Tvar 4/2009

úvahadoktor kott přemítášestý pokus o interpretaci prózy ireny douskovéMilan ExnerV řadě recenzí o prózách Ireny Douskové,míněné jako v principu neuzavřené, pokračujemejejí v pořadí čtvrtou knihou, jejížnázev čtete v titulu tohoto článku. Jdeo autorčinu první knihu povídek; pozdějise k ní přiřadí druhá povídková kniha Čímse liší tato noc, o které jsme řekli, že vyjadřujefilozofii dějin a antropologii našíautorky. Postupovali jsme tehdy schematickya reduktivně podle jednotlivých povídeka zajímala nás základní struktura děje,jeho místo a čas, charakteristika postava klíčové výroky. Podobně budeme postupovati v této recenzi.První kniha povídek Ireny Douskové neníhistorická a tomu bude odpovídat i zvolenámetoda. Nakolik jde o děje a hrdinyširší české současnosti, tedy doby „polistopadové“,půjde o analýzu (více či méně)existenciální. Životní pocit hrdinů je tucentrální sémantickou entitou a jejich počínánía životní zisky mají povahu symbolů.Existenciální téma je pro Irenu Douskovoupřípravou na téma dějinné; obojí se přitomlépe vyjadřuje řadou fragmentů než jednotnýmpříběhem. Existenciální antropologiebyla tedy přípravou na antropologii dějinnou.Doktor Kott přemítá. Postavy: PhDr.Karel Kott, redaktor kulturní rubriky v jednomcelostátním deníku; jeho manželkaJUDr. Renata Kottová, na rozdíl odmanžela hodně vydělávající, sebevědomá,zvládající dobře domácnost; k manželovishovívavá. Dvě děti, dcera v první, syn večtvrté třídě základní školy. Doktor Kott sipřehrává z gramofonu Bacha, škrabe přitombrambory a přemýšlí, co ho připoutaloprávě k této ženě: Kozy! napadne ho téměřokamžitě. Od této myšlenky není schopenpokročit dál. Při myšlenkách na kolegyniHaničku: Doktor Kott si bezmyšlenkovitěpotěžkával koule a nespokojeně vrtěl hlavou.Jakápak Barbie... Venuše! Botticelliho Venušepřeci. PhDr. Kott čím dál víc zabředá dovzpomínek na dětství, které mu nejsouzrovna příjemné. Když se ho syn zeptá,proč mu ve škole říkali „kokot“, zfackuje hoa častuje nevybíravými výrazy. Důležité proněj není, že tak ve škole říkají jeho synovi,ale že jemu tak nikdy neříkali (což je zřejmépopření reality).Alice. První část povídky je vysázenakurzívou a obsahuje denní sny pětapadesátiletérozvedené ženy, druhá část, vysázenástojatým písmem, pak její reálný život.Alice ve fantaziích svůj život bravurnězvládá: je malířkou, má intimního příteleintelektuála, na bývalého manžela a jehopartnerku/partnerky shlíží shovívavě a ironickyglosuje jeho život. Ve skutečnosti:Kdysi vysoká a štíhlá, teď shrbená a předčasněstařecky vyschlá, plížila se Alice pro láhevvína, lhostejno jakého, neboť všechna jí chutnalastejně málo jako ocet nebo zkyslá polévka.Ani obrovský vytahaný svetr nedokázal zakrýtnemilované vyzáblé tělo s kostnatými boky,s břichem vpadlým a jednou provždy prázdným(...) Chtě nechtě zachytila na okamžik veskleněných dveřích samoobsluhy svůj obraza s plným vědomím té bídy vzala za kliku.Cestou do Slávie. Hrdinka: slečna Sylva,směřující v neděli dopoledne do kavárnySlávie za účelem seznámení a vysnívajícísi během čekání na tramvaj budoucí živots dosud neznámým partnerem. Její senprobíhá dobře až do chvíle, kdy ji v tramvajidva chlapci ohodnotí slovy: „Hele, jaký mátlustý brejle!“ řekl jeden z nich matce... „Celáje ňáká tlustá,“ řekl druhý spratek. Vlivemtohoto nežádaného vstupu se snový příběhzačíná hatit: partner si najde milenkua manželé skončí u rozvodového soudu.Když Sylva dorazí do kavárny Slávie, uvításvého nápadníka nečekaným způsobem:„Já se ti divím,“ řekla. „Divím se, že máš ještětu drzost sem přijít. Po tom všem!