Tvar 4/2009

eletrievít kremličkaDiagnóza tuzemskaVy vzpomínky, vzpomínečky! Když váspotkávám, nesoucí v sobě trosky ušlechtilosti,již jste měli hájit jako první co nejpevnějšípavézu duše, nesoucí se ulicemicoby hovno na tácku, rozteklé žárem tužeba ztuhlé mrazem pýchy, hoj! Na vás patřípurpurová muleta, v majestátu rozloučenís idylou pastvin, kde jste býčci skotačilinablíž kravek. Mdlost zdejší chorobná.Kosmická bárka FénixJednoho dne jsem vyhrál šílený prachyv loteriích. Zčistajasna mi došel elektronickýmail, ať se fofrem seberu a vydám sedo Holandska – ale ne jenom tak, napředať pošlu finance blenhajmovi na účet, tenže zařídí notářské okolnosti ve slovutnémHaagu, a na mě zbude už jenom přebrat siu soudu hranaté sumičky.To se ví, že jsem neváhal – hned jsemrozeslal kámošům do různých organizacíýmejl, že jsme vyhráli, ať mi pošlou prachyna cestu, protože jsem šťastný výhercev loterijích a beze mě se to neobejde anináhodou; že dostanou korkáče a zlatýsluncobrejle a pivo v klubu „Poslední útočiště“měsíc zdarma, když nebudou váhata podpoří výhercovu dobrodružnou cestudo zahraniční monarchie.Nikdo se neozval, ale bylo to hezké témapři hovorech u piva v „Posledním útočišti“.Za několik dní se přihlásila ýmejlem dalšíloterije. Moje výhra překonala metu milióneuro. To už bylo vážné. Naplánoval jsem sikoupi domu a několika hradních zřícenin,tzv. „šťastnou rodinu“ a každoroční dovolenouna úbočích socialistické Galie Předalpské.Jenže i tahle loterije se odmlčela.Snad z toho důvodu, že lidský život mápodstatu v zoufalství, poskytuje každánaděje příčinu k té nejzoufalejší radosti,jaké je člověk schopen; sanktusáci jsoušťastni ze společenství všech stejných, kteřítak stejně kdesi sedí a sní tytéž nomenklaturníchiméry, jisti v jalových doktrínách- zatímco my, zářící v nocích a samotách,letící Fenixové k věčnosti máme čas pouzek naplnění, naše plameny jsou krásné, ačna odiv příšerně žhnou, nás bolí jenom trochuv příslibu znovuzrození a volnosti.Jó, hoši, každýho výhra nepotká – kdyžpotkávám trosky vyhořelých ideálů s vlečkouloňského karnevalu, šourající sek další chvíli – pro koho se scházíte k modloslužbě?Zas jenom kvůli sobě – ale myžhneme všem! Fénixem se člověk nejspíšrodí.Jsou Fénixové domácí a Fénixové divocí.Domestikovaná forma se podobá způsobemživota i zjevem představitelůmčeledi kurů, žije si pro sebe a smí si občaspřižhnout jedno dvě pírka, ale hned si jesám uháší, aby nepobouřil okolí a klidnoudomácnost. Opravdu zahoří až v peci krematoria.Divoký tažný Fénix se způsobemživota podobá Músám – jako se ony nedajípřinutit k službě, tak i Fénix žhne věčnýmurčením a poroučet si nedá.Po Zemi běhají spousty Omzíků, co seučejí latinsky – sud kulatý, rys tu pije, tuje kára, loterije!, a stačí jim to; dovlečouse potom domů, stoupnou si na zídkua začnou agitovat do kamer – nevím, tahledoba je hrozně nudná, nikde žádné plachtyani křídla; ti, co žijí v blahobytu, nepomohoutěm, co hynou nouzí jeden každýza sebe v myriádách; plachty našich lodínestačí na rubáše a peří našich křídel nedostačujena prošívané deky chránící předchladem noci a mrazem kosmu?Ano, letím do noci, dál od těch, co měchtěli zhasit provždy. Můj