Tvar 17/2006

Inspirativní předchůdceJenže Körnerův vstup do českého písemnictvína počátku let šedesátých nebylmotivován ani dobovými, mnohdy nemálomódními trendy, s paradoxní úlevou akcentujícímikafkovskou problematiku odcizenív odlidštěném světě, ani potřebou vstupovatdo tehdejšího kontextu české prózy sezáměrně nonkonformními postoji (ačkolijeho polemický přístup k pojetí nedávné historickétematiky byl zjevný). Spisovatelůvtvůrčí naturel se totiž od jeho nejranějšíchliterárních počátků stal přímo synonymemexistenciálního vidění světa a dějin, k čemužjistě přispívaly i tragické dětské zkušenostiz konce války – a pro toto svíravé existenciálnínazírání života si mladý prozaik přirozeněhledal nějakého předchůdce, ať už duchovněspřízněného literáta, anebo nějakou knihuči text obsahující životní krédo.Za takového inspirativního předchůdcepar excellence mohl Vladimír Körner pokládatkupříkladu tehdy tolik diskutovaný psychologickýromán Edvarda Valenty Jdi zazeleným světlem, jehož rukopis byl dokončenřadu let před opožděným vydáním v půlilet padesátých. V jednom interview zkrajetohoto tisíciletí Körner označí tuto knihu– spolu s Durychovou Boží duhou, tehdyexistující pouze v nepublikovaném rukopise– za vyvrcholení tehdejší české literatury.(Mimochodem: Na více než průkazné spisovatelovotíhnutí k „durychovským kontrastům“,které je charakteristické pro celouautorovu tvorbu, upozornil snad jako jedinýAleš Haman ve své recenzi pozdní Körnerovyknihy Kámen nářku – viz Lidové noviny z 1.4. 2004.) Valentův protagonista mohl mladémuprozaikovi imponovat zejména svýmúporným a houževnatým hledáním vlastníidentity v někdejším „umírajícím“ a zároveňdramaticky „procitajícím“ čase na samémrozhraní války a míru. Pro ztvárnění analogickésituace, pro vypsání dilematu vyzrálého,tvořivého lidského individua, ocitajícíhose na složité životní křižovatce, prozatímspisovateli chyběla dostatečná empirie. Hledalproto své umělecké zdroje také v jinýchknihách a vystoupeních.„Nazí lidé“Körner dozajista nepatří k autorům, kteří seotevřeně hlásí ke svým literárním učitelůmnebo kteří se halasně vyznávají z obdivu kesvým literárním vzorům. Kromě toho je velicepravděpodobné, že v padesátých letechbyly jeho znalosti českého moderního písemnictvíještě nesmírně disproporční. Z určitéptačí literárněhistorické perspektivy je všakpozoruhodné, že protagonisté všech jehoprvních próz (k nimž řadíme i subjektivnětolik exponovanou novelu Větrné pole) jaksvou historickou vržeností napospas do kolčasu, tak svým reflexivním založením, tíhnutímk meditování o životní volbě, o fatálněnastalé náhodě, o slepém nebo zaslepovanémosudí dějin jsou zosobněnými příkladyZASLÁNOCO ZA TO?Hokynářská otázka trčí z většiny odpovědírespondentů a diskutérů Ankety o spisovatelskýchorganizacích (Tvar č. 15/2006). BývalýSvaz spisovatelů jednoznačně a správněodmítnut, leč s vaničkou vylito i dítě. Nastránkách Tvaru vystopoval jsem příhodný„terminus technicus“: Básnická ghetta. Pokudchceme býti takto trpěni společností, váženíkolegové básníci, prozaici, kritici, publicistéetc., jsme těsně před branami tohoto historickyprofláknutého zařízení. Není zdenikoho kromě nás samotných, abychomse bránili, a doufám, že ubránili, býti taktointernováni až k vyhubení. Jmenovanásdružení spisovatelů, Obce, Spolky a Unie,jsou zajisté mocenské organizace s neduhysobě vlastními. Také však jedinými, komuna úloze a potřebnosti Literatury ve společnostijakžtakž záleží a jsou schopny vystupovatvůči současnému politicko-finančnímuestablishmentu. Kdo z nás, individuálněa silou svého hlasu, je schopen a ochotenpřispět? A co pan Karel Čapek, když uvádělv život PEN klub v Čechách. Ptal se rovněž:Co za to?Břetislav Kotyza* * *Vážený pane šéfredaktore,jako člověk zajímající se celý život o francouzskoua českou literaturu chci panuJanouškovi poděkovat za skvělou vývojovouanalýzu „vzniku a sebevraždy“ Obcespisovatelů (článek Vůbec obec ve Tvaru č.15/2006). Netušil jsem, že náš hlavní spolekspisovatelů má takové potíže, jaké panJanoušek popisuje, a nachází se v takovéfrapantně trapné situaci. Na vině je vedení,ale i členstvo Obce spisovatelů. Paníněkdejší Bednářovy koncepce „nahého