Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

„Mona.“„Monika?“ vyfouknul kouř. „Aha, hezkýjméno.“„Ne, Mona.“ Řekla jsem trochu mocprudce. „Ale můžeš mi vlastně řikat jakchceš.“Říkal mi Moniko. Trochu mě to sralo.Vlastně čím dál víc. Krátce po školení jsmeměli rozlučkovej mejdan s našim oddělením.Věděla jsem, že se to stane dneska,tancovali jsme spolu, říkala jsem si, že budelepší se na to trochu napít. Šeptal mi doucha, že se mu strašně líbim, připadal mitrochu nalitej, v náladě, ale tvrdil, že nic nepije,že je abstinent. Smála jsem se. Líbalijsme se a bylo to dobrý. Asi jsem to trochupřehnala s tou vodkou, vezl mě domů vesvý tmavě zelený škodovce a já mu pozvracelapotahy. Dovedl mě nahoru, halou, poschodech až k mým dveřím. Už mi bylo líp.Ale poprosila jsem ho, jestli by nemohl zůstat.Zůstal.Málem mě roztrh. Byl strašně velkeja neohrabanej. A silnej. Ale spíš jako ... jakotřeba kůň. Nebo kanec. Fakt vim, proč setak někomu říká. Myslela jsem, že se mnouprorazí podlahu. Bolelo to. Naštěstí to netrvalomoc dlouho. Chtěl ze mě vyjet, alechytla jsem si ho stehnama a nepovedlo semu to. Drtil mě pod sebou a šeptal mi Moniko,moniko, moniko.Řekla jsem si tu noc, že si dám na chvilkuvoraz. Že to zkusím nejdřív za půl roku.Ale nebylo to potřeba. Krev se neukázalaa dětskej pláč se ze světlíku už neozval.Nečekala jsem ale, že bude takovej problémse ho zbavit. Byl všude za mnou jakostín. Neuvěřitelnej. Volal mi, jestli půjdemna oběd, jestli mám večer čas. Napřed jsemto zkoušela po dobrým. Pak jsem na něj křičela.Ale vždycky se znova ozval. Přemýšlelajsem dokonce, že odejdu z práce. Stejněbudu muset na mateřskou. Sralo mě, že tohleje otec mýho budoucího dítěte. Stokrátbych byla radši, kdyby to byl Michal. Ale nadruhou stranu, klidně jsem si mohla říkat,že je. I měsíčky se občas spletou. Ach jo.Schovávala jsem se, kde jsem mohla. Alestejně si vždycky na obědě přisedl. Jednoujsem v mailu našla jeho povídku. Byla krátká,divná a taky divně napsaná. Jmenovalase Světlonoš a jestli jsem ji pochopila dobře... no, bylo to trochu složitý na vysvětlovánía napsaný takovým … divným, studenýmjazykem. Vzpomněla jsem si přitom na Michala.Na jeho ruce. Dlouhý ruce se štíhlejmaprstama. Vlastně to nebyl nejhorší nápad.Ta povídka. Nejhorší na tom bylo, kdyžjsem si jako autora představila Tobiáše.Když nový oddělení vyhlásilo večírek,byl první, kdo volal, jestli půjdu.Řekla jsem, že ne. Měla jsem trochu neshodyv práci, na výplatní pásce mi chyběltejden dovolený a nikdo mi to nedoveduspokojivě vysvětlit, účetní jenom vrtělahlavou, prej není možnej omyl. Zkazilo mito náladu. A Tobiáše jsem už nemohla anicejtit. Nechtělo se mi všechno vysvětlovat,ujasňovat si s ním co a jak. Ke všemu mibejvalo často špatně a říkala jsem si, že alkoholnebude pro syna (bude to syn, samozřejmě)úplně to nejlepší. Alespoň všude seto píše.Ale...Šla jsem.Dole u dveří stál dveřník. Uklonil se lehounce.Jak když to má z nějakýho starýhofilmu. Jestli se takhle klaní každýmu, kdojde na večírek, musí ho pěkně bolet za krkem.Nastoupila jsem do výtahu a rozhlídlase. Vedle mě stála nějaká stará paní. Dveřese zavřely, ale za mnou ještě na posledníchvíli někdo nastoupil. Ucítila jsem jehodech na krku a okamžitě mi ztuhly bradavkya naskočila husí kůže. Jako vždycky,když jsem ho zahlídla. Stará paní se na měusmála. Nemohla vidět, jak ten muž v černýmobleku přejíždí dlouhýma štíhlýmaprstama po mým zadku, jak jemně mačkášaty, jak se mě dotýká. Taky jsem se na paníusmála. Michal mi nadzdvihl šaty. Zavřelajsem oči a stará paní zmizela. Když miMichal stáhnul kalhotky a zajel mi rukoumezi nohy, zase jsem oči otevřela. Ale starápaní už tam nebyla. Opřela jsem se o protějšístěnu výtahu a cítila, jak mě pomaloučku,lehoulince laská, jak si mě otevírá.Ty dlouhý chladný prsty. Výtah s trhnutímzastavil a dveře cinkly. Přede mnou stálastará paní. Pořád se usmívala. Otočila jsemse. Dveře se pomalu otevřely, za mnou nikdonestál. Šla jsem si dát panáka.Večírek byl fajn. Tobiáš zůstal doma.Michala jsem taky nikde neviděla. Na barubylo všechno zdarma. Seděly tam nějakýholky od nás. Už byly trochu nakalený takjedna druhou objímala kolem krku a něcosi vykládaly. Dala jsem si rychle za seboudva panáky. A přemýšlela chvilku, co se mive výtahu vlastně stalo. Ale nedokázalajsem na nic přijít. Tak jsem toho nechala.Kromě toho, že jsem docela tvrdohlavá,umím si poručit. Jsem ukázněná. Dala jsemsi ještě vodku s rybíyovým džusem a šla seprojít na střechu.Stála jsem tam asi deset minut. Koukalajsem na Prahu. Cejtila jsem v hlavě ty panáky.Koukala jsem na ty světla dole a představovalasi, jaký by to bylo, letět nad nima.Jako anděl. Jen tak. V tom studeným vzduchu,vítr by mi cuchal vlasy. Někde jsem četla,jasně u tety Jany, že čarodějnice nelítalyve skutečnosti na žádných košťatech, ale žese nadopovaly nějakejma houbičkama a těmahlevěcma a pak jim to jen tak přišlo.Možná bych…„Ahoj, Moniko.“Tobiáš. Takže nezůstal doma. Celejudejchanej, zpocenej.„Ahoj.“„Vypadáš jako anděl,“ vyhrkl a rukávemsi setřel pot z čela. Přistoupil ke mněa opřel se o zábradlí vedle. Trochu jsem seodtáhla. „Četl jsem to.“ Koukal na světlapod námi.„Cos četl?“ podívala jsem se na něj.Mávnul rukou.„To už je jedno, hlavně že seš v pořádku.“Jednou to stejně musíme vyřešit. Takproč ne teď? Nadechla jsem se.www.dobraadresa.cz • 2004 • 11 • 41