Tvar 4/2009

RECENZEPROVOKATIVNĚ CHMURNÁPODOBENSTVÍHaruki Murakami:Konec světa& Hard-boiled WonderlandPřeložil Tomáš JurkovičEuromedia group – Odeon, Praha 2008V pořadí pátá u nás vydaná próza HarukiMurakamiho nazvaná Konec světa & HardboiledWonderland je i v kontextu literárnítvorby tohoto současného japonskéhospisovatele mimořádná. (V češtině dosudvyšly tituly Norské dřevo, 2002 a 2005; Najih od hranic, na západ od slunce, 2004; Kafkana pobřeží, 2006; Afterdark, 2007). A tozejména širokým záběrem žánrově zdánlivěneslučitelných a významově nesourodýchmotivů.Hlavním protagonistou obsáhlého románuje pětatřicetiletý muž, řadový kalkulátor,zabývající se kódováním počítačových dat.Čtenář je nejdříve konfrontován s dennírutinou tohoto typického konzumentamoderní doby, který má svou práci, svouwhisky, své oblíbené filmy, literární autory,hudebníky, své holky na jednu noc. Mít svůjklid – takové jsou vyhlídky a přání hrdinyrománu směrem do budoucna. „…budu bezproblémů žít a učit se řecky a na cello. (…)Odjedu do hor a tam budu sám samojedinýcvičit a cvičit (…), možná bych si dokonce mohlkoupit v těch horách nějakou chatu. (…) Tamsi budu číst, poslouchat hudbu, pouštět si navideu staré filmy a vařit.“ V důsledku pečlivěpromyšlených plánů svého nadřízenéhoprofesora je však bezejmenný hrdina o svouvizi tiché existence v ústraní připraven. Anižby cokoliv tušil, stává se obětí jeho pokusů,které mu postupně změní život od základů.Uveďme hned na úvod, že příběh sámskýtá mnoho různých interpretací, jak toostatně uvádí v doslovu i Tomáš Jurkovič,který román do češtiny přeložil. Jedenz několika plánů díla upomíná čtenářek literatuře science-fiction. V souvislostis Murakamiho románem jako celkem byvšak takové žánrové vymezení bylo doznačné míry scestné a limitující. Osobněvnímám celou škálu ireálných prvkův autorově vyprávění především jako mnohoznačná,provokativní a nejednoznačnědešifrovatelná podobenství současnéhopřetechnizovaného světa, v němž je člověk– a zde i hlavní protagonista románu– zbavován vlastního ega, vlastního já,dokonce i vlastních vzpomínek, aby splnilúkol, který mu byl kýmsi zadán. Anižby tušil, jaké to pro něj bude mít následky.„Proč jsem ale musel opustit svůj starý svět?(…) Něco, nějaká síla mě sem seslala. Sílaabsurdní a síla brutální. Kvůli ní teď ztrácímstín i svou paměť, kvůli nim mě má opustiti duše, kterou v sobě mám.“ Svéprávná svobodnábytost se před zraky čtenáře měnítéměř v loutku. Ztrácí vlastní vědomí,vlastní „stín“ – tedy samou podstatu sebesama. Přichází pozvolna o nedokonaloustránku svého lidství, aby mohl žít ve fiktivnímměstě, které je utopickou metaforounového „dokonalého“ světa, v němž slovyautora „(…) nikdo s nikým o nic nebojuje. (…)Nikdo nenaříká, nikdo se ničím netrápí. (…)Všichni jsou spokojeni a žijí si v klidu a míru.(…) Je to proto, že v sobě nemají žádnou duši.“Taková je podmínka i daň, kterou člověkmusí zaplatit, aby mohl v novém světě „být“– sice zbavený bolesti a utrpení, ale obranýi o možnost milovat. Zde spatřuji autoremdo krajnosti vyhrocenou vizi budoucnosti,pramenící z obavy, jakým směrem se současnýcivilizovaný svět ubírá a jakými hodnotamia principy se řídí.Bezejmenný protagonista románu čelímnoha úskalím, někdy téměř „nejapným“,ale též skličujícím mystifikacím. Je vedendo slepých uliček, aby z nich pak sám nebos pomocí druhých hledal sebezáchovnávýchodiska. Je to jistý druh iniciační cesty,kterou hrdina podstupuje, a vystavovánmnoha překážkám chvílemi bojuje o holépřežití. „Když mi vzali stín, jako by s nímněkam zmizely i vzpomínky na starý svět. (…)Mně se to zdá zvrácené, i celé tohle místo. Člověkbez svého stínu nepřežije a stíny nemohouexistovat odděleně od lidí. A přesto jsme seteď octli každý zvlášť.