Celý článek ve formátu pdf naleznete zde. - Divadlo.cz
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde. - Divadlo.cz
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde. - Divadlo.cz
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
Neues deutsches Theater in Prag<br />
[Nové německé divadlo v Praze]<br />
Budova divadla a pozemek<br />
I. Prehistorie domu. 2. 11. 1882 koupil smíchovský průmyslník Alexander Richter, člen Německého divadelního spolku, za<br />
160.000 zl. zahradu, na níž stálo Novoměstské divadlo. Pozemek o rozloze 11.621,07 čt<strong>ve</strong>rečních sáhů v katastru Královských<br />
Vinohrad ohraničovala dnešní tříproudová komunikace Wilsonova (dří<strong>ve</strong> Sadová, <strong>ve</strong>doucí kolem bývalého Městského parku),<br />
kolejiště Wilsonova nádraží a dnešní křižovatka u Národního muzea; <strong>ve</strong> směru k Wilsonovu nádraží končil původní pozemek<br />
přibližně 20 m od Novoměstského divadla. Byl určen pro novou pražskou německou scénu, která měla doplnit Stavovské divadlo<br />
(StD) a kterou hodlal postavit a následně provozovat pražský Německý divadelní spolek, založený za tímto účelem. V březnu<br />
1883 postoupil Richter parcelu spolku. Vídeňská firma Fellner a Helmer byla vyzvána, aby zpracovala projekt. 1884 byl <strong>ve</strong><br />
<strong>ve</strong>řejné soutěži na sta<strong>ve</strong>bní práce vybrán pražský stavitel Alfons Wertmüller, v listopadu 1885 divadelní spolek definitivně<br />
rozhodl o stavbě, v lednu 1886 bylo Novoměstské divadlo během tří týdnů strženo a 29. 3. 1886 pro<strong>ve</strong>dl Wertmüller první výkop.<br />
Ředitel pražského německého divadla Angelo Neumann chtěl v nové budově oslavit 100. výročí pražské premiéry<br />
Mozartovy opery Don Giovanni a počítal s otevřením 22. 10. 1887 (zkoušelo se od 1. 10.). Katastrofální požár pařížské Komické<br />
opery v červnu 1887, při němž zahynuly stovky diváků, však <strong>ve</strong>dl k dalšímu zpřísnění rakouských bezpečnostních předpisů,<br />
revidovaných už po požáru vídeňského Ringtheater (8. 12. 1881), a tím i k posunutí termínu otevření nového divadla, kde se<br />
musely rozšířit únikové cesty pro diváky a personál. Zemský výbor jmenoval komisi, která 25. 11. 1887 bezpečnostní standard<br />
Nového německého divadla schválila. Kolaudované divadlo, pozemek, zahrada i později posta<strong>ve</strong>né obslužné budovy byly<br />
vlastnictvím Německého divadelního spolku.<br />
5. 1. 1888 bylo Nové německé divadlo otevřeno pro <strong>ve</strong>řejnost. Zahájení provozu se odehrálo <strong>ve</strong> dvou dnech (5. 1. Wagner:<br />
Die Meistersinger von Nürnberg, 6. 1. Alfred Klaar: Der Empfang, historická slavnostní hra o 1 jedn., Lessing: Minna von<br />
Barnheim). Všechny pražské německé noviny slavnost podrobně popsaly. První návštěvníci přišli už kolem 17. hodiny, ale dům<br />
byl plně osvětlen až v 18 hodin kombinací plynového a elektrického světla, která měla “zjemnit chladnou barvu elektřiny”.<br />
Největší pozornost vzbudil <strong>ve</strong>lký prostor pro orchestr, podle bayreuthského vzoru ze třetiny zakrytý jevištní rampou. Po prvním<br />
předsta<strong>ve</strong>ní následoval banket v zimní zahradě Grandhotelu v Mariánské ulici (dnes jídelna studentské koleje v Opletalově ulici),<br />
kde zaznělo několik projevů. 7. 1. se konal v Grandhotelu ples divadelního spolku.<br />
II. Dobová kritika budovy. Na rozdíl od Novoměstského divadla, jehož hlavní vchod a hlediště byly situovány na straně<br />
kolejiště později vybudovaného nádraží Františka Josefa (od 1872) a vlaky rušily předsta<strong>ve</strong>ní, umístili architekti hlavní vchod a<br />
hlediště na stranu někdejšího Městského parku. Vnějšek budovy byl pojat v renesančním stylu s řeckými korintskými prvky.<br />
