Tvar 16/2010

ozhovormeze literaturyrozhovor s tomášem čadou, šéfredaktorem časopisu h_aluzeJste jedním z organizátorů literárněhudebníhofestivalu Antropotyátr,který se bude v druhé půli října opětkonat v Ústí nad Labem. Můžete se vrátitna začátek a připomenout, co předlety vedlo ke vzniku festivalu a zda bylosnadné, nebo naopak těžké jej realizovat?Antropotyátr nepřímo navazuje na tradicitzv. ULFu, tedy Ústeckého literárního festivalu,jenž se uskutečnil v Ústí nad Labemv letech 2005 a 2006. To, proč festival dálenepokračoval, nejsem s to s určitostí sdělit,neboť jsem se o tom s organizátory přímonebavil, ale když se za námi, tedy TomášemSukem, Alicí Prajzentovou, MichaelouUhlířovou a mou maličkostí, dostavila šéfredaktorkakulturně-literární revue PandoraKateřina Tošková s návrhem v literárních festivalechv Ústí pokračovat, nezaváhali jsme.Jakýsi nultý, rozjezdový ročník Antropotyátruse uskutečnil v roce 2007 v experimentálnímprostoru Mumie a na jeho dramaturgiia zrealizování se podílely redakceH_aluze a Pandory. Pandora se postaralao dva ze tří večerů, jež se v rámci festivaluuspořádaly. Na večeru H_aluze vystoupilimimo jiné Radek Fridrich, Ivan Pasadena čiTomáš Řezníček. S ohledem na fakt, že bylvečer H_aluze úspěšný, ostatně celý festivalse vydařil, rozhodli jsme se akci zopakovatpříští rok. Už si nevzpomenu, proč jsme nanásledujícím ročníku opět nespolupracovalis Kateřinou Toškovou, ale v roce 2008 spatřilsvětlo světa první Antropotyátr. A jelikožje akcí vycházející z práce kolem literárněkulturníhočasopisu H_aluze, nebylo problematickéoslovit účinkující a uspořádattřídenní festival plně v naší režii. Většíobtíže provázejí financování festivalu, kdyse snažíme za co nejméně peněz udělat alespoňtrochu rámus.foto archiv T. Č.Jaký byl záměr festivalu? A daří se onupůvodní představu naplňovat, nebose spíš rok od roku posouvá někamjinam?Původní idea byla zorganizovat prezentaciliterátů, kteří mají publiku, pro něž není literaturastředobodem vesmíru, co nabídnout.Literaturu se snažíme předvést jako zcelaběžnou část kultury, jež není dobou překonána.Chceme ukázat, že literatura může býtpodobně přitažlivá jako například koncert.Dokázat, že literatura je živá. Druhá z myšlenek,jíž jsme se pokusili Antropotyátremtrochu odlišit od řady dalších podobnýchfestivalů, byla snaha prezentovat „meze“literatury. Proto jsme oslovili například EwaldaMurrera, Jaromíra Typlta, Petra Nikla,Tomáše Míku či Petra Vášu. Všichni z těchtoautorů přistupují k literatuře z různýchpozic a kombinují ji s prvky ostatních uměleckýchodvětví. Například u Vášova tělesnéhobásnictví se dá rozhodně diskutovato tom, zda to ještě je literární přístup, nebose jedná spíše o performance. Jenže na tytootázky není třeba odpovídat, stačí se zamysleta udělat si závěr sám pro sebe. Proto jsmena letošní ročník pozvali třeba Vítrholc, kteréjá osobně stále beru jako literární výstup.Naproti tomu se na Antropotyátru objevujíi autoři s naprosto klasickým přístupemk prezentaci svých textů. Patří mezině například Radek Malý či Petr Hruška.Myslím si, že celý svět je o kontrastech,proto i Antropotyátr není jednoznačný.A ještě se vrátím k těm posunům. Od původnímyšlenky se ledacos změnilo. V současnostifestival tíhne čím dál víc k jakémusi „kulturnímumišmaši“. A nemyslím si, že by to bylošpatně. Stěžejní část je stále zaměřena na literaturu,ale nesmíme zapomínat, že vyčleňovatjednotlivé umělecké disciplíny je poněkudzjednodušující. Umění se vzájemně inspiruje.Letošní ročník jste tak trochu rozhodiliv prostoru i v čase – koná se na dvourůzných místech a s více než týdennímodstupem... Proč?