život není podobenství,ale skutečnost jiskřící odhodlanostía hněvem nad troskami, jež zůstalypod kopyty mezkyň v žernovech a soukolíchorlojů všeho druhu; někde na ztemnělýchpláních začíná slavnost Fénixů s tanci,zpěvy a vyprávěními – letím tam!Jestli jsem někdy byl v Arizoně? Jak se tovezme: pocházím z jižních Fénixů a řeč zdejšíchopeřenců bývá plna prázdnoty, přílišslibují a nejvíce si berou; jsou příliš povrchnína můj quetzalí vkus, prorostlý orchidejemia svlačci, z nichž se dá pít nektar jitřní rosyčepovaný sestrou Lunou. Přicházela jsi tenkrátna svět drobnými krůčky, tvojí fénixímáti hnízdila v očích podzimní noc, zaokny se odmlčelo město, modráky byly můjsvatební šat a manžetami kýble s bahnempražského podzemí a v mých nepřátelích seusídlila hrůza z návratu Fénixů, z našehopokolení vstupujícího do tohoto světa z místbělostných jasů a nejpustších temnot Poesie,z hukotu jeskynních vodopádů a tisíciletéhošpitání krůpějí chtónických slzí na krápnících,z urputnosti života i neodvratnosti zániku,od kotoučů dýmu prvních ohňů Lidí Země,kdy jsme vznikli my, Fénixové, aby námi senzískal světlo i temnoty, rozsah i obrysy a životse začal dít – a vystoupali jsme nad kondory,nad oblaka, vystoupali jsme až k první hvězděa ještě dál, kam síly dostačí klopotnou cestou,která jednou skončí a nebude již návratu aničlověku, ani Fénixovi, punktum punktatum– když nám nepřátelé chystají život v loteriji,pomoci nelze.Žiji na Zemi nepřátel, zlodějů života, zlodějůčasu, zlodějů díla, na Zemi optimistickýchvrahů, kde nejlépe být obětí, abyduch nezabředl do zla – ano, navzdory zlutřeba mlčky vzdávat díky a snášet všechnov tryzně nepohodlné fénixí sebeoběti. Naostrově Korfu stála kdysi básnířka v zahradě– pro koho tlouklo její srdce? Pro koho tlukousrdce naše? Spatřil jsem kdysi racka, vznášelse ve vzdušném proudu na neviditelné vlněvětru vanoucího k Marmarskému moři – víctěší vzpomínek mizení než návraty, Fénixi,když letem jsi unaven a čeká tě ještě dlouhácesta.Pracoval jsem tehdy v posudkové komisianimalistů. Šéf měl pět vysokých škola honil si na nás brko, pak tam byl pankáč,několik skinů s vazbou na obě Británie, noa pak ještě pár týpků a v pozadí já. Nevděksvětem vládne, a ještě chce být klamán, žeto až k životu není – jeden kujón, když přišeljednou za měsíc do práce a řval na mě, comu sedím u počítače, kde jsem každodenněvydělával na mizinu, dal výpověď, když natuhle prastarou tezi přišel, tak nás bylo zaseo jednoho míň. Dole na něj čekala dročka, sekterou to vzal štandopéde rovnou na pracák,a teď je ve vatě – v tyhle slavný dni ani jinaknejde! Mě to tehdy taky nějak přestalo bavita šel jsem dál svou cestou.Ten bude nějakej podezřelej, pomyslela sitetka dredka, když jsem dorazil do útulny.Nikam jsem nepatřil. Tetka dredka miběhem hodiny šlohla z tašky svetr a ještěse tlemila – bylo s podivem, že měla čemu.Potom za ní přišel čert a říká, ať jde vařitpolívku, že má hlad. Netrvalo však dlouhoa tetka dredka mi vyzvrátila divukrásnédary: slyšení časů starých, seznání budoucnostia trochu životadárné polévky na cestukosmem. Tehdy jsem netušil ještě, že měčeká šťastná hodinka, jak psáno v KnizeÚdělů na nebesích.Kráčel jsem