Budova měla balkon nad hlavním vchodem (ze kterého se do protějšího parku troubily fanfáry při zahajování wagnerovských<br />
předsta<strong>ve</strong>ní) a o patro výše otevřené boční terasy na obou stranách, přístupné z druhého balkonu a galerie. Většinu výtvarných<br />
děl dodali umělci z Vídně, některé sochařské práce byly zadány do Karlových Varů. Busty F. Schillera, W. A. Mozarta a J. W.<br />
Goetha, umístěné <strong>ve</strong> třech výklencích nad hlavním vchodem, vytvořil prof. Menzel z Prahy.<br />
Ve foyeru nalevo od hlavního vchodu byla připevněna mramorová deska s nápisem Diese Stätte der Kunst hat das deutsche<br />
Volk aus eigener Kraft gegründet. Der Bau wurde vom Deutschen Theater<strong>ve</strong>rein am 29. März 1886 begonnen und am 30.<br />
No<strong>ve</strong>mber 1887 vollendet [Toto místo k pěstování umění vytvořil německý lid vlastními silami. Stavbu zahájil Německý<br />
divadelní spolek 29. března 1886 a dokončil 30. listopadu 1887]. Základními barvami vnitřní výzdoby byly bílá, zelená, zlatá a<br />
purpurová. Malby uvnitř budovy (postavy Umění, Hudby, Prózy, Pravdy ad.) a hlavní oponu s moti<strong>ve</strong>m “Proměny tváře<br />
básníkovy” vytvořil Eduard Veith, rakouský malíř žijící v té době v Paříži. Hlediště a společenské prostory byly považovány za<br />
jeden z nejpozoruhodnějších pražských interiérů. Z celkové kapacity asi 2000 osob bylo v parteru umístěno 456 sedadel <strong>ve</strong> 3<br />
odděleních, za nimi 246 míst k stání. Vedle 4 proscéniových lóží v přízemí a v každém pořadí vpravo i vlevo bylo v přízemí po<br />
obou stranách 8 lóží, v prvním a druhém pořadí po 9 lóžích. Balkon měl 108 sedadel, galerie 470 míst k sezení a 280 k stání.<br />
Technické zázemí divadla umístili stavitelé do podzemního prostoru mimo budovu. Tvořily je tři vodní kotle na vytápění a<br />
generátor elektrického proudu. Osvětlení v zákulisí bylo z bezpečnostních důvodů od počátku elektrické, v orchestru se svítilo<br />
olejovými lampami, hlediště a chodby měly kombinované plynové a elektrické světlo, které se postupně vyměňovalo za<br />
elektrické. Původní rozměry jeviště: v masce 13,8 m, největší šířka 22 m, výška 8,5 m, hloubka celého prostoru 25 m. Jeviště<br />
bylo po šířce rozděleno na tři pruhy, jež se nezávisle na sobě mohly z<strong>ve</strong>dat. S výjimkou d<strong>ve</strong>ří a nábytku byly všechny<br />
konstrukční prvky nehořlavé a jeviště oddělovala od hlediště hydraulicky ovládaná železná opona.<br />
První námitky vůči celkovému řešení byly roztroušeny v kritikách prvních předsta<strong>ve</strong>ní. Komentátoři kladli do protikladu<br />
nádhernou výbavu hlediště a krajní úspornost zákulisních prostor. Architekti se zcela spolehli na výpomocnou funkci StD a nová<br />
budova měla málo zkušeben. (Fatální důsledky tohoto řešení se ukázaly po zabrání Stavovského divadla českými herci v<br />
listopadu 1920, kdy bylo třeba zkušet <strong>ve</strong> foyeru a na chodbách.) Diváci kritizovali horší akustiku na některých sedadlech, obecně<br />
postrádali větší počet šaten. Za <strong>ve</strong>lkým orchestřištěm bylo málo místa k uložení nástrojů. Nejzávažnější komplikací<br />
každodenního provozu byl však nedostatek rychle dosažitelných prostor pro ukládání kulis; při denních změnách repertoáru to<br />
brzdilo hladký chod předsta<strong>ve</strong>ní a <strong>ve</strong>dlo k dlouhým pauzám. Tento problém se vyřešil s konečnou platností až v roce 1935
posta<strong>ve</strong>ním otočného jeviště. Podle Neumannova nástupce ředitele Heinricha Tewelese se sta<strong>ve</strong>bní výbor spolku skládal z mužů,<br />
kteří “o divadle mnoho nevěděli, málo dbali rad ředitele Neumanna a podcenili ohledy na pracovní režim”.<br />
