Rudolf Steiner STUPNĚ VYŠŠÍHO POZNÁNÍ

musí obojím procházet důstojně. Ničím se nedat přemoci, ničím se nenechat vyvéstz rovnováhy. To nevede k bezcitnosti, nýbrž činí to člověka pevným středem ve vlnáchživota, zvedajících se a klesajících kolem něho. Vždy se má ve své moci.Zvlášť důležitou vlastností je „kladný vztah ke všemu“. Tento „smysl“ může u sebevyvinout ten, kdo obrací pohled ve všech věcech k jejich dobrým, pěkným a účelnýmzvláštnostem a nikoli v první řadě k tomu, co je v nich hanlivé, ošklivé a rozporné.V perském básnictví je krásná legenda o Kristu, která dává nahlédnout, co se toutovlastností míní: U cesty leží mrtvý pes. Mezi kolemjdoucími je také Kristus. Všichniostatní se odvracejí od ošklivého pohledu na toto zvíře; jen Kristus mluví s obdivemo jeho krásných zubech. Takový citový poměr k věcem může člověk mít; ve všem,i v tom nejodpornějším může ten, kdo opravdově hledá, najít něco hodného uznání.Vždyť není na věcech plodným přínosem to, co jim chybí, ale to, co mají. – Dále jedůležité vyvinout vlastnost „nepředpojatosti“. Každý člověk jistě získal své zkušenostia vytvořil si tím určité množství názorů, které se mu pak stávají vodítkem v životě.Jakkoli je na jedné straně samozřejmé řídit se podle svých zkušeností, tak je důležitépro toho, kdo chce projít duchovním vývojem k vyššímu poznání, aby si vždy zachovalvolný pohled pro všechno nové, dosud jemu neznámé, co k němu přistupuje. S takovýmúsudkem jako: „to je nemožné“, „to přece vůbec ani nemůže být“, bude dle možnosti jenopatrný. Kdyby mu jeho názor podle dosavadních zkušeností měl říkat cokoli: on sám jev každém okamžiku hotov dát se vést něčím novým, co ho potkalo, k jinému názoru.Každá láska k vlastnímu mínění musí zmizet. – Když duše nabyla pěti dosudjmenovaných vlastností, dostavuje se šestá vlastnost úplně sama od sebe: vnitřnírovnováha, harmonie duchovních sil. Člověk musí v sobě najít něco jako duchovnítěžiště, poskytující pevnost a jistotu vůči všemu, co ho v životě vleče sem nebo tam.Kvůli tomu však není nutné vyhýbat se snad proudu života a nedávat všemu na sebepůsobit. Správným není útěk před různě působícími skutečnostmi života, ale pravý opak:plná oddanost životu a přesto bezpečné, pevné udržení vlastní vnitřní rovnováhya harmonie.Konečně přichází v úvahu pro hledajícího člověka „vůle ke svobodě“. Takovou vůlimá ten, kdo ke všemu, co vykonává, nachází oporu a základnu sám v sobě. Vydobýt sedá proto tak těžce, že je třeba velkého taktu k nutnému vyrovnání mezi otevřenýmsmyslem pro všechno velké a dobré a současným odmítnutím jakéhokoli donucení.Snadno se řekne: působení zvenku a svoboda se spolu nesnášejí. Jenže záleží právěna tom, aby se v duši spolu snášely. Když mně někdo něco sděluje a já to přijímám podnátlakem jeho autority: pak jsem nesvobodný. Ale nejsem méně nesvobodný, když seuzavřu před dobrem, jehož se mi může tímto způsobem dostat. Neboť potom něcošpatnějšího, co mám, vykonává na mě nátlak v mé vlastní duši. A u svobody nejde jeno to, abych nebyl vystaven nátlaku zevní autority, ale především abych nepodléhalnátlaku vlastních předsudků, mínění, pocitů a citů. Není správné, když se člověkpodrobuje slepě tomu, co přijímá, ale měl by odtud přijímat podněty, přijímat zcelanepředpojatě, aby se pak „svobodně“ k přijatému přiznal. Cizí autorita nemá působitjinak než tak, že si člověk řekne: Právě tím se činím svobodným, že sleduji to, co je v nídobrého, to jest učiním to svým. A také autorita, opírající se o tajnou vědu, vůbec aninechce působit jinak než právě tímto způsobem. Co má, to dává, nikoliv aby získalasama moc nad obdarovaným, ale jedině proto, aby se přijímající stal takovým darembohatší a svobodnější.11