Tvar 16/2010

MAŘENKA A ČENDA: BEZ UMĚ-LÝCH PŘÍSAD A KONZERVANTŮAlena Zemančíková: Mařenka a ČendaIlustrovala Veronika DoutlíkováBrkola, Praha 2009Alena Zemančíková není v literatuře žádnýnováček, i když by to snad výpis z Českénárodní bibliografie mohl naznačovat: pozdnísamostatný knižní debut, soubor povídek Bezotce jí vydává až Mladá fronta v roce 2008. Toovšem ještě nic neznamená, Zemančíková mána kontě řadu rozhlasových her, dramatizací(zejména pro Český rozhlas) a bezpočet článkůa rozhovorů, jak pro rozhlas, tak pro nejrůznějšíperiodika. V Mařence a Čendovi, knížceurčené dětskému čtenáři, kterou s neobvyklýmiilustracemi Veroniky Doutlíkové lonivydalo nakladatelství Brkola (viz též Tvarč. 13/2010, str. 7 a 8), se praxe „rozhlasačky“a dramaturgyně rovněž obtiskla: svádí tě toke čtení nahlas a i při čtení tichém to samood sebe v hlavě zní. Měl jsem ostatně to potěšeníslyšet číst samotnou autorku. Přestožeje příběh prostý draků, vampýrů a jinýchatraktivních bestií, ačkoli neoplývá akčnímiscénami, i když se dětem nevnucoval ani on,ani autorka svým přednesem, i docela mladéposluchačstvo udrželo pozornost. Dlouho,pořád. Což je vysvědčení hodnotnější, nežkdy může vystavit nějaký recenzentík.Snad je to tím, že autorka má dar sepsatjednoduchý a přehledný krátký příběhtřeba o tom, jak si děti malují, tedy příběhs minimem děje, tak, že v něm neustáleudržuje jakési nízké napětí. Nízké napětí,ale s pořádným proudem a silným polem.Fyzici si případně metaforu převedou donějaké podoby, ve které nebude znít jakokonina. Takových příběhů, bohatě ilustrovaných,najdeme na 80 stránkách zhrubadevět. V jejich centru jsou Mařenka a Čenda– děti na přelomu předškolního a školníhověku –, jejich rodiny, dům, ve kterém bydlí.Děje se dnes, ale propriet moderního světado příběhu zasahuje pramálo. Staromilskyse tu poslouchá rozhlas a o mobil tu nezavadíte.Ne že by to bylo samo o sobě podstatné,ale je to symptomatické. Jako by sepři modelaci světa pro Mařenku a Čenducelá řada věcí odtesala, ten svět je díky tomupřehledný, jednoduchý, chce se až říct čistý.Ne tak, že by se z jakýchkoli pohnutek zamlčovalo,prostě se mluví jen o podstatném.Recenzentík, když neví kudy, pomáhá sikulhavým přirovnáním. A klidně při tommíří vysoko. Svět, který Alena Zemančíkováv příbězích o Mařence, Čendovi, jejichsourozencích a rodičích staví, v lecčempřipomene svět, který známe třeba z Dětíz Bullerbynu Astrid Lindgrenové. Vůbec nenavenek, samozřejmě, Mařenka a Čenda žijíve městě, nikoli na venkově jako hrdinovéšvédské klasičky, podobnost nachází recenzentíkv tom, jak je prostředí, ve kterémhrdinové žijí, ideální, harmonické a – úplné.Onu úplnost, zaokrouhlenost můžeme sledovatna několika rovinách: začněme tou nejbanálnější,Mařenka je dívka, Čenda chlapec,Čenda má sestru, Mařenka bratry, Mařenčinirodiče jsou intelektuálové a snílci zavaleníknížkami, Čendovi rodiče provozují autoopravnua jsou veskrze praktičtí. Všechno tužije ve zvláštním sousedství a porozumění,jak lidé, tak třeba nostalgie po starých časecha víra v technický pokrok. Hledám slovo,které by to správně vystihlo, jenže vyváženostdneska smrdí pokrytectvím, tak zůstaňmeu té úplnosti. A světa mimo dům a jeho dvůrse naši hrdinové spíš dotýkají, než že by doněj pronikali, o tom, jaké je to „venku“, sedozvídáme spíš mimochodem. Ve výsledkuje čtenáři na stránkách knížky teplo, útulnoa bezpečno. Píše se v ní o domově.Příměr k Astrid Lindgrenové ovšem recenzentíknevolil úplně náhodně. To, co řekl výš,by totiž snad mohlo v někom vzbudit pocit,že je text vyvatovaný a polstrovaný, aby sihrdinové a čtenáři neublížili, slovo domovby snad v někom mohlo evokovat háčkovanédečky a slovo praktický Ferdu mravencez kusu drátu na stěně. Lindgrenovátedy byla pojistkou: každý ji zná a nikdo byji z toho nepodezíral. Nepodezírejte tedy aniZemančíkovou. Na nějaké polštářky a zdobenísi nepotrpí. A to ani v jazyce, který jeprostý s větami někdy až lapidárními, huběmilý. A ani v příbězích nenajdete nějakéextravagance, autorka si vystačí s obyčejným,poctivým životem, nemusí se tu nijakkouzlit. Pár droboučkých zázraků se možnái stane. Ale rozhodně nezastiňují zázraknejvětší – domov, se vším, co k němu patří.A jaké je v té knížce ticho a klid...Gabriel PleskaOZNÁMENÍPříští vlna a Milan Kozelka zvou na pouličníperformanci – v sobotu 9. 