Kalevala_CZ

--- . 

KALEVALA 

sklá.d~ se z 50 run, jež mají dohromady 22.793 veršů. 

Ceský překlad vyjde v 5 částech, z nichž 3 uchystány 

jsou pro rok 1894 a ostatní dvě pro rok 1895. 

Netřeba podotýkati, že účastenství čtoucího obecenstva 

je tu podmínkou sine qua non. 

Černohorské 

povídky. 

Díl I. sv. 1. Druhé vydání 1892. Obsah: Bitva 

u Fundiny r. 1876. - Gavran. - Stáne. - Alija a 

llija. - Surrogát sv. Vasilija (počátek). - Cena 1 zl. 

Díl I. sv. 2. Obsahuje dokončeni I. dílu "Surrogátu 

sv. Vasilija". Cena 1 zl. 20 kro 

Díl r. sv. 3. Obsahuje prvou polovinu II. dílu 

"Surrogátu sv. Vasilija." Cena 1 zl. 

Díl I. sv. 4. Obsahuje druhou polovinu n. dílu 


Díl II. sv. I. Obsahuje povídku "Požár ve dvorech 

. Ljuboviéů." Cena 1 zl. 20 kro 

JUllacké kresby ěernuhorské. 

Díl. I. Obsah: Souboj Marka Miljanova s Pekem 

Pavlovičem. - Peko Pavlovič na Muratovici. - Marko 

Miljanov pastýřem. - Stará šavle. - Pašaport Jola 

Piletiče, - Luka Filipova Osman paša. - Sto dukátů 

Luky Filipova Pipera. Cena 1 zl. 

Dil. II. Obsah: Archimandrita Dimitrija skutkové 

apoštolští. - Archimandrita Dimitrija alijancija s Rakouskem. 

- Krevní soud na Komu. - Marko Miljanov 

a město Podgorica. Cena 80 kro 

Díl III. Obsah: Marko Miljanov neranitelný. - 

Podgorický pokol. -- Marko Miljanov a kníže Nikola. 

- Světice Jerina. - Gorda. paša Cena 1 zl.

KALEVALA. 

nxnonnt gPOg 171nť1. 

ť OSEF 

)I0LEČEK. 

PŘELOŽIL 

V PRAZE. 

VLASTNi NÁKLADATELSTVÍ. TISK V. NEUBERTA NA SMÍCHOVĚ. 

1894.

•.

KALEVALA.

literaturná věda vykazuje Kalevale třetí místo 

v řadě národní poesie světové; před ni klade pouze 

Mahábháratu a básně homerovské. Jen obtíže, které 

činí jazyk finský, libozvuký sice tak, že nemá soupeře, 

přebohatý tvary i výrazy, avšak charakterem i skladem 

svým Indoevropanu docela cizí a praktického 

významu pro ne-Fina postrádající, možno pokládati za 

příčinu, že Kalevalu dosud ani všecky velké literatury 

si neosvojily. Přes to však není v Evropě literárně 

vzdělaného člověka, který by Kalevaly aspoň dle jmena 

neznal. 

Kalevalu sestavil či lépe řečeno z finských národních 

písní sbásnil dr. Eliáš L o n n rot. Vlastenci finšti počali 

národní písně sbírati již koncem století minulého. Zvláštní 

zmínky zasluhuje, že Němci byli první mezi národy, 

kteří na originalné krásy národni poesie finské obrátili 

svou pozornost Když byl pastor Jan Strahlmann 

vydal r. 1816 gramrnatiku jazyka finského, G. H. 

von Schróter přišel za ním r. 1819 s menší sbírkou 

finských písní s německým překladem, jež pod názvem 

Finnische Runen vyšla v Upsale. R. 1820 sestavil 

prof. Becker ve finském týdenniku, jenž tehdy 

v Abo vycházel, některé písně po prvé v souvislý 

celek. Pilným sběratelem byl dr Zachariáš Topelius, 

jenž vydal pětidílnou svoji sbírku v letech 

1822-36. Lčnnrotovi Topelius podal příklad píle a 

vytrvalosti, s jakou dlužno vyjímati písně národní 

z úst lidu, Becker pak mu ukázal, jak se perly mají 

navlékati a k sobě řaditi. 

Eliáš Lónnrot podnikal jmenovitě r. 1828 a 1831 

cesty po rozličných krajinách Finska a písně sbíral.

IV 

Výsledek těchto cest byl znamenitý a již r. 1835 vyšly 

v prvém sestavení pode jmenem K a I e val a, t a i k- 

ka vanhoja Karjalan r u n o j a, Suomen 

k a n s a n m u n o s i s t a a j o i s t a - Kalevala, 

aneb staré karelské zpěvy z dávnověkosti národa finského. 

Kromě toho Lonnrot sebral asi 600 starvch 

lyrických písní, 60 balad, 7077 přísloví a 2200 hádanek. 

Prvé vydání Kalevaly mělo 3 svazky a obsahovalo 

něco přes 12000 veršů v 32 zpěvech. 

Pověst o Kalevale rychle se šířila k národům 

jiným, R. IBM M. A. Castrén přeložil ji na jazyk 

švédský a r. 18!~5 Léozon le Duc na jazyk francouzský. 

Z Castrénova překladu poznal Kalevalu slavný 

Jak. Grimm, jenž najejí důležitost upozornii v Hoefrově 

časopise r. 1846. 

Zatím společnost finských literátův i dále pilně 

sbírala národní písně a skupený materiál odevzdávala 

k zredigování Lčnnrotovi, a tak povstala Kalevala 

nová, rozšířená, jež vydána na světlo r. 1849. Nová 

Kalevala je rozdělena na 50 zpěvů čili run, v nichž 

jest obsaženo 22.793 veršů. 

Vliv Kalevaly je znatelný na H i a vat ě L o n g- 

f e II o w a, jenž podržel i její verš i formálně zvláštnosti 

(parallelism), v nichž Hálek ve své úvaze o českém 

Sládkové překladě Hiavaty viděl účinek národní písně 

jihoslovanské, 

Lčnnrot sám již r. 1835-36 pokusil se o švédský 

překlad Kalevaly, jenž ale není považován za 

dobrý. Po Castrénově překladu neúplné Kalevaly 

našel se úplnému vydání nový překladatel do švédštiny, 

Borg, avšak vydal tiskem pO,uze tři cykly v Helsingforse 

r. 1850, 1851 a 1852. Uplný švédský překlad 

nové Kalevaly pořídil Collan; vydán byl v Helsingforse 

r. 1864-68. Volný zkrácený švédský překlad 

jest od Hertzberga (Helsingfors 1884), jenž učinil 

z ní i prosaický výtah pro mládež, také jazykem 

švédským. 

Němci mají dva úplné překlady. Prvý pořídil 

A. Schiefner (v Helsingforse 1852). Je v něm zachován 

verš originálu a snaží se býti věrným, při čemž 

.,

t~=----~~-~-- c_~=,~c 

L 

~~-~~-="="'''''-''''''-''''--'''''--~'~-.;::::! .~~ 

nejednou stává se nejasným a netlumočí, nýbrž zakrývá 

smysl originálu. Schiefner byl učenec, filolog. 

Setřel svým překladem s Kalevaly mnoho poetického 

pelu, za to však podal jím velmi platnou pomůcku 

všem, kdo se studiem Kalevaly za jakýmkoli účelem 

zabývají. 

v 

Druhý německý překlad jest od Hermanna Paula 

(Helsingfors 1885 a 1886), jenž má opačné přednosti 

i vady překladu Schiefnerova. Rozměr verše libovolně 

změnil a vyšperkoval jej příkrasami, kterých užívají 

moderní veršovci. Zahalil tím nejednu drsnost, ale 

zároveň zastřel mnohou samorostlou a charakteristickou 

črtu. 

Anglickým jazykem 'vyšly překlady dva: neúplný 

Porterův (New York 1868) a úplný v rozměru originálu 

od J. M. Crawforda (New York 1889). 

Francouzský překlad Léozona le Duca vysel opět 

1'. 1867 v Paříži. 

Ferdinand Barna postaral se o překlad maďarský, 

jenž po prvé (1871) vyšel v Peští a po druhé 

(1877) v Helsingforse. 

Do ruštiny přeložil S. V. Helgrén tři cykly; 

úplný prosaický výtah, hlavně k potřebě mládeže, 

jest od Granstrčrna (Petrohrad 1880). 

Pokusy překladu do italštiny podal T'. 1890 Domenico 

Ciampoli. 

Ceský překlad jest prvým úplným překladem 

Kalevaly v literatury slovanské. 

Zůstavuje sobě důkladnější výklad o Kalevale 

na konec překladu, aby v čelo knihy položen nepřekážel 

čtenáři, dychtivému přímá seznati proslulý národní 

umotvor, chci se ještě zmíniti o pohnutkách, 

které mne vedly ke studiu Kalevaly a k podstoupeni 

práce, která zvláště 'v počátcích vyžadovala mnoho 

času a vytrvalosti a byla v pravém slova smyslu 

klopotná. 

Ku Kalevale mne nejprve- již dvacátý rok od 

té doby uplývá - přivlekla vřelá láska k národní 

poesii, láska, která se projevila mými literaturnými 

prvotinami: překlady národních písní bulharských a

T~--------~--------------- 

I 

VI 

srhských. Mne v oboru poesie nikdy nic tak nedojímalo 

a dosud nedojímá, jako básnické skladby národní, 

jež mohou, dle mého mínění, umělé poesii ustupovati 

ve všem, což jest ovocem úmyslu a důmyslu, 

spekulace a techniky, ale nemohou od ní dostiženy 

býti ve své bezprostřednosti, v originalnosti nazírání 

a pojímání věcí a v čistotě básnického cítění. A kdyby 

mi v tom odporováno býti mohlo, o jednom nemůže 

býti sporu: že neskonalý půvab národní poesie tkví 

v naivnosti jejího názoru i výrazu, vlastnost to, jež 

sama jest poesií, jež nedá se nápodobiti ani padělati, 

vlastnost, chovající v sobě pramen věčně omlazující 

síly. 

Měl jsem i pohnutky jiné. Náš· český národ jest 

národem malým a my všichni vyrostli" i dospěli jsme 

v úzkostech o jeho trvání a budoucí zdar, jehož podmínky 

v bolestech hledáme. Oči naše upírají se k národům 

velkým, které o nás nevědí, kterým jsou naše 

city i potřeby cizí a bytí naše lhostejno. Mně na mysli 

tane něco, co bych nazval socialnou otázkou národů. 

Malí národové bez ohledu na svůj původ musejí se 

poznávati, sbližovati a vzájemných předsudků se zhosťovati, 

jež jim namnoze národy velké za svými účely 

vnukly. Zvláště jest pro nás důležito, abychom se blíž 

obeznamovalí s těmi z malých národů, které jako my 

žijou v rámci velkých a jinorodých států. Takovým 

je národ finský. 

Národ plemene turanského či uralo-altajského, 

Finové jsou staršími obyvateli Evropy, než národové 

plemene indo-evropského. Přes toto své stáří nikdy 

neutvořili vlastní státní organisace. Koncem 13. stoi. 

přijali od Svédů křesťanství a s ním i jejich panství. 

Švédové počali se v jejich zemi houfně osazovati a 

zaujali tam podobnou posíci, jako Němci v nynějších 

baltických ~uberniích. Car Petr Veliký dobyl na králi 

švedském Karlu XII. a mírem nystaedským 1'.1721 

dal si potvrditi držení Estonska, Livonska, Karelie a 

Ingerie. Když pak r. 1742 Helsingfors cařicí Alžbětě 

Petrovně kapituloval, učiněn rok na to y Abu mír, 

jímžto meze ruské ve Finsku posunuty až 'k řece

=- 

"VII 

Kvmmene, Všecko ostatní Finsko připadlo k Rnskn 

r. 1809 mírem friedrichshamským, ,když byli Rusové 

přes zamrzlý záliv Bottnický do Svéd vpadli, král 

Gustav IV. trůnu se zřekl a nástupce jeho Karel XIII. 

s vítězi o pokoj uhoditi musel. 

Zajímavý je fakt, že Finové sami toužili po tom, 

;:.by rušti carové zaměnili jim švédské krále. Pod 

Svédskem osobní poroby nikdy nepoznali, bylyť poslední 

zbytky člověčenství u nich odstraněny již 1'.1347 za 

krále Magna Eriksona. Avšak v době, kdy se počala 

probouzeti v Evropě idea národnosti a kdy národové 

počali" poznávati cenu své duše, finští vlastenci pocítili, 

že tak zvaná kulturná poroba je těžší poroby 

hmotné, a přáním jejich ,stalo se, aby zrušen byl svazek, 

který je poutal k Svédsku. Všechny obory kulturného 

života ve Finsku byly tehdy v rukou Svéél)1 

a švédornilův a švédského jazyka bylo v nich výhradně' 

užíváno. Jazyk finský byl docela zanedbán. Vlaste- - 

necký šlechtic Magnus Sprengtporten r, 1788 uspořádal 

spiknutí Finů proti králi Gustavu III.. jež mělo 

za účel přiměti jej, aby se odřekl svých prá v na 

Finsko ve prospěch ruského cara. Spiknutí sice se 

nezdařilo, ale po uplynutí ne dlouhých 20 let Finové 

dosáhli cíle své tužby Jiným spůsobem. 

Alexandr 1. ujal se vlády nad Finskem dne 29. 

května 1809. Na ten den" svolal do Borgo sněm sástupců 

všech stavů národa finského, jejž osobně zabájil 

slavným prohlášenim, žé všichni obyvatelé velikého 

Imížectví budou pod jeho žezlem svobodní, Že 

jejich náboženství i základných zákonů zemských jakož 

i prívilejí a výhrad bude šetřeno a že země bude 

spravována podle ústavy. Pravidla ústavy Alexandra 1. 

sám vypracoval, čehož důkazem jeho vlast. oruční náčrtky, 

nalezené letos předsedou finského senátu, hrab. 

Adlerbergem. Úmyslem Alexandra 1., prodchnutého 

duchem nové doby, bylo z Finska i z Polska učiniti 

samostatné ústavně státy, které by se svobodně rozvíjeti 

mohly na svém vlastním základě, spojeny s mocnárstvim 

ruským pouze osobou panovníkovou. Polsko 

na neštěstí spatřovalo nyní jako dříve poslání své za

VIII 

stírá se na: základné zákony, stavovské privileje, občanské 

a trestné právo, národohospodářské zákony 

s jistými omezeními, církevní, námorské a vojenské 

zákony, zákony o měně, státním banku a posléze na 

zákony o všech berních. Mezi mocnářem a sněmem 

prostředkuje senát,' jehož předsedou je generál-gubernátor, 

Senátu je vyhrazeno konečné vypracování 

zákonů, když byl mocnář usnesení sněmu o nich dal 

byl své schválení. 

Finsko tedy těší se nejúplnější samosprávě, již 

upotřebilo ku sdělání nejednoho zákona, jenž není 

Rusům pohodlný, zvláště při veliké blízkosti finské 

hranice od stoličného města ruského. Na př. udělali 

si Finové zákon, který uvaluje veliké poplatky na 

cizozemce (těmi rozumějí se i Rusové), kteří přišli 

do Finska za živností. Finsko má svou vlastní měnu; 

1 finská marka = 1 franku. Má i vlastní vojsko, jehož 

smí býti užito jen k obraně finského území; 

vojsko finské má ruskou velicí řeč, ale důstojníky 

v něm mohou býti jen rodilí Finové. Napřoti tomu finští 

důstojníci jsou připuštěni i do ruské armády. Podobně 

i občanské úřady ve Finsku jen Finové směji zastávati, 

kdežto .na straně ruské stejného omezení proti nim 

není. Skolství národní jest úplně finské; na universitě 

v Helsingforse přednáší se švédsky a finsky. Ruských 

škol je pořídku a zřízeny jsou jen pro dítky 

Rusů. 

Po nemilýeh skušenostech, kterých Rusko nabylo 

s Poláky, car Mikuláš pojal nedůvěru i k Finům; 

sněmu jejich nesvolával a 1'. 1850 vydal drakonický 

úkaz, kterým dovolil užívati finského jazyka toliko 

ve věcech náboženských a hospodárských, v ostatních 

pak -ohorech je zakazoval. Cár Alexandr II. zrusil 

zákaz svého otce a počal sněmy svolávati; a panující 

car Alexandr nejen že veškeré svobody země 

v platnosti ponechal, nýbrž ještě provedl rovnoprávnosť 

finského jazyka se švédským, jenž do r. 1883 

jakožto jazyk historické šlechty držel ony ve všem veřejném 

životě Finska. 

K vyznačení kulturnýeh pokroků, kterých tento

lX 

svými politickými i národopisnými hranicemi a sestoupilo 

na scestí revolucí, které na ně přivedly nové 

a nové pohromy. Finsko naproti tomu čile II vděčně 

chopilo se vzácného daru carova a za těch 75 let, 

co je spojeno s Ruskem a co ruští carové jsou jeho 

velikými knížaty, vykonalo tolik pro svůj kulturný 

i politický rozvoj, jako žádný jiný národ v Evropě. 

I my Cechové mnoho jsme vykonali od počátku svého 

probuzení, avšak my měli za sebou bohatý život historický, 

jenž nebyl přerušen ani na dva celé věky; a 

obrození přineslo nám sice nový kulturný rozvoj, 

.avšak zhola žádného politického zabezpečení, následkem 

čehož nejen výsledky našeho krutého duchovného 

zápasu, nýbrž i sám náš národní život napořád 

jest ohrozen. 

Finům byl uspořen všechen politický zápas, 

všecka práce dobyvací; oni mohli přistoupiti hned 

k ohrazování svých posic a k budováni: a v tom jest 

veliká jejich výhoda před námi, kdežto nám .zase napomahá 

třikrát větší početnost, větší přírodní bohatství 

našich zemí a výhodnější zeměpisné položení. 

Slovem, úspěchy Finů v tomto století, jež nazývá se 

věkem národností, jsou tak veliké a obdivu hodné, 

že zasluhují, aby každý, zvláště malý národ, obeznámil 

se s podmínkami a prostředky, kterými jich dosáhl. 

Ani v tomto směru nelze šířiti se. Výpočte"me 

jen, co ústava Finům zaručuje. 

Zákony zemi dává sněm, jehož svolání nejprve 

záviselo od libovůle panovníkovy, avšak od 1'. 1869 

podle nového sněmovního řádu každých pět let se 

schází a po 4 měsíce zasedá. Sněm skládá se ze zástupců 

všech stavů. Každé město s 1500-6000 obyv. 

volí si jednoho poslanec; se 6000 obyvateli dva a za 

každých úplných 6000 jednoho. Selští "poslanci jsou 

voleni po jednom z každého soudního okresu. Právo 

voliti mají všichni svéprávní občané, kteří v posledních 

třech letech daně platili; právo' volenu býti přináleží 

těm občanům, kteří jsou starší 25 let a jsou 

vyznavači některé křesťanské víry. Zákonodárství pro-

_. ---_._-~-~--_. --~------~ 

-x 

velenadaný národ se dodělal, bu-diž řečeno jen tolik, 

že finské' školství bylo již r. 1869 vyznamenáno na 

světové výstavě v Paříži a že je mezi Finy tak veliký 

počet lidí gramotných, jako v nejvzdělanějších národech 

evropských.: 

Ještě na jednu důležitost Kalevaly upozorňuji, 

jež poroste týmž poměrem, jakým vzkvétati bude studíurn 

dávnověkosti národů. 

o pravosti Kalevaly nemůže býti nejmenší pochybnosti. 

Zpěvy, které jí sloužily za po dstavu, byly 

sbírány veřejně, Lčnnrot měl pomocníky, známé v zemi 

každému tak, jak osoby, které zpěvy ve své paměti 

zachovaly a z jichž úst byly vyňaty a zapsány. El. 

Lčnnrot byl sám i důkladným a svědomitým učencem 

a práce. jeho. byla domácími učenci finskými i zahraničnými 

zkoumána a posuzována a Jiným zase stala 

se předmětem učeného. badání. Z posledních nejvíce 

vynikl Domenico Comparetti, jehož dílo o Kalevale 

budiž odporučeno každému, kdo. by se věcí hlouběji 

zabývati mínil. Kanečně je tu kontrola současných 

sběratelů, kteří v lidu finském dosud nacházejí zpěváky. 

jsoucí živými sklady národní poesie. Tak pastor Ad. 

Neovius teprve loni vydávati počal velikou sbírku náradních 

zpěvů finských pod názvem "Parasken Runat", 

jež jsou skoro vesměs varianty Kalevaly. Je tedy Kalevala 

vážným vědeckým pramenem a věrohodným 

i výmluvným svědectvím o tom, jak národ finský žil, 

cítil a myslil ještě ve svých dobách pohanských, jež 

skončily koncern XIII. staletí. Odtud uplynulo šest století 

a jak dlouho před tím byly tyto zpěvy přenášeny 

s pokolení na pokolení, to ví jen bůh. Jsou ta ohlasy 

dávných dějů, které naše oko již nikdy jinak neuvidí, 

než mlhou zastřené. Avšak i při tam, že nám nikdy nebude 

vyjasněn počátek zpěvů těchto ani dějová jejich 

podstata ani ta, jaké změny udály se v nejvnitřnějším 

jejich obsahu po nepřehlednau řadu věků, musíme 

přiznati, že máme před sebou jeden z nejzajímavějšich 

a nejvzácnějších příkladů národní tradice, jež, byť 

s jakýmikoli předpokládanými a tušenými změnami, 

přenesla z nejdávnější dávnověkosti do přítomností,

XI 

kterou hmatati můžeme, obraz duchovnóho ; malerialného 

života národa, aniž jí v tom na pomoc byla kniha. 

Ano možno říci, že paměť a pieta národa ukázaly se 

tu věrnějšími přenaš eči, než by bylo bývalo i množství 

knih, které by psány byly s předsudkem dobyvatele 

k podmaněnérnu, s předsudkern apoštola, vybrazujicího 

pravost jen pro svou víru, s předsudkern civilisátora, 

jemužto vše, co leží mimo jeho privilegovanou civilisaci, 

jest barbarstvím . 

.Tradice, uložená v Kalevale, je tak mocná a 

nepopíratelná, že věda tak vážně s ní počítati musi, 

jako s památkami knihovými. Ona mimo to je důkazem, 

že v dávnověkosti nežili v Evropě vedle známých národů 

vzdělaných barbaři zhola nevzdělaní, jak by tomu i nyní 

mnozí rádi byli, nýbrž že ti národové, které staří historikové 

za barbary vydali, měli svou vlastní, samostatnou, 

možná neméně starou kulturu, jíž ale útočníci 

pohrdali a za každým krokem mařili. Poměr, který 

vidíme po dnes. 

V Praz e, v srpnu 1894.

Josef 

Hot-eček.

-...- ...-...- ... - 

-:--;--;--;--;--:-+ + I 

.- • • • • • • • • • O , O O O • 

= 

_:- -:- -!- -!- -!- -.:- -:- -:- ~·.~:"IU(' 

_ ••• _ ••• _ ••• _ ••• = ~~ . ~C! ~ _ ••• _ ••• _ ••• _ ••• 

, 

•• !i~. Ir"..··.. 111.,1.1" ....• 1 '. :'. - 1I"....,'UI!I'.II!II"· ...."'III'.llIllI."··."I'I.ltl",····,,, • 

~ , ~ :..-...-...-...-..~ 

-:- -:- -;-- -:- -:- -:- -r- -:- =1 ~ 'I~ -:- -:- -:- -:- -:- -:- -:- -;- 

7il~,:I,!I,,·: 

Runa prvá. 

Obsah: Runa se PO(ílÚ; vv. l-lOJ. - Dcera vzduchu spouští 

se do moře, kde větrem a vlnami obtěžkána stává se Paní vody; 

VY. 103-176. -- Kachna sobě hnízdo svíla a vejce snesla na 

koloně Paní vody; vv. t 77 -211. - Vejce vypadnou z hnízda, 

rozbijí se na kousky a kousky promění se v zemi, oblohu, slunce, 

měsíc a oblaka ; VY. 213-~44. - Paní vody stvoří okřid li, zálivy 

i pobřežf, hlubiny i mělčiny morské : vv. 245-280. - \'liinllnroinen 

narodt se z Paní vody, dlouho těká po vlnách, až konečně 

přistane ku břehu ; vy, 281-il4,4. 

Moje mysl sobě žádá, 

mozek můj mě ponabádá, 

abych počal píseň pěti, 

abych jal se vyprávěti, 

abych spustil píseň rodnou, 

zanotoval runu vhodnou; 

slovy ústa .oplývají, 

hlaholy z nich vytékají, 

po jazyku pospíchají, 

10. brány zubúv otvírají. 

Přítelíčku, zlatý bratře, 

mládí mého tovaryši! 

Pojdiž, budem spolu pěti,

dohromady vyprávěti, 

když tak náhoda nás svedla, 

ač nás mysl různo vedla; 

málokdy se potkáváme,· 

zřídka k sobě zavítáme 

na chudobných těchto mezích, 

so. Severových sirých březích. 

Podejme si věrné ruce, 

stiskněme si prsty prsty, 

dobře sobě zazpíváme, 

ano nejlíp, jak jen známe, 

ku poslechu našim milým, 

ku potěše rovesmkům 

v omladině, která roste, 

v pokolení, které zraje, 

aby slova uslyšeli, 

,30. říkadel se dověděli, 

vzatých pásu Vainamoina, 

vzatých výhni llmarina, 

ostří meče Kaukorniela, 

samostřílu J oukahaina, 

mezem polí severových, 

vřesovištím Kalevaly. 

Tak můj otec prozpěvoval, 

když si topor vystruhoval, 

tak mne máti učívala, 

40. na přeslici přádávala, 

a já dítě na podlaze, 

vrtěl se jí u kolenou, 

nepatrná mlékobradka, 

drohotína mlékohubka.

.5 

o Sampu a Loulii nikdy 

dávných zvěstí nescházelo: 

vždyť v nich Sampo zestárnulo, 

zasuta jest jimi Louhi, 

vždyť Vipunen v písních zemřel, 

50 v hře a žertu Lemminkainen. 

Zoám já ještě mnoho jiných 

průpovědí kouzedlných, 

které s cesty sesbíral jsem, 

se vresínek sodrhal jsem, 

se křovisek naškubal jsem, 

s letorostů nalámal jsem, 

na travinách nastíral jsem, 

na pěšinách sezdvihal jsem, 

když jsem druhdy, pasteveček, 

ou za stádem se brával skotu, 

na medná jej honil luka, 

na palouky brčálové, 

za Muurikki chodě černou, 

v společnosti straky Kimmo. 

Mráz mi písně našeptával, 

déšť mi runy v duši dával, 

jindy větry přivály je, 

morské vlny přihnaly je, 

ptáci písně složili mi. 

70 stromů vršky zaříkadla. 

Do klubka jsem písně svinul, 

clo uzlu jsem zpěvy svázal, 

klubko v súňky naložil jsem, 

1*

--------_._----~-~-~~-----.. 

6 

1 

uzel v saně položil jsem, 

domů dovezl jsem sáňky, 

v kolnu zajel se saněmi, 

na půdě jej za trám schoval, 

do měděné truhly vstrčil. 

Dlouhou dobu písně v mrazu 

:::;0. dráhnou dobu spočívaly; 

zdaliž mám jez mrazu vzíti, 

z klubíčka je vymotati, 

mám liž truhlu v jizbu vnésti, 

skřínku na pec postaviti, 

pode skvoucí střechy slemen, 

pode pěkný podestříšek ~ 

sebránu písní otevříti, 

tlumok zpěvů rozvázati, 

klubko věšteb rozvinouti, 

HO. uzel kouzel rozmetati ~ 

Zapěju vám píseľí dobrou, 

zahraju vám píseň krásnou, 

kvasu li mi nalijete, 

piva li mi natočíte; 

piva li mi nezavdáte, 

ředinečky nepodáte, 

budou pět i suchá ústa, 

vodou leda ovlažena, 

jen aby se večer zkrátil, 

100. pěti budu do svítání, 

jasné zory k uvítání, 

bílého dne k oslavení, 

doby jitřní zvelebení!

7 

Tak jsem slýchal pěvce pěti, 

takové jsem zvěděl zvěsti: 

noc se stmívá vždy jen jedna, 

den se dní jen vždycky jeden: 

tak i jeden Vainamoinen 

narodil se čaropěvec 

ze vznešené matky velmi, 

110. Z Ilmatary, vzduchu dcery. 

Pannou byla vzduchu dcera, 

ušlechtilá Luonnotara; 

dráhně v tiší svaté žila, 

stavu panny nezrušila, 

v široširých dvorech vzduchu, 

na prostranstvích povětrných. 

Již jí dlouhá chvíle byla, 

panenství si znechutila, 

IlO. nechtěla být věčně sama, 

vésti nudný život panny 

v širých vzduchu prostořinách, 

na pustinách, samotinách. 

Sestoupila s hůry dolů, 

spustila se do vln morských, 

na průzračné plece moře, 

na pláň pustou širodálnou ; 

prudko zavál vichr východ, 

vír větrný zdvih se náhle, 

130. zpěnily se morské vlny, 

rozčeřily, rozbouřily.

Vichr vílu skolébával, 

proud si s pannou pozahrával 

na blankytném moře znaku, 

na stříořistých jeho vlnách, 

zavál vichr do dělohy, 

mořem lůno oplodněno. 

Nosila 

plným, 

se se životem 

tvrdým, obtěžkaným 

14,0. sedm set let ve bolestech, 

ba víc ještě: věků devět, 

aniž synek z lůna vyšel, 

aniž z útroby se dobyl. 

Plula panna, Paní vody, 

ku východu, ku západu, 

na půlnoc i na poledne, 

plula ke všem světa úhlům, 

úzkostlivá o plod větru, 

outěžek svůj jedva vlekouc; 

1~)0. aniž synek z lůna vyšel, 

aniž z útroby se dobyl. 

Píačíc panna pořád plula, 

takto sobě žalovala: 

.Ja nešťastná, přenestastna, 

putovnice přeneblahá, 

kam já síra dospěla to, 

že mne ovál vítr východ, 

že mne pudí bouře lilá, 

vír a vlna že mnou zmítá' 

H;O. vodní pouští bohopustou, 

rnorskou plání nekonečnou!"

9 

.,Bylo by mně lépe bylo, 

bych ostala vílou vzduchu, 

nežli času nynějšího, 

kdy jsem smutná Paní vody, 

kdy mráz tělo probíhá mi, 

mdloba údy pojímá mi, 

v tom na vlnách přebývání, 

v tom po vodách putování." 

170. .Ukko, bože na výsostech, 

jenžto držíš nebes klenbu! 

Sestup ke mně zarmoucené, 

přispěj té, jež tebe vzývá, 

podej panně pomoc v nouzi, 

ženu života zbav tísně, 

kvapem kva-p a spěchem spěchej, 

vysvobocT mne zoufající!" 

Krátká doba uplynula, 

chvilenka jen pominula, 

180. přiletělo ptáče kachna, 

polétalo lehkým letem, ' 

po místě se ohlíželo, 

kde by sobe hnízdo svilo. 

Na východ i západ letí, 

letí na sever i na jih, 

nenalézá žádoucího 

místa sebe špatnějšího, 

kde by sobě hnízdo spletla, 

kde by sobě bydlo shnětla. 

190. Dokola se rozhlédala, 

polétala, přemítala:

10 

"Na větru li sdělám bydlo, 

na vlnách li zvolím sídlo, 

domeček mi vítr svalí, 

vlny val byt odeplaví." 

Žal jí bylo Paní vody, 

Ilmataře, vzduchu víle: 

paže z moře vynořila, 

koleno z vod vystrčila, 

200. aby kachna na kaleně 

hnízdo s vila, umístila. 

Kachna nyní, pěkné ptáče, 

polétala, přelétala, 

koleno si prohlédala, 

ze siného čnící moře; 

ostrůvkem se jí zdá lučnyrn, 

na němž roste rosná tráva. 

Přelétala, polétala, 

spustila se na koleno, . 

210. na něm sobě hnízdo svila, 

vajíčka v ně snesla zlatá, 

ze zlata šest bylo vajec, 

sedmé bylo ze železa. 

Jala se je zahřívati, 

teplem hrudi změkčovati; 

sedí den a sedí druhý, 

sedí ještě po den tretí ; 

tu již cítí Paní vody, 

Paní vody, Panna vzduchu, 

2:':0. jakoby ji plamen pálil,

11 

jakoby ji žehly žáry, 

jakoby jí v údy vnikal 

oheň, žíly roztavoval. 

Otřáslo se její tělo, 

koleno jí sebou škublo, 

do vody se vejce svrhla, 

v morské vlny překotila; 

rozbila se vejce v kusy, 

na kousíčky roztříštila. 

9l30, Vejce v kalu nezanikla, 

drobné kousky v morských vlnách; 

dobré věci z nich se staly, 

překrásně se proměnily: 

dolní půle skořepiny 

změnila se v zemi dole, 

horní půle skořepiny 

nahoře' se nebem stala, 

z horní žloutku poloviny 

zářivé se stalo slunce, 

24,0 z horní bílku poloviny, 

třpytivá se stala luna, 

světlé skvrny skořepiny 

hvězdami jsou na obloze, 

tma vé skvrny skořepiny 

v oblaka se proměnily. 

,j 

Rychle časy uplývaly, 

rychle roky ubíhaly 

při slunečném svitu novém, 

při proměnách nové luny; 

2?í(), pořád plula Paní vody, 

Paní vody, vzduchu Panna,

12 

vodou tiše dřímající, 

skolébanou, měkkou vlnou, 

před ní spousta řídké vody, 

za ní jasný nebes oblouk. 

::2GO. 

Když let bylo prošlo devět 

a šlo na rok na desátý, 

zdvihla čelo popěněné, 

vzepřela se celým tělem, 

chystala se ku tvoření, 

strojila se ku rození . 

na hřebetě moře sinem, 

nekonečné vodní pláni. 

t 

Kam se ruka obrátila, 

okřidlí se utvorila ; 

kam se noha zarazila, 

rybné tůně vyhloubila; 

kde se panna potopila, 

hlubina se prolomila. 

z70. Kde se kyčlí země dotkla, 

srovnaly se ploché břehy; 

kde se stopa země dotkla, 

stvořily se lososárny, 

kde v zem hlava narazila, 

země v záliv ustoupila. 

Plula potom od pevniny, 

tiše na znak položena; 

utvářela úskaliny, 

skryté skalné zádořiny,

13 

:!80 kde se tříští korábové, 

tonou mladí korábníci. 

Ostrovy už vyvýšeny, 

skály v moře zapuštěny, 

lrčí nebes pilířové, 

strou se lány pevné země, 

skaliska jsou pokropena, 

pole jimi obvedena, 

jen se ještě nenarodil 

věčný věštec Vainamolnen. 

~9(). Mocný moudrý Vainamčinen 

hoví sobě v Jůně matky 

po tři desítky let horkých, 

po tři desítky zim mraznych 

vodou tiše drímajíct, 

skolébanou, měkkou vlnou. 

Rozvažoval, uvažoval, 

kterak býti, kterak žíti 

ve brlohu mrakotemném, 

ve příbytku lůna těsném, 

30U kdežto není luny svitu, 

ani slunečného třpytu. 

Zahovořil v tato slova, 

zahlaholil v tento rozum: 

"Pospěš luno, pospěš, slunce, 

o medvěde Velký, pospěš, 

dveře, jež mi brání, prolom, 

neznámé ty hradby rozraz,

14 

z hnízda mne pusť, malé mi Jest, 

z lůna vyveď, těsné mi jest!" 

310. "Na zem vysaď putovníka, 

na vzduch syna člověkova, 

abych viděl nebes lunu, 

veselil se s denním sluncem, 

abych zíral na Medvěda, 

hvězdy třpytné pozoroval." 

Ani měsíc ani slunce 

svobody mu nepodaly; 

úzkosti ho pojímaly 

pro nevolný jeho život; 

il:'20. prstem on si pootevřel 

prstennákem branku koby, 

provlekl se děrkou klíče 

levé nohy palcem napřed, 

po rukou se dostal za práh, 

po kolenou za zápraží. 

Střemohlav se v moře vrhnul, 

paží proudy přemáhaje; 

tak muz ocitl se v moři, 

junák dospěl do vln víru. 

330. Roků pět si v moři .hověl, 

ba což pra vím! i 1"0 k šestý, 

ano sedmý rok i osmý; 

posléz znaven zastavil se 

u okridlí beze jména, 

u pevniny bezstromnaté.

[5 

Koleny se opřel oizcm, 

na dlaních se rukou vzrnrstil, 

vystoupil, by lunu viděl, 

veselil se denním sluncem. 

:J4U aby zíral na Medvěda, 

hvězdy třpytné pozoroval. 

Tak se zrodil Vainamčinen, 

chrabrý junák, runopěvec, 

tak se zrodil z dcery vzduchu, 

z Ilmatary, Paní vody.

Runa druhá. 

I 

I 

I 

r 

\ 

\ 

~ 

Óbsah : Vainamoinen vystoupí na zemi Lezstromnatou a dopustí, 

ahy Sarnpsa Pellel'voinen sil stromy; vv. 1-4'2. - Dub s počátku 

neroste, ale po opětném zaseti bujně vyrazí a rozprostře se nad 

celou zemí a zahrání svítiti jak měsíci, tak slunci; vv. 43 -110. 

- Pidimužík vystoupí z moře a skácí dub; měsíc a slunce jsou 

opět viditelny; vv 111 - "2"2~.- Ptáci pějí na stromech, zeliny, 

květiny a jahody rostou ze země; jediní' ječmen ještě nechte 

vzejíti; vv. ;!~3-236. - Vainamoinen najde několik ječných zrn 

v písku na břehu, pokácí les a nechá státi toliko brízu, aby byla 

ptákům místem odpočinku; vv. "237-'262. - Orel z vděčnosti, ~e 

strom pouechún aby stál, vykřeše Vniunmoinovi oheň, kterýrnžto 

je s to lesinu podpáliti; vv. 263 -2R'~. - Vainumoincn zaseje 

ječmen, modlí se za zrůstu zdar a doufá, že se hudoucně bude 

dařiti : vv. "285-376. 

Vymrštil se Vainamoiuen, 

na písčité stanul nivě, 

na ostrova stanul znaku, 

na pevnině bezstromnaté. 

Těkal sem tam leta mnohá, 

v samotě žil jednotvárné 

na ostrově beze [menu, 

na pevnině bezstromnaté.

17 

Rozvažoval, uvažoval, 

tU. dlouho ve své nosil hlavě: 

kdo že zemi osije mu, 

setbu hustou vypěstuje ~ 

Hošík Sampsa, dítě pole, 

drobotina Pellervoinen, 

je prý s to mu zemi osít, 

vypěstiti hustou setbu. 