“ Za vším, co se v dílčíchepizodách příběhů odehrává, je skrytomnoho obtížně vysvětlitelných záhad. Kdojsou ti pokoutníci, kódmani, o nichž sev románu mluví a jimž je hrdina i díky profesorovýmpokusům vystaven na milosta nemilost? Co jsou zač všechny ty bytostibez duše, s nimiž se hrdina románu střetává– například knihovnice, která je jeho pravourukou při čtení snů z lebek mrtvých zvířata do níž se posléze zamiluje?Jednou z četných předností Murakamihorománu je skutečnost, že čtenář v žádnéjeho fázi nemůže odhadnout, jakým směremse bude významově bohatý a členitý příběhodvíjet. Někdy je až obtížné zorientovat sev nelineární expozici dílčích motivů, kterétak či onak pojí nějaká, třeba i dialektickásouvislost. Stejně tak není jednoduché dešifrovat,jaký význam mají některé mystikouzahalené motivy. Můžeme jmenovat čtenísnů z lebky jednorožce, jímž je coby ještěneplnohodnotný obyvatel „nového světa“hrdina románu pověřen. Nebo profesorovypokusy ovládnout lidské vědomí a shromažďovatz nich data do tzv. černých skříněk.Či spalování těl mrtvých zvířat strážnýmměsta, který drží v zajetí stíny některýchjeho obyvatel. Ze strany autora se čtenářžádných jednoznačných vysvětlení nedočká.V tom tkví ostatně i podstata Murakamihofabulace – detailně promyšlené a z pozicečtenáře ne vždy snadno uchopitelné.Pakliže lze tomuto románu něco vytknout,jsou to snad (především v první polovině)zbytečně obsáhlé, doslovné popisy vedlejšíchudálostí – minimalističtější styl naraceby v některých částech textu jistě prospěldynamičtějšímu epickému spádu a přehlednějšínávaznosti klíčových motivů. Celkověmelancholickou atmosféru románu, která jeznakem i mnoha předchozích autorovýchpróz, narušuje snad jen vztah knihovnicea hlavního hrdiny. Příběh hledání dívčinyztracené duše je zdánlivě vedlejší, aleo to více naléhavější linií díla, která předevšímv poslední třetině románu nabývá navýznamu. V konfrontaci s odosobněnýmsvětem, v němž postavy přebývají, působíprotagonistova bezelstná láska ke knihovnicijako zjevení, jako zázrak v tom nejvěrnějšímslova smyslu. Láska je nakonecpro oba jedinou možnou záchranou, jak sizachovat vlastní já navzdory všem, kteří sejim v tom snaží bránit. „Ať se děje co chce (…)rozhodl jsem se (…) vydobýt si své ztracenévzpomínky nazpátek do poslední vteřiny. (…)Musím se zas vrátit k sobě samému, tak jak tomá být. (…) Já se rozhodl přežít, ať se bude dítcokoliv. (…) Zatoužil jsem to najednou vykřiknoutna celý svět. Už se mnou nebudete orat,slyšíte?“ Tento zoufalý křik lze vnímat jakojedno z významných a dnes zvlášť aktuálníchposelství románu – nenechat sebou orata snažit se vést autentický, plnohodnotnýživot i přes četná úskalí a protivenství, kteráto s sebou přináší.Dodejme, že dílo Haruki Murakamiho bylopřeloženo již do šestatřiceti jazyků. RománKonec světa & Hard-boiled Wonderland vyšelv originále už v roce 1985. (Byl oceněn prestižníTanizakiho cenou.) Ponechme stranou,proč vyšel tak zdařilý román v českém překladuaž nyní. Tím spíše stojí za to uvést,jak je i po více než dvaceti letech od svéhovzniku příběh v celé své šíři stále sdělnýa svými vizemi směřovanými k budoucnostibez nadsázky jasnozřivý.Jan JurekCESTA DO HLUBINBOHEMISTOVY DUŠEJana Pleskalová, Marie Krčmová, RadoslavVečerka, Petr Karlík (eds.):Kapitoly z dějin české jazykovědnébohemistikyAcademia, Praha 2007Habent sua fata disciplinae. Nikoliv pouzeknihy, i vědní obory mají své osudy. A proskutečné zájemce mohou být tyto více nežsuchopárným sledem jmen vědců a jejichděl, mohou se proměnit v četbu dobrodružnoua poučnou, ba strhující – srovnatelnous čtením historických románů. Historiebohemistiky, přesněji její jazykovědné části,v tom není žádnou výjimkou. Hodnověrnýmdůkazem budiž monumentální, takřkasedmisetstránková kniha nesoucí názevKapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky.Ač vyšla v pražské Academii, její kolébku hledejmev Brně, respektive na místní bohemistickékatedře, jež se má v posledních letechčile k světu. Dílo mapující historii jednohooboru vzniklo jako společná práce osmnáctičlennéhoautorského kolektivu v čeles prof. Janou Pleskalovou, vedoucí Ústavučeského jazyka FF MU, na základě tříletéhograntu – a je třeba hned na začátek předeslat,že všichni zúčastnění odvedli výbornoupráci, zvláště pak editoři, jimž bylo dátknize výslednou ucelenou podobu, zároveňvšak