Tvar 4/2010 - iTvar

vyvření strukturBezzubá kritika v akciVyprávění o životěbrněnské NěmkyGerty Schnirch sestalo malou událostízávěru minuléhoroku. Kniha sizískala obdiv literárníchkritiků a nastránkách mnohačasopisů či novinse objevily rozhovory s autorkou, v nichžse problematizoval nejednoznačný výkladokolností odsunu brněnských Němců.Z podstaty věci se pak také psalo o principukolektivní viny, neboť Gerta byla jakopostava vymyšlena přesně na míru problému:po otci Němka, po matce Češka;vzhledem ke svému věku nikdy nekolaborovala(vyjma vynucené účasti na sbírcepro německé vojáky umírající v zamrzlémSovětském svazu); odmítala mluvitněmecky, třebaže si to otec vynucoval;sounáležitost s německou kulturou vyrovnávalavelkorysým účastenstvím na poroběčeské kultury.Není se proto čemu divit, že kritika obešlaproblém zdánlivé vyváženosti všechpro a proti obloukem a velebila autorčinuzdrženlivost ve věci explicitního hodnoceníhistorické skutečnosti. To za prvé. Za druhépak připomněla, že život jednotlivce jesmeten velkými dějinami bez ohledu k jehoosobnímu postoji. Základní otázka protozní: K čemu jinému je tu dnes kritika nežk odkladu každého podstatného problému?Není její metodou jednoduchá transpozicedůležitého v banální? Tučková nejspíšpotřebovala rozpálit mínění Čechů konfrontacís jejich vlastní historií. Literární provozpodnět vsáknul a vydal z něj jednoduchýpočet – z rezervoáru hlubinných pravdvytáhnul ty nejlíbeznější řeči o Dějinácha nebohém člověku a stran vypravěčovapostoje přezpíval mantru o nehodnotícímpohledu dokumentaristy.Bylo by samozřejmě nejjednodušší na příběho Gertě zapomenout alespoň do chvíle,kdy se budou udílet literární ceny. Taková jeu nás praxe – ale to nechme stranou, přecejenom se nám stále zajídá pravidlo, podleněhož kniha stojí za diskuzi teprve tehdy,získá-li nějaké ocenění, anebo úplně nejlépenatočí-li se podle ní film.Pro ideologickou interpretaci Vyhnání jebezpochyby zcela zásadní pasáž, ve kteréBeneš křičí z balkonu brněnské Nové radnice,že německý národ musí stihnoutveliký a přísný trest, že jeho (Benešovým)programem je německou otázku v republice„vylikvidovat“. Gerta naslouchá jeho projevua ptá se: „Trest Němcům? Všem Němcům?Nebo trest Němcům, kteří se provinili, kteřípomáhali budovat Říši, kteří se snažili urvatsi pro sebe víc českého nebo víc židovského?Kterým Němcům?“ Beneš na její otázkyneodpovídá, protože jeho programem jepřece otázku jednou provždy vylikvidovat,tak aby už nemusela být pokládána.Aktéry našeho liberálně-humanistickéhodiskurzu slovo „vylikvidovat“ nenecháváchladnými. Rozdíl je jen v tom, že kritikase aktem hromadné likvidace přehnaněnezabývá, zatímco autorka – a v tom jenutno vidět projev jisté odvahy – o nějopírá žalobu české poválečné politiky. Kamvypravěč míří, když nechává Beneše rozdmychávatvášně davu, je jasné. Němci poválce mají nést stejné označení jako Židé zaválky, stigma své krve, znak, který nelze anivzít zpět, ani o něj s protivníkem diskutovat.K Benešovi už proto nesmíme shlížets obdivem, dokonce není možné vzít navědomí okolnosti, jež ho k vyslovení definitivníhotermínu vedly.V tom je vypravěč nekompromisní. Jakkolivse nám pokoušeli namluvit, že sev románu Kateřiny Tučkové nehodnotí,máme před sebou jasný důkaz uzavřenéa konzistentní interpretace historickéhoproblému se vším, co k takové uzavřenostia konzistenci patří. A přesto: Není právětakto vyhrocený názor tím nejschůdnějšímřešením pro každého, kdo chce relativizovatnaše společné stanovisko k národu, kterýrozpoutal a vedl nejšílenější válečné peklov dějinách lidstva? Jak jinak se postavit zajeho příslušníky – ať už byli na straně dobrači zla – než za pomoci vyostřeného