Tvar 4/2010 - iTvar

haló, tady čistička!V té šedi našichživotů rozproudíkrev i docela banálníudálost. Například,když okresní básníkpřezdívaný Mengelezahajloval na místníhopankáče. Jistě,šlo o tzv. provokaci.V tomto případěbyla nadmíru úspěšná. Následná diskusepředvedla očitým svědkům, že Mengele jepankáč a fašistou je místní pankáč. Napadlomě, jaké hodnoty vůbec tito lidé mají, kdyžjsou s to dělat ze sebe taková hovada. Nejhoršívšak na celé situaci bylo to, že ten ženskýšvejk v nás se tím velice bavil.Naše brutální země se proměnila v krajinkuv zimním hávu. Přesně za takovou krajinkuzískal pan Leli ve Slavnostech sněženek odjistého střihouna svoji ráznou družku. Aleza co tu svoji krajinku vyměníme my?V rámci humanitární megapomoci bychomji třeba mohli vyměnit za Afghánistán neboza Zimbabwe. Oni sem, my tam. Podle prognosse k nám stejně všichni chystají, seberounám naše ženy, přisvojí si naše bůžkya láry a sežerou nám chleba. Udělejme toraději sami.Opravdu jsou vydavatelé literárních a uměleckýchčasopisů přesvědčení, že právě beztoho jejich bude v tom našem kulatém světězatraceně pusto a prázdno? Nechtěli by sesvé trochy do mlýna vzdát ve prospěch tohodruhého? Nebo nastavit systém matrjošeka pak mít jediný megadeath magazín zavěšenýna prestižní webové adrese.Může současný autor bourat tabu v tétodobě plíživé neonormalisace? Leckdo pochybovačnězavrtí hlavou, ale s trochou absolutnívůle si všimněme, že kdysi zřícené ikonyse opět staví, a co bylo před 10 lety běžné, jenyjčko považováno za výstřední. Prožívámeepochu retabuisace detabuisovaných hodnot,témat, mýtů. Není to až zas tak nečekané.Jánošík prožil něco podobného, nejprve bylmytisován, pak demytisován a nakonec redemytisován.Za nejvíce zábavné na celé věcipovažuji stále se zvyšující výskyt slova tabuv anotacích kultovních knih a filmů, které serovněž množí zlehka jako ústřice. Nebohýčlovín je tak přesycen informacemi, že vefinále neví lautr nic, a chudák rebel gothikpředvádí remake nekonvenčních kapel starýchdvacet třicet let. Vědoucímu je to k smíchu,ale informovaný prosťáček valí bulvy,jako by se narodil před vteřinou.Rozhorlila se přítelkyně Radiolka, že kvůlistromečku nevidí na televisi. Ale je snadvůči našemu milému environmentu přátelskyuživatelské gesto uříznout stroma hned na konci ledna ho vyhodit? Jehličíuž ostatně opadalo, takže na plasmu je vidětnepoměrně lépe. Stejně jsou to jen saméreprízy. Seriály, filmy, zprávy, všechno už tubylo. A to máme přes 200 kanálů. Dokoncei ty číči na pornokanálech předvádějí tysamé prasárny dokola. Sledoval jsem předpár dny či měsíci nový Queer, ale předvádělitam jen omšelé džouky o queerových fotbalistech,kačeřím lúku Borhyové a fajtovánív neoavantgardním divadle. To si radějivezmu novou knihu od Benjamina Tučkaa hodím si ji na plasmu.Už Christoph von Lichtenstein popisovalzajímavý kritický jev, při kterém se v soubojikritiků a obhájců tohoto kterého dílapověstné meritum věci vytrácí. RadekFridrich se kriticky obořil na novou sbírkaPavla Petra (už nevím kterou). Pavla Petrase zastal Jan Štolba. Fridricha zaštítil PetrŠtengl. Fridrich v hostinci Vyšehrad v Duchcověna Teplické ulici prohlásil, že interesantněrozsochatý spor nemíní dál rozvíjet.Tu jsem k věci přistoupil já a prohlédnuv sido půl pasu svlečeného Pavla Petra (v loňskémčísle Hosta), prohlašuji svědomitě:Luzná postava není vše, pohleďme jen nacyklistikou do ideálního tvaru vypracovanálýtka takového Fridricha. Z tohoto strukturalistickéhonáhledu se celá věc dostává navyšší niveau. Kdo bude mít navrch? Srdéčko,nebo lýtka?Každý to někdy zažil. Čte si v poklidurecense, smířlivě mhouří oči, tu zas povytahujeobočí a občas se pekelnicky zasměje,když to kritik nějakému nesympatickémugaunerovi osolí. Přijde však okamžik – náhlese v recensi pozná. Kritik sice raffinovaněpíše o jiném autorovi, ale on ví: Je to o něma nadto se kritik krutě trefil do černého, slabého,neduživého, ba trudovitého zlomkujeho tvorby. Na mě to přišlo u recense EvyKlíčové na Cvokyni Evy Hauserové (Tvarč. 