Jal se Sampsa osívati, 

sirné v půdu vlrušovati, 

vtrušoval je v prsť i lada, 

~o v bahna, žďáry, písky, skály. 

Hory osil jedlinami, 

chlumy osil smrčinarni. 

a vřes nasil na písčiny 

a rokytí na doliny. 

Slunné svahy břízou posil, 

olší osil kypré břehy, 

černou střemchou vlhké luhy, 

oskeruší zemi prchkou, 

hybkou jívou půdu svatou, 

30. vrbou půdu bažinatou, 

jalovec vsil do kamení 

a dub kde se řeka pění. 

Brzy vzešly stromy vseté, 

bujné pruly vyrazily, 

smrky s vršky květnatými, 

širé [edle s korunami,

18 

břízy na výslunných svazích, 

olše na zelených březích, 

černé střemchy v luzích vlhkých, 

4U. jalovec vzrost na kamení, 

na jalovci jahůdečky 

a na střemše bobuličky, 

Starý moudrý Vainamčinen 

vyšel sobě, aby viděl, 

kterak vzešla setba Sampsy, 

setba semen Pellervoina: 

stromy zří se vypínati, 

bujné pruty vyháněti - 

sám dub jenom růsti nechtěj, 

5U. boží strom se vkořeniti. 

Nechal stromu nehodného 

na svobodě, na náhodě, 

čekaje tré ještě nocí, 

nocí tré, dnů rovněž tolik; 

když byl minul celý týden 

vyšel sobě by jej viděl: 

a dub ještě růsti nechtěl, 

boží strom se vkořeniti. 

Uviděl on čtyry děvy, 

60. čtyry či pět vodních panen, 

any louku pozínaly, 

rosnou trávu pokládaly 

na lužnatém konci mysu, 

na ostrůvku palnčnatém ; 

hrabaly, co nakosily, 

kupily, co nahrabaly. I 

I 

I 

j

1:1 

Z moíe pozdvihl se Tursas, 

obr vyšel ze příboje; 

stiskl seno, že se vzňalo, 

70. silou jeho vzplápolalo, 

popelem se šedým stalo, 

jiskrami se vyšlehalo. 

Pop ela tu kupa byla, 

kopec prachu páleného; 

veň on vetknul něžný lístek, 

něžný lístek, dubu žalud, 

z něho vznikl krásný kvítek, 

prut se na něm zazelenal, 

vzrostl z půdy jahoduaté, 

:::;0 z půdy dvakrát přeorané, 

Rozložil dub svoje vělve, 

korunu svou rozprostranil, 

vrchol k nebi dosahoval, 

ve vzduch větve rozpráhly se; 

zadržoval mraky v běhu, 

zabraňoval prškarn pršet, 

slunci svitit nedopouštěl, 

aniž Iuně měnili se. 

Mocný moudrý Vuinamňinen 

!JO, uvažoval, rozvažoval: 

"Kéž mi lze dub pokáceti, 

velikána poraziti! 

Člověku se teskně žije, 

podivně se plave rybě, 

nesvítí li deuní slunce, 

11ek on á li IlH'SÍe pro rn ěu. "

20 

Nebylo však nikde muže, 

nikd e muže mohutného, 

aby jemu dub ten skácel, 

IUU. svalil mu strom stovršaíý. 

Mocný moudrý Vainamoinen 

u sebe si zahovořil: 

"Máti moje, roditelko, 

Luormotaro, pěstitelko! 

Přikaž přispět ku pomoci 

vodním silám mnohomocnýrn, 

kaž dub tento povaliti, 

zlý strom poruč poraziti, 

by zas slunce vysvítilo 

t to. a se měsíc proměňoval!" 

Muž tu z moře pozdvihl se, 

chlapík vyvstal ze příboje; 

největším on nebyl z velkých, 

aniž nejmenším byl z malých: 

veliký jak mužův palec, 

vysoký jak pídě ženy. 

Z mědi byla přilba jeho, 

z mědi byly jeho boty, 

z mědi byly rukavice, 

ieo. z mědi byly jejich spony, 

z mědi pás měl kolem pasu, 

z mědi za ním širočinu, 

topor její zdélí palce, 

ostří její zvýší nehtu. 

Slarý moudrý Vainamoinen 

uvažoval, rozvažoval:

2\ 

"Vzezření má věru muže, 

vypadá jak pravý junák, 

není ale větší palce, 

130. není vyšší nežli nehet." 

Na to k nemu obrátil se, 

těmi slovy zahovořil: 

"Který pak jsi asi z mužů, 

který jsi ty z nejunáků, 

málo lepší nebožtíka, 

málo hezčí umrlého ~" 

Vece morský pidimužík, 

bohatýr děl příbojový : 

"Já ti jsem muž spůsohilý, 

140. mocnost vody, jižto vzýváš, 

přicházirn dub povaliti, 

roztříštiti, rozdrobiti." 


těmi slovy odhovořil : 

"Nemyslím, že tobě dáno, 

ani dáno, ani přáno 

velikána povaliti, 

podivný strom poraziti." 

Ještě slova nedoslovil, 

\50. podíval se ještě jednou, 

a aj, muž již proměnil 

již se junák přejinačil; 

noha země dotýká se, 

hlava nebe podepírá, 

brada. sahá po kolena, 

se,

na paLy mu kadeř' splývá, 

od sebe jsou na sáh oči, 

stejné vzdáleny jsou bérce, 

kolena pak na půl druha, 

ioo. na dva celé sáhy kyčle- 

Sekeru si počal brousit, 

potírali počal ostří 

na kamenech šesti tvrdých, 

na brousivých brusech sedmi, 

Vykročil pak, aby kráčel, 

kráčel, by se cíle dobral) 

široké měl šarovary, 

širokánské, širořásné ; 

prvým krokem zavrávoral 

170. na jemném a sypkém písku, 

druhým krokem zaklopytl 

na tučné a mastné půdě, 

třetím teprv statně stoupl 

na kořeny velikána. 

Sekal ve strom bradaíici, 

zatínal veň rovné osiří, 

sekl jednou, sekl dvakrát, 

naměřoval po třetíkrat; 

sršel oheň ze sekyry, 

iso. lítal z kmenu dubového ; 

chtělt, by se dub k zemi sklonil, 

schýlil se strom větevnaiý. 

Třetí teprv rána rázná 

dovedla kmen povaliti,

zlomiti strom větevnatý, 

ponížiti stovršatý : 

oddenkem pad ku východu, 

korunou pad ku západu, 

na poledne padlo listí, 

HlO na severní stranu větve. 

Kdo vzal sobě dubu větev) 

ten vzal sobě věčné blaho; 

kdo ulomil sobě vršek, 

ulomil si věčné věštby; 

hlo utrhuul sobě lístek, 

utrhnul si věčnou lásku. 

Co se loučí roztrousilo, 

co se třištek roznosilo 

po sinavérn znaku moře, 

20D. širodálné po prostore, 

bylo větrem kolébáno, 

vlnou morskou odšplounano, 

jak loď na hřebetě moře, 

jako koráb na přiboji. 

K Pohjole je nesl vítr; 

útlá Panna Pohjolanka 

hlavy roušku kálela si, 

šaty tkané máchala si 

na kamení podle břehu, 

210. na okřidlí dlouhonosém. 

Dřlzhy vidouc vylovila, 

do kabely uložila, 

v kabele je domů nesla,

v mosne z lýka březového, 

aby věštcům byly pruty, 

aby střelcům byly šípy. 

Nyní když dub podekácen, 

vyvrácen strom nebývalý, 

volně mohlo slunce svítit, 

:Ul. volně měniti se měsíc, 

mraky v dáli ubíhatr, 

klenouti se nebes oblouk 

na okřidlí bažinatém, 

na ostrově mlžinatém. 

Hned se háje pozdvihaly, 

lesy růsti započaly, 

listí stromů, býlí země, 

ptáci pěli na haluzích. 

drozdově se veselili, 

:L30. žezhulinka zakukala. 

Zem orostla jahodami, 

ni vy květy spanilými, 

zelinami všelikými, 

rostlinami rozličnými, 

jenom ječmen niknout nechtěl, 

setba krásná vyklíčiti. 

Mocný moudrý Vainamčinen 

uvažoval, rozvažoval, 

po pobřeží chodě morském, 

240 po obrubě valné vody; 

šest tam našel malý-h zrnek, 

sedm semen semenitých,

s morského je sebral břehu, 

s půdy měkké, písečnaté, 

do kůže je schoval kuní, 

v nožky letní veveřice. 

Počal zemi osívati, 

jal se zrna rozsypati 

u pramene Kalevova 

2,,0. po širokých polích Osrnri. 

Sýkořice hvízdá s větve: 

"Nevyklíčí Osmův ječmen, 

nevzejde Kalevův oves, 

aniž pole upraveno, 

aniž houští vysečeno, 

aniž ohněm položeno." 

Mocný moudrý Vainamčíuen 

baltu dal si nabrousiti, 

jal se houští porážeti, 

sso. hustý prales vyrubá vat, 

stromy štíhlé všeho druhu, 

jednu pouze břízu nechal, 

by pták na ní odpočinout, 

kukačka si kukat mohla. 

Přes nebesa letěl orel, 

s oblohy se sneslo ptáče, 

přiletělo dílo vidět: 

"Čemu byla zůstavena 

bříza tato neskácena, 

270, ztepilý strom nevymícen ~"

~(i 

Řekl moudrý Vainarnňinen : 

.Proto byla zustavcua, 

hy pták na ní odpočinout, 

vzdušný orel sednout mohl." 

Řekl orel, vzdušné ptáče: 

"Oobr-e věru udělal jsi, 

že růst břízu ponechal jsi, 

ztepilý strom neporušen, 

hy pták na něm odpočinout, 

~80. já sám na něj sednout mohl." 

Vykrís oheň ze křemene, 

větry ohně zmocnily se, 

houští spálil vitr Sever, 

požehl je vítr Východ, 

popelem vše stromy lehly, 

jiskrami se vypršely. 

A tu moudrý Vainamoinen 

Zľl1 šest vyňal nalezených, 

sedm semen semenitých, 

2DC. z kuního je vyňal váčku, 

z nožek letní veveřice, 

z kožešiny soboliny. 

Jal se zemi osívati, 

počal símě rozsypati, 

sám děl sobě tato slova: 

"Siju símě semenité, 

já je siju, v Tvůrce doufám, 

že dá rukou vševládnoucí 

vzejíti mu z této půdy, 

300. z mýtiny té vyraziti."

'27 

.Báoo Z kraje podzemního, 

matko mízy, matko země! 

Příkaz trávě, aby nikla, 

země rostnou hnala silou; 

vždycky země bude míti 

sílu života a vzrůstu, 

bude li s ní přízeň dárkyň, 

vil li tvůrčích mocná milost." 

"Vzhůru, země, z odpočinku, 

aro ze dřímoty, nivo Tvůrce! 

Poruč stéblům vyrůstati, 

stonkům hlavy pozdvihati, 

millionům klasů vláti, 

stonásob se rozkládati, 

po orání, o sévánt, 

po tolikérn namaháníl- 

.Llkko, děde, vyšní bože, 

otče milý na nebesích, 

vládče v říši nadoblačné, 

s.o. řediteli deštných kapek! 

Ve věhlasnou vejdi radu 

ve své říši povětrné, 

pošli oblak od východu, 

pošli oblak od severu, 

jiné svolej od západu, 

jiné sezvi od poledne) 

sešli s nebe hojnou pršku, 

dej, by dštila medná mana, 

by osení vyrazilo, 

330. plným klasem zašustilo !-

28 

Ukko děd, bůh na výsostech, 

mocný otec na nebesích. 

ve věhlasnou vešel radu . 

ve své říši povětrné, 

poslal oblak od východu, 

poslal oblak od severu, 

jiné svolal od západu, 

jiné sezval od poledne, 

hromem hrany srazil oblak, 

;j!.O boky jejich v jedno spojil, 

seslal s nebe hojnou pršku, 

dal, by dštila medná mana, 

by osení vyrazilo, 

plným klasem šelestilo; 

a tak vzešla klasná setba, 

vzrostly klasy osinaté 

z vlahokypré pudy pole, 

přičiněním Vainamoina. 

Na to když den minul zejtří, 

350. dvě, tři noci uplynuly, 

a když posléz prošel týden, 

mocný moudrý Vainarnoinen 

vyšel, aby ohlédl se 

po své roli, plodném poli, 

po ovoci svého díla; 

rostl ječmen podle přání, 

rostly klasy šestiřadé, 

stébla o třech o kolenkách. 

Co tak moudrý Yaiuarnčinen 

360 obzírá se, obrací se,

29 

žežhulinka letí jarní, 

vidí břízu osamělou: 

"Čemu tady zůstavena 

bříza tato neskácena t- 

Vece moudrý Vainamoinen : 

"Proto bříza zůstavena, 

aby stála neskácena, 

abys na ní kukat mohla; 

kukej na ní, kukulenko, 

370. volej na ní z měkké hrudi, 

ze stríbrné hrudi plesej, 

ze cínové sobě žaluj, 

kukej večer, kukej ráno, 

kukej času poledního, 

v kraj mi život přivolávej, 

v háj zrůst a zdar přikukávej, 

mému břehu zbohacení, 

zemských úrod rozhojnění !"

Runa třetí. 

Obsah: Vainamóincn prospívá ve vědění a nabývá proslulosti; 

vy. 1-20. - Joukahainen podstoupí s ním zúpns o vědění a přemožcn 

vyzve ho na souboj rneči ; Váinamňineu odrazí a zařlká 

.Ioukahaina do bažiny; vy. '21-330. - Ú7.kosE přišla na Joukahaina 

v hnhně i slibuje na konec sestru svoji za manželku Va.in,:im6inovi, 

C-ímž je Váinumoinen smířen u jej zase 7. bahna vyprostí; 

VY. 3:ll-47fi. -- Joukahainen kráčí ve zlé míře domů a vypravuje 

matce jaká nehoda potkala ho cestou; vv 4·77-524. - Matka Se' 

raduje slyšte, že dostane Yainamoina za 7.elě, ale dcera se rmoutí 

a pláče ; vv. 525 -580. 


trávil nyní Jeta svoje 

na vainolskych nivách širých, 

na prostorách Kalevaly, 

písně svoje prozpěvoval, 

prozpěvoval, rozumoval. 

Po dni celé vyzpěvoval, 

ba i v noci vypravoval 

pamětnosti minulosti, 

10. tvůrčí slova starodávná, 

což ne každé dítě umí,

) 

kaž(}ý junák nerozumí 

zlého času nynějšího, 

kdy se tratí lůna ženská. 

V dáli pověsí roznesla se, 

v dáli zpráva rozlétla se 

o zpívání Vainarnoina, 

vykládání hrdinově; 

přišla pověst na poledne, 

u vnikla zpráva do Pohjoly. 

V Lapsku tam žil Jcukahaiucu, 

synek mladý, holobradý. 

Jednou sobě do vsi zašel, 

slyšel věci přepodivné, 

že se pějí, vypravují, 

mnohem lepší zpěvy snují 

na vainolskyeh nivách širých, 

na prostorách Kalevaly, 

lepší, nezlí on sám umel, 

30. od tatíka vyrozuměl. 

Velmi proto rozhněval se, 

pln byl prudké řevnivosti, 

ze je lepší Vuinamoinen, 

lepší zpěvák Joukahaina ; 

odebral se ku své matce, 

k roditelce mnohomocné, 

oznámil, že hodlá jíti, 

že si žádá vyraziti 

do v aiuolských jizeb širých, 

4,1). s Vainamoinem zápasili.

32 

Synu otec zakazoval. 

máti jemu zbraňovala 

vydati se do Vainoly, 

zápasiti s Vainamóinem : 

"Budou tobě vezpívána, 

zaříkána, včarována 

ve sníh ústa, v zá Vf'j hla va, 

paže bude ochromena, 

s to nebudeš rukou hnouti, 

50. ani nohou vykročiti." 

Vece mladý J oukahainen : 

"Vědění jest otce dobré, 

matčino jest ještě lepší, 

ale vlastní nade všecko; 

chtít li budu s ním se měřit, 

k závodění muže vyzvat, 

svoje zpěvy ukázati, 

průpovědi vyříkati, 

pěvec třeba nejslavnější 

60. bude potom nejšpatnější, 

zkamení mu nohy, škorně. 

zkamení mu stehna, spodky, 

na hruď balvan uvalí se, 

druhý na plec při valí se, 

kámen ruce rukavice 

budou hlavy beranice." 

Odešel on, neposlechl; 

vlastního si koně vyved, 

z nozder jemu oheň srší, 

7U z kopyt jemu jiskry prší; 

ohnivého zapráh koně

').) 

V'J 

do saní si pozlacených, 

sám se v saních uvelebil, 

nadutě se na nich vztyčil, 

pornrsk oře rukovítkou, 

pošleh bičem poperleným, 

a kúň počal uháněti, 

z brány hřebec tryskem spěli. 

Překotná to byla jízda; 

1:>U. jel tak den a jel den druhý, 

ba jel také po den třetí; 

posléze, když den byl třetí, 

stanul na vainolských nivácli, 

na prostranstvích Kalevaly. 

Mocný moudrý Vainamoíucu, 

vědmý muž a věčný věštec, 

ubíral se právě cestou, 

v saních jeda cestu měřil 

po vainolských nivách širých, 

!JO. po prostranstvích Kalevaly. 

Jel mu mladý Joukahaineu, 

vstríc mu jel a nevyhnul se, 

voj se voje zachytila, 

zachřesti 1y ná voj níky, 

chomout vrazil do chomoutu, 

kleštice jich srazily se. 

Oba koně zadrželi, 

zadrželi, přemýšleli; 

z kleštic voda prýštila sel 

IUU. z vojí pára pařila se.

Plal se moudrý Vainumčiueu: 

"Z kterého pak ty jsi rodu, 

jenž tak bloudsky jezdit umíš, 

do mne vrážíš nepozorně, 

chomouty jsi rozbil z dřeva, 

kleštice jsi rozetříštil, 

porouchal jsi saně moje, 

polámal jsi moji korbu i" 

IIU, 

Pravil mladý Joukahainen, 

takto jemu odhovořil: 

"Já jsem mladý Joukahainen, 

oznam ale původ vlastní, 

z kterého žes pošel rodu, 

ničemného pronárodu!" 

1 U, 


jmenern se mu pojmenoval, 

pojmenoval, slovo dodal: 

"Jsi li mladý Joukahainen, 

vyhni se mi stranou trochu, 

všakjsi mladší mne, můj hochu!" 

Ale mladý Joukahaiuen 

v tato slova odpověděl: 

"Po mládí mi málo muže, 

po starobě ještě méně; 

kdo z nás lepší ve vědění, 

v moudrosti kdo silnější jest, 

ten nechť cestu podrží si, 

druhý s cesty ustoupí mu ; 

jsi li moudrý Vaínamčinen,

35 

130. věčný věštec, runopěvec, 

v závody se dejme zpěvné, 

v zápasy se dejme slovné, 

by muž od muže se učil 

zápasiti, zvítěziti." 


pravíl jemu, odpověděl: 

"Což pak já bych mohl znáti) 

onakého zazpívati, 

vždyť jsem veždy věk svůj trávil 

v těchto luzích osamělých, 

140. na pomezí domoviny, 

kde jen kukačku je slýchat; 

ať však tomu tak neb onak, 

rci, bych na své uši slyšel, 

v čem jest vědění tvé větší, 

v čem tvůj věhlas jiné předčí 1" 

Pravil mladý Joukahainen: 

"Vímť já věci všelijaké, 

jedno ale nadevšecko 

jasně vím a pochopuji: 

150. ze střechy se sopouch týčí, 

nístěj bývá blízko pece." 

"Dobře žije sobě tuleň, 

pansky psina má se rnorská, 

na lososech, na lipanech 

plovoucích si pochutnává." 

"Lipan volí širé moře, 

losos kluzké výmoliny; 

3

36 

štika tře se pěnohubka 

I (50. v zimním mraze, nepočase ; 

v jeseň okoun křivohrbý 

hlubočiny vyhledává, 

v letě tře se na mělčinách) 

potírá se při pobřeží." 

"Těch li nedost vědomostí, 

vím .i:i věci ještě jinší, 

z nichžto zvláště dobře jednu: 

sever pole orá sobem, 

jihu slouží k tomu klisna, 

J 70. zadní Lapsko losem orá; 

znárnté stromy hory Pisy, 

jedle na skalinách Horny, 

na Pise jsou štíhlé stromy, 

jedle na skalinách Horny." 

"Tři znám dravé vodopády, 

tré znám jezer nad jezery, 

tři znám hory nad horami 

pod poklopem nebes klonu: 

Hattapyora v Tavastii, 

180. Kaatrakoski v Karelii, 

nade všecky Vuoksen předči, 

Imatra je nedostižná." 

Pravil moudrý Vainamčinen : 

"Chlapčí znalost, dívčí moudrost, 

ne však reka bradatého, 

ani muže ženatého; 

pověz slova o původu, 

o počátku všeliomíra."

37 

Na to mladý Joukahainen 

190 odpověděv takto pravil: 

"Znám já původ sykořice, 

vím, že sýkora je ptákem, 

hadem zmije zelenavá, 

že je hlaváč rybou vodní, 

železo že tvrdé jesti, 

mastná půda nakysává, 

vodní vary opařují, 

žáry ohně popal ují. " 

soo. 

"Nejstarší je voda silou, 

pěna proudu prvým kouzlem, 

Tvůrce prvým zaklínačem, 

bůh sám prvým ranhojičem." 

"Ze skály je původ vody, 

s nebes oheň lidem přišel, 

železa je původ ze rzi, 

původ mědi z lůna hory." 

"Luční kopno prvou zemí, 

vrba byla prvým stromem, 

sosna byla prvým bydlem, 

210. z kamene byl prvý kotel." 


otázal se, takto vece: 

"Víš H ještě více něco, 

aneb už je žvástu dosli i" 

Řekl mladý Joukahainen: 

"Věru vím já ještě leccos, 

z blahé doby pamatuji,

38 

kdy jsem oral morskou pláni, 

kopal morskou kopaninu, 

22U. rybné tůně vydlaboval, 

prohlubiny prolamoval, 

jezera jsem utvořoval, 

hory z půdy pozdvihoval, 

skalná pole naplavoval." 

"Dále ještě, muž sám šestý, 

sám rek sedmý z reků sedmi 

spůsobil jsem tuto zemi, 

rozprostranil vzduchu obor, 

zarazil jsem sloupy vzduchu, 

~30. utvrdil jsem nebes klenbu, 

luné kázal putovati, 

slunci světlo vydávati, 

směr vykázal Medvědovi, 

hvězdy rozsil po blsnkytu." 

Řekl moudrý Vainamoinen : 

"Darmomele, darmo tlachu ! 

Nikdy nebylo ti zříti, 

ana moře zorávána, 

brda morská skopávána, 

':24-0. rybné tůně vydloubeny, 

prohlubiny prolomeny, 

jezer vody ohrazeny, 

hory z půdy pozdviženy, 

úskaliny povztýčeny." 

"Nikdy toho nevídáno, 

nevídáno, neslýcháno, 

abys ty byl zemi stvořil, 

obul' VLJUŠU~ rozpius~a~il,

30 

pilíře byl vzduchu zatknul, 

250. utvrdil byl nebes klenbu, 

luně kázal putovati, 

slunci světlo vydávati, 

směr vykázal Medvědovi, 

po blanky tu hvězdy rozsil." 

Načež mladý Joukahainen 

v tato slova odhovořil : 

"Můj li věhlas nestačuje, 

potazu se ostří meče; 

oj ty starý Vainarnoine, 

260. oj tY1>ěvče široústý, 

tas, ar změříme své meče, 

tesáky své ohledáme!" 

:Ftekl moudrý Vainamoiuen : 

"Věru já dbám tuze málo 

meče tvéno, ducha tvého, 

nože tvého, mozku tvého, 

nech však tomu tak neb onak, 

nezměřím já svého meče 

s bídným jak ty ubožákem, 

270. se žalostným jak ty slabcem!" 

A tu mladý Joukahainen 

zkřivil ústa, hlavou potřás, 

potřás černou hlavy kšticí, 

sám dal jemu za odpověď: 

"Meč kdo změřit netroufá si, 

ohlédnouti jeho ostří, 

toho v prase začaruji, 

které rypák dolů nosí,

40 

vrazím reka takového 

'280. toho semo, toho tamo, 

na mrvišté, na smetiště, 

do zahaty, na hnojiště!" 

Rozzlobil se Vaínamoinen, 

rozzlobil se, hanbou zarděl, 

a sám počal zaříká vat, 

vědmá slova proslovovat ; 

nebyly to zpěvy chlapčí, 

ani dívčí laškování, 

zpíval jak muž vousobrajlý, 

290. jak ne každé dítě umí, 

chlapci ani z polo vice, 

jinoši jen ze třetiny 

v těchto časech pokažených, 

kdy se tratí lůna ženská. 

Zapěl moudrý Vainamoin en : 

jezera se kolísají, 

zem a vrchy otřásají, 

měďné hory rozpraskují, 

skaliny se rozletujt, 

300. skalné břehy rozskakují. 

Zaříkával Joukahaina: 

duhu ve prut modřínový, 

ve hrabanku chomout koňův 

a návojník v lýka proužek, 

zaklel saně malované 

do rokytí na jezeře, 

a bič zaklel poperlený 

v slabou třtinu na pomoří,

41 

zaklel koně s čelem hvězdným 

310. v balvan na kraj vodopádu. 

Meč mu zlatorukojetný 

zaklel ve blesk na obloze, 

kuši zdobně vyřezanou 

zaklel v duhu nad vodami, 

šípy pery opeřené 

ve jestřáby škvíkajíct, 

psa mu zaklel kři vonosku 

v pohozený valoun zemský. 

Zaklel čapku Joukahaina 

320. ve shluk mraků po větrných, 

zaklel rukou rukavice 

do leknínů na jezeře, 

kamizolu z měkké vlny 

do obláčku mrholí vých 

a pás hebký roztrženy 

v mléčnou drábu na obloze. 

Samého pak Joukahaina 

po pás vepěl do bažiny, 

po slabiny do lučiny, 

330. po podpaží do písčiny. 

Teď už mladý Joukahainen, 

teď už věděl, pociťoval, 

že sem cestou přicestoval, 

že sem poutí priputoval, 

aby vešel v závod zpěvný 

s moudrým starcem Vainamčinem.

42 

Pokusil se vyprostiti, 

nemoh nohy vymaniti 

aniž nohy zdvihnout druhé, 

340. v kamenné tkví škorni tuhé. 

Na mladého Joukahaina 

preveliká padla tíseň, 

strach jej pojal přenáramný ; 

slovo děl a propověděl: 

"Oj ty moudrý Varnamčine, 

věkověčný muži vědmý, 

odvrať svatá svoje slova, 

odvolej svá zaříkadla, 

vysvoboď mne z m'sta strachu, 

300. vyprostí mne z toho skřipce, 

složím tobě cenu dobrou, 

výkupné dám znamenité!" 

Řekl mladý Vainarnóinen : 

"Co mi tedy za to bude, 

odvrátím li svatá slova, 

odvolám li zaříkadla, 

pustím tebe z místa strachu, 

vyprostím tě z toho skřipce?" 

Řekl mladý Joukahainen : 

360. "Dvé mám doma dobrých luků, 

překrásných dvé samostřílů, 

jeden vhodný k závodění, 

druhý trefný ku střílení, 

z nich si vyber který libo."

.43 


"Nestarám se o tvé luky, 

a zchátralé samostříly. 

sám mám doma luků dosti, 

stěny jimi přeplněny, 

370. rohatiny ověšeny, 

samy ony v lesy chodí, 

bez muže tam lovy loví." 

Vezpíval pak Joukahaina, 

vezpíval ho ještě hloubej. 


"Dvé mám doma dobrých člunů, 

lodí dvé mám tuze pěkných, 

jedna vhodná k závodění, 

druhá břemen ku nosení, 

-so. z nich si vyber kterou libo." 

Řekl moudrý Vainámóinen : 

"Nestarám se o tvé čluny, 

o zchátralé lodní kostry, 

sám mám doma lodí hojnost, 

každou výtoň zaujaly, 

každý přístav naplnily, 

jedno jest jim s větrem plouti, 

jedno hnáti proti němu." 

V ezpí val pak Joukahaina, 

390. vezpíval ho ještě hlouběj. 

Řekl mladý Joukahainen: 

.,Dvé mám doma dobrých koní, 

bez vadyd vé pěkných ořů, 

jeden v běhu bystronohý,

I 

\ 

44 

druhý statný v návojníku, 

kterého ti libo vezmi." 

itekl moudrý Vainamoinen : 

"Nestarám se o tvé koně, 

o tvé hřebce botkonohé, 

400. sám mám doma koní dosti. 

u všech jeslí u vázáni, 

clo všech stájí nastrkáni, 

na zádech jim voda stojí, 

na hřbetě je rybník tuku." 


vezpíval ho ještě hloubej. 

Řekl mladý Joukahainen; 

"Oj ty moudrý Vainamoine, 

odvrať svoje svatá slova, 

4.10. odvolej svá zaříkadla, 

dám ti zlata ber ani ci, 

stříbra klobouk vrchovatý, 

ve válce jich otec nabyl, 

na bojišti sobě dobyl." 

Řekl starý Vainamoineu : 

"Nestarám se o tvé stříbro, 

po bídném se neptám zlatě, 

sámtě ho mám doma dosti, 

v komorách je rozloženo, 

420. do špižiren naloženo, 

stříbro stkví se jako luna, 

zlato září jako slunce." 


vezpíval ho ještě hlouběj.


"Oj ty moudrý Vainamoine, 

pusť mne z toho místa strachu, 

vyprosti mne z toho skřipce, 

daruji ti svoje stohy, 

430 dám ti svoje sypká pole, 

abych spasil svoji hlavu, 

osobu svou vysvobodil." 

Řekl moudrý Yainamčinen : 

.Ncbažrm já po tvých stozích, 

špatných polích písečnatých, 

sám mám doma polí hojnosť, 

při každé mám pole mezi, 

na každé mám nivě stohy, 

nejlepší jsou pole vlastní, 

440. vlastní stohy nejmilejší." 


vezpíval ho ještě hlouběj. 

Tu již mladý Joukahainen 

smrtelnými jat byl strachy, 

bradou stoje ve bažině, 

vousem brady v kaluzině, 

ústa plna bahna, mechu, 

rašelinu mezi zuby. 


450 "Oj ty moudrý Vainamoine, 

věkověčný muži vědmý, 


přej mi ještě trochu dechu) 

uvolni jen na okamžik,

46 

proud mi nohy odplavuje, 

písek oči zakaluje!" 

"Zvrátíš li svá slova svatá, 

od účinu jich mne spasíš, 

daruji ti sestru Aino, 

MiO. dám ti z jedné matky dítě, 

by ti lázeň vymývala, 

podlahu ti zametala, 

necky, díže vyplákala, 

prostěradla prostírala 

a je zlatem vyšívala, 

chleb medový pékávala." 

Z toho starý Vainamčluen 

velice se zaradoval, 

že mu sestra Joukahaina 

~·70 bude ku potěše stáří. 

Na kámen si used plesu, 

postavil se na zem zpěvu, 

zpíval dlouho, zpíval opět, 

zapěl píseň do třetice, 

od vrátil svá slova svatá, 

zrušil účin zaříkadel. 

Vyváz mladý J oukahainen, 

vyváz bradou ze bažiny, 

4·80. balvan stal se opět koněm, 

rokytí zas' bylo korbou, 

bičem třtina na pobřeží. 

V saně vskočil v jednom mži ku, 

zlostně roz valil se v korbě,

47 

odjel odtud s chmurnou myslí, 

srdce plno černých stínu, 

ku matce jel milované, 

k roditelce mnohomocné. 

o překoty, o zlomkrky 

4·!)0. hnal se domů jako nikdy; 

saně rozbil o stodolu, 

voj se v bráně přelomila. 

V matce tucha ozvala SE', 

slovem otec proslovil se: 

"Zbůhdarma jsi saně rozbil, 

jako naschvál voj jsi zlomil; 

co tak podivně se vracíš, 

nemotorně domů jedeš?" 

A tu mladý Joukahainen 

500. do hořkého dal se pláče, 

hlava sklesla trudnou myslí, 

čapka kosmo posula se, 

rty se zhruba odšklehily, 

nad ústa nos prodloužil se. 

V ústrety mu vyšla matka 

zvídat a se dotazovat: 

"Synáčku můj, čemu pláčeš, 

zrozenče můj, čemu kvílíš, 

pysky zhruba odšklebuješ, 

510. nad ústa se nos ti věsí t" 


"Máli, moje roditelko,

48 

své má proto, co se stalo, 

důvod co se přihodilo; 

dosti příčin, abych plakal 

a se nikdy nenaplakal! 

Věčně budu oplakávat, 

želet budu co živ budu, 

že jsem slíbil sestru Aino, 

520. slíbil dítě z jedné matky 

Vainamoinu k potěšení, 

za manželku runopěvci, 

třasonožce podpůrkyni, 

domácnosti ochránkyni!" 

Matka v srdci zaplesala, 

v obě dlaně zatleskala, 

tato slova promlouvala: 

"Neplač. neplač, milý synu, 

přestaň plakat bez příčiny, 

530. rmoutiti se bez důvodu: 

po věk celý doufala jsem, 

vždycky sobě žádala jsem 

v příbuzenstvo muže toho, 

junáka v rod výborného, 

by mi zetěm Vainamčinen, 

příbuzným byl slavný pěvec." 

Ale sestra Joukahaina 

sama do pláče se dala, 

pláče den a pláče druhý, 

5W. pláče stojíc mezi branou, 

z hoře pláče náramného, 

Z mysli velmi zkormoucené.

4!J 

Dceři matka hovorila : 

~Čemu pláčeš, Aino milá ~ 

Ženicha máš výborného, 

muže z domu vznešeného, 

u okna si hovět budeš, 

leda lože ustýlati." 

Dcera matce odvětila: 

5W. "Máti moje, roditelko, 

dost mám příčin k naříkání! 

Pláču pro kadeře hlavy, 

pro okrasu svého čela, 

pro vrkoče dlouhé, měkké, 

jež mi budou zabaleny 

marně růsti pod lokLuší." 

"Pláču pro svou mladosf útlou, 

pro slunéčko milované, 

pro nádhernou luny záři, 

5UO. jasný blankyt svého žití, 

neb jsem děvče opuštěné, 

neb jsem dítě zapomněné 

na soustružně svého bratra, 

pod okénkem svého otce." 

Matka k dceři promluvila, 

stará mladé hovořila: 

"Jdi s tím žalem, nezdárnicc, 

jdi s tím pláčem, nicponice, 

bez příčiny sobě vedeš, 

570. bez důvodu hořekuješ ;

50 

svítit slunce Jumalovo 

na jiná též místa země, 

ne jen do otcovských oken, 

ue jen ve bratrovy brány, 

jahody též jinde hojně 

na výslunnych rostou svazích, 

sbírej si je, naříkalko, 

nasbírej si v kraji dálném, 

nejen pořád u tatíčka, 

nejen pořád u bratříčka."

~tr".. 

(L~...$ 

illl~******~~~*~~ 

~II .1111111I .11111111+ 111J1Tfl. mmll. 11111111+11111111. rrrrrrrra IImm+lll1l1u+mUIMlJl,m+IIIIIIII+IIIIIIII+IIH1I1I+IIIIIIII+lIlIllll +1111:111 .1I1111t1 .1111= 

li 

Ilil '~ 

; 1111 .• íHjllll. mmlJ +11111111. III1W,+IIIIIIII+IIIIIIII+llmm+,IIIIIII+ 11111111+11111111+11111111+11111111.1111(111+ 11111'''",,11I +UlIIUI+I1II1III+IIIIJIII+ 1111!\ 

.~~~~ 

'0+& 

Runa čtvrtá. 

Obsah: Vainamóinen zastihne sestru Joukahainovu v háji a žádá 

ji sobě za manželku; vv. 1-30. - Dívka běží plačte domů a 

vypravuje věc matce; vv. 31-116. - Matka ji zakazuje rmoutili 

se a poroučí opět se rozveseliti a skvostně se vystrojiti; 

vy. 117-188. -- Dívka stále tone v pláči a praví, že dokonce 

vyjíti uechce za muže příliš letitého; Vy. 189-~54. - V žalu odejde 

a zabloudí v pustém lese, spěchá k neznámému břehu morskérnu, 

počne se koupati a zahyne ve vodách; vv. 255 - 3 70. - Matka 

plúče dnem i nocí pro zhynulou dceru; vv. 4·71 - 318 

Aino, tato děva mladá, 

tato sestra Joukahaina, 

v březinu šla na věníky, 

na věníky do koupelny; 

jeden věntk pro tatíčka, 

druhý věník pro matičku, 

lřetí věník navázala 

pro bratříčka ruměnného. 

Na cestu se domů dala, 

10 z olšiuy se vybírala, 

4

52 

aj tu starý Vainamoinen 

přijda pannu v háji vidí, 

v luhu vidí jemnošatou, 

ozývá se, takto praví: 

"Ne jinému k vůli, panno, 

mně jen k vůli, panno mladá, 

na bílé nos perly šiji, 

křížek na hruď zavěšuj si, 

vrkoče viň kolem hlavy, 

':'!U. hedbávím si vlasy poutej!" 

Panna jemu odvětila: 

"Ani tobě, ani jiným 

k vůli zdobím ňadra křížkem, 

hedbávím si vlasy poutám, 

netřeba mi skvostných šalův, 

ani chleba pšeničného, 

raději se prostě šatím, 

jídám suché kurky chleba 

u dobrého otce svého, 

30. u matičky milované." 

Strhla sobě s ňader křížek, 

prsteny si s prstů sňala, 

s šije perly rozsypala, 

rudé stuhy odepjala, 

po háji je rozmetala, 

zemi je a háji dala, 

i šla plačíc ku domovu, 

nařikajíc k svému dvoru. 

Vedle okna seděl otec, 

40. topůrko si v,)řezával :

53 

"Čemu pláčeš, bědná dcero, 

bědná dcero, mladá děvo t" 

"Příčinu mám ku plakání, 

soužení mám k naříkání, 

proto pláču můj tatíčku, 

proto pláču, hořekuji: 

s ňader křížek ztratila jsem, 

s pasu sponu prozbyla jsem, 

z ryzího byl stříbra křížek, 

50. spona s drátu měděného." 

Bratr seděl mezi branou, 

duhu sobě vysíruhoval : 

"Čemu pláčeš, bědná sestro, 

bědná sestro, mladá děvo i" 


soužení mám k naříkání; 

proto pláču, bědný bratře, 

proto pláču, hořekuji : 

ztratila jsem prstu prsten, 

50. strhal se mi návlak perel, 

prstének byl prstu zlatý, 

stříbrný byl návlak perel." 

