Díky důkladné několikaleté přípravě, probíhajícíi při „totálním nasazení“ po uzavřenívysokých škol během okupace, mohli v roce1946 předložit vedení Tatry Kopřivnicedokonale zpracovaný cestovatelský projekt.Ten byl schválen, mladí inženýři absolvovalidovednostní kurs na výrobní lince přímov kopřivnické Tatře a po dalších organizačnícha technických přípravách se 22. dubna1947 vydali s přidělenou Tatrou 87 na svouprvní několikaletou expedici. Do konceroku 1950 projeli od západu k východu a odseveru k jihu Afriku, od jihovýchodu napříčk severozápadu Jižní a Střední Ameriku,aby cestu zakončili – kvůli změně politickésituace – v Mexiku.Na druhou expedici vyráželi opět 22.dubna – v roce 1959 a ve dvou speciálněvyrobených prototypech Tatry 805 a navícs mechanikem a lékařem. Do roku 1964 projelipostupně některé státy Blízkého východu,monzunové Asie, indonéské a japonské ostmiroslavzikmundMiroslav Zikmund v Českém centru v Košicích u fotografií H+Z, 18. 10. 2006; foto Radovan KoderaJiří Hanzelka a Miroslav Zikmund (vpravo) na ostrově Chinchas v Peru v r. 1949. Fotografoval Eduard IngrišV sobotu 14. února oslavil neuvěřitelné90. narozeniny Miroslav Zikmund – cestovatelskálegenda. Narodil se v Plzni v roce1919 krátce po vzniku čs. republiky v rodiněželezničáře a obě okolnosti silně zapůsobilyna formování jeho osobnosti. S historiía rozvojem tehdy mladé nadějné republikybyl spjat citově, železničářská krev v němvzbuzovala cestovatelské nadšení a touhupo poznání. První cestu – na režijní volnoujízdenku – absolvoval v 17 letech vlakema s mladším bratrem dojeli do nejzazšíhokouta Československa, do podkarpatoruskéJasini. Už tehdy si vedl cestovatelský deníka v něm pečlivé záznamy z cesty i poznámkyo pořízených fotografiích.Se svým souputníkem, celoživotnímparťákem a cestovatelským dvojčetem JiřímHanzelkou se seznámil již v prvních dnechpo nástupu na Vysokou školu ekonomickouv Praze na podzim 1938 a brzy se pustili dopřípravy cesty po pěti světadílech.inzerceobrázky z přítmí zámeckých knihovenO Zahradě zdraví (Gart der Gesundheit)jsme před třemi lety už ve <strong>Tvar</strong>u psali, a takjen ve stručnosti zopakujme, že se jednáo dílo vydané tiskem poprvé v roce 1485. Zaautora Zahrady je považován Johann Wonneckevon Kaub (kolem r. 1430 až 1503/4),osobní lékař kurfiřta Friedricha I. Kniha jekompilací z děl „různých slavných doktorů“a obsahuje farmaceutické recepty léčiv získávanýchz rostlin, zvířat a minerálů. Vyšlamnohokrát – jen do konce 15. století se objeviločtrnáct „pirátských“ vydání, která vždydoprovázelo okolo čtyř stovek velmi kvalitníchdřevořezů, přisuzovaných ErhartuReuwichovi. Dílo samo mělo i velký význampři utvářené novodobé němčiny. Latinskávydání vycházela pod názvem Hortus sanitatisa stala se na dvě staletí biblí přírodovědců.larovy a převážně asijskou část tehdejšíhoSovětského svazu. Na svých cestách pořídilistovky tiskových a rozhlasových reportáží,natočili desítky krátkometrážních a několikcelovečerních dokumentárních filmů a nafotilidesetitisíce záběrů. Ve statisícovýchopakovaných nákladech vydali postupně 12obsáhlých a literárně hodnotných cestopisů(ten jedenáctý vyšel až po r. 1990, dvanáctýv prosinci 2008). Jejich cestopisné dokumentárnífilmy patřily k nejnavštěvovanějšímcelovečerním filmům promítaným v čs.kinech.Po okupaci Československa v roce 1968byli profesně i existenčně persekvováni.Společenské rehabilitace se dočkali až poroce 1989 – začaly se vydávat a prodávatjejich knihy