Tvar 4/2009

literární historiepocit ghettažidé v prozaických dílech ladislava fukseErik GilkLadislav Fuks (1923–1994) patří k silné generaci prozaiků narozených ve dvacátýchletech minulého století, jejichž tvorba dosáhla prvního vrcholu, ne-li přímokulminovala v letech šedesátých. Stačí připomenout Jaroslava Putíka (1923),Josefa Škvoreckého (1924), Arnošta Lustiga, Ludvíka Vaculíka (oba 1926), MilanaKunderu či Alexandra Klimenta (oba 1929).Jako pražský rodák maturoval Fuks uprostředdruhé světové války na gymnáziuv Truhlářské ulici a posléze byl nuceněnasazen na vrchní správě statků v jihomoravskémHodoníně, kde zažil bombardováníspojenců. Po válce vystudoval na pražskéfilozofické fakultě hned čtveřici oborů:filozofii, psychologii, pedagogiku a dějinyumění. Po krátké epizodě působení v papírenskémprůmyslu se uplatnil v poslednějmenovaném odvětví, když byl od roku 1956až do svého prozaického debutu zaměstnánve Státní památkové správě, respektivev Národní galerii. Do tohoto období spadásérie popularizačních kunsthistorickýchčlánků, které Fuks publikoval na stránkáchnejrůznějších periodik, a především monografieZámek Kynžvart – historie a přítomnost(1958). Důkladné znalosti tohoto metternichovskéhosídla autor uplatnil při psanísvého nejrozsáhlejšího a zároveň posledníhorománu Vévodkyně a kuchařka (1983).Úspěšná prvotinaPřestože Fuksova literární dráha trvala dvědekády, ve čtenářském povědomí je autorspjat hlavně se „zlatými šedesátými“, tedys obdobím uvolnění komunistické totality.Bez nadsázky můžeme konstatovat,že svými prozaickými texty se významnouměrou podílel na konstituování nebývaleširokého (výrazově, žánrově i tematicky)rozpětí tehdejší české literatury, způsobeného(bohužel dočasným) zrušením cenzurníchstátních orgánů. Ač jeho prvníprozaický text (povídka Věneček z vavřínu,zařazená na konci šedesátých let do souboruSmrt morčete) nese dataci 1953, jehobeletristická prvotina vyšla až o celé desetiletípozději, v roce autorových čtyřicetin.Nešlo však o text ledajaký, novela PanTheodor Mundstock se stala doslova literární„událostí“, jak nazval svou recenzitehdejší přední literární kritik Jiří Opelík.Překvapivě zralý text, důsledně promyšlený,spoléhající na složitou motivickou strukturu,propracovanou psychologii titulnípostavy i překvapivou pointu, zaznamenaltakový úspěch, že se autor rozhodl vstoupitna dráhu profesionálního spisovatele(dle vlastních slov na doporučení mnohýchosobností, mezi jinými samotného JanaMukařovského). Následovalo vydání dalších,stále živých a znepokojujících textů, v nichžje hlavním tématem konfrontace jedincea fašistické totalitní moci, prorůstání zlado prožívání a jednání hlavních, obzvláštědětských postav a následné pokřivení jejichcharakteru (obzvláště v autobiografickémrománu Variace pro temnou strunu, 1966).K autorově světové proslulosti přispěla filmováadaptace jeho novely Spalovač mrtvol(1967) režisérem Jurajem Herzem rok pojejím vydání. Přestože film o bestii v roušespokojeného otce a manžela získal nejednofestivalové ocenění, byl na dlouhých dvacetlet uložen v trezoru.tvar 04/09/10Druhá vlnaLadislav Fuks se svojí tvorbou v šedesátýchletech jednoznačně zařadil do druhé vlnyválečné literatury (původcem dnes již běžnéhotermínu je Aleš Haman) a zároveň jispoluutvářel. Od konce padesátých let bylav literatuře (stejně jako ve filmu i na divadle)problematika okupace, koncentračníchtáborů a nově především židovského osudua holocaustu pociťována opět jako aktuální.Pro autory i recipienty byla válka a okupacestále ještě součástí nedávné osobnízkušenosti, zároveň však již byla realitounatolik vzdálenou, že při jejím zobrazováníodpadla bezprostřední potřeba příméhodokumentování hrůz a zločinů nacismu čioslav hrdinství odboje a přenechala prostorliterárnímu modelování obecně lidskýchsituací. Namísto ilustrace ideologickýchschémat začal prozaiky (vedle zmíněnýchLustiga a Škvoreckého připomeňme kupříkladuLudvíka Aškenazyho, Jana Otčenáška,Hanu Bělohradskou či Ladislava Grosmana)zajímat individuální prožitek, úděl jednotlivce,který se dostal do soukolí bezohlednémašinérie. Téma války tak směřovalo kestále novému hledání příčin a projevůzásadní krize