člověka“,čili lidské situace, o níž právě KamilBednář jako básník z ortenovského generačníhookruhu psal na začátku protektorátu vesvém programovém Slovu k mladým.Nejenom biograficky skicovaný JindřichWindfeld, ale taktéž enigmatická BroňaValdová v románu Slepé rameno, stejně jakoněkteré postavy ze Střepin v trávě v těchtodobách spisovatelových juvenilií představují,promlouvají a počínají si jako ryzí körnerovskévariace válečných „nahých lidí“, zápolícíchs vlastní bezmocností i s osudovoupředurčeností. Jejich konkrétní příběhy, byťsituované do poměrně vzdáleného časovéhoobdobí, jsou temperovány rovněž jako „slovok mladým“ sui generis – tj. jako výpověďo povaze pokolení jednoho mladšího prozaika,určená i vzhledem ke svému filozofickémupodtextu ponejvíce následující generaci:obsahuje totiž takové poselství, jež v ní mápředevším posílit způsobilost se vyrovnat sestavem věcí a s tragickým řádem světa.Základní emblematickou životní situaci„nahých lidí“ a veškerá dilemata a traumata,která jsou s takovou situací spojena, potomKörner rozvíjí, uplatňuje či obměňuje zejménave svých dalších prózách s náměty z druhésvětové války, ale i v cyklu próz s historickoutematikou, k nimž se – aby se po roce1969 v takové míře nepotýkal s politickoucenzurou – uchyluje již od rozhraní let šedesátýcha sedmdesátých. Podstatně patrnějšíje to však u autorových „válečných“ příběhů,do nichž mnohdy vkládá své vlastní zážitky,anebo do nich transponuje životní zkušenostlidí, kteří prošli pekelnickou selankouprotektorátu i mravním infernem válečnéhorozuzlení. Tyto motivy a tyto momenty jsouvýrazně zastoupeny kupříkladu ve známéumělcově novele Adelheid, v mnoha variacíchvšak ožívají též v jiných jeho dílech. Právěfenomén „nahého člověka“ je koneckoncůklíčem k interpretaci také nejnověji knižněvydaného autorova literárního scénáře k filmuKrev zmizelého (srov. autorův článek veTvaru č. 12/2006).Existencialismusbez existencialistůRané prozaické texty Körnerovy sice zjevněvycházejí z postulátů, které hned po druhésvětové válce shrnul a analyzoval kupříkladuVáclav Černý v Prvním a Druhém sešituo existencialismu, nicméně můžeme přijíts domněnkou, že tato umělcova díla představujíspíše určité tvůrčí vyrovnávání ses tradicemi naší psychologické prózy, do nížKörner zvláště v načrtnutí protagonistovaosudu a v celkovém zakotvení jednotlivýchpostav v dané historické situaci vnáší povýtceprotoexistencialistické, nikoli zatím ještěnaprosto vyhraněně existencialistické konceptyživota a dějin, které jsou posléze natolikpříznačné pro vrcholné umělcovy práces historickou tematikou (mj. Písečná kosa,Lékař umírajícího času, Anděl milosrdenství).Už v těchto „protoexistencialistických“knihách z první poloviny let šedesátých jebytostně přítomna nejen sama otázka lidskéexistence, ale figurují zde, jakoby ještězastřeně a pod určitým příkrovem psychologickéhovyprávění, typické základní existencialistickékategorie jako vrženost do světa,úzkost, mezní situace, autenticita, vztah jáa ti druzí coby projev nemožnosti smysluplnékomunikace (viz Jana Novozámská: Existovalexistencialismus? Filosofia, 1998). V českémliterárním kontextu daného desetiletíse tato filozofická paradigmata ztvárňovalaa reflektovala, aniž by však tento způsobliterární výpovědi byl pojmenováván jakoexistencialistický. Stále tu ještě ve společenskémovzduší doznívaly kupříkladu hysterickéútoky stalinisty Ivana Skály proti „existencialistovi“Jiřímu Weilovi. Být označenza existencialistu bylo i pro Körnera v danéfázi tuzemského literárního života ošemetné.Navíc on sám k tomuto druhu literárnívýpovědi teprve směřoval, a proto se možnámimoděčně začlenil do konstelace, která bývázvlášť ve středoevropských a východoevropskýchliteraturách z té doby označovánajako „existencialismus bez existencialistů“.Takovýto „existencialismus bez existencialistů“,jak konstatuje Jana Novozámská, setehdy „šířil v amorfní podobě jako určitá existenciálnínálada ve společenském životě intelektuálníchvrstev a tím, že výrazně tlumočilživotní situaci člověka, se stal fenoménem kulturníhoa společenského povědomí“. (Novozámskáovšem připomíná, že proniknutí myšlenekexistencialismu do intelektuálních a uměleckýchoblastí