ponechali autorům volnou ruku,nesvazujíce je nějakým povinným mustrem.Výsledkem je živá ukázka různých přístupůi idiolektů, majících jedno společné: odpovědnýpostoj, zaujetí pro věc a skvělou orientaciv příslušném oboru. (Snad jen mohlabýt kniha opatřena krátkými medailonkyautorů, stejně tak postrádám pro větší přehlednostjejich jména u jednotlivých kapitolv obsahu.)Kniha je uvozena (bezkonkurenčně nejrozsáhlejší)kapitolou pojednávací o vývoji českéhomluvnictví – je příznačné, že právě gramatikasplývá laické veřejnosti s lingvistikounejčastěji, další oddíly se věnují ostatnímlingvistickým disciplínám, od těch tradičních(fonetika či slovotvorba) až po ty nejnovější(matematická a korpusová lingvistika, dostidiskutabilní genderový přístup k jazyku sivlastní kapitolu nevysloužil); každá kapitolaje doplněna přehledem základní oborovéliteratury. Vždy znovu a znovu procházímepo časové ose, urážejíce tu delší, tu kratšíčasový úsek, sledujeme „mikrohistorii“ příslušnéhoodvětví, setkáváme se opětovněs velikány typu Dobrovský či Gebauer, tvořícímistředobody neobyčejně rozsáhlé sítějmen. Pestrost rozličných vědeckých metod,přístupů a teorií si v ničem nezadá s bohatstvímnaší mateřštiny.Opomenuta nezůstávají ani příbuznátémata, ať už jde o vývoj spisovné češtiny– a názorů na spisovnost vůbec (kap. Pravopisa Purismus), přehled význačných jazykovědnýchperiodik a institucí, osudy Pražskéškoly či dějiny slavistiky, oboru bohemisticenejbližšímu. Vzhledem k časovým indispozicímupustili editoři od studie zabývajícíse komplexně zahraniční bohemistikou,namísto ní nabídli pouhou „ochutnávku“v podobě dějin výuky češtiny v Rakousku(ostatně na vídeňské univerzitě se češtinazačala učit dřív než na té pražské). Celkový,jakkoliv stručný, zhutnělý přehled, tu všakpřece jen myslím mohl být podán, jednotlivinao česko-rakouských vztazích působíponěkud osaměle a jaksi nekoncepčně.Kapitoly si ani nekladou za cíl být pracísyntetickou a vyčerpávající (koneckoncůprávě proto je relativní komplexnost a výběrovosttematizována v samotném názvu),spíše chtějí působit jako jakési podloží propřípadná budoucí díla. Závěrečné resuméchybí – a je na samotném čtenáři, jaké shrnutísi udělá. Jen sotva však nepostřehneono šestisetleté kontinuum (jakkoliv místypovážlivě ohrožené), onen oblouk klenoucíse od prvních jazykovědných spisů a mluvnicaž po moderní lingvistické disciplíny(je zvlášť potěšující, že před nimi česká lingvistikanezakrývá hlavu do písku). Vědomíbohatých tradic, kdy čeští jazykovědci bylisvého času v centru pozornosti celéhoodborného světa, dává nepřímo naději téžnaší mateřštině, jíž někteří škarohlídovéprorokují blízký konec.Výtky a připomínky působívzhledem k monumentálnosticelého díla téměř jako hnidy, lečzaznít musí: namátkou, špatněuvedená křestní iniciála LadislavaŠtolla v rejstříku (v textu přitomsprávně) či tamtéž opomenutýa z dnešního pohledu kuriózně--groteskní sovětský jazykovědecN. J. Marr, rozkolísané psaníposesiv Gebaurův/Gebauerův.Nejsou však takového chybičkypřirozeným produktem kterékolivlidské práce, nepůsobilo bydílo veskrze bezvadné nepřirozeným,sterilním dojmem?Kapitoly spolu s paralelním projektemRozhovory s českými lingvisty(o nich stručně ve Tvaru č.18/2008), založeným na čím dáloblíbenější metodě orální historie,představují dosud nejucelenějšíohlédnutí za uplynulým vývojemjazykovědné bohemistiky. Jedobré reflektovat vlastní dějiny– a ne nadarmo se tak děje v symbolickýokamžik, jakým je začáteknového tisíciletí. Nečiňme takjen kvůli tradici a pocitu hrdosti,neméně důležitý je i výčetdosažených úspěchů, tápání a slepých cest,naznačující další možné směry…Na závěr nezbývá než lehký, veskrzeosobní povzdech: škoda, že toto kompendiumnebylo vydáno dříve – v době svýchbohemistických studií bych je velice uvítal.Rád jsem se však vydal na úchvatnou pouťnapříč staletími i dnes. Současným studentůmbohemistiky pak Kapitoly doporučuju,ba přímo předepisuju coby povinnou literaturu– kromě poučení nejednomu z nichprohloubí lásku k oboru.Michal Škrabaltvar 04/09/20