III. Změny během provozu. V červnu 1888 z<strong>ve</strong>řejnil divadelní spolek plán dobudovat postupně v zahradě restauraci a<br />
hudební pavilon. Jejich stavba však začala až 18. 4. 1890, protože přednost dostal sklad dekorací na pozemku divadla (čer<strong>ve</strong>n až<br />
prosinec 1889), v jehož posledním patře byly umístěny malířské dílny (arch. Alfred Kirpel). Až dosud se musely kulisy malovat v<br />
bývalém divadle v Kotcích, užívaném tradičně řediteli StD, za něž se ale platilo městu (Neumann platil 2.500 zl. ročně). Velké<br />
dekorace se malovaly i v hale nádraží Františka Josefa nebo v sousedním divadle Deutsches Volkstheater v tzv. Heinovce (dří<strong>ve</strong><br />
aréna v majetku P. Švandy ze Semčic). 1890 byla od hlavního vchodu divadla až ke křižovatce pod Národním muzeem<br />
vybudována zeď, jež terasovitě uzavřela celý prostor divadelní zahrady. Mezi 15. 7. a 15. 8. 1890 bylo divadlo zavřeno (hrálo se<br />
v StD), aby se mohlo instalovat úplné elektrické osvětlení.<br />
Při festivalu Maifestspiele 1906 byl učiněn pokus uvést do chodu otáčivé jeviště, které ředitel Neumann objednal u firmy<br />
Ringhoffer (10. 5. se na něm hrála Mozartova opera Cosi fan tutte). Pro jeho přílišnou hlučnost Neumann od projektu upustil.<br />
1906 byla dokončena stavba druhého skladu kulis, kostýmů a rekvizit na Vinohradech poblíž Flory (čp. 1663, dnes prostory ND).<br />
Za 25 let provozu (do 1908) bylo vynaloženo více než 3.000.000 K na zlepšení osvětlení a topení v budově. 1914 bylo zcela<br />
rekonstruováno elektrické <strong>ve</strong>dení, odpojované v předchozích letech postupně od divadelního generátoru a připojované na<br />
městskou síť. Do šaten sólistů byla za<strong>ve</strong>dena teplá voda.<br />
1920, po zabrání StD pro český provoz, byl odstraněn z průčelí nové budovy původní nápis Neues deutsches Theater a<br />
nahrazen nápisem Deutsches Theater. 3. 5. 1923 byl u<strong>ve</strong>den do provozu kruhový horizont (20x40 m), zakoupený divadelním<br />
spolkem. Byl první instalací tohoto druhu v Praze. Vytvářel iluzi oblohy a jeho osvětlovací systém se 73 lampami v základních<br />
barvách a 40 diapozitivy kreslil pomocí soustavy čoček nejen reálné obrazy, ale i různé efekty zvětšování, zmenšování,<br />
deformace a iluze plujících předmětů. Záro<strong>ve</strong>ň byla pořízena textilní dekorace “moře” s motorovým pohonem, který mohl<br />
vytvořit vítr a různé druhy vln. Kruhový horizont byl poprvé pokusně použit <strong>ve</strong> Wagnerově opeře Der fliegende Holländer.<br />
Všechny jeho možnosti byly pak uplatněny při nastudování Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen (16. 5. 1923 Das<br />
Rheingold, 10. 7. 1923 Die Walküre, 7. 10. 1923 Siegfried, 5. 7. 1924 Götterdämmerung), které připravili hostující režisér Franz<br />
Ludwig Hört, hostující scénograf Emil Pirchan a domácí dirigent Alexander Zemlinsky. 1927 byla prodána za 8.100.000 Kč větší<br />
část divadelní zahrady <strong>ve</strong> směru k Václavskému náměstí, kde byla následně posta<strong>ve</strong>na budova pražské burzy (později budova<br />
parlamentu, která se po 1989 stala sídlem Radia Svobodná Evropa). V dubnu 1935 bylo v budově instalováno otočné jeviště.<br />
Mělo průměr 14 m a výšku 22 cm nad základem. Byla to poslední <strong>ve</strong>lká in<strong>ve</strong>stice Německého divadelního spolku do budovy.<br />
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. 3. 1939 byl nápis Deutsches Theater nahrazen nápisem Deutsches<br />
Opernhaus a 11. 6. 1939, v rámci festivalu Deutsche Kulturwoche, byly nad hlavní vchod umístěny výsostné znaky Třetí říše.<br />
Budova <strong>ve</strong> špatném technickém stavu byla během druhé světové války používána jen k některým výjimečným akcím. Konaly se<br />