zároveň znejasnilo jeho pravýfilozofický obsah.) Tento fenomén nepochybněspoluvytvářely rovněž první prózy VladimíraKörnera, které však, jak se ukázalo, narozdíl od mnoha jiných tehdejších prozaickýchnovinek obstály ve zkoušce času.Správcová (v témže čísle Tvaru) píše podle„selského rozumu“ (ať se neurazí, myslímto jako pochvalu), co by měly spisovatelskéorganizace dělat; ale „selský rozum“ jev koncích. Když je členstvo Obce spisovatelůpasivní a nemá o svůj spolek zájem – pročho nerozpustí? K dobré literatuře žádnáorganizace žádnému spisovateli nepomohla!V Česku si funkcionáři v politice i v uměnímastí kapsu a o nic jiného jim nejde. PaníKantůrková se jezdí do Číny bratříčkovats „kapitalistickými“ komunisty a procházíjí to. Proč už ji členstvo nevykoplo až naMěsíc? Je předsedkyní Obce spisovatelů,a není soukromou osobou! Ve Francii by siněco takového dovolit nemohla. Bohuželjsme postkomunistická země. Jak dlouhoještě budeme?S pozdravemVáclav SvobodaOsobnost Vladimíra Körnera nepatří k těm,které by bylo zapotřebí vyzdvihovat z nějakýchpropastiček zapomnění nebo lopotně instalovatna pomyslný piedestal české literatury.Přesto je asi záhodno připomenout, že to všese může stát nezbytným! Potýkáme se totiž sedvěma základními konstatováními: zaprvé želiterární dílo Körnerovo představuje vrcholnouhodnotu poválečné české literatury – a zadruhéže se jeho tvorba netěší ani trochu takovémukritickému zájmu či takové míře kritické reflexe,jakou by si nejenom podle našeho míněnídozajista zasloužila.To je ovšem typický rub a líc jedné české mince.Vskutku je již nepříliš blahou tradicí našehoživota literárního, že pokud se v něm vyskytneumělec nepochybně výsostný, vyhraněnýa osobitý, v daném případě ve vršení superlativůjistě není potřebné pokračovat, sice se tomezi řečí, velice ztišeně a jaksi mimochodemvšeobecně uznává, nahlas se to však neřekne,anebo se bez skrupulí dává najevo, že je lepšío tom pomlčet: aby se totiž necítili dotčeni timéně talentovaní, zato prožluklejší, mediálnější,v dnešních podmínkách ti realityshowštější.Körner na podobné reakce narážel téměř odprvních krůčků, podobně opatrné přešlapováníse týkalo i jeho – neméně nesporných – kvalitscenáristických. Na jedné straně byly autorovyknihy velice výrazně přítomny v našem kulturnímvědomí, na straně druhé byl tvůrce sámjako by odkazován do úlohy podivného solitéra,stojícího daleko mimo hlučné hemžení rozličnéholiterátstva, a tudíž nestojícího za to, aby byljakkoli vychvalován, ne-li dokonce oceňován.Po roce 1989 přišel Körner pouze jedinkrát (!)k literárnímu vavřínu, který ovšem byl značněokrajový: k Ceně Vladislava Vančury, jež máv našem kontextu význam méně než mizivý.Za to si určitě může i sám: nebratříčkujese v českém literárním rybníku skoro s nikým,nezdraví u vrbiček, ba právě naopak, vede řečinelichotivé a špatně se poslouchající. A jakonaschvál má za sebou znamenité literární dílo– co s takovým člověkem a takovým kumštýřem?Málokterý spisovatel tolik dýchá a žijehoři soudobého humanismu či přesněji řečenonehumanismu jako právě Vladimír Körner– přesto cenu PEN klubu, Cenu Karla Čapka,nedostal nikdy a jenom jednou měl šanci, ušlamu však o jediný hlas. Ostatně: právě z PENklubu byl prý Körner vyškrtnut pro neplacenípříspěvků, což je úředně sice pohodlně zdůvodnitelné,ovšem takovou spisovatelskou personuby měli v PEN klubu vážit zlatem či eurem:Kolikpak tam mají tvůrců umělecky srovnatelnýchs Körnerem? Medle mu mohli nabídnoutčestné členství nebo ho měli rovnou jmenovatčestným předsedou...Ale s kritickou reflexí je to snad ještě horší.Když měl tento spisovatel předloni životníjubileum, nevzpomněl si na něj skoro nikdo,zatímco kolem jubilantů mnohem prostřednějších(jen si vzpomeňme) se kritická kadidlamohla až ukadit. Ti, kdo píší o Körnerově díle,píší o něm s převelikou úctou, ale nepíše o němskoro nikdo. Snad za to může i bolestný existencialismusjeho knih, který kritikům nevoní– proč to však nereflektují? Zdá se, že VladimírKörner je literární veličina, kolem jejíhož dílachodíme hluše a slepě. Nečiníme tak ale, omámenivším podružným, právě proto, že jehoprózy nejsou ani hluché, ani slepé?Vladimír Novotnýtvar 17/06/