Sestra sedí na zápraží, 

pas tká sobě zlato tkaný: 

~Čemu pláčeš, bědná sestro, 

bedna sestro, mladá děvo i" 


soužení mám k nařlkánt ; 

4*

proto pláču, hědná sestro, 

70. proto pláču, hořekuji: 

ztratila jsem zlato skrání, 

ztratila jsem stříbro vlasů, 

siné stuhy nad očima, 

rudé penlle na temeni." 

Ve veřejích sklepa matka 

smetanu si s mléka stírá: 

"Čemu pláčeš, bědna dcero, 

bědná dcero, mladá děvo !« 

so. "Máli, která nosilas mne, 

matko, která kojilas mne, 

proč mám, abych smutna byla, 

bych se velmi korrnoutila ; 

proto pláču, bědná matko, 

proto pláču, hořekuji : 

šla jsem v břízí na věníky, 

na véníky do koupelny, 

jeden věník pro tatíčka, 

druhý věník pro matičku, 

!JO. třetí věník upletla jsem 

bratříčkovi ruměnnému; 

domů jsem se ubírala, 

hustým houštím proplítala, 

Osmoinen tu z pole vece, 

Kalevainen z kopaniny: 

""Ne jinému k vůli, panno, 

mně jen k vůli, sirá panno, 

na bílé nos perly šiji, 

křížkem ňadra ozdobu] Sl,

o hlavu cop o vinuj si, 

100. vlas hedbávím podvazuj si!"" 

"Hruď jsem o kříž oloupila, 

šije perly rozptýlila, 

modré pentle s očí sňala, 

rudé pentle s vlasů vzala, 

po háji je rozmetala, 

zemi je a háji dala, 

sama jemu promlouvala: 

" "Ani tobě ani jiným 

k vlili zdobím ňadra křížkem, 

110. hedbávím si vlasy poutám, 

netřeba mi drahýchšatův, 

ani chleba pšeničného, 

raději se prostě šatírn, 

jídárn suché kurky chleba 

u dobrého otce svého, 

u matičky milované."" 

Takto máti promluvila, 

stará mladé hovořila: 

"Neplač; neplač, dcero moje, 

120. zanech stesků, moje mladá! 

Prvý rok jez čerstvé máslo, 

budeš tváře okrouhlejší, 

druhý rok jez vepřovinu, 

budeš mnohem ztepilejší, 

třetí slejžky smetanové, 

budeš mnohem spanilejší : 

do sklepa jdi na nátoni, 

sklep otevři nejbohatší, . 

na truhle tam stojí truhla,

56 

-130. plnička je skrýše skříní, 

truhlu otevř nejpěknější, 

pozd vihni si pěkné víko, 

šest tam najdeš zlatých pásů, 

sedm sukní brokátových, 

Kuutara je sama tkala, 

Paivatara lemovala." 

"Jednou, když jsem dívkou byla, 

když jsem ještě byla pannou, 

šla jsem v lesí na jahody, 

14.0. na paseku na maliny, - 

slyším tkáti Měsícovnu, 

Sluncovnu, aj, přísti slyším 

podle háje zeleného, 

vedle mlází březového." 

"Na blízko jsem přistoupila, 

k samým nim jsem přikročila, 

prositi jsem započala, 

prosíc takto promlou vala : 

"" O Kuutaro, daruj zlato, 

FiO. Paivataro, daruj stříbro 

dívce jeho nemající, 

dítku, které o ně prost !"> 

.Mčsrcovna zlato dala, 

Sluncovna mi dala stříbro, 

já si skráně ozlatila, 

hlavu sobě ostříbřila, 

okytěna, okrášlena 

šla jsem domů potěšena."

57 

"Dva dni šperky nosila jsem, 

1(;0. ale když den přišel třetí, 

se skrání jsem zlato sňala, 

s vlasů stříbro odepjala, 

do truhly je uschovala 

ve sklepě tam na pahorku; 

leželo tam po den dnešní, 

nikým odtud neviděno." 

"Nad oči si hedbáv navěs, 

po skráních si zlato rozvěs, 

perlami si hrdlo ověs, 

iro. na ňadra si křížek zavěs, 

košili si z kmentu oblec. 

Z plátna ze lnu nejhebčího, 

soukené si naděj roucho, 

hedbávným je spásej pasem, 

nohy obuj do punčošek, 

do střevíčků přilehavých, 

vlasy spleť si do vrkočů, 

hedbávnou je pentlí spoutej, 

prsteny, si prsty ozdob, 

ISO. na ruce dej hři vny zlaté." 

"z komory se potom navrať, 

mezi nás přijď do sednice 

k potěšení příbuzenstva, 

ku libosti všeho rodu, 

krásná jako květný kvítek, 

milá jako malinečka, 

švarnější a půvabnější 

než kdy jindy spanilejší."

i " 

-f""'" 

i !I 

58 

Takto máti hovořila, 

190. dítko svoje oslovila; 

ale dcera matky nedbá, 

matčiných slov neposlouchá, 

dvorem kráčí v hořkém pláči, 

chvatně chvátá širým dvorem, 

žalně sobě hořekuje, 

bolu svému ulevuje: 

"Jakou mysl mají šťastní, 

jakou duši štaslní lidé ~ 

Takou mysl mají šťastní, 

200. takou duši šťastní lidé, 

jako vlnka šplounající, 

jako jasná, hravá vlnka. 

Jaká mysl nešťastného, 

jaká duše ztrapeného ~ 

Taká mysl nešťastného, 

taká duše ztrápeného: 

náledí to na návrší, 

ve hluboké studně voda." 

"Často mysl moje mladá, 

210. nedospělá mysl dětská 

po stébélkách smutna těká, 

po rokytí toužna běhá, 

po drnu se teskna válí, 

do křovin se žalna tulí ; 

mysl má jest jako saze, 

srdce jako uhel černé." 

"Věru by mně lépe bylo, 

lépe by mně bývávalo, 

bych se byla nezrodila,

-,-------------~~--~---~--~- 

---- 

59 

220. nevyrostla, nedospěla 

v těchto časech přeneblahých, 

v této době bezradostné; 

kdybych byla noci šesté 

zahynula aneb osmé, 

bylo by mně dosti bylo 

proužku plátna na rubášek , 

pídě půdy na roveček, 

matka málo plakala by, 

nejméně by plakal otec, 

~30. ale bratr ni tak málo." 

Pláče den a pláče druhý, 

matka se jí dotazuje: 

"Čemu pláčeš, bědná dívko, 

čemu, sirá, hořekuješ !" 

"Proto pláču, bedna matko, 

po věk celý hořekuji: 

žes mne dala nebožačku, 

vlastní dítko poručila, 

starochovi poručila 

240 letitému ku rozkoši, 

třasonožce za podporu, 

v jeho domě za ochranu; 

kéz jsi mi spíš poručila 

do hlubiny skočit morské, 

okounům se státi sestrou, 

družkou býti vodním rybám; 

lépe na dně moře dlíti, 

pod vlnami bydlo míti, 

okounům tam sestrou býli, 

250. družkou býti vodním rybám,

I 

I 

! 

60 

nežli starce ošetřovat, 

třasonožku ochraňovat, 

punčochy mu obouvati, 

parkos vetchý zahřívati." 

Odešla pak do komory, 

vešla ve sklep na nátoni, 

otevřela nejkrásnější 

truhlu s víkem malovaným, 

šest tam bylo pásů zlatých, 

260. sedm k tomu siných sukní, 

nádherně se přioděla, 

postavu svou okrášlila: 

zlato na skráň zavěsila, 

vlasy stríbrem obložila, 

siné stuhy nad obočí, 

na čelo si rudé dala. 

Vyšla potom, vykročila, 

mýtinou se plahočila, 

-přes bahna i přes pustiny, 

~70. přes pole i přes huštiny, 

sama sobě píseň pěla, 

sama sobě slovo děla: 

.,Zármutek mi srdce hryže,. 

hla vu tíží hoře kámen; 

bol by nebyl nejholnějši, 

žal by nebyl nejžalnější, 

kdybych .zchladla na mrtvolu, 

kdybych sirá zahynula 

z hoře toho náramného, 

280. pri mysli tak zkormoucené."

61 

"Hodina se přiblížila, 

abych ten svět opustila, 

do Manaly putovala, 

do Tuonely, říše mrtvých: 

otec pro mne nezapláče, 

matka horšit nebude se, 

sestra slzy neuroní, 

bratru oči neovlhnou, 

kdybych do vln uvrhla se, 

2DO. k morským rybám poděla se 

do hluboké vodni tůně, 

v kaly černé na dně morskérn." 

Šla den prvý, šla den druhý, 

nazejtří pak po doi druhém 

ku širému stihla moři, 

na břeh pustý rákosnatý, 

v čiré noci dorazila, 

v černé tmě se zastavila. 

Celý večer proplakala, 

300. po celou noc naříkala 

na pobřeží oblázkovérn 

u zálivu širokého; 

časně ráno za svitání 

mys před sebou uviděla, 

na mysu tré panen krásných 

koupaly se v morských vlnách; 

čtvrtou z nich se stane Aino, 

pátou hude hybký proutek. 

Na vrhu si košilenku, 

310. na jívu si roucho dala,

punčochy a lesklé botky 

na oblázky položila, 

perly na břeh písečnatý 

a prsteny na křemelí. 

Z moře čněla pestrá žula, 

bal van zlata třpytivého; 

na tu skálu doplout chtěla, 

na ní sobě odpočinout, 

Ku balvanu doplavala, 

'l'20. na hranu si sednout cbtěla, 

na tu žulu kropenatou, 

na třpytivou skal u zlatou ~ 

do vody se kámen sřítil, 

spadl bal van na dno moře, 

s ním i Aino, panna útlá, 

do vody se pohroužila. 

Takto za své vzalo kuře, 

dokonala bědná děva; 

upadala, umírala, 

3:10. ještě slova promlouvala: 

~Do moře já šla se koupat, 

plovat jeho siným znakem; 

siré kuře, bědné pláče, 

by nu mořem udávena; 

nikdy nechoď, můj tatíčku, 

nikdy nechoď, co živ budeš, 

nikdy nechoď ryby lovit 

na nesmírné moře širé!"

mf 

"Šla jsem na břeh, bych se myla, 

31U. bych se v moři vykoupala,' 

a teď kuře, bědné ptáče, 

hynu mořem zavražděna; 

nikdy' nechoď, má matičko, 

nechoď, dokud živa budeš) 

morské vody nenabírej, 

abys těsto zadělala!- 


bych se v moři vykoupala, 

a teď kuře, bědné ptáče, 

:i'JU. hynu mořem zardousena; 

nikdy nevoď, můj bratříčku, 

nikdy nevoď, co živ budeš, 

koně na břeh bojového, 

napájet jej vodou morskou !" 


bych se v moři vykoupala, 

II teď kuře, bědné ptáče, 

hynu mořem utopena; 

nikdy nechoď, má sestřičko, 

;j(iO, nechoď, dokud živa budeš, 

na mostinu u zátoky 

očka sobě umývati! 

Co je v moři slané vody, 

to jsou mojí krve proudy; 

co je v moři hbitá ryba, 

to je maso mého těla; 

co je křoví na pobřeží, 

to jsou moje drobné kosti,

64 

na břehu co tráva hustá, 

370. mé jsou vlasy pocuchané." 

Zahynula panna mladáv , 

dokonalo bědné kuře. 

Kdo. věsť o tom asi podá, 

kdo donese smutnou zprávu 

do domova krasavice, 

v dvory děvy utonulé ! 

Donese tam zprávu medvěd, 

novinu tam podá smutnou; 

medvěd zprávy nedonese, 

380. cestou nápad stádo skotu. 

Kdo věsť o tom asi podá, 



v dvory děvy utonulé t 

Vlk donese smutnou zprávu, 

novinu tam podá žalnou; 

noviny vlk nedonesl, 

cestou napad stádo bravu. 


390 kdo donese smutnou zprávu 


v dvory děvy utonulé i 

Donese tam zprávu liška, 

novinu tam podá smutnou:

65 

liška zprávy nedonesla, 

hejno hus jí přišlo v cest u. 




MM. v dvory děvy utonulé 1 

Donese tam zprávu zajíc, 

novinu tam podá smutnou; 

vskutku zajíc odpověděl: 

"U mne zpráva neztratí se." 

Jal se zajíc během běžet, 

upaloval dlouhoušák, 

kotrlcoval křivonožka, 

přernetal se křižohubka, 

do děvina doběh domu, 

4·10. v dvory panny utonulé. 

Doběh lázně na zápraží, 

posadil se na zápraží, 

lázeň byla plna dívek, 

čistily ji, vymývaly: 

"Chceš, bychom tě, kosooký, 

upekly či u vařily 

hospodáři ku večeři, 

hospodyni ku snídaní, 

dceři domu ku svačině, 

420. synu domu' na poledne 1" 

Zprávu zajíc vyřizoval, 

hrdě vece brlooký:

66 

"Ďasa, děvky, upecte si, 

na pekáč li položí se! 

Já však přišel vyříditi, 

novinu vám oznámiti: 

zahynula krasavice, 

bez ducha je cínoprsá, 

se sponami měděnými, 

430. se spínadly stříbrnými; 

spadla sirá v bezdnu moře, 

do obšírné hlubočiny, 

okounů se stala sestrou, 

morských ryb je nyní družkou." 

Hořce máti zaplakala, 

proudy slzí prolévala, 

bědovala, naříkala, 

tato slova promlouvala: 

"Nikdy, nikdy, siré matky, 

4,W. do nejdelší smrti nikdy 

nenuťte svých dcerek útlých, 

nemějte svých dítek milých, 

by si vzaly nemilého, 

jak já matka přenešíastuá, 

dcerušku svou naváděla, 

kuřátko své nabádala!" 

Matka pláče, slza kane, 

v žalu hořkém vylévá se 

z mateřiných očí siných 

450. na nešťastné, staré líce. 

Kane slza, kane druhá, 

v žalu hořkém rozlévá se

67 

s mate řiných starých tváří 

na hruď prudce rozbouřenou. 

Kane slza, kaoe druhá, 

v žalu hořkém rozlévá se 

s hrudi prudce rozbouřené 

do měkkého matky klína. 


460. v žalu hořkém rozlévá se, 

s mateřina klína řine 

na punčochy rudopruhé. 



s punčoch matky rudopruhých 

na střevíce vyšívané. 



se střevíců vyšívaných 

4·70 na zem černou pod nohama, 

aby zemi ovlažila, 

vodní toky rozmnožila. 

Slzy na zem dokanulé 

ve potoky tři se slily, 

každý potok v řeku narost 

z vody matkou vyplakané, 

jež se z hlavy vyprýštila, 

ze skráně se vyronila.

68 

Každá řeka utvořila 

480. ohnivých tré vodopádů, 

v každém pěnném vodopádě 

tré se bradel vyčeřilo, 

u každého ze tří bradel 

pozdvihl se zlatý kopec, 

na tom každém zlatém kopci 

vyrostly tři bílé břízy, 

na vrcholu každé břízy 

usedly tři žežhulenky. 

Kukačky se rozkukaly : 

490. jedna kuká: láska, láska! 

druhá kuká: ženich, ženich ~ 

třetí kuká: radost, radost! 

Která kuká: láska, láska! 

tré měsíců panně kuká, 

která lásky nepoznala 

a teď dřímá na dně moře, 

Která kuká: ženich, ženich! 

šest měsíců takto kuká 

ženichovi, jenž věk celý 

5UO. bez milosti tráví lásky. 

Která kuká: radost, radost! 

kuká takto celý život 

bczradostné malce oné, 

jež dni všecky v pláči Ione.

....-----------~~---_. __ .- 

69 

Ke kukání kukaččinu 

ozvala se stará matka: 

"Nenaslouchej, sirá matko, 

dlouho zpěvu žežh ulinky ; 

ana žežhulinka zpívá, 

srdce moje rozechvívá, 

510. slzy mi sev oko tlačí, 

zvélralá mi líce máčí, 

velké jako zrna hrachu, 

hrubé jako zrna bobu; 

pevnost loktů mých se ztrácí, 

chromnou, tuhnou moje prsty, 

zdrcena jsem na mrtvolu, 

kukačka li kuká jarní." 

5*

Runa pátá 

. Obsah: Vainarnčinen jde sestru Joukahaino vu z moře vylovit a 

skutečně ji chyt! na udici v pcdohě neznámé ryby; v v . 1 58.- 

Chce ji na kusy rozřezati, ale ryba se mil z ruky vysrnekne du 

moře a oznamuje, kdo že jest; vv. 59-1i33. Vainamoinen 

marně se namáhá, :aby se ryby opět zmocni! huď slovy, huď nústroji 

rybarskýrni : vv. 134-163. - Kráčí smuten domů a obdrží 

od mrtvé svojí matky radu, aby šel ucházeli se o Pannu Severu j 

vv. 164-241. 

Novina již ohl ášena, 

smutná zpráva donesena 

o zesnutí panny libé, 

krasavice zahynutí. 


velmi proto kormoutil se, 

večery i jitra plakal, 

zvláště v noci hořekoval, ' 

ana děva zahynula, 

10. krasavice utonula 

v bezdně pod vlnami moře, 

ve propastné lilubcčiuě.

71 

Vzdychaje a naříkaje, 

v srdci maje plno stínu 

ku sinému došel moři, 

promluvil a tak se ozval: 

••Untamo, své sny mi vyjev, 

pane nade sny, mně pověz, 

kudy cesta do Ahtoly, 

20. v sídlo panen Vellarniných ~" 

Untamo se ozval ze sna, 

ze dřímoty na dně moře: 

"Ahtola, řtš boha vody, 

Vellamy též, choti jeho, 

za kyprou je ostrožinou, 

za ostrůvkem lučinatýrn, 

pud vlnami hlubokými, 

v černém kalu na dně moře." 

"Tamtě Ahtovo je sídlo, 

30. obydlí dcer Vellaminých 

ve světni čce maloulinké, 

ve komůrce uzoulinké, 

v boku žuly kropenaté, 

ve podpaží hrubé skály." 

Mocný moudrý Vainarnůinen 

na výtoni člun si vybral, 

udice své 'prohlížel si, 

pozoroval jejich šňury, 

jednu z udic v brašnu schoval, 

40. silná byla, ze železa; 

zarejdoval, zavesloval, 

ku ostrůvku dovesloval,

na kraj kypré ostr ožiny, 

na ostrůvek lučinatý. 

Posadil se ryby lovit, 

na udici ryby chytat, 

lapati je do keseru, 

železný hák v moře spustil) 

ryby chytal, ryby lovil) 

50. měděný prut prohýbal se, 

stříbrný vlas mihotal se, 

zlatý provaz zachvíval se. 

Nékolik dní uplynulo, 

něco jiter pominulo, 

ryba vzala na udici, 

do háku se pstroužek zakous, 

rybák rybu rychle vypjal, 

náznak na dno loďky vložil 

Prohlížel ji, obracel ji, 

GO. těmi slovy zahovořil : 

"Ryba je to věru divná, 

ryba vzácná, nevídaná: 

hladšíť ona sledisleda, 

lososa je skvrnatější, 

štíhlé štiky podlouhlejší, 

na jikráče chudoploutvá, 

na mli káče tuze vzáená, 

na panenku málo šperků, 

bezpásá, jak vodní vila, 

70. bezuchá jest jako slípka; 

celý je to morský 10;;08, 

aneb okoun morských hlubin."

Nůž měl v pasu Vainamoinen, 

v nožně mu tkvěl stříbrohlavý, 

od boku si nůž ten vyňal, 

z nožny vytáh stříbrohla vý, 

chtěje rybu oškrábati, 

na kusy ji rozřezati, 

by mu byla ku snídaní, 

8U. ku snídaní, ku desáté, 

ku desáté, ku obědu, 

ku večeři velmi hojné. 

Jižjiž tesák napřahoval, 

jižjiž rybu rozparoval, 

uklouzl mu v moře losos, 

vzmrštila se ryba pestrá, 

ze dna loďky rudopruhé, 

z nitra člunu Vainamoina. 

Z vln se hlava vydobyla, 

90. paže pravá vyhrouzila 

při zadutí vánku pátém, 

zakroužení vody šestém; 

ruku pravou vynořila, 

nohu levou objevila 

na hřebetě vlny sedmé, 

na čeřenu na devátém. 

Tato slova promluvila, 

ozvala se touto řečí : 

"Oj ty starý Vainamoine, 

100. neprišla já ·losos k tobě, 

bych se dala rozpárati, 

vyvrhnouti, rozsekati,

74 

tobě byla ku snídaní, 

ku sntdaní, ku desáté, 

ku desáté, ku obědu, 

ku večeři velmi hojné." 

Rekl starý Vainarnoinen : 

"Co jsi. tedy u mne chtěla?" 

"Pl'jšla jsem, bych jako slípka 

IlO. hopkala ti po rameni, 

po tvém boku sedávala, 

na klíně se houpávala, 

lože tobě prostírala, 

podhlavnice ustýlala, 

sedničku ti zametala, 

podlahu tidrhávala, 

v jizbě oheň zažehala, 

plamen v krbu rozdouvala, 

chleba pecny peká vala, 

120. marcipány místvala, 

konve piva nosívala, 

krmě chutné podávala." 

:Ne]semtě já morský losos, 

nejsem okoun morské tůně, 

jsem však mladá, útlá děva, 

krásná sestra Joukahaína, 

o niž stál jsi po věk celý, 

celý život sobě žádal." 

·"Oh ty starče Vainarnoín«; 

130. maloduchý, pošetilý, 

jenžto lapit nerozuměl

75 

Vellaminu pannu vodní, 

dceru morské hlubočiny." 

Zasmušiv se hlavu schýlil, 

takto pravil Vainamcinen : 

"Oj ty sestro Joukahaina, 

vrať, o vrať se opět ke mně!" 

Nikdy se již nevrátila, 

nikdy více co svět světem, 

140. spustila se, polopila, 

pod hladinu ponořila 

v nitro žuly kropenaté, 

do skuliny jatrobarvé .. 

Mocný moudrý Vatnamoin en 

uvažoval, rozvažoval," 

co mu zděti, udělati; 

vlekl síti z tenkých nití, 

křížem krážem po všem vodstvu, 

po chobotech, přes choboty, 

ieo po hlubinách dřímajících, 

po lososích výmolinách, _ 

po vainolských vodních spoustách, 

po mělčinách Kalevaly, 

po bezedných černých tůních, 

po vší širé morské pláni, 

po joukolských vodách říčných, 

lapských břehách zátočnatých. 

Ryb nalovil všelijakých, 

schytal rybu, kde jen jakou, 

160. ryby jenom neulovil,

76 

kterou stále v mysli nosil, 

Vellaminu vo dní pannu, 

dceru morské hlubočiny. 

Mocný, moudrý Vainarnoinen 

zarmoutil se, hlavu sChýlil,' 

beranici v čelo vtlačil, 

sám děl sobě tato slova: 

,,0 mne blázna bláznivého, 

pošetilce zpozdilého! 

170. Míval jsem já vtip a rozum, 

velkým věhlasem já slynul, 

velké bylo ve mně srdce, 

bývávalo, bý vávalo, 

ale času nynějšího, 

v dobách těchto přeneblahých, 

v pokolení pokaženém, 

všechen věhlas vytratil se, 

všechen rozum rozptýlil se, 

vtip si jiní osvojili!" 

iso. "Po které jsem stále toužil, 

kterou sobě za choť žádal, 

Vellaminu vodní vílu, 

nejmladší dceř Paní vody, 

již mít chtěl jsem žití družkou, 

manželkou a hospodyní, 

již jsem chytil na udici 

a ji .vložil na dno člunu, 

neuměl jsem podržeti, 

ani domů dopraviti, 

190. pustil jsem' ji nazpět do vln, 

do propastné hlubočiny!"

77 

Na cestu Se vydal zpětnou, 

zvolna kráčel naříkaje, 

vzdychaje se domu loudal, 

hovořil si tato slova: 

"Kukačka 

žežhulka 

mi kukávala, 

mi zpívávala 

za jitra i za večera, 

rovněž času poledního; 

200. co že hlas jí pokazilo, 

lahodu mu pokalilo ~ 

Hoře hlas jí pokazilo, 

lahodu mu pokalilo; 

proto ptáka neslýchati, 

proto ani při západu, 

ani večer, ani z rána 

útěchy mi nepodává." 

"Aniž nyní vím si rady 

co mi zděti, udělati, 

210. kým se směrem ubírati, 

kterou cestou putovati; 

kéž by moj e mati žila, 

roditelka mnohomocná, 

ona by mi radu dala, 

kterak zůstat nezlomeným, 

hrozným hořem nezdrceným, 

žalným žalem nezkrušeným 

v tomto čase přeneblahém, 

v zármutku tak převelikém !" 

220. Máti v hrobě zbudila se, 

zpod vln morských ozvala se: 

"J eště žije máti tvoje,

78 

střeže tebe roditelka, 

ona tobě radu poví, 

jak ti zůstat nezlomeným, 

hrozným hořem nezdrceným, 

žalným žalem nezkrušeným 

v tomto čase přenehlahém, 

v zármutku tak převeli kém : 

230. na Sever své kroky obrať, 

panny jsou tam okrouhlejší, 

děvy dvakrát spanilejší, 

pětkrát, šestkrát urostlejší, 

než Joukoly nezdárnice, 

nežli lapské nicponice." 

"Tamo pojmi, synu milý, 

seveřanku nejkrásnější, 

které něha z oka zárí, 

krasa vici zrůstern, tvárí, 

240. která jako člunek lítá 

a jest jako rybka hbitá."

.._._.-._._._._.- 

~I// 

,.::~ 

"1"""","I""",,"I"""u,,Hi""ll"lu""I"u"",,,"II,u"III1I1'""'b""""'"'"""'''"''""''I"'''"I'''"I"II!lII"I""I""""I"""I"II"",,,"II"I",J 

111'.1'11".'., ... '1111'.11111''', ...,''1111.11111''' .....,11111+tllll""""'IIII'.IIIIIl""""III{I+IIIII""'·'"'IIII+IIIII"""""lIll+lllil""""'I'1 -c- ( ~ 

111'.111""-'"'''111 ' .'1111''''''''''1111.'111''''''''''1111.'111''''''',"FlIII.'11111 ..... "IIII1'.IIIIII· ..··,,"IIII.'lil"' ..··"'ITI!I.'11111""""11 -: .• --~ 

liiIi"ill,'II"I""I""IIIIIII"""'""IiHIII"I""""IHI'III""","hiillii,:,:"'"111,,"11"',,""111,,"11'11"1,""11""""""1'1111,1""""'""""1""""'11"'11,'I~" 

Runa šestá. 

Obsah : Joukahainen nenávidí Váinarnoina a .'ihá naň na cestě 

do Pobjoly; vv. 1·-78. UZŤ'Í ho, an I'ekou se hrud i nu koni 

jeda a střuh po něm, avšak trefí pouze koně jeho; vv. 79-182 

Vainarnňinen spadne do vody; bouře ho žene na Biré moře a 

Joukahuincn plesádornnÍvaje se, že Vainamoinen písní svých 

nikdy více pěti nehude; VV. 183-:;!i:H. 


na cestu se nyní strojil 

do sichravé země pusté, 

do Pohjoly zasmušilé. 

Plaváka si vzal jak stéblo, 

hnědáka jak hrachovina, 

zauzdil mu zlatou hubku, 

stříbrný dal jemu oblav, 

na hřbet koni vyhoupl SE', 

10. počal jeti, ujížděti, 

uháněli, palovati, 

překotným se 'tryskem hnáti 

na plaváku jako stéblo, 

hnčdaku jak hrachovina,

80 

Po vainolskych cválal nivách, 

po písčinách Kalevaly, 

cesta mizí, komoň skokem, 

domova již nezřít okem; 

na hladinu dojel morskou, 

20. na planinu dIouhopustou, 

kůň si nohy neomokřil, 

kopytem se nezabořil. 

J oukahainen, Lapčík mladý, 

vyzáblý a holobradý, 

ode dávna záští choval, 

pln byl prudké nenávisti 

k Vainamčinu runopěvci, 

k proslulému čaropěvci. 

Luk ohnivý uchystal si, 

30. lučiště si vyozdobil, 

ze železa si je zrobil, 

po zadu je mědí oblil, 

ryzím zlatem vyšperkoval, 

ani stříbra nelitoval. 

Tetivu však odkud vzíti, 

kde si strunu opatřiti ~ 

Ze střev losa Hiisiova, 

šlach jelena zlobohova. 

Lučiště již zhotoveno, 

40. připraveno, ozdobeno, 

milo na ně pohlednouti, 

cenu nclze odhadnouti:

:::;:::==" - 

81 

kůň mu na hřbet postavil se, 

po oblouku hříbé křepčí, 

ovečka si v žlábku hoví, 

do vrubu se zajíc choulí. 

Hromadu si šípů sdélal, 

kupu šípů trojpematých, 

stvoly z dřeva dubového, 

50. hroty z dřeva smolového ; 

jak šíp který dohotovil, 

přidělal mu ihned péra, 

pera z peří lastovčina, 

ze vřetennych vrabce křídel. 

Zakalil pak svoje šípy, 

zakalil je, omočil je 

v černé hada žíravině, 

ve sykotné krvi zmije. 

Šípy byly upraveny, 

so. ku napjetí připraveny, 

čekal jen, by syn mu hluhin, 

Vainamčinen, v ránu prišel, 

čekal večer, čekal ráno, 

rovněž času poledního. 

Dlouho čeká Vainamoina, 

dlouho čeká, neumdlévá, 

čihá dívaje se z okna, 

ve stodole po něm pase, 

na úvoze naslouchává, 

70. širé lány prohledává,

82 

na rameně šípy v toule, 

do podpaží luk si choule. 

Číhat chodil ještě dále, 

v stranu dvora sousedního, 

na cíp mysu ohnivého, 

do ohnivé zátočiny, 

k ohnivému vodopádu, 

k víru proudu posvátného. 

Několik dní uplynulo, 

. 80. něco jiter pominulo, 

zvrátil zraky ku západu, 

ztočil hlavu na poledne, 

zbádal cosi černavého, 

cosi v moři modravého: 

"Je to oblak na východě, 

nebo slunce ranní záhřesk i" 

Nebyl oblak na východě, 

ani slunce ranní zábřesk, 

byl to moudrý Vainamoinen, 

90, věkověčný runopěvec, 

putující do Pohjoly, 

do mrákotné Pimentoly, 

plavák jeho jako stéblo, 

hnědák jako hrachovina. 

A tu mladý J oukahainen, 

holobradý chlapec lapský, 

po ohnivém luku sáhl, 

na tetivu střel u vložil,

83 

chtěie skolit Vainamčina, 

100. zavražditi syna' hlubin. 

Matka se ho otázala, 

roditelka vyzvídala: 

"Na koho jsi luk si sdělal, 

železem jej opancéřil i" 

Načež mladý Joukabainen 

odpověděv takto pravil : 

"Luk já sobě proto zrobil, 

železem jej opancéřil, 

abych skolil Vainamoina, 

110. zhubil syna hlubin morských ; 

střelím starce Vainamoina, 

prostřelím já runopěvci 

pověčnému srdce, játra, 

prostřelím i maso plece." 

Matka syna varovala, 

zrazovala, zbraňovala : 

"Nezabíjej Vainamoina, 

nestřel syna Kalevaly, 

120. jef on z rodu výborného, 

jef syn sestry svaka mého." 

"Zastřelíš li Vainamoina, 

zhubíš syna Kalevaly. 

vzduchu radost uloupil jsi, 

zemi zpěvu pozbavil jsi ; 

raděj ať se vzduchem, zemí 

zpěvy jeho rozléhají,

84 

než aby dlel ve Tuonele, 

ve podzemí, ve Manale." 


13U. malinko se pozarnyslil, 

chvilenku se pozastavil; 

jedna ruka na luk sahá, 

jedna sahá, druhá váhá, 

od tetivy prsty bolí. 

Posléz ale rozhodl se, 

ozval se a takto pravil: 

"Nuže, ať si na vždy zajde 

všechen vzduchu ples a radost, 

ať si není žádných zpěvů, . 

14U. nelituji, střelu pustim !" 

Luk ohnivý prudce chopil, 

oruží si oměděné 

opřel o koleno levé, 

když byl pravým na zem klesl, 

z toulu sobě střelu vyňal,' 

šipku dobrou trojpernatou, 

šipku vzal si" nejrovnější 

se šipištčrn nejpěknějším, 

položil ji na samoslříl, 

150. přičinil ji ku tetivě. 

Luk ohnivý k líci pozdvih,' 

pritiskl jej ku rameni, 

namířil jej k zastřeleni 

Vain~lmoina zahubení,

85 

sám děl sobě lato slova: 

"Udeř nyní, hrote břízy, 

dobře tref, o smolná třísko, 

dobře spusť,o struno luku! . 

Vysoko li ruka míří, 

160. zalétni, o šípe, dolů; 

míří li však ruka nízko, 

povzlétni, o střelo, vzhůru!" 

SpušEadla se prstem dotkl, 

šipku prvou z luku pustil, 

ta však jemu nad hlavami 

vysoko se k nebi vznesla, 

vrazila se do oblaků, 

do běhutých vnikla mraků. 

17U. Nedbal toho, znova střelil, 

šipku druhou z luku pustil: 

střela letí tuze nízko, 

letí dolů k zemi matce; 

hřbet písečný rozštěpil jí, 

mněla již, že umřít musí. 

Třetí šipku rovně pustil; 

rovně letí šipka třetí J 

na modrého letí losa, 

na němž sedí Vainamčineu, 

na plnváka jako stéblo, 

180 hnědáka jak hrachovina.; 

projela mu tučnou šijí, 

prorazila levé plecí. 

Spadnuv moudrý Vainamoinen, 

počal prstem vlny krotit,

ukou zvracet vodní valy, 

dlaní dělit morskou pěnu, 

modrého se pustiv losa, 

hnědouše jak hrachovina. 

Pozdvihla se prudká bouře, 

190. počalo se moře válet, 

vlna vzala Vainamoina, 

od země jej odnášela 

plání morskou bohopustou, 

nepřehledným mořem širým. 

Tu se mladý Joukahainen 

zaholedbal řečí chlubnou: 

"Nikdy, starče Váinamoine, 

nikdy více neuvidíš, 

co svět státi bude světem, 

:200. dokud luna svítit bude, 

Vainoly, své domoviny, 

vřesovisek Kalevaly!" 

"Plovej nyní po šest roků, 

sedm roků vlny stíhej,' 

hrab se nyní osm roků 

planinarni, rovinami 

morské vody valovité, 

smrkem plovej po šest roků, 

jedlí plovej sedm roku, 

':110. parezem pluj osm roků!" 

Radosten se domů vrátil, 

žalostně se ptala matka:

87 

»Skolil li jsi 

Vainamčina, 

zastřelil li Kalevovce ř- 


odpověděv takto praviL: 

"Zastřelil jsem Vaínamoíua, 

zahubil jsem Kalevovce, 

vlny ho teď pohánějí, 

9~O. morské valy ponášejí; 

v rozpěněném u víz víru, 

morských valů vlnobití, 

krotil starec bujný příboj, 

- dlaní vlny rozděloval, 

přemetal se s boku na bok, 

načež naznak položil se, 

by ho moře samo neslo, 

vlnobití kolébalo." 

Načež máti ozvala se: 

~30. »Zlo jsi spáchal, nešřastníče, 

že jsi ubil Vainamoina, 

- že jsi zhubil Kalevovce, 

bohatýra Savantoly, 

šperk a zdobu Kalevaly !"

Runa sedmá. 

Ohsah : Viiiniimi:iinen nemálo dní plo ve 8irS"m motem; orel jej 

nalezne a z vděčnosti za to, že Vaínamoinen pí-i klučení pralesa 

hřizu nedotknutu zůslavil, vezme ho na záda a nese' na břeh 

Pohjoly, kde Paní nad PohJolou laskavě' ho do domu přijme 

a uvílú ; v v, 1-274. - Vainnničinu stýská se po domově. ale 

Paní nad Pohjolou žádá, aby "prve skul Sampo, a slibuje mu 

svou dceru za manželku i VV. 27:)-3~2. - Vainůmoincn slibuje, 

až se vrátí, že jí pošle Ilmarma, jenž za něj Sampo skuje , a od 

Pilní nad Pohjolou obdrží saně i koně, aby se mohl vrátiti .lomů : 

vv. 323-3fj8. 


ploval morskou hlubočinou 

jako štíhlé jedle chvojí, 

jako suché sosny klestí, 

pořád ploval šest dnů letních, 

šest dnů celkem a šest nocí, 

před ním spousta čerstvé vody, 

nad ním jasná nebes klenba. 

Ploval ještě po dvě noci, 

10. dva dni ploval velmi trudné; 

Z:1 deváté noci posléz, 

když den osmý byl už minul,

veliká ho jala úzkosť, 

údy jeho zdřevěněly, 

'nohy prst už nehtu neměl, 

prstu ruky článek scházel. ' 


v tato slova zahovořil: ' 

"0 mne muže nešťastného, 

20, nehodami zlomeného! 

° že domov opustil jsem, 

domovinu -ostavil jsem, 

abych věčně, dnem i nocí, 

pod širým se toulal nebem; 

bouří mrskán, vichrem zmítán, 

proudem puzen semo tamo 

nepřehlednou morskou plání, 

vodní spoustou bohopustou ; 

již mé údy svírá zima, 

so, již mne strach a úzkost jírrrá, 

všecek vězím v slané vodě, 

příboj mnou si pozahrává!" 

;Aniž nyní vím si rady, 

co mi zděti, udělati 

v této době přeneblahé, 

kdy se tratí ženská lůna: 

z větru li si srub mám sroubit, 

z vody chatu vytesati ~" 

"z, povětří bych srub si sroubil, 

40, větrné jsou vratké sloupy; 

z vody bych si chatu stesal, 

vlna mi ji odeplaví."

,---- 

I 

!l0 

Letí ptáče z lapské země, 

od východu orel letí; 

největším on není z velkých, 

nejmenším on není z malých, 

jedno křídlo kosmo k vodám, 

druhé vzhůru k nebi trčí, 

po hladině OC3S vleče, 

50, v skalně debře zoban vráží. 

Poletoval, přeletoval, 

rozhlížel se, ohlížel se: 

starého zN Vainamčina, 

na siných jej vidí vlnách: 

"Proč, o muži, v moři vězíš, 

v~ průzračném proudu prudkém?" 


slovo děl a odpověděl: 

"Proto já muž v moři vězím, 

60. plovu proudy průzračnými: 

pro pannu já Pohjolanku 

vyšel sobě, Pimentolku." 

