Tvar 4/2010 - iTvar

na pokračováníkráska /4Josef Kocourek4.Květiny mi vždycky připomínaly lásku.A když minou teplé dni zářijové, hroznydozrají a přijde listopad a všechno opadáa se vším, co jsme dosud neopustiliz milostí léta, je třeba rychle se rozloučit,odhalit své tělo lijákům a rozplynoutse v podzimní den, není možné myslitna lásku. Olga odemkne svůj byt v druhémposchodí, vstoupí, setřese z ramenouomoklý plášť a unaveně se posadí kestolku. Služka přinese oběd, sestra dolespí a její muž odešel na nádraží.Venku se sklání den, je čas, kdy srdcepotřebuje klidu a velikého ticha a pokoje.Je podzim, kdy se už připozdívá. V okně seleskne soumrak, studené slunce stojí nadmořem tmy a už se potápí.Olga sní.Praha. Dům jejích rodičů nedaleko Vltavy.Doktor. Návštěvy. Dlouhé večery, kdyhovory jsou bezvýznamné a těžké. Lékař,který pomalu a tiše stárne. Nosí černé šatya tentokrát i jeho oči jsou temnější, jakoby jeho duhovka měla právě tolik šatů jakotělo. Den, kdy jí říká, že ji miluje. Druhýden, kdy ona přijímá jeho dvoření jako něconutného, čím se doplní prázdnota dne; a jemožné věřit v den příští. Zasnoubení. Jehopolibky jsou krátké a suché. Zdá se jí, jakoby po každém z nich měla ústa na mnohoměsíců dezinfikována. Čas, ukazující omyl.A další měsíce, kdy se má vdávat, a onanechce a raději dokončí studia a stane seprofesorkou. Odjíždí na své působiště, alejemu neřekne kam. Vidí onen den předodjezdem, kdy přišel s vpadlýma očimaa bez brýlí a hladově se vrhl po jejím těle,jak se mu vymkla a on se hrozivě vrátil kedveřím a zaťal pěsti a cosi zahučel, čemuona nerozuměla. A pak, pak už to bylovelmi krátké...Otevřela oči. Její řasy byly velmi dlouhéa napínaly se nad očima jako záclonky, pečlivěsebrané v řadu černých záhybů. Řasy,tykadla žen, snítky, na něž usedá motýllásky a dává jim moc obětovat se, řasyzůstanou ozdobou žen, kterou nemohouprodat tak lehce jako tělo. Chvíli se jimiovívala, pak se převrátila na bok a snila dál.Venku tiše a bez odporu usedal den, dalekov horách už usínala noc a auta, která právěpřijížděla kdesi od Trutnova, byla už celázačernělá.Olga dlouze sní, po celé hodiny, bolestně.Srdce se vznese k hladině těla jako červenýměkkýš a všechny smutky světa se ho dotýkajíbezprostředně a chladně. Bolesti, kteréjím kdy prošly jako prorezavělé jehlice, vracejíse znovu a znovu bolí a rozjitřují zapomenutérány.A zatím venku klesla noc, lampy se vyšplhalyna hroty stožárů, nahrnuly se nadulici a sypaly němě své citrónové světlo,kramáři našli v hospodách svůj domova psi svůj sen.Olga se probudila a pohlédla oknem.Hluboko pod ní šla četa vojáků. Bodla nakoncích pušek se leskla jako listí mořskécibule, tváře byly zlé a přísné, nesli rakevze dřeva černého jako uhlí a za tou rakví šelsmutně velitel a šel sám.5.Septima. Studenti sedí v žlutých lavicícha hledí na zelený stůl. Profesorka OlgaNeffová učí psychologii. Vzadu sedí JanMedek a hledí do okna. Jasany kývají větvemi,nad červenými střechami novostavebplují dlouhá roucha mlhy, je pološero,studený vzduch prosakuje sklem a usazujese na tvářích studentů jako mráz, je pozdnílistopad a ještě nenapadl sníh. Čekali denza dnem a marně. Země zmrzla a zkostnatěla.Suchá a vyhublá pole zmnohonásobilasvou velikost a volala po sněhu. Profesorkamluví pomalu a najednou umlká,položí hlavu do dlaní a dlouho mlčí. Jeticho, mlčí celá třída, mlčí lampy u stropua stěny a lavice a studenti i žena. Tu JanMedek prudce vzdychne, slečna zvedneudiveně hlavu, student se nepohne, zardíse a slečna mluví dál.Jan Medek žije den ve škole jako milostnédostaveníčko a každé je první, i když seopakuje šestkrát za týden.Minulo září a říjen a za tu dobu se utlačovanáláska může propadnout až do hrotusrdce a zákeřně tam ztuhnout v pevnýkrystal, který by krev nevyplavila, i kdybyJan Medek vykrvácel do poslední