stáhnout - Národní divadlo

téma
Všechno je v pořádku
a nic se nestalo. A jestli
se něco stalo, tak je to
také v pořádku, že se
vůbec něco děje!
Rozhovor s Naděždou Sobotkovou, tanečnicí, baletní mistryní
a pedagožkou, která oslavila 20. dubna 2013 své 90. narozeniny, prožila
74 let v Národním divadle, přežila působení 16 ředitelů, tančila ve
více než 45 baletech a jejíma rukama prošlo více než 3000 dětí.
>
>
Foto: P. Hejný
Národnímu divadlu je 130 let a vy jste o 40 let
mladší. Co vás vlastně svedlo dohromady?
Naše rodina byla s Národním divadlem určitým způsobem
spjata už od doby, kdy jsem ještě ani nebyla
na světě. Postaral se o to děda z maminčiny strany,
ten, který bydlel na Kampě. Učil se, myslím, u Křižíka
a z práce chodil domů pěšky kolem Národního divadla.
Jednou uviděl, jak divadlo hoří. Stal se přímým
účastníkem toho, co se kolem hořícího divadla začalo
dít. Viděl zármutek, ale i odhodlání lidí, kteří ještě
u spáleniště divadla začali se sbírkou na divadlo
nové. Sledoval, jak si dámy stahovaly z uší náušnice,
odevzdávaly prsteny, brože a jiné šperky, jak lidi dávali
peníze do klobouků nebo krabic. Tak ho to dojalo, že
i on ty své tři krejcárky, které dostal jako odměnu
za donášku a chtěl si za ně koupit preclíky, dal na obnovení
Národního divadla.
V divadle působíte neuvěřitelných 74 let. Jaké to je,
být tak dlouho věrná jednomu místu?
Má to své výhody i nevýhody. Výhody v tom, že člověk
už přesně ví, co se bude dál dít, jaký je postup a tak
dále. Nevýhodou je, že znáte pouze velké divadlo, a to
není pro vývoj tanečníka dobré. Člověk by měl poznat
i divadla malých forem. Já jsem bohužel tuto možnost
neměla. Celý život jsem působila v Národním divadle
a v malých divadlech jsem pouze občas hostovala.
Měla jste někdy jakousi vnitřní krizi, pocit vyhoření
v rámci působení v Národním divadle?
Občas mi bylo něčeho líto nebo jsem cítila nespravedlnost,
ale nic většího jsem nezažívala. Nikdy jsem se
tím totiž příliš nezabývala.
Když se podíváte na Národní divadlo před 74 lety
a dnes. Máte pocit, že se za tuto dobu v divadle něco
vylepšilo nebo naopak se něco vytratilo?
Změna samozřejmě nastala a nejvíce to nabralo
obrátky po rekonstrukci divadla v roce 1983. Umělcům
se zlepšily podmínky na práci, divadlo se rozrostlo
o zaměstnance, kanceláře, ale s tím rozšířením také
mnohé ztratilo. Zmizela vůně šminek a to vše kolem,
co jsme cítili a měli rádi. Za těch 74 let jsem pochopila,
že Národní divadlo musí mít dva ředitele – provozního
a uměleckého. Umělecký musí být kumštýř, který
ovládá řemeslo, a provozní zase musí rozumět chodu
divadla. Úplně nejlepší je, když je právník.
A jak se vyvinul balet za tu dobu?
Když jsem tehdy přišla do divadla v roce 1939, měla
jsem poměrně dobrou techniku, a to především díky
mé učitelce Jelizavetě Nikolské, která měla carskou
školu, takže to mělo svoji úroveň. Za první republiky
totiž existovaly jen soukromé školy baletu. Konzervatoř
neexistovala, ta byla založená až po válce. Škola