně přestal poeziipsát, odpověď nemáme. Beztak by mu alepotom v Plzni nic nevydali! Západočeskénakladatelství tehdy fabrikovalo ve velkémopusy Bohumila Nohejla, Zbyňka Kovandya Vladimíra Michny nebo verše Jana Pilaře(!). A když bylo o něco líp, básník Malina sezřejmě neozval. Ozval se až teď a takto, želnaprosto nešťastně: tyto mladické verše seneměly ztrácet mezi kresbami a pozdějšímiprózičkami, mělo o ně v údobí po roce 1989projevit zájem Středisko západočeských spisovatelů.Pokud tam ovšem věděli, že VáclavMalina kdysi i básnil. On sám to prozíravěkonstatoval už v roce 1969: „Básníci odtáhli/ a zůstali jen ptáci // Cosi se ztrácí.“Pokud však si dovedeme představit, žeby rané výtvarníkovy verše mohly teoretickyvyjít knižně roku 1969 nebo po roce1990, byť nakonec spatřily světlo světave zcela neústrojném seskupení až v roce2010, o Malinových přespříliš pozdníchprozaických pokusech se dá konstatovatsine ira et studio, že měly zůstat nevydány.Přesněji řečeno: ba nenapsány! Povětšinoujsou z tuze různorodého žánrovéhotěsta: pubertální vzpomínky aspoň nějak(neuměle, kostrbatě, nemotorně) tlumočív toporných dialozích i líčeních jakousi psychickounezralost dospívání, a to vskutkudiletantsky (přes autorův věk), zatímcojiné texty se blíží spíše k miniúvaze, k fejetonu,k „dojmologické“ esejistice. Tam, kdezkušený výtvarník Malina píše o stromechnebo o snění a bdění, je věru zajímavější,než když si navléká masku jakéhosi Sklíčka,pseudobeletristicky spřádajícího snyo zálesáckém životě. Zasloužily by si tytotexty aspoň časopisecké uveřejnění? Knižnírozhodně nikoli. Ale ach, ta bezohlednápuberta! Kdo by neměl pochopení pro taktrýznivé stavy, kdy nebohý Malinův alterego Sklíčko „pociťoval krutý tlak v poklopcia skoro nemohl jít“– ?Raději otočme list. V doslovu se dovídáme,že autor ve svých textech pouzeodstranil pravopisné a stylistické chyby.Neodstranil. Chyb i chybiček je tady požehnaně,a zda ženy stáli nebo stály, to by mělivědět i v národní škole. Achillovou patouedice Imago et verbum je skutečnost, žetituly nemívají redaktora nebo že v tirážižádný redaktor nebývá uveden. Ani tadyne. A bývá to znát! Zrovna Václav Malinaindolentními tiskovými chybami zmršil jižzmíněné vydání Erbenovy Kytice, v němžostatně čteme i taková moudra, jako že prýexistují „nečekané paralely“ (ale proboha, prokoho nečekané!?) mezi Erbenem a Máchou– a tak dál. Uf. V Druhém dechu najdemei Malinův medailon, který není podepsán,leč ten neznámý, kdo ho psal, je asi věciznalejší než autor sám. Tvrdí totiž, že vzpomínkovéprózy vznikaly v posledních dvouletech, zatímco sám Václav Malina má zato, že toliko v roce 2009. Edice se holt děsíredaktořiny jako čert kříže.Ještě i nyní, píše autor a výtvarník, se„občas v noci probudím /... / a pozorně naslouchám,zda neuslyším druhý dech“. Takto,Druhý dech, se nazývá jedna etuda i celáknížka. Lze namítnout, že literární druhýdech se může zalknout ve vlastní dýchavičnostia že by to raději chtělo druhou mízu.A redaktora.Vladimír NovotnýHISTORICKÁ POHÁDKAPANA PAMUKAOrhan Pamuk: Bílá pevnostPřeložil Petr KučeraArgo, Praha 2010Dosud nejranější Pamukův román vydanýv češtině není založen pouze na nejednoznačnosti,ale především na problematizacinabízených interpretačních klíčů. Jehohrdinové, Osmany zajatý Benátčan a astrologHodža, jsou svým okolím vnímáni téměřjako dvojčata, zároveň však symbolizujínaprosté protiklady – racionalitu Západui fatalismus Východu. Jejich identity se přitompostupně kontaminují, aby nakonecdošlo k dokonalé záměně.Román tedy může být dobrodružným hledánímtoho „druhého“ (jehož pochopeníma ovládnutím se nám dostane poznání nássamých a našeho místa ve světě), i „pouhou“zábavnou hříčkou. Pamuk se zde ocitá napomezí mezi pohádkou a historickým románem.Oba žánry se prostupují a vzájemněposilují možnosti metaforického čtení.Lehkost vyprávění, potlačení dialogůči popisy plné poetických obrazů, jakýmijsou například barvami hýřící tureckélodě, odloučené ostrůvky okolo Istanbuluči tajemná pevnost v zapadajícím slunci,odkazují k morfologii pohádky. Hromaděnífaktografických detailů