kapky.A život jej na své dlouhé lodi dopraví ažk té hodině, k tomu těžkému okamžiku,kdy student mimovolně bere pero do rukya bílý list papíru a pomalu píše tiskacímpísmem, dívaje se do tváře své učitelky:Slečno, miluji Vás.Slečno, mám zemřít?Slečno profesorko Olgo Neffová, umítemlčet?Více napsat nemůže, více se snad ani nesmí.A student složí list do obálky, opatrně jizalepí svou úzkostí a čeká, až se zazvonía slečna je vyzve, aby všichni opustili třídua odešli ven, aby zamkla. Dnes, slečno profesorko,neodejdou všichni. Zůstane tu JanMedek, opře se o okno, a až se ho podruhébudete ptát, proč vás neposlechl a nejde,vytáhne z kapsy maličkou bílou obálku, dvakroky uděláte vy, dva on, podá vám psaní,vy natáhnete ruku a stisknete s podivenímroh, on zašeptá, že děkuje a vyřítí se ven,aby neviděl vás a necítil své hořké rozpaky,až roztrhnete obálku, otevřete list a přečtetetři těžké věty o lásce.Zazvonilo.„Dnes zůstanem ve třídě, na chodbě jevelmi chladno,“ řekla ještě Olga Neffováa pomalu odcházela ke dveřím.Jan Medek se studeně podíval dozamženého okna.Zazvoní se podruhé a studenti jdou dokreslírny, posadí se k dlouhým stolůmna červené stoličky. Z obrazů, na nichž jemalováno zelené stromoví, také už začínápadat listí. Starý profesor v bílém pláštipíše za katedrou své paměti.Ještě nepadá sníh.Staropacké hory jsou šedivé jako kozíhřeby. Permská země na stráních je uždožluta vypálená mrazíky a suchem, metlicena mezích a lučinách zkameněla, růže,které v zahrádkách rozkvetly poslední, visína keřích jako kapky rubínového skla. Přiletujíkřivonosky a drozdi a sezobou je jakozrní.Zazvoní se potřetí, a až se zazvonípočtvrté, bude konec všemu a reálka budeopuštěna i jí, která neví, že je milována,i tím, který mačká obálku a číhá na chodbě,aby ji potkal. Poslední hodina. Na schodechsedí primánek. „Hošíčku, kdopak učítady vedle? A nevíš, kde učí Neffová?“Kvarta.Chemie. Chemie je až na hoření chodbě,kde je věčné šero a skoro samota. Studentdojde tiše až ke dveřím a poslouchá.Slečna mluví o Avogadrově teorii. Ach,srdce. Myšlenky jsou překotné a temnéa plné úzkosti, ó těžká hodinko! Vysmějese mu? Dá ho potrestat? Zví o tom celýsbor? A student leze pomalu podle zdi dáldo chodby a zase se postaví do okna, jakoby odtamtud měla přijít spása. A minutyse nezastaví nikdy před úzkostí srdcea Medek ví, že za pět minut zazvoní a ženeodváží-li se dnes, neodváží se nikdy.A teď už statečně přistoupí ke dveřím,zaťuká, spíš na své srdce než na zelenoupokožku dveří, uvnitř zazvoní krokya Olga Neffová stojí ve dveřích, vstupujena chodbu a přijímá s úsměvem podávanouobálku; schová ji do pláště, znovu seusměje a mizí.Janu Medkovi se srdce radostí trhá.Teplo, jaké v duši nikdy nepocítil, sálá muduší do krve a do rukou a do tváří.A když se po půlhodině zastavuje na návršía dívá se na hory, vidí mračna nabitá vločkami.Jdou při samé zemi, studená, dlouháa beznadějná, delší a smutnější než láskastudentova –(pokračování příště)obrázky z přítmí zámeckých knihovenDějiny jsou naplněny šepotem tajných společností. Avšak i lidé sami mají své tajnosti. Zákonenantiodromie platí i pro tajemství. V míře arci rozdílné pro každého dle jeho založení a temperamentutajemství svědí pod kůží a někdy i na jazyku. Je těžké mít tajemství. Tajemství jejako panenství – lze je ztratit pouze jednou. Proto je potřeba šifrovat. Ottův slovník naučnýnám říká, že „chiffre“, původně číslice, cifra, pak značka, šifra, tajné písmo nebo znamení, bylov nejjednodušších tvarech známo již Židům a Řekům.V zámecké knihovně Újezd Svatého Kříže najdeme knihu CRYPTOGRAPHIA oder Geheimeschrifft-münd- und würckliche Correspondenß…, vydanou v roce 1685 v Hamburku. Jejímautorem je Johann Balthasar Friderici. Kniha obsahuje množství rytin, které předvádějí, žešifrovat lze i s půvabem.latvar 04/10/15