"Ujížděl jsem, uháněl jsem 

po zemi i širém moři ; 

několik dní uplynulo, 

něco jiter pominulo, 

k luotolské jsem dojel bubě, 

ku joukolským vodám říčnýrn, 

pode mnou tu kornoň střelen, 

70, ač mllesU'elit obmýšleno!"

91 

"A tu já se do vln skotil, 

prstem ruky vlny krotil, 

větry mnou si pohrávaly, 

vodní valy dále hnaly." 

"Zavál vítr od západu, 

vichr náhlý od východu, 

odnesl mne ode břehu, 

zanesl mne v dálnou dáli; 

mnoho dní jsem, mnoho nocí 

RO. v trudné bloudil nejistotě 

po těch pustých, proudných vodách, 

po planinách širodálných ; 

nelze mi se domysliti, 

dobádati, dovtípiti, 

jakou přece smrtí sejdu, 

kterou smrtí dříve zhynu: 

zda hlad spíše umoří mne, 

či tůň morská pohltí mne." 

Orel dí, pták povětrný: 

90. "Nikterak se tuze nermuť, 

ale sedni na má záda, 

vyšiň se mi na kobylku, 

vynesu já. tebe z moře, 

donesu tě kam ti libo; 

dobře dosud pamatuji, 

vzpomínám si doby lepší, 

Kalevův když háj jsi mýtil, 

osmolský jsi klučil prales, 

ponechal jsi břízu růsti, 

100. ztepilý strom nechal státi, 

by pták na něm odpočinout, 

já sám na něm sednout mohl."

L 

92 

Tedy moudrý Vainamčinen 

vymrštil se na orlíka, 

muž on z moře vybavil se, 

bohatýr on z vln se pozdvih, 

narovnal se na peruti, 

na trtáči orlíkově. 

Orel, ptáče povětrné, 

110. nesl starce Vainamoina, 

po cestách s ním letěl větrů, 

po pěšinách seveříka 

v dálné kraje severové, 

do soumračné Sarioly; 

tamo nechal Vainamoina, 

sám se vznesl do povětn. 

Plakat počal Vaínarnoinen, 

počal plakat, hořekovat 

na neznámém břehu morskérn, 

iso. neznámého mysu cípu; 

na stokrát byl v boku zraněn, 

na tisíckrát bouři zmrskán, 

vous měl zpustlý, vyškubány, 

a vlas břidký, rozcuchaný. 

Plakal po dvě, po tři noci, 

po tolik dní právě plakal, 

aniž věděl, kudy jíti, 

kterou cestu vyvoliti, 

aby domu na vrátil se, 

130. v zemi došel povědomou, 

do domova, do rodiny, 

do otčiny, dědoviny.

93 

Pěkná panna Pobjolanka, 

bčlollcí, beloplecí 

se sluncem se umluvila, ; 

za svědka si' měsíc vzala, 

stejnou dobu že se vzbudí, 

zároveň s ním s lůžka vstane; 

sama dříve procitnula, 

140. dříve slunce, dříve lunv, 

ještě kohout nekokrhal, 

syn slepičí nezazpíval. 

Pět roun prve ostříhala, 

šesti ovcím roucha sňala, 

vlnu sobě rozdělila 

na šaty a na loktuši, 

prve nežli slunce vstalo, 

sluncepán se s lůžka pozd vih. 

Lavice i stoly, dlahy, 

1:)0, vydrhla i vysmýčila, 

a to střápern dlouhoprutyrn, 

to věníkem lupenatým; 

smetí smetla do smetníku, 

do sudníku měděného, 

vynesla' je po nádvoří, 

pf-es nádvoří na záhumní, 

na pole až nejkrajnější, 

kde je branka nejdolejší; 

na sudník se postavila, 

lGO. točila se, naslouchala: 

od moře pláč uslyšela, 

nářek S' oné strany proudu. 

I

94 

Honem zpátky pospíšil a, 

do jizby se veřítíla, 

přikvapila, vekročila, 

vyřídila, hovořila: 

"Od moře pláč slyšela jsem, 

nářek s oné strany proudu." 

Louhi, Paní nad Pohjolou, 

170. baba stará, kolozubá, 

přeletěla přes nádvoří, 

provila se úzkou brankou, 

pilně uchem naslouchala, 

ozvala se,' promluvila; 

"Není lkaní dětské lkaní, 

ani ženské naříkání, 

muž to pláče vousoústý, 

bohatýr to hřivobradý." 

Na vodu člun odrazila, 

180. v příboj člunek trojprkenný, 

sama vesla chopila se, 

veslovala, rejdovala, 

pospíchala k Vainamčinu, 

bohatýru plačícímu. 

Vskutku plakal Váinamoinen, 

hořekoval přítel hlubin, 

věze v bahně ve vrboví, 

ve rokytí, ve střemchoví; 

zuby jektal, bradou třásl, 

190. ale úst svých neotvíral. 

Prala Paní nad Pohjolou, 

promluvila, proslovila:

95 

,,0 ty starý pošetilče, 

jenžto přišel v cizí zemi!" 


hlavu zdvihl zmalátnělou, 

zahovořil, takto pravil : 

"Tolik toho vím já také, 

že jsem přišel v zemi cizí, 

~uu. ve kraj pranic povědomý; 

ve vlasti já více býval, 

v áženější, vznešenější." 


ozvala se v tato slova: 

"Ráda bych se dověděla, 

ptáti se li dovoleno, 

který jsi ty z bohatýru, . 

který jsi ty z mužů slavných i- 

Mocný moudrý Vaínamoínen 

~IO. odbovořil, odpověděl: 

.Býval jsem já slavný. býval, 

drahně dloubou dobu slynul 

svými zpěvy potěšnými, 

jež se mile rozléhaly, 

po vainolskych nivách, luzích, 

po písčinách Kalevaly; 

nyní tak jsem zbědovaný, 

že sám sebe nepoznávám." 


~20. slovo děla, povčděla :

----~-~.-~---".," ... _ .. _ .._ ....__ .._-_._- 

96 

"z bahniska se vybav, muži, 

pred tebou je cesta nová ; 

útrapy své již mi vyprav, 

zkušenosti hořké oznam!" 

Z pláče muže vymanila, 

z naříkání vyprostila. 

do člunu jej dopravila, 

do kocáhky posadila, 

sama chopila. se vesla, 

220. veslovala, rejdovala 

zpátky domu do Pohjoly, 

uvedla ho ve své jizby. 

Nakrrnila hladového, 

usušila promoklého, 

týden údy potírala, 

zahřívala, lékovala, 

ze byl opět mužem zdravým, 

nejlepším všech bohatýrů: 

načež se ho otázala, 

240. ozvala se v tato slova: 

"Čemus plakal, Vainamoine, 

bědoval, U vantolaine, 

na tom místě opuštěném, 

na pobřeží našem rnorském t" 

Mocný moudrý Vainarnoinen 


"Pdčina mi byla pláče, 

běda byla k bědování, 

Dlouho jsem já mořem ploval, 

250. vlny rukou rozděloval

97 

na hladinách, na planinách 

těchto vodstev širodálných." 

"Po věk všechen budu plakat, 

celý život hořekovat, 

že jsem odplul z domoviny, 

ostavil kraj povědomý, 

k těmto přišel branám cizím, 

ku práhům nic povědomým; 

zde strom každý poraňuje, . 

:!GU. každá větev blavu tepe, 

každá bříza překáží mi, 

každá olše metlou šlehá, 

jediný můj známý - vítr, 

povědomo mi jen slunce 

v zemích těchto cizokrajných, 

v krajích těchto cizozemských." 

Prála Paní nad Pobjolou, 

ozvala se, promluvila: 

.Přestaň plakat, Vainěrnoine, 

:!íO. bědovat, Uvantolaine, 

jestiť dobře tady býti, 

radostně a krásně žíti, 

lososiny pojídati, 

vepřoviny požívati." 

Načež moudrý Vainamoinen 

slovo děl a propovědel : 

"Nesvědčí mi krrně cizív 

cizině, byť sebe lepší; 

muž je lepší ve své vlasti, 

:l80. váženější v domovině.

Jurnalo. o vyšní bože, 

dej mi, tvůrče milostivý" 

vrátiti se do otčiny, 

do dřívější domoviny! 

Ve vlasti líp vodu píti 

ze šlépěje pod opánkern, 

než v cizině medovinu 

z ryzozlaté srkat číše." 

Prála Paní nad Pohjolou, 

2QO. slovo děla, pověděla: 

"Co mi bude, dopravím li 

do dřívější tebe vlasti, 

na pomezí vlastních polí, 

do domácí teplé lázně~" 

Řekl starý" Vainamčinen : 

"Sama rci, co tobě dáti 

za dopravu v domovinu, 

na pomezí vlastních polí, 

kde má kuká kukulenka, 

300. kde mé vlastní pěje ptáče ~ 

Dost li zlata beranice, 

stříbra klobouk vrchovalý š" 

Prála Paní nad Pobjolou, 

slovo děla, pověděla: 

"Oj ty moudrý Váinamoine, 

vědče vědmý věkověčný, 

nebazím já po tvém zlatě, 

nežádám si tvého stříbra; 

zlato květ, jenž děti těší, 

310. stříbro šperk, jenž koním sluší;

99 

umíš li však Sampo skouti, 

pestré víko utepati 

z konce brku labutího, 

z mléka krávy jalovice, 

ze zrnečka ječmenného, 

z vlákna vlny bahničiny, 

potom ti dám svoji dceru, 

pannu ti dám za odměnu, 

dopravím tě v zemi vlastní, 

320. kde tvé vlastní ptáče pěje, 

vlastní kuká kukulenka 

na pomezí poli vlastních." 

Mocný moudrý Váinamoinen 

odpověděv takto pravil: 

"Neumím já Sampo skouti, 

víko pestře vypestřiti ; 

jen mne doprav do otčiny, 

pošlu kujce Ilmarina 

a on tobě Sampo skuje, 

aao. utepe ti pestré víko, 

pannu tvoji obveselí, 

na troubu jí troubit bude." 

"Jeť on kovář nad kováře, 

jef on mistr nade mistry, 

ontě ukul báni nebes, 

onf utepal vzduchu klenbu, 

rány kladiv neslyšeti, 

stopy kleští neviděti." 


340. slovo děla, pověděla:

100 

"Totnu fen svou dceru oddám, 

tomu zaslíhtrn své dítě, 

kdo mi sumí Sampo skouti, 

víko pestře vypestřiti 

z konce pera labutího, 

z mléka krávy jalovice, 

ze zrnečka ječmenného, 

z bahničina chmerovlasu." 

Plaváka mu ostrojila, 

350. zapřáhla mu koně v saně, 

jala starce Vainamoina, 

do saní ho posadila, 

slovo jemu promluvila, 

v tento rozum hovořila: 

"Hlavy svojí nepozdvíhej, 

šije svojí nevypínej, 

dokud se kůň neuonda, 

nebo večer nenadejde ; 

pozdvihneš li svojí' hlavy, 

360. vysoko li šiji vypneš, 

jistě tebe slota stihne, 

nehoda tě jistá potká." 

Načež starý Vainamoinen 

pošleh oře, aby běžel, 

by mu plavá hříva vlála, 

překotnou jel domů jízdou 

ze severních krajů chmurných, 

ze soumračné Sarioly.

~i';';";";;';';;';";';:;~11 

I II' .111I1111.m,tI'1+"iínUH+1l1111!I+UI((I1 

+U!llIII+UlIIm+lllIllIl+nlUlIl+1111U".lllllíil+IIIII1I,.mmn.111l_1I11+IIuf!J'+'ll1lm.UIIIIII.'" 

@)~~~(!j. 

"0W 

Runa osmá. 

Obsah: Cestou Vainamoinen UzÍ'Í strojnou Pannu Pohjolanku 

a nabízi jí svou ruku; vv. 1-30. - Pauna posléz privoluje, vystaví 

li ji loďku z třísek vřetena a vpraví li ji na vodu, aniž I,y 

se dotkla proudu; vv. 51-13'2. -- Vainarnčincn dá se do práce, 

ale tne se do kolena a nenmi krev zastavili; VV. 133-204·. - 

Jde hledat muže vědmého a nalezne starce, který se chva slá, 

že krev uzavře ; vv. 2U5-282. 

Pěkná Panna Pohjolanka, 

chlouba země, zdoba moře, 

na oblouku vzdušném sedle 

na klenbě se duhy skvěla. 

Paprskové roucho měla, 

zářivé a sněhobílé, 

tkala roušku zlatohávou, 

skvoucím stříbrem protkávala, 

člunek měla celý zlatý, 

10. nítěnici ryzí stříbro. 

Vesele si člunek lítá, 

cívka v rukou jen se kmitá, 

rychle houpají se pažby 

i stříbrná nítěnice, 

7*

1 O:'! 

jmnz panna roušku tkala, 

ryzím stříbrem protkávala. 


překotným jel právě pádem 

ze severních krajů chmurných, 

20. ze soumračné Sarioly ; 

cesty valně neurazil, 

kratinkou jen drábu projel, 

uslyšel, jak člunek skáče 

v povětří mu nad hlavami. 

Zdvihá hlavu, zdvihá oči, 

k výši nebe zraky točí: 

vzdušný oblouk na obloze, 

na oblouku krásná panna 

zlatohávou roušku robí, 

30. protkává ji, stříbrem zdobí. 

Mocný moudrý Vaínamoinen 

koně v běhu pozastavil, 

počal k panně promlouvati, 

těmi slovy vyzývati: 

"Sstup, o panno, na mé saně, 

tu se posaď na mé straně!" 

krásná panna odvětila, 

optala se, otázala : 

"Proč pak bych to učinila, 

ro. do tvých saní sestoupila i" 

Mocný moudrý Varnamčinen 

v tato slova odhovořil:

103 

"Proto sestoupit máš v saně, 

posadit se po mé straně, 

bysi medný chléb mi pekla, 

vařila mi pěnné pivo, 

při stole mi zpívá vala, 

z okénka se vykládala 

ve Vainole rozložité, 

50. na dvořích tam Kalevaly." 

Avšak panna Vainamóinu 

od větila v tato slova: 

"Květnou nivou šla jsem včera, 

Z!l soumraku, za večera, 

slunéčko již dávno zašlo. 

Stoupala jsem po pazítu, 

ptáčat pění poslouchala, 

a drozd jeden píseň vedl, 

pělo ptáče, co to panna, 

HO. zpívalo, co žena vdaná." 

"Já se k ptáku obrátila" 

ozvala se, oslovila: 

""Můj ty dobrý drobný drozde, 

pej, by ucho uslyšelo, 

komu lépe žíti v světě, 

hodněji a váženěji : 

čili děvě podle otce, 

čili choti podle chotě ~"" 

"Drozd dal dobré naučení, 

70. dělo jeho šveholent : 

,,~Letní den je teplý, jasný, 

přec ne jako děvojenství;

104, 

studená je ocel v mrazu, 

radost ženy studenější; 

panna při otcovském krbu 

jahoda je v kypré půdě, 

ale při muži ach! žena, 

jako čubka na řetěze. 

Chám ovi se milost činí, 

so, nikdy, nikdy vdané ženě!"" 


pověděl a pravil panně: 

"Pošetilé ptačí pění, 

zpozdily je drozdi štěbot; 

děva doma - věčné dítě, 

jenom žena slušně ctěna; 

pojď, o panno, na mé saně, 

tu se posaď po mé straně, 

ueisemt já muž ledajaký, 

90. nejzadnější z bohatýrů!" 

Ale děva chytrá byla, 

promluvila, odvětila: 

"Ráda tebe mužem uznám, 

bohatýra v tobě poctím, 

rozpoltíš li žíni ve dvé 

a 10 nožem bez želízka, 

vejce li mi v uzel svážeš, 

aby uzel viden nebyl." 


100. žíni vzal a rozpoltil ji, 

a to nožem bez želízka, 

to tupakem beze špice,

vejce vzal a v uzel zadrh, ' 

aniž uzlu uznamenat; 

obrátil se znova k panně, 

aby v jeho sešla saně. 

Chytře panna promluvila: 

"Potom k tobě posadím se, 

s kamene li kůru sloupneš, 

IlO, ukováš li z ledu tyčku,' '" 

zblo se nesmí odštěpiti, .: 

ani prášek odskočiti." 

Mocný moudrý Vainamoiuen 

v rozpacích se neocitl: 

oloupal on kámen s kůry, 

z ledu pevnou skovaltyčku, ' 

ani mrva neodlétla, 

ani prášek' neodskočil. 

I zval děvu na své saně, 

120, aby sedla k jeho státně. 

Ale děva chytrá byla, 

ozvala se, odvětila: 

"Tomu jen se mladá oddám, 

kdo mi loďku vybuduje 

ze štěpinek cívky mojí, 

z drtí střenky mého nože,' 

na proudné v ní vody vpluje, 

do příboje zavesluje, ' 

aniž by ji nohou strčil, 

130, aniž dlaní dotekl se, 

aby paže nenapřáhl, 

ramenem-ji éneodláhl."

10ti 


odpověděv panně pravil: 

"Nikdo nikde v širém světě, 

nikdo nikde pod oblohou 

neumí tak lodi stavět, 

jako já je strojit umím." 

I vzal třísky ze vřetena, 

140. i vzal drobné drtí cívky, 

aby loď z nich vybudoval, 

pevný koráb stofošnový, 

to na hoře ocelové, 

na železné tvrdé skále. 

Tesal jako o závody, 

stavěl s myslí holedbavou; 

tesal den. a tesal druhý, 

třetího dne ještě tesal, ' 

sekyra se nezaťala 

150. ani v skálu, ani v horu. 

Třetího dne zlý duch Hiisi 

toporu se tajně ujal, 

Lempo zrádně ostří vedl, 

s pravého je směru svedl 

a sekyra v horu ťala, 

kladivnice v tvrdou skálu, 

od hory se odrazila, 

ode skály odskočila, 

zaťala se do kolena 

160. nebohého Vainamoiua,

107 

Lempo vehnal ostří v maso, 

Hiisi přeťal žíly nohy, 

prudce proud se krve prýštil, 

valil se a vzhůru stříkal. 

Mocný moudrý Vainamčinen, 

vědmý muž a věčný věštec 

stará slova proslovoval, 

zaříkával, slovoslovil: 

"O topore ostronosý, 

170. o sekyro rovnobritá, 

zažlrej se do těl stromů, 

podetínej pyšné sosny, 

podkacuj si štíhlé jedle, 

podrubávej bílé břízy, 

v maso lidské nezakusuj 

a žil vazeb nepřetínej!" 

Zaklínal a zaříkával, 

průpovědi proslovoval, 

stará slova osvědčená 

180. o počátku všechněch věcí, 

několik jen zapomenul 

velikých slov o železe, 

jimiž uzavřel by ránu, 

rozzevenou zamkl cévu, 

onu ránu po železe, 

dílo modré tlamy vzteklé. 

Potoky již krev se valí, 

hřmotí už jak příval proudu, 

zaplavuje stonky jahod, 

190. vřesovinky vřesovisek.

108 

Nikde kopky nezůstalo, 

aby krev ji nepokryla, 

která kouřem kouřila se, 

která valem valila. se 

z rány v noze Vainaměina, 

bohatýra ubohého. 


lišejníky drápal se skal, 

mechy sbíral na bažinách, 

'200. trávu škubal po lučinácb, 

aby ucpal otvor rány, 

aby zavřel bránu krve; 

ale bolest nezkrocena, 

krev se valí neztišena. 

Úzkosť již ho zmocnila se, 

již ho bolesť porážela; 

mocný moudrý Vainamoinen 

stenaje a naříkaje 

ruče koně ostrojil si, 

210. hnědáka si v saně zapřáh, 

s těží v saně pozdvihl se, 

s těží v korbě usadil se. 

Pobíd oře rukovítkou, 

pošleh bičem operleným, 

koník běží, cesta mizí, 

saně v před a dráha nazpět; 

jel a jel, až ku vsi dojel, 

na trojcestí před osadou. 

Mocný moudrý Vainarnolnen 

2:20. po dolenské dal se cestě,

109 

k dolenskérnu doj el dvoru, 

s náspi jal se dotazovat: 

"Je li pak tu v domě někdo, 

kdo by ránu vídat uměl, 

dílo sekyřino zhojit, 

bohatýra muky zhavit i" 

Chlapec seděl na zápecí, 

s pekelce mu hoše dělo, 

slovo dělo, povědělo: 

2:iO, "Nikoho v tom není domě, 


kdo by muže muky zbavil, 

sekyřino dílo zhojil, 

rozzevenou ránu spojil; 

snad že bydlí v druhém dvoře 

pozeptej se v druhém dvoře !" 


pobíd oře rukovítkou, 

lomoznou jel dále jízdou, 

240. nejel daleko ni dlouho, 

po prostřední dojel cestě, 

k dvoru stihl prostřednímu, 

zastavil se pod okénkem, 

s. náspi jal se dotazovat: 



krvotoky zastaviti, 

proud žil do žil uza vříti ~" 

Pod palandou baba dřepí, 

250. na lavici jazyčitá, 

za odpověď baba dala,

110 

třemi zuby zaklep ala : 

"Nikoho v tom není domě, 


kdo zná původ rudé krve, 

kdo by ztišit uměl bolesť; 

snad že bydlí v druhém dvoře 

pozeptej se v druhém dvoře!" 


!lGO. pobíd oře rukovítkou, 

lomoznou jel dále jízdou, 

nejel daleko ni dlouho, 

po horenské dojel cestě, 

k dvoru stihl horenskému, 

s náspí jal se dotazovat, 

s podestříška otazovat: 



povodeň tu zahraditi) 

~70. krvi cestu zabrániti ~" 

Na přípecku seděl dědek, 

vetchý stařík šedobradka, 

zaskuhral děd na přípecku, 

zaskřehotal šedobradka : 

"Víc už bylo vykonáno, 

překonáno, dokázáno 

Tvůrcovými třemi slovy 

o původu všechněch věcí, 

řeky břehy ohrazeny, 

280, vody jezer omezeny, 

vodopády ukroceny, 

morské huby obradleny, 

okřidlími zapaženy."

A~ 

@ ~- ~ ~~ =@=,-- ---:::o~ 

~ ********~, ******** G 

~ * * * * * * * * *~ * * * * * ** * * 

Runa devátá. 

Obsah: Vainamoinen vypravuje starci původ železa; vv. 1-266. - 

Starec kárá železo a prouáší slova krev tišící; krev se zastaví; 

vv. 267·- tiS. .- Starec dá svému synu udčlati mast, maže a 

váže rúnu ; Vainamoinen se pozdraví a děkuje Jurnulovi za poskytnutou 

pomoc; vv. 419- 5S6. 


s korby slezl bez pomoci, 

pozdvihL se nepozdvižen, 

povztýčil se nepovztýčen, 

sebral síly, dvorem kráčel) 

vstoupil zrovna do sednice. 

Džbán stříbrný nastavili, 

konev zlatou podstavili, 

do ní však se málo vejde, 

10. pojme jen čásť nepatrnou 

krve starce Vainarnoina, 

vycezené z rány nohy. 

Zaskuhrá 

zaskřehoce 

děd na pekelci, 

šedobradka:

11~ 

"Který jsi ty asi z muzu, 

který jsi ty z bohatýrů, 

jenž dáš krve sedm člunů, 

sedm člunúv, osm džberu, 

která z kolena ti proudí 

20. a se valí na podlahu ~ 

Nejedno znám vědné slovo, 

hlavního jen nevzpomínám, 

jaký železa je původ, 

k terak vznikla rzi vá struska." 

Načež starý Vainarnoinen 

odpověděl, propověděl: 

"Sám já železa znám původ, 

vím, jak počala se ocel: 

vzduch je prvá všeho matka, 

3U. voda prvý syn je vzduchu, 

oheň prvý vody bratr, 

železo je bratr druhý." 

"Ukko, tvůrce svrchovaný, 

Jumala, bůh nad oblaky, 

vyloučil ze vzduchu vodu, 

z vody stvořil pevnou zemi, 

železo jen bylo ještě 

nestvořeno, nezrozeno." 

"Ukko, tvůrce nadoblačný, 

40. Jumala mnul sobě dlaně, 

převíjel a třel si ruce, 

na koleně levém svíral; 

a již aj! tři stvořil panny, 

víly tvůrčí, Luonnotary,

113 

by železa matky byly, 

stvořitelky modré tlamy." 

"Kráčejíce vznášely se 

po obrubách vzdušuých oblak, 

prsy měly nabobtnalé, 

-OD. mléko bolelo je v soskách, 

prškou na zem vystřákalo, 

z hojných ňader vyvíralo, 

ronilo se na zem, bahna, 

do vod tiše zkolébaných." 

"Prvá dštila černé mléko - 

nejstarší to byla z panen; 

druhá. bílé vylévala - 

prostřední to byla z panen; 

třetí rudé vysílala - 

60. nejmladší to byla z panen." 

"Která dštila černé mléko, 

železu vznik prvý dala; 

která bílé vylévala, 

vystvořila tvrdou ocel; 

která rudé vysílala, 

spůsobila lomnou okuj." 

"Po nevalné době krátké 

železo si usmyslilo: 

podívám se k bratru svému, 

70. ku staršímu bratru Ohni. "

114 

"Oheň divě rozsápal se, 

vztekem on a vztek jím rostl, 

chtěl se vrhnout na Železo, 

popáliti svého bratra." 

"Železo se v útěk dalo, 

schovalo se, spasilo se 

z rukou Ohně divokého, 

z tlamy žáru zběsilého." 

"Dál a dále utíkalo, 

80. prchalo, se ukrývalo 

v třasaviskách rozhoupanych, 

ve temencích temeništných, 

na močálech slatinatých, 

pod tarassy skalných tesů, 

kde labuti vejce nosí, 

divoké se husy líhnou." 

.Prchajtc se probořilo 

do močálu vodnatého, 

vězelo tam rok, dva roky, 

90. vězelo tam i rok tretí 

v skrýši mezi dvěma špalky, 

pod kořáním tří břez hustým: 

aniž se tím vyprostilo 

z rukou Ohně sveřepého, 

byloť mu se navrátiti 

ještě jednou v jizby Ohně, 

na nářadí, na nástroje, 

zbraně, meče skutu býti." 

"Vlk paloval po bažinách, 

100, stepí talácel se medvěd;

115 

pod vlkem se bahno houpá, 

step se chví, kde medvěd stoupá, 

železo se vynořuje, 

kutá ocel objevuje 

v stopách vlku pod patami, 

medvědovi pod tlapami.'< 

"Narodil se IImarinen, 

k světu měl se mistr kovář, 

na černé se zrodil hoře, 

J IU. na uhelném vrchu černém, 

měděný měl perlík v ruce, 

maličké si držel kleště." 

"V černé noci narodil se, 

za dne bílého si vyšel 

místo hledat pro kovárnu, 

vhodné místo hledat pro měch; 

těsninu zřel na slatině, 

místo viděl dosti suché, 

i šel tam je ohlednouti, 

I:lO. z hlízka sobě prohlednouti ; 

tam on měch a k měchu výheň 

postavil si, přista vil si." 

"Ph tom našel stopy vlka, 

sledy tlapy medvědovy, 

setbu viděl železitou, 

pruty viděl ocelové 

ve hlubokých stopách vlka, 

ve tlápotách -medvědových. " 

8

116 

"Promluvil a zahovoril : 

130. ""Sirá rzino železitá, 

jak jsi špatně umístěna, 

do močálu položena, 

ve hluboké stopy vlčka, 

ve tlápoty medvědovy!"" 

"U važoval, rozvažoval, 

co že by se asi stalo, 

kdyby rudu v oheň vehn~, 

do žáru ji hodil výhně t" 

"Železo se ustrašilo, 

140. smrtelně se poplašilo, 

o sveřepém slyšíc Ohni, 

o svém bratru zlopověstném." 

"Řekl ková}; Ilmarinen : 

""Nic se tobě nepřihodí, 

známým Oheň neuškodí, 

bratra svého nepopálí l 

Až jen přijdeš v jizby Ohně, 

v plápolavé žáry žárné, 

mnohem krásnějším se staneš, 

J50. mnohem stálejším a tvrdším, 

hodným, abys mužům med, 

jehlicemi ženám bylo."" 

"Od té dohy po den dnešní 

ze slatin ho dobývají, 

z írasavisek vybírajl, 

v žáry vyhne pokládojí."

117 

"KováL' nedbal, přinutil je 

vrhnouti se v náruč Ohně, 

zatáh měchem jednou, dvakrát, 

I(jO. zatáh měchem do třetice, 

železo se roztavilo, 

rmutnou pěnu vyhodilo, 

rozlilo se žitným kváskem, 

rozkynulo pšenným těstem 

v kovářově ohni mocném, 

ve plamenech běložárných." 

"Vzúpělo a vzkřekem vzkřiklo : 

~.O] kováři Ilmarine, 

ustrň se a vysvobocT mne 

j 7lJ. Z muky rudých Ohně žárú!"" 

"Řekl kovář Ilmarinen : 

""Nyní li tě z ohně vezmu, 

budeš zuřivé a strašné, 

budeš ukrutné a divé, 

posekáš i bratra svého, 

zraníš z jedné matky syua." ' 

"Železo se zaklínalo, 

při všem velkém prísahalo, 

při výhni i kovadlině, 

HlU. při klndivé, při perlíku 

slovo dělo, proslovilo, 

ozvalo se, promluvilo: 

"" Však mám stromy ke rubáni, 

kamení mám ku tesáni, 

uikdy bratra neposekám, 

uezraním své matky syua ;

118 

lépe býti, lépe žíti 

příjemněji, důstojněji 

poutníkovým souputníkem, 

HlO. chodci holí - tovařišem, 

než rod vlastní požírati, 

bratrovu krev prolévati." " 

"Načež kovář Ilmarinen, 

kovokujlř věkověčný, 

v oheň sáhl po železe, 

položil je na kovadlo, 

kul a tepal, narovnával, 

robil věci všelijaké, 

sekyry i píky, meče, 

200. vše, co řeže, krájí, seče." 

"Ještě něco jemu schází, 

železu se nedostává: 

třeba jemu doušku vody 

žíznivá mu svlažit ústa, 

neboť ono nezatvrdne, 

jestli vodou nepolito." 

"O čemž kovář llmarinen 

uvažuje, rozvažuje, 

popelu vzal malou trochu, 

210. louh udělal z ní a z vody, 

by v něm koupal, utvrzoval 

ze železa skuté pruty." 

"Jazykem ho opruboval, 


taklo kovář rozumoval:

1ul 

""Ještě není zcela dobrý, 

bych v něm v ocel utvrzoval, 

ze železa skuté pruty."" 

"z pažitu se včelka vznesla, 

220. duhokřídlá z luční kopky, 

polétala, přelétala 

kol kovárny kovářovy." 

"K nížto kovář zahovořil: 

"" Oj mužíčku Iehkokřídlý, 

na perout.kách strdí přines, 

medu mi snes na jazýčku 

ze pestíkú šesti kvítků, 

ze hlavinek sedmi bylin, 

pomoz ocel zakaliti 

230. a železo zatvrditi !'((( 

))Ptáček Hiisiův, zlý sršán, 

naslouchal a pozoroval, 

na okraji sedě střechy, 

pozoroval, pozor dá val, 

kterak železo se kuje, 

jak se ocel zakaluje." 

))Bzuče sršán poodletěl, 

sebral hrůzy Hiisiovy, 

přines hadů zlostný sikot, 

240. smrtonosné jedy zmijí, 

žíravinu mravencovu, 

ropušino skryté záští, 

aby železo v nich ztvrdlo, 

by se ocel zakalila.e

1'20 

"Ale kovář' Ilmarinen, 

kovokujíř věkovččný, 

domníval se, pevně věř-il, 

že to jeho včelka malá 

vrátila se, přiletěla, 

2;')0 medových mu soků snesla, 

i děl on a proslovil se: 

".,Ejhle, totě voda dobrá, 

aby železo v ní ztvrdlo, 

hy se ocel zakalila. ~" 

"Zprudka z ohně ocel vyňal, 

v louh železo rázem stopil 

z výhně žáru vychvácené, 

rozpálené, rozžhavené," 

"Odtud teprve se stalo' 

26tl. zlým a sveřepým a divým, 

slovo podle porouchalo, 

jak pes čest svou potrhalo, 

bratra svého porubalo, 

vztekle rod svůj pokousalo, 

brány krve zotvíralo, 

po proudech ji prolévalo. « 

Děd zaskuhral na pekelci, 

šedobradka hlavou potřás : 

"Železa teď znám už původ, 

'i70. mrav ocele pochopuji." 

.,O] ty železo mé siré, 

bědoá rziuo, chladná strusko, 

oceli, zlým jatá kouzlem,

121 

to tvé tedy narození, 

vzrůst a původ zdivočení, 

sveřepého zezpupnění !" 

"Tenkrát nebylo jsi velké, 

ani velké, ani malé, 

ani lesklé, ani břitké, 

2RO. ani tvrdé, ani zlostné, 

když jsi ještě mlékem spalo, 

utajeno spočívalo 

v prsech mladých panen vzduchu, 

v panenské jim rostlo hrudi, 

na obrubě oblakové, 

pod oblohou neobsáhlou." 



když jsi ještě v stavužidkém 

'290. houpalo se v třasaviskách, 

kolébalo v širých bahnech, 

v skalnérn nitru strmých horstev 

tkvělo štěrkem železitým, 

vězelo tam rzivým prachem." 

"Tenkrát nebylo jsi velké. 


když tě sobi, když tě losi 

ve slatině zdupávali, 

vlci tudy běhávali, 

300. medvědi se hábrovali." 


ani velké, ani malé,

když tě z bahna vyšlapuli, 

z černé země vykopali, 

do kovárny tebe dali 

kovokujce Ilmarina." 



když jsi v litérn ohně žáru 

310. praskalo a vzpouzelo SE', 

vroucí vodou vzdouvalo se, 

přísahou se zaklínalo 

při výhni a při ohništi, 

při perlíku, kovadlině 

ve kovárně kovářově, 

ve plamenech plápolavých." 

"Narostlo jsi,' dospělo jsi, 

a aj! stalo jsi se zlostným, 

přísahu jsi pošlapalo, 

320. jak pes česť svou potrhalo, 

bratra svého pokousalo, 

ránu litou rodu dalo." 

"Kdo zlo tobě radil páchat, 

kdo že ponukl tě k zradě, 

zdaž tvůj otec, matka tvoje, 

nebo nejstarší z tvých bratru, 

nebo nejmladší z tvých sester, 

či kdo jiný z rodu tvého j- 

"Ni tvůj otec ani matka, 

330 ani nejstarší z tvých bratrů,

123 

ani nejmladší z tvých sester, 

ni kdos jiný z rodu tvého: 

samo zločin spáchalo jsi, 

podlou vraždu vykonalo." 

"Pojď a popatř na své dílo, 

pojď a naprav zlý svůj skutek, 

prve než tvé matce povím, 

stařence to požaluji! 

Mnoho trudu matka zkusí, 

340. stará starati se musí, 

má li syna nezdárného, 

ohavnostem oddaného." 

"Přestaň, krvi, valiti se, 

krvetoku, prýštiti se, 

hrudi moji nepotřisňuj, 

hlavy mojí nepostřikuj! 

Stůj, o krvi, jako stěna, 

krvetoku, jako hradba, 

jako palach na pomoří, 

350. jak ostřice na močálu, 

jako mezník mezi poli, 

skalí prostred vodopádu!" 

"Však li mysl ponouká tě 

k rychlejšímu obíhání, 

obíhej a koluj v těle, 

v žilách plyň a liň se, řiň se, 

tam je tobě lépe býti 

pod obalem měkké kůže, 

tam si plyň a liň sej řiň se, 

360. kapka s kapkou šiň se, viň se,

1~4 

na zem ze žil nevybíhej, 

do prachu se nevylívej!" 

"Neceď se, o mléko na zem, 

neskrápěj, o krvi, dmu, 

o potřebo mužů, luhu, 

bohatýrů zlato, chlumu! 

V srdci seď, tam tvoje sídlo, 

v plicích buď, tam tvoje bydlo, 

tam se navrať kvapným kvapem, 

:170. tamo pospěš spěšným spěchem, 

řeka nejsi, abys tekla, 

bystřina, bys řítila se, 

pramen, abys prýštila se, 

stará loď, bys protékala!" 

"Zastav se, o vzácný moku, 

neroň se, o šarlalový, 

ne li, tož tě zastavíme! 

Stavení druhdy i prah 'I'yrja 

na tuonelské řece proudné, 

RRO. vyschlo moře, vyschlo nebe 

toho leta přesuchého, 

ohnivého, plamenného." 

"Ta li slova nespomohou, 

jiného vím ještě leccos, 

ku prostředkům sáhnu novým: 

zavolám a Hiisi pošle 

kotel mi, kde krev se vaří, 

kam se krve purpur metá, 

ani kapka neukane, 

390. ani troška neupadl~e,

12čl 

po zemi se nerozlije, 

kotlu mukám neunikne," 

),Mne li málo, málo li jest 

k tomu syna junákova, 

aby proud ten zatarasil, 

pramenu žil dráhu pretal, 

ziv mi otec na nebesích, 

J urnala, bůh nadoblačný. 

onf je z mužů nejkrásnější, 

400. z bohatýru nejsilnější. 

on sám krvi bránu za vre, 

prchající ucpe průchod!" 

"Ukko. Tvurče, vyšní bože, 

Jumalo můj na nebesích! 

Pomoc podej potřebnému, 

prosebntku prosebnému, 

stiskni svoji rukou otok) 

vztáhni dlaň svou velemocnou. 

zatkni otvor lité rány, 

410. zamkni bránu, jíž krev prchá, 

polož na ni jemný lístek, 

lupéneček Ieknlnový, 

vykaž krvi· cestu pravou, 

zamez, aby neprchala, 

do vousu mi necakala, 

na roucho mi netrýskala!" 

Tak uzavřel ústa krve, 

vykázal jí cestu pravou, 

syna poslal do kovárny 

420. léčivou mast umtsití

12(; 

z hojivého kořeníčka, 

z ti sícerých květů plátků, 

z kapek medu vykapaných, 

z nejčistější medné šťávy. 

Chlapec běžel ke kováruě, 

hojivých šel mastí robit; 

dub se postavil mu v cestu, 

chlapec otázal se dubu: 

"Je li medu ve tvých větvích, 

430. nebo v míze pode korou ~. 

Od větil dub jak se patří: 

"Bylo včera, právě včera, 

kdy med kanul na mé větve, 

strdl do koruny mojí 

ronilo se šupíc s oblak, 

sypalo se s bludných mráčků." 

Hoch si nabral pilin dubu, 

nasbíral si drtí stromu, 

natrhal si tra vek dobrých, 

4{D. kořeníčka všelikého, 

v zemích těchto neznámého, 

převzácného, zázračného. 

