Tvar 4/2009

ozhovor...1a nadhled zraje v nedohlednurozhovor s jaromírem typltemUrčitě tam je, ale předem upozorňuju, žeje dost těžko definovatelná. Není v pravémsmyslu racionální, vědomá. Třeba o tom,jestli se mi zdá nějaký odstavec hotový,rozhoduje něco jako jeho „šmak“. Probarvenost,správný nádech, nebo jak by se todalo pojmenovat. Není to zkrátka kontrola,která by sama úplně rozuměla svým pravidlům.druh napětí, než na jakém staví detektivky.Ty vůbec nechápu. Pokud jsem se do nichvůbec někdy pustil, stejně jsem je v půliodložil. Proč se zdržovat s takovouhle hrou?Jako když tě někdo tahá do toho, aby sis šlazahrát kanastu: nudíš se předem. Knížkuberu do ruky proto, aby se mnou něco udělala.Podezřívám ji, že přede mnou něco tají,a chci se o tom dozvědět víc. Jakmile začnumít pocit, že tam to skryté esoterní jádronení, ztratí se i můj zájem.Co to je, co se chceš dozvědět? Na tajnémjádru je přece pěkné, že zůstanetajné.To souhlasím, ale každopádně je to dobrýdůvod, proč se vůbec dát do pohybu. Táhnetě to k sobě a nakonec stačí, že se aspoň přiblížíš.Je přece rozdíl, jestli jsi od skrýše jendeset metrů a už ji tušíš v křoví před sebou,nebo se pořád zmateně plácáš půl kilometruodtud a nevíš, kam dál. Přihořívá je víc nežsamá voda.Ale taky víc než hoří, jestli jsem tě dobřepochopila.Aspoň v literatuře. Apuleiův Zlatý osel měcelou dobu vedl k Ísidinu zjevení, ale kdyžto nakonec opravdu přišlo, nevydržel jsemzasvětitelku poslouchat a ta pro autoramožná nejdůležitější kapitola zůstala nedočtena.Zatím. Ale stejně tak i v TarkovskéhoStalkerovi je pro mě mnohem zajímavějšíto, co se děje při putování za tou zázračnoukomnatou splněných přání, než co se dovím,když už jsou ti lidé doopravdy uvnitř. Jako byčlověk v cíli najednou ztratil schopnost vnímat.Dostaví se otupělost, ospalost, nezájem,a ze všeho zasvěcení je najednou jen otravnáodpolední prohlídka státního zámku. Protose asi víc vyplácí rozložit toho co nejvíc pocestě, nechávat značky, nástrahy a krátkévzkazy, které utkví v paměti. Úplně jako v orientačníhře pro děti, má to stejný princip.Nekazit spoluhráči radost z lovu,z dobývání – tím, že mu úlovek naservíruješ,pěkně znehybněný a možnái předžvýkaný a natrávený – jistě. Aleproč to uvnitř té nejtajemnější komnatyjako na potvoru vždycky přestanebýt zajímavé?Jakmile ti chybí patřičná praktická zkušenost,tak ti může kdokoliv sdělovat cokoliva ty prostě neslyšíš, nerozumíš. Klasickouukázkou je většina alchymistických spisů– mohly by být klidně mnohem otevřenější,než jak je známe, a lidé by si s nimistejně nevěděli rady. Nebo dříve úzkostlivěstřežená „tajná předání“ jednotlivýchrodin v tchaj-ťi čchüanu – dneska si to čteša divíš se, proč s tím nadělali tolik cavyků,ale dokud ti to někdo prakticky nepředvede,nerozběhá v těle, jsi mimo. Očima přejíždíšslova, která se tě netýkají. Jsou adresovánaněkomu, kým se máš teprve stát. Proto znívšechny „velké pravdy“ tak nudně a dutě– jsou zabalené do jazyka, do slov, a tím sepodivně univerzalizují, schovávají se zapředstavy, které jsou příliš obsáhlé nebomatoucí. Co je nám předáváno, je tak jenmrtvá, prázdná schránka moudrého žvástu.Nezbývá než čekat, jestli do ní to živé tajemstvípřece jen někdy nezajde na návštěvu.Jako se to občas stane s příslovím? Tojsou také takové jakoby banální pravdy,které člověka většinou moc nevzrušují –někdy ale přijde chvíle, kdy zazáří, prožiješho opravdu intenzivně, v náhlém„osvícení“. A pak zase zhasne – jsou tospíš vhledy, prchavé zázraky, nejsou odtvar 04/09/toho, aby je někdo jednou dobyl a od tédoby napořád vlastnil.Z téhle látky je dokonce většina mýchzážitků z umění. Jednou zazáří tohle,podruhé něco úplně jiného, a mě čím dál vícbaví, jak se to proměňuje. Nadšeně se vracímna výstavu, kde jsem před čtrnácti dnyviděl neuvěřitelné průhledy, „tunely“ jinam,a skoro jsem trnul, že se je někdo opravduodvážil jenom tak předložit lidským zrakům,a teď tam najednou bloudím a divímse, kde to všechno je. Stěží najdu jednu věc,u které se mi podaří dostat se aspoň na práhtoho původního zážitku. A totéž se mi dějes knížkami.