<strong>zde</strong> některé pořady propagandistického cyklu Deutsche Kulturwoche 1939, proslov říšského ministra pro okupovaná území<br />
Alfreda Rosenberga 25. 5. 1940, Prager Musikwochen pořádané Úřadem říšského protektora v květnu a červnu 1942, hostovala<br />
<strong>zde</strong> ostravská opereta (v červnu 1943), ojediněle tu vystupoval Deutsches philharmonisches Orchester Prag, od listopadu 1943<br />
<strong>zde</strong> hrála opera z Duisburgu a nově zřízená státní německá opereta.<br />
V květnu 1945 utrpěla budova během bojů o rozhlas menší poškození. Při pražském povstání ji zabrala skupina českých<br />
divadelníků v čele s režiséry Antonínem Kuršem, Václa<strong>ve</strong>m Kašlíkem a skladatelem Aloisem Hábou. 11. 5. 1945 byla<br />
prohlášena za <strong>Divadlo</strong> 5. května (od 1946 Velká opera 5. května) zřizované Ústřední radou odborů a spravované tzv. revoluční<br />
radou. Z průčelí bylo odstraněno označení Deutsches Opernhaus a německá orlice nad vchodem, z foyeru nápis Diese Stätte der<br />
Kunst [...] a z výklenků nad hlavním vchodem Schillerova, Mozartova a Goethova busta. Původní Veithova opona byla zničena.<br />
1948 byla Velká opera 5. května připojena k Národnímu divadlu a v říjnu 1949 budova přejmenována na Smetanovo<br />
divadlo. Rozsáhlá a dlouhotrvající přestavba domu a okolí (2. 6. 1967 - 3. 4. 1973, arch. Karel Prager a Jiří Albrecht) zahrnula<br />
nejen rekonstrukci a přístavbu, ale i dostavbu obslužných prostor. Obě boční terasy <strong>ve</strong> druhém patře byly zastřešeny a využity<br />
jako šatny pro diváky. Nad prostorem jeviště byla realizována nástavba, jež podstatně změnila vnější vzhled zadní části domu;<br />
střecha se <strong>zde</strong> celoplošně zvýšila o 19 m a zcela <strong>zde</strong>formovala původní architektonický stylový záměr. Smyslem nástavby bylo<br />
zvýšit prostor nad jevištěm tak, aby stejné kulisy mohly být používány v Národním i Smetanově divadle. V rámci nového řešení<br />
dopravního systému v Praze bylo divadlo obklopeno dvěma tříproudovými rychlostními komunikacemi. Původní Městský park<br />
naproti budově byl prakticky zničen rozšiřováním Wilsonova (tehdy Hlavního) nádraží a výstavbou metra, v těsné blízkosti byly<br />
posta<strong>ve</strong>ny garáže.<br />
Prameny a literatura<br />
Německý denní tisk z doby otevření divadla [podrobné popisy budovy, zahájení provozu apod.] - H. Katz: Das neue deutsche Theater in Prag.<br />
Geschichte der Entstehung und eine Darstellung seiner gesammten Einrichtung, Prag 1887, resumé in: Bohemia 8. 9. 1887; K. Skraup: Führer<br />
durch das neue deutsche Theater in Prag mit 3 Plänen des Zuschauerraumes, Prag 1887; H. Katz: Das neue deutsche Theater in Prag. Ein<br />
Gedenkblatt zur Eröffnung. Mit zwei Bildern und einem Plan, Prag 1887; Klutschaks Führer durch Prag und Umgebung. Neu bearbeitet und<br />
ergänzt von H. Katz, Prag 1887, 17. vyd.; O. Teuber: Die Geschichte des Prager Theaters, III, Prag 1888, s. 843-846; G. Ramberg: Das neue<br />
deutsche Theater in Prag, Allgemeine Kunst-Chronik, Illustrierte Zeitschrift für Kunst, Kunstgewerbe, Musik, Theater und Literatur (Wien) 14. a
21. 1. 1888, obr.; Technische Neuerungen im Deutschen Theater, Bohemia 5. 5. 1923; Das neue Rundhorizont, Prager Tagblatt 5. 5. 1923; H.<br />
Teweles: Zur Geschichte unseres Theaters 1885-1918, Prager Theaterbuch 1924, s. 1-16; Die neue Drehbühne des Prager Deutschen Theaters,<br />
Prager Tagblatt 16. 4. 1935; Theater Neuigkeiten, Zeit im Bild, 1934/35, č. 29; R. Rosenheim: Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag<br />
1883-1918. Mit einem Rückblick 1783-1883, Prag 1938, s. 71-78; A. Javorin: Pražské arény. Lidová divadla pražská v minulém století, Praha<br />