Přehršli ji ch v oheň vhodil, 

nechal varem vařiti se 

plný kotlík dubu pilin, 

bylin vzhledu spanilého. 

Klokotem se ko tlík vařil 

po tři noci bez ustání,

117 

tři dni jarní bez přestání , 

4·50. potom teprv podíval se, 

je li mast už dosti hustá, 

je li mast to jak se patří. 

Nebyla mast dosli hustá, 

nebyla tak, jak se patří; 

přidal ještě trochu bylin, 

kořenícka všelikého, 

v jiné straně sbíraného, 

záze odtud na sto bOHŮV, 

od devíti kouzelníků, 

4GO. ještě osmi věštců vědmých. 

Vařil ještě po tři noci, 

v jednom vařil devět noci, 

načež kotlík z ohně vyňal, 

zpytoval a zkoumal masti, 

jsou li masti dosti husté, 

jsou li jako býti mají. 

Osyka tam větevnatá 

rostla na pokraji pole, 

sáhl po ní, přelomil ji, 

470 rozpoltil ji rázem ve dví, 

pomazal a složil zase, 

prohlížel a pozoroval, 

takto k sobě zahovořil : 

"Je li v této masti síla 

každou chybu napraviti, 

každou ránu zahojiti, 

osyka se mžikem zcelí, 

jak dřív bude bezúhonná."

128 

V ráz vosyka zcelila se, 

480. jak rlrlv byla bezúhonuá, 

ano lepší hylu vrchem, 

zdravější se stala spodem. 

Opět masti maže zkoumal, 

zpytoval a pozorovul : 

na kamenech rozdrceuych, 

na skaliskách rozeklaných - 

co kámen, zas bylo kámen, 

co bal van, zas b) 10 balvan. 

Chlapec vyšel ze kovárny, 

4!JU. masti uesa urobené, 

mazauíčko umísené, 

starému je podal v ruce: 

"Totoť je mast divotvorná, 

balzám pravý ranhojivý, 

po němž srostly by i hory, 

spojily se strmé skály." 

Na jazyk dal špetku stařík, 

zkoumal ústy, zkoumal pysky, 

uznal, že je balzám dobrý, 

vou. mazaníčko jak se patři. 

Jal se mazat Vainamoina, 

lékovati nešťastníka, 

mazal spodem, mazal vrchem, 

mazal také pro střed těla, 

slova vědmá proslovoval, 

potajemně slovoslovil: 

"Nechodím já ve svém těle, 

chodím v tele stvoritele :

129 

nehýbám se vlastní mocí, 

010. nýbrž silou všemohoucí; 

nehovonm úsly svými, 

ústa boží mluví jimi; 

libá li jsou moje slova, 

líbeznější Jumalova ; 

spásu li mé ruce množí, 

spasnější je ruka boží " 

Jak se mile mast ho dotkla, 

ránu jeho pomazala, 

Vainsmčinen zavrávoral, 

1):20. jako srazen padl na zem, 

zmítal sebou semo tarno, 

ale klidu nedocházel. 

Načez starec bolesť zahnal, 

zahnal muku nevýslovnou 

y nitro hory Bolehory, 

v témě vrchu Bolevrchu, 

ať si kameny tam mučí, 

ať si valouny tam trýzní. 

Hcdbáví pak potřel dyhu, 

530. na pruhy je rozestríhal, 

co se slíplo, odetrhal, 

opět narovnal a srovnal, 

ránu proužky heclbávnými 

preohratně uvazoval, 

o koleno oviuoval 

zraněného Vaiuamoina.

130 

Při tom slova propovídal, 

hlaholil a slovoslovil: 

nBoží rouško na ovinky, 

540. Tvůrcův kmente na obvazky, 

platně prospěj prslu nohy, 

zahoj ránu na koleně! 

° Jumalo krásný, vídej, 

pomoz, bože, pomocníku, 

aby rány nebolely, 

úbony se napravily!" 

Pocítil už Vaiuamčinen, 

že mu pomoc přišla pra vá, 

za nedlouho zdráv byl zcela, 

5::i0. krásně rostlo maso nové, 

podspod bylo plně zdravé, 

pro střed bylo bez bolesti, 

na okrajích bez chybičky, 

na povrchu bez jizvičky, 

víc jak jindy dokonalé, 

lepší než kdy bývávalo; 

již zas noha chodit mohla, 

koleno se ohýbati 

bez bolesti, namáhání, 

560. bez obtíží, naříkaní. 

Načež starý Vainamčinen 

obrátil své zraky vzhůru, 

veselým a bodrým okem 

vzhlédl k nebi nade hlavou, 

těmi slovy slovoslovil, 

těmi slovy blahoslovil: 

"Odtud milosť věčná plyne, 

odl ud jistá pomoc kyne,

131 

s nebes kraje vysokého, 

570. od Jumaly všemocného." 

"Vyšní bože, budiž chválen, 

veleben, o Tvůrče jeden, 

že jsi pomoci mi podal, 

v nouzi přispěl mi a pros pél, 

V době trudné, trýzni trapné, 

kdy mne ostrá ocel ťala!" 

Ještě starý Vainamčinen, 

jestě slovo propověděl : 

"Nikdy, příští pokolení, 

580. rode milý, vzrůstající, 

loď li strojíš, nechvástej se, 

loď li stavíš, nesázej se; 

bůh jen stanoví cíl dráhy, 

konec její odměřuje, 

ne však lidští úmyslové, 

lidská moc a lidská síla!"

, 

-.; 

, , 

-·;!~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~:"!i-- 

Runa desátá. 

Obsah: Vainamoiuen vrúlí se domů a vyzve Ilmarina, aby šel 

uchúzct se o Pannu Pohjolanku, již mohl by si zasloužiti ukovúniru 

Sumpa : vy. 1·-100. - llmarinen nechce co živ hude du 

Pobjoly , ale Vainamčiuen lstí dostane ho na cestu ; VI'. 

IOI-:LOO. - llmarinen jde do Pohjoly, kdež ho nejlíp uvítají a 

V)'Z\'CJll, aby zhotovil Sampo; vy. 201-280. - llmarinen ukuje 

Sarnpo a Paní Severu vpraví je do kamenné hory pohjolské; VI'. 

"lSI--432. - Ilmarinen žádá, aby mu panna dána byla za odměnu 

jeho práce; panna dčlá okolky a praví, že ještě neni na vdavky; 

VY. 4·33-46~. - Ilmarinen dostane loďku, vrátí se domů a vypravuje 

Vainamčinovi, že v Pohjole Sampo ukul; vv, 463-510. 

Starý, moudrý Vainamolnen 

hnědouše si hřebce vyved, 

náčiní dal na koníka, 

do saní si oře zapřáh, 

v saně přímo posadil se, 

v sáňky pestře malované. 

Svižnou práskl rukovítkou, 

operleným švihl bičem, 

hřebec pádí, cesta míjí, 

10. saně letí bystře k dli,

klečka vrzá hřezinová, 

duha sténá jeřabová, 

Jechal hřmotně, horempádem, 

přes bažiny, přes lučiny, 

přes paseky dlouhopusté, 

jechal den a jechal druhý, 

až pak posléz na den třeli 

ke dlouhému dojel mostu, 

k vřesovišti Kalevaly, 

20. ku příkopu pole Osma. 

Rozzlobil se, postavil se, 

zahovořil, takto pravil : 

"Sežer, vlku, toho spáče, 

zadav, more, Lapončíka! 

Děl, že domů nevrátím se, 

neuvidím živým okem, 

neuhlídám co živ budu 

měsícovo bílé světlo 

nade žďáry vainolskými, 

30, vřesovišti Kalevaly." 

Na to starý Vainarnoinen 

jal se pěti svoje kouzla; 

vznikla jedle s květnýrn vrškem, 

s haluzemi samé zlato, 

vrchol sáhal k podnebesí, 

skrz oblaka hustá trčel, 

povětřím se větve střely, 

klenbu nebes rozrážely. 

Dále zpěvem divy tvořil : 

4U. jasný měsíc objevil se 

!J'"

134 

ve koruně zlaté jedle, 

Velký medvěd v jejích větvích. 

Vyrazil a dále hnal se 

ku své zlaté domovině, 

hlavu dolů, špatné míry, 

beranici šikmo v čelo, 

žeť byl slíbil Ilrnarina, 

odvěkého kovokujce, 

že ho slíbil za výkupně, 

50. za záchranu vlastni hla vy 

do Pohjoly mrakotemné, 

do daleké Sarioly. 

Zastavil už oře svéhu 

u nového pole Osma. 

Pozdvih starý Vainamoinen 

z malovaných saní hlavu, 

slyšel hřmění ze kovárny, 

rány pádné od milíře. 


60. sámtě vstoupil do kovárny, 

zastal kujce Ilmarina, 

kovadlinu poklepával. 

Pravil kovář llmarinen: 

,,0 ty starý Vainamoine, 

kde pak jsi tak dlouho vězel, 

po vši dobu zdržoval se?" 

Mocný moudrý Vaínarnoincn 

sám mu I:hhtě odpověděl:

" 

13Č1 

"Ta.m jsem já tak dlouho vězel, 

po vši dobu zdržoval se, 

70. ve Pohjole mrakotemné, 

ve mlhavé Sariole, 

projížděl jsem zemi lapskou, 

domovinu věštců vědmých." 

Řekl kovář Ilmarinen, 


"Oj ty starý Vainamčine, 

muži vědmý od věčnosti, 

co mi povíš o své cestě, 

80. o návratu do otčiny?" 

Řekl starý Vaiuamčínen : 

~MnohQ mám ti vypravovat. 

V Pohjole jsem děvu viděl, 

pannu zrel jsem v straně zimy, 

ženichům je nepodajná, 

nejlepším, je nepřístupná, 

šperk své pleti na Severu, 

krasavice proslavená: 

na čele jí měsíc svítí, 

90. na ňadrech jí slunce září, 

sedmihvězdt lepé u ní 

na spanilém znaku trůní." 

"Oj kováři Ilrnarine, 

odvěký ty kovokujče, 

jdi a dojdi pro tu pannu, 

spěš ohlédnout kadeřávku! 

Dovedeš li Sampo ukout, 

opatřiti krůvkem pestrým,

13fi 

odměnou ti panna bude, 

100. mzdou tvé práce krasavice." 

Řekl kovář llmarinen: 

"Oho starý Vainamoine! 

Dávno jsi mě dáti slíbil 

do Pohjoly mrakotemné 

za výkup své vlastní hlavy, 

za své vlastní vykoupení. 

Do nejdelší smrti nikdy, 

dokud bude měsíc jasný, 

Pohjoly práh nepřekročírn, 

110. nevejdu v síň Sarioly;' 

tam, kde muže pojídají, 

bohatýry utápějí." 

Tedy starý Vainamčiuen 

sám děl jemu tato slova: 

"Jestí tam div jiný ještě, 

je tam jedle květovrcha, 

větve její samé zlato, 

na pokraji pole Osma; 

ve větvích jí luna svítí, 

120. na haluzích sedmihvězdí." 

Řekl kovář Ilmarinen : 

"Nevěř'ím, že pravdu mluvíš, 

neboť jsem se nepresvědčil, 

divu nezřel vlastním okem. k 

Řekl starý Vainamčinen : 

),Když to. tedy pravda není, 

spolu pojďme, popatříme, 

o pravdě se přesvědčíme."

137 

I šli spolu ohlédnouti 

lilCl. onu jedli zlatovrchou, 

jeden starý Vainamčinen, 

druhý kovář llmarinen; 

došli spolu, dorazili, 

ku příkopu pole Osma, 

kovář blízko postavil se 

k jedli vzácné, nevídané, 

viděl v listí sedmihvězdí, 

viděl měsíc ve vrcholu. 

A tu starý Vaínarnoinen 

HO. sám děl jemu tato slova: 

"Oj kováři, bratře milý, 

vlez na jedli sundat měsíc, 

Medvěda svěs velikého 

s jedle štíhlé,· zlatovrché." 

Tedy kovář llmarinen 

vylez na strom nevídaný, 

vystoupil až k podnebesí, 

vylez, aby lunu sundal, 

vylez, by sňal sedmihvězdí 

InD. S jedle štíhlé, zlatovrché. 

Řekla jedle zlatovrchá , 

zazpívala korunatá: 

"Ach ty muži pošetilý, 

bohatýre pobloudilý ! 

Tys mé větve, bloude, slezl, 

na můj, chlapče, vršek vlezl, 

abys falešný vzal měsíc, 

nepravé bys ukrad hvězdy."

138 

A tu starý Vainamoinen 

H,O. zapěl hlasem polohlasem: 

ihned z větru stal se vichr, 

povětří se rozbouřilo ; 

takováto slova řekl, 

takovýmto zpěvem zapěl : 

"Vnes ho, větře, do své loďky 

odvlec sobě do kocábky, 

odsmýkni ho, odfoukni 110 

do Pobjoly mrakotemné 1" 

Ihned z větru stal se vichor, 

170. povétrí se rozbouřilo, 

vichor chopil Ilmarina, 

odnesl jej, odvlekl jej 


do mlhavé Sarioly. 

Tedy kovář Ilmarineu 

odtud bral se, tamo spěchal, 

po větrné dráze jechal, 

chvátal cestou sevenka, 

nad měsícem, pode sluncem, 

180. ua hřibetě Medvědově; 

dospěl na dvůr Sarioly, 

ke koupelně do Pohjoly, 

aniž psové zaštěkali, 

štěkouui se probudili. 


kolozubá jedubaba, 

na uádvoří vyletěla, 

tázala se, slovo děla:

139 

"Který pak jsi asi z muzu, 

190. který tebe zplodil z reků, 

po cestě jsi přibyl větru, 

po pěšině seveříka, 

psové hlasu nevydali, 

chundeláči neštěkali!" 


"Věru že jsem nepřišel sem 

štěkot psů zde poslouchati, 

dát se fenám rozsápati 

v těchto vašich cizích branách, 

200. v těchto dvorech nevídaných. (( 

Jme se Paní nad Pohjolou 

vyptávati, vyzvídati: 

"Poznal li jsi, zvěděl li jsi, 

zvěděl li jsi, slyšel li jsi 

o kováři Ilmarinu.. 

o tom mistru všeumělu ~ 

Dávno jeho přtští zdáme, 

leta se ho načekáme 

na Severu širých ladech,' 

210. by nám znova Sampo ukul." 

I{ekl kovář Ilmarinen, 

slovo děl, jí odpověděl: 

"Slýchával jsem o tom muži, 

o kováři Ilmarinu, 

neboť sám jsem Ilmarinen, 

sám jsem mistr všeumělý."

140 


jedubaba kolozubá 

do sednice pospíšila, 

220, taká slova promluvila: 

"Oj nejmladší dcerko moje, 

dítko moje nejzdárnější! 

Roucho vezmi nejkrásnější, 

štíhlý stonek oblec těla 

šatem měkkým, sněhobílým, 

perlami si ňadro ozdob, 

šiji zlatým náhrdelcem, 

květinami bílé skráně, 

dbej, by se ti líčka rděla, 

220. abys byla krásná celá. 

Prišelf kovář Ilmarinen, 

mistr večný, všeuměly, 

ukovat nám přišel Sampo, 

ozdobiti pestrým krůvkem." 

Krásná dcera Severova, 

zdoba země, chlouba moře, 

vzala šaty nejkrásnější, 

vzala roušky nejbělejší, 

paterými oděla se, 

24·0. bujné vlasy rozčesala, 

měděnou je sponou spjala, 

boky zlatem opásala. 

Z komory pak vykročila, 

přes dvůr v jizbu pospíšila, 

dívala se jasným okem, 

vzpřímena šla hrdým krokem, 

vzhledem byla přespanílá, 

líčka se jí ruměnila,

ňádro se jí zlatem stkvělo, 

250. stříbrem ozdobeno čelo. 

Sama Paní nad Pohjolou 

vedla kujce llmarina 

v severové širé jistby, 

ve komnaty Sarioly, 

sama muže nakrmila, 

nápojem ho napojila, 

nejchutněji nasytila, 

načež Jr němu promluvila: 

» Oj kováři llmarine, 

2(,0. kujče věčný, všeumělý, 

dovedeš li Sampoukout, 

pestrým krůvkem opatřiti, 

7. konce brku labutího, 

z kapky mléka jalovice, 

z klíčku zrna ječrnenného, 

ze srstinky bahničiny, 

mzdou ti bude moje dcera, 

odměnou ti panna sličná." 


270. slovo děl, jí odpověděl: 

~Dovedu já Sampo ukout, 

pestrým krůvkem opatř-iti, 

z konce brku labutího, 

z kapky mléka jalovice" 

z klíčku zrna ječmenného, 

ze srstinky bahničiny, 

vždyť já oblohu jsem okul, 

uklepal jsem víko vzduchu,

142 

bez počátku, bez závěrku, 

280. nikde na něm spojky žádné." 

Rozběhl se Sampo kovat, 

krúvkem pestrým opatřiti, 

ohlížel se po kovárně, 

poptával se po nástrojích; 

ani tuchy po kovárně, 

po měchu a po nářadí, 

po výhni a kovadlině, 

po perlíku, po topůrku. 

Tedy kovář Ilmarinen 

:290. slovo děl, tak propověděl : 

"Stará baba nechť si zoufá, 

podlec prchá pro střed práce, 

ne však muž, byť nejšpatnější, 

ne však rek, byť nejzadnější!" 

Pro výheň si místo hledal, 

pátral po místečku pro měch 

v oněch zemích širodálných, 

na Pohjoly pláních valných. 

Hledal den a hled al druhý, 

ROO. až pak posléz na den třetí 

kovář došel k pestré skále, 

k balvanu, jenž před ním trčel ; 

tady kovář zastavil se, 

kujec oheň rozdělal si, 

dnes jsou měchy postaveny, 

zítra výheň umístěna.

143 

Na to kovář' Ilmarinen, 

kujec věčný, všeumělý, 

hodil v oheň čtyry věci, 

310. pověděné potřebnosti; 

chlapy vzal si měchy tahat, 

siláky vzal v žáru hrabat. 

Měchu táhlo tahajíce 

chlapi oheň rozdouvali 

tři dni letní bez prestání, 

tři dni a tři letní noci, 

paty v kámen vzrůstaly jim, 

prsty v skálu zarůstaly. 

Nazejtří, den prvý po tom, 

320. mistr kovář I1marinen 

sám se nahnul nad ohniště, 

nad samou se sklonil výheň, 

aby viděl, co se stalo, 

co se z ohně vystvořilo. 

Samostříl se dobyl z ohně, 

ze žáru luk zlatý vyvstal, 

kuše zlatá, stříbrohlavá, 

mědí zdobně vykládaná. 

Na oko luk zdál se dobrým, 

330. ale mrav byl jeho špatný: 

každý den chtěl hlavu míti, 

nejlepších dvou hlav si žádal. 

Mistr kovář Ilmarinen 

nevelkou měl z toho radost,

144 

chopil luk a ve dví zlomil, 

do ohně jej vrhnul nazpět, 

chlapům kázal měchy tahat, 

rabům oheň rozhrabovat. 

Již den na to, zejtra na to 

340. mistr kovář lImarinen 

sám se nahnul, aby viděl, 

nad samou se sklouil výheň ; 

loďka z ohně vystoupila, 

čájka rudá z žáru vyšla, 

zlatá byla přída její, 

z mědi byla vesla její. 

Na oko loď byla dobrá, 

ale mrav byl její špatný: 

samovolně, bez příčiny 

350. v bitvy lité plavávala, 

Mistr kovář lImarinen 

nevalnou měl z toho radost, 

loďku vzal a v drti zdrtil, 

nazpět hodil do plamenů, 


rabům oheň rozhrabovat. 

Dne třetího, po pozejtří 

přišel kovář' llmarinen, 

sám se nahnul aby viděl, 

;)60. nad samou se sklonil výheň; 

z ohně vysla kravka mladá, 

z žáru vyšla zlatorohá :

145 

na čcle hvězd měla sedm, 

kolem hlavy kolo slunce. 

Na oko se dobrou zdála, 

ale mrav byl u ní špatný: 

celou dobu proležela 

v lese, mléko roznášela. 


:;70. nevalnou měl z toho radost, 

krá vu rozřezal a vházel 

do plamenů žárných nazpět, 


rabúm oheň rozhrabovat. 

Čtvrtého dne Ilmarinen, 

kovokujíř věkověčný, 


nad samou se sklonil výheň ; 

rádlo z ohně vystoupilo, 

aso. radlice mu zlatá byla, 

měděný byl jeho hřídel, 

stříbrný byl jeho svorník. 

Na oko pluh zdál se dobrým, 

ale mrav byl jeho špatný: 

oral pole sousedova, 

cizí lány rozbrazďoval. 


nevalnou měl z toho radost, 

rádlo chopil, ve dví zlomil, 

3\.1U. v žáry výhně nazpět hodil;

146 

kázal větrům měchy tahat, 

bouři oheľí rozhrabovat. 

Všechny větry vanem vály: 

vanul Východ, vanul Západ, 

vítr Jih vál nejprudčeji, 

Sever skučel nejbouřněji, 

vály den a vály druhý, 

třetí den - a pořád vály, 

plamen plaše prchal oknem, 

400. jiskry d veřrni pospíchaly, 

prach se zd vihal pod oblaky, 

kouř se válel jako mraky. 

Když tři dnové uplynuli, 

mistr kovář' llmarinen 


nad samou se sklonil výheň: 

viděl, jak se Sampo stvářt, 

kterak roste pestrý krůvek. 

Tedy kovář llmarinen, 

410 kovokujíř věkověčný, 

jal se kovat, poklepávat, 

rozvádět a narovnávat, 

ukul Sampo přeuměle : 

s jedné strany mouku mlelo, 

na druhé mlýn na sůl mělo, 

na třetí mlýn nu peníze. 

Pilně mlelo nové Sampo, 

otáčel se pestrý krůvek,

namlelo tři truhly mouky: 

420. jednu truhlu k požívání, 

druhou truhlu k odprodáni, 

třetí truhlu k uschování. 

Stará baba Pohjolanka 

uchopila vzácné Sampo, 

v kamennou je zamkla horu, 

v nitro vrchu měděného, 

na devět je zamkla zámků, 

na devět tam Sampo sáhů 

kořeny se vkořenilo, 

430 kořen vetklo v zemi matku, 

druhý vetklo v morské víry, 

třetí vetklo ve vrch rodný .. 

Žádal kovář Ilmarinen, 

aby jemu děvu dali, 

slovo děl a propověděl : 

"Mou li nyní bude panna, 

ano Sampo zhotoveno, 

pestré víko vypestřeno P 

Pěkná Panna Pohjolanka 

44.(). slovo děla, pověděla: 

.Kdo by kukat kukulence 

kázal druhý rok i třetí, 

poručil by ptákům pěti, 

kdybych já šla do ciziny, 

kdybych já. se, jahůdečka, 

v jinou půdu přesadila P 

.Kdybych, slípka, ztratila SP, 

sívá huska zabloudila: 

lil

148 

být já, visne mateřiua, 

450. utržena, ostružina: 

žežhulky by odletěly, 

ptáci by se odmlčeli 

na výslunných těchto vrších, 

na úbočích mojí vlasti." 

"Aniž kdy mám, holubička, 

vzdáliti se v děvojenství 

od radostných prací letních, 

od díla, jež na mne čeká; 

kdo pak jahody by sbíral, 

4(iU. při moři pěl plným hrdlem, 

po hájích a luzích těkal, 

křepčil hraje o závody ř" 

Načež mistr llmarinen, 

kovokujíř věkověčný 

hlavu sklopil zarmoucenou, 

až mu čapka v oči spadla, 


dlouho ve své hlavě choval, 

kterak domů dostane se, 

1-7U. dospěje v zem povědomou 

ze Pohjoly mrakotemné, 

ze soumračné Sarioly. 

Děla Paní nad Pohjolou : 

"Oho, kujče Ilmarine, 

proč pak jsi tak špatné míry 1 

až ti čapka v oči spadla ~

149 

Zc1aliž tebe mysl vábí 

do dřívější domoviny i" 

Řekl kovář IImarinen: 

480. »Tam se mysl moje nese, 

do domova, bych tam umřel, 

v zemi rodné odpočal si." 

Paní nad Pohjolou muže 

nakrmila, napojila, 

do kocábky usadila, 

měděné mu veslo dala, 

přikázala větru douti, 

seveříku zavanouti. 

Načež kovář Ilmarinen, 

4lJO. kovokujíř věkověčný, 

ubíral se do otčiny, 

po siném plul domů mori : 

plul tak den a plul den druhý, 

plul, až třetího dne doplul 

v domovinu mistr kovář', 

v rodovinu, dědovinu. 

Ptal se starý Vainamčinen 

kovokujce Ilmarina : 

"Bratře, mistře IImarine, 

500. kovokujče llmarine, 

ukul jsi již nové Sampo, 

vypestřil jsi pěkný krůvek (~•• 

10*

150 

Řdd kovář Ilmarinen, 


"Jižtě mlelo nové Sampo, 

otáčel se pestrý krůvek; 

namlelo tři truhly mouky: 

jednu truhlu k požívání, 

druhou truhlu k odprodám. 

510. třetí truhlu k uschování." 

• 

I 

~,

Runa jedenáctá. 

Obsah: Lemminkaiueu vypravuje se do Saari , aby se ucházel 

ú pannu z rodu výborného; VY. 1-110. - Saarijské dívky vysmívají 

se mu, ale brzy se smíchu nabaží a' sblíží se s ním; 

VY. 111-106. - Jenom Kylliki, k vůli níž právě byl přišel, nemůže 

si po dobrém nakloniti, pročež na konec uchvátí ji silou, 

hodí ji do saní a ujíždí; vv. 187-272. - Kylliki pláče a čim Lemminkainovi 

výčitky zvláště pro jeho bojechtivosť; Lemrninkaincn 

slibuje, že nikdy víc do války nepotáhne, slíbí li zase Kylliki, že 

nikdy víc do vsi tančit nepůjde, a aha sliby své přísahou ztvrdí : 

vv. 273-314 - Lemminkainova má ti raduje se mladé nevěstč : 

VY. 315-40!l. 

Nyní hodlám vyprávěti 

o veselém Ahtiovi. 

Ahti, jarý synek saarský, 

Lempiovec jarobuj ný, 

rostl v domě otce svého, 

u mateře milované, 

na mysu to bylo dálném, 

na okřidlí Kaukoniemi. 

Rostl Kauko ryby jeda, 

10. o okounech vyrost Ahti, 

dospěv stal se mužem dobrým) 

tváře mu se červenaly, 

l

152 

při tom chytrý byl a bystrý. 

v obcování uhlazený; 

ale měl i svoje chyby: 

lehké mysli byl i mravů, 

stále žil jen v spolku dívek, 

ba i v noci vyhledá, al, 

kde si mladé panny hrají, 

20. tančí lepé kadeřávky. 

Kylli byla děva saarská, 

děva saarská, saarský kvítek, 

rostla v rodném domu saarskérn. 

ve výstavném domku vzrostla, 

v chatě otce sedávala, 

na lavici v rohu jizby. 

Do daleka proslynula, 

z valné dálky přicházeli 

ženiši v dům děvy vzácné, 

30. ve rozlehlé její dvory. 

Pro syna ji prosí Slunce; 

nechce jíti v zemi Slunce, 

hřáti po Sluncově boku, 

jestiť v létě tuze na spěch. 

Pro syna ji prosí Měsíc; 

nechce v zemi Měsícovu, 

nechce vedle něho svítit, 

probíhati vzduchu obor. 

Pro syna ji prosí Hvězda; 

40. nechce jíti v zemi Hvězdy,

aby v dlouhých nocech zimních 

mrkala s ní na obloze . 

Jedni přišli z Estonie, 

druzí přišli z Ingerie, 

aniž panna vyšla za ně, 

nýbrž takto odbyla je: 

"Marně zlato vyházíte, 

marně stříbro vyplýtváte! 

Nepůjdu já za Estona, 

,)0. nepůjdu a nepřislíbím 

v estských vodách veslovati, 

veslem vlny změřovali, 

estské ryby pojídati, 

estskou jíchu polykati." 

"Aniž půjdu v Ingerií, 

na pobřeží, na pomezí, 

tamo vládne hlad a nouze, 

stromů není, louče není, 

vody není, pšenky není, 

no. ani chleba ze rzi není." 

Přes to jarý Lemminkainen, 

sám on švarný Kaukomieli 

umínil si jíti v Saari, 

prosit o ten kvítek vonný, 

žádat ruku sličn é děvy, 

panny lepé, kadeřavé. 

Matka jemu zbraňovala, 

varovala, promlouvala:

"Milý synu, nikdy nestůj 

70. o nevěstu tebe lepší, 

rádi tebe neuvidí 

hrdopyšní Saarijané." 

1:-lekl jarý Lcmminkainen, 

pra vil hezký Kaukomieli: 

"Nejsa z domu vznešeného, 

nejsa z rodu váženého, 

chci se vzrůstem zalibovat, 

spůsoby a pěkným vnějškem." 

Stále máti zhraňovala, 

80. Lemruinkainu zrazovala 

jíti k pyšným Saarijauům, 

do oblasti jejich valné: 

"Tam ti panny vysměj í se, 

z tebe sobě šašky zlropí." 

Pranic nedbal Lemmiukainen, 

slovo děl a propoveděl : 

"Zflženu já smíchy děvám, 

zajde chechtot Saarijankám ; 

až jen bude chlapce chovat, 

so. na ruce ho nosit, hejčkat, 

bude konec posmívání, 

rouhání a utrhání!" 

Máti lka1a, bědovala: 

"Ach já žena přenešťastná! 

Zneuctíš Ji saarské panny, 

svedeš ctnostné Saarijanky,

I!)!) 

pojde z toho krutá sváda, 

uvrhneš se v litou válku, 

všichni mladí Saarijaué, 

100. mužú sto se mečů chopí, 

přepadnou tě ubohého, 

obklíčí tě jediného." 

Pranic nedbal Lemminkainen 

staré matky varování, 

dobrého si vyved oře, 

zapřáh koně vybraného, 

vyjel tryskem z dvora svého 

do proslulých osad saarských, 

vyprosit si saarský kvítek, 

110. krásnou pannu Saarijanku, 

Dívky se mu vysmívaly, 

cizince si dobíraly, 

když tak přijel nemotora, 

do saarského vrazil dvora, 

o patník se saně svrhly, 

překotily, překlopily. 

Nad tím jarý Lemminkainen 

ušklíbl se, hlavou hodil, 

prudce potřás černou kšticí, 

120. prohodil a zahovořil; 

"Nikdy toho nevídáno, 

nevídáno, neslýcháno, 

aby se mi panny smály, 

dívky ze mne žerty měly."

156 

Pranic nedbal Lemrninkainen, 

slovo děl. a propovědel : 

"Je li pak tu v Saari místo, 

je li tu kus kopné půdy, 

kde bych se moh veseliti, 

130. hrami s vámi závodili, 

s pannami si posko čiti, 

kadeřávky pro honiti ~" 

Odvětily Saarijanky, 

odsekly mu pomořanky: 

"Dosti je tu v Saari místa, 

půdy kopné v zemi saarské, 

kde bys mohl závoditi 

tancem, hrou se veseliti: 

skot nám hlídej na mýtinách, 

HO. rubaninách kopaninách; 

slabéf k tomu dítky saarské, 

kobylí však děti silné." 

.. 

Pranic nedbal Lernminkainen, 

v službu vstoupil za pasáka, 

za dobytkem za dne chodil, 

v noci bujné reje vodil 

s panenkami veselými, 

spanilými, bujarými. 

Potom jarý Lemrninkainen, 

150. sám on hezký Kaukomieli 

hráz postavil smíchu panen, 

zahradil proud žertů dívek: 

nebylof tam brzy dcerky, 

nebylo tam panny cudné,

157 

by jím byla nedotknuta, 

aby jemu nepodlehla. 

160. 

Jediná jen panna zbyla 

z kmenu ctného saarijského, 

ženichů si nevšímala, 

nejlepším se nepoddala, 

Kylliki to byla krásná, 

saarský kvítek libovonný. 

Jižlě jarý Lernminkainen, 

jiztě hezký Kaukornieli 

bot onosil na sto párů, 

na sto vesel o vesloval, 

o pannu se ucházeje, 

získati si Kylli chteje. 

Kylliki však, panna sličná, 

170. odbyla ho těmi slovy: 

"Proč se, chlapče, tady touláš, 

potloukáš se po pomoří, 

po panenkách zdejších slídě 

švarných, cínem ozdobených ~ 

Nebudu mít pokdy, dokud 

melouc žernov neomelu, 

tlouk o zrna neotluku, 

stoupu v třísky neroztluku." 

"Nedbám takých větroplachů, 

180. větroplachů, pudivětrů, 

muže chci mít jako jedle, 

sama jako jedle rovná,

HíS 

onačejší musí býti, 

jakože jsem sama švarná, 

tvář mít musí nejsličnější, 

jako já jsem nejsličnější." 

Málo času uplynulo, 

půl měsíce pominulo, 

když den noci ustupoval, 

190. za večera, za soumraku 

rejdíce si panny hrály, 

krasa vice tancovaly 

u háječka na pokraji, 

na písčitém břehu měkkém; 

Kylli byla nade všecky, 

všecky předčil saarský kvítek, 

Přijel [ary Lemminkainen, 

tváře se mu červenaly, 

přijel se svým vlastním .hřebcem, 

200. se svým koněm vypaseným, 

vrazil mezi tanečnice,· 

závodící krasavice; 

strhnul Kylli k sobě v saně, 

vhodil pannu do své korby, 

přes ni hodil kožešinu, 

přes tu bidlo dal a svázal. 

Přeměřil pak hřebce bičem, 

pobídl jej rukovítkou, 

pravil pannu unášeje, 

210. zvolal k dívkám ujíždéje : 

"Nikdy, panny, pranikomu 

nezjevujte, nezrazujte,

169 

že jsem přijel v tato místa, 

abych odtud pannu unes!" 

"Poslušny li nebudete, 

zlý vás osud za to stihue : 

vojnu litou přičaruji, 

pod meč vydám milé vaše, 

oddálím je od vás na vždy, 

2~0. do smrti jich neuzříte, 

ani chodí na záhrobí! 

širé stepi projíždějí." 

Do pláče se dala Kylli, 

saarský kvítek hořce kvílí: 

"Pusť mne přece: loupežníku. 

propusť posléz ze své moci, 

bych šla domů, vrátila se 

k matičce, jež pro mne pláče l" 

"Jestli že mne nepropustíš, 

2;10. nenecháš se domů vrátit, 

věz, že mám pět bratrů vlastních, 

sedm bratrů tatíčkových, 

půjdou v stopách zajícových, 

dívky hlavu požádají!" 

Když ji přece nepropustil, 

pláč svůj panna .přitlumíla, 

slovo děla, promluvila: 

"V pohodlí já přenehlahá 

zrodila se, povyrostla, 

24U. prožila věk dosavadní,

160 

nyní však jsem nehodného 

muže kořist, ničemného, 

kazimíra urvalého, 

bojovníka divokého!" 

Vece jarý Lcmminkainen, 


"Kylli, srdce, holubičko. 

kvítku vonný, jahodičko, 

netruď ty se, nestarej se, 

250. nebude ti u mne špatně, 

jídat budeš na mém klíně, 

na rukou tě budu nosit, 

po mé straně budeš stá vat, 

po mém boku budeš spávat. 

Proč pak bysi naříkala, 

rmoutila se, bědovala ~ 

Kormoutíš se možná pro to, 

proto snad se v mysli trudíš, 

že krav nemám ani chleba, 

~60. ze třít u mne nouzi budeš ~ 

Nic se netruď, nestarej se, 

leckterá jest u mne kravka, 

kravka dojná vemenatá : 

Malina je na slatině, 

Jahoda je na výšině, 

Brusina je v klučenině; 

pěkné jsou i nekrmené, 

tučné jsou i nepasené, 

netřeba jich uvazovat 

~70. večer, ráno odvazovat, 

netřeba jim zakládati 

sena, soli podsypati.

161 

Či snad proto mysl írudíš, 

proto sobě starost děláš, 

že jsem z rodu nepanského, 

z rodu málo vznešeného ~ 

Bych! byl z rodu nep:mského, 

7. domu málo vznešeného, 

však mám dobrý meč jak plamen, 

sso. však mám dospěch jako jiskra, 

ten má původ velmi panský, 

rodokmen má velmi vzácný, 

neboť u Hiisi je kalen, 

u ctných bohů leskle broušen; 

jím chci rod svůj povýšiti, 

dvory svoje rozšířiti, 

tím svým mečem jako plamen, 

dospěchern jak jiskra živá." 

Nebožačka zavzdychala, 

:1\:)0. slovo děla, pověděla: 

"Oj ty Ahti Lempiovče, 

chceš li, abych panna byla 

na věky tvou chotí věrnou. 

kuře tiché ve tvých loktech, 

přísahu mi zadej věčnou, 

že víc nikdy nepotáhneš 

do války ni z touhy zla ta, 

ani ze žádosti stříbra." 

Na to jarý Lemmikainen 

:;00. slovo děl a propovědél : 

"Př'ísahu ti dávám věčnou, 

ž.e víc nikdy nepotáhuu

16:2 

clo války, ni z louhy zlata, 

ani ze žádosti stříbra!" 

"Ty pak sama přísahej mi 

clo vsi nejít nikdy více 

na tančení, na křepčeni, 

na rejdění, závodění. « 

Přísahu si přísahali, 

HlO. sliby věčné sobě dali, 

dali před velikým bohem, 

před Jumalou všemohoucím: 

Ahti nikdy neválčiti, 

Kylli nikdy netančiti. 

Na to jarý Lemminkainen 

švihl koně rukovílkou. 

potrh oře otěžemi, 


"S bobem buďte, saarské nivy, 

sso. s bohem smrky kořenaté, 

kudy jsem já v letě chodil, 

za zimy se sněhem brodil, 

před deštěm se v noci skrýval, 

schovával, když hrozil přival, 

na čekané na jeřáhka, 

na ěíhané na kačírka !" 

Jcchal tryskem, hnal se cvalem, 

ku domovu přijel málem, 

panna pěkná promluvila, 

330. ozvala se, hovořila:

CCI'uá Hora v míru. 

Vylíčení cesty, vykonané r. 1882. Díl I. a II., po 

2 zl. 52 kro 

Za svobodu. 

Kresby z bojů černohorských a hercegovských proti 

Turkům 1875 a 1876. Tři díly po 1 zl. 20 kro Všecky 

3 díly vyšly ve 2. vyd. Díl 1. se již o sobe neprodává. 

Rozmanité 

ětení. 

Díl 1. je rozebrán a ve 2. vydání nr-vyjde. 