sešeřelými ulicemi města,v arkádě ztišelé večerní existence, vesmírnýmidešti, žalem odloučení od sestera bratří Fénixů, vzdálený pyramidám Yucatanu,lesím a horám Země, kamenným bludištímplechových oblud a klamných stínůlidí, vzdálený moři, z nějž jsme utvořeni, jakslzy dosvědčují pro všechen čas lidský.Kde jsi kde jsi kde jsiV hlavě mi rotuje kosmický majákV hrudi mi pne energie motoru bárky mezihvězdnéPaprsky srší do všech směrů intergalaktickýchprostorůKde jsi kde jsi kde jsiVolá bárka FénixZůstala nám pouze nebeská klenba s tichouvýzvou do hvězd vepsanou: Pryč odtud!, nežse zase něco semele…VidaByla zima, někdy koncem prosince. Nickapřijela do Prahy, do té staré české vlasti,normalizované pasti. Byla tehdy emigrantkouve slunné Francii, ještě než se dalak sestrám trapistkám a odjela do Tibetu, čisaharského Tibesti smažit amolety misijníbeduínským ošlehaným bídákům… no nic.Kuba byl tehdy na vojně, a že jsme s Nickouneměli zrovna co na práci, vydali jsmese za ním. Elektrickou keňou jsme dojeli naBílou Horu a před cestou si dali grog. Chytlijsme stopa, který nás odvezl až ke Kubovýmkasárnám – to bylo asi deset večer,tma jako v prdeli a mráz jako v hajzlu (tose tehdy říkalo, vy, co sedíte v komfortusvětel a tepla, slušňácky se ošklebující zesprostých), dozorce s parádní píšťalkoua hilznou na zlaté šňůrce nám Kubu zavolal,tak jsme vlezli dovnitř a dali řeč: velice jsmeobdivovali jeho statečnost a vyjádřili ji lahvičkouRozumně Uložené Měny, načež jsmepokračovali v bezprávím přerušené diskusi;byla noc, mrazivá noc – ó, noci utěšitelko!,slova létala z našich úst podobna hřejnýmobláčkům žahavek byliny tabákové podmraznou oblohou s rozechvělými hvězdami,a dokonce nás navštívil vzorný soldát Ujo,který povětšině pracoval v kotelně, protožeho ke zbraním raději ani nepouštěli, a i Ujosi s námi zavdal.Něco mě tehdy odneslo. Povídali jsme siv té mrazivé noci, podobni ostrůvku teplakdesi v kosmu, hvězdy vůkol se roztančilyjako v krasohledu, a když na tu noc vzpomínám,připadalo mi, že Nicka – tehdy ještěnebyla u trapistek, ale flákala se někde poPaříži – nabírala sil ke vzmachu křídel jakopouštní supice, než nadána bystrozrakema silou perutí vzlétne nad zalidněné pustinyTasílie. Kdysi tam bylo fůry zvěře, ryby,krokodýli, což by našinec do Sahary neřekl;ještě před padesáti lety badatel Henri Lhote– ten můj pamatovák! – ač hledal saharskékrokodýly, našel tam v zavodněných rozsedlináchvprostřed skal jakési houževnaté parmice,což jsou šupinatí ploutevnatci; životv Tasílii možný jest pouze otrlým, k čemužNicka zřejmě má sklon. Nicka jest AtlétkouDucha, Boží boxerkou, na ni žádnej nemá.Putujeme po rozmanitých cestách, jelikožcesty Boží jsou neprozkoumané, jak bylořečeno v jistém americkém filmu, a vím, žeNicka kdesi na nás někdy myslí, protože setehdy z nebe snese dost zvláštní vítr; jinaktoho člověk ví dost málo a svět je zřejměfurt dost divnej. Kdo puncuje neviditelnouduši, není zrovna dvakrát jasný.A té noci jsme se s Kubou načas rozloučilia s Nickou táhnuli na vlak, zatímco hvězdyse dál vlekly svými poněkud nudnými drahami.Už jsme neměli na bilet, průvodčí sizapsal naše prekérní nacionále a vypadnulijsme na nočním