Vaše zdraví v bezpečí - Časopis NÁŠAGEL

VÁš PŘíběh
78
Když práce ovlivní život
…AnEB jAk jitkA tinCLoVá nAšLA příBuzEnStVo proStřEdniCtVím AGELu
text: mgr. jitka tinclová / Foto: jiří janeček
nejsilnější příběhy píše sám
život. Dostává nás do situací,
které bychom za jiných okolností
považovali za nepravděpodobné. Naše
vlastní přesvědčení, založené na životních
zkušenostech nám našeptává: „To se přece
nemůže stát.“ Bráníme se, rozum nachází
desítky argumentů proti, přesto se to občas
jednoduše přihodí. Vstoupí nám do života
něco výjimečného a nečekaného. Pokud
jde o příjemné překvapení, nejprve zůstaneme
bez dechu stát. Příliv radosti přijde
o milisekundu poté a pak už naše srdce
tichounce rezonují slovem „děkuji“.
Náhoda, která mi v rámci práce pro
AGEL obohatila soukromý život, se odehrála
na jaře roku 2010 v nemocnici Prostějov.
Pocházím z malé, nepříliš rozvětvené
rodiny, nesoucí ze strany otce dnes již
výjimečné příjmení. Za posledních 50 let se
do této rodiny začala rodit výhradně děvčata
a tak rod dnes vymírá „po meči“, jak
tuto skutečnost označují historici. Nositelů
našeho příjmení je v současnosti zhruba
jedna desítka. Z vyprávění mého vzácného
dědečka, který už nežije více než 30 let, si
pamatuji, že první předek přišel na Moravu
z dnešního území Rakouska za prací
na začátku 17. století. Byl to zakladatel
rodu, jehož historie pro mě byla velkou
lákavou neznámou. Považuji za užitečné
znát své kořeny. Součástí poznávání světa
a sebe je zkoumání historie, toho, odkud
pocházíme, ať už dějepisně (učí nás v rámci
vzdělávání), ale i rodopisně (vzděláváme
se sami). Mnohokrát v životě jsem si slibovala,
až jednou bude více času, vydám se
do archívů a budu pátrat. Život však mým
plánům neustále stavěl do cesty jiné, nové
úkoly a výzvy a tak bylo badatelství jako
nenaléhavé odsouváno až za to naléhavější.
A to se jako kouzlem mělo proměnit
na „nyní“. Na jaře roku 2010 se v nemocnici
Prostějov odehrála situace, která mi
nejen naplnila potřebu znát svůj rod, ale
přinesla ještě mnohem, mnohem víc.
Začalo to tím, že jsem potřebovala
vyřešit soukromou věc a řešení vyžadovalo
návštěvu ortopedické ambulance v nemocnici
Prostějov. Poznala jsem sympatickou
zdravotní sestřičku Alenu Mlčochovou,
která díky své pohotovosti a nápaditosti
dala první impuls ke spuštění dalšího děje.
Napadlo ji, že mezi dvěma neobvyklými
jmény, která se téměř současně objevila
na jejím pracovišti, asi nebude podobnost
čistě náhodná. Umožnila, aby se dvě nositelky
stejného příjmení mohly při příští
návštěvě setkat, za což jí patří velký dík.
A tak se stalo, že jsem se poprvé v životě
setkala se svojí rodinou, se ztracenými
příbuznými. Poznala jsem tetu a strýce,
s nimiž jsem se celý svůj život doslova míjela.
Nic z toho, co by mi moji rodinu přiblížilo,
jsem nevlastnila. Žádné fotografie,
dokumenty, ani záznamy. Pouze povědomí
o tom, že někde žijí, mě vedlo k úvahám
Jitka tinclová (uprostřed) s tetou a zdravotní
sestřičkou alenou Mlčochovou
o hledání. Provázena pochybnostmi
o výsledku, o tom, jaké by bylo moje přijetí
vzhledem k spletitým rodinným situacím,
jsem záměr zvažovala. Jaké zbytečné
obavy! Naše setkání bylo plné neskrývaných
emocí a dojetí. Příbuzní mě znali jako
malou holčičku, já jsem si je nepamatovala
vůbec. V uplynulých létech mě hledali
a když už se jim to téměř dařilo, okolnosti
tomu nebyly příznivě nakloněny.
Našli jsme se po téměř 40 letech a radujeme
se z každého společného okamžiku.
S tetou, strýcem i jejich dcerami se setkávám,
dozvídám se rodinné historie a nezapomenutelné
lidské osudy s rodinou spjaté.
Vyslechla jsem tak příběh o mém prastrýci
Wilhemovi, který padl za I. světové války,
dozvěděla se o osudu příbuzného ze strany
tety – známého letce Josefa Františka,
který bojoval v bitvě o Británii pod křídly
Royal Air France s německou Luftwaffe.
Získala jsem do sbírky historické relikvie
ročník 6 číslo 1 únor 2012
v podobě fotografií a dopisů mých předků
a prapředků. Dozvěděla jsem se z nich,
jak můj dědeček prožíval učňovská léta
ve Vídni a jaká tam vládla nálada i poměry
za dob Rakouska-Uherska. Naplnilo se
moje pátrání po rodině a její historii a tak
do sebe v jeden okamžik všechno perfektně
zapadlo. Dar bez hranic byl však korunován
ještě dalším, nevídaným bonusem.
Moji nalezení milí příbuzní mi darovali
precizně zpracovaný rodokmen.
Moje teta a strýc, Anna a Vojtěch
Tinclovi, jsou velice činorodí lidé, kteří
uměli a umí užitečně využít vlastní čas.
Jsou v seniorském věku, avšak neustále
něčím zaměstnaní. Teta se věnuje zahrádce
a ručním pracím, strýc kutilství a tělovýchově.
Ve svých 75 letech předcvičuje
v tělovýchovném klubu! Jedním z jejich
největších koníčků je však genealogie. Stali
se živoucí pamětí rodů jejich manželského
svazku. Teta a strýc tvoří rodokmeny
(rozrody) z vlastního nadšení a pouze
pro potěšení i poučení rodiny. Je to jejich
soukromý koníček a nezabývají se jím
mimo vlastní příbuzenské vztahy. Jak jsem
zjistila, za tvorbou rodokmenů se skrývá
nepředstavitelná spousta práce, mnoho
hodin, strávených cestováním, pátráním
v archivech, kronikách a také elektronických
zdrojích. Další hodiny vyžaduje
třídění dat, jejich chronologické uspořádání
a tvorba výsledného produktu. I přes
to, že dnes dochází k postupné digitalizaci
historických dat, je pro práci genealogů
obecnou nevýhodou limitovaný přístup
do tzv. živých matrik a záznamů.
Je mnohdy snazší získat údaj před letopočtem
1900, než se dopátrat údajů někoho,
kdo žil v minulém století (s výjimkou
důkazu o přímém příbuzenství). Získávat
data před rokem 1900 na druhou stranu
vyžaduje další znalosti, předpokládající
mimo jiné umění číst rukopisné záznamy,
psané často německy a navíc i švabachem
(pozdější název „kurent“). Je to krásný, náročný
koníček a všem, kteří se jím zabývají
a tvoří rodokmeny, patří obdiv.
Jitka Tinclová se rozhodla věnovat
dárkový balíček v hodnotě 500 korun,
který obdržela za svůj příběh, dětskému
oddělení Nemocnice Prostějov.