21/2009). Zvláště v pasáži …je svou slovotvornouinvencí i neotřelým využitím odbornéholexika v existenciálně působivém rozporus možnostmi postav manévrujících v úzkýchmantinelech života… Nebesa, vyhrkl jsem, tado mě šije!Někdo by rád dělal děti a psal experimentálníromány. Jiný by medialisoval poesii pomocíinteraktivních médií. Kdo však má fištrónaa šicflajš, ví, že nejdál se dojde se sympatickoukrutostí, bez zbytečných calambourů,s nohama pevně na zemi a očima upřenýmak nebi. Ano, je řeč o (zatím pouze) ženskémantisentimentálním románu. Ten vydal jednoznačnýodsudek nad současnými chábry(kteří si užívají roli otce) i nad Mackenziehoopusem Muž citu z roku 1771 (hlavní hrdinaněkolikrát omdlí z přemíry citů) a smělenavázal na dílo Gill Sedláčkové Třetí pohlaví(k. r. 1920), kde se doslova praví: Jejich přátelstvízačalo bez ženské sentimentality polibkya říkáním si něžností. V zdánlivém rozporutéto smyslné větičky vidím hlavní přednostnové linie české prosy. Zbývá jen poradit, jakpřipravit dobrý antisentimentální román:1) psát svižně, 2) lehce, 3) hbitě, 4) přiostřittektoniku textu.Jo, kočárek se sem vejde, ale vy ne, řeklautobusák zasloužilé matce, asi 25 let, 100kilo. Tak jsem to vyprávěl v Merkuru matcea její kolegyni. Obě se smály, kroutily hlavou,ale věřily tomu. Co by ne, je to pěknýobrázek a nepochybně se to už párkrát stalonebo stane. Až se toho předvídání, řekněmetvůrčího předvídání, bojím. Druhdy jsem siříkal: kdyby tak ten grafoman Viki Shockpoznal na vlastní kůži, jak tvrdá je knižnírealita. A vida, dnes objíždí Prahu s knihovnickoumaringotkou.Jan Zábrana napsal, že lepší geniální uměleckédílo bezcharakterního sígra než slabomyslnýopus dobráckého čičmundy. Zábranato však viděl příliš jednostranně. Dnes tojde i skvěle marketingově nastavit na mírutoho kterého čtenáře. Napadlo mě to, kdyžinzercejsem si z obchodu přivlekl balení Magnesiís výzvou, abych psal blogový román s Vieweghem.Tu by jistě mohlo vzniknout geniálníslabomyslné dílo dobráckého sígra.Zdálo se mi, že musím dělat stádnice z ekonomie,ale neznám podoby učitelů, bydlímv domě ve stillu obrazů Edwarda Hopperaa jezdím na kole bez šlapek, nemám boty,ponožky ani kalhoty. Probudila mě až slova„Byron Mnichov“. Můj psychoanalytik odhalil,že podvědomě se toužím připojit k literárnímuproudu, který spojuje plebejskézábavy s bohulibým cílem učinit je vysokýmuměním a zároveň na tom trhnout nějakoueurokačku (viz varovná absence šatů). Dodíla se prý musím pustit ihned, neboť hrozí,že nedostatek peněz by mě mohl donutitstát se učitelem, respektive prostituujícímse vzdělancem (viz kolo bez šlapek). A takovíchytří chlapi chodí mezi námi, vysedávajíu beznadějně prázdných sofa a Češi si na něpořád ještě nezvykli.Jediný spravedlivý svět je ve Vraždáchv Midsomeru. Šlechtici jsou degenerovanívrahouni, spisovatelé zloději, farářky erotomanky,divadelníci úchylové, členovéčtenářských klubů burziáni a všechnyodporné typy, jako jsou developeři, hnedzkraje zavraždí. Ve francouzské kriminálceje to svět bílečernobílý. Každý tamní raubířlotračí pod tlakem sociálních okolností,kdežto Angličan vraždí s rozmarným rozmyslema Američan pracuje na oběti pouzepro konečný mystický efekt.Patrik LinhartinzercePsí víno, časopis pro současnou poeziiKovanecká 8, 190 00 Praha 9, tel.: 603 201 837p.stengl@centrum.czpředplatné: psivino@gmail.comtvar 04/10/16