předměstí pražském a šlikdovíkam – ale možná si vzpomenu… ano,šli jsme do chatrného domečku, sedli ke stolečkua pili jsme pivíčka, přičemž jsme bylišťastni, že jsme navštívili Kubu vprostřednedobrovolné služby vojenskému režimu zaoněch vánočních nocí.Svět je zřejmě furt dost divnej, a jistěfurt divnej bude; dokonce ani normální býtnemůže, neboť by ztratil rozmanitost a naněkteré věci prostě formulář není; s tímžádnej už nic nenadělá. Dokonce ani nenídvakrát jasný, jak to vlastně s těmi formulářiopravdu je. Když přijde tato žinantníotázka na přetřes, myslím raději na cestukosmem, která skýtá pohyb do všech směrů.Při zkoumání slunečního světla na výšinách,když havrani kroužili nad mojí hlavou,zjistil jsem následující: ad primo materiálníprostor energie prosycuje všemi směry, přičemžv něm vznikají oblasti s rozličnýmihodnotami energetické hustoty; ad secundona kmitu energie při setkání s překážkouvzniká zpětný flažoletový kmit; tato skutečnostzpochybňuje představu o jednosměrnélinearitě času, což znamená možnost zpřítomněníminulosti, které ale dneska většinounikoho moc nezajímá obzvlášť proto,že obecným požadavkem je co nejrychlejipokud možno co nejvíce zapomenout.Onyno efekt je zřejmě podstatou Maharalovapředstavení císařovi Rudolfovi II. Habsburskémupři ukázce tvářnosti Patriarchů.O těchto záležitostech pořáde něco.Jestli na tebe myslím? Začasté na tebemyslím, když brunátná řeka táhne mýmduchem v Mračném údolí, kde seznávámdni a noce; jistě pro tu blaženost, již tolika tak dlouho toužíš nám uzmouti; svět jefurt však divnej a bude ještě divnější, ažbude úplně nejdivnější; myslím, že bude takdivnej, že se ti už ale vůbec líbit nebude.• • •S těmi cestami se to má tak: proslýchá se, ževedou k jednomu cíli, který však cílem není.Všechno to je domluva; kde je světlo, je stín,a jsme, kde nejsme. Z uvedených zkoumánívyvozuji, že nám bude jednou třeba odejíti– kam však, nevím ani já, bude to tam všakjiné a za nyní neprostupnou hranicí. Jsmestále v rozkyvu mezi obtížným dobrema snadným zlem, ale dost legend; protožekonce není.Poznámka: Vy mý poznámky! Co já mělpoznámek v žákajdě za vzdorné chování!Tehdy ještě u školy parkovaly okupačnítanky. Tuhle povídku jsem napsal cobyvánoční loni (2008) na objednávku, že všakzase nebyl jsem republikánskému zřízeníloyální, nevotiskli ji a místo ní dali nějakouobecně prospěšnější celebritu; zřejmě žijivíce budoucnosti. Anebo nadějím? To spíš– prý ale všichni po většinu života spíme,čímž lze dosíci požehnaného věku v celkemdobré náladě. Musím do kosmu.foto archiv TvaruVít Kremlička (nar. 22. 10. 1962 v Praze)po gymnáziu absolvoval dvouletou střednípedagogickou školu a pět semestrů PedFUK. Vystřídal řadu zaměstnání (zeměměřič,noční hlídač, operátor ve výpočetnímstředisku). Od roku 1981 publikovalv samizdatových sbornících a v časopisech.Po roce 1990 zveřejňoval poezii, prózua publicistiku (např v edici Tvary sbírkuBásně). Vydal Lodní deník (Nezávislé tiskovéstředisko, 1991), Cizrna (Torst, 1995),Staré zpěvy (Revolver Revue, 1997), Zemskýpovídky (Hynek, 1999), Prozatím (Petrov,2002), Amazonia (Knihovna Jana Drdy,2003), Manael (Protis, 2005) a Země Noc(Clinamen, 2006).tvar 04/09/18