Tvar 4/2010 - iTvar

A já o vlku (nečtení) a vlk za humny – tadyMarek Řezanka o tom dokonce i napsal:Marek ŘezankaBezhlavá socha ve staré zahradě„Nečti nic“ – tihle staří svatíuprostřed zahrad ztratí hlavu,Brokoffe, budeš zalívatideštěm svých slz tu sochu v davupro dívku z Nečtin, pro ten samet,který jí srdce něhou chrání,lépe než v kámen vytesanémá na něm pouze jedno přání,ať u kříže se zázrak stane,nevěří více, znenadáníNepomuk kyne tím, co nemá,nezemřel, kdo nám na pamětitane, kdo víš, že měl vždy téma,voní ti z vlasů, dýchá z pleti,to je snad víc než všechny kříže,Nepomuk sám by hlavou kýval,v předšeří keřů dávno ví, žezbylo mu víc, než stará skývachleba a vrtoch svého krále,jedno už, kdo ho vlastně shodil,od sochy vede stinná alej,někde tam sen se z prachu zrodil...U paty světce zrezlá pila,Pilát už setřel pot svých rukou,kamenná srdce netrápilatrýzeň svým strachem nebo mukou...Kamenná srdce kdysi bila,poslechni moje. Slyšíš, tluče,dokud se láska nepohřbila,nebude nikdy hrozný účet,venku je tma, tys představilaměsíci hvězdy na obloze...Bezhlavá socha v stínech žila,srp u nohou a hřeby v noze...Koukáš, jak ve tmě Malým vozemuhání čas – ten křehký silák...Co na tohle říct, Vitolde? Ano, vzdělanost,sečtělost, šikovnost a šarm, slovní zásoba:jejej!, vůle k tvaru – dokonce vázanému– všech sedmnáct pé bych si tu mohl odfajfkovat.Něčím mi to dokonce trochu připomínáNezvalův překlad Havrana. Přesto mito nějak... nejde pod fousy. Evidentně jsmenarazili na problém: buď problém MarkaŘezanky (a já ho neumím pojmenovat jinak,než poezie se přes všechna očekávání nedostavila),anebo pana Ljagušky a jeho omezenost,oblibu poezie určitého typu... A žeuhodnu, pane Řezanko, ke které možnostise přikloníte?Víte, já se někdy chodím hádat s jednímemeritem z protějšího fochu. On když sedostane do ráže, pořád by jenom ozvláštňoval,opěval a dumal, co čím chtěl básník říct,což mne nakonec rozdivočí, někdy na nějaž skoro řvu: „Jardo, dyť poezie přece néjnizpůsob, jak jednoduchou věc říct zašmodrchaně,naopak, je to zkratka! Schopnostzkrátit román na pár řádek! Pokusy vyslovitněco, co se jinak říct nedá!“ Nevěří mia snad by se i popral, dědek bláznivá.Jan Polívkakolemjdoucí jetelLežím v trávě a nevím. Mohl bych, snadi měl vědět. Ale nikdo mi nic neřekl a já sámna nic nepřišel. Jen kolem se prochází jetel.slečinka a chlapečekŤutinka a mazlínek se sešli uprostředhloučku. Hladili si bříška, předváděli prostocviky,nakažlivě se smáli a sbírali smetanu,co se do nich vešlo. Uměli o ni poprosit,pohrozit, vyvztekat si ji i vyprudit. Umělis ní ale taky výborně kšeftovat a na kumpányměli čuch. Pak se ale venku utrhl rampoucha kde byl smetany konec.Jé, dneska jedem jak na lochnesce, hází toze strany na stranu a já z toho skoro pištímjak malý húdě!Milé je, že Jan Polívka nazval své krátké,přesto paradoxně kecavé texty úvahamia ponechal je v dlouhých řádcích. I takjsem si ho dovolil zahrnout mezi adeptypoezie, patří do stejné čeledi jako ZimmerVáclav, řekl bych, ale je to jemnější,vybarvenější druh. Ťutinku a mazlínkatedy vystihl výborně, ještě teď se smějia srovnávám s několika ťutinkami a mazlínky,které znám z autopsie. Ano, sedíto. Prozaik by na takovou charakteristikuspotřeboval pět stran. Jan se ale umíi zasnít v jeteli. Ne, že by všechny jeho„úvahy“ byly tak úderné jako tyto, ale pročby časem nemohly být?Marta HolmanováCizí ložemluvili jsme proti soběledové květy z ústani zalité horkými slzami nevyzrajítříští se o zem– miláčku, to divadelní kukátko není naše– a ty lístky jsou na jiné přestavenínikdy neodejdušla jsem a potkala květ v rozpukus omamnou vůníšel jsi, lapil ho a zahřál ve svých dlaníchrozkvetlotevřela jsem okno, pomalu se snášel k zemia zápach vyvětralaV návštěvních hodináchcvičím se odmala z potoka upíjetprůzračnou stravumám se teď zavěsitna drápky napětí za nohua rukou podotknout