1958, s. 63-65; J. Němeček: Dějiny opery, operety a baletu někdejšího Nového německého divadla v Praze, rkp. v Divadelním ústavu; Smetanovo<br />
divadlo - Průvodce historií divadla a jeho budovami, ND Praha 1983, s. 18-20 [úpravy 1973]; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, Praha<br />
1999, s. 42; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 1999 [<strong>Divadlo</strong> 5. května].<br />
Kleine Bühne [Malá scéna]<br />
Divadelní sál, sloužící 1923-44 jako pobočná scéna Nového německého divadla vyhrazená pro komornější repertoár. Objekt<br />
se nacházel v zadní části zahrady Německého (dnes Slovanského) domu, která tehdy sahala od ulice Na Příkopě téměř až k<br />
Jindřišské ulici. Později byl přístupný i z domu čp. 869 na dnešním Senovážném (dří<strong>ve</strong> též Havlíčkově, Gorkého) náměstí. V<br />
zahradě Německého domu, v sousedství Jindřišské ulice, byla původně letní terasa určená pro hráče karet. Na ní se vždy před<br />
zimní sezonou stavěla dřevěná budova s jevištěm, jež sloužila mj. ochotnickým spolkům. Asi od 1890 tam již stála zděná budova<br />
(Dreireiterhaus - U tří jezdců), trvale zařízená pro divadelní provoz. Byla majetkem Německého domu. Po zabrání StD českými<br />
herci 16. 11. 1920 ji zvolil Německý divadelní spolek jako provizorní náhradní scénu. Sál se 200 sedadly byl prozatímně otevřen<br />
31. 12. 1921; zpočátku se hrálo jen v sobotu a v neděli. Prostory byly špatně vyba<strong>ve</strong>ny, měly jednu společnou šatnu pro herce a<br />
druhou pro herečky a v každé z nich bylo v provozu pouze jedno umyvadlo s tekoucí studenou vodou. Městská sta<strong>ve</strong>bní komise<br />
poukazovala na špatný stav celého objektu. Když po skončení soudního řízení <strong>ve</strong> věci zabrání StD dostal ředitel německé scény<br />
Leopold Kramer od státu jako částečnou náhradu za ušlý zisk jednorázovou sub<strong>ve</strong>nci 1.670.000 Kč na nové jeviště, rozhodl se <strong>ve</strong><br />
spolupráci s Německým domem pro rekonstrukci. 2. 12. 1923 byl sál otevřen pod náz<strong>ve</strong>m Kleine Bühne (první předsta<strong>ve</strong>ní:<br />
Kotzebue: Die deutschen Kleinstädter s předehrou k Mozartově Figarově svatbě, dirigent A. Zemlinsky). Při další rekonstrukci,<br />
která se uskutečnila roku 1928, bylo divadlo propojeno s <strong>ve</strong>dlejším domem, kde byly vybudovány obslužné prostory. Jeviště<br />
Kleine Bühne mělo rozměry 10 x 7m, před ním bylo miniaturní otevřené orchestřiště. Hlediště s balkonem pojalo po rekonstrukci<br />
364 diváků. Hrály se <strong>zde</strong> komorní činohry, novější operety s malým počtem účinkujících, výjimečně drobné opery. Během druhé<br />
světové války byla scéna na rozdíl od Nového německého divadla nepřetržitě v provozu, až do zasta<strong>ve</strong>ní činnosti kulturních<br />
institucí v srpnu 1944 (vyhlášení tzv. totální války). 1941 proběhla rekonstrukce, při níž byla Kleine Bühne přejmenována na<br />
Kammerspiele, stěny byly vyzdobeny motivy ze staré rakouské dramatické literatury (Nestroy, Raimund ad.) a pro větší pohodlí<br />
návštěvníků se snížil počet míst na 280. Úpravy a kresby na stěny pro<strong>ve</strong>dl se svou sta<strong>ve</strong>bní firmou výtvarník pražského<br />
německého divadla, stavitel Frank Schultes (v Praze od 1933). 1945 bylo divadlo současně s Německým domem v rámci<br />
konfiskačních opatření vyvlastněno a přešlo do majetku Komunistické strany Českoslo<strong>ve</strong>nska. Do roku 1949 <strong>zde</strong> hrálo <strong>Divadlo</strong><br />
mladých pionýrů, pak Ústřední loutkové divadlo, naposledy Minor. V létě 1999 byl dům zbořen.<br />
Prameny a literatura<br />