Časové rozdělení má dva důvody. Tenprvní je fakt, že se nám letos festival nepodařilozajistit po finanční stránce natolik,abychom utáhli tři plnohodnotné večery.Tím druhým důvodem je, že poslední zetří dnů festivalu vždy fungoval tak nějakdojezdově a návštěvnost nebyla nejvyšší.Proto jsme se rozhodli uspořádat 13. říjnav Café Max jakýsi předvečer Antropotyátru,kde bychom rádi pokřtili nové, třinácté,číslo H_aluze, sbírku Miroslava Fišmeisteraa nabídli návštěvníkům jakousi tresť.Na večeru budou totiž také filmové projekcea na závěr zahraje dj bashee. Večertak obsáhne hudbu, film i literaturu. Pak sibudou moci diváci téměř týden odpočinout.Samotný Antropotyátr se uskuteční vednech 19. a 20. října, a to v Mumii, CaféMax a v čajovně U Vysmátý žáby. Za „hlavnístan“ lze tradičně považovat Mumii, kdevystoupí například již zmiňovaní Vítrholc,Jaroslav Erik Frič či dámy Radka Denemarková,Petra Hůlová, Kateřina Rudčenkováa Kateřina Tučková. Pokud by někdo mělzájem zhlédnout přesnější informace, odkázalbych jej na festivalové stránky antropotyatr.h-aluze.cz,kde se lze dozvědět všepotřebné.Jak vidíte budoucnost Antropotyátru?Co byste v jeho rámci chtěli v Ústí ještěpředvést?Vzhledem k tomu, že jak H_aluze, takAntropotyátr jsou poměrně živá média, jeasi předběžné hovořit o plánech. Samozřejměbychom rádi udrželi kvalitu obojíhoa postupně se vylepšovali, ale to jsoutakové omleté pravdy. Faktem je, že volnostv rozhodování a plánování je asi to nejzajímavějšína existenci H_aluze, potažmoAntropotyátru. Tohoto bychom se zbavitnechtěli. Rovněž se rozhodně nezmění fakt,že literatura bude na předním místě. Jistěbychom uvítali, kdyby se našel nějaký kulturymilovnýmecenáš či subjekt, který bynás držel finančně nad vodou. To je všakzbožné přání. Do Antropotyátru 2011 tohosnad v Ústí předvedeme dost, protože opětchystáme pravidelné měsíční Večery H_aluzev Café Max, kam bychom rádi pozvali různéosobnosti nejen z té literární obce.Připravila Svatava Antošováinzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)to na jazykuDo obchodů se vrátili igráčci. Oblíbená hračkamého mládí – plastová figurka, vždy s proprietamikonkrétního povolání – se kolik let neprodávala.Teď je zpět. Nejprv to trochu zahřálo, že sevrací jedna z dětských jistot. A pak to zamrazilo,když jsem si uvědomil, jak se pod starou značkouvtírají nové obsahy, nic není jako dřív. Dřív byligráček zedník, igráček tesař, kuchař, kominík.Teď vidím jednoho v pošťáckém mundúru, toještě jde, ale ten druhý – považte, lidičky, pingl!Skrytě to poukazuje, že tesař je pro děti dnes exotickézvíře jako třeba kráva, naopak číšníka znajívšecky a dobře. Aby to ovšem nejlíp dokumentovaloposun, který jsme za dvacet let udělali, měliby v podniku s krásně východoslovanským jménemIgra začít dělat figurku kancelářské krysya státního úředníka.