země?nebo snad se svojí drůbežívykleneš nad hlavouv břidlici s břeskosvodem?Marta Holmanová si tu a tam sympatickyzahraje s jazykem, se slovy. To tu dnes vlastněještě nebylo. Jenže nějak nám to nechcedržet pohromadě, sesouvá se to v šustivouhromádku sebraných zajímavostí, přestožetušíme, že nějaké jednotící téma pod tímje. Nevím, jestli tolik práce lze nechat nanebohém čtenáři zcela „zdarma“, bez nějakévoňavější návnady, tajemství, příslibu. Děláto na mne dojem, jako by tu autorka něconedotáhla anebo možná naopak přetáhla:Místo kompaktního celku, který by byloradost obzírat a přijmout, vyšroubovala,zjinotajnila každý detail do alelujá a pyšněnám to chrstla pod nohy. Mně je to fuk, jábyl u dragounů a něco vydržím, ale jestli seode mne čeká nějaká moudrost či doporučení,pak snad jít na to s určitým odstupem.Snad ani ne s odstupem od tématu, jako odslov, která se dovedou přemnožit a vytvářet(jako v básni zmíněná námraza) roztodivnékvěty. Když není po ruce jiný, stačí odstupčasový. Pomůže rozlišit, která slova, obrazyopravdu chtějí něco říci (a jestli se jim toskutečně podařilo) a která v básni už jenompřekážejí jako zaprášené dekorace.Mám tu v záloze ještě čtyři adepty, kteréčeslo vstupní kontroly zachytilo. Jana Šušlíková– rýmy, lyrizující básnické obrazy,trocha sentimentu, také hodně klišé– poctivá ruční práce, ale poezie nikolvěk.Totéž, ale bez rýmů tu mám také od PavlínyBrašíkové.Ukázku pánské, silácké verze nepoeziedodal Mike DeLongpre – však to známevšichni, někdo si sedí, něco k tomu pije,pokuřuje samozřejmě, o něčem uvažuje, naněco se dívá, pak je opilý nebo smutný a...ale co? Jitku Nesnídalovou, kterou poddívčím jménem naše Továrna již jednouzaměstnala, dnes také nepotěším, dostalase možná do fáze nějakého většího uvolněnítoku myšlenek (nebo spíš pocitů), ale zcelaji opustila ta zatrachtilá, dnes už několikrátcitýrovaná vůle k tvaru. Tak třeba někdypříště.Ještě jedno závěrečné napomenutí pro Váspro všechny, mí milí pardálové: Čtěte si to,co napíšete, nahlas. Pomáhá to, velmi topomáhá oddělovat zrna od plev.Inu, zase příště se na Vás bude těšitVášBc. Vitold Ljaguška,za správnost ref. SprávcováVÝLOVZ komnaty do komnaty / kluzké sítě, /nevody plné vody. / V nejzazším pokojizámku / padá do mdlob / sladká komtesa.Emil Bok: Výlov rybníku„Na světě existuje spousta zajímavějších oborů,než je typografie,“ říká rouhačsky na úvodsvých Esejů o typografii (Revolver revue,2008) význačný český typograf FrantišekŠtorm, mimo jiné jeden z nominovanýchna loňskou Magnesii literu v kategorii Publicistika(vítězem se nestal, maje těžkoukonkurenci v knize R. Denemarkové Smrt,nebudeš se báti). Takové východisko můženám, co s autorem dosud nemáme tu čest,ve své provokativnosti připadat až poněkudsamoúčelné, jak se však ukáže v průběhučetby – té pozoruhodné exkurze do typografickéhosvěta –, je dokonale věrné pisatelověnátuře, a jiné vlastně ani být nemohlo. Ažmi ta jeho odrzlost, s níž nechává zaznívatsvé, mnohdy značně neortodoxní, názorya útočí na obecné nešvary dnešní doby, připadásympatická a jsem mu ochoten odpustitsem tam ostřejší výraz; ostatně mezicinkáním půllitrů, které jako bych za textemslabě slyšel, se tento snese. Nemylmese však, nejde o nějaký bohapustý opileckýžvást (ačkoliv se o nejrůznějších stolníchspolečnostech a hospodských seancíchmluví celkem často), Štormovy eseje jsounapsány s rozvahou a podloženy nemalýmizkušenostmi jak profesními, tak životními,a přesto jim je cizí suchopárná akademičnost– naopak: svou úvodní výpověď seautor po zbytek díla snaží čtenářům vyvrátits náruživostí, svědčící o jeho upřímnélásce k oboru, jejž si zvolil za svou životnínáplň. V závěru knihy nás pak už nepřekvapíjeho slova: „Ano, typografie je naprostýpupek světa – čím víc se na něj díváme, tím sestává krásnějším, a my se pomalu propadámedo blbosti. Vzhlížíme k pravzorům vázanýmv plesnivých kůžích a tiskařská čerň je našímvonným kadidlem, ředidlo myrrhou, my pakstrnulým pohledem zaklínáme kobru monitoru.