Tvar 4/2009

eletrieděj a mezeraPetr KrálZápletka sama se před námi tu a tam vynoříz davu; většinou bohužel jen proto, abyv něm tím lépe zmizela. Často všechnoskončí, sotva se to rozjelo; provalí se, žesemafory na městských křižovatkách čistív noci smetáček vystrčený z náklaďáku– než se to ale řekne, je ze smetáčku pouhýpahýl. Málem jako by to svět jen zas a zaszkoušel, stejně na nás jako na sebe. Sami tokolikrát ani nerozjedeme, každý začátek jetěžký, ale začátek vyprávění – někdy pouhévěty – často ze všeho nejvíc; řekneme si, žeby to snad stačilo vzít podle abecedy, jenžeA ztuhlo, B pajdá, C sotva chodí a od D doZ to jde od desíti k pěti, až k definitivní nule.Začátky neposedí, jen přilétnou jako ptákpro hrst zrní, už zas mizí v dálce, některé sevracejí, aby znovu frnkly; desetkrát, stokrát.Vrací se i zpráva, kterou jsme úspěšně vyslalido světa, odeslaný dopis k nám za větrnéhoodpoledne vlétne zpátky vikýřem nebo honevědomky píšeme znovu, znovu vytáčímečíslo a říkáme tomu na druhém konci drátutytéž věty, na něž odpovídá stejným bláboleníma které pro opilost znovu neslyší.Nebudem si jednou jistí ani tím, že jsmenevzali po druhé týž jed a neklepeme podruhé u téže nebeské brány, stejně mlčenlivéa zavřené jako po prvé?Zdviž v metru se rozezvonila, budemeodjíždět. Všichni zpozorněli, než si ale stačímedát pohov, znovu stojíme; o patro výšnebo o patro níž, račte klesnout s dechemnebo zhluboka vydechnout, výlet je u konce.Dál se jde pěšky; znovu si připomenoutjméno, datum narození, vystoupat schodya vyjít ven. Stmívalo se; když jsme vcházelina náměstí, stál na něm jen opuštěnýmalířský stojan s náčrtem posledního odpoledníhomraku, v pozadí dva černoši rychlenatírali na žluto poslední z velké haldy židlía docela v koutě, už ve tmě, kadil bůhvíjakejpřežranej pes. Nikdo tu nečekal, jen náhlepřistižená scéna náměstí jako po rozevřeníopony, málem se rozezněl i divadelní zvonek.Někde se přitom určitě něco dokonaloa stalo, stačí se trochu zaposlouchat domumlání natěračů nebo do šumu v bistru,které míjíme na rohu: i tady se mluví jenomo tom, jako všude jinde.Něco se stalo, to je jisté, jenže kde a co?Jako obvykle, samosebou: někdo někomuněco řekl, v pivnici nebo v sakristii, ten totak nenechal, snad se dokonce splašil a šelpo prvním kladivem, plivnul na něj neboho postříkal hadicí. První se nedal a vyvedldruhého na most, vyplách mu navždy kbelík,možná zprznil sestru, prostě se pomstil;přišli pak policajti, kteří našli kbelík, snaddokonce prázdnou místnost, protože sestrase mezitím vdala, nasedla na jiného dřív,než vyšel z aleje, v týž den, co bratrovischramstli varlata, podle jiných rajčata, doposledního kousku. Zamotaná aféra bezkonce, plná tíživých stínů a mátoh z masaa kostí; nemyslitelná za Stalina, to se ví, aniza Chaplina. Bohužel se dál lze jen dohadovat,kde má začátek a konec, kde poslézepřistála a kam vnikla, jaké v ní padlo rozhodujícíslovo a kudy se od něj táhne až k nám.Co volal Vošický, když ulicemi New Yorkudorazil sám až k přístavu a uviděl milovanouvystoupit na nábřeží? Žínko? Boženko?Nebožko?Naše dopisy se vracejí bez odpovědioknem, papír, který kdysi začal kolovatpo třídě, od prvních, někdy posledníchlavic směrem ke středu, k nám zato dodnesnedošel, marně ho vyhlížíme s toužnedočkavostí, s