Tvar 4/2010 - iTvar

fantasías námi, proti námAby skutečnosthučela v krviPrvnímu veřejnému vystoupení skupinyFantasía v lednu 2007 předcházely dvaroky diskuzí a vzájemného seznamování ses vlastními texty. Postupem času se ukázalo,že co nás spojuje, nejsou tolik texty, jakospíš ochota a schopnost cele se odevzdat,každý po svém, nejjemnějším záchvěvůmskutečnosti. Teze, které by se daly označitza program skupiny, vznikaly až následnějako výraz vědomí jisté ne-literární tradice;totiž tradice, která předchází jakékoli literárnítradici – intenzivní zkušenost sounáležitostis celkem skutečnosti, ale takévnímání křehkosti ustavující její povahua lidskou situaci v ní. V tomto smyslunejsou programové teze ničím novýma nárok na aktualitu a úplnost si nekladou.Důraz na patos jakožto intenzivní citovouangažovanost není programově vytčenýmcílem, svrchovaností zaštítěným soucitem,ani metodou tajených ambicí napravovatsvět a formou sentimentu, který by se zatak obecnou formulací mohl skrývat. Jepoukazem k podstatnému podloží, doslovahumusu možné poezie: k neustálené, otřásající,tektonicky rozechvělé skutečnosti,kterou básník zakouší zaživa a živou. Býtbásníkem znamená nejprve nechat jakoukoliskutečnost pulzovat, hučet v krvi.Dva roky si skupina Fantasía kladla otázkypo oprávněnosti své existence. Otázky,které si podle Ingeborg Bachmannové musíbásník a spisovatel dříve či později položit.Každým setkáním vzniká Fantasía znovu,poprvé a bezpodmínečně. Původně, napočátku každého věku, poezie ustavuje společenstvía je především kolektivně sdílenouzkušeností. Teprve později psaný znakvytlačil lidský hlas a zkušenost poezie privatizoval.Fantasía je také pokusem o znovuozvučenílidského hlasu s celým jeho archaickýmcitovým arzenálem propojujícímlidské zkušenosti napříč časem. Už protonemůžeme nevnímat umělecký, sociálnía spirituální kontext, ve kterém se nacházíme.Také proto spolupracujeme s jinýmiumělci (performerka Darina Alster; malířa DJ Mikuláš; malířka Magdalena Nováková;fotograf a grafik Martin Kámen; tanečnicea performerka Linda Mikolášková). Protomá být veřejná prezentace poezie magickouevokací (jiné) skutečnosti a zahrnovat lidskouzkušenost v jejím celku. Technologiejsou prostředkem k umocňování atmosférybásní, i když samy o sobě nenesou význam.„Nová“ komunikační média umožňují, aspoňzprostředkovaně, vrátit se k původní zkušenostipoezie jako obřadu a slavnosti.Kamil Bouškatvar 04/10/• • •Hlava na špalkuPetr: Zeptej se sám sebe, čím se ve skupině Fantasíališíš, lišíš-li se vůbec něčím?Odpověď: Nemlč, ale nepospíchej, pamatuj, žedruhá věta je vždy hluchá.„Řekni to tou třetí.“A teď třetí věta.Jsme ve Fantasía téhož skupinovéhomínění. Naše měřidla nejsou pevná, jsoupohyblivá. I krejčovský metr podléhá šibalskémuoku. Asi jako slova, která odpovídajínáladě. I vyšší může být nízké. Záleží naúhlu pohledu. Je to jen otázka kompozice.Do víceméně všech schůzek Fantasía jsmezavedli cvičení. Říkáme mu performativnířeč. To znamená, že používáme přímou řečtam, kde se rychle vytrácí smysl. Tříbí toducha a osvěžuje rozum. Vedlejším účinkema jaksi mimochodem dochází k pohyblivémustavu, k zúžení pozornosti, k transu. Je toprávě akcelerací času jako prudkou změnou„mezi“ vzdálenostmi, že slova jindy hluchámají jako každá jiná hmota i váhu. Je toenergií, ale nemám potřebu se v tom kdovíjakšťourat. Jistou odpovědí je to, že performujeme,aby řeč nestála. Zastavená řeč jenám protivná. Záznam a popis, tolik populárníu současných českých tvůrců, se chovajíjako lidé, kteří chodí do Musea výhradnějedním vchodem. Vědí, že za každým druhýmrohem je toaleta, kde se můžou umýt.Obecná charakteristika básníka v naší doběby mohla znít: Je čistý až běda – tak to musíbýt básník. Osobně si myslím, že je to omyl.Je tomu tak od té doby, co se čtenáři poesievýhradně rekrutují z básnické obce. Jena pováženou, že míra obecného vkusunepřesáhla jinam než do minulosti jímavězasněných osob. Je to stejné, jako by vědecnezapočítal chybu do výpočtu. Nikam se sicenepohne, ale nemůže se mýlit. Vždyť i historikmusí odolávat pokušení adorovat historiijako takovou. Není důvodu si myslet, že bybásníci měli být ahistorickou výjimkou. Bezčasímusí z poesie ven, jinak se básně budoukodrcat opožděným vlakem, ze kterého jeshodou okolností, a díky počasí, přehlednějia „lyričtěji“ vidět. Existuje bezpočet způsobůa stejně tak prostředků, jakými lze