Že se pod stará označení cpou nové významy,je věc tuze běžná i v jazyce. A nedělá to leckdydobře, bývá to na překážku přesnosti. Podívejtena metaforu, která dávno měla být škrtnutaz našeho slovníku.Kolikrát jsme slyšeli, že politika je fraška?Komedie? Tragédie? Nespočetněkrát, minimálně.Mluvívá se o politické scéně. Někdy jeto též pimprlové divadlo, v němž někdo skrytětahá za nitky. Divadlo, tyátr, drama – jak trapněnemoderní představa! Permanentní přítomnosttelevizních kamer dávno změnila nejen žánr, alepřímo umělecký druh, ke kterému jedině lze politikupřirovnat. Dnes tu máme nekonečný seriálneboli soap-operu. Nebo nějakou jinou operu,dosaďte podle toho, na co se vysílají reklamypo zprávách a takzvaných diskuzních pořadech.Travosekačková opera? Instantní kávová opera?Pobaveně – protože zpovzdálí – sleduju, jakýtalent mají nové hvězdičky. A že se jich v poslednídobě urodilo. Leckterý matador byl odsunut dokómatu, poněvadž jeho tvář už nedokázala prodatdost projímadel, preparátů proti artróze čižrádla pro kočku, a místo nich se sází na novétváře. Nadšení ochotníka a nezkrotnou touhupo dramatické akci má zejména Vít Bárta, taktoministr dopravy. Miluje reflektory a vtírá se dojejich světel co den. Talent, s jakým denně předobjektivem odhaluje nové skandály, je obdivuhodný.Stejně tak smysl pro detail, s jakým sisám shání rekvizity – tu medvídka, jindy párek.Za mísu šošovice kupuje si novináře, kteří jsou zatakový spektákl samozřejmě vděční: umožňujejim objevit se aspoň v titulkách našeho veledíla.Mechanika nekonečných seriálů je poměrnějednoduchá. Když například začíná nový, vystupujív něm zpočátku známí herci (nejlíp z jinéhoseriálu), kteří přitáhnou diváky a pak tiše mizí.Když se vymění půlka ansámblu, zase to mají nabedrech ti nejpopulárnější, musí dřít a udržetlidi u obrazovek, dokud se jim nové tváře hlubokonezapíšou. Radek John přišel z jiného seriálu,u publika byl oblíbený, zajistil sledovanostnovým tvářím – a blíží se čas, aby odjel na dobrodružnoucestu kolem světa, kde ho zbaští tygři,šel si sednout do vězení nebo upadl do kómatu.Nefunguje už dneska ani jako komická figurka.Pravděpodobné ale taky je, že skončí po přímékonfrontaci s jiným hrdinou, nejspíš přímoBártou. Toho nejprve vytáhl vzhůru jako balona pak se proměnil – v pytlík s pískem. Jsem věružádostiv, jak bude inscenováno dějství, ve kterémnáš kladný a chladný hrdina bude svémuformálnímu šéfovi řezat krk či podtrhovat stoličku.Vzpomeňte jen na ten díl, kde ve velkolepémsouboji nervů skřípnul zlé šéfy stavebníchfirem. Přimáčknul je ke zdi, nedal jim šancia vyrazil z nich tři a půl miliardy korun. Ne,nesmějte se, to není legrační částka, i když byse za ni postavila nějaká třicetina okruhu kolemPrahy. Jsou to docela prachy. Jak pravil hrdinůvnáměstek: „To je pro představu rozpočet Akademievěd či polovina rozpočtu ministerstvakultury.“ Byl by ovšem čas, aby tomu státnímuúřednictvu Akademie a kultura ráčila konečněz úst vjeti k srdci a do těla. To přece jen bláhovísloupkaři mívají na jazyku, co slina přinese.A navíc – divák si to přeje.To nedávno si redaktorka A. stěžovala, jak seu nich v nakladatelství na příkaz vedení muselapřesázet kniha již připravená k tisku, „čtenář sipísmena“ prý „přeje o něco větší“. Toho čtenářeovšem nikdo nikdy neviděl, zato diváka ano.Divák (a stát) jsem já.Gabriel Pleskatvar 16/10/11