Díl JI. Obsah: Martin Zrno. mecenáš. - Poturčenec 

Spao Spaíč, - Ketarisa. - U Sama Tornašíka, - 

Panslávský rejd v Tisovci. - Před desíti lety. - Za 

druhem zhynulým. Cena 1 zl. 20 kr. v 

Díl III. Obsah: Smrť Hajduka Veljka. - Cernohorec 

v Praze. - Poslední český spisovatel ze Slovenska. - 

Batuška. - Poslední vojna. - Peko PavIovič mimo vlast 

.:...-Naše jmena míst. - V útrohách německého draka. 

- Rus a Polák Cena 1 zl. 40 kro 

Rusko-české 

kapitoly, 

vydané 1'. 1891, propadly konfiskaci. Bylyť nernéně než 

na 87 stranách z 295 shledány zločinnými a přečinnými. 

Obšit, 

obrázky z vojny nekrvavé, cena 80 kr.

~~[®Yca[y 

svazek 2. vyjde v říjnu 1894. 

Adresa: 

Josef Iíuleěek, spisovatel v Praze, U Karlova 454:.

*+ 

* 

. * 

I~ 

*+ 

* 

Svazek 

II. 

* 

+ 

* 

* 

+ 

* 

*+ 

* 

I 

:1 

~I 

. , 

0.\1\ 

~9.

KALEVALA 

skládé'! se z 50 run, jež mají dohromady 22.793 veršů, 

Ceský překlad vyjde v 5 částech, z nichž 3 uchystány 

jsou pro rok 1894 a ostatní dvě pro rok 1895·. 

Netřeba podotvkaii, že účastenství čtoucího obecenstva 

je tu podmínkou sine qua non. 

Ccrnohorské 

povídky. 

Díl 1. sv. I. Druhé vydání 18~2. Obsah: Bitvu 

u Fundiny r. 1876. - Gavran. - Stáne. :--- Alija a 

llija. - Surrogát sv. Vasilija (počátek). - Cena 1 zl. 

Díl 1. sv. 2. Obsahuje dokončení I. dílu "Surf'Ogátu 


Díl r. sv. 3. Obsahuje prvou polovinu u dílu 

»Surrogátu sv. Vasilija." Cena 1 zl. 

Dil I. sv. 4. Obsahuje druhou polovinu II. dílu 

»Surrogátu sv. Vasilija." Cena 1 zl. 

Díl II. sv. 1. Obsahuje povídku »Požár ve dvorech 

Ljuhovičů." Cena 1 zl. 20 kro 

JUlláclié kresby černuhorské. 

Díl. I. Obsah: Souboj Marka, Miljanova s Pekem 

Pavlovičern. - Peko Pavlovič na -Muratovici. - Marko 

. Miljanov pastýřem, - Stará šavle. - Pašaport Jola 

Piletiče. - Luka Filipov a Osman paša. - Sto dukátů 


Díl. II. Obsah: Arehimandrita Dimitrija skutkové 





Podgotický pokol -- Marko Miljanov a kníže Nikola. 

Světice Jerina, - Garda paša Cena 1 zl. 

.}

"Viz tam onu chatu blízkou 

s roztrhanou střechou nízkou; 

čí to asi barabina, 

který nuzák má tam domov i" 

Tu jí jarý Lemrninkainen 

slovo děl a propovédél : 

"Nic se netrap pro chalupu, 

střechu nízkou, otrhanou, 

vystavím já jinou jizbu, 

31U. lepší tobě sínku sroubím, 

bude prostranná a pevná, 

nejlepší dám na ni břevna." 

A tak jary Lernminkainen 

domů dojel k chatě rodné, 

ku své matce milované, 

ku stařence roditelce. 

Matka jemu hovořila, 

tato slova proslovila ~ 

"Dlouho jsi se zdržel, synu, 

350. dlouho pobyl v cizím kraji. « 

Vece jarý Lemminkainen, 

v tato slova zahovořil: 

» Dostaly co pro to dívky, 

odplatil jsem posměvačkám 

za tupení, hanobení, 

za rouhání, utrhání! 

Nejhezcí jsem v saně hodil 

na postlanou kožešinu, 

do houn ě ji zaobalil, 

360 přes ni -hidlo dal a svázal, 

11

164 

tak jsem splatil vysměvačkám, 

pomstil jsem se rozpustilkám." 

"Matičko má, roditelko, 

matičko má, pěstitelko, 

co jsem hledal, nalezl jsem, 

co jsem žádal, dosáhl jsem; 

lože ustel peřinami, 

nejměkčími poduškami, 

na rodné si půdě zdřímnu 

07U. po boku mé krasavice." 

Na to matka odvětila, 


"Díky tvůrci jedinému, 

Juma!ovi velebnému, 

že mi poslal snachu mladou 

ohníček mi rozdělavat, 

hbitě houně teplé tkáti, 

na vřetenu jemně přísti, 

prádlo čistě vypírati, 

;;80. plátno bílit sněhobíle!" 

."Sám vzdej díky Nejvyššímu, 

že dal tobě, zvolil tobě, 

vybral tobě, poslal tobě 

milostivě družku dobrou; 

číst je ptáček sněhuláček, 

čistější je tvoje žínka; 

bělostná je pěna morská, 

bělejší tvá panovnice; 

překrásný je morský racek, 

390. krásnější tvá hospodyňka ;

165 

jasná hvězda na obloze, 

jasnější tvé milé oko." 

"Podlahu své chaty rozšiř', 

chatě pořiď nové stěny, 

do stěn vdělej velká okna, 

celou chatu svoji oprav, 

prah dej před ni, tvrdý kámen, 

do prahu vsaď dvéře nové. 

že jsi pannu sličnou získal, 

400. krasavici dobyl sobě, 

lepší tebe, onačejší, 

z rodu tvého vzácnějšího." 

11*

A 

@ (\S" ~ ú//j @ 

******** $\i/?-; 

*********':1iÍ"*********' ******** G, 

Runa dvanáctá. 

Obsah : Kylliki zapomíná své přísahy a jde do vši, pročež Lemminkaiuen 

prudko se rozhněvá a si uminí, že ji hned opustí a do Pohjoly 

pro jinou si půjde; vv. 1-128. - Matka namahá se všernožně, 

aby syna od cesty odvrátila, a praví. že hyho 'tam mohli zabiti; 

Lemminkainen právě se češe; mrští hnévně hřebenem a pi'cdpovídá, 

až z tohoto hřebenu, že i jeho krev po teče ; vv. 129-212, 

- Vypravuje se na cestu, jde do Pohjoly a zpěvem vyčaruje 

muže z jejich domů; jen šeredu skotáka jediného nechal bez 

účinku zpěvu; vv, 213-504. 

Na to' Ahti Lemminkaincn, 

onen švarný Kaukolainen 

stále žil a neustále 

po boku své sličné choti; 

do vojny on nikdy netáh, 

ona do vsi nechodila 

Posléz jednou za soumraku, 

jednoho dne na úsvitě 

zdvih se Ahti Lemminkainen, 

10, sebral se a ryb šel lovit;

167 

do večera doma nebyl, 

prvou se noc neukázal; 

tenkrát Kylli do vsi vyšla 

s dívkami se proskočiti. 

Kdo mu o tom zprávu dones, 

zvěst mu podal nevítanou ~ 

Ainikki, to sestra jeho, 

oznámila Ahtiovi, 

zvěsť mu řekla nevítanou: 

::10. "Ahti, bratře milovaný, 

Kylliki juž ve vsi byla, 

južtě byla v cizím dvoře 

s dívkami se proskočiti, 

prohoniti, prorejdili." 

Ahti, matčin jedináček, 

mladý, jarý Lemrninkainen 

rozhněval se, rozzuřil se, . 

vztek jím prudký dlouho zmítal, 

až se posléz ozval takto: 

no. "Oj má matko, stará matko,' 

košili mně vyprat pospěš,' 

vyprat v jedu černé zmije, 

vypranou ji rychle osuš, 

neboť v boj se vypravuji, 

to ke krbům Pohjolanů, 

to na žďáry Lapoňanů ; 

Kylliki juž ve vsi byla, 

južlě byla v cizím dvoře 

s dívkami se proskočiti, 

40. pro honiti, prorejditi."

168 

Kylliki mu.odvétila, 

žena jeho promluvila: 

"Oj můj Ahti milovaný, 

nechoď, drahý, do té vojny! 

V spánku sen jsem uviděla, 

vidění jsem měla ve snu; 

oheň šlehal jako z výhně, 

plamen rudý sebou zmítal, 

pod okny nám plápolaje, 

so. stěnu po rám olizuje; 

na to vrazil do sednice, 

bouřil tady vodopádem, 

od okna se k oknu valil, 

že až klenbu nadezdvíhl." 


odpověděl těmi slovy: 

"Ve sny ženské víry nemám, 

ani ženské ve přísahy; 

matičko, má roditelko, 

()Q. odění mi války přines, 

přines oděv nenávisti! 

Mysl má mne odtud pudí 

napiti se piva války, 

zkusit vojny medoviny." 

Matka jemu odvětila: 

"Synáčku můj, drahý Ahti, 

nechoď, syriku, do té vojny! 

Sami máme piva doma, 

v olšových je skryto sudech, 

70. za čepy _ je dubovými, 

napí se, co hrdlo ráčí, 

pí si třeba po den celý."

Vece jarý Lernrninkainen : 

"Nechci piva domácího, 

milejší mi kalná voda 

s konce vesla dehtového, 

milejší mi, sladší je mi, 

nežli doma každý malvaz ; 

odění však dej mi války, 

so. dej mi roucho nepřátelství ! 

Potáhnu já do Pohjoly, 

na laponské širé žďáry, 

po zlatě tam pátrat budu, 

stříbra sobě dobývati." 

Děla matka Lemminkaina : 

"Synáčku můj, drahý Ahti, 

zlata máme hojnosť doma, 

dosti zlata ve komoře; 

onehdy ti časně. z rána, 

90. záhy ráno na úsvitě 

chlap náš oral hadí pole, 

zmiji lado podorával, 

pluh vyoral skřínku s víkem, 

z půdy poklad vyvalil se, 

penízů tam bylo na sta, 

nacpáno jich na tisíce: 

a já truhlu do komory, 

postavila na polici." 

Řekl j arý Lemminkainen : 

100. "Z domácích já nechci zásob! 

Ve válce li hřivnu získám, 

jistě lépe užiju jí 

všeho zlata domácího, 

stříbra pluhem dobyt.ého;

170 

odění už dej mi války, 

přines roucho nepřátelství, 

00 Pohjoly půjdu válčit, 

bít se půjdu s Lapol'íany." 

"Mysl má mne mocně pudí, 

110. v mé se hrudi touha budí, 

bych na vlastní uši slyšel, 

bych na vlastní oči viděl, 

je li panna ve Pohjole, 

je li déva v Pimentole, 

která nedbá o ženichy, 

ráda nemá dobrých mužů." 

Děla máti Lemminkaina : 

.,Synáčku můj, drahý Ahti, 

Kylliki máš doma lepší, 

120. hospodyňku onačejší; 

divno, by dvě ženy byly 

v loži muže jediného!" 

Řekl jarý Lernminkainen: 

"Kylli ráda do vsi běhá, 

nechat tedy se tam baví, 

v každém domě noclehuje, 

kde se baví vesničanky, 

kde si křepčí kadeřá vky !" 

Ještě matka promlou vab, 

130. stařenka ho varovala: 

"Synáčku můj, přece nechoď, 

neodcházej do Pohjoly, 

bez moudrosti, zkušenosti,

171 

aniž kouzel vědomosti, 

střez se krbů Pohjolanů, 

střez se žďárů Lapoňanů ; 

Lapoňan tě večaruje, 

Turjalan tě kouzlem vrazí 

140. po krk v hlínu. rašelinu, 

ruce tobě v horký popel, 

do žhavého rrnutu vnorí." 

Na to vece Lemminkainen : 

"Již mne zmije zaklínaly, 

kouzelníci čarovali. 

V letní noci kouzel mocí 

Lapoňané tři mě jali, 

oděv sňali, přikovali 

v siném moři na úskalí 

1;)0. nahého a bez opasku; 

avšak ze mne ani tolik 

nedostali, nedobyli, 

jako tesla ze křemene, 

jako vrták ze kamene, 

jako ze kluzkého ledu 

opatek, smrť z jizby prázdné." 

".Jinak zpupně obmýšleli, 

j inaký byl věci konec; 

mne jsou chtěli oslabiti, 

lGO. povaliti, pohrouziti 

do bahna, bych tam byl lávkou, 

do kalu, bych tam byl můstkem, 

až po bradu do slatiny, 

po vous v místo zahynutí; 

však muž rovně hledající, 

já jsem dlouho nebyl v tísni,

172 

sám jsem jal se zaklínati, 

sám j sem počal čarovati: 

čaroděje se střelami, 

170. střelce s jejich samostříly. 

zaklínače s jejich noži, 

zaříkače s žabikuchy 

v dálné smrti vodopády, 

v strašné víry rozpěněné, 

pod nejvyšší proudu pod skat, 

v nejděsnější vody vření; 

tam si spěte, čaroději, 

běsi lití, tam si ležte, 

až vám tráva skrze hlavu 

180. proroste i skrze roucho, 

skrze plece kouzelnické, 

rozpoltí vám znak i bedra, 

vám, o čaroději spící, 

běsi tvrdě hnípající !" 

Stále matka zbraňovala, 

Lemminkaina varovala, 

odejíti nedávala. 

Bránila mu také žena: 

190. "Nechoď, nechoď, choti milý, 

do studených osad pustých, 

do Pohjoly mrakotemné! 

Neštěstí je stále v patách, 

stíhá muže nebohého, 

zhoubu chystá Lemrninkainu. 

Kdybys uměl na sto řečí, 

přece nemám v tebe víry, 

že se můžeš měřit zpěvem, 

čarováním s Pohjolany,

173 

neumeje řeči Turjů, 

200. nedoveda po laponsku." 

Právě jarý Lemminkainen, 

sám on švarný Kaukomieli 

česati si počal vlasy, 

černou kštici nade čelem; 

hřebenem on prudce mrštil 

rozčesákem v pažbu dveří, 

slovo děl a propověděl, 

takovým jej zaklel slovem: 

"Potom zhyne Lemminkainen, 

210. zhouba stihne nebožáka, 

až mne hřeben vzpomene si, 

až krev z něho tryskne rudá." 

Bral se jary Lemminkainen 

do Pohjoly mrakotemné 

přes matčino zbraňování, 

stařenčino varování. 

Ozbrojil se, opásal se, 

železné si roucho naděl, 

ocelovým pásem sepjal, 

220. slovo děl a propověděl : 

"Pevnější muž obrněný, 

lepší v rouchu ze železa, 

pás ocelný moci dodá 

jemu mezi čaroději, 

nebojí se nejslabšího, 

ani sebe silnějšího." 

Chopil meč svůj jako oheň, 

připásal meč jako plamen,

174 

u Hiisi byl meč ten kalen, 

230. II bohů byl leskle broušen; 

jej si Ahti k boku připjal, 

. zatkl do kožené pochvy. 

Kde muž, kde že ukryje se, 

kam rek, kam že uteče se? 

Tam muž může schovati se, 

tam rek může ukryti se: 

v koutě za obrubní dveří, 

na sednici za pilířem, 

na záhumní ve úvoze, 

:%0. za zadními vrátky dvora. 

Tam muž hledá útočiště 

před zástupem valným věštic; 

ženy nejsou dosti mocné, 

aniž úkryt dosti jistý; 

ještě mu jest ukrýti se 

před zástupem valným mužů, 

na rozcestí dvojnásobném, 

na úskalí v moři siném, 

v řítících se vodopádech, 

2,,0. ve kypících, proudných vírech, 

na skaliskách vodopádů 

brodem jistým, spolehlivým. 

Jal se jarý Lemrninkainen 

čarovati, zaklínati: 

"Otevři se černá země, 

vystupte z ní mečenoscí, 

ze príkopů kosinníci, 

ze řek reci lučištníci l

175 

Vydej, lese, svoje mužstvo, 

:2ti() vydej, houští, svůj lid všechen! 

Vzhůru. starče, hory duchu, 

vzhůru, děse, vodní běse, 

vzhůru, mocná vody matko, 

se vší silou staré vody, 

vzhůru z dolin, vodní víly, 

vzhůru z bystřin, jemnorouché, 

ku pomoci se vší mocí, 

jsernf muž sirý, opuštěný! 

Ztupte šípy čarodějů, 

:27U. břitké meče kouzelníků, 

žabikuchy zaklínačů, 

a i střely lučištntků !" 

I 

.,Jestli není toho dosti, 

vím já ještě spůsob jiný: 

obrátím se k Nejvyššímu, 

ku prabohu na nebesích. 

on svým prstem mraky zkrotl, 

ochrání mne od zlobohů." . 

"Ukko, bože na výsostech) 

280, starý děde na nebesích, 

kterýž mluvíš skrze mraky. 

ozýváš se hromu hřměním! 

Ohnivý meč ty mi podej. 

ve plamenné pochvě dospěch, 

úrazů všech k rozptýlení, 

odporů všech přemožení, 

zemních běsů povalení, 

vodních kouzel zapuzeni,

176 

které na mne z předu ženou, 

~9U. s boku, zadu dorážejí, 

na hlavu' se s hůry sypou, 

na kyčle se zavěšuji! - 

by šíp vlastní čaroděje 

trefil, tesák kouzelníka, 

vlastní ocel zaklínače, 

by vlastními meči padli!" 

Na to jarý Lemminkainen, 

mladý, švarný Kaukomieli 

zahvizdl a z háje koník 

300. příběh plachý, zlatohřivý ; 

koníka on ustrojil si, 

krev ohnivou v saně zapřáh, 

sám do saní posadil se, 

v korbě narovnal se, vztyčil, 

koně pobíd rukovítkou. 

tryskem hnal se k morské výspé ; 

koník kvapí, cesta míjí, 

saně letí, dráha mizí, 

stříbrný zní písek jasně, 

310, zvučně zvoní zlaté pole. 

Jel tak den a jel den druhý, 

třetího dne ve předvečer, 

tietiho dne na úsvtlě 

na cestě se ku vsi dostal. 

Mladý, jarý Lemminkainen 

ujížděl a upaloval, 

jechal cestou nejhořejší, 

tam kde dvůr stál nejhořejší,

177 

na zápraží otázal se, 

:i~O. otázkou se ozval s náspí: 


aby koni chomout sundal, 

aby oře z voje vypráh, 

vyvedl jej zpode duhy P 

Na půdě se chlapec ozval, 

hoch se ozval se žebříku: 

"Nikoho tu v domě není, 

aby koni chomout sundal. 

aby oře z voje vypřáh, 

000. vyvedl jej z pode duhy. « 

Pranic nedbal Lemminkainen, 

koně pobíd rukovítkou, 

práskl bičem operleným, 

ujížděl a tryskem jecbal, 

po prostřední hual se cestě, 

zrovna k dvoru prostřednímu, 

na zápraží otázal se, 

otázkou se ozval s náspí : 


34.-0. kdo by uzdu podržel mi, 

kdo by koně odstrojil mi, 

kdo by oře z voje vypřáh i" 

Babizna se rozdurdila, 

s pekelce se obořila: 

"Ba je tady takých dosti, 

umějících uzdu vyndat, 

koně z voje vypřáhnouti, 

náhrudník mu rozpoutati,

178 

mohoucích, jel! kdyby chtěli, 

;):)0_ je tu deset, je tu na sto; 

avšak oni obrátí tě, 

ještě tobě příp řež dají, 

abys, lotře, domů dojel, 

do domova, zkad jsi přišel, 

do bydliště svého otce, 

do sedliště svojí matky, 

ku bratrovým vratům dospěl, 

na sestřinu húru prázdnou, 

drtve, než den nachýlí se, 

360. nežli dnešní slunce zajde." 



"Že tě, babo, nezastřelím, 

nezmrzačím, nezabij u !" 

Pobíd koně, upaloval, 

tryskem hnal se o překoty, 

po cestě jel nejdolejší, 

tam kde dvůr stál nejdolejší. 

A když jarý Lemminkainen 

370. přijel na dvůr nejdolejší, 

takýrni se ozval slovy, 

pravil hlasem, polohlasem: 

"Zavři, Hiisi, hubu psovu, 

Lempi, tlamu hafanovu 

zacpi, zamkni na závoru, 

dej mu roubík mezi zuby, 

aby nezradil mne vyje, 

aby muže projet nechal!" 

.. . _

1i9 

380. 

Zastavil se na nádvoří, 

prudce švihl bičem o zem, 

pozdvihl se oblak prachu, 

z prachu vyvstal malý muzik, 

šel a sundal koni chomout, 

vypřáhl jej ode voje. 

3HO. 

Mladý, jary Lemminkainen 

nikým nejsa pozorován, 

od nikoho neznamenán, 

nastavil své uši obě: 

slyšet bylo runy zpívat, 

slyšet slova skrze stěny, 

hudbu bylo z domu slyšet, 

stěnou mechem pěchovanou. 

400. 

Nahlédl on do sednice, 

kradmo podíval se dovnitř : 

jizba plna kouzelníků, 

lávky plny runopěvcú, 

podle stěn jsou hudebníci, 

mezi dveřmi učedníci, 

mi stři povyš na prípeklí, 

v kouzni kdo se nachrnelili, 

všichni pějou lapské runy, 

ryčí písně Hiisiovy. 

Mladý, jarý Lernminkainen 

proměnil se, přeoděl se, 

vzezření své zcela změnil, 

z ústraní šel do sednice, 

pitvorern tam hbitě vklouzl, 


l~

.Dobrá píseň, která končí, 

410. zpěv je krásný, je li krátký, 

moudrostí je lépe spořit, 

než být v půli přerušenu." 

Pohjolská se hospodyně 

zavrtěla na palandě, 

líně slezla na podlahu, 

slovo prala, zaskuhrala : 

"My jsme dříve psa tu měli, 

štěně barvy ocelové, 

masožrouta, kostohryza; 

420. krvoloka čerstvé krve; 

který pak j si asi z mužů, 

který- bys byl z bohatýrů, 

že jsi přišel v tyt.o síně, 

vnikl semo do sednice, 

aniž pes se vytím ozval, 

aniž hafan zpozoroval I"., 

Řekl jarý Lemminkainen : 

"Nepřišel jsem věru semo 

bez umění, bez vědění, 

430. bez rozmyslu, bez úmyslu, 

bez otcova pobídnutí, 

roditele ponuknutr, 

ač jsem věděl. že tví psi mne 

chtíti budou rozsápati." 

"Malého mě matka myla, 

křiklouna mě vykoupala . 

v letní noci po třikráte, 

ve podzimní devětkráte,

181 

bych byl znalcem cest i smeru, 

4,~O, bych byl znalcem všechnech zemí, 

kouzelníkem v domovině, 

právě jako ve cizině." 

Na to jarý Lernminkainen, 

sám on švarný Kaukornieli, 

jal se pěti, čarovaLi, 

kouzla svoje notovati, 

z kožichu mu vzeplál oheň, 

z::Jblýskal mu z očí plamen, 

an tak Lemmiukainen zpíval. 

450, zaklínal a zaříkával. 

Z nejlepších zpěv jeho pěvců 

nadělal hned nejšpatnější, 

kremelí jim v hrdlo vecpal, 

náhubkem jim ústa zandal, 

a to všech něm, tak jak byli, 

ba i mistrům v čal'opění.' 

Spolu muže začaroval, 

toho semo, toho tamo, 

v nivy nikdy nezelené, 

460, v stepi pusté, nezorané, 

do močálů bezrvbnatých. 

v kterých nikdy nežil okoun, 

ve vodopád Rutja dravý, 

ve zpěněné jeho proudy, 

v pěny třpytné, zvtrující, 

v skalí pro střed vodopádu, 

aby pláli jako oheň, 

střtknjíce prškou jisker.

----------_.~_._---_.~--- - 

182 

Mladý, jarý Lemminkainén 

470. začaroval mečenosce, 

reky statné, ozbrojené, 

začaroval mladé, staré, 

také věku prostředního; 

jednoho jen opomenul, 

na skotáka zapomenul, 

na ohavu dědka slepce. 

Dědkovi to divno bylo, 

slovo, děl a propověděl: 

"Oj ty mladý Lemminkaine, 

4·S0. když jsi všechny začaroval, 

staré, mladé, i věk střední, 

proč jen mne jsi opomenul (~•• 

Vece jarý Lemmlnkainen : 

"Proto jsem tě opomenul, 

že jsi vzhledu odporného, 

špatný být i skalou v slapu. 

Však víš, jak jsi v mladých létech, 

když jsi, 10Ue, stádo pásal, 

zprznil svoji matku vlastní, 

MlO. svedl svoji vlastní sestru, 

kobyly jsi všechny zpizdil, 

kurvil se i se hříbaty 

na slatinách, na výšinách, 

na bahnech se houpajících." 

Ohava to slyšel pasák, 

rozzlobil Sé, rozzuřil se,

183 

vyběh jak byl bez klobouku, 

běžel dvorem, humny. v pole, 

chvátal k řece ve Tuonele, . 

500. k víru proudu posvátného, 

a tam čekal Lemminkaina, 

čekal syna Lempiova, 

až se bude domů vracet, 

zpátky půjde ze Pohjoly.

Runa třináctá 

Ohsah : Lemn.ink ainen uchází se o dceru Paní Severu, jež od 

něho žádá, by si jí zasloužil a přivedl jí losa Hiisiova : VY. t -30. 

- Lernminkainen pln zpupné mysli vydá se na lov losa, alp 

hrzy zarmoucen pozoruje, že pro rozbřidlý sníh losa dohonit.i nemůže; 

vv, il 1-270. 

Mladý, jarý Lemruinkainen 

pravil Paní nad Pohjolou : 

"Dej mi, matko, svoji dceru, 

přivediz mi dcerku svoji, 

v sboru dívek nejkrásnější, 

nade všecky ztepilejší." 

Načež Paní nad Pohjolou, 


"Nedám tobě svojí dcery, 

10. dívky tobě nepřivedu, 

ni největší, ni nejmenší, 

ni nejlepší, ni nejhorší, 

neboť jsi juž pojal žínku, 

přivedl si hospodyňku."

-18i) 

Řekl jarý Lemu.iukainen : 

"Kylliki já za vrzenou 

uvázal jsem k" bráně do vsi1-' 

ku neznámým vratům cizím,· 

chci mít ženu nad ni lepší'; 

20. při veď mi svou dceru srna vou, 

při veď mi ji z panen sboru, 

nejkrásnější z kadeřávek." 


"Nedám tobě svojí dcery, 

nedám muži nehodnému, 

. pobudovi ničernnému : 

potom .dám ti květny kvítek, 

až mi losa Hiisiova 

přivedeš z niv Hiisiových - 

30. potom. popros o mou dceru." 


okoval si pádný oštěp, 

napjal strunu samostřílu, 

v toulec nandal ostrých ší pů,: 

v tato slova zahovoril : 

"Již jest okován můj oštěp, 

šípy v toulu připraveny, 

napjata je luku struna, 

schází mi jen levá lyže, 

4.(). lyže s patou okovanou." 


uvažoval, rozvažoval; . , 

jak si lyže poříditi, 

kdo je umí zhotoviti. o.' •

186 

Do dvora šel Kauppiova, 

před dílnu šel Lyylikovu: 

"Oj dovedný Vuojalane, 

čacký Kauppi Lapoňane! 

Lyže dobré udělej mi, 

.",0 krásné lyže vystrouhej mi, 

na lov na Hiisova losa, 

na nejzazších Hiisa polích.", 

Lyyliki se slovem ozval, 

hbitě jemu odpověděl: 

.Nadarmo jdeš Lernminkaine 

lovit losa Hiisiova: 

zlo víš leda shnilý parez, 

a to ještě s velkou těží." 

Pranic nedbal Lemminkaincn, 

on slovo děl a propověděl i 

"Udělej mi levou lyži, 

vystrouhej mi lyže obě; 

přece půjdu losa lovit 

na nejzazší pole Hiisa P 

Lyyliki, on, mistr lyží, 

Kauppi, lyží hotovitel, 

jeseň dělal lyži levou, 

zimu dělal lyži pravou, 

den pak bidlo vyřezával, 

vo. druhý bodec přidělaval. 

Zhotovil onlevou lyži, 

. okoval mu lyži pravou, 

tyč udělal k opírání,

187 

přidělal jí tvrdý bodec; 

vydru stálo tyče dřevo 

a ryšavou lišku bodec. 

Namastil mu tukem lyze, 

namaslil je sobím lojem, 

nad dílem se pozastavil, 

80. zahovořil, slovo pravil : 

.,Zdaž jest mezi omladinou, 

pokolením vzrůstajícím, 

kdo by pošoupl ty lyže, - 

posunul a popostrčit ?« 

Řekl jarý Lemminkainen, 

pravil šprýmař nevázaný: 

"Dost nás mezi omladinou, 

v pokolení vzrůstajícím, 

kdo ty lyže pošoupneme, 

90. postrčíme, posuneme." 

Při vázal si naznak toulee, 

na plece luk nový hodil, 

pravou rukou tyčku chopil, 

jal se lyži pošoupávat 

levou, pravou postrkávat, 

při tom děl a propověděl: 

.,Nikde není v božím vzduchu, 

není pod tou střechou nebes, 

není v celém tomto lese 

100. čtyrnohého rychloběžce, 

hy ho v běhu nedohonil, 

by ho v letu nedostihl 

Lemminkaínen, klouzající 

na výborných těchto lyžích!"

188 

Chvast len slyšel zloboh Hiisi, 

ch vastouua zřel zloboh J uutas. 

Takého zděl Hiisi soba, 

takého zděl Juutas losa: 

hlava byla shnilý parez, 

110. paroh - jíva rozsochatá, 

noha z prutů na pobřeží, 

hnáty z planěk na bažině, 

hřibet ze plotových bidel, 

žíly suchých ze povřísel, 

oči - bahen stulíkové, 

uši - jezer leknínové, 

kůže ze smrkové kůry, 

maso ze shnilého dřeva. 

1:20. 

Hiisi soba poučoval, 

takto losu přikazoval: 

"Během běž, o. sobe Hiisů v. 

spěchem spěš, o lose krásný, 

chvátej do tábora.isobů, 

do nejzazších končin lapských, 

oznoj muže, jenž tě loví, . 

ze všech nejvíc Lemminkaina!" 

130. 

Los Hiisiův tedy běžel, 

aniž cestou popásal se; 

doběh do Pohjolských sedlišt, 

do nejzazších končin lapských; 

zakopl tam nohou ve džber, 

svrhnul on tam s, ohně kotel, 

maso v popel svalilo se, 

jícha v bláto rozlila se,..

189 

Z toho byla velká ř vava 

na nejzazších mezích lapských ~ 

lapští psové vztekem vvjou, 

lapské dítky vřeskem pláčou, 

lapské dívky chechtají se, 

14.0. staři hrubě nadávají. 


toho nedbal, losa stíhal 

po polích i po bažinách, 

širých stepích zasněžených, 

z lyží oheň vystupoval. 

z bodce bidla kout se prýštil, 

ale losa neviděti, 

neviděti, nesl yšeli. 

Přes hory i doly klouz al, 

15ú. klouzal po zámoří dálném, 

Hiisa hvozdy náramnými, 

Smrti stepmi písečnými, 

přes propasti černé Vraždy, 

podle samých dvoru Smrti. 

Vražda jícen rozevřela, 

hlava Smrti pohnula se, 

aby reka pohltila, 

aby polkla Lernminkaina : 

on však vyváz nepolapen, 

160. on však unik nepovalen. 

Málo zbylo překlouzati, ' 

jen .časf pouště přeraziti, 

Severa kout nejzadněj ší ' 

ve obšírné zemi lapské ; ;

100 

i tam na svých lyžích spěchá, 

aby na tu půdu vstoupil. 

Když se blížil ke končině, 

řvavu slyšel přenáranmou 

tam, kde nejzazší je Sever, 

17 0 . kde břeh Lapska nejzazšího: 

lapští psové vztekem vyjou, 

lapské dítky vřeskem pláčou, 

lapské dívky chechtají se, 

staří hrubě nadávají. 


hned v tu stranu kluzmo chvátal, 

kde psi lapští vztekem vyli, 

na břeh nejzazšího Lapska. 

Když tam dospěl, takto pravil, 

180. když tam přišel, otázal se: 

"Čemu se tu ženské smály, 

proč pak děti vřískaly tu,' 

proč pak staří nadávali, 

proč pak vyli šeří psové i" 

"Proto zněl tu ženský chechtot, 

ženský chechtot, dětský vřeskot, 

proto zněl tu starých repot 

a psů šerých vzteklý štěkot: 

los Hiisiův tudy běžel, . 

190. upaloval dvoukopytník; 

zakopl on o džber plný, 

převrhnul on kotel s ohně, 

vařivo on v popel svalil 

a po zemi jtchu rozlil."

I!-JI 

Na to šprýmař krvollcí, 

mladý, jarý Lernminkainen 

odrazil se levou lyží, 

klouzl jako zmije v trávě, 

zavrzala smolná jedle, 

200. pornknula se hadem svižným ; 

pravil jonák ujížděje 

a se bidlem rozháněje: 

"Za mnou spěšte, muži lapští, 

abyste mi losa nesli! 

Za mnou spěšte, dívky lapské. 

ch vátejte mi kotel vymýt!" 

"Honem za mnou, lapské děti, 

pode kotel chrastí sbírat! 

Co je v celém Lapsku kotlů, 

:l10. ve všech budem losa vařit!" 

Napjal síly, napjal žíly, 

nohu opřel, odrazil se; 

jenom jednou odrazil se, 

již ho oko nevidělo, 

po druhé jak odrazil se, 

již ho ucho neslyšelo, 

třetí odraz - a byl skokem 

na hřibetě losa Hiisi. 

Chopil nyní mladý javor, 

220. z brízy sobě houžev skroulil, 

dal ji losu za nášijník, 

uvázal jej v košár z dubů: 

"Tady zůstaň, lose Hiisův, 

zde, o lose, popásej se!"

Hladil losa po hribeté, 

po krku jej popleskaval : 

"Kéž by' tady k mému ňádru 

tulila se, vinula se 

dívka mladá při mně ležíc, 

230. kuřátko, jež teprv roste!" 

Hněv jal losa Hiisiova, 

počal hrabat, počal kopat, 


"Lempo tebe doprovázej, 

jde li tobě o líbání 

s mladicemi, o líbání !" 

240. 

Napjal síly, napjal žíly, 

mocí strhal houžev z břízy, 

ve dví 'přetrh mladý javor, 

košár na vše strany rozmet, 

načež dal se do úprku, 

pádil skokem jako letem 

přes lada i přes bažiny, 

přes pahrbky, přes chrastiny, 

již ho oku neviděli, 

již ho ucbu neslyšeti. 

~ijO. 

Zle se šprýmař krvolící 

pro to mrzel, proto zlobil, 

dlouho mrzel se a zlobil, 

za losem se pustil posléz; 

ale hned jak odrazil se, 

zlomil sobě levou lyži, 

na dobro si lyže zkazil, 

sníh byl zrněklý, zemězrnrzlá ;

Iv3 

u hrot u se zlomil oštěp, 

bidlo dole při kování. 

Sám los dále během bčžl, 

ani hlavy neviděti. 


:!(iO. hlavu schýlil, zasmušil se, 

nad osudem zamyslil se, 


"Nikdy nechoď druhý z muzu. 

nikdy nechoď ve svém věku, 

nechoď zpupně v Iesy lovit, 

na Hiisova losa číhat, 

jako já zděl preneštastný, 

jenž si zkazil dobré lyže, 

ztratil krásné bidlo s bo dceru, 

:!70. přelomil si pádný oštép !"

@ 

******** -:jA&::. *****.*** C 

* * * * * * * * * .~* * * * * * * * * 

Runa čtrnáctá. 

Obsah: Lernminkainen vzývá bohy slovesy lovců; posléz lapí 

losa a dovede jej do Pohjoly; vv . 1-270. - Po druhé mu uloženo, 

aby zkrotíl Hiisiova ohnivého koně; on jej zauzdi a 'lede 

clo Pobjoly; vv 271-372. - Třeti podmínka mu ustanovena, aby 

na řece v Tuonele zastřelil lahut ; Lemminkainen ubírá se k řece 

v říši mrtvých; tam na něj čeká opovržený pastucha, rozseká jej 

a uvrhne do vodopádu říše Tuoniovy; syn Tuoniův mrtvolu vytáhne 

a rozseká na kusy; vv. 372-460. 



kudy mu se nyní bráti, 

bezpečnějsí cestou dáti: 

či má losa losem nechat 

a sám radě] domů spěchat, 

či se ještě pokusiti, 

do lesa se přilouditi, 

do lahody lesů Paní, 

10. do radosti lesních panen ~ 

Takýmí se ozval slovy, 

v tato slova zahovořil : 

"Ukko, bože na výsostech, 

milý otče na nebesích,

195 

sešli mi 1y pravé lyže, 

kůsle lehké, okované, 

po kterých bych jeli mohl 

přes bahna i půdu pevnou 

do vladarství Hiisiova, 

20. přes pohjolská vřesoviště, 

tam kde Hiísiův los běhá, 

prohání se v běhu bujném!" 

"Jediný já v les si troufám, 

podjímám se krušné práce, 

kráčím v stopách Tapiových 

do državy Tapiovy ; 

zdrávy buďte hory, skály, 

zdrávy lesy smrčinové, 

háje bílé osykové, 

30. i ti zdrávi, kdo vás zdraví!" 

"Buď, o lese, štědrý, hvozde! 

Buď, Tapio věčný, přízniv! 

Doveď muže na paseky, 

doprovoď jej na ta místa, 

kde se lov dá uloviti, 

dobrá kořist uchvátiti!" 

"Nyyrikki, o Tapiovče, 

panici ty s kápí rudou! 

Načiň vrubů, kudy cesta, 

40. po horách dej znamenáče, 

nejsemf směru povědomý, 

přespolní jsem, cesty neznám, 

a přec tady kořist hledám, 

o tvé hojné dary prosím." 

13

196 

"Mielikki, O Paní Lesa, . 

matko čistá, strojně rostla! 

Vyndej svoje zlato hojné, 

vylož svoje stříbro mnohé 

před muže, jenž po něm pátrá, 

50, do cesty mu pod kročeje !" 

"Vyjmi z kroužku na opasku, 

vyjmi, Paní, zlaté klíče 

od komory Tapiovy, . 

týn mně otevř lesa hradu, 

mně, jenž lovím v potu tváří, 

mně, jenž po kořisti pasu!" 

"N ernůžeš li nebo nechceš, 

pobídni své sluzebnice, 

přísný přikaž příkaz dívkám, 

60, aby tebe podestaly." 