a filmy, Tatra 87 z první expedicese vrátila v Národním muzeu z depozitáředo expozice. Oba cestovatelé se opětstali součástí společenského a kulturníhoživota, začali se objevovat znovu na stránkáchnovin a časopisů i v rozhlasovýcha televizních pořadech.Jiří Hanzelka v únoru 2003 po dlouhénemoci zemřel. Miroslav Zikmund žije veZlíně a navzdory svému požehnaném věkuněkolikrát do roka s partnerkou Mariívyjíždí poznávat exotické země, kde ještěnebyl, nebo se zvídavě vrací na místa, kterákdysi navštívili s Jiřím Hanzelkou. Stáleaktivně sleduje společenské dění, ale předevšímsoustavně pracuje na katalogizacisvého a Hanzelkova díla pro Archiv H+Zzlínského muzea. V loňském roce dokončilposlední společný a dosud nepublikovanýrukopis knihy Past na rovníku, který se takstal zatím poslední vydanou knihou dvojiceH+Z.Miroslavu Zikmundovi k jeho narozeninámpřejeme do dalších let hodně zdraví,dobré nálady, mnoho energie a cestovatelskýchzážitků…Martin Langertvar 04/09/14
důmyslný rytířautor quijota ivan matoušek /4XXXII.Příštího dne společnost dorazila do hospody,kterou Quijote se Sanchem již jednou navštívili(viz. XVI. a XVII.). Hostinský se ženou,dcerou a Maritornes je poznali. UtrmácenýQuijote ihned ulehl a spal. Ostatní při jídlehovořili o jeho bláznovství. Hostinský nechápal,jak se lze pomátnout z rytířských románů,které jsou nejlepším čtením, načež přineslněkým zapomenutý kufřík se třemi knihamia popsanými lístky. Farář chtěl dvě knihy plnénesmyslů spálit a jednu jako skutečnou historiiponechat. Hostinský namítl, že románybyly vytištěny se svolením Královské rady a žesám by s pálením postupoval opačně. Doroteia Cardeniovi připomíná Quijota. Nicméněk údivu Sancha uznává, že dnes již potulnýchrytířů není. Farář mu knihy ponechal. Sanchouvažuje o návratu k rodině (podle výsledkuvýpravy do Micomiconu). Všechny zaujmePovídka o nevhodně zvědavém (na lístcích),takže se ji farář rozhodne přečíst.XXXIII.Ve Florencii žili významní šlechtici Anselmoa Lotario, nazývaní dva přátelé. Anselmo sivzal krásnou a ctnostnou Camilu, leč pojalúmysl její ctnost vyzkoušet. Požádal o toLotaria, který se mu jeho šílenou touhu popoznání marně snažil pádnými argumentyrozmluvit. Nakonec se tedy odhodlal ke lsti,a aniž by Camilu sváděl, tvrdil, že ho odmítá.Anselmo je pozoroval klíčovou dírkou, a takLotaria usvědčil ze lži. Ten se zastyděl a slíbilpříteli vyhovět. Pošetilý manžel svým chovánímnaplňoval verše znamenitého básníka:z ke modrého kafi baruVe smrti já hledám žití,v nemoc zdraví nechť se změní,svoboden chci do vězení,ve zdi průchod toužím míti,věrnost žádám ve zrazení.Osud můj však jinak velí,vždyť mi málo slastí chystá:pro mé blaho není místa.V touze své že tak jsem smělý,i co mám, ztratím dojista.Odjezdem za venkovským přítelem vytvořilpro Lotaria takové podmínky, že se do Camilyopravdu zamiloval.XXXIV.Camila, nenacházející u Anselma pochopení,se Lotariovi vzdala. Po návratu byl Anselmoke své spokojenosti Lotariem ujištěno počestnosti své ženy. Nyní už jen Všetečkachtěl, aby na ni zrádný přítel jako na Chlorispsal oslavné verše. Ty se zasvěcené nevěrnicilíbily, a dokonce to mohla před manželem(tvrdil jí, že je Lotario do jakési Chlorisopravdu zamilován) říkat nahlas. SlužebnáLeonela o hříchu své paní věděla, utěšovala jii povzbuzovala a sama si teď do domu vodilamilence. Jednou ho Lotario zahlédl a v žárlivostiusoudil, že se jedná o dalšího milenceCamily. Aby se jí pomstil, pravil Anselmovi,že se může z úkrytu v pokladnici