kalvárie frýdek - Martin Feikus

Mám-li psát o sochách před bazilikou ve Frýdku, v prvé řadě mě
napadne psát o zvláštním a vcelku nesourodém souboru soch ze
tří různých slohových období, které hra různých okolností svedla
dohromady a umístnila je na rampu před tento monumentální
kostel. Nechce se mi psát o jejich restaurování ani popisovat
kvalitu soch. Spíše o zvláštnosti jejich setkání zde před kostelem
na rampě postavené v 19. století, o vkladu různých období k pohledu
na tyto sochy, na kostel. Rampa, postavená pravděpodobně
pro vytvoření prostranství pro věřící před kostelem a která donutila
exaltované barokní sochy opustit své předpokládané
místo na schodišti ke kostelu,
kde stály čelem k příchozím,
na které shlížely a byly i příchozími
vnímány ve své monumentalitě
a velkorysé barokní nadsázce. Ty
kamenné sochy z kvalitního
pískovce vyprávějí velký
příběh, jsou silné, ty sochy
jsou krásné, působivé.
Sochy byly tedy nově
obráceny čelem ke kostelu
a k novému prostoru
před ním. Tímto velmi pravděpodobně
ztratily jeden svůj
rozměr, prostor, pro který byly
vytvořeny a který je spoluutvářel.
Staly se jednopohledové, vytváří
hranici okolo kostela. Toto konstatování
není kritika – to se pouze stalo.
Ze své intimní síly neztratily nic, svůj
prostor si dál drží nezměněný a ovládají
ho. Ale prostor za nimi, kolem
nich už není propojený
s tím, co se jim odehrává
před očima. Pohled
z hloubky ulice pod
rampou, na jejich záda, nemůže
být brán jako pohled, pro
který byly stvořeny. I když, z našeho
současného pohledu, ta
řada soch svatých a andělů,
obrácených k nám zády,
vznášející se vysoko
nad našimi hlavami
může evosochy
před bazilikou
Vojtěch Míča
kovat mnohé. A když ne, můžeme je obejít, vystoupat rampou
vzhůru a postavit se jim zpříma. To před “přenesením”, “bez žebříku”
možné nebylo. Devatenácté století to tak asi chtělo – a má
to tak být. Stalo se.
Jak se stalo, že se k velkolepým barokním sochám, takto zvláštně
do řady postavily sochy z roku 1840 a 1949! Jestli to byla vůle
autora, záměr církevní obce, nebo obdoba toho, co se v minulých
padesáti letech dělo kupříkladu v severních Čechách, kdy se sochy
posouvaly podle toho, jak pokračovala těžba v povrchových
dolech a mizel jeden kostel a vesnice za druhým a kdy slova,
jako genius loci, nic neznamenala; každá socha si svůj
prostor odnášela sama tam, kam ji náhodně postavili.
Já osobně na náhodu nevěřím, vše mám
za předurčené. Stejně i to, proč na rampě před
kostelem stojí tento zvláštní soubor soch. Jejich
skutečný příběh je jedna věc, sice pro historiky
(i pro restaurátory) důležitá. Jejich
zvláštní působivost v tomto setkání není
časová, neplatí zde uměnovědné či
historické parametry. Cit a víra
se mnohdy jednoduše slovy
nedají popsat, mnohdy se
přesněji namalují, či vytesají
do kamene. Z těchto hledisek mi
přijde silný moment, kdy se setkávají
sochy z doby baroka, zpracované
na té nejvyšší řemeslné i umělecké úrovni,
se sochami z období pozdního klasicismu,
zdánlivě naivního zpracování, vytvořené
z materiálu tak problematického a obtížného
pro sochařské zpracování jako je místní slezský
krystalický mramor, kdy po každé,
i přesné ráně dlátem hrozí,
že se kámen zaštípne úplně
jinak, než si představujete.
Kdy výsledná forma
těchto soch je podmíněná charakterem
tohoto materiálu a trpělivostí, citem
a vírou sochaře. V neposlední řadě
jsou zde klasicizující sochy sv. Vojtěcha
a Václava z roku 1949; sochy zemských
patronů z doby, která
se jistě výrazně podepsala
na jejich ztvárnění
a působivosti.
Vyznění těchto sochařských prací mi navozuje otázku, jak my přistupujeme
k takovýmto místům, která se přirozeně po staletí vyvíjela,
měnila i přirozeně zanikala. Paradoxně nejstarší sochy z tohoto
souboru jsou i vcelku v nejlepším stavu, zvláště s ohledem
na jejich stáří. To ale nesnižuje hodnotu mladších a zdánlivě ne tak
významných prací, které se podílely na vytváření tohoto místa před
kostelem ve Frýdku. Jejich hodnota je v tomto procesu již zapsaná,
i když po čase třeba zmizí, neboť i sochy mají svůj poločas rozpadu,
jen my jsme na to malinko pozapomněli. Každé restaurování
tento poločas pouze malinko natáhne, a někdy ani to ne. Kostel
není muzeum, je to stále živý prostor. Jaké je sebevědomí, či spíše
vědomí naší doby, nás a náš vklad. Jestli se příliš nesoustředíme
pouze na konzervování a zapomínáme na náš cit a víru. Na
náš um spolutvořený naší dobou. I když po letech takového
marasmu, jaký u nás vládl, není divu, že první, co přichází na
řadu, je dát věcem opět řád a snažit se navázat to, co již bylo
málem zpřetrháno. Důkladně uklidit kolem kostela k základním
hodnotám života v našem prostoru patří. A potom bude
snad i čas přemýšlet o našem přístupu k tomuto živému místu.
Pouze doufám, že rozhodování, jestli vrátit sochám jejich zlacené
atributy, aby je nikdo neukradl, nepatří k atributům naší víry
v sebe sama.