Tvar 16/2010

RECENZEZA OPONOU, PŘED OPONOU,NIKDO NESMÍ STÁTPetr Král a Prokop Voskovec:Zaprášené jevištěVětrné mlýny, Brno 2010Kdybychom byli schopni nalézt tajnougeometrii setkání, objevili bychom zřejměi alchymii společné tvorby. Tu, která se takčasto projevuje v některých surrealistickýchsbírkách, divadelních hrách či filmovýchscénářích. Zvlášť naléhavě a příznačněprávě v Praze během 50. a počátkem 60. let.Dosvědčuje to i dílo Petra Krále a ProkopaVoskovce Nemám času aneb Počítání básníků,jehož dvě varianty, které vznikly v rozmezídvou let, nyní vyšly s Královým „manifestem“Divadlo Hasičská zbrojnice a jeho doslovempod názvem Zaprášené jeviště.Nejde jen o určitý „dokument“, ale i povíce než čtyřiceti letech o překvapivě živé,naléhavé a dokonce téměř aktuální dílo,schopné stále obohacovat naši představivost,pozornost, provázet nás zaneřáděnýmbludištěm současného poněkud poklesléhospektáklu, kterému – kdo ví ještě proč– říkáme skutečnost.Dodnes nejen nedoceněná, ale téměřneznámá díla tohoto typu, ať už se jednáo zmíněnou dvojici či o hry a scénáře KarlaHynka, Vratislava Effenbergera, LudvíkaŠvába, poněkud paradoxně prakticky v ničemnenavazovala na někdejší surrealisticképokusy zmocnit se „zaprášených prken“ aťuž domácí či pařížské provenience. Pokud lzehovořit o inspiračních zdrojích, tak jen o imaginaciAlfreda Jarryho, herectví Bustera Keatona,Groucha Marxe či v neposlední řaděOsvobozeného divadla Voskovce a Wericha.Ostatně právě scénář Nemám času vznikl ponáhodném, a jak tvrdí sami autoři, „nepozorném“přečtení Labichovy jednoaktovky. Narozdíl od V + W, v jejichž Slaměném kloboukušlo více méně o adaptaci hry, Petr Král s ProkopemVoskovcem jaksi úmyslně odložilijak původní fabuli, tak i místo děje a nechalisvými hlavami „volně probíhat představy, kterétoto umělé skutečno vyvolává ve skutečném člověku.Odehrává se tak vlastně vprostřed výbuchunastávajícího při krátkém spojení divadelníreality Labichovy s realitou samou.“Je navýsost zajímavé a podnětné sledovat,jak se dvě varianty scénáře (první vzniklv roce 1961, druhý v roce 1963) od sebe liší,jaký kus cesty v přivlastňování skutečnostiimaginací oba básníci ušli. Pokud v prvnívariantě zůstává text v podstatě stále ještěhravý, absurdní prvky, černý humor i plánovanéjevištní provedení sice již rozvíjejí zcelaosobitou poetiku a představy o divadle, ale„duch“ předchůdců jako by byl stále přítomnýi v jejich nejvlastnějších piruetách. Možnánejpříznačněji to dokládá děda, který cobytovárník se v první variantě ještě vynořujejaksi „divadelně“ z truhly, zatímco v druhéuž jen jako továrník Zimmermann poněkudpřízračně i příznačně z dolní zásuvky prádelníku.Hra jako by „zcivilněla“, stává semnohem zlověstnější, matoucí, vychýlenějšía konkrétnější v tom smyslu, že každé slovo,gesto, šum, pouhé zakopnutí, nastalé, poněkudtrapné ticho i obyčejná rekvizita nepředstavujíjen určitou stylizaci, ale naléhavoukytici předmětnosti, reálných konkrétníchvýbuchů, trhlin, skrz které prosvítají všechnyrozpory, skutečné souvislosti i ozvěny okolníchkatastrof, stejně jako čistě subjektivnízávratě, soukromé hry, kterými oba autořižili. Silněji se v ní odráží, jak o tom v doslovuknihy píše Petr Král, vliv či spíše určité „čtení“Samuela Becketta, Harolda Pintera a především„náš obdiv k tvorbě autora, který tentozpůsob ovlivnil: Vratislava Effenbergera“.Pro lepší uchopení celé atmosféry doby, v nížobě varianty Nemám času vznikaly, ale i vlastníhotvůrčího přístupu k divadlu, je neodmyslitelnýKrálův text Divadlo Hasičská zbrojnice.Divadlo imaginativního myšlení, divadlo,v němž jde mimo jiné o určitou polemiku„individuální obrazností se skutečností kolem nás“a o jakousi projekci vnitřního světa na scénu.O novou a hlubší komunikaci, která téměř jakojazzová improvizace od základu mění ustálenýVazba knihy Zaprášené jeviště; anonymní barvotisk (19. stol.) ze soukromé sbírky P. Voskovcevztah mezi scénářem, režisérem, herci, scénoua v neposlední řadě i diváky. Nejde o to, jak byse snad mohlo zdát, přenést syrovou skutečnostna scénu. Ale o to, jak Král v tomto svýmzpůsobem básnickém