přesvědčito nevěrnosti své ženy. Ovšem vzápětí svéhočinu litoval, přiznal se k němu Camile a ta muřekla o milenci služky a navíc vymyslela, jakjeho unáhlení napravit. V pokladnici sehrálas ním a Leonelou takové divadélko, že ukrytýmanžel (údajně opět u venkovského přítele)byl ve věrnosti své manželky utvrzen (chtěladokonce svádějícího Lotaria zabít, načež sesama trochu poranila).XXXV.Farářovo čtení přerušil boj s obrem (spícíQuijote rozsekal šavlí měchy s vínem). Sancho,ač nespal, hledal obrovu hlavu, neboťvěřil, že mu dopomůže k panství. Quijotepoklekl před farářem v domnění, že klečípřed princeznou, a pravil (k radosti Sancha),že jí obr už neublíží, načež únavou zase usnul.Farář slíbil zuřícímu hostinskému uhraditškodu a Dorotea slíbila Sanchovi hrabství.Pak farář pokračoval ve čtení novely. Všeobecnáspokojenost byla narušena, kdyžv noci Anselmo zahlédl prchat od Leonelymilence. Chtěl služebnou zabít, a proto munakonec slíbila, že se ráno doví něco důležitějšího.Zamkl ji, vrátil se do ložnice a všechnořekl Camile. Ta, když usnul, utekla i se šperkya penězi k Lotariovi, který ji odvedl do klášteraa sám zmizel z města. Služebná uteklapo prostěradle oknem. Když poznal Anselmo,co způsobil, odjel k venkovskému příteli, kdestihl napsat, že Camile odpouští, a zemřelzármutkem, který mu přinesla nevhodnázvědavost. Lotario padl v bitvě, načež Camilav klášteře zemřela žalem nad skonem svéhomilence. Farář by novele, jejíž formu považovalza zdařilou, věřil, kdyby v ní byl tak pošetilýne manžel, ale nápadník.XXXVI.Do hospody dorazil don Fernando s Luscindou(unesl ji z kláštera) a doprovodem,všichni zamaskovaní. Před jejich příchodemse stihla i Dorotea zamaskovat a Cardenioschovat. Postupně se však všichni poznali.Fernando nakonec přijal Doroteu za svouženu (dobře se vyjadřovala, poutavě vyprávělao svém neštěstí) a Cardenio již mohl býts Luscindou. Plakalo se štěstím, jen Sanchoplakal z žalu, že Dorotea není princeznouMicomiconu.XXXVII.Když tu novinku řekl vzbudivšímu se Quijotovi,ten tím nebyl překvapen, neboťví, že je zde vše zakleto. Mezitím farářostatním vyprávěl, jak lstí dostali Quijotaz Peňa Pobre, načež se rozhodli, že Doroteasvou úlohu dokončí. Tu vstoupil Quijotejiž ustrojen a s helmou Mambrinovou nahlavě a sám Dorotei vysvětlil, že se v prostoudívku změnila z rozkazu čaroděje, jejíhootce. Ona tvrdila, že je stále princeznou. Dohospody dorazil otrok doprovázející maurskoukrasavici Lelu Zoraidu (Marii), kteránerozuměla španělsky. V čele slavnostnívečeře sedící Quijote pravil: Uvažme, jakpodivné věci zažíváme. Kdo vstoupivší dotohoto hradu by poznal, že paní po mé levicije královnou Micomiconu a já že jsem rytířSmutné Postavy, jehož sláva jde světem?Potom duchaplně porovnával vědu s válečnictvím,které jako cestu k míru plnounebezpečí hodnotil k radosti přítomnýchšlechticů výše. Odříkání je studentům vynahrazenojejich pozdějším vlivným postaveníma přepychem.(pokračování příště)Většina časopisů, i těch s delší výrobnílhůtou, již předvedla letošní první číslo,a tím i záměry, kudy se chce dále ubírat,případně co je s časopisem nového.Podívejme se, pevně usazeni u kavárenskéhostolku, na některé z nich.A2 ohlásila již v prosinci loňského rokuzměnu periodicity a rozsahu – přestává býtdvaatřicetistránkovým týdeníkem a stáváse čtyřicetistránkovým čtrnáctideníkem.Charakter a zaměření zůstalo nezměněno,jen z toho náhlého ztloustnutí jakoby časopis trochu znervózněl a ulevoval siděrami, kde se dá. Přehled