níž v novinách hledámerozuzlení záhadných případů, o nichž setak nadějně rozepsaly před týdnem nebopřed dvěma roky; pokud se navždy nepropadnoudo ticha, vyplují znovu krátce nadhladinu jen v podobě zdrženlivé zprávy,jako podzemní pramen, jenž nám chcepřipomenout, že kdesi dál proudí bez nása nechat tak pro nás zblednout slunce dal-písmenem a jako po promítání grotesekvidíme na ulici samé gagy. I Harold Lloyd,když jeho filmy začly vydělávat miliony díkbrýlím s obroučkou ze želvoviny – a bezčoček –, které v nich začal nosit, se rozzářípři zjištění, že je jen poslední v dlouhé řadě:„Jistý korespondent mi nedávno napsalz Pekinu, že Číňané nejen už před tisíci letynosili brýle ze želvoviny, co znak důstojnosti,ale že je běžně nosili také beze skel.“Tušíme, že i za závěrečným pádem oponyv divadle, po skončeném představení, ještěnásleduje další, při němž se opona zvolnaoddělí od stropu a snese se na zaprášenouscénu; jen to, že nás z divadla všichni tlačíven – biletáři i druzí diváci – nám zabráníse tu zdržet a druhý pád opony spatřit, tímfatálněji, že k němu může dojít až za léta poprvním (princip přetaženého drátu; i tense někdy prověsí natolik, že začne téct ažpo létech zatížení). Všichni jsme zato, tose ví, viděli aspoň před pádem věcí samýchodpadat od jejich masy menší zlomek, jenžjako by příští pád hlásil svým a přitom sámnabýval masy a povahy – snad i významu– samostatné věci: konec klarinetu klesádo kanálu před zbytkem nástroje, kapkavyběhlá z upuštěné láhve se tříští o dlažbuchvíli před láhví.Varianty na totéž téma nedohledně hloubenéjemnými odstíny, jež k němu přidávají,a vrstvené na sebe na způsob ruskýchpanenek, až se z té poslední – a největší– konečně roztlemí celá, zřetelně viditelnáPravda. Od slůněte vyraženého na školnígumě až po slona Nekonečna, v jehož tělese spolu všechno hemží – tvé křehké brýles mým krvavým biftekem, daleký strom sesklenicí pastisu, již k němu zvedáme, skutečnádomovnice s fiktivním reklamnímsloupem, jemuž se vyhýbá cestou z bistra.Rural Blues a v závěsu za ním i Urban Blues,za osamělým saxofonistou, jak s nástrojemu úst pomalu prochází davem k prázdnémubrooklynskému mostu – stmívá se – pakaspoň zástupy těch, co na sluncem rozzářenékolonádě cumlají náustky konýveks vlažnou minerálkou. Saxofonista sám,jak jinak, vsouvá svou ruskou panenku dojiných, každé pořádné sólo, říkal jeho kolegaaltkař, je jako líčení života venku, na volnémvzduchu, jímž jsme si střídavě v Sing-Singukrátili pusté neděle. Jak teď sedí v křesílkučističe bot – nebo na otočné židli v barbershopu– a živnostník mu líčí svůj nedávnýtanec s policajty, saxofonista mu do tohovstoupí vlastním monologem (pouzdros nástrojem odpočívá v koutě), vyprávío učitelce, která na výletě vedla neomylněsvěřenky na dno propasti, pak i o něžnýchservírkách, které jsou anděly nočníchnáměstí, a o tichých jeptiškách, které se ponich rozprchávají jak vrabci.Jenže co naplat: zatímco situace se stavído řady, zápletka se z nich neskládá; den jeslunečný, ale hlubina dne je chladná. Hlubinadne, nebo spíš její dno: „le fond de l’airest frais“. Dno bezedného dne, nedohlednépodsklepí prázdného domu, jímž je slunná,ale už trochu chladná neděle z počátku podzimu.Co se tu, na tom nespatřeném dněskrývá? Konec města a