stáhnout - Národní divadlo

Zavazování špičkových střevíců
>
IV. pozice croisée na špičkách
Foto: soukromý archiv NS
>
Jak správně držet nohu
v arabesque?
Nikolské byla tehdy nejlepší, takže jsem měla
štěstí, že jsem se dostala právě k ní. Obecně
lze říci, že za těch 74 let došlo k neuvěřitelnému
vývoji v baletní technice. Jak se říká: nebe
a dudy. Od doby šéfování Saši Machova se soubor
Baletu Národního divadla opravdu profesně
nesmírně vylepšil.
V roce 1953 jste ještě jako studentka Taneční
katedry s dalšími dvěma kolegyněmi obnovila
Baletní přípravku Národního divadla. Kde
vznikla tato idea?
V roce 1951 jsme byly tři členky z ansámblu
Baletu Národního divadla – Olga Pásková, Věra
Ždichyncová a já – požádány šéfem baletu Sašou
Machovem, abychom šly studovat na DAMU
nově otevřený obor Pedagogika klasického
tance. Rády jsme souhlasily. Já v té době měla
komplikovaný vztah se svým životním partnerem,
byla z toho celá vynervovaná, pohublá, takže
kdo se mi podíval do obličeje, uviděl jen velké
oči, nic jiného. Věra Ždichyncová, ta zas byla
vyšší postavy, než baletky bývají. A Olinka Pásková?
Zrovna se potýkala s osmým měsícem
těhotenství. Na přednášky jsme vždy chodily
pospolu, brzy se staly známou trojkou a dostalo
se nám přezdívky – Dlouhý, Široký, Bystrozraký.
Přesně tak jsme vypadaly. Uběhly dva roky
a v třiapadesátém roce jsme ještě při studiu
na škole byly vyzvány novým šéfem Baletu
Národního divadla Antonínem Landou, abychom
obnovily baletní školu Národního divadla. Dobře
věděl, že baletní škola v divadle opravdu chybí.
My jsme studovaly taneční pedagogiku, bylo
proto logické, že se od nás žádalo, abychom
školu vydupaly ze země. Souhlasily jsme, ale
byl to zápřah. Navíc jsme neměly žádné osnovy,
podle kterých bychom tanec učily. Nakonec
jsme začaly vyučovat podle sovětských osnov
šestiletky, jen jsme je musely přizpůsobit našim
poměrům a možnostem.
Jak se za ta léta změnily děti?
K horšímu. Mám pocit, že mimo jiné je to
i proto, že u televize a počítačů je rodiče nechají
sedět celé hodiny. Děti jsou také čím dál
tím víc „hluché“, vůbec neslyší hudbu. Kdysi
měly děti z přípravky až čtrnáct představení
v měsíci. Účinkovaly nejen v baletech, ale
i operách, včetně Prodané nevěsty, Rusalky,
Lišky Bystroušky. Jasné je, že díky tomu se seznamovaly
s divadelní formou, s orchestrem,
hudbou, s jevištním prostorem, což mělo pro
jejich rozvoj obrovský význam. Vím, dnes by to
na ně bylo moc náročné, mít tolik vystoupení,
přednost musí mít výuka ve škole. Ale tančit
jednou za čas Zlatovlásku ve Stavovském
divadle a v prosinci a únoru hrát Louskáčka, to
se mi zdá přece jenom málo.
Baletu a umění jste se plně obětovala. Je
něco, čeho litujete?
Jediné, čeho lituji je, že jsem nemohla tančit
s Vlastimilem Harapesem .
Co vám balet dal a co vzal?
V prvé řadě mně vzal soukromý život. Dal mi
však pocit, že jsem něco dobrého udělala, vykonala.
Jsem šťastná, že to, co jsme dlouhá léta
budovaly, mělo smysl a nebylo to marné.
Je vám neuvěřitelných devadesát let a stále
vás vidím, jak pobíháte po chodbách Anenského
areálu s neutuchající energií. Jaké to
vlastně je, když slavíte devadesátku?
Jsem překvapená, když vidím to číslo devět. Nemohu
pochopit, že ta devítka patří mně, protože
se na to necítím. Zatím si nepřipouštím, že už
jsem stará. Někdy mám dokonce pocit, že mi je
zas těch třicet, jindy padesát let. Ale devadesát?
To ne. Asi je to dané tím, že na tom jsem fyzicky
stále ještě dobře. Za celá ta dlouhá léta jsem
nebyla ani den nemocná. Jen jednou jsem měla
zlomeninu ruky, ale stejně jsem doma nezůstala.
Jo, a v osmaosmdesáti letech jsem si zlomila
žebro. Ale i se zlomeninami jsem chodila do divadla.
Tam je můj domov. Dělám to, co mě baví,
možná také proto mi ta devadesátka nepřipadá
nijak výjimečná. Mám ráda, když se něco děje,
když jsem pořád v pohybu.
Že bych se zastavila aspoň u Švejka? To jeho:
„Všechno je v pořádku a nic se nestalo. A jestli se
něco stalo, tak je to také v pořádku, že se vůbec
něco děje“! Tak, tohle je moje životní krédo.
Za deset let mi bude sto. A pořád se něco děje …
Helena Bartlová
12