kulturních akcí,ale i zajímavých TV programů se protáhlna čtyři tiskové strany a umístěn uprostředaspiruje na to, aby byl vyňat a přimagnetovánna lednici. Hezký nápad, ale... já to asidělat nebudu. Ani dvoustránka plná autíčekv prvním čísle a něčeho jiného v dalšíchplus zcela textu zbavená titulní strana měpříliš nenadchly – nevím, zda tyto výtvarnéambice souznějí s možnostmi papíru, spíšene. Dojem boje s prázdnými stránkami dělái další hluché místo, totiž druhá stranazaplácnutá velkorysým Obsahem čísla(opravdu je pro čtyřicetistránkový čtrnáctideníknezbytný takto přesný rozcestník?)a inzercí na vlastní předplatné (ta se ještějednou objeví i na straně poslední). Přibylacelostránková rubrika Odpor a glosy redaktorůpod vtipně mnohoznačným názvemEskalátor. – Obé podtrhuje dlouhodobousnahu A2 o asertivní novinařinu, která sezaměřuje na žhavá témata, podstatná profungování kulturních a vzdělávacích sfér;výběr témat většinou míří do černého – cožse např. Literárním novinám, které majírovněž ve štítu kulturně-politické zaměření,příliš nedaří. Napadá mě, zda rubrikouinstitucionalizovaný periodický odpor jevlastně ještě odporem – ale to je spíš věcdiskuze než této glosy. Přejme Ádvojce donového roku více písmen, sílu mít tužkystále ostře ořezané a také ať se v nové situacizabydlí a co nejlépe využije těch několikavýhod, které se nabízejí (zpomalení tempaa stránky navíc).Literární noviny byly – počínaje číslem 4– opuštěny šéfredaktorem Jakubem Patočkoua prodány obchodní společnosti Právo,solidarita a informace. Nový šéfredaktorZbyněk Fiala přišel z redakce týdeníku Ekonom.Hodlá prý Literárky zatraktivnit. To jedobře. Ohyzdné a neatraktivní jsou dlouháléta. Vzhledem k výše uvedenému se všakobávám, že o literaturu v nich opět nepůjde– spíš o politiku, zase z nějaké jiné strany.Host po Novém roce překvapil novým formátema grafickou úpravou; „lesklý euroformát“už neodpovídá charakteru dnešníholiterárního či kulturního periodika, vysvětluješéfredaktor Miroslav Balaštík v úvodníkuletošního prvního čísla. Aha. Zapátrejmetedy, co má být onen charakter dnešníholiterárního či kulturního periodika, kterémuchce nový nelesklý neeuroformát Hostaodpovídat. V jedničce jako by Host vsadilna zlaté mediální pravidlo lidi zajímá to, coznají. A tak místo aby časopis v moři písmena knih něco hledal, třídil a nacházel (a takyriskoval), bere zavděk „celebritami“, které jižpředtím nasvítily jiné reflektory – servírujenové podrobnosti o životě a tvorbě laureátůOrtenovy ceny Jaroslava Rudiše a PetrySoukupové, nepohrdne tématy stokrát promrskanými(krize české literatury, čekánína velký román – pravda, tentokrát v Estonsku),ba ani pravidelná dávka emocí (návyková?)Trávníčkova Románového zápisníkunevypadá, že by měla v plánu kdy vykliditpole. Mimochodem, odpočinek by možnázasloužilo i vášnivé povídání o víně bořetickéhopána s koštýřem – po jistou dobu tobylo milé, teď už to ale trochu začíná zavánětdeliriem. A máme zde i výtvarno (věkemprověřené a zaručeně hodnotné fotografieJosefa Sudka), nově vykázané z potištěnýchstránek do jakési vnitřní fotografické přílohy(ó, jak dnešní), a máme zde i židličky, resp.háčka, známkující knihy jako v denním tisku(to je nepochybně ještě dnešnější a MirkemBalaštíkem v editorialu též šalamounskyzdůvodněné). K útěše mi zbývá Vít Slíva sesvými tradičně dobrými básněmi, hrdinnéa nevděčné úsilí Radka Fridricha, mistránkadílenského Hostince, určeného pro začínajícíautory, a naděje, že si přece jen