Že se ti nekontrolovatelně mění perlyv bláto a naopak?Každou chvíli. V literatuře není žádnákvalita, o kterou bych se odvažoval opřít– v tom mi připadají dojemní i všichni kritici,kteří s plným přesvědčením věří vesvoje argumenty a nepřipouštějí si, že to,z čeho mají nebo nemají zážitek, je pouzejejich osobní problém. Dejte mi pevný boda zvednu Asterixe do nebes literatury... Alepřipouštím, že někdo to může mít jinaka knížky se mu pod rukama tolik nemění.Jeden můj známý, když jsem mu to popsal,se na mě díval pohledem, který těžko zapomenu,a pak mi po dlouhém mlčení řekl, žeto, aby byl okouzlený nějakou básní a potřech nedělích v ní nenašel nic, se mu za celýživot nestalo. Pak jsme chvíli mlčeli oba.Může v tom hrát roli očekávání? Napředneočekáváš skoro nic, a tvůj objev těohromí, zatímco podruhé očekáváš ažpříliš mnoho?Jo, kolikrát už jsem tohle slyšel: zbav sevšech očekávání! Kdo se k ničemu neupínáa nic předem neočekává, dokáže přesněa pohotově zareagovat na to, co přichází. Jávím. Ale je to strašná dřina. Asi jako kdyžmá herec na jevišti zapomenout, s jakoureplikou ho má vzápětí překvapit jeho spoluhráč.Kdo dokáže být opravdu překvapený,když dopředu ví, že bude překvapen?Bojím se, že takhle se do všeho našeho vnímánínenápadně vkrádá nuda. Neochota sečemukoliv otevřít, protože to jakoby znášpředem. A předem to taky odzíváš. Zázrakyse pak dějí, jenom když jsi v nějakém mimořádnémrozpoložení.Máš nějaký systém, jak si takové rozpoloženínavodit? Dá se na to nějaklíčit? Nezažene se právě tím přílišnýmsnažením?Možná by se vyplatilo vzít si občasnějakou zoufale blbou báseň, o které skoros jistotou víš, že v ní nic není, a několikhodin ji s naprostým soustředěním čístpořád dokola, dokud s úžasem nezjistíš, žeje to neprávem přehlížená perla plná skrytýchodkazů k nejhlubšímu vědění lidstva.Koneckonců, přesně takhle se někdy chodílidi do kina zhulit na ty pokud možno úplněnejstupidnější filmy, protože pod vlivemmarihuany jim doslova rozkvetou. Významyvznikají momentálním prokrvením určitýchčástí mozku, a tak není od věci tu a tam časupostavit všechno na hlavu.Celou dobu mluvíme o čtení. S psanímje to stejné?Jak u koho. Mně to nedá a obvykle sesnažím text na tyhle výkyvy připravit, conejlíp to jde. Představit si ho za veder i zamrazu, jako když se projektují stavby zeželeza, které se přirozeně rozpíná a smršťuje,propíná a trhá... Učím se tedy svojeřádky číst třeba i s výsměchem, se znechucenímnebo pohrdáním, a zkouším podle tohodolaďovat, co se v tom textu děje. Proto mitaky vyhovuje, když se v rukopise setkávávíc časových vrstev, které ho jakoby prověřujíza různých podmínek. Mít něco rozepsanéhopět let mi teď nepřipadá jako niczvláštního. Ale samozřejmě se to nedá nijakpřechytračit. Je to takové líčení na jednorožce,který kolem tebe třeba i projde – kdyžsám bude chtít. To, že na něj nastražuješ tynejlepší pasti, jaké umíš, je vlastně jen druhpoklony, kterou mu skládáš.V posledním rozhovoru s JonášemHájkem v A tempo revui jsi řekl, že bysrád, aby tvůj text byl chytřejší než ty.Tomu rozumím. Stalo se ti to už někdys nějakým textem? Že bys pak nebylschopen dostat se z jeho