"Nebyla bys věru-pant 

bez služebných děvic sboru, 

kdybys sto jich nechovala, 

nerněla jich aspoň tisíc, 

aby tobě stáda pásly, 

hlídaly zvěř lesní tobě!" 

,,0 přeútlá Lesní Panno, 

medoústá Tapiovno, 

pískni, panno, na píšťalu, 

na medovou sopelínu, 

70. v uši mocné Lesa Pauí, 

milostivé pauí hvozdu;:

197 

aby ihned uslyšela, 

ze spánku se probudila, 

neboť dosud neslýchala, 

zřídka jen 'se probouzejte, 

úpěnlivé prosby moje, 

jazyka kvěl neustálý." 

Mladý, jarý Lemminkainen, 

80- po čas všechen bez kořisti, 

přes bahna šel, přes lada šel, 

přes hory i skály kráčel, 

přes pahrbky Jumaluvy, 

vřesoviště Hiisiovo. 

Kráčel den a kráčel druhý, 

konečně, když den byl třetí, 

k vrchu přišel vysokému, 

na vysokou vyšel skálu, 

pozřel na severozápad, 

so. přes bažiny ku půlnoci, 

uzřel dvory Tapiovy, 

zlaté brány třpytily se 

přes bažiny na půlnoci, 

skrze houští toho vrchu. 


ihned spěchal v ona místa, 

přikrádal se blíž a blíže, 

až pod okna Tapiova, 

tam se ukryl, 'aby viděl, 

100. pod šestým se schoval oknem: 

dárkyně tam lesní sedá, 

zvěře hlidačky si hoví, 

[ij*

198 

v šatech velmi rozedraných, 

v hadrech všedních, uválených .. 


"Proč, o panovnice lesů, 

v zedraném se šatě válíš 

mlatců, špínou všecka černá i 

Vzezření jsi podivného, 

110. ba bych řekl odporného, 

ošklivá jsi jako naschvál, 

v hrubých hadrech nemotorná." 

"Když jsem dříve v lesy chodil, 

tři tu byly hradní týny; 

dřevěný byl, kostěný byl, 

kamenný byl z hradů 1řetí; 

na hradě šest bylo oken, 

okna září blyštěla se; 

a já ku stěně se tule, 

120. z úkrytu jsem viděl uvnitř: 

hospodáře, hospodyni 

dvorů širých Tapiových, 

Tellervo též Tapiovnu, 

Tapiův lid jiný rovněž, 

každý zlatem jen jen šustěl ; 

každý stříbrem jen se třpytěl. 

sama 

paní 

mocná Lesa 

lesa píívětivá, 

Paní, 

na rukou má hřivny zlaté, 

130. a co prst, to prsten zlatý; 

na čele má zlatý vínek, 

vlasy vážou stuhy zla.té, 

v uších zlaté náušnice, 

šije samá skvoucí perla.'

199 

"Paní Lesa přelíbezná, 

hájů matko medoústá! 

Zuj opánky všední z lýka, 

setřes laptě z kůry břízy, 

svlec odrané šaty mlatců, 

14fJ. košili svlec všední režnou, 

do há vu se naděj štěstí, 

v řízu milosti se oblec 

toho dne, kdy v lese meškám , 

po kořisti lovu pátrám! 

Věru mne již nuda jímá, 

již mne věru omrzelo 

nazdařbůh se tudy plouhat, 

celou dobu bez kořisti, 

když svou rnllost odpíráš mi, 

1:)0. darů vzácných neskýtáš mi; 

nudný večer bez zába vy, 

dlouhý" den je bez kořisti." 

"Lesa děde hnědobradý. 

v kápi z chvoj e, v šubě z borků! 

Oblec lesy ve kment čistý, 

v šarlat háje na ostrovech, 

loktuše dej na osyky, 

svátečný šat hebký olším, 

jedlím propůjč skvoucí stříbro, 

160. borovicím zlato ryzí, 

modříny zdob měděnými, 

smrky pásy stříbrnými, 

květiny přej zlaté březám, 

oddenky jich zvonky obtoč, 

učiň, jako bývávalo 

v dobách lepších, starodávných,

200 

když na smrkách mesic svítil, 

na sosnách se slunce skvělo, 

když les medem libě páchl, 

170. strdím hájena. ostrovech, 

když po nivách.: bahnech, hrázích 

tekuté se máslo lilo." 

.,Dcero lesa, panno vzácná, 

Tuulikki, o Tapiovno! 

Sežeň s chlumů svých zvěř divou, 

v širé nivy rovin nažeň: 

kdyby pítila se běžet, 

nebo lína byla cupat, 

vezmi, panno, metlu z mlňzt, 

lXO. prut v údolí ze březiny, 

přetáhni ji po zadnici, 

prutem přeměř po přednici, 

přinut, aby řadou pádem 

hrnula se do osidla, 

aby v ránu přišla muži, 

který se sem z dálky trud il !" 

.,Až zvěř. najde pravou cestu, 

strč ji pěkně pro střed cesty, 

rozepřáhni obě dlaně,' 

190. V každé ruce kužel držíc, . 

braň jí, aby nezbloudila. 

po stranách se nerozprchla;. 

kdyby přece rozběhla se, 

na strany se rozutekLa, 

za uši ji při veď nazpět, 

za rohy ji stáhni v průkles."

~()·1 

"Kdyby ehrastí bylo v cestě, 

odsouvni je na okraje, 

kdyby drva překážela, 

soo. každé chop a přelom vejpůl !" 

"A plot kdyby cestu za vřel, 

ty jej rozraz, cestu proraz, 

aby byla na pět. planěk, 

aspoň sedm kolů zšíří.> 

"Kdyby řeka valila se, 

kdyby potok cestu křížil; 

hedbáv hoď, a bude mostem, 

šarlat hoď, a bude lávkou, 

, převeď stádo přes úžinu, . 

210. převeď stádo přes hlubinu, 

přes pohjolské řeky proudy, 

přes peřeje vodopádu!" 

"Hospodáři, hospodyně 

širých d vorů Tapiových! 

Lesa děde hnědobradý, 

lesů říše- králi zlatý! 

Matko milá, milostivá, 

Mimerki, jež lesům vládneš, 

chodíš ve blankytné říze, 

220. ve punčochách barvy rudé! 

Pojď si zlato vyměniti, 

pojď si vyměniti stříbro! 

Zlato moje má věk luny, 

stříbro mé má stáří slunce, 

ve válce je vyzískáno, 

dobyto ho v' bitvě lité ;

202 

opotřebuje se v sáčku, 

zajde v míšku u křesiva 

zlato, je li neměněno, 

2:30. stříbro, z ruky v ruku nejdouc." 


dráhnou dobu kluzmo běžel, 

písně pěl na kraji brízl, 

písně tři pel v houští hloubi; 

naklonil si Paní Lesa 

i samého Lesa Pána, 

naklonil si lesní panny, 

získal přízeň Tapiovu. 

\:4·0. 

Plašili mu, poháněli 

lesem losa Hiisiova, . 

ze záhoří Tapiova 

pudili jej pod hrad Hiisi 

muži vstříc, jenž losa hledal, 

po kořisti prahnoucímu. 

250. 

A tu jarý Lemminkainen 

přiloudil se. přiblížil se 

k boku losa Hiisiova, 

osidlo mu na krk hodil, 

aby komoň nevzpouzel se, 

kdyby po srsti jej hladil. 

Načež jarý Lemminkainen 

takými se ozval slovy: 

,,0 vládkyně lesa, země, 

krasa vice vřesovísek,

203 

Mielikki, O lesa paní, 

matko milá, milostivá, 

pojď a vezmi moje zlato, 

pojď a seber moje stříbro, 

loktuši svou na zem polož, 

2()O. prostři plátno pěkné tenké; 

prostři pode třpytné zlato, 

prostři pode skvoucí stříbro, 

aby se ti nerozběhlo, 

v blátě se ti neztratilo !" 

Na to táhl do Pobjoly 

a tam přijda zahovořil: 

"Tu máš losa Hiisiova 

z polí Hiisa nejzadnějších, 

a dej, stará; svoji dceru, 

270. dej mí za manželku něžnou!" 

Louhi, Paní nad Pobjolou 

v tato slova odvětila: 

"Ihned svou dám tobě dceru, 

hned se stane tvojí chotí, 

jak. jen uzdu vložíš koni, 

Hiisiovu ryzákovi, 

zkrotíš hftbě pěnohubé 

na nejzazších lukách Hiisa." 

Tedy jarý Lemrninkainen 

280. ruče chopil zlatou uzdu, 

stříbrný vzal hbitě ohlav, 

tučného šel chytit hřebce, 

lapit koně hři vatého 

na nejzazší pole Hiisa.

20~ 

Kráčí sobě pohvizduje, 

stoupá na roh potrubuje, 

na lučiny na zelené, 

pole. bohům zasvěcené, 

aby oře vyhledal tam, 

290. chytil koně hřívatého, 

by dal uzdu letošíku, 

zkrotil jej a chámy vložil. 

Hledal den a hledal druhý. 

a když posléz den byl třetí, 

na posvátnou vstoupil horu, 

vystoupil až na hřbet skály, 

vrhnul pohled ku východu, 

obrátil se. tváří k jilm, 

kůň tu běží ze s rnrčiny , 

300. hři váč klusá vřesovíštěm, 

ze kštice mu srší oheň, 

ze hřívy .dým vystupuje. 

Tak se ozval Lernminkainen : 


jenžto řídíš každý oblak, 

jenžto chráníš každou krůpěj! 

Otevř, bože, brány nebes, 

pustiz okny všechny' větry, 

prosyp kroupy ze železa, 

310. spoustu hradu ledového 

v hřívu koně výborného, 

na hřbet plosy .Hiisiovy !" 

A tu Ukko, vyšní tvůrce, 

Juma\a, pán nad oblaky,

205 

vzduch rozerval na sta kusů, 

nebes klenbu ve dví roztrh, 

prosul kroupy, prosul ledy, 

spoustu hradu ledového - 

menší on. byl hlavy koňské, 

3:20. ale větší hlavy lidské - 

v hřívu koni výbornému, 

na hřbet .lysce Hiisiově . 


přistoupil, by pozoroval, 

přiblížil se, přiloud il se 

a se ozval těmi slovy: 

,,0 hiitolský koni dobrý, 

hříbě horské,' pěnohubé, 

dej sem svoji zlatou hubku, 

1130. stříbrnou 'vstrč hlavu svoji 

samo v tento zlatý: ohlav, . 

stríbrnou tu přijmi uzdu! 

Vždy tě budu dobře chovat, 

nikdy zostra popohánět, 

poběhneš jen krátkou metu, 

poběhneš jen krátkou cestu, . 

pojecháš jen do Pohjoly, 

poklusáš k zlé mojí tchýni; 

nebudu tě bičem bíti, 

340. karabáčem pobízeti, 

hedvábím tě budu hladit, 

za cíp u šabraky vodit. •. 

r , 

Hiisův ryzák uposlechl, . 

uposlechla mladá lyska, 

vstrčila svou hubku zlatou 

svou stříbrnou hlavu dala 

. ,

206 

sama zlaté do ohlávky, 

sama do stříbrné uzdy . 

. Tak byl jarý Lemminkainen 

~50. zkrotil hříbě Hiisiovo, 

ohlav na ně vložil zlatý, 

stříbrnou dal jemu uzdu; 

na to na hřbet vyšvihl se, 

na znak lysky Hiiviovy. 

Pobíd koně rukovítkou, 

vrbovým jej změřil prutem, 

jechal cestou tuze krátkou, 

přes hory jel přes vysoké, 

přes vrchy jel do Pohjoly, 

:lfiO. přes temena zasněžená; 

do pohjolských dojel dvoru, 

dvorem došel do obydlí, 

a když přišel, tak se ozval, 

pravil, stihnuv do Pohjoly: 

"Tučného jsem oře zkrotil, 

jal jsem hřebce Hiisiova, ' 

na louce jal na zelené; 

nivě bohům zasvěcené, 

jak dřív losa Hiisiova 

370. na nejzazších polích Hiisa ; 

dej mi, stará, svoji dceru, 

dej mi dceru za choť něžnou! « 


odvětila, promluvila: 

..Ihned dám ti svoji dceru, 

za manželku dám ji něžnou"

207 

zastřelíš li labuť říčnou, 

krásného li ptáku skolíš 

na tuonelské řece černé, 

380. v proudných vírech svaté řeky, 

a to ihned ranou prvou, 

a to jediným jen 'šípem," 

Mladý, jarý Lemminkainen, 

hezký šprýmař Kaukomieli, 

bez dlení šel za labutí) 

ohlednout.i štíhlokrkou 

na tuorielské řece černé, 

v říši mrtvých, ve .Manale. 

Vykročil on rázným krokem, 

:~no pevně kráčel, bystře stoupal 

k černé řece ve Tuonele, 

k vírům proudu posvátného, 

dobrý luk nes na rameně. 

na plecích měl v toule šípy, 

Onen pastýř s mokrou kápí, 

pohjolský ten dědek slepý 

v tuonelské řeky černé, 

posvátného proudu víru 

pozoroval, ohltž el . se, 

400. zdali nejde Lemminkainen. 

Právě den se proměňoval, 

Lemminkaina zpozoroval, 

an se -bltží, krokem kráčí 

ke tuonelské řece černé,

208 

k vu-um proudu posvátného, 

ku peřejím vodopádu. 

Vytrh z vody vodní zmiji, 

z vln vzal šipku rákosovou, 

mužovo jí srdce proklál, 

410. protknul játra Lernminkaina, 

v levý bok mu hada vrazil, 

prorazil mu rámě pravé. 

Cítil jarý Lemminkainen, 

že je raněn velmi prudce, 

slovo děl a propovéděl : 

"Se špatnou já potázal se, 

zapomenuv optati se 

matičky, své roditelky, 

na dvě slůvka všeho všudy, 

420. na nejvýše slova na tři, 

co mi zdíti, kterak žíti 

v této době přenešřastné : 

jak uštknutí hada hojit, 

zmije vodní, šipky duté." 

"Matičko, má roditelko, 

v dětství útlém pěstitelko." 

kdybys znala, potušila,: 

kam se děl tvůj synek bědný, 

jistě bysi přikvapila, 

4:JO. na pomoc mi připíliln, 

abys syna zachránila 

ode smrti v tomto kraji, 

by tak mladý nezahynul, 

krev ;:I, mlíko neodešel, «

209 

A tu slepec říše mrtvých.. 

skoták bídný. zmoklý klobouk, 

vrh jarého Lemminkaina, 

vzal a hodil Kalevovce 

do tuonelské řeky černé, 

440. do peřejí nejdravějších; 

spadl jarý Lemminkaineu 

do vírného vodopádu, 

do středu se víru sřítil, 

odtud do tuonelských jisteb. 

Syn krvavý vládce mrtvých 

ihned byl tu se svým mečem, 

rozsekal ho, rozkouskoval; 

jednou tál a zablesklo se, 

muž se rozpad na pět kusů, 

1-50. rozletěl se v osm kusů. 

v řeku vrh je Tuoniovec, 

domanalské vody hodil: 

.r» se válej na vše věky 

se svým lukem, se svým šípem, 

labutě si stříl ej říčné, 

na peřejích ptáky vodní!" 

Totě konec Lemminkaina, 

smrt švarného milovníka 

v černé řece Tuoniově, 

ve podzemí, ve Manale,

Runa patnáctá. 

Obsah: Druhý den pútl,le ze hřebene Lemrninkainova doma kapati 

krev, z čehož matka ihned poznává, že syna jejího slihla 

smrt ; spěchá do Pohjoly a vyptává se Paní , kam se Lemrninkainen 

děl; vv. 1-62. - Paní Severu konečně zhurta praví, 

jakou práci mu vložila, a slunce podává matce zevrubnou zprávu 

o smrti Lernminkainovč : vv.. 63 -194,. - Matka Lernminkainova 

jde, majic dlouhé hrábě v rukou, k vodopádu řiše mrtvých a 

hrabe ve vodě, až shromáždí všecky částky mrtvoly svého syna, 

složí je v jeden celek a dovede zaříkadly a mastmi, že Lemmin 

kainen opět ožije; vv. 195-5:)4. - Obživlý Lemrninkainen vy· 

pravuje, jak zahynul v řece tuonelské a vrací se s matkou domů; 

vv. 555-650. 

Veselého Lemminkaina 

máli doma přemítala: 

"Kam se poděl Lemminkainen, 

kam můj asi zbloudil Kauko, 

že nic o něm neslyšeti, 

že se domů z cesty vrací?" 

Neví matka přeneštastná, 

neví sirá roditelka, 

kde pleť její pleti vězí, 

10. kde krev krve její bloudí,

211 

po horách li jehličnatých, 

po stepních li vřesoviskách, 

na širé li zašel moře, 

na peřeje rozpěněné, 

čili táhl v litou vojnu, 

krví břede po kotníky, 

rudou krví po kolena, 

Kylliki, choť ušlechtilá, 

vyhlídala, zda se vrací 

20 domů jarý Lemminkainen, 

ve své dvory Kaukomieli; 

hřeben večer prohlížela, 

každé ráno prohlížela, 

až tu jednoho dne zřela, 

jednoho dne na úsvitě, 

ana z hřebene krev kape, 

krev se rudá dolů roní, 

Kylliki, choť ušlechtilá, 


30. "Juž je choť můj ve Manale, 

zahynul můj krásný Kauko, 

na cestách, kde hospod není, 

na neznámých sobě drahách : 

jižtě krev se jeho roní, 

z hřebene krev rudá kape!" 

Sama máti Lernminkaina 

na hřeben se podívala, 

horkým pláčem zaplakala: 

"Ach den tento přenešřastný, 

14

21':2 

40. ach mUJ život přeneblahý ! 

Můj synáček nebožáček, 

moje dítě siré, bědné 

do neštěstí dostalo se, 

záhuba je zahubila, 

smrť mu konec učinila: 

jiztě krev se jeho roní, 

z hřebene krev rudá kape!" 

Poly roucha vyhrnula, 

sukně sobě vykasala, 

60. běžela, seč dechu měla, 

pádem pádí drahou dlouhou; 

pod krokem jí hory duní, 

skály samy trhají se, 

výšiny se ponižují, 

nížiny se povyšují. 

Stihla máti do Pohjoly, 

tázala se po svém synu, 

tázala se, ozvala se: 

"Oj ty Paní nad Pohjolou, 

60. kam jsi děla Lemminkaina, 

poslala jsi mého syna i" 


v 1ato slo va odvětila: 

nJátě nevím o tvém synu, 

kam se poděl, kde se ztratil, 

dala jsem mu zapřáhnouti 

koně do ohnivých saní: 

snad utonul v sněžné vodě, 

nebo ztuhl v ledu morském,

213 

70. či snad padl v jícen vlka, 

v strašnou tlamu medvědovu." 

Děla máti Lemrninkaina : 

"Pravdy se ti nedostává, 

vlk se na něj ncodvaží, 

medvěd by ho neroztrhal, 

vlka by on prstem zdrtil, . 

medvěda by pěstí utlouk; 

pravdu li mi nevyjevíš, 

kam jsi děla Lemminkalna, 

80. rozlámu ti vrata kůlny, 

vysadím ti bránu Sampa!" 

Děla Paní nad Pohjolou: 

"Lačného jsem nasytila, 

žíznivého napojila, 

všemi dary pohoslila, 

do kocábky posadila, 

v mírné slapy vepravila, 

aniž je mou věcí vědět, 

kam se bědný tvůj syn poděl: 

YQ do pef~i vodopádu 

čili ve proud vírných valů." 

Děla máti Lernminkaina : 

"Pravdy se ti nedostává; 

pověz pravdu, pověz pouhou, 

pravdu rci a lži bud konec, 

kam jsi děla Lemrninkaina, 

kde vzal za své Kalevovec, 

sice smrf i tebe stihne, 

záhuba i tebe potká!" 

H*

214· 

100. Děla Paní nad Pohjolou: 

n'fedy tobě pravdu povím: 

losa zlovit kázala jsem, 

severu lva uhoniti, 

zkrotit hřebce divokého, 

bujné hříbě v uzdu dostat, 

na jezeře labuť střelit, 

posvátného ptáka lapit; 

aniž je mi povědomo, 

kam se bědný syn tvůj poděj, 

110. co mu brání nazpět přijít, 

zdržuje ho od návratu, 

aby prosil o nevěstu, 

bych mu z dcer svých dala jednu." 

Matka hledá ztraceného, 

oplakává zhynulého ; 

vlčicí se blaty žene, 

medvědicí horou dere, 

vydrou pluje hlubinami, 

zajícem se poli metá, 

12U. vosou letí lemem bralí, 

jezvec spěje podJe jezer, 

skály stranou odvaluje, 

kmeny v cestě vyvracujc, 

chrastí prudce odstrkuj e, 

z větví sobě mosty klade. 

Dlouho hledá ztraceného, 

dlouho hledá, nenalezá ; 

ptá se po svém synu stromů, 

uanká jim svoje hoře.

------------ --- -----~~----~.-.::-- 

...••...__ ..-.",.------~ 

215 

1'30. Strom se zachvěl, jedle děla, 

dub se sehnul, odpověděl: 

"Starostí mám dosti vlastních, 

synem tvým se nezabývám, 

k tvrdému jsem losu stvořen, 

neštěstí jen můj jest úděl: 

na drva mě rozřezají, 

na štěpiny rozštípají, 

na palivo rozsekají, 

na odry mě porubajl." 

140. Dlouho hledá ztraceného, 

dlouho hledá, nenaleza ; 

v ústrety jdou matce cesty, 

ona cesty pozdravuje: 

"Oj vy cesty, dílo boží, 

zda jste syna neviděly, 

jablíčko mé celé zlaté, 

berličku mou, ryzí strlhro t" 

Cesty rady nevěděly, 

od větily, takto děly: 

1;)0. "Svých starostí dosti máme, 

o jiné se nestaráme, 

neboť máme perný osud, 

dnové zlí nás navštívili; 

každý pes si po nás běhá, 

každý hřebec po nás dupá, 

těžké bůty -po nás šlapou, 

kola v maso zajíždějí." 


dlouho hledá nenalezá :

2lti 

HiO. v ústrety jí přišel mesic, 

matka se mu poklonila: 

"Luno, zlatý tvore boží, 

zda jsi syna neviděla, 


berličku mou, ryzí stříbro ~" 

Jumaluv tvor zlatý, měsíc, 


"Starostí mám dosti vlastních, 

synem tvým se nezabývám, 

170. neboť osud můj je tvrdý, 

krušní dnové na mne přišli, 

sámtě v noci chodit musím, 

v mrazu svílit na obloze, 

v zimě bdíti bez ustání, 

v letě hynout bez památky." 


dlouho hledá, nenalezá: 

v ústrety jí přišlo slunce, 

matka mu se poklonila: . 

180. "Oj sluníčko, boží tvore, 

zda jsi syna nevidělo, 


berličku mou, ryzí slříhro j" 

Dělo slunce vševědoucí, 

slunéčko jí odvětilo: 

"Již tvůj synek přeneštastný 

umřel, zhynul Lernminkainen 

v černé řece říše mrtvých, 

ve manalských věčných vodách,

'Jl17 

190. spadl ve vír vodopádu, 

do prostřed se proudu sřitil ; 

to se stalo ve Tuonele, 

ve podzemí, ve Manale." 

Slyšíc to máf Lemminkaina , 

za vzlykala, zaplakala, 

v kovárnu se odebrala: 

"Oj ko váři Ilmarine, 

kul jsi včera, předevčírem, 

kuj ty také dnešního doe! 

:'1011. Měděné mi ukuj hrábě, 

hřeby dej jim ze železa; 

hlavistě skuj na sto sáhů, 

hrabišté buď pětkrát delší." 

Vskutku kovář Ilmariuen, 

mistr kujec věkověčný, 

měděné jí sdělal hrábě, 

hřeby dal jim ze železa, 

hlavistě skul na sto sáhů, 

hrabiště však pětkrát delší. 

210. Stará matka Lemminkaíun 

chopila se nových hrábí, 

spěla k řece ve Tuonele, 

jasné slunce pozdravila: 

"Oj slunéčko, boží tvore, 

nejskvělejší dílo Tvůrce! 

Chvilku plným palem pálej, 

druhou do potu praž parnem, 

třetí žíhej žhoucím žárem, 

uspi národ nepřátelský,

218 

220. poraz lidstvo nse mrtvých, 

aby zrndlelo, zrnalátnělo!" 

Stvoření hned Jumalovo, 

slunko, dílo Stvořitele, 

na starou se sneslo břízu, 

na kri vou si sedlo olši. 

Chvilku plným palem sálá, 

druhou praží, pot se lije, 

třetí řeže břitkyrn žárem; 

uspalo zášť nepřátelskou, 

i1:~(). zmalátněli Manalané, 

mladí juni s meči svými, 

starci na podpoře hole, 

statní muži - kopí v rukou. 

Na to zvolna odletělo, 

povzneslo se na oblohu, 

na dřívějšt svoje místo, 

do domova prvějšího. 

Na to máti Lemminkaina 

vzala hrábě ze železa, 

24·0. hrabe jimi, syna hledá 

v rozpěněnérn vodopádu, 

ve hlučících valech proudných, 

hrabe, hrabe - nenalezá. 

Sestoupila tedy níže, 

sestoupila ve střed řeky, 

do vody až po kolena, 

po pás stála v proudu dravém. 

Hrabe, hledá svého syna, 

po vodě jdouc řeky mrtvých;

219 

sso. vleče hrábě proti proudu, 

hrábne jednou, hrábne dvakrát, 

košili jen Ahtiovu 

zarmoucená vylovila . 

.Ještě hrábla - zachytila 

punčochy a klobouk synův; 

hoře měla převeliké, 

krutý žal jí duši soužil. 

Sestoupila ještě níže, 

nejníž dolu do Manaly, 

sso. nejprv hrábě vlekla s proudem, 

po druhé pak na příč proudu, 

po třetí zas šourern vodou, 

a při třetím zatažení 

hrábě její ze železa 

těžkou otep vylovily. 

Nebyla to žádná otep, 

byl to jarý Lemminkainen, 

sám on krásný Kaukornieli 

na hřehy se hrábí chytil, 

270. a to prstem bezejmenným, 

to malíkem levé nohy. 

Vyplul jarý Lemminkainen, 

vynořil se Kalevovec, 

na měděných vyplul hrabích 

na hladinu řeky mrtvých; 

nebyly však všecky kusy, 

jedna ruka, půle hlavy 

scházely, i jiné částky, 

zvláště ale dech a život.

2"20 

2RO. Matka mysli, rozvazuje, 

pláče nad synem a volá: 

"Povstaň, slaň se novým mužem, 

povstaň, staň se novým rekem!" 

Uslyšel Ji posléz havran, 

havran děl a pro pověděl : 

"Není mužství v nebožtíku, 

není ducha ve zemřelém; 

losos oči vyjedl mu, 

štika plece .rozštípila ; 

2!IO. vrz ho jenom v moře zpátky, 

ponoř do tuonelské řeky, 

aťsi se tam stane mrožem, 

nabubřt jak veleryba!" 

Avšak máti Lemminkaina 

nazpět syna nehodila; 

ještě jednou hrábě vleče 

s proudem vody řeky mrtvých, 

hrabe řekou Tuoniovou 

jednou podél, jednou napříč, 

:lOV. a hle! ruka a čásť hlavy, 

páteře půl a půl pánve 

na hrábě se zachytilo, 

ano ještě kusy jiné; 

matka kousky seřadila, 

Lemminkaina sestavila. 

, 

Seřadila maso s masem 

a kosť ve kosť vekloubila, 

údy k údům přiložila, 

žílu žilou navázala.

221 

310. Sama žíly navázala, 

konce jejich zauzlila, 

vlákna jejich spočítala, 

těmi slovy promluvila: 

"Vílo žil, o ženo vzácná, 

o vznešená Suonetaro, 

kterážto žil vlákna předeš, 

na kuželi štíhlém soukáš, 

na měděnou cívku viješ, 

na železné navijadlo! 

3:i0. pomoziž mi ve potřebě, 

přispěj té, jež tebe vzývá, 

zil jí klubko v klíně přines, 

kůže stůčku pode paždím, 

aby mohla žíly spojit, 

-svazů konce spolu svázat, 

na těch ranach prorubaných, 

na těch hnátech zpřelámaných." 

~Kdyby toho nedost bylo, 

ještě jestí víla vzduchu, 

:1::10. panna ve měděném člunku, 

v loďce rudě pruhované. 

Přijď, o panno, s výše vzdušné, 

sestup, panno, s výše nebes, 

propluj žíly na svém člunku, 

otřes mocně všemi údy, 

propluj kostí dutinami, 

propluj hnátů štěrbinami!" 

"Seřaď žíly na jich místa, 

umísti, kam která patří,

222 

34,0. ucpi svazy přesekané, 

ucpi žílu jednu druhou, 

spoj i tlusté svazy v jedno, 

svaž i konce' žilek tenkých! u 

"Vezmi jehlu jako vlásek, 

hedbávné jí provlec vlákno, 

píchej jehlou jako vlásek, 

oháněj se jehlou z cínu, 

sešij žíly zpřetínané, 

hedbávnou je páskou zavaž!" 

3~IO. "Kdyby toho nedost bylo, 

sám, Jumalo převelebný, 

uzdu komoni dej svému, 

běhouna si strojem ostroj, 

přijeď v saních malovaných, 

projeď kostmi, projeď údy, 

masem, jež už tetelí se, 

žilami, jež jsou již vláčné, 

sám spoj spolu kosť a maso, 

sám svaž jednu žílu s druhou, 

:160. stříbro nalij v duté kosti, 

zlatem sklejuj prasklé žíly! u 

)lKde je kůže protržena, 

udělej, by srostla zase, 

kde jsou žíly pořezány, 

obvazkem je obvaž, oviň, 

kde krev hadem otrávena, 

tam dej proudit krvi nové, 

tam, kde kosť je roztříštěna, 

dej kosf pevnější a .novou,

223 

;:l70. kde se maso odvinulo, 

ke kosti je opět přiviň, 

zažehnej je, přikaž jemu) 

by se s místa nehýbalo, 

nechať maso k masu přilue, 

ke kosti kosť a úd k údu!" 

T:1k byl matkou znova stvořen, 

tak byl vzkřísen Lemminkainen 

ku životu předešlému, 

ku vzezření dřívějšímu. 

sso. Žíly byly spočítány 

i žil konce zavázány, 

muž však ještě řeči neměl, 

nemluvil a nehovořil. 

Tedy matka promluvila, 

ozvala se těmi slovy: 

-"Kdo mi podá živé masti, 

kdo mi podá kapku medu, 

abych syna pomazala, 

nebohého vyhojila, 

390. by dar se mu řeči vrátil, 

řeči dar a zpěvu hlahol?" 

"Včelko, ptáčku medonosný. 

králi květných květů lesních, 

leť a přines matce medu, 

nasbírej jí rnedné šťávy 

ve Metsol e přívětivé .. 

ve lahodné Tapiole,

--~-~-------~-----~--- ~..- ---~~...- .~.~- 

7, nitra kvítí všelikého, 

ze všelikých bylin útlých, 

4UU. abych rány namazala, 

bych z ran muže vyhojila!" 

Včela, ptáček rychlokřídlý, 

nemeškala, odletěla 

do Metsoly přívětivé, 

do lahodné Tapioly; 

pípa po blanečkách květů, 

jazýčkem svým balzám vaří, 

to z pestíků květin šesti, 

ze sta pylů bylin útlých, 

410. načež přišla, přiletěla, 

vrátila se s plným váčkem, 

plno medu na křidélkách, 

šťávy medné na pérečkách. 

Na to máti Lemminkaina 

vzala balzám divotvorný, 

syna svého pomazala, 

hojila ho nebožáka, 

ale balzám nepomohl, 

muž ni slůvka nepromluvil. 

I 

• 

420. Opět matka ozvala se: 

"Včeličko, můj ptáčku zlatý, 

obrať svůj let v jinou stranu, 

přes moří leť devatero 

ua zelený v moři ostrov, 

na lučiny medodárné, 

v nové jistby Tuuriovy, 

v Pal vonovy jistby bez střech,

tamté medu líbezného, 

tam je hojně dobré masti, 

43U. která žíly zaceluje, 

která údy zotavuje; 

přines mi těch mastí vzácných, 

přines mi jich divotvorných, 

bych zakryla jimi chybu. 

vylila na bolest rány !" 

Včelka, mužík lehkokřídlý, 

letí ruče jiným směrem, 

letí mole za deváté, 

v polovinu desátého, 

HU. letí den a letí druhý, 

i den třetí bez přestá vky, 

na rákosí neusedá, 

uehoví si na lístečku, 

na zelený letí ostrov, 

na lučiny medodárné, 

při ohnivém vodopádu, 

víru proudu posvátného. 

Tam jest medu navarila, 

tam jest balzám připravila 

450. ve hrníčkách maloulinkých, 

ve kotlíčkách droboulinkých, 

palec by v ně nevešel se. 

na malík by velké byly, 

Včelka, mužík Iehkokřídlý, 

sebrala co narobila; 

málo času uplynulo, 

kraíinká jen prošla chvíle,

226 

vrátila se sobě bzučíc, 

byla nazpět s pořízenou: 

400. šest šálečků v klíně měla, 

na zádech jich nesla sedm, 

všeplničky dobré masti, 

balzámu, jenž rány hojí. 

Opět máli Lemminkaina 

svého syna pomazala, 

masti byly devatery 

a balzámy desatery; 

neprospěly, nepornohly, 

pomoci mu nepodaly. 

470. Znova matka promluvila, 

Ťato slova proslovila: 

"Včelko, drobný ptáčku vzdušný, 

odleť pro masť do třetice, 

k nebesům se vzhůru povznes, 

přes nebes leť devatero, 

tam je medu velká hojnost, 

strdí tam, co komu libo, 

sám je Tvůrce mocí nadal, 

dechnuv na ně čistým dechem, 

480. sám jím vlastni mazal děti, 

od zlých mocí poraněné ; 

včelko, smoč svá křídla v medu, 

chmerky křídel v čistém soku, 

přines medu pod svým pláštěm, 

naber strdí na peroutky, 

přines masti ranhojivé, 

chyb tělesných na obliti!"

'2:1.7 

Včelka, rozumný ten ptáček, 

na to děla, odvětila: 

490. "Kterak pak tam dostanu se, 

já mužíček malučíčky i" 

"Dobře tamo dostaneš se, 

krásná tamo vede cesta, 

nad měsícem, pode sluncem, 

uprostřed je hvězdná dráha; 

leť den prvý a chvěj křídlem 

kolem skrání měsícovýrh : 

druhý den bzuč, odpočiň si 

na ramenou Medvědových; 

500. třetího dne vyšvihni se 

na znak hvězdy sedmihvězdy; 

odtud jest jen kousek cesty, 

docela je nedaleko 

ku svatému Jumalovi, 

k dvoru boha blaženého. « 

Od země se včelka vznesla, 

medperoutka nad lučiny, 

letěla, se třepetala, 

bzučte křídlem droboulinkým; 

510. letí dvorem měsícovým 

skrz oblaky kolem slunce, 

na ramena Medvědovi, 

na znak hvězdy sedmihvězdy, 

do Tvůrcova sklepa letí, 

do komory všemocného; 

tam jí masti nadělali, 

tam jí balzám připravili 

15

- _. -_._~-----------------------. 

2"!8 

ve kbelíčkách, ryzí stříbro, 

ve kotlíčkách, ryzí zlato, 

520. med vařili ve prostředku, 

po stranách masť utírali, 

na polední straně strdí, 

na půlnoční libý balzám. 

Včelička tak, vzdušný ptáček, 

nasbírala medu hojnost, 

hojně se jím zásobila; 

krátká doba uplynula, 

vrátila se opět bzučte, 

plné váčky medu nesouc: 

530. s toho růžkú nesla v klíně, 

tisíc růžků na ramenou, 

všeplničky medu byly, 

vodiček a mastí drahých. 

Nyní matka Lemminkaina 

ždibíček jich vzala do úst, 

jazykem jich okoušela, 

zkoumala je svojí myslí: 

))Toto jsou ty pravé masti, 

divotvorné léky boží, 

54-0. jimiž mazal děti svoje 

sám Jumala všemohoucí." 

Na to syna pomazala, 

rány jeho lékovala, 

v duté kosti nakapala, 

šrámy údův oblévala, 

nahoře i dole mažte 

i střed těla protírajtc,

~29 

načež takto promluvila, 

ozvala se těmi slovy: 

550. "Povstaň, synu, povstaň ze sna, 

z tvrdého se prober spánku, 

povstaň s lůžka neštastného..: 

jež ti tvrdý osud ustlal! '" 

A aj! procitl muž ze sna, 

z pevného se zbudil spánku, 

ozvala se jeho ústa, 

jazyk jeho zahlaholíl : 

"Dlouho jsem a tvrdě dřímal, 

lenivě se povaloval, 

560. snil jsem sladký sen a slastný, 

zdravě jsem a pevně chrupal." 

Děla máti Lernminkaina, 

promluvila, odvětila: 

"Bylbys ještě déle dřímal, 

delší dobu odpočíval, 

kdyby nebylo tvé matky, 

přeubohé roditelky." 

"Pověz nyní, bědné dítě, 

vypravuj, bych uslyšela, 

-570. kdo tě svedl do Manaly, 

v tuonelskou tě svrhnul řeku ~" 


mateří své. odpověděl: 

"Bídný slepec untamolský, 

skotopas, ten s kápí schlíplou, 

15*

přivedl mě do Manaly, 

do tuonelské svrhnul řeky; 

zmiji vodní z vody vyňal, 

vych váti! j i z -vodních valů, 

580. po mně ubohém jí mrštil, 

a já ani zažehnati 

neuměl, ni zaříkati, 

rány hada jodového." 

Děla mati Lernminkaina : 

"Oj ty muži pošetilý! 

Troufal jsi si zaří kati 

.čaroděje, Lapoňany, 

zaříkati neuměje, 

rány hada jedového !" 

590. "Ve vodě je původ zmije, 

z vln had pošel jedovatý, 

z výborného mozku racka, 

z hlavy morské lastovice; 

Syojatara do vln plivla, 

slinu v moři upustila, 

voda roztáhla ji v délku, 

slunce hřálo ji, že zrnekla, 

na to vítr kolébal ji, 

vánku dech ji popoháněl, 

600. příboj k břehu poponášel, 

valy valily ji k zemi." 

Na to matiLernminkaina 

syna svého kolébala, 

kuživotu dřívějšímu, 

podoby zas nabyl vlastní,

231 

ano stal se ještě lepším, 

víc než prv-e dokonalým. 

Ještě se ho matka ptala, 

čeho se mu nedostává. 