10. 2010na pražských Příkopech od 9.40 hod. předkostelem sv. Kříže a od 10.30 hod. předKomerční bankou.Ve dnech 8. a 9. 10. 2010 se uskuteční Otevřenýkulturní think tank s podtitulemDebatujeme o kultuře a podpoře kreativityv Česku. Ve vybraných kavárnách můžetediskutovat s nejrůznějšími osobnostminašeho kulturního a politického života. Vícena www.openthinktank.cz.CHCEME SE DOTÝKAT,ALE MŮŽEME SE JEN DOTKNOUTHana Pachtová: Adam a EmaKniha Zlín, Zlín 2010Edici Neewit nakladatelství Kniha Zlíncharakterizují slibně výrazné hlasy mladýchevropských prozaiků, z těch českýchz poslední doby například Vrhnout HanyLundiakové nebo loňští Netopýři OndřejeMacury. Letos se k nim přidává Hana Pachtováse svojí druhou knihou Adam a Ema,která po pěti letech od autorčina povídkovéhodebutu Bůh je pes sdružuje sedm próz,z nichž je většina rozehrána a překvapivoupointou uzavřena spíše novelisticky. Neznamenáto však, že by zde čtenáři byly upřenyskryté hrany pověstného ledovce nedořečenosti– naopak, jejich ohledávání se při čtenístává na osobní úrovni dobrodružstvímnezbytným a lákavým zároveň.Tematickým pilířem přítomných textů jemilostný vztah. Ponorem do niterného světahrdinů a (především) hrdinek však vrůstádo psychologicko-existenciálního dramatumnohem širšího záběru, než jaký by sepři líčení vyčpělého vztahu ženy a muže,který se jenom „plouží vpřed“, dal očekávat.Na scénu bývá uveden oživující element– potenciální milenec, hlas mrtvého psychoterapeutav hlavě jeho pacientky, náznakemvylíčená nehoda, která naruší stereotypníčas páru atd. –, aby se trpkost dosud žitéhomohla zúčastněnému začít zrcadlit z novéperspektivy, vybídla dotyčného k činua pomalým přerodem ho v tomto procesu(za všeobecného ztišení prostého jakkolirušivých efektů) učila, či možná rovnouresuscitovala, a dovedla k momentálnímupoznání. „Všechno, co říkáme, je lež ve srovnánís tím, co cítíme a vnímáme. A víme to.Je třeba se smířit s kompromisem.“ (povídkaAdam a Ema)Sympatická nevtíravost jinak velmi osobitéhoa původního stylu poskytuje prostorne-li meditační, v němž se mohou odehrátnejen nejzazší monology duševní, ale i dialogy(ne)všedního dne, v životě tak vzácnéa zřídkavé, při kterých je saturováno naprostéporozumění (s člověkem, s chvílí teďa tady, s artefaktem smyslového prožitku)nebo propojení s přírodním živlem či živlemsubjektu – imaginární sílou v nás. S důrazemna maximální otevřenost a upřímnost sděleníje vedena alegorizující povídka Milostnácvičení, dialog mezi mrtvým mužem a žijícíženou, v níž muž je představen jako bývalýženin psychoanalytik, zdánlivý výplod jejímysli, vzpomínky, představy, či rovnoujako její animus, a přitom tak nemilosrdněopravdový společník a polemik. „M: Mysleljsem, že jsem vás začal zajímat právě pro tosvoje hulvátství, jak tomu říkáte. Ž: Začal jstemě zajímat, když jsem zjistila, že podle toho,co říkáte, i žijete. M: Doufal jsem, že jste dostsilná, abyste se to naučila nosit na štítu. Ž: Co?Svobodu? M: Taky. Ž: Svoboda je iluze. M: Přečetlajste si ten můj buddhismus, nebo jenomplácáte? Svět je napěchovaný mnohem většímiiluzemi, než je svoboda. I mýty jsou iluze. I já,i ten váš virtuální milenec. Ž: Myslíte si, že jstedokonce mýtus? M: Co jiného? Ž: Trochu mrtvýmýtus. M: Zatím živý mýtus. Realita se obalívašimi sny a touhami a mýtus je na světě…“Linka milostného tématu se místy vzkleneskutečně vysoko nad svůj základní tvar.Motivicky se napříč povídkami nejednouzas a znova vracíme, ale přece jen ne k témuž,v zacházení s motivy se dá