“ Následujeuražený odchod, který šokovaný muž sledujekavárenským oknem. „Třeba to vůbecnebyla ona,“ pomyslel si.Na Čulíka. Doba: dva roky po sametovérevoluci. Hrdinové: Robert, jeho sestra Kristýna(Bert a Týna) a děvče Sabina. Děj: jízdastarou škodovkou do Beneluxu. Běhemcesty se Sabina, takto studentka psychologie,projevuje jako konzumní blondýna, bezzájmu o kulturní památky; stále jen vzpomínána psa Čulíka, kterého jí nedovolilivzít s sebou. Rovněž automobil se ukazujejako špatně volený společník a Týna, kterése cestování po autoopravnách s rozhovoryo šatech a módě začne zajídat, zlomyslněpovzbudí Sabinu, aby valuty, určené naopravu vozu, utratila za šaty; nezbývá tedynež obrátit směr jízdy zpátky k Praze. Vedlejšímdůsledkem Týniny taktiky je torpédováníbratrova vztahu k hloupé Sabině.„Jestlipak víte, na co se nejvíc těším?“ zeptalase (tj. Sabina, když Bert přestal křičet a onaplakat). A Bert s Týnou, aniž by o sebe zavadilipohledem, odpověděli svorně: „Na Čulíka.“Že to pro Berta není dobré vysvědčení, nenapadnežádného z nich; jediným pozitivnímcitem tu totiž zůstává vztah k psovi.Svatba. Hrdinka: Pavlína Vlachováv době příprav svatby se svým snoubencemZdeňkem. Její matka, takto učitelka, ženadominatního typu, se během seznamovacíhovečírku se Zdeňkovými rodiči zmocníveškerých příprav, od menu hostiny přesvolbu svatebních hostů až k nevěstinýmšatům. Pavlína nakonec uteče do zahrady:Zdeňkovi nedalo žádnou práci Pavlínu najít...„Člověče, neblázni,“ řekl, „vždyť o nic nejde.“Pavlína se rezignovaně vrací domů: „TakŠimon Pikous, Sněhové dělo ve Vesci, fotografie z cyklu Triumf vůle, leden 2009dobře,“ řekla Pavlína, „tak mi ty šaty tedaušijte, když myslíte. Mně je to fuk.“ Rodiče anito nevezmou vážně a pokračují v klasickémstylu. Scéna s matkami, otci a podivínskoubabičkou se mění v panoptikum.Francouzská ryba. Další ze škodolibýchpříběhů o rodičích a dětech. Hrdinkou jeEva, aktuálně v jiném stavu, a její manželPetr; oba bydlí s Evinými rodiči v jejich bytě.Matka se projevuje jako jednoduchá žena,která ráda a hodně jí: ovar, vařený těsně přednávštěvou u Petrových rodičů, distingovanýchintelektuálů, kteří novomanželůmnabízejí menší byt v podkroví své vily, Evutéměř rozzuří. Stydí se za matku a navíc senechce před návštěvou u tchána a tchyně,které si v kontrastu k svým rodičům idealizuje,přejíst. Po návštěvě dobře pochopíme,proč Petr bydlí raději u tlusté, nicméně celkemdobrácké Eviny matky. Dárky, kteréPetrův otec přivezl snaše z Paříže, jsou levnýšunt a „francouzská ryba“, s velkým tartasempřivezená ze „Západu“, se neukázalabýt ničím víc než skromným předkrmem,po kterém nic nenásledovalo. Manželé tedybudou i nadále bydlet v bytě Eviných rodičů,francouzské oknoO AKTUALITÁCH Z FRANCOUZ-SKÉHO KULTURNÍHO ŽIVOTAREFERUJE LADISLAVA CHATEAUKaždého Francouze můžeme oslovovat„pane ministře“Plastika provokativního umělce Davida ČernéhoEntropa v Evropě neuspěla; nelíbí seČechům, Bulharům ani Maďarům; Francieje na ní vyobrazena jako „GRÈVE“, stávka.Ať se nám to líbí nebo nelíbí, něco na tomje. Potvrzuje to i dokumentární pařížskávýstava Paris manif´, která byla otevřenav polovině prosince v Refektáři des Cordeliersv rue de l’École de Médecine, nedalekobulváru Saint-Michel; výstava trvala do11. února.Představila historii francouzských manifestacía stávek od konce 19. století až podnešek. Léta 1934 až 1968 patřila k těmnejplodnějším, však je také kurátoři výstavynazvali l‘âge clasique, klasickým věkem.Není divu. Předválečná léta jsou plná napětí,změn a krizí. Politické zvraty byly tak časté,že jeden slavný spisovatel, tuším GeorgesDuhamel, napsal v jednom svém románě:Ve Francii se vlády mění tak často, že každý bylalespoň den ministrem, a proto každého Francouzemůžeme oslovovat „pane ministře“.Zvláště