Eröffnung der Kleinen Bühne, Theater Zeitung 13, 1923/24, č. 13; Theateralmanach auf das Jahr 1928 [plán hlediště po druhé rekonstrukci]; 50<br />
Jahre Deutscher Dilettanten<strong>ve</strong>rein Prag, 1879-1929, Prag 1929; Blätter der deutschen Theater in Prag 1940/41, seš. 1-2 [rekonstrukce 1941]; A.<br />
Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích, I - Divadla, Praha 1949, s. 218.<br />
Archiv, knihovna, fundus pražského německého divadla<br />
Informace o in<strong>ve</strong>ntáři pražského německého divadla jsou nejasné proto, že málokdy rozlišují soubor dekorací a rekvizit,<br />
listinný archiv a knihovnu. V nájemních smlouvách mezi Zemským výborem, později Německým divadelním spolkem, a řediteli,<br />
kteří až do sezony 1926/27 <strong>ve</strong>dli pražskou scénu jako soukromé osoby, nebyla zmiňována povinnost ředitele vést archiv. Statut<br />
archivu nebyl nikdy přesně vymezen a není jasné, které písemnosti byly považovány za ředitelův soukromý majetek a které trvale<br />
sloužily potřebám scény. Ředitelé mívali vlastní knihovny a notové materiály, jichž v případě finančních potíží mnohdy použili<br />
jako náhrady peněžních plateb, takže písemnosti označené jejich jmény mohly přejít do vlastnictví jiné osoby. Smlouvami bylo<br />
sice generálně stano<strong>ve</strong>no, že dekorace a zařízení budovy patří pronajímateli, <strong>zde</strong> Zemskému výboru nebo Německému<br />
divadelnímu spolku, ale rozsah a charakter “zařízení” není přesněji definován.<br />
Podle brožury Das Prager Theater bei Fackelbeleuchtung (1845) koupil v roce 1845 tzv. Prager Theaterarchiv nájemce a<br />
ředitel StD J. A. Stöger. Ten sice 1846 z Prahy odešel, StD však měl podruhé pronajato 1852-58 a později byl po určitý čas<br />
tichým společníkem svého nástupce Franze Thomé. O původu Thomého knihovny není nic známo (ředitelem StD byl 1858-64,<br />
současně byl ředitelem Prozatímního divadla 1862-64 a PD řídil i 1865/66). Poslední období svého života (1872) prožil Thomé v
Praze. Novoměstské divadlo, jež bylo jeho vlastnictvím, zanechal nezletilé dceři. Thomého pozůstalost včetně knihovny byla<br />
údajně prodána do Štrasburku (Hudební listy 1872, s. 211 a 236), přičemž J. N. Maýr, ředitel PD a vykonavatel tohoto<br />
rozhodnutí, měl odevzdat některá bohemika F. L. Riegrovi pro hudební sbírku Českého muzea (jmenovitě jsou u<strong>ve</strong>deny notové<br />
materiály: Benda: Ariadna na Naxu, Medea, Peldriano: Martinek bradýř <strong>ve</strong> vsi, které se dnes v muzejním fondu skutečně<br />
nacházejí). Knihovna Thomého nástupce ředitele Rudolfa Wirsinga (<strong>ve</strong> StD 1864-76, v PD 1875/76), jejíž jádro si při<strong>ve</strong>zl z<br />
Lipska, se nalézá v Zentralbibliothek Zürich (soupis pořídila Mireille Geering: Musikalienbibliothek des Operhauses Zürich.<br />
Katalog, Winterthur 1995), kam se dostala prostřednictvím ředitele Emila Hillmanna. Ten ji odkoupil z Wirsingovy pozůstalosti<br />
(1879) a prodal 1891 do Curychu. Vlastní knihovnu měli i Wirsingovi nástupci <strong>ve</strong> funkci ředitele StD, otec Eduard a syn Edmund<br />
Kreibigové (1876-85). Po Edmundově definitivním pražském finančním krachu v roce 1885 byla část písemností prodána<br />
novému řediteli Neumannovi a výtěžek použit k zaplacení pohledá<strong>ve</strong>k. Část osobní knihovny Eduarda Kreibiga, 85 většinou<br />
činoherních jednotek z první poloviny 19. stol., se nalézá v divadelní sbírce Národní knihovny <strong>ve</strong> Vídni (Theatersammlung,<br />
in<strong>ve</strong>ntář Christine Gruber: Die Theaterbibliothek Ed. Kreibigs, Biblos 31, 1982, s. 232-242).<br />
Celou u<strong>ve</strong>denou rekonstrukci vlastnictví lze však vztáhnout pouze na knihovnu; O. Teuber při práci na spise Die Geschichte<br />