trochu počtuv některé z těch oháčkovaných recenzí. Přiznávám,že první číslo Hosta mě docela otrávilo.Obrázek na obálce by se snadno mohlstát hrozivým symbolem konců české literatury:Barvou posprejované ruiny, za nimižpřísně vykukuje Jára Rudiš...Psí víno – že prý je nebo bude vepsí, psalve své glose na ministerském Portálu českéliteratury (www.czlit.cz) Vladimír Novotnýkrátce poté, co s několika dalšími osvědčenýmiredaktory opustil psívínovský redakčníokruh. Bez Vladimíra Novotného,Michala Šandy, Radima Kopáče a JaroslavaKovandy tedy vepsí? Neviděla bych to, vašnosti,zas tak černě. Těžiště Psího vína leželovždy hlavně v poezii, ukázkách z tvorbyautorů bez ohledu na jejich zavedenost.V tom se nic nezměnilo. Omlazená redakces vervou loví v neprobádaných vodách a máodvahu tisknout i to, co by uměřený občansnadno nazval ptákovinou. Vždy je zajímavějšíurčitá průkopnická nevycválanost nežkultivovaná šeď, která možná neurazí, aletaké většinou nic moc zajímavého nepředvede.Pokud se o některém z časopisů dá říci,že aktivně vyhledává nové neznámé autory,je to určitě Psí víno. V tom smyslu alespoňtrochu zaceluje trhlinu po časopise Iniciály,která vlastně od jeho zániku ve spektruliterárních časopisů neustále zeje. Ne že byse na Psím víně nenašla ani jedna moucha,sympatické však je, že časopis se netváří,jako že sežral všechnu moudrost světa, jenabitý energií a dobrou vůlí sám sebe hledata zlepšovat.Božena SprávcováGrand Biblio. Symbolickým výstřelem z dělaoslavil vstup do třetího ročníku časopisuo knihách ze všech stran jeho šéfredaktor JaroslavCísař. Stačí posledním dvoučíslemprolistovat a je jasné, že i v letošním rocezůstane vše při starém. Jde v podstatě o časopisinzertní, v němž reklama nemilosrdněválcuje vlastní publicistiku, a tak se nabízíneodbytný pocit, že vydavatel – nakladatelstvíGrand princ, a. s. – titul věnující se literatuředo své stáje zařadil sice z důvodů prestižních,jinak však k němu přistupuje stejnějako k jiným svým tiskovinám, zaměřeným(namátkou) na oblast motorismu, bydlení čizdraví a wellnesu. Všudypřítomná reklamaje nutné zlo dnešní doby, a proto nad nísnad lze přimhouřit oko, stejně jako nadsnahou o hledání atraktivních osobnostímimo vlastní literární provoz (v č. 1–2/<strong>2009</strong>se zpěvák Dan Bárta dušuje, že na filmy časnemá, ale na přečtení dobré knížky si honajde vždycky). Co mi na Grand Bibliu vadípředevším, je tezovitost jednotlivých článků(často navíc doplněná nechtěnou pachutínemastných neslaných píárek) a zjevný příkaz„Buďte struční!“, nutící pisatele referovato příslušné problematice povrchně. Totéžplatí o rozhovorech – jakkoliv jsou vedenys lidmi majícími co říci, omezují se na párotřepaných otázek, dávají respondentovimálo prostoru, působí dojmem hektickyvyráběných pásových prefabrikátů. Místypřipomíná Grand Biblio ve svém strachuz delších textů až bulvární plátky. Co jinéhoříci k úvodnímu dílu seriálu o životě a tvorběVladislava Vančury, k stránkovému článkuo velikosti cca tisícovky znaků, doprovozenémudvěma fotografiemi a hned třemi (!)mezititulky? Stať, jež by v jiném periodikuvyšla souborně, tu bude uměle natahovánado celoročního seriálu a rozsekávána nainformační prvočinitele. Šéfredaktor Císařmá určitě dobrý úmysl, nechybí mu anidobré nápady a „čuch“ na zajímavá témata,je však příliš svázán požadavky nakladatele.Grand Biblio tak zůstává sotva na půl cesty,nemalý potenciál se rozplývá v moři nutnýchúliteb.Michal Škrabaltvar 04/09/15
Change language