slovníkunamířeného proti trestajícímu představiteliválkou postiženého státu?Možná že mlčícím kritikům křivdím– uvědomili si asi marnou snahu autorkyrelativizovat společný příběh (se vší tragikou,která k němu patří) a přijali historickýokamžik, kdy Beneš symbolicky likviduječeské Němce. Následující krok pak užlogicky museli držet s Tučkovou v zájmuliberálně-humanistické doktríny: „My víme,že Beneš nic takového říkat neměl, protožetím přitakal násilnostem, ale na rozdíl odautorky si uvědomujeme okolnosti (a prototaké mlčíme). Nicméně souhlasíme s tím, žekolektivní vina Němců musí být zproblematizována.“Pokud se zeptáme, proč musíbýt zproblematizována, pak se asi dočkámetéto odpovědi: Kolektivní vina není přípustnátam, kde se má uvažovat v intencíchliberálně-humanistického paradigmatu.Jenže k čemu je pak kritika, když v těchtoklíčových momentech naší historie selháváa omezuje se jen na podporu momentálnějediného možného výkladu řešení německéhoproblému po skončení druhé světovéválky? Když jen opakuje všem známý imperativ,že totiž nutno nesoudit národ, ale jednotlivce?Není taková kritika jen obyčejnýmprovozem, který nekritizuje, nýbrž pozorněkopíruje pravdy všeobecného mínění?Osobně si myslím, že stav této kritiky jedaleko horší: taková kritika totiž dává zapravdu všem našim nynějším neonormalizátorům,kteří vědí své hlavně o projevechextremismu – kdo nemlčí s námi, křičí protinám.A přitom stačilo tak málo, napříkladpoložit otázku, jak se to má s nestrannostía objektivitou během války, kdy si jdoulidé po krku a kdy se přísně rozlišuje už jenpodle národnosti. Anebo rozebrat způsob,jakým se vypravěč vyrovnává s traumatickýmiscénami. Co třeba říci o pasáži, v nížtěsně po bombardování Brna Gerta běžív noční košili ke zřícenému domu své přítelkyněa bosa prohledává jeho trosky, jsoucvyháněna zlými muži v černých holinkách?Jakub Vaníčekfrancouzské oknoO FRANCOUZSKÉM KULTURNÍMŽIVOTě REFERUJELADISLAVA CHATEAUPaříž by nebyla PařížíLáska, láska…Pitomá otázka!Tak pojď už sakra sem!Od toho tady jsem![…]Napsal ten, kdo svedl poezii z výšin Parnasudo ulic Montparnassu. Jmenoval se JacquesPrévert a letos 4. února uplynulo sto deset letod chvíle, kdy se narodil v Neuilly-sur-Seine.Rodina se krátce nato přestěhovala do ruede Vaugirard, kde malý Jacques navštěvovalsoukromou katolickou školu – a nelze říci,že by se s ní v patnácti loučil s těžkým srdcem;místo školy se rád toulával s bratremPierrem po Paříži, rád pozoroval přístavnívykladače, jak se potápěli, modře tetovaní jakonámořníci, mnohokrát tak vzpomínal na svédětství.Edith Piaf, Marlene Dietrichová, JulietteGréco, Yves Montand, Mouloudji, bratřiJacquesové, Marianne Oswald, Serge Reggianizpívali jeho šansony, filmy Děti ráje,Zločin pana Langa, Nábřeží mlh či Návštěvaz temnot, natočené podle jeho scénářů, sestaly legendou. Prévert patřil k mimořádnégeneraci básnících zpěváků a zpívajícíchautorů; nenuceně, srozumitelně a vtipnědokázal v básních, stejně jako ve filmech,zachytit kouzlo okamžiku uprostřed všedníhodne, byl básník-scenárista; stal se symbolemFrancie. Mnozí dokonce s úsměvemtvrdí, že mu cestovky dluží roční podíly zezisku, protože bez něho by Paříž nebylaPaříží.Dvacetiletý Prévert si pronajímá s kamarádyYvesem Tanguym, budoucím tvůrcemavantgardy, a Marcelem Duhamelem, zakladatelemproslulé knižnice Černá řada, malýbyteček v rue du Château na Montparnassu.V bývalém krámku s králičími kožkami sedveře netrhnou, zvláště od chvíle, kdy sepánové připojili k surrealistické skupině.Muselo to u nich vypadat jak na oltářiavantgardy: André Breton, Benjamin Péret,Robert Desnos, Michel Leiris, Philippe Soupault,Louis Aragon a další. Posvátný dojemvšak