610. Řekl Jarý Lemminkainen: 

.Přemnoho mi ještě schází; 

tamo dlí mé srdce, matko, 

tamo spěje mysl moje, 

za pohjolskou pannou pěknou, 

za spanilou kadeřávkou; 

potud babka šedohlavá 

nedá mi své dcery ruku, 

pokud racka nezastřelím, 

pokud labuť nezabiju 

620. 

na tuonelské řece této, 

v proudu svatém rozvlněném." 

630. 

Řekla máti Lemminkaina, 

promluvila, hovořila: 

"Nech labutí klatých býti, 

nech ty kachny přebývati 

v černé řece Tuoniově, 

ve plamenných proudech jejích l 

Raději pojď domů se mnou, 

pojď se sirou matkou svojí, 

pojď, vzdej osudu dík svému, 

Jumalovi velebnému, 

že dal tobě pomoc pravou, 

že tvou duši opět vzbudil, 

vyvedl ji z říše mrtvých, 

z Manaly cest beznávratnych, 

Což pak bych já sama mohla, 

což pak bych já pořídila

ez milosti Jumalovy, 

jenž je pravý bůh a moudrý!" 

640. Na to jary Lemminkainen 

ubíral se ku domovu 

spolu s matkou milovanou, 

se stařenkou mnohomocnou. 

Tamo nechám svého Kauko, 

tam opustím Lernminkaina, 

dlouho o něm budu mlčet, 

obrátím svou píseň jinam, 

na jiné ji pošlu stezky, 

650. o jiných pět počnu věcech.

~~~~~=-"~v .~ 

c,) 

Runa šestnáctá. 

Obsah: Vainamoinen posílá Sampsa Pellervoina, aby mu vyhledal 

stromy na loď; buduje ji, ale nedostává se mu tf"i věd mých 

slov; vv. 1-118. - Nemoha si odnikud vědrných slov opatřiti, 

putuje do Tuonely, kde ho chtějí zadržeti; vv. 119-362. - Ale 

Yainámoinen svou moci vyprostí se z Tuonely a vrátiv se na 

zemi varuje, aby tam nikdo svévolně nechodil; a vypravuje o zlých 

lidech, kteří v těch smutných a strašných prostorách oydlt : 

vv.362-412. 

Mocný moudrý Vainamoinen, 

vecny, vědrný velestarec, 

loď si hodlal zbudovati, 

lodici si vystavěti 

na okřidlí mlžinatém, 

na ostrově vlahokyprém; 

avšak mísil' neměl dříví, 

tesař neměl na loď desek. 

Kdo vyhledá stromy vhodné, 

io. kdo dá duby k zpracování 

na loď starce Vainamčina, 

na pramici čaropěvce ~ 

Pellervoinen, dítě pole, 

chlapec Sampsa Pellervoinen,

234 

vyhledat šel vhodných stromů, 

porazit šel pevných dubů 

na loď starce Vainamoina, 

na pramici čaropěvce. 

Ubíral se cestou, kráčel 

:20. ve stranu, kde slunce vstává, 

přešel horu, přešel druhou, 

. statně stoupal k hoře třetí, 

zlatou teslu na rameni, 

tesla zlatá, topor z mědi; 

osyka se nahodila, 

osyka, tré sáhů zvýší. 

Rozpřáhl se bradaticí, 

strom chtěl baltou poraziti; 

osyka mu slova děla, 

30, rychle k němu promluvila: 

"Čeho si, rci muži, přeješ, 

čeho ode mne si žádáš l" 

Chlapec Sampsa Pellervoinen 


"Toho od tebe si přeju, 

pohledávám, sobě žádám: 

lodí budiž Vainarnoinu, 

dřívím na loď čaropěvce." 

Osyka mu odvětila, 

40. ozvala se stovětevná : 

"Loď bych byla protékavá, 

plt bych byla promokavá,

23;=) 

jsemtě v kmenu vydoupnala, 

třikráte již toho leta 

červotoč mi sežral srdce, 

červ mi lehl na kořeny." 

Chlapec Sarnpsa Pellervoinen 

sebral se a dále kráčej, 

statně stoupal, ubíral se 

50. v stranu jinou, ku severu. 

Do cesty mu přišla sosna, 

štíhlá sosna šestsáhová ; 

sekerou ji zprudka seká, 

motykou ji chutě kopá, 

táže se jí těmi slovy; 

"Budeš li pak, borovice, 

lodí starci Vainarnčiuu, 

dřívím na loď čaropěvci t" 

Odsekla mu borovice, 

60. nevrle mu odvětila: 

"Nikterak já nehodím se 

na lodici šestižebrou; 

jsemť já sosna ustaraná: 

třikráte již toho leta 

vylíhla se havraňata, 

plno jich v mém vršku kráká." 

• Chlapec Sampsa Pellervoinen 

ubíral se stále dále, 

stále stoupal statným krokem 

70. v stranu jinou, na poledne;

:236 

v ústrety mu dub tam přišel, 

dokola měl devět sáhů. 

Sampsa se ho dotazoval: 

"Bude li pak z tebe, dube, 

loď kořistná ~ bude li pak 

lodi válečné dno z tebe~" 

Moudře mu dub odpověděl, 

jabloň jemu odvětila: 

"Jáť jsem strom ten, který hledáš, 

80. na loď materskou dám dríví : 

stepilá jsem, bezvadná jsem, 

nitro nemám vydoupnalé, 

a již třikrát leta toho, 

třikrát v tomto parném letě 

mou korunou slunce prošlo, 

na vršku mi měsíc svítil, 

kukačka mi v snětích pěla, 

ptáci v listí hověli si." 

Chlapec Sum psa Pellervoinen 

90. s ramena sňal bradatici, 

sekeřicí sekl ve strom, 

fal v dub tesnou přímobřitou : 

za nedlouho dub se skácel, 

výborný strom zvrácen padl. 

Nejprv dubu vršek srazil, 

potom kmen mu rozeštípal, 

desky stesal na dno lodní, 

prken bylo nesčíslně

237 

na kocábku čaropěvce, 

100. na lodici Vainamoina. 

Starý moudrý Vainamoinen,· 

věčný vědmý velestarec 

spůsobil loď vědmým slovem, 

zpěvem loďku zbudoval si, 

a to z trosek stromu dubu, 

z kusů jeho rozdrobených. 

Píseň zapěl, - nádní spojil, 

zapěl druhou - boky svázal, 

píseň zapěl do třetice - 

110. kormidlo jest otesáno, 

žebra k sobě připojena, 

přitlučena, přirazena. 

Ohnuty jsou dyhy lodě, 

boky spojeny jsou svazy, 

tré slov ale starce nemá: 

aby byla položena 

paluba, příď porízeua, 

i záď lodi uzavřena. 

Starý moudrý Vainamoinen, 

120. věčně vědmý velestarec 


,,0 mně běda nešťastnému! 

Na vodu IocTnedostanu, 

do příboje loďku novou!" 

Uvažoval, rozvažoval, 

odkud slovesa by dostal,

2.:18 

odkud obdržel by kouzla: 

zdali z hlavy Iastovice, 

či z hla y hejna labutího, 

130. ze trtáčů houfu racků ~ 

I šel hledat oua slova, 

labutí sbil velké množství, 

pobil velké hejno racků, 

houfy morských lastoviček, 

aniž ale slova našel, 

ani slovo, ba ni půli. 

U važoval, rozvažoval: 

"Snad že slova pod jazykem 

najdu u letního soba, 

140. v hubě bílé veveřice." 

I šel znova slova hledat, 

zase po slovech šel pátrat, 

pobil plné pole sobů, 

veverek sbil velmi valně: 

obdržel tak mnohé slovo, 

ale žádné nepomohlo. . 

Uvažoval, rozvažoval: 

"Sto slov jistě ukořistím 

v Tuoniově vlasti věčné, 

150. ve Manaly praobydlí." 

Za slovy šel do Tuonely, 

za kouzly šel do Manaly, 

statně stoupal, spěchem spěchal, 

týden dral se houštinami,

druhý týden slřemšinami, 

skrz jalovčí týden třetí, 

až manalský uzřel ostrov, 

dospěl k vrchu Tuoniovu, 

Starý moudrý Vainamoinen 

160. hlasně zvolal velkým hlasem, 

rozlehl se po podzemí 

až za řeku Tuoniovu: 

"Loď mi podej, Tuoniovno, 

podzemí prám podej panno, 

převezu se přes zátoku, 

přes proud řeky Tuoniovy." 

Pidižínka Tuoniovna, 

dceř podzemí, trpaslice, 

právě panna prádlo prala 

170. v černé řece Tuoniově, 

ve manalské vodě rmutné, 

aby více černé bylo. 

Panna děla, pověděla, 

Váinamoinu odvětila: 

"Potom tobě loďku podám, 

až mi povíš pravou pravdu, 

jak jsi přisel do Manaly, 

aniž nemoc schvátila tě, 

aniž vražda sklátila tě, 

180. aniž jinak vzat ti život i" . 

Starý moudrý Vaínamóinen 

slovo děl a odpověděl:

~Uf) 

190. 

.Tuoní mne v ta, místa zaved, 

Mana mne sem z .vlasti zavlek." 


dceř podzemí zakrsala 

Vainamůinu hovořila: 

"Již jsem lháře polapila! 

Kdyby tě sem Tuoni zaved, 

se světa sem Mana zavlek, 

sám by Tuoni provodil tě, 

na tvé pouti Manalovec, . 

v svůj plášť zahalil by tebe, 

své by dal ti rukavice; 

200. pověz pravdu, Vainarnčine, 

jak jsi stihl do Manaly ř " 



"Železo mě srazilo sem, 

ocel svrhla do Tuonely." 


dceř podzemí zakrsalá , 


"Ihned z toho znáti lh áře ! 

210. By tě železo sem s vrhlo, 

břitká ocel sprovodila, 

šat tvůj byl by krví zbrocen, 

krev by rudá s něho tekla; 

pověz pravdu, Vainamoine, 

po druhé se tebe tážu!" 



24· { 

.,V Manalu mne voda snesla 

do Tuonely vlna smetla." 

220. 


dceř podzemí zakrsalá, 


"Vida lháře, podvodníka! 

Kdyby tě sem voda snesla, 

do Manaly vlna smetla, 

voda s' roucha kapala by, 

s odolku by řinula se; 

pověz pravdu, pověz pravou, 

jak jsi přišel do Manaly i" 

Na to starý Vainamoinen 

opět panně odpovědťl: 

"V Tuonelu mne vehnal oheň, 

v Manalu mne plamen vpudil." 

230. 


dceř podzemí zakrsalá, 

takto jemu promluvila: 

»Na lháře se podívejte! 

Kdyby tě sem oheň vehnal, 

kdyby tě sem plamen vpudil, 

vlasy měl bys ožehnuté, 

vousy měl bys popálené." 

24,0. 

"Oj ty starý Yainamoine, 

chceš li loďku do opravdy, 

pověz pravdu, pověz pouhou, 

pravdu rci. a lhaní zanech:

jak jsi přišel do Manaly, 

aniž nemoc schvátila tě, 

aniž vražda sklátila tě, 

aniž jinak vzat ti život?" 


"Jestli jsem si trochu zalhal, 

jestliže jsem dvakrát tlachal, 

nyní tobě pravdu povím: 

uměním já loď si stavěl, 

250- zpěvem loďku pořizoval, 

pěl jsem den a pěl den druhý, 

konečně, když den byl třetí, 

praskly saně pod runami, 

pod kouzly se prolomily; 

vydal jsem se do Tuonely, 

pro nebozez, pro vrladlo, 

abych sobě saně spravil, 

lépe zřídil korbu písní; 

podej, panno, podej loďku, 

260. dopluj ke mně se svou pití, 

přeplavím se přes zátoku, 

přes podzemskou černou řeku." 

Hněvem Tuoniovna vzplal a, 

manalská mu panna lála: 

"Oj ty hlupče nade hlupci, 

nerozvážný, nesmyslný! 

.Bez příčiny do Tuonely 

přišels do manalských d vorů; 

lépe svědčilo by tobě,· 

270. kdybysi se domů vrátil; 

mnozíť přišli v tato místa, 

nemnozí se navrátili."

Řekl moudrý Vainamoiuen : 

"Baby s cesty vracejí se, 

ne však muž, byť nejšpatnější, 

ne rek, sebe malátnější ; 

podej loďku, Tuoniovno, 

pramici, o Manalanko !" 

Dala loďku Tuoniovna, 

280. načež moudrý Vaínamčinen 

přepla vil se přes zátoku, 

přeli; 'podzemskou černou řeku, 

sám se ozval těmi slovy: 

"Běda tobě, Vainamoine, 

že jsi přišel do Manaly 

nezemřelý, nezavražděn!" 

Tuonetara, dobrá matka, 

Manalatar, stará žena, 

přinesla mu piva konev, 

290, podala džbán dvojuchatý, 

podala a promluvila: 

"Na, pij, moudrý Vainarnoine l" 


dlouho hleděl do nádoby - 

žáby trou se s ropuchami, 

po stěnách se hadi plazí; 

když to viděl zahovořil : 

"Nepřišel já do podzemí, 

z manalské tu srkat číše, ' • 

300. Z Tuoniova džbánu zunkat ! 

OpU~ se pijan piva, 

upije seqhlastoun konve!" 

H'

- --- ~- ------ "-------. 

2,j4 

Děla Paní říše mrtvých: 

"Oj ty moudrý Vainamčine, 

proč jsi přišel do Manaly, 

v jistby chmurné do Tuonely 

sám, bez vůle Tuoniovy, 

bez Manova zavolání?" 


310. "Budoval jsem sobě loďku" 

kocábku si stavěl novou, 

tří slov měl [sem zapotřebí, 

bych záď jimi pevně spojil, 

bych jich mocí přidu sdélal ; 

a když slov jsem nenalezl, 

na zemi jich nedosáhl, 

jít jsem musel do Tuonely, 

do pochmurných dvoru Many, 

abych ona získal slova, 

320" naučil se průpovědem." 

Na to Paní říše mrtvých 


"Tuoni tobě těch slov nedá, 

nesdělí své moci s tebou! 

Nikdy odtud nevyvázneš 

co svět státi bude světem 

domů se víc nenavrátíš, 

neuzříš své domoviny." 

Spánkem muži sílu vzala; 

3'lO. na zem hosta položila. 

v Tuoniovo lůžko z mechů ; 

tam muž lezel, odpočíval,

215 

tam si hověl, v tvrdém spánku, 

ale smysly jeho bděly. 

Byla baba ve Tuonele, 

baba stará, kolozubá, 

ze železa niti předla, 

z mědi vlákna ulívala, 

stou již vrži upřádala, 

340. tisící už rozplétala 

v jediné té letní noci, 

na úskalí z vody čnícím. 

Byl i starec ve Tuonele, 

taký stařík s třemi prsty, 

železné plést uměl sítě, 

hotoviti vrže z mědi; 

síť on stou již zhotovoval, 

tisící on vrži splétal 

v tétéž letní teplé noci, 

350 na témž skalí z vody čnícím. 

Tuonivec kři voprstý, 

s nehty - drápy železnými, 

zavedl sto sítí vodou, 

přes tuonelskou řeku táhl, 

po šířce i délce vlekl, 

naposledy ještě šourem, 

aby zlo vil Vainamolna, 

aby norec neunikl 

nikdy více ve svém žití, 

360. co svit luny trvat bude,· 

ze tuonelských chmurných bydel, 

ze manalských věčných dvorů. 

16*

246 

Starý moudrý Vainamoincn 


"Což by byla zkáza přišla, 

byla by mne zhouba stihla 

ve tuonelských chmurných bydlech. 

ve manalských věčných dvorech I" 

Rázem podobu svou změnil, 

370. vzezření dal sobě jiné: 

černý pluje černým proudem, 

jako rákos rákosinou, 

železným se červem plazí, 

hadem províjí se hady, 

tuonelskou tak pluje řekou, 

oky sítí Tuoniových. 

380. 

Tuoniovec křivoprstý, 

s nehty - drápy železnými 

vyšel sobě časně ráno 

ohlédnouti svoje sítě; 

sto v nich pstruhů chytilo se, 

tisíc rybek všelijakých, 

nechytil se Vainamoinen, 

Vainamoinen, starý norec. 

390. 

Starý moudrý Vainarnoinen, 

vyprostiv se ze Tuonely 

zahovořil tato slova, 

ozval se a propověděl: 

"Nikdy, o Jumalo věčný, 

nikdy nevzbuď svévolntka, 

"kter,ý sám šel do Manaly, 

sám se vedral do Tuonely I

247 

Mnozí už tam sestoupili, 

nemnozí se navrátili 

ze příbytků říše mrtvých, 

z věčných dvoru Tuoniových." 

Ještě pravil, propověděl, 

varovnou se ozval řečí 

k omladině, ku dorostu, 

400. k pokolení, které zraje: 

"Nikdy, nikdy, lidské děti, 

co vás bude na tom světě, 

nekřivděte nevinnému, 

právo čiňte bezchybnému!" 

"Odplata vás strašná stihne 

ve podzemské říši mrtvých: 

tamtě hříšníků je místo, 

tamtě lůžko přestupníků, 

na kamenech rozžhavených, 

410. na balvanech rozpálených, 

pod pokrývkou Tuoniovou 

z hadů, červů, zeměplazů."

----_._------- ~'-~'"---------~--------- 

Runa sedmnáctá. 

Obsah: Vái nernoinen jde do podzemí, aby mu Antero Vipunen 

slovesa dal, a probudí 'ho z dlouhého spánku; vv. 1-98. - Vipunen 

pozře Vainaměina a Vainamoinen počne 110 v životě trýzniti; 

vv. 99-14-6. - Vipunen zkouší všelikým zpíváním, zaříkáváním, 

zaklínáním a zastrašováním zbaviti se nevítaného hosta, 

ale Vainamoinen hrozí, že neodejde dříve, dokud neobdržt scházejících 

sloves, ku stavbě lodi nevyhnutelných; vv . 147 - 5!l6. - 

Vipunen zpívaje vypoví všechno svoje vědění Vii.inamoinovi, 

_jenž pak vyjde z jeho útrohy, navrátí se ku své rozdělané lodi a 

dostaví ji; vv. 527 - 628. 

Mocný moudrý Vainamoineu, 

když byl sloves neobdrzel 

ve tuonelských sídlech pustých, 

ve manalských dvorech věčných, 

myslí bádat nepřestával, 

dlouho umem rozumoval, 

odkud získat vědmých sloves, 

nabýt platných prúpovědí. 

V ústrety mu přišel pastýř, 

10. slovo děl a propověděl:

:24!J 

"Sta ti sloves dostane se, 

tisíc říkadel z úst věd mých 

zvíš Antera Vipunena, 

z útrob obra velikána; 

avšak bylo by ti jíti, 

stoupati a pobíhati 

ne po cestách příliš dobrých, 

ale ani po nejhorších: 

prvá z nich by běh tvůj vedla 

20 po špičatých jehlách panen, 

druhá dráha vedla by tě 

přes čepele britké mečů, 

třetí cesta otevřená 

řezivy je bita seker." 

Mocný moudrý Vainarnňinen 

rozvažuje, má li jíti, 

vstoupil v kovaň kovář-ovu,' 

oslovil jej těmi slovy: 

"Oj kováři Ilmarine, 

30 skuj mi škorně ze železa, 

rukavice ze železa, 

zhotov osníř ze železa, 

urob sochor ze železa, 

mocnou páku ocelovou, 

duše v ni buď ocelová. 

železo buď svrchu vláčné, 

jduť já, abych slova dostal, 

abych sloves dobyl vědmych 

z útrob obra velikána, 

40. z úst Antera Vipunena." 

Jemuž kovář I1marinen 


250 

"Dlouho Vipunen je mrtev, 

Antero již dávno zhynul, 

do vlastních se chytiv léček, 

úkladův a do osidel, 

od Antera sloves nezvíš, 

ani půlky nedovíš se." 


.50. vykročil a toho nedbal, 

den si kráčel křepkým krokem 

po špičatých jehlách panen, 

opatrně den šel druhý 

přes čepele břitké mečů, 

třetího dne nadnášel se 

po řezivech ostrých seker. 

Týž Vipunen, písní pěvec, 

moudrý muž a silák obr, 

se svými tam ležel zpěvy, 

-60. se svými spal zaříkadly, 

osyka mu z plecí rostla, 

bříza nad skráň zdvihala se, 

olše z brady vyčnívala, 

rokytí mu bylo vousem, 

z čela trčela mu jedle 

.a ze zubů borovice. 

Nakročil si Vainamoinen, 

dospěch tasil, ocel vytrh, 

z kožené meč vytáh pochvy 

70. při opasku ze hřbetnice, 

osyku mu vyťal z plecí, 

se skrání mu srazil břízu,

251 

olši vyrubl mu z brady, 

roučí vysekal mu z vo usu, 

z čela veveří mu jedli 

vyvrátil, z úst borovici. 

Vrazil sochor ocelový 

v širou hubu Anterovu 

mezi dásně rozzevené, 

80. mezi zuby cvakající, 


"Vzhůru, vzhůru, lidský rabe, 

protrhni se ze dřímoty, 

z dlouhého sna podzernního !" 

Vipunen se vzbudil ze sna, 

spáti přestal runopěvec, 

ale cítil krutou bolest, 

prudkou muku pociťoval, 

hryzl sochor ocelový, 

90. kousal rejku ze železa, 

obal páky nepřehryzl, 

do duše se nedokous~. 


směle vstoupil v huby bránu, 

pravou pomalu se plížil, 

levou z lehounka se loudal, 

v ústa vklouzl Anterova, 

mezi čelisti se vkradl. 

Vipunen tu čaropěvec 

100. hubu roztáh ještě šíře,

252 

rozemkl své valné dásně, 

spolkl muže i meč jeho, 

širokým on pozřel jícnem, 

shltil starce Vainamoina. 

Vipunen se čaropěvec 

na to ozval těmi slovy: 

"Leccos jsem já dosud jídal, 

ovce jídal, kozy jídal, 

krávy jalovice jídal, 

110. jídal jsem i vepře, kance, 

ale nikdy nesnědl jsem 

pochoutky tak velmi chutné." 

Mocný moudrý Vainarnoinen 

pro sebe si zahovořil : 

"Zdá se, .že mne běda stihne, 

že mne trudná svízel sevře 

v této kobě Hiisiově, 

v tomto těsném srubu Smrti." 

Uvažoval, rozvažoval, 

120. co mu zděti, udělati; 

nůž tkvěl v pásu Vainamoina 

s hlavou z dřeva vrbového, 

z ní on sobě loďku zrobil, 

řemeslně vyhotovil, 

zavesloval, zarejdoval, 

projel střevo vzhůru, dolů, 

protáhl se, provinul se, 

proklouz místy nejužšími.

253 

Aniž starý čaropěvec, 

130. Vipunen, dbal hrubě toho; 

pročež starý Vainamoínen 

proměnil se ve kováře, 

spravil sebe kovokujcem, 

z košile si sdělal kovaň, 

rukávy si nadul v měchy, 

šubu složil v rozedměchy, 

z nohavic byl měchu ochoz, 

z punčoch ofuk na ochoze, 

koleno si za kovadlo 

140. vlastní vzal, pěst za kladivo. 

Rány dával, poklepával, 

bušil, pral a potepaval, 

celou noc kul bez oddechu, 

po den éely oháněl se 

v briše obra velikána, 

ve útrobě pěvce písní. 

Vipunen se tedy ozval, 

čaropěvec zabovořil: 

"Který pak jsi asi z mužů, 

150 který asi z bohatýrů ~ 

Snědl jsem už na sta mužů, 

hrdin požral na tisíce, 

žádného však podobného; 

v ústa vniká žera vina, 

jazyk žhou mi žárné žáry, 

žhavá rmuť mě pálí v křtánu. «

--------'==-=~==~~----~----------------------------- 

254 

"Pryč, obludo, vari odtud, . 

prchni pryč, o hlízo zemská, 

prve nežli vyhledám si, 

160. najdu starou matku tvoji! 

Povím li já tvojí matce, 

reknu li tvé roditelce, 

bude míti velké hoře, 

bude míti velkou žalosř, 

že má syna nezdárného, 

strůjce zlého neplechého!" 

"Aniž mohu srozuměti, 

aniž mohu pochopiti, 

kde jsi vzal se, ďáble Hiisi, 

170, potvoro, kdo sem tě poslal, 

abys kousal, nadýmal mě, 

abys hryzl, ujímal mě; 

jsi li rána bohem daná, 

zhouba bohem přikázaná, 

či jsi dílo nastrojené, 

rukou lidskou spusobené, 

zda jsi za mzdu pronajato, 

posláno li za žold, zlato ~~ 

"Jsi li nemoc, jsi li s nebe, 

180. Jumala li seslal tebe, 

stvořitel mne nezavrhne, 

ruky svojí neodtrhne, 

neb Pán dobré k sobě zvedá, 

lidem čestným zhyuout nedá." 

"Jsi li ale, jsi li mukou 

zadanou mi lidskou rukou,

pátrat budu po pramenu, 

píditi se po kořenu! (( 

, 

"Tento nemoci Je původ, 

190. tento počátek je moru: 

kruzné čáry čarodějů, 

zaříkadla zaklínačů, 

tmavé sluje zlobných ďasů, 

dálné vlasti hvězdopravců, 

mrtvopusté ni vy Kalmy, 

přehluboké lůno země, 

černá sídla nebožtíků, 

chmurné dvory zavražděných.: 

zmrvená prsť mrtvolami, 

200. půda červy rozoraná, 

víry vírné, zvírající 

křemelt i chřestné .písky, 

údoliny temeništné, 

třasaviska mechovitá, 

pramenové beze zmrazu, 

kolísavé .vodní valy, 

skrýše lesa Hiisiova, 

propastný hor pěti jícen, 

taras vrchu měděného, 

210. témě chlumu kovového, 

borů smutné šelestění, 

šumy jedli štíhlokmenných, 

shnilé vršky modří nové, 

ztlelé vršky smrčinové, 

doupata, kde lišky bydlí, 

.vresné stepi, kde 103 rejdí, . 

skalné .skryty med vědovy,« 

skalná lože, medožrouta, ' 

·_t

dálné kraje severové, 

220. širé vlasti Laponanu, 

lada pustá, neúrodná, 

půda pluhem nedotknuta, 

pole bujná zkrvavená, 

pole, kde se muži vraždí, 

svadlé t.rávy suchopáry, 

kouřící se krve toky, 

široširé plece. moře, 

nepřehledné vodní pláně, 

černé moře kaloviště; 

~30. prohlubina ·tisíc sáhu, 

huk jekotný řtčnyebproudů, 

vírné vary vodopádů, 

prudká peřej prahu Rutja, 

rozpěněná voda spoustná, 

nejdálnější kraje nebes, 

suché boky suchých oblak, 

dráhy dujných jarních větrů, 

lůžko vánku vanutého." 

"Zdaliž, nákazo, Jsi 'přišla, 

240. zda jsi, hlízo, prikvačila, 

abys jedla, užírala, 

abys hryzla; -rozdírala 

srdce muže počestného, 

nitro muže bez vinného ~" 

"Vari, psino Hiisiova, 

vari, štěně říše mrtvých, 

kliď se, šelmo, z mého břicha, 

obludo, pryč, ven z mých jater, 

přestaň žráti moje srdce, 

2!)(). slezinu mi zněcovati,

257 

vnitřnosti mi valchovati, 

v plicích dech mi přestaň dusit, 

ustaň pupek provrtávat, 

přestaň v bocích ujímati, 

přestaň křížem probíhati, 

slabinami pronikati!" 

"Já li na to nestačuji, 

na lepšího vložím muže, 

aby hlízu tuto zahnal, 

260. ukrutné mne rány zbavil." 

"Vzhůru z pudy, matky mízy, 

vzhůru z polí, plivníkové, 

ze země, o mečenosci, 

z písku jezdci hohatýri, 

moc mi dejte, sílu dejte, 

obhajte mě, ochraňte mě 

od té trýzně nevýslovné, 

od té muky nelitostné!" 

270. 

280. 

"To li všechno nestačuje 

aby tebe' vypudilo; 

vzhůru, .lese.vse svým mužstvem, 

se svým lidem, jalovčino, 

čeledí- svou, jedlo vino, 

s dětmi svými, tiché pleso! 

Pod meči sto .múžů, vzhůru, 

tisíc reků v zbroji, vzhůru! 

Potřete mi toho ďábla, 

rozdrťte mi ducha zlého!" 

"To Ii všechno nestačuje, 

aby tebe vypudilo:

258 

vzhůru z vody, vody matko, 

, z vln se vynoř, sinorouchá, 

z tůně vystup, jemnorouchá, 

z prohlubiny, strojně rostla, 

dodej sily slabochovi, 

srdnatosti malochovi, 

nenech sežrat nevinného, 

smrť nedopusť na zdravého t- 

"To li všechno nestačuje, 

290. aby tebe vypudilo: ' 

sstup, o paní, vílo tvůrčí, 

sstup, o Kave zlatá, Iepá, 

kteráž nejstarší jsi žena, 

nejprvčjší ze všech matka, 

přijď a pohleď na mou tíseň, 

přijď a odvrať litou ránu, 

zbav mne trýzně potměšilé, 

osvoboď mne od trápení i- 


::100. nechceš li se vykliditi: 

Ukko na nebeském pupku, 

na mraku jenž hřmícím trůníš, 

potřebnému pomoc přines, 

prosícímu přispět pospěš, 

nedli zlobu, odehnati, 

kouzla mečem zpřetínati, 

kterýž ohnivé má ostří, 

kterýž plamenný má čepel !" 

"Pryč, obludo, vari odtud, 

310. prchni pryč, '0 hlízo zemská,

není tobě ve mně místa, 

jinde sobě vyvol bydlo, 

ve dřívější vrať se sídlo, 

vrať se do otcovské chatky, 

do příbytku staré matky!" 

"Přijda, ďase, kam ti kážu, 

dobera se cíle cesty, 

dojda k tomu, kdo tě zplodil, 

810. zpořtdil tě, ohavníče, 

znamení dej, že jsi přišel, 

klepadlem svůj příchod oznam, 

hrozně zahřmí ranou hromu, 

bleskni jako blesk se blýská, 

rozraz nohou bránu dvora, 

strhni s okna okenici, 

vřiť se rázně do vnitř domu, 

do síně vraz prudkým letem, 

za patní chop žílu pevně, 

;1;jO. popadni je za nadpatí, 

svého tátu v koutě jizby. 

svoji mámu v koutě dveří, 

hospodáři oči vylup, 

hospodyni hlavu rozdrť, 

zvyvracej jim. články prstů, 

zakruť hlavy, zlom jim vazy!" 

"Kdyby toho málo bylo: 

kohoutem se na plot povznes, 

po dvoře se. pěvcem rozleť, 

340. hrudí slepě do hnojistě, 

před jeslemi koně zahub,' 

krá vu krutě z chléva vyplaš, 

17

260 

vstrč jí rohy do rnrviště, 

do skřipce jí zavři ocas, 

oči vyvrať, bílým obrať, 

zaškrť ji a krk jí přelom!" 

"Jsi li nemoc, jsi li z větru, 

větru vanem přivanuta, 

seveříkem přifouknuta, 

3fJO. mrazu dechem přiduchnuta, 

ubísej se cestou větru, 

po sanici seveříka, 

aniž sobě pooddechneš 

na haluzích olše vzduchu, 

k štítu hory měděnému, 

ku vrcholu kovovému, 

tam tě houpej vítr durný, 

hraj si s tebou sev er burný! « 

"Jsi li nemoc, jsi li s nebe, 

360. spadlá. s lemu suchých oblak, 

vystup opět pod nebesa, 

pozd vihni se do povětří, 

v oblaka se povznes deštná, 

mezi hvězdy mrkající, 

plamenným tam pálej palem, 

jiskravým tam žíhej žárem, 

na obložné dráze slunce, 

. v měsícově dvoře kružném !" 

"Jsi li nemoc, jsi li z vody, 

370. vlnou morskou při valena, 

v dřímající vrať se vody, 

vnoř se na dno vodní tůně,

261 

na kraj hradby kal ovité, 

na plec vlny val ovité, 

na ní volně projížděj se, 

hlubinami proháněj se!" 

"Z Kalmových li stepí přišlas, 

z pustých dvorů nebožtíků, 

hned se nazpět vydej domu, 

aso, do Kalmových sídel sirých, 

v půdu prašnou, v půdu prstnou 

ve mrť červy prooranou, 

kde přebývá národ mrtvých, 

silné mužstvo povražděné." 

suo. 

"Jestliže jsi, zlobo, přišla, 

z týna lesa Hiisiova, 

z lůna hvozdu borového, 

z nitra háje jedlového, 

poroučím ti, přikazuji, 

vrať se v lesy Hiisiovy, 

no černého týna borů, 

do tmavého skrytu jedlí, 

a tam buď a nehýbej se, 

dokud prkna ve podlaze 

i stěn trámy nevyhnij ou, 

střecha tebe nepohrohí." 

"Ještě zaříkám já tebe, 

zaženu tě, začaruji 

v doupě k starci medvědovi, 

400. v brloh staré medvědice, 

do temenců temeništných, 

do bahnisek bezezvukých, 

17*

do pramenů pryskajících, 

do příbojů rozduřených, 

do bezrybných, mrtvých jezer, 

v kterých nikdy nežil okoun." 

"Tam li tobě není místa, 

soudím tebe, zaklínám tě 

d o půlnočních dálných končin, 

410. do daleké země lapské, 

v stepi pusté bezkeřnaté, 

v kraje pluhem nedotknuté, 

bez slunce i bez měsíce, 

do vladarství věčné noci; 

tam ti bude blaze žíti, 

krásně bude se ti rejdit, 

jsouť tam stromy, ověšené 

soby i lvy půlnočními, 

hladový se najíst může, 

420. labužník si ukousnouti." 

"Ještě tebe odkazuji, 

zaklínám a soudím tebe 

ve vodopád Rutja náhlý, 

vír ohnivý rozpěněný, 

kam se střemhlav stromy řítí, 

s kořeny se sosny valí, 

s parezy se jedle kotí, 

smrky s vršky korunnými : 

tam, zlý pohane, se zmítej 

430. ve zpeřenérn vodopáde, 

zpěňuj, zčeřuj spoustné vody, 

čeřeny tvým buďlež bydlem!"

"Tam li tobě místa není, 

soudím tebe, zaklínám tě 

v černou řeku Tuoniovu, 

v prahy proudu manalského, 

odkudž .nikdy nevyvázneš, 

do nejdelší smrti nikdy, 

sám li tebe nevyprostím, 

4,40. svobody ti nedaruji, 

to za devět bílých jehňat 

z jedné matky vybahněných, 

to za ročních devět býčků, 

jednou kravou vytelených, 

to za bujných devět hříbat 

jednou klisnou vyhřebených." 

"Chceš li, more. poštou jeti, 

běhounů si dobrých přeješ, 

půjčím koně poštovského, 

!~.~o.běhouna ti výborného : 

ryzáka to Hiisiova, 

který po horách se honí, 

chřípě jeho ohněm srší, 

nos jeho se mlékem bělá, 

podkovy má ze železa, 

svazy těla ocelové, 

chodě běhá po pohoří, 

po záhoří, po pomoří, 

dobrého li jen má jezdce, 

460. silného li pohoniče." 

"Málo li je všeho toho, 

vezmi lyže Hiisiovy, 

zlobohovy kůsle z olše, 

bidlo silné okované,

zemí klouzej Hiisiovou, 

Lempa houští březinovou, 

zrejdi země Hiisiovy, 

prosmyč kouty zlobohovy; 

kámen li ti bude v cestě, 

4·70. roztřískni jej, rozprýskni jej, 

snětev li ti bude v cestě, 

rozlámej ji, zpřelámej ji, 

bohatýr li bude v cestě, 

pryč jej pošli po své cestě! u 

"Vari, sloto, kliď se odtud, 

vzdal se, táhni, chlape špatná, 

prve nežli slunce vstane, 

nežli svitne boží úsvit, 

nežli vyjde zlaté slunce, 

48u. nežli kohout zakokrhá! 

Již tu doba utíkám, 

špatných lidí unikání, 

ještě měsíc tobě svítí, 

dráhu tobě osvětluje." 

"Ihned li se neodklidíš, 

nezmizíš li jak pes bludný, 

ozbrojím se orla drápy, 

spáry ptáka krvoloka, 

háky, jimiž maso trhá, 

490. vidlicemi jestřábími, 

roztrhám tě, rozškubám tě, 

obludo ty praošklivá, 

zardousím tě} zaškrtim tě, 

nedáš hlesu ani dechu."

265 

nPrchával í strašný Lempo, 

utíkal on matčin synek, 

když bůh přispěl ku pomoci, 

Tvůrce ruku podal k spáse; 

vari, matkou nezrozený, 

500. kliď se, plode nezplozeny, 

pse potulný, pána prostý, 

pse poběhlý, povržený, 

prve nežli doba mine, 

nežli bílý měsíc zajde!" 


na to děl a propověděl: 

"Dobře je mi tady býti, 

blaze mi je tady žíti: 

játra mi jsou místo chleba, 

510. sádlo na nich pomazankou, 

chutnají mi uvařené 

plíce dobře omaštěné." 

"Přemístím svou nyní kovaň 

nejhlouběji v samé srdce, 

bušit budu těžkým mlatem 

v místa všeho bolestnější, 

bušit budu, nepřestanu, 

dokud bude dechu v tobě, 

jestli sloves neuslyším, 

520. nezvím vědmých průpovědt, 

nezjevíš li mi jich dosti, 

neoznámíš aspoň tisíc'; 

nesmějítě slova tajná, 

ni nadšení výrokové

266 

do země se propadnouti, 

byť i zhynul mocný věštec." 

Vipunen tu čaropěvec 

moudrý muž a silný olbřím, 

v ústech maje vědu valnou, 

530. v útrobě moc neobsáhlou, 

otevřel slov vědmých skřínku, 

rozšněroval tlumok písní, 

aby zapěl zpěvy dobré, 

nejkrásnější zanotoval, 

zpěvy o p6vodu věci, 

o počátku prvém času, 

jež ne každé dítě umí, 

ni muž každý nerozumí, 

v tomto věku pokaženém, 

540. kdy se tratí ženské boky. 

Zpíval věcí prapočátek, 

všeho prvé přirození, 

kterak z vůle stvořitele, 

na všemocný jeho popud 

ze sebe sám vzduch byl vznikl, 

ze vzduchu se vydělila 

voda, z vody pevná země, 

na ní rostné vše a tvárné. 

Zpíval, kterak luna vznikla, 

550. kterak slunce na blanky tě, 

kterak vzduchu pilířové, 

'kterak hvězdy na obloze.

267 

Vipunen tak čaropěvec 

všecko vypěl, co jen věděl; 

neslýcháno, nevídáno 

nikdy, co svět stojí světem, 

pěvce, který by byl lepší, 