Tvar 4/2010 - iTvar

fantasía...1nechat mluvit vítrAdam Borzičsvět vražedné sobectví. Václav Havel kdysioprávněně připsal tento samopohyb oběmastranám politické koule světa. (Škoda že nasvůj objev z disidentských časů zapomněl.)Skutečnost, že od rána do noci skloňujemeslovo krize, není náhodná. Přesto nám chybíkomplexní uchopení toho, co se vlastněděje. V tomto eseji chci představit možnost,že básníkova zkušenost a jeho specificképoznání světa mohou stát u kořene novécitlivosti, nové orientace světa. Uvědomujisi, že riskuji nařčení z utopismu. Za utopickésmýšlení se však nestydím. Utopickáorientace zakládá moji vlastní básnickousenzibilitu. Kořenům této utopie a „novéhopatosu“, jak mu rozumím já, se chci věnovatv druhé části eseje.Vraťme se ještě na okamžik k Emersonovi.Řekli jsme, že tajemství Ducha a Přírody sepátravému oku zvěda nedá. Kdo tedy smívstoupit? Emerson odpovídá: Chrám Přírodya Ducha se otevře básníkovi, protože básníkmiluje. Básníkova řeč nenáleží řádu účelného,tato řeč je extatická, pokorná, vycházíze sebe sama. To zní poněkud archaicky– a je to archaické v nejvlastnějším smysluslova. Přiznávám, že k archaickému pojímánískutečnosti veskrze osobně a zcelavášnivě lnu. Arché však neleží na ose času,spíše je Počátkem počátku. Omlouvám setedy, že postuluji říši Ducha a Přírody, anižbych se jejich panství pokusil jakkoliv hájitči vysvětlovat.Duch sítem naší kostěné racionality vždyproklouzne. Území Ducha i Duše má svojispecifickou geografii a vyžaduje jiný druhmap. Vojenské mapy ani družice tu nepomohou.Potřebné je i odlišné tempo, rychlostzde ničemu neslouží. V úžasném esejiHenryho Corbina Mundus Imaginalis (Malvern,2007) se praví: „Můžeme konstatovat,že už nejsme omezeni na dilema myšlení a rozlohy,na gnozeologické a kosmologické schémavymezené světem empirické zkušenosti a abstraktníhoporozumění. Mezi tyto dva světyvstupuje svět třetí, zprostředkující, který našiautoři [perští středověcí teosofové, pozn.A. B.] označují jako ´alam al-mithál, světObrazu, mundus imaginalis: svět, který jeontologicky stejně skutečný jako svět smyslů,svět, který vyžaduje svůj vlastní způsob vnímání,který má kognitivní funkci, noetickouhodnotu...“ Corbin se v tomto dílku zabývázvláštním žánrem perské mystické literatury,cestopisnými knihami, mapujícímitajemný svět Imaginálie, mystické území,jemuž vládne Skrytý Imám, podivuhodnáto postava šíitské islámské tradice. Schématěchto příběhů je prosté, poutník se vydávána cestu a důmyslnou shodou okolností seocitne v říši Skrytého Imáma, v osmém klimatu,v království subtilních těles, v zemiNá-kodžá-Abád (Země Ne-kde). Toto královstvímůže ležet na šťastném Zelenémostrově uprostřed bělostných vod nebo seskrývat v oáze na poušti. Vidí jej však pouzeten, koho samo vpustí dovnitř. V osmémklimatu existuje totožnost pohybu a touhy.Jsme tam, kde si přejeme být. Místa a prostoryjsou jen vnější stavy odpovídajícítěm vnitřním. Přiznám se, že od maličkatoužím projít zdí, při četbě Corbina jsempocítil naději, že se mi to jednou podaří.Autoři těchto cestopisů rozhodně nejsoupohádkáři a nejsou to ani špióni. Setkáníse skrytým světem je darem, který přicházícoby výtrysk milosti, přichází jako odpověďna niternou aktivitu srdce – na odvahua umění imaginovat. Jistou analogii (tedynikoliv totožnost) s těmito geografiemiDuše světa můžeme hledat i v utopickýchdílech renesančních humanistů a hermetiků,například Tommasa Campanelly neboThomase Moora. Myslím, že odsud, z tétofoto Mikuláš1. Smysl poezie lze vytvářet hrou. Hra však není smyslem poezie.Poezie není pouhou útěchou, není anestetikem.2. Zkušenost poezie ústí v účastné bytí. V angažovanost ve světě,protože neochota pro něco svědčit poezii kompromituje.3. Básník se ve světě angažuje intenzitou celé bytosti. Protomůže a má být patetický:– „nový patos“ není projevem citové křeče;– „nový patos“ zjevuje intenzitu básnického bytí;– „nový patos“ nese a přináší poezii, která se hlásí k spoluodpovědnostiza stav světa;říše, čerpali inspiraci pro své utopické vize.Za určitých okolností by bylo možné pojemNá-kodžá-Abád přeložit i jako utopie, ovšemmuseli bychom se zbavit jeho obvykléhovýznamu. Nicméně světy perských teosofůjsou subtilnější a mají odlišný ontologickýstatut. Bližší je