určitě rušily tuhé frakční boje, sporya ustavičné vylučování. Nevyhnulo se aniPrévertovi, roku 1928 je ze skupiny vyloučen.Nesnášel prý Bretonovo panovačnéchování a zasahování do soukromí. Vztahtěchto dvou mužů byl však složitější. V roce1930 sice Prévert ještě s několika přátelipublikuje protibretonovský pamflet Mrtvola,nicméně o šest let později se podpisyobou tvůrců objevují pod Výzvou k lidem,která žádá pravdu o sovětských politickýchprocesech. Když André Breton 28. října1966 umíral, byl Prévert první, kdo za nímpřispěchal do nemocnice Lariboisière… Šeljsem za ním a mluvil jsem k němu, ale byl už posmrti, vzpomínal později Prévert.Příčina, kvůli které opustil Prévert kutlochsvých přátel, se jmenovala Simone Dienne(pozdější slavná herečka Signoretová); pronajalisi hotelový pokojík a uzavřeli sňatek.Manželství však netrvalo dlouho, bolestnýrozchod se Simone končí ale opět poezií.Tehdy vznikl jeden z nejslavnějších šansonůMrtvé listí, které nazpíval Yves Montand,ten, za kterého se Simone znovu provdala:Vidíš, nic jsem nezapomněl / Mrtvé listí smetemetař na lopatu / stejně jako vzpomínky a žaly/ a severák je rychle odvane / tmou nepaměti.Těsně před válkou se Prévert seznámils jinou herečkou, Janine Tricotetovou. Zaválky vstoupila Janine do odboje a muselase skrývat na venkově, po osvobození seopět sešli a od té doby měla pro Prévertaláska podobu této ženy. Prévert pečlivěschraňoval staré výstřižky, pohlednice,časopisy, všechno, co lidé odhazovali jakonepotřebné; první Prévertova koláž pocházíz roku 1943 a nese název Portrét Janine;podoba milenky je obklopena květinovýmigirlandami, květinami jako z botanickézahrady. Později se začal kolážemi zabývatvelmi intenzivně a soustavně.V roce 1942 se Prévert seznamuje v Nices redaktorem a nakladatelem René Bertelém.Díky jeho pečlivé editorské prácia soustavnému naléhání na autora vznikábásnická kniha Paroles (Slova). 10. května1946 se Prévertův debut objevuje na knihkupeckýchpultech a podle tehdejších údajůse jen ve Francii okamžitě prodalo na třista tisíc výtisků. Navzdory úspěchu zaznělyi závistivé výkřiky: ce n´est pas de la poésie!To není žádná poezie! Ale Georges Bataille,René Char, Henri Michaux, Maurice Nadeaui André Gide vystoupili rezolutně na Prévertovuobranu. Slova byla přeložena téměř dovšech světových jazyků (česky vyšla v roce2000 v překladu Petra Skarlanta a o čtyřiroky později se dočkala reedice), sbírkakaždoročně vychází v obrovských nákladecha zdá se, že ani po letech neztratila nicna své aktuálnosti. Jednotlivé Prévertovyverše se postupně proměnily na okřídlenévýroky, zlidověly a začaly žít vlastním životem,kdy se už nikdo neptá na jejich autora;předčítaly se v literárních kabaretech jakoinzercet ó n yb a r v yv ů n ěMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)k l u bo b c h o dč a j o v n averšované příběhy doprovázené hudbou.Přesvědčují o své pravdivosti, aniž by potřebovalybýt podepřeny uznávanou autoritou.Když je náhodou zaslechnete, dáte jim zapravdu. Ta láska / tak prudká / tak křehká /tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jakoden / a špatná jako počasí […].Jacques Prévert zemřel na rakovinu11. dubna 1977; jeho křehké a citlivé díloozářilo poválečnou Evropu, a dnes rezignovaněopouští kulturní scénu našeho kontinentu.Když se podíváme na fotografii JeanaGabina, jenž si zahrál hlavní roli ve snímkuz dělnické periférie Den začíná, natočenéhopodle Prévertova scénáře, uvědomíme si, žejde o prototyp stejného muže, včetně způsobu,jakým oba kouřili svoji cigaretu; drsnáněha ve vědoucí tváři, potvrzení toho, žeexistuje mužnost bez brutality.www.rybanaruby.net,e-mail:rybanaruby@rybanaruby.nettvar 04/10/17