Rudolf Steiner STUPNĚ VYŠŠÍHO POZNÁNÍ

InspiracePopis imaginace ukázal, jak při ní okultní žák opouští půdu zevních smyslových zážitků.Ještě na mnohem vyšším stupni je tomu tak v inspiraci. U ní představování čerpá ještěmnohem méně z něčeho, co lze označit jako zevní popud. Sílu, která člověku umožňujetvořit si o něčem představy, musí zde najít sám v sobě. Musí být mnohem intenzívnějivnitřně činný, než jak je tomu v případě zevního poznání. Při tomto poznání se prostěodevzdává zevním dojmům, a ty mu přivodí představy. Tato odevzdanost u inspiraceodpadá. Zde už žádné oči nedodávají barvy, žádné uši nepřinášejí tóny atd. Všechenobsah představování se musí vytvořit vlastní činností, tedy děním čistěduchovně-duševním. A do toho, co člověk takto stvoří činností svého nitra, musí sevtisknout zjevení vyššího skutečného světa. Zdá se, jakoby v takovém popisu světavyššího poznání vystupoval zvláštní rozpor. Člověk má být v jistém smyslu tvůrcemsvých představ; a přesto tyto představy samozřejmě nesmějí být jeho výtvory, nýbrž jimise musí vyjadřovat děje vyššího světa stejně, jako ve vjemech očí, uší atd. se vyjadřujíděje světa nižšího. Je to však rozpor, který se v líčení tohoto způsobu poznánívyskytovat musí. Neboť to je právě to, co si okultní žák musí osvojit cestou k inspiraci,že cestou vnitřní činnosti uskutečňuje něco, k čemu je v obyčejném životě donucovánzvenku. – Proč v obyčejném životě neprobíhají představy libovolně? Protože se člověkmusí při svém představování řídit podle zevních předmětů. Všechna libovůle jeho „já“odpadá, jelikož předměty říkají: Jsme takové nebo onaké. Předměty samy vyslovují, jakmají být představovány; „já“ nemá o tom co rozhodovat. Kdo se nechce podrobitpředmětům, prostě si představuje něco nesprávného; a brzy by zjistil, jak málo tím vesvětě pořídí. Toto nutné chování člověka k předmětům zevního světa můžemev poznání označit výrazem „nesobecké“. Člověk se musí k věcem chovat „nesobecky“,s vyřazením sebe. A v této nesobeckosti je jeho učitelem zevní svět. Tím, že mu prostěstaví před jeho smysly svůj správný obraz, odnímá mu všechny iluze, všechny fantazie,všechny nelogické úsudky, všechnu nevěcnost.Chce-li se člověk připravit k inspiraci, musí své nitro přivést tak daleko, aby měl tutonesobeckost i tehdy, když ho zvenku k ní nic nenutí. Musí se naučit vnitřně tvořit, aletak, aby jeho „já“ ani v nejmenším nehrálo při tomto tvoření svévolnou roli. Obtíže, o něžjde při získávání takové nesobeckosti, je vidět tím zřetelněji, čím více přihlédnemek tomu, o jaké duševní síly při inspiraci zvláště jde. – Rozlišují se tři základní sílyduševního života: představování, cítění a chtění. Při obyčejném smyslovém poznáníjsou představy podněcovány zevními předměty. A vlivem těchto zvenku podnícenýchpředstav získává svůj určitý směr také cítění a chtění. Člověk například vidí nějakýpředmět; ten mu působí radost, proto si dotyčnou věc žádá. Radost je usazena v citu;touto radostí je podnícena vůle, podle toho, jakého rázu nabylo cítění z představy.Posledním základem představování, cítění a chtění je však předmět. – A jiný případ.Člověk prožívá nějakou událost. Má z ní strach. Utíká pryč z dějiště události. Také zdejsou zevní děje prvním základem; prostřednictvím smyslů jsou vnímány, stávají sepředstavami, dostavuje se pocit strachu; a vůle – uskutečňovaná útěkem – jenásledkem. U inspirace zevní předmět v této formě odpadá. Smysly zde nepřicházejípro vnímání v úvahu. Nemohou tedy ani být podněcovateli představ. Z této stranynejsou cítění ani vůle ovlivňovány. – Avšak je to právě cítění a vůle, z nichž při inspiraci19