“Projdete-li se Štormem celým onímpříběhem zrodu písma, nebude se vám tatometaforičnost jevit jako násilná, ale uvidítev něm logické, skvěle vypointované vyústění,stejně trefné jako o pár řádků výšezamyšlení nad posláním typografa, jenž má„působit na čtenářovo podvědomí estetickýmiprostředky, přiživovat se na proudu informacíputujících do jeho oka a mysli, pašovat krásnodo jeho hlavy. Krásno v malých dávkách působídlouhodobě a masy prospěšně kultivuje.“Na slavnostním večeru, kde se předávalyvýše zmíněné ceny, sám Štorm svouknihu v krátkém šotu charakterizoval takto:„Tohle jsem napsal pro lidi, kteří si myslí, žepísmo vzniká někde v počítači nebo v tiskárně.Není tomu tak, písmo je dílem lidskéhoducha, intelektu, výtvarného citu a mnoha letstudia a zkoumání různých věcí. Za každouabecedou stojí příběh jejího tvůrce – a o tomje tato knížka.“ Osobně mě až zamrzelo,že mé nevytrénované oko není schopnopostihnout všechny ty minuciózní variantya nuance. Dozajista si tak z knihy více odnesoumladí adepti typografického řemesla(jež ani v dnešní digitální éře neztrácí nicze svých řemeslných základů); tam, kde laikponěkud umdlévá pod lavinou neznámýchodborných pojmů, se oni jistě budou cítitjako ryba ve vodě – některé kapitoly jsouvyloženě praktickým manuálem, vypovídajícímo nezištné snaze autora podělit seo své zkušenosti s mladšími, méně zkušenými.Přidejme ještě krásnou grafickou úpravu(jistě se neubráníte a po přečtení si knihouznovu prolistujete, kochajíce se tou důvtipnouobrazově-textovou koláží), nápaditouhru s různými typy písma přímo v textua ono „kouzlo živého zájmu o řemeslo, koncentrátlásky k typografii“ (jak se sám Štormvyjadřuje o jedné své oblíbené popularizačnítypografické příručce), a dostanememimořádnou knihu, která přesahuje hranicesvého oboru. Cesta do Indie, kde Štormsvé eseje pro Revolver revue na pokračovánípsal, jistě nebyla marná.Jsem rád, že Výlov, rubrika budící zpočátkudojem odpadiště knih průměrnýcha podprůměrných, se postupem času stáváspíše útočištěm pozoruhodných, jen jaksimacešsky přijatých děl či bohulibých myšlenek.Loni na podzim jsem pomáhal dávatdohromady „neslyšící“, 15. číslo Tvaru,a tak je zmínka o brožuře Nevidomí (mezi)námi (vydalo ji „sdružení pro podporu nejennevidomých“ Okamžik v roce 2007) na tomtomístě přirozeným pokračováním méhozájmu o problematiku postižených lidí,které však – ani po pádu mnohých bariéra mýtů – pořád neznáme dostatečně dobře.Ku vlastní škodě, třeba dodat. Publikace jedoplňkem ke stejnojmenné výstavě (slušíse uvést autorku koncepce Petru Chmelařovoua fotografku Hanu Fleknovou),která sice proběhla už před více než třemilety, ale snad jí k aktuálnosti dopomáháskutečnost, že občanské sdružení Okamžik(www.okamzik.cz) stále funguje, ba letososlaví desáté výročí. Medailonky patnácti„obyčejně neobyčejných lidí“ nejrůznějšíhověku, profesí a zájmů jsou pro mě opětovnýmdůkazem o síle a nezlomnosti lidskéhoducha, připraveného v případě potřeby bojovattak urputně s nejrůznějšími handicapy.Až jedna z autorek měla potřebu nechatv úvodu explicitně zaznít varovná slova:„[…] můžete na chvíli podlehnout fascinujícímudojmu, že lidé se zrakovým postižením mohoubez problémů lézt na skály, střílet z luku, paličkovatnebo třeba vychovávat děti. Nenechtese ale mýlit – za všemi malými či většími»vítězstvími« je ukryto mnoho času, energiea vůle. Navíc je pravdou, že zdaleka ne všemnevidomým se podobné činnosti opravdu daří.“Přesto v těch stručných popiscích k fotografiímjednotlivých aktérů klíčí silné, inspirativníživotní příběhy. Za všechny „vítěze“nechme promluvit Ondřeje Fránka, jenž připopisu přípravy vodní dýmky jen tak meziřečí utrousil: „Vyfoťte mě, jak umím normálně– obyčejně žít…“Michal Škrabaltvar 04/10/19