zajetí a psaljen nějaké jeho slabší odvary?Podívej, stejně bys do toho šla, i kdybyspředem věděla, že tě to pak takhle odstavístranou. Je otázka, jestli každý text nepřicházína svět právě proto, aby měl posledníslovo. Nikdy tě nenapadlo, že každá báseňby docela ráda byla tečkou za všemi básněmi?Aby postihla svět tak, že už to po nínepůjde líp? Ale v tom výroku, který cituješ,jsem myslel spíš na svoji jalovost. Má-libásník vědět, co chce světu sdělit, jsem tušpatně. Píšu proto, abych zjistil, jestli náhodounemám o čem psát. Protože když sesám sebe předem zeptám, o čem bych mělpsát, zjistím vždycky jen to, že vím kulový.Při psaní přece ale nepřevádíš na papírjen to, co víš nebo vidíš – sleduješ a podporuještaky to, co se při psaní začnedít samo, ne?Přesně na to čekám. Že pomůžu otevřítdveře něčemu, o čem jsem předtím měl jenmatné tušení. Ale můžu se pak k tomu hlásitjako ke svému dílu? Přišlo to přece samood sebe, a kdyby to přijít nechtělo, nedokázalbych se pohnout ani o větu dopředu.Když jsem si v rámci přípravy znovupročítala tvé texty a rozhovory, začalyse mi u tebe skoro ve všem rýsovatdvě protichůdné (a postupně sílící)tendence: Jednak touha mít všechnodo posledního detailu pod kontrolou,jednak fascinace vším, co se kontrolevymyká. Jak to vidíš s tou kontrolou?foto Martin VlčekNepovídej. Už třeba v tom, jak dlouhoonimuješ písmenka na tomhle rozhovoru,nebo jak vždycky běsníš, když tiněkdo něco zcela nevinného v textunebo kolem něj změní, překonávášo mnoho délek všechny mně známéliterární pedanty.Tak jistě, je to kontrola, a navenek protopůsobí policajtsky jako každá správná represivnísložka. Mám ji v sobě a nevadí mi.Zosobňuje saturnský princip, ochranu hranice.Bojovat proti kontrole je podle mě dětinskost.Naivita. A ta je omluvitelná, jenomkdyž je skutečně naivitou – tou prvotní, čistou,která doopravdy nic neví. Do naivity senedá vrátit. Jednoho dne se všechno změnítím, že tu naivitu prostě ztratíš.Ztratíš, nebo si ji zakážeš?Ztratíš. Ta je rázem pryč. Něco uvnitřpřecvakne a jsi na druhé straně. Takžetřeba u art brut jsou jenom dvě možnosti:buď ho děláš, nebo bys ho chtěla dělat. Alechtít ho dělat, to už právě nejde, protože sisuvědomila něco, co ti mělo zůstat utajeno.Výsledkem pak může být jen upachtěnost,taková ta zatvrzelá hra na naivitu, kterána mě působí přímo odpudivě. Vzpomeňsi na nedávná léta, kdy nás Tvar umořovalrůznými pseudonaivisty, chytráky, kteříchtěli psát jakože neumětelsky. To bylapřece pohroma. Jakmile je autor za touhranicí, kdy mu to ještě psalo samo, už proněj dál není žádná omluva. Měl by věnovattextu maximum pozornosti, jíž je schopen,a mít pod kontrolou co nejvíc věcí. Říkal toValéry, říkal to Eliot, a mně nezbývá než topo nich opakovat. Čím vyšší úrovně vědomíjsi schopná, tím víc ji musíš naplnit. Stejněje to jen zlomek. Vždycky zůstane dost rozsáhlýprostor pro to, co nezkontroluješ, cose z toho vědomí vymyká.Mně ale připadá, jako bys chtěl mít podkontrolou vše včetně textů, které jsinapsal dřív – jako by sis kladl požadavekbýt konsekventní i v rámci celéhodosavadního díla, pomyslných sebranýchspisů.Protože těžko snáším, že leccos jsem udělalnečistě nebo mechanicky. Že jsem se zbavovalodpovědnosti, kde už jsem nemusel.Starší věci tak s novějšími nedrží moc pohromadě.Někdo se zkrátka s vlastní nelogičnostívyrovnává líp a někdo hůř.Jaromír Typlt s Vladimírem Kokoliou předvádějí v kavárně Fra cvičení tui shou; prosinec 2007. (K tomu mámzvláštní sen, který jsem si zapsal už v roce 1998: nějaká vernisáž v Rudolfinu končila tím, že jsme s VladimíremKokoliou předváděli publiku tanec „čelo na čelo“.)