lidství a vnášelo do literaturyi otázky existenciální. Důležitým problémemse stala osobní odpovědnost člověkaa jeho možnost ubránit se zvůli neomezenémoci a zachovat si svou vlastní identitu.V případě problematiky židů, židovskéhoosudu a holocaustu byla akcentovánazejména obecně lidská složka tohoto tématu,tedy motivy degradace lidství nepřátelskoutotalitní mocí (a z ní plynoucích pocitů strachu,ohrožení a vydědění) a naopak motivyspontánní lidské sounáležitosti navzdorykrutým okolnostem. Tematizace židovstvía holocaustu nebyla tedy u Fukse na prvnípohled ničím výjimečná, ač stejně jako jehovrstevník a přítel Josef Škvorecký nemělžidovské předky. Oba však měli spoustužidovských přátel a spolužáků, které jimvzala válka, a chtěli tento bolestný prožiteka tragický osud jejich blízkých uměleckyztvárnit (Škvorecký především v cyklu povídekSedmiramenný svícen, 1964).Homosexualita a strachFukse s touto tematikou sbližoval navícpocit ghetta, společenské vyvrženosti, odcizenísebe sama od světa, který jej obklopoval.Autor byl totiž svéráznou osobnostís pozoruhodným psychofyzickým profilemvyplývajícím z jeho menšinové sexuální orientace.Poměrně přesně jeho situaci v našínepříliš tolerantní společnosti popsala EvaKantůrková, když započala svoji vzpomínkuslovy: „Ladislav Fuks se vymykal dílem i osudem,a taky tím, kým byl, z běžnosti českýchrozumářských, malinko přízemních, cílevědoměpraktických, humorem a účinnou přizpůsobivostíoplývajících a střízlivě bezfantaskníchpoměrů. Ladislav Fuks byla zvláštnost,obdivovaná i zesměšňovaná, »cizinec«.“Homosexualita jej nejspíš velmi trápilaa snažil se jí – často s fatálními následky– čelit. Svědčí o tom především nevydařenýsňatek s italskou kunsthistoričkou GiulianouLimitti v Miláně roku 1964, z něhožFuks doslova uprchl a způsobil tím diplomatickýskandál. Mnohé z jeho pocitů nepochopenéhočlověka žijícího v socialistickéspolečnosti, jež neznala jinakost v žádnémsměru, se promítlo do historického románuVévodkyně a kuchařka, zjevné autostylizačnírysy měla mít podle dochovaného torzanedokončená próza Podivné manželství paníLucy Fehrové (viz shoda iniciál autora a protagonistky,dále pak zvuková podobnosthrdinčina jména v genitivu s plurálem nejvyššípekelné bytosti – Luciferové).Menšinová sexuální orientace a zřejmáfrustrace z dětství (velmi přísný a chladnýotec a matka, jež o něj neměla zájem – vedleVariací pro temnou strunu najdeme evidentnídoklady neutěšených rodinných poměrův románu Příběh kriminálního rady, 1971) sevýznamnou měrou podepsaly na Fuksověúzkosti, hysterickém strachu, který se plněprojevil na začátku sedmdesátých let, kdyneodolal vábničce normalizačního pohodlídál se věnovat literatuře a stal se přednímoficiálně vydávaným a uznávaným autorem(obdobnou cestou se vydal Vladimír Páral).Přestože po srpnové okupaci měl, jaksám uvádí, nejednu nabídku k emigraci,zvlášť od svých četných německých přátel,zůstal v Československu, údajně kvůli staréa duševně nemocné matce, s níž sdílel dejvickýbyt až do její smrti v roce 1975. ŠkvoreckýFuksovu situaci vystihl velmi trefně,když už v exilu napsal, že prozaik muselčelit „dilematu spisovatelů píšících v zemíchstalinismu: dilematu toho, kam až se musía kam až lze“. A vskutku: na jedné straněpsal beletrii na objednávku (obzvláště toplatí o textu Křišťálový pantoflíček z roku1978 o dětství a mládí Julia Fučíka) a bylnucen podepisovat podstrčené články(podle Mertla komunisté zneužívali jeholidské slabosti a bezbrannosti a jako nestraníkajej doslova vydírali), na druhé straněudržoval přátelské styky s katolickou inteligencí,což dokládají vzpomínky VěroslavaMertla a Jaroslava Meda, a je známo, že bylhluboce věřícím člověkem.Někteří literární vědci znalí Fuksovýchživotních osudů interpretují zájem o židovskouproblematiku jako nezpochybnitelnýprojev jeho homosexuality. Řečeno značnězjednodušeně: autor psal o jedné menšině(národnostní a náboženské) a měl přitomna mysli menšinu jinou (sexuální), přičemžzastřeně vyslovoval vlastní pocitypříslušníka menšiny druhé. Podle MartinaC. Putny představuje Fuksovo psaní způsobsublimace, kdy „autor o homosexuálníchcitech a úkonech buď mluvit z vnějších důvodůnesmí, ale z vnitřních pohnutek chce, nebo jerozdvojen sám v sobě a »chce i nechce«“. Fukssi podle kritika vymyslel „masku dokonaleneproniknutelnou pro nezasvěcené a snadnoprůhlednou pro čtenáře shodně cítící: Psal o něčemúplně jiném [holocaustu].