Pamuk ignoruje.V postavě sultána Mehmeta IV. tak lzedokonce spatřit ozvuky Harúna ar-Rašídaz Tisíce a jedné noci. I jemu jsou vyprávěnypříběhy, jež nezřídka bývají řešenímproblémů, které před hrdiny vladař staví,a zároveň fungují jako prostředek k jehoovládnutí.Z historického románu pak Pamuk převzalnapříklad zasazení děje do zlomovéhookamžiku dějin, odkazy na dobovou vědua myšlení (vyskytující se nejen v názvechliterárních děl, ale i jako zmínky o konkrétníchosobách) a především úvodní motivnalezení rukopisu s předkládaným příběhem.Ten je však zcela příznačně využitnikoliv k posílení realističnosti, ale naopakke zdůraznění příběhovosti a její nadřazenostirealitě. Proto objevitel, jinak téžpostava z jiného Pamukova románu, nepracujes vědeckými metodami, ale čistě sesvou pamětí a nadšením pro příběh.Od začátku je tak přítomna teze, žeprávě vymýšlením a vyprávěním příběhů(bez ohledu na jejich „pravdivost“) autordosáhne nejen poznání, ale potvrzuje taki vlastní existenci (Hodža např. fyzickyi mentálně strádá, když nemůže psát) a jeschopen manipulace svými posluchači. Obahrdinové tak připomínají např. Ecova Baudolinaanebo nedávno vydaný Rushdiehoromán Čarodějka z Florencie.Je příznačné, že mottem románu se stalcitát Marcela Prousta v nesprávném překladu.Pravdivost a reálnost věcí pro Pamukanehrají nijak zásadní roli a čtenář je hnedna začátku varován, že lákavé interpretačnístrategie založené na rozkrývání intertex­tových odkazů či vsazování díla do různýchkontextů mohou pobavit, ale zároveň hrozíbýt bludným kruhem.Jako příklad lze uvést historické pozadírománu. Sedmnácté století, v němž Osmanéprožívali poslední vzepětí své moci a zároveňse již projevoval jistý úpadek, svádík pokusu postihnout autorův názor na staréOsmany, na dobu jejich slávy a předevšímpříčiny tohoto úpadku. Hodža je posedlýmyšlenkou porozumět cizincům, touží sedostat se do jejich hlav. A snaha o napodobenícizích vzorů je na jednom místě zmíněnajako příznak stagnace.Minulost je v románu tedy na prvnípohled tematizována jako dekadentní dobaodklonu od vlastních tradic. Toto čtení podporujei symbolika hodin (a směřování časuk nevyhnutelné katastrofě), množství nejrůznějšíchslavností, jež jsou zde zpodobněny(především lovů), a neustále zdůrazňovanýpůvod Benátčana.Pamuk však tyto možnosti čtení stále zpochybňuje.Pokud se někdo v knize oddávázahálce, nejsou to Osmané, ale právě Benátčan.Popisované slavnosti nejsou svýmvyzněním dekadentní, ale pouze radostnéa v knize nalezneme celou řadu literárníchcitací nejen z domácích (tedy tureckých)zdrojů; např. věta „já jsem já“, využitímotivu dvojčat v někdy až bizarních souvislostechpřipomene Shakespearovy komediea odkazu na své dílo se dočká i Cervantes.Výchozí žánry (pohádka a historickýromán) či spíše literární vnímání historienavíc odkazují ke kořenům lidské představivosti,pracují s mýtem, mytizací dějina tradicí vůbec. Pamukovo jméno je přitomněkdy uváděno v souvislosti s překlenovánímhranic mezi Západem a Východem.Vyznění podobných poznámek je většinoutakové, že v tureckém kontextu se jednáo cosi nového, nebo přinejmenším neobvyklého.I zde však můžeme interpretovat Bíloupevnost jako ryze tradiční – připomeňmesi přitom opět dobu děje a pozadí Osmanskéříše. Jestliže Benátčan je v osmanskémprostoru schopen bez problémů existovata postupem času začíná o sultánovýchtaženích přemýšlet jako o „našich“, a naopakHodža odchází žít Benátčanův život dojeho domoviny, nelze nevidět, že Osmany jemožné vnímat jako dědice Byzance – a tedymyšlenky univerzálního impéria, v jehožprostoru by docházelo ke vzájemnému obohacováníkultur.Bílá pevnost tedy nabízí mnoho interpretačníchklíčů, jež chytře odkazují k tradičnímmodelům literatury (žánrům), k myšlení(o osmanské minulosti) i k modernímudiskurzu (hledání intertextových souvislostí).Zároveň si však zachovává přímočarosta svobodu žánrového vyprávění. Bylaby škoda vnímat ji pouze jako hříčku, byť zatímto účelem dle autora vznikla. Potvrzujese zde spíše skutečnost, že tradice a nekomplikovanáforma nemusí znamenat banálnívyprávění.Boris Hokrtvar 16/10/22