textu zdůrazňuje, „abyrealita přenesená na jeviště, se svatým úmyslemdát jí magickou podobu, zneklidňovala co nejpřesněji:jde o napojení imaginace na nejpříznačnějšímísta každodenního hemžení, tak, aby mělajeho naléhavost a nebyla k němu jen neškodnýmpozadím“. Jinými slovy, jde o divadlo coby živésvědectví, v němž konkrétnost, ale i určitámatoucí povaha fantastických představ „otvíráskutečné cesty těm, kdo po nich chtějí jít“. Nejdeani tak o teoretickou úvahu, jako o snahu přenéstvskutku soukromý poklad do představení,které se může odehrávat na scéně, za scénou,v hledišti, stejně jako u pobryndaných hospodskýchstolů, kolem kterých bloudí skutečníherci i prostí návštěvníci, kde platí upravenépořekadlo „za oponou, před oponou, nikdo nesmístát“ a kde se čas od času, ale s pravidelnou naléhavostí,zjeví nepopsatelné koště Otce Ubu.Přátelství, společná vášeň pro smích, pro skutečnostpřed i za zrcadlem, vzájemná přitažlivostimaginativního myšlení se u obou autorůpřelévaly ze života do tvorby a naopak cobyjedno neopakovatelné dobrodružství. Z jejichúvah o divadle jako básnickém projektui vlastní jevištní zkušenosti zůstalo pár svědectvío památné inscenaci Krále Ubu z počátku 60.let v holešovickém divadélku Radar, přípravahry Nemám času čili Počítání básníků a několikroztroušených a dnes již většinou nedostupnýchtextů. Až by se mohlo říct, že se jednaloo jaksi pošetilý, „neuskutečnitelný sen“, jak dátbásnické myšlence trojrozměrnou představu.To, co z něj zůstalo, co po letech znovu vyplulona povrch, nás však nepřestává udivovat svýmživým myšlením, fantastičností i reálnoupřeludností. Možná pro někoho paradoxněv porovnání s někdejšími módními, předevšímvšak konfekčními projevy, které se kolemnás tu a tam ještě objeví jako dávno zatuchléa dnes již němé svědectví.Jan GabrielZKUŠENOST PROSTORU,NE JEHO PROSTOTAAlice Jedličková: Zkušenost prostoru.Vyprávění a vizuální paralelyAcademia, Praha 2010Kde se potkají dva literární odborníci, tam sestřetnou přinejmenším tři názory na to, jaksprávně a smysluplně provozovat jejich disciplínu– komparatistiku, literární vědu, jejípod- a nadobory a všelijaká alias. Domluvabývá o to spletitější, oč jsou si dotyční vzdálenízájmy a badatelskou tradicí. Alice Jedličkováz Ústavu pro českou literaturu AVČR přispívá do pranice návodnou monografiíZkušenost prostoru. Vyprávění a vizuálníparalely. Předkládá v ní nejen vlastníuniverzální schéma čtenářského postupu,podepřené stručnou diskuzí vybranýchpojmů teorie vyprávění (perspektiva, popisaj.), ale i praktickou řemeslnou ukázkuv podobě několika rozborů raně moderníchči modernistních českých povídek (Šlejhar,Langer, Weiner aj.). Poněvadž systematickýpřehled autorčiných úvah by se do recenzenevešel, začněme rovnou u některé z literárníchanalýz. Ryze teoretické pasáže, tvořícíprvní část knihy, jako by se beztak plněosmyslovaly až jejich zásluhou.Co tedy o knize jako celku vypovídá kupříkladudrobná weinerovská studie s názvemProstředí jako konkrétní výraz typického. Prostorvymezený tělem jako výraz jedinečného?Takřka všechna podstatná jména v názvustati se postupně ukážou být pojmy, přičemžobzvláštní důraz autorka klade na dvojici„prostor“ vs. „prostředí“. Na první pohled senejedná o platnou binární opozici, rozdíl tkvíve způsobu osvojování lidským subjektem.„Prostorem“ člověk – zde tedy ten člověk,jehož perspektivou se vypráví literární příběh– naplno tělesně žije. „Prostředí“ se mák „prostoru“ jen jako odtělesněný koncept.Jedním z cílů rozboru je předvést, jakýmijazykovými prostředky se tyto dvě prostorovéúrovně ustavují ve Weinerově povídceRovnováha a jak se v jejich vzájemném soupeřeníodráží i vysoce abstraktní téma povídky.Rozbory ostatních povídek obdobně katalogizujíjiné možné formy vyprávěním konstruovanéhoprostoru. Autorka se však nesnažívytvořit soustavu vzájemně se vylučujícíchkategorií literární prostorovosti. Podtrhujenaopak jedinečnost konkrétních ztvárnění,a netvrdí ani, že nějaké se najde v kterémkolivliterárním díle. Na rovině obecné a systémové,kterou shrnuje i v pedagogicky vyvedenýdiagram, pak sděluje přibližně