velké obory a nakonci, u řeky s přívozem, přívětivá hospoda(do nahořklé a svěží vůně dne se už mísívůně dopékaných sluk), přívoz bez hospodya s nevrlým převozníkem, možná jen holýbřeh s trochou zdupaného listí? Jisté je, žeze dna za sluncem už táhne chlad a my vedni dál marně vyhlížíme zápletku, kteránepřichází; příběh je jako vždycky všudea nikde, kolem nás i v nás a v ničem, na žádnémmístě zvlášť. Uvízli jsme snad osudnějen v mezeře, která dělí jednu situaci oddruhé, začátek vyšetřování od jeho rozuzlenía zjevení prvního proroka v kloboukuod toho, který jde za ním?Už tenkrát, když skončila válka a nám mělkonečně začít život, jako by nenastal očekášíhodne, pod nímž nám zbude jen svěsitrezignovaně hlavu. Mnohdy se tak navícstane v souvislosti s dalším temným případem,s nímž může být předešlý podle některýchtajemně spojen. Víc se však nedovíme,zatímco kulka vystřelená uprostřed nocináměsíčnou zůstala vězet v opěradle židle,z níž jeden z nájemníků sledoval v televiziwestern, někdejší vražda ve vlaku budí dáltytéž otázky: „Nikdo ve vagonu nic neviděla neslyšel, vzdor pěti vystřeleným nábojům.Vrah zřejmě s výstřely čekal, až vlak vjededo tunelu mezi Saint-Raphaël a Napoule.O loupežnou vraždu nešlo, v kabelce obětizůstaly peníze i dokumenty. Nebyly zjištěnyani stopy případného zápasu. Co mohlonarušit existenci tak spořádané ženy, jížbyla mladá učitelka hudby? Stala se obětípochybného vztahu, který pečlivě tajila,nebo příležitostného vraha, jenž vkročil dokupé ,zadaného‘ pro vraždu jen proto, abyspáchal svévolný zločin bez motivu?“I ze svého vlaku, když za jízdy vyhlédnemeven, zachytíme většinou jen signálnebo výstražné znamení, k nimž pak marněčekáme pokračování; žádné už nebude,pokaždé se vrátíme k témuž horkémupoledni a do téže vylidněné vsi, kde starýWilliamson přechází ulici, aby jedním pohybemvsunul jutovou obálku – možná jenholou střešní tašku – do štěrbiny v cihlovézdi pošty. Už jen tím, že jsme zachytili tensignál bez dovětku, se nám zjevně dostalozvláštní šance a cti; nestačilo zvednouthlavu o chvíli později, abychom se s nímnavždy minuli? Někdy, při průjezdu neznámýmměstem, ji zvedneme právě ve chvíli,kdy někdo rychle mizí za rohem; jindy sotvavejdeme do kavárny, když z ní někdo ve spěchuodchází. Je to snad tentýž člověk, mákdesi s tím prvním aspoň tajnou schůzku?Ještě dnes, nebo až za pět let? A v kterépomuchlané lampárně, na jakém zběžněnačmáraném peronu? Nic nám naneštěstíneříká, zda tentokrát jde o pravou stopu,natož co všechno nám uniká, když ji nesledujeme.(...)K některým situacím, pravda, se místopokračování aspoň přidávají jiné, které jsoujejich novou podobou. Ne dalším rozvinutím,ani jinou verzí, která by v nich odkryladosud nezřené aspekty; nové situace jsouprávě jen reprizou starých, nebo nanejvýšjejich novou inscenací: opakováním téhožposelství. Změna kulis a kostýmů je přitomněkdy tak radikální, že za nimi původní situacihned nevidíme; už po čase ale pokorně zjistíme,že to je zas jen ona, věrná stará známá,již nová podoba oproti původní jen trochuposunula. Místo kolečka salámu, které sepři náhlém rozsvícení v posluchárně valilozvolna středem fyzikářovy lysiny, sjíždí teďstejně zvolna diváku z protější tribuny pohlavě hokejový puk; také spolužák tleskajícízničehonic