des Prager Theaters (III, 1888, s. 793n.) nenašel žádný soubor dokumentů, který by bylo možné považovat za “pražský divadelní<br />
archiv”.<br />
Ředitel Angelo Neumann vydal po svém příchodu do Prahy brožuru Gesetze und Bestimmungen für das Kgl. Landestheater<br />
zu Prag (1885). Hovoří v ní pouze o funkčních aspektech divadelní knihovny, nikoli o jejím obsahu. Z Neumannova období<br />
pochází nein<strong>ve</strong>ntovaný fond notového materiálu a historických libret, zčásti označený razítkem Deutscher Theater<strong>ve</strong>rein in Prag,<br />
který se dnes nachází v hudebním archivu Národního divadla v Praze. Jde o zbytky sbírky, umístěné až do roku 1945 <strong>ve</strong> skladu<br />
německého divadla v budově na Floře. Podle poslední in<strong>ve</strong>ntarizace z roku 1938 obsahoval tento fond asi 2000 činoher, 360<br />
oper, 238 operet, 500 her se zpěvy, 150 scénických hudeb a 250 koncertních skladeb (F. Seemann: Was im Magazin des Prager<br />
deutschen Theaters lagert, Prager Tagblatt 11. 9. 1938).<br />
Dosud nebyly nalezeny či z<strong>ve</strong>řejněny podstatnější celky pozůstalostí ředitelů Neumanna (zemřel 1910), Tewelese (ředitelem<br />
do 1918, zemřel 1927 v rakouském Preinu) a Kramera (ředitelem do 1927, zemřel 1942 <strong>ve</strong> Vídni), v nichž by archivní materiál<br />
mohl být zachován. Přibližně 15 kartonů dokumentů z kanceláře StD z doby před první světovou válkou bylo v listopadu 1920,<br />
po zabrání budovy českými herci, deponováno na neznámém místě (viz předmluva k in<strong>ve</strong>ntáři Nové německé divadlo v Praze<br />
1896 - 1938/9, Archiv hl. města Prahy).<br />
Dokumenty shromažďoval pravděpodobně i Neumannův sekretář Carl Rosenheim (v Praze 1885-1906). Jeho syn, divadelní<br />
ředitel Richard Rosenheim, je po otcově náhlé smrti <strong>ve</strong> Vídni 1908 mohl zdědit a vzít s sebou, když 1934 emigroval do Palestiny,<br />
a založit na této sbírce svou monografii Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag 1883-1918. Mit einem Rückblick 1783-<br />
1883 (Prag 1938).<br />
Podle ústního podání byla nedefinovaná část archivu zničena v posledních dnech války v květnu 1945, při obsazování<br />
budovy českými aktivisty.<br />
Různě rozsáhlé a jen zčásti zpracované fragmenty někdejších písemností se nacházejí v těchto fondech:<br />
Divadelní oddělení Národního muzea v Praze: Plakáty, fragmenty personálních spisů, část účtů, neúplná řada divadelních<br />
ročenek, korespondence ředitelů českého a německého divadla 1888-1917 ad. S částí tohoto souboru, pocházejícího snad z<br />
kartonů odnesených 1920 ze StD, pracovala Pamela Tancsik (Die Prager Oper heisst Zemlinsky, Wien 2000).<br />
Archiv hl. města Prahy: Převážně dokumenty z let cca 1927-39, ojediněle starší. In<strong>ve</strong>ntář zpracovaly Eva Čakrtová a Marie<br />
Lišková (Nové německé divadlo v Praze 1896-1938/9, Praha 1990). Podle jejich sdělení byla část osobních spisů zničena na<br />
příkaz ředitele Egera v říjnu 1938, po odstoupení Sudet Německu, aby osobní informace v nepovolaných rukou nevystavily<br />
zaměstnance divadla nebezpečí. Se <strong>zde</strong> uloženými písemnostmi některých odborových organizací divadelníků (např. Bund der<br />
deutschen Bühnenangehörigen ad.) pracovala Ursula Stamberg (Deutschsprachiges Theater in Prag der Zwischenkriegszeit, dis.<br />
Uni<strong>ve</strong>rsität Wien 1993).<br />
Německého divadla se týkají i dokumenty vzniklé jeho jednáním s úřady, jež se nalézají zejména <strong>ve</strong> Státním ústředním<br />
archivu Praha (fondy Ministerstva školství a Zemského správního úřadu) a v Archivu hl. města Prahy (fond Deutscher<br />
Theater<strong>ve</strong>rein).<br />
Historický archiv <strong>ve</strong> Státní opeře Praha (založen 1999) pořídil kopie řady existujících dokumentů a shromažďuje další<br />
