Pavel Ota - Dukla mezi mrakodrapy

Mezi diváky to pochvalně zašumělo, ale ještě se nic nedělo. Jenom v násvzplanula jiskra naděje, uvolňovala nám dech a rozvazovala nohy; míčmezi námi počal lítat rychleji a přesněji. Minulo několik vteřin, vlastnějsme si od Masopustova gólu vyměnili jen pár přihrávek, když se to stalo.Šafránek nacentroval polovysoký míč, Jarda Borovička na něj nabíhal. AleJarda, ten nikdy nedal moc branek. Když nějaké dal, byly to buď takovéužmoulané góly ze země, anebo nádherné kusy přímo z voleje, kdy sespojila síla nalétávajícího míče s rozmachem jeho nohy. Zrovna takhle tenŠafránkův míč trefil a my už při jeho letu z velké dálky za trestnýmúzemím věděli, že nemůže skončit jinde než tam, kde má. Byl to prostéjeho obvyklý „roční gól z voleje“. V duchu jsme si říkali: „To bude štěstína naší straně a vyhrajeme!“Jenže všechno vypadalo, jako by teprve nyní začal zápas. Ty dva gólyBrazilců a ty dva naše znamenaly tolik co oťukávání boxerů po prvnímgongu. Teď obě mužstva věděla, na čem jsou; všechny karty byly vyloženyna zeleném stole: nejlepší hráči a střelci a vůle tento zápas vyhrát. Hledištěpochopilo, že skončila předehra a začíná bitva. Při našem vyrovnávacímgólu vylétli do vzduchu vycpaní králíci, kočky, psi, a lidé se už začaliradostí polévat; pláštěnky se konečně uplatnily. Noviny nás tu ohlašovalypod starým a také už pod novým jménem ÚDA – Dukla. Na okraji hřiště seobjevili dva Mexičané s ohromnými metr širokými klobouky. Pohupovalise v rytmu a udávali tribunám tempo pokřiku:„ÚDA – Dukla! ra! ra! ra!“Něco jako české hokejové „do toho!“; ale znělo to pronikavěji a nedalose to vlastně přirovnat k ničemu, co jsme dosud slyšeli. Bylo v tomtemperamentní a revoluční Mexiko, ohnivá corrida a pestré malby mistrůštětce Siqueirose a Rivery. Nikdo nás dosud tolik nepovzbuzoval. Stáleznělo stadiónem pod širou horskou oblohou až do konce:„ÚDA – Dukla! ra! ra! ra!“Masopust si zase obhodil „holiče“, Elvio ho chytil za krk a praštil s nímo zem. Diváci vrhali na protest hrstě bouchacích kuliček. Brazilcům taktrochu hořel pod nohama trávník. Nyní jsme se cítili pány situace my:„Počkejte, my vám dáme zero zero!“Jenže Brazilci se vzpamatovali a začala válka o každý míč. Vyškrábnoutjej, přesně podat, rozhodují centimetry. Teď už nepadne moc branek amožná, že jediná bude rozhodující. A poněvadž bylo dvacet minut za námi,docházel nám jako v předcházejícím zápase proti Mexičanům v ténadmořské výšce dech.39