souvislost s nebeskýmivýlety Emanuela Swedenborga, vizionáře,který mě výrazně ovlivnil.Věřím, že právě království Ne-kde námmůže poskytnout pomocnou ruku, když sezmítáme v poryvech světa vezdejšího, žemůže být zdrojem obnovy. Můj přítel, básníka teolog Milan Balabán, říká, že správnáotázka nezní Kdo či Co je Bůh, ale Kam?Vymezit však toto „kde“ je modlářstvím.Je Ne-kde. Vidíme, že se ocitáme na území,které nelze snadno vypátrat, kam nenílehké proniknout. Zvědovi s jeho chladnýmanalytickým mozkem se to podařit nemůže.Abychom na toto území vstoupili, potřebujemejiné orgány vnímání a poznávání.Poznávacím orgánem se musí dle osvícenýchPeršanů stát naše srdce.Troufám si říci, že jsme poněkud pozapomněli,že srdce je básníkovou nejvlastnějšídoménou. Je-li básník někde doma, pak jeto v srdci. Cítíme-li určité rozpaky nad slovemsrdce, je nutné zapudit sentimentálníasociace a vsadit na opomíjenou intuici a cit.Symbolismus srdce hraje značnou roli v mystickýchtradicích snad celého světa. Úpadektéto tradice lze vysledovat na počátku novo-Programové teze skupiny Fantasíavěku. V karteziánských zahradách růženekvetou, a pokud ano, tak mocně krvácí.Ozvěnou tohoto úpadku je například cukrovýchrám Sacre-Coeur v Paříži na Montmartrua vůbec celý kult krvácejícího srdceJežíšova mající počátky v pozdně baroknímkatolicismu. Než však začalo srdce krvácetjako na pouti, bylo v křesťanské i islámskémystice symbolem hlubinného existenciálníhostředu člověka, nádobou Nezměrnéhoducha a zrcadlem Nekonečné krásy. „Obcházejvždy Kábu srdce, jestli srdce máš,“ nabádáperský súfijský básník Rúmí.Doznávám, že jsem ve své tvorbě silněovlivněn romantismem. Jsem vděčný milovanémuKeatsovi, že „zachránil“ srdce i promoderního člověka tím, že si byl jist pouzesvatostí srdce a pravdou imaginace. Považujíliněkteří badatelé romantismus za počátekmoderní básnické senzitivity, pak sestaré dobré srdce podařilo propašovat i domoderní doby. Romantismus je v sobě přirozeněrozporný, rozervaný. Představujevzpouru proti osvícenství, jehož je vlastnímplodem, je svrchovaným projevem nastupujícímodernity, artikulací sebe-uchopenímoderní individuality a zároveň usilujeo překročení této individuality a nastoleníkrálovství srdce. Možná nám zde pomůžejemné filozofické rozlišení mezi individualitoua osobou. Zatímco individualita je izolovanoujednotkou, osobu zakládají vztahy.Romantický důraz na tvůrčí individualitu,Fantasía (zleva: Adam Borzič, Petr Řehák a Kamil Bouška)– klíčem k „novému patosu“ je představivost.4. Básník není pouhé médium, které slepě zaznamenává průchozípohyb univerzálních energií. Básnickou výpověď umožňujeaž jejich aktivní transformace. Tak se usnesli tři mluvícídelfíni na koncilu ve Ferraře.5. Básníkova zkušenost jazyka je určujícím faktorem jehotvorby. Proto je dobré a žádoucí, aby si byl básník vědom svépozice v domácím literárním kontextu. Je nanejvýš žádoucí,aby se pohyboval jako ryba ve vodě v kontextu světovém. To muumožní svébytný tvůrčí čin.právě tak jako na imaginaci posvátné Přírody,nemusí být z této perspektivy nutněprotikladem.K romantismu se ještě vrátím, nyní udělámmalý skok do dvacátých let dvacátéhostoletí. V této době se svéráznému rakouskémumysliteli, zakladateli antroposofieRudolfovi Steinerovi dostalo vize o tom, žestojíme na prahu Michaelské doby. Michaelbývá v esoterní literatuře představován cobyohnivý archanděl, do jehož působnosti spadajívůle i myšlení a kterého je dobré vzývatna ochranu před působením mocností zla.Hlavní bod zjevení podle Steinera spočíváv tom, že Michael je inspirátorem živéhomyšlení – myšlení srdce. V ochranném stínuarchandělových křídel má intelekt vstoupitdo srdce a srdce mají zaplnit živé myšlenky.Toto myšlení překročí subjekt-objektovoupropast, mocnou chiméru novověku. Zléjazyky sice přirovnávají Steinera pro jehovšestrannost k Járovi Cimrmanovi světovéhoesoterismu, nicméně přes krkolomnéa bizarní zákruty svých vizí byl tento muž,s uhrančivým pohledem pokračovatelemoné linie mystických geografů, na něž jsmenarazili u Corbina. Jistý ohlas jeho vizí jepak možné nalézt i v modernistické literatuřea malířství (Kafka, Bělyj, Morgenstern,Kandinskij, Mondrian).Krom německého idealismu (zvláštěFichta) a romantismu byl Steiner pod osu-tvar 04/10/