rok 1936 byl ve znamení naděje,solidarity, optimismu a – velkých stávek.V létě téhož roku zvítězila ve volbách prvnílevicová vláda Front populaire, Lidová fronta,v čele s Leonem Blumem; období bel été sestalo mýtem: prodloužila se školní docházka,prázdniny, zkrátila se pracovní doba, Francouzipoprvé vyjeli na placenou dovolenou.V politicky vzrušeném období třicátých letse stávkovalo za svobodu, demokracii a mír;manifestovala pravice i levice, v ulicíchpochodovali antifašisté, komunisté i anarchisté,ale i dělníci a poslíčkové, sufražetkyi garçons de cafés, číšníci. Nejmohutnějšídemonstrace a stávky organizovali komunistéa odbory. Manifestovalo se nejradějiv trojúhelníku place de la République, Bastillea Nation. Také place de la Concorde semůže pochlubit slavnou manifestací, prvomájovouroku 1911. Zkrátka nepřišla aniLatinská čtvrť nebo place des Pyramides;protestovalo se i na Champs-Elysées a 13.května 1968 mohutná studentská stávkaproslavila place Denfert-Rochereau. V současnédobě si nacionalista Jean-Marie LePen oblíbil ke svým manif´ zejména sochuJeanne D‘Arc, zachránkyně Francie, o jejížslávě nepochybně sní.Stávky a manifestace se staly vážnýmsociálním fenoménem, výrazem veřejnéhomínění, který je nutno respektovat. Postupnědokonce vznikla i stávková kultura; šansony,slogany, literatura… K jejímu rozvoji přispěliumělci zvučných jmen, zvláště Jacques Prévert;jeho báseň Vive la grève! (Ať žije stávka!)se recitovala při mnohých protestech stejnějako Chanson de la faim, Hladová, kterouzhudebnil Maurice Korb.První francouzské stávky a manifestaceměly spíše podobu průvodů vzdávajícíchčest významným osobám, průvodem bylai velká protinacistická manifestace okolohrobu neznámého vojína u Vítěznéhooblouku na Champs-Elysées v roce 1940. Poválce pak početný průvod doprovázel napříčPaříží rakev s plukovníkem Fabienem, kterýpadl při osvobozování Paříže; jeho jménoColonel Fabien nese stanice metra i náměstív devatenáctém okrsku.Lze bez přehánění říci, že pařížská ulicebyla odjakživa kolébkou všech protestů,revolucí a stávek. Snad každý revolucionářalespoň jednou v životě procházel ulicemiu Seiny, na Montmartru nebo na place del‘Hôtel de Ville, nyní – symbolicky – naplace de Grève! Na pařížské ulici v roce 1883pronesl také anarchista Louis Michel svůjznámý projev k miséreux, ubožákům, obětemekonomické krize; tehdy poprvé zavlálčerný prapor, symbol anarchismu.Pařížská ulice plná kavárniček, obchůdkůa bohémů se stala mimo jiné také světem,kde se odehrál příběh Ubožáků Victora Huganebo výjev, který Delacroix tak mistrovskyzachytil na svém obraze Svoboda vede lid 28.července 1830 (mistr nechtěl na barikáděchybět, a tak se na obraze vypodobnil jakočlen národní gardy, jako muž s cylindrem…).Slovník jazyka francouzského Robert uvádí,že tvary protestující, manifestující používal užv roce 1849 jiný anarchista, myslitel a básníkPierre-Joseph Proudhon, sloveso manifesterse objevuje až roku 1868. O sto let pozdějivyjdou do pařížských ulic tisíce mladýchFrancouzů, kteří pod hesly Pod dlažbou je plážnebo Nevěř nikomu po třicítce začnou radikálněreformovat svět; opět padne vláda, ministři,změní se politika. A nedávno, v roce 2006,manifestovaly davy studentů znovu, tentokrátproti zákonu o prvním zaměstnání na„dvouleté použití“, opět se protestovalo protisociální nespravedlnosti a diskriminaci.V sedmdesátých letech se ve Francii uskutečniloprůměrně dvě stě padesát manifestacíročně, na přelomu milénia jich už bylotisíc pět set. Nutno zdůraznit, že ani Francouzipoliticky nevyhranění nezůstávajílhostejní k veřejným věcem, k osudu jiných;liberální prostředí v nich paradoxně vyvolávápotřebu účasti a zájmu.tvar 04/09/12