“ Takové tvrzeníodmítáme již proto, že odhalit autorskýzáměr je téměř vždy nemožné, a nelze pakjednoznačně a takto apodikticky delimitovatFuksovo rozhodnutí psát o židovské tragédii.Souhlasíme však s Putnou v tom, žejde o jakousi „alianci ponížených“ a že pronásledovánížidů může být u Fukse „TAKÉmetaforou o údělu homosexuálů“.Ať už má takové genderové čtení Fuksovýchpróz opodstatnění, či ne, faktemzůstává, že bývají s židovstvím pravidelněspojovány jako celek, přestože explicitnětoto téma reflektují pouze texty vydanév letech šedesátých. Než se na ně zaměříme,připomeňme ještě dvě prózy z počátkunásledujícího desetiletí, v nichž je rovněžpřítomen židovský element, byť pokaždév poněkud jinak zakódované podobě.Myši a OsloveníVe známém románu Myši Natálie Mooshabrové(1970) jde o příznaková antroponymaprotagonistů: křestní jména dětí paníMooshabrové Wezr a Nabule představujítypická židovská jména, k témuž původuodkazuje i rodinné příjmení.Vypravěčem modelové, obtížně dešifrovatelnéalegorické prózy Oslovení z tmy (1970)je patnáctiletý hoch Arjeh, těžce raněnýpři vesmírné katastrofě, kterou považujeza poslední soud. V této situaci leží bezmocnětváří k zemi a vede dialog s cizincem,jemuž nevidí do tváře a který ho vybízí, abyvyměnil řeč, kulturu, historii a budoucnostsvého národa za pohodlný život pro jehopříslušníky. Arjeh je vůči cizinci v podřízenémpostavení, obdivuje jeho kultivovanosta vzdělání, navzdory všemu však jehoLadislav Fuks ve dvaačtyřiceti letech; fotografie zevzpomínkové knihy Ladislava Fukse a Jiřího TušlaMoje zrcadlo & co bylo za zrcadlem(Melantrich, Praha 1995)nabídku odmítá. Přestože protagonista jepříslušníkem pronásledované, blíže neurčenékasty, z mnoha náznaků (narážky narasismus a koncentrační tábory) lze usuzovat,že jde o židovský národ. Svědčí o tommimo jiné jména Arjehových kamarádů(Haasová, Maus, Spielmanns, Katzner, Löblovi),jejichž antipodem je příslušník nadřazenékasty a demagog s příznačným jménemRys. Bez významu není ani skutečnost,že jméno Arjeh znamená hebrejsky lvíče,což samo o sobě odkazuje k židovskémupůvodu, ale především tento význam koincidujes chlapcovým mládím, jeho odvahoua nepoddajností.RozčleněníZatímco v Oslovení z tmy jsou tedy židézpodobeni jako nejvíce zkoušený národv lidských dějinách, v prózách z šedesátýchlet se setkáváme s židy výhradně jakos oběťmi fašismu. Tuto kategorii můžemedále klasifikovat:1. Židé jako součást mechanismu totalitníhorežimu – Pan Theodor Mundstock.Pan Mundstock žije v úzkosti z očekávánína předvolánku k transportu, dokud neobjevísvůj „vynález“, totiž metodu, jak se navšechny útrapy co nejlépe připravit a holocaustpřežít. A tak pomalu mění svou garsonkuna malý koncentrák. Nepřipadne muani šílené a hrůzné nacvičovat vlastní smrt,pouští si plyn a představuje si s klapajícímplíškem v ústech, že je zastřelen, paradoxněse těší do koncentračního tábora, kde sijedině může ověřit „úspěšnost“ své „dokonalé“přípravy. Metodě podřizuje i sociálnívztahy: nezdráhá se ve jménu metodyurážet a nespravedlivě obviňovat řezníkaKlokočníka. Strach z koncentračního táborafyzického se stává koncentračním táboremv myslích lidí. I paní Šternová si častostěžuje, že u nich doma je to jako v koncentráku.Mundstock je dokonce schopen smířitse s nacistickou zvůlí a přizpůsobit nesmyslnýmprocesům svůj život, a nejen svůj,metodu se snaží vštípit i Šimonovi. Metoda,která jej nakonec přivede pod kola vojenskéhoauta, spočívá tedy především v absolutnímpřijetí logiky těch, proti kterým mábýt namířena.Máme pana Mundstocka obdivovat prohrdinné úsilí vzepřít se, pro jeho vůli bojovato svůj život v předem prohrané bitvě, anebonám má být odporný pro své ponížení, proochotu zcela popřít své lidství jen proto,aby zachránil svůj ubohý, malý, úřednickýživot, který podle něj stejně nemá valnéhovýznamu? Těžko soudit. Vyložíme-li v těchtointencích Mundstockovo chování jako přistoupenína pravidla totalitního systému,