Tvar 4/2009

ozhovor...5a nadhled zraje v nedohlednuchvíli, kdy se to na tebe přenese a začneš sebavit taky, se text úplně rozzáří. Jako kdyžBorges potkává sám sebe, tak nějak si topředstavuju.Kolem pojmu „čtenář“ se toho loninapleskalo tolik, ale jaksi divně, nezdáse ti? Kdo to vůbec je?Úspěšně nám ho zprotivili, to se jimmusí uznat! Tak okázale se ke čtenářimodlí a otloukají nám ho o hlavu, že užo něm nechceme ani slyšet. Ale to je podfuk,nesmíme si toho čtenáře nechat vzít.Je to parťák a jede v tom s náma. Člověkmu musí dát hranice, vocaď pocaď, nemůžesi od něj nechat kecat do všeho, ale častoti může nečekaná čtenářská reakce něcopotvrdit, posunout tě dál, dokonce ti dodatdalší motiv, nabídnout pokračování něčeho,co zmrzlo... Obluda, která se teď z čtenářeudělala, to je účelový výmysl teoretiků. Bična ty neposlušný. Na autory, kterým sepřísně káže, že čtenářem pohrdají – ale onijím nepohrdají, jenom z něj dělají rovnocennéhopartnera.výtvarné uměnítriumf vůle nad zdravým rozumemukázka z výstavyA kdo že to tedy je? Pro tebe?Znovu ta nejomletější fráze, kterou sečlověk až stydí říkat – čtenář je spolutvůrce.Dobře víš, že jakmile nehraje s tebou, dílonefunguje a fungovat nemůže. Ochotačtenáře zmocnit se napsaného a po svémsi s tím hrát je nutnou podmínkou toho,aby „akt proběhl“. A já se mu do toho, co sibude s mými texty dál dělat, nechci míchat.Nechci mu dávat jednoznačnej recept, jakmá věci chápat, a ještě mu to třikrát převysvětlit.Na to si ho dost vážím. Snad každýautor občas řekne: Já na čtenáře seru, alesám ví, že to přehání a nepřiznává si celoupravdu. Vidí jen to, co chce vidět, sám sebe,ale nevidí už mechanismy, které se napodobě jeho textu podepisují spolu s ním.Tobě se takový postoj zrovna dost vyčítá...Jak to? Já přece na čtenáře neseru, jense mi prostě nelíbí ta arogantní hlasujícífigura, jejíž síla spočívá v množství...Ani mně se nelíbí. I sociologicky je to dostbizarní. Pár vysokoškolských profesorů literaturyse nám odvázalo a začalo si hrát nabouřliváky, kteří teď budou od plic říkat,co si doopravdy myslí. Dokonce, jak jsemzjistil, si takhle dělají u studentů dobré oko,protože jejich teze zní neakademicky, rázněa srozumitelně, a tím se vymykají z okolníhosuchopáru. Jenže tohle není vzpouračtenářů, to je vzpoura strojů na čtení. Jáse jim nedivím, že mají literatury už dost,když kromě té primární mají ještě sekundárnía terciální a citační index. Mechanismusse zahltil a výsledkem je odpor a touhapo pomstě. Samozvaně si tedy vzali právovystupovat jako tiskoví mluvčí a rozesílajírůzná varování typu My, čtenáři, v tobě nevidímepartnera! Nebo další oblíbený slogan:Na dílo musejí být dva. Přitom oni na to dvajsou, ale ten jeden asi zrovna není ten praveja za nic na světě si to nechce přiznat.Co generační otázka? Ještě před desetilety bych přísahala, že názorové odlišnostimezi generacemi jsou umělýmproblémem. Teď ale už jaksi do nejmladšígenerace nepatříme, do literaturyvstupují lidé, kteří se narodiliv jiné době a mají úplně jinou životnízkušenost – máš pocit, že se to nějakprojevuje v jejich hodnotovém systémua hlavně v jejich psaní? A pro násv jejich nepochopitelnosti?Kupodivu nemám. Jestli jsem se někdy cítilmimo, bylo to v druhé polovině devadesátýchlet, kdy se v okruhu Hostu a Welesu zvedlavlna spirituální a venkovské poezie. To minezbylo než se zaspórovat, zapouzdřit, vůbecjsem tomu nerozuměl. Přitom s tím přišli lidimého věku, nebo jen o dva tři roky mladší. Aleměli úplně jiné předchůdce, jiné hodnoty, jinýcit pro obraz a pro hudebnost. A potom zaseta léta, kdy se do nás cpalo horem dolem, ženejvětší nadějí české literatury je Viki Shock...Když si teď vezmu třeba prvotiny z nakladatelstvíFra, už se zase objevuje poezie, u kterémám důvod zpozornět. Jsou to navíc prvotinynesrovnatelně lepší, než byla ta mojev edici Ladění. Styděl bych se položit je vedlesebe. Takže generační rozdíl cítím spíš v tom,že my jsme na ten vstup do literatury tenkrátdostali až nezaslouženě dobrou dobu.Připravila Božena SprávcováŠimon PikousBěhem realizace tohoto výstavního souboru jsem několikrát slyšel otázku: Stojíti to za to?Nechci se vézt na ekologické ani politické vlně, ale na povrch vyplula neskutečnádivadelní taškařice plná paradoxů. V době, kdy se oháníme ochranou přírody,jsme ochotni náklaďáky vozit sníh z horských rezervací na závodiště a protiekonomické krizi stavíme sněžná děla. Vítězí vůle udělat NĚCO. Něco, co zavznešenou myšlenku skrývá náš alibismus a pokrytectví – stejně jako berlínskáolympiáda pompézně oslavovala skrytý hnus blížící se války. Snad proto jsem nakonec výstavy zařadil fantaskní krajinu, kde pracují sněžná děla jako podivuhodníroboti kdesi v daleké budoucnosti na cizí planetě.A odpověď? Stojí, lepší než mlčet!Poznámka redakce: Výstava Triumf vůle nad zdravým rozumem probíhá od 12.února do 5. března v Liberecké synagoze, Rumjancevova 1362.Připomeňme, že Triumf vůle je film, v němž dokumentaristka Leni Riefenstahlovázachytila – s patosem a oslavností – říšský sjezd Hitlerovy NSDAP roku 1934. O dvaroky později Riefenstahlová, vedena stále stejnou myšlenkou, natočila na letnícholympijských hrách v Berlíně dvoudílný film Olympia: Přehlídka národů a Olympia:Oslava krásy.tvar 04/09/