doklady k dějinám domu a k jeho provozu, včetně období 1945-48, kdy v budově sídlilo <strong>Divadlo</strong> 5. května a Velká opera 5.<br />
května. Dosažitelné zvukové dokumenty shrnuje J. Kazda (Nové německé divadlo a jeho zvukový archiv, Divadelní revue 4,<br />
1993, č. 3, s. 55-58).<br />
O movitém in<strong>ve</strong>ntáři, jímž zřejmě můžeme rozumět dekorace, nábytek, rekvizity apod., hovoří zpráva časopisu Dalibor<br />
(1893, s. 316), naznačující některé osudy vyba<strong>ve</strong>ní StD před příchodem ředitele Neumanna. Ředitel Wirsing (v Praze 1864-76) si<br />
při<strong>ve</strong>zl z Lipska <strong>ve</strong>dle knihovny i movitý in<strong>ve</strong>ntář. Zatímco knihovnu prodal jeho vratislavský nástupce Hillmann 1891 do<br />
Curychu, zbytek odkoupilo od Hilmanna město Vratislav za 67.000 M a dalo jej k dispozici dalším nájemcům místní scény. Také<br />
ředitelé StD Eduard a Edmund Kreibigové (1876-85) měli vlastní in<strong>ve</strong>ntář, který však postupně zadlužili. Jejich vyba<strong>ve</strong>ní<br />
odkoupil (<strong>ve</strong>dle knihovny) při svém příchodu do Prahy 1885 ředitel A. Neumann za 60.000 zl. Vedle toho při<strong>ve</strong>zl Neumann do<br />
Prahy in<strong>ve</strong>ntář, který zakoupil v době svého ředitelského působení v Lipsku od místních ředitelů Heinricha Lauba a jeho<br />
nástupce Friedricha Haaseho. Vlastnil též dekorace a rekvizity pro předsta<strong>ve</strong>ní Wagnerových oper, jež si 1881 nechal zhotovit za
50.000 M<br />
podle bayreuthského vzoru pro své cesty po Evropě s “létajícím wagnerovským divadlem” 1882/83. Pražský Německý divadelní<br />
spolek je přijal jako Neumannovu ředitelskou kauci a tento wagnerovský fundus (s doplňky sloužil až do první světové války)<br />
1895-1905 postupně odkupoval, aby ulehčil finanční situaci divadla. Dekorace byly zcela opotřebovány divadelním provozem.<br />
Neumann hovoří v brožuře Gesetze und Bestimmungen für das Kgl. deutsche Landestheater zu Prag též o kostýmech a<br />
rekvizitách (§ 119). Členové divadla si pro své role pořizovali kostýmy civilního rázu i s příslušenstvím podle pokynů ředitele<br />
nebo režiséra, spodní oblečení a trikoty. <strong>Divadlo</strong> opatřovalo specifické kroje, cizokrajné úbory a historické kostýmy, bižuterii,<br />
ozdoby klobouků, krajky, vysoké boty, speciální rukavice a další součásti neběžného oblečení. Z textu není zřejmé, zda se tyto<br />
kostýmy a rekvizity (na rozdíl od dekorací) stávaly majetkem ředitele, nebo divadelního spolku.<br />
Generální ustano<strong>ve</strong>ní Neumannovy smlouvy, podle kterého “zařízení” patří Německému divadelnímu spolku, platilo i pro<br />
další ředitele. Spolek financoval postupnou obměnu fundusu až do 1939, kdy se v důsledku mnichovské dohody jeho<br />
akceschopnost zhroutila (valnou většinu členů tvořili majetní pražští židé). In<strong>ve</strong>ntář zůstal v zadlužené budově a v lednu 1939 byl<br />
prodán českoslo<strong>ve</strong>nskému státu, od 15. 3. 1939 s ním disponoval Úřad říšského protektora. Fundus sloužil (<strong>ve</strong>dle při<strong>ve</strong>zených<br />
dekorací) i při stagionových vystoupeních hostujících operních souborů během válečných let. Spolu s in<strong>ve</strong>ntářem dlouhodobě<br />
hostujícího divadla z Duisburgu byl po zasta<strong>ve</strong>ní činnosti kulturních institucí v září 1944 uskladněn <strong>ve</strong> více než stu beden a ukryt<br />
na několika místech v Praze. Zachoval se až do května 1945, po převzetí divadla do českých rukou byl během několika měsíců<br />
zčásti zničen, zčásti rozkraden (J. Ludvová: Nové německé divadlo za války, Divadelní revue 6, 1995, č. 4, s. 43-48).<br />
Jitka Ludvová