dědovi, jenž před koncertemklade hudebníkům noty na pultíky a o němžjsme mu řekli, že to je sám velký dirigent,je pouze novým vtělením toho, který nahodinách spal a nechával se budit, jen kdyžfyzikář udělal nový vtip, aby se mu poslušnězasmál s ostatními – toho, co se pak do obecnéhoticha rozchechtal i tehdy, když ho prozměnu vzbudili, protože byl vyvolán. Mírněposunutá druhá situace tvoří s první toužsesterskou dvojici jako obrázky ve stereoskopu,tak jako těm má zdvojení dát situacijen větší relief a umožnit nám ji lépe spatřit,snad i lépe číst její poselství.(...)Jestli se občas věci, situace a lidé k soběslétají zdálky a ve shodě s úslovím o vzájemnépřitažlivosti protiv – havran usedávprostřed náměstí vedle cáru novin, mořskásasanka uléhá na břeh k odloženénůši –, většinou mají spíš sklon k hromaděnía k řazení do front podle příbuznostia zásady „vrána k vráně sedá“, jako ze seboutáhnou slovníkem slova s týmž začátečnímvaný mír, ale rozzela se právě jen bezednámezera. Jeden tehdy vyšel z domu před cizívojáky a řekl: „Konejte svou povinnost, jsemautor Růžového kavalíra.“ Dali mu pokoj,ani mu neprohledali dům, jako by pochopili,že je už tak jako tak v rozvalinách. Druhýse objevil na prahu jen proto, aby se mlčkyvzdal; skolili ho bez ptaní jednou dobřemířenou ranou, dostalo se mu jen pochybnévýsady být první troskou v budoucí poušti.Dodnes se zdá, že žijeme v intervalu mezitěmi dvěma výstupy, mezi obřadnou úklonouautora Kavalíra a strohým gestem toho,jehož hudba sama už sestává jen z pár holýcha třaskavých, výstřelům podobných tónů.Zatímco první se vrací do vily, pozorně seholí, kropí si tvář kolínskou a otvírá šampaňské,odhodlán jak to půjde zapírat sámpřed sebou, že napříště předem pobývá vevile jako v hrobce – a vjíždí v ní do jara jakov pohřebním voze –, výstřel, který ukončilživot toho druhého, rozsvěcí ve slunečnémdni bílou zář díry v paměti, prázdné stránkyslavnostně rozžaté prachem, jímž se začínápokrývat. Zdědili jsme po obou, ale jenticho společné přestávky; náš vlastní důmje napříště postaven z trosek.•Nic se nezmění ani tím, že zápletce vyjdemevstříc a vydáme se za ní do světa, do jinéhoměsta a osvětlení. Spolu s námi se přesunei osudná mezera, zatímco se blížímek Americe, ta se od nás vzdaluje; stojímepak na neznámém náměstí jako na prázdnémjevišti a než se večer slunce snese nadobzor jako deus ex machina, zápletka násmíjí nepoznána v kterémkoli z aut, kteráscénu křižují všemi směry najednou. Tichozející mezery nás čeká i na klidném bulváruu kraje městského středu, kde se jenobčas rozšumí místní trh a kde teď, v předvečerdušiček, je jen tím hlubší klid, že tuza stmívání shořel velký mercedes zanechanýu chodníku cizincem, jenž chtěl prozkoumatbeze svědků hotely v sousedství.První kramáři zvolna rozkládají své stánkyse svíčkami a věnci – ti nejpředvídavějšíje možná už zas balí –, světla jejich lampi okolních luceren opřádá lehká mlha, kdosijí pronáší lať nebo provádí psa, někdo teďdokonce zadýchaně přibíhá, chvatně se proplétámezi stánky a znovu zapadá do noci,jako by někoho pronásledoval, nebo spíšfoto Martin LangerPetr Král (nar. 1941) od roku 1968 žil veFrancii, nyní pobývá opět v Praze. Publikovalřadu knih básnických, prozaických a esejistickýchčesky i francouzsky.tvar 04/09/16