vystopovatjistá gradace. Je-li například jednou EmaAdamovi nakloněna, bez plavek si před nímbez ostychu nezaplave (p. Adam a Ema), a jeliAmálie právě oddána muži jinde, nahotají před ním znenáhla v plaveckém prožitkujiž nebrání – odměnou jí budiž splynutís mužem více duševní než tělesné, a nádavkemovšem i ono cele bytostné, s rozměremarchetypu, a sice prožitek spojení s oceánem,v působivě popsané pasáži. Do třetice seSoňa Součková v povídce Hra na babu vracído vily svého dětství, tehdy zestátněnékomunistickým režimem, kde vyrůstala sesvými stranickými rodiči za přítomnostipůvodních majitelů, vyhoštěných na půdu.A jestliže Součkovi dopřávali dcerce k vodnímhrátkám pouze plechovou vanu, nynípo navrácení vily a její rekonstrukci je tubazén, k němuž zjevivší se dospělou Soňupozve Petr, synovec majitelů, jenž vyrůstalv podkroví coby mladík. Plavky Soňa poslézepoužije k přivázání Petra k posteli a role univerzálníchviníků a poškozených se v nichcoby milencích podivně přeskupují.Rovněž Francie se v knize objeví opakovaně.Podruhé retrospektivně v závěrečnépovídce Turisté. Po návratu z Paříže jehrdinka konfrontována s intimním labyrintem,v němž je zabydlena spolu se svýmdruhem, který má právě „něco“ na srdcia neví, jak jí to sdělit. Zdánlivě romantickyžárlí, protože družku „neměl“, když bylamladší, nezralá. Bilance jejich vztahu se zdeparalelně odráží v hrdinčiných neuspokojivýchdojmech z návštěvy francouzské metropole:„Je napěchovaná turisty víc než kterékolijiné město, co jsem kdy viděla. Oni tamjezdí dotýkat se zbytků, neexistujícího. Chtějípoznat Paříž takovou, jaká byla kdysi dávno.Vědí, že to, co hledají, už nelze najít. Zmizelo topodobně jako ptáci, kteří cestou na jih zemřeli.Co je mrtvé, už se nemůže a asi ani nechcevrátit. Pro sobce je to špatná zpráva. A tak siradši lžou a hledají, co není. Jdou do hloubky.Lezou Paříži do všech kapes.“ Pointa povídkynečekaně, leč logicky naznačí cestu z konstantníholabyrintu jedné vzájemnosti, anižby z něj však ženu a muže jako takové dobudoucna vyvázala.Slovy autorky se ti dva „chtějí dotýkat“. Alepokaždé se mohou nanejvýš „dotknout“. Kdoby však čekal potěchu ze sentimentálního čipatetického doteku těla, slova, nebo dokoncepravdy, jinde nezřídka docilovanou nejrůznějšímivariacemi schématu zvaného vztah(častými to prostředky blíže nespecifikovanékategorie ženské literatury), tak snadnéhoúčinku se nedočká. Byť tu máme knihu (i)o vztazích, jakémukoli zjednodušení či šablonámse Hana Pachtová citlivě vyhýbá přísnýmracionálním přístupem. Na ženskostito celkovému vyznění jejích textů rozhodněneubírá, ba naopak – ženská rafinovanost jetu jen použita spíše pro možnost dostat seliterárně hluboko pod povrch oněch vztahů,neklouzat plytce po jejich ploše, a tím sepřiblížit k pomyslnému, snad ještě nepojmenovanémujednotícímu osobnímu tématu.Autorčina snaha o absenci podprahovéhopůsobení na čtenáře vyznívá důstojně a přirozeněa staví její knihu nad všeobecný průměrpanující nejen v ženské literatuře.Pavla VašíčkováGalerie AMU a Katedra fotografie FAMUzvou na výstavu letošních magisterskýchsouborů, nazvanou O pohledu. Výstavapotrvá do 29. 10. 2010 v pražské GaleriiAMU v Praze.Pražská knihovna Libri prohibiti přinášícelý říjen výstavu Koláže a j. z dílny MilošeHoluba.V Centru současného umění DOX v Prazevystavuje dvojice Gilbert & George průřezz tvorby z let 1972–1992, nazvaný Cesty1972–1992. Výstava pouze 6 děl potrvá do2. 1. 2011 a je součástí velké výstavy Decadencenow!Decadence now! probíhá dále v GaleriiRudolfinum (Za hranicí krajnosti),v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze(Pokoj č. 13), v Domu umění města Brna(Joel-Peter Witkin) a v Západočeské galeriiv Plzni (Ivan Pinkava a Josef Bolf).Výstavu „pravěkých“ počítačů ze soukromésbírky Ing. B. Zaorala vystavuje Galeriev podloubí Muzea Kroměřížska. Otevřenobude do 28. 11. 2010 a název je jasný – Pravěkpočítačů.tvar 16/10/23