alebo skôr pár slov do diskusie - Asociácia náhradných rodín

z r o z h o v o r ubem znevýhodněné dvojnásob. Vy samajste přijala děti, které v sedmi letech vážilyzhruba tolik co dvouletá batolata, nechodily,nemluvily. Rada pěstounskýchpárů jejich převzetí odmítla z důvodu výraznéhosomatického i psychického postižení.Jaké bylo počáteční soužití?Honzu a Přemka - dvojčata - jsem sipřivezla v červnu roku 1969, to byli téměřdevítiletí. Dodnes vzpomínám, jakjsme vystoupili z autobusu v Dobrušce,kde na nás už čekala moje sestra Evas Verunkou. Pro kluky bylo ze začátkuvšechno nové a zajímavé, rádi objevovalisvět. Bylo ale obtížné se s nimi dorozumět,báli se, když někde něco ťuklo, stálivedle sebe, botičky měli vždycky vzorněsrovnané. Chodili podél zdí, protože bylizvyklí pohybovat se podle hmatu.Doma měli svůj pokoj, hned druhýden mě začali oslovovat „maminko",Verunku přijali dobře. Většinu časutrávili spolu, byla jsem si jistá, že je najdubuď oba nebo žádného. Nikdo jenerozeznal, později si na tom zakládali,navzájem si vyměňovali věci, které mělioznačeny každý svou značkou.Ve známém prostředí byli uvolněnía veselí. Báli se cizích dětí, to se všakzměnilo nástupem do školky, kam docházelipár týdnů o prázdninách. Hnedv září nastoupili do školy: na základědoporučení doc. Morese napřed dozvláštní školy v Dobrušce, kde běhemjednoho školního roku zvládli dva ročníky.Krajský inspektor docent Boháčpovolil přestup do druhé třídy základníškoly, ze čtvrté třídy přestoupili došesté třídy. To znamená, že za osm letzvládli jedenáct ročníků školy.Díky vaší všestranné péči a výchově jeaž k nevíře, jaké dělali chlapci pokroky.A jak to bylo dál?Po ukončení základní školy, kterouzvládli celkem dobře, nastoupili obakluci do učení v oboru kancelářskéstroje. Byli zruční a práce je těšila. Povyučení pokračovali na střední průmyslovéškole elektrotechnické ve třídě paníprofesorky Vondráčkové, kde po čtyřechletech oba úspěšně odmaturovali.Po maturitě byli odvedeni na náhradnívojenskou službu do Košic, kde pracovalipůl roku na budování ropovodu,druhý půl rok strávili na vojenskémcvičení v Jihlavě.Přemek se oženil ještě před vojnou,vzal si Věrku, zdravotní sestru z Náchoda,kde také v současné době žijí se svýmitřemi dětmi. Nejstarší Miriam chodído třetího ročníku gymnázia, Jakubstuduje na gymnáziu druhým rokema Davídkovi byli tři roky. Přemek je zaměstnánve vodohospodářství jakotechnik.Jan si po ukončení vojny udělal v Brněvysokoškolské pedagogické minimum.V Praze se seznámil s Hankou, absolventkoustřední potravinářské školy.Když se vzali, přestěhovali se do Dobrušky,kde se jim postupně narodily tři holčičky(nejstarší Anička, které je nyní 10let, Pavlínka, té je 7 let a Danielka má 4,5roku). Jan nyní pracuje jako technikv Novém Městě nad Metují. Pokud námto čas dovolí, jsme co nejvíce spolu.Prožívala jste někdy i obtížné chvíle?Měla jste v případě potřeby na koho se o-brátit? Kde jste čerpala sílu?V době po přijetí chlapců nám hodněpomohla řada dobrých lidí a odborníků- ředitelka Dostálová z dětskéhodomova, docent Mores a profesorkaKoluchová s rodinou, doktor Brabenec,ředitelka zvláštní školy Hodková, zázemíjsme měli i v našem okolí - každodenníradosti i starosti se mnou sdílelasestra Eva, doktorka Konrádova ze sousedstvínám kdykoliv poskytla lékařskoupomoc, profesorka Vondráčková, třídnína průmyslovce dovedla kluky zdárněk maturitě. Velikou pomocí pro mě bylaveškerá literatura profesora Zdeňka Matějčeka,jeho knížky mám snad všechny.U sestry Marie na Slapech trávili kluciprázdniny, její syn Milan je vedl ke sportua byl pro ně autoritou.V neposlední řadě nám poskytovalzázemí křesťanský sbor v Náchodě -kluci zde byli obklopeni láskou, nikdose nepozastavoval nad jejich původem,měli tady kamarády a přátele, já jsemzde čerpala novou energii.Co vás v té době trápilo nejvíce?Hodně mě trápilo, že mě lidi pomlouvají,odsuzují za to, že vychovávámchlapce v křesťanském duchu a chodíms nimi do sboru.Dlouhodobě to byla úzkost o jejichzdravotní stav. Nejhorší období pro měbylo, když Přemek tři dny krvácel a bylopodezření, že má vážnou poruchusrážlivosti krve. Nebo když byli obakluci tři měsíce v nemocnici na vyšetření,jezdila jsem za nimi každý den a mělapocit, že to trvá tři roky.Co byste ráda vzkázala čtenářům našehočasopisu?Lidé by měli vědět, kolik je opuštěnýchdětí. Toužíme přece mít děti.Všem bych chtěla povědět, že vzít siopuštěné dítě stojí mnoho, snad úplněvšechno, že to moje osobní já musí úplněstranou, ale rozhodně to stojí za to,je to největší hodnota pro člověka samotného.Kluci to přijímali tak nějaksamozřejmě, prostě mají maminku jakoostatní děti, ale pro mě to bylo a jenad moje pomyšlení. Jako výsadu prožívám,že mám takové syny a takové rodinya že jsem tak bohatá nejen láskou,že jsem bohatá proto, že mám takovourodinu. Takže chci říci všem, že to stojíza to. Ne děti pérovat, ale pěstovat!Každý z chlapců má zcela odlišnoupovahu a přece si dobře rozumějí a pomáhajísi navzájem. Pro mne je velikouhodnotou, že se přednostně věnujísvým dětem a rodině. S Boží pomocíjsme prošli společně i těžkostmi života.Chlapci můj život nesmírně obohatili,je to velký zisk zejména pro mne. I nynístále bohatnu oběma pěknými mladýmirodinami a vnoučátky. Od dívčíchlet jsem toužila mít čtyři děti.A nad všechna pomyšlení mám opravduty nejvlastnější syny a v jejich manželkáchdvě dcery. V pokoře děkuji Pánu,že mi bylo mojí rodinou tolikdopřáno.Věduna Bubleová, Lucie Benešová,Náhradní rodinná péče, číslo 3/2001n e b y ť s á m | júl 2 0 0 6 strana 7