tolik:Zástupné smyslové jevy, jakým je napříkladprůběžná evokace prostoru v mysli čtenáře,nebrání plnohodnotné interpretaci literárníhodíla jako celistvého útvaru, ba naopakjí napomáhají. Autorčiny zájmy tedy ubíhajík prostoru v tom nejholejším, nesymbolickémsmyslu a k jeho utváření v okamžikutvorby i v okamžiku čtení.Titul a první věty prezentace na záložceby knihu mohly poutat k oborům jako estetika,analytická filozofie umění, kognitivnípsychologie či textová lingvistika. Obsahuž se těchto disciplín moc netýká. Patrnáa v knize funkční je zato autorčina hlubokásečtělost v oblasti teorie vyprávění, naratologie.Stejně tak patrnou, byť o něco méněfunkční stopu zanechává tzv. teorie intermediality.Ta v praktické části knihy podepíráletmá srovnání literárních prostorůs prostory dvojrozměrných děl výtvarných.Dá-li se hovořit o badatelském prostředí,z nějž Alice Jedličková vychází a jemuž sevymyká zároveň, pak je jím snad širocepojatá tradice poetiky, jak bývá pěstovánave středoevropském regionu. Ta se projevujejemným citem pro rovnováhu meziteorií literárních zákonitostí, lingvistikou,hermeneutikou a historií. Může se pyšniti odvahou k drobným i velkým, vždyckyvšak erudovaným syntézám. A komunikujesrozumitelným, leč hutným stylem, jehožuživatel se běžně nenechává omezovat vytyčenýmtématem a odbíhá si zhusta na paralelnítrasy a metatrasy výkladu. V článkus názvem Vzestup, ústup a trvale udržitelnýrozvoj poetiky se autorka k této tradici nakonecjmenovitě přihlašuje. Vzhledem k tomu,jak je kniha na mnoha místech instruktivní,čtivá, a tudíž vhodná i pro méně zasvěcenépublikum, a vzhledem k množství badatelskýchsměrů, jež knihou i českou akademickouscénou cirkulují, se volba umístit ho naúplný závěr jeví překvapivě. Jako součástprologu by napomohl orientaci.Vraťme se ještě ke zmíněnému vymykáníz tradic a tím i k autorčině představě o tom,čím by měla či mohla být literární věda.Vážnost, jakou připisuje čtení jako plynulémuprocesu, spolu s místy naznačovanouochotou oprostit se od intelektualizacetextu ve prospěch spontánního čtení, stavíautorku mimo běžný badatelský styl. Ani tinejosvícenější z naratologů a historiků poetiky,které v knize cituje (snad s výjimkouUmberta Eca), by se neodvažovali otevřeněpřiznat k užívání prosté selské introspekce,natož aby z takového přiznání metodologickytěžili. Většina z nich (jako napříkladFelix Vodička) takřka popírá existencineodborného čtenáře, popřípadě razí tezi,že neodborní čtenáři po světě sice chodí,ale odborníci se s nimi nemají co zdržovat(Jonathan Culler).Alice Jedličková v metodologickýchpoopravách nezachází přehnaně daleko.Stejně jako autority se nevzdává klasickýchnástrojů vykladačství a pořád ještě sezajímá podstatně víc o artefakt, čili text,než o člověka, tedy psychofyzického vnímatele.V souladu s tímto tíhnutím pak nadtexty a světy jimi stvořenými zdůrazňujespíše, co je na literární prostorové zkušenostikonstruováno a neopakovatelněumělkováno, než co je předjazykově dáno.Přestože zároveň správně předpokládá, žepřirozený jazyk žije ze schopnosti kopírovatv lidské mysli vnější svět ve vší jehosmyslovosti. A přestože vnější svět v prvníinstanci zakoušíme jako prostou, nikterakvykonstruovanou danost, na což upomínái pojem „prostoru“, jak ho autorka definujev oné nanejvýš zdařilé weinerovské stati.Tomuto typu prostorové zkušenosti, jakoži neodbornému čtenáři se ze všech nejvícpřibližuje úvodní esej knihy, nazvaný Návratk domu, kolem kterého bylo jen vedro.... I zdese autorka věnuje krátké próze RichardaWeinera, povídce Zvěst. Popisuje, kterak v nípovídka vyvolává až tělesně naléhavý dojemprostorovosti. Jelikož tato studie mírouzájmu o spontánní zakoušení světa i četbysilně vybočuje z knihy jako celku, hodila byse lépe do doslovu než do prologu. Představovalaby pak závěrečný výhled k zatímzřejmě nenaplněné podobě české literárnívědy – k takové literární vědě, jež se neštítíintrospekce, smyslovosti četby, a hlavněneodborného čtenáře z masa a kostí. Nebolistačilo zaměnit začátek a konec, a knihamohla být ještě výbornější, než je.Anežka Kuzmičovátvar 16/10/20