poesiidělat. My, Fantasía, se shodujeme v tom,čím se lišíme: totiž že píšeme proti sobě,proti rohům v ringu. A proto: pište s námi,pište proti nám.Petr Řehák• • •Z ohlasů na sborníkskupiny FantasíaBásníci – členové Sluneční republiky jsoupodivnými, ale až vtíravě důvěryhodnýmihledači Boha, i když takzvaná skutečnostje dobrodružná a nebezpečná jako koridaa pociťujeme ji jako tlení a průběžně jenám k blití. Všechny hranice a šraňky jsourozkotávány. Útěchou (i když pro „solárníky“je tento kvazietický výraz spíše jenjakýsi výhřez) je zvnitřnělé zjištění, že úsvitroste jen ze (nejen za) soumraku. Strukturapoezie jako hry, nový patos jako výjev(možná výlev) odpovědnosti za svět, šamanskáverbalizace neverbalizovatelného, obdivke švestce v noci (...) – to jsou některé stavební(nebo svatební? čorti znajut) kameny(či kmeny, nebo hleny? spíš pleny) skutečnosti,která se úplně nepropadne do iluze.A pokud nevíte, vyhledejte Borziče, on totaké neví, a proto je dost blízko. Ne křeče,nýbrž stahy – jako při porodu. Plodová vodauž jde ven (i když za vzdychu).Milan Balabán,Křesťanská revue č. 5/2009Klíčovým slovem, snad schopným vystihnoutzákladní gesto tohoto skupinovéhozpůsobu psaní, se mi zdá vášeň – zaujatostvší tou krví, žlázami, nezkrotnými živly,erotikou a imaginací. Ovšem sami básníciz Fantasíi pro toto mají vlastní pojmenování– „nový patos“ (...). Nejde snad v konečnémdůsledku pouze o návrat k patosu, jakoo pokus učinit první krok zpátky k lyričnostilyriky a zároveň první krok kupředuk nalezení její nové podoby. Stará lyričnostje směšná, to Fantasía ví, ví, že se pohybujena nebezpečné hranici anachronismu,přepjatosti, ba kýče – ale ví také, že totonebezpečí je třeba podstoupit, aby mohlodo poezie přijít nové jaro.Karel Piorecký,Tvar č. 8/2009Jsou to imho [in my humble opinion, tzn.podle mého skromného názoru – pozn. red.]juvenilie. Nic víc, nic míň. Kluci přicházejís novým patosem atd., ale je to obnošenáfoto Šárka Procházkovávesta. Mávání novým patosem, avantgardou,mnohomluvnými básnickými pásmy– mně to přišlo gymnaziální. A ostatně tyskupinové teze už musely podle mého vzítzasvé. Nedávno jsem si totiž přečetl docelapěkné a velmi nepatetické básně jednohoz nich – Kamila Boušky v Souvislostech.cit-i-zen [Jakub Řehák],diskuze na literárním serveru Totem(www.totem.cz), 17. 4. 2009(...) některé verše Kamila Boušky jsouprudce krásné. Sympatické je mi vůbec takéto osvěžující – třeba obehrané – gesto, program…(...) Po přečtení jeho [Pioreckého]recenze jsem si říkal: sakra, buď je zasevedle, nebo jsou fakt dobrý… Možná něcomezi tím.Jonáš [Jonáš Hájek],diskuze na literárním serveru Totem(www.totem.cz), 18. 4. 2009Texty všech tří básníků (…) jsou pochopitelněpři jejich věku ještě plné literatury,vyčtených efektů a nejrůznějších ozvěn,Césaira, Eluarda nebo Césara Valleja. Zavlivy a za mladicky nezralou, lehce megalomanskourozmáchlostí tu však vyvstávái skutečná inspirace a osobní vize, nejpůsobivějšítam – aspoň pro mne –, kde spojujehorečnaté vidiny s obraznou úvahou a vallejovskyje soustředí kolem ostře „nazřených“Fantasía během vystoupení v Café Fra v červnu 2009(zleva: Petr Řehák, Kamil Bouška, Adam Borzič a tanečnice Linda Mikolášková)všedních detailů, často pouhých gest neboosamostatněných částí lidského těla. (...)Třebaže znamením doby je jistě i potřebaúniku, (...) nesou básně pečeť současnéhosvěta spíš ve své rozbitosti, vnitřní rozpolcenostia nespojitosti než ve svých evokacích,což neznamená, že jejich elán se nerodív přítomnosti a nevyvstává v ní jako živéznamení.P. K. [Petr Král],Analogon č. 58–59/2009Ač své místo v literárním kontextu autořivýslovně neproklamují, setkáváme se nepochybněs důkazem, že dědictví asociativnívětve moderního básnictví (Apollinaire,expresionismus a zejména surrealismus)je stále živé a inspirativní. Zdá se také, žeprogram skupiny – pregnantně formulovaný,závažný a pro velkou část básníkůjistě rozumně znějící – usiluje o cosi jemněodlišného od toho, co bylo realizováno. Jenadto otázkou, nakolik jsou zmíněný programa následná poezie nové. A připustíme--li, že nijak zásadně, nastupuje tázání, jsou--li dobré a silné. To však nechť posoudí sámčtenář antologie: manifest, básně, jakoži samotný akt vystoupení básnické skupinyv kontextu dnešní roztříštěné a polyfonníkultury rozhodně za pozornost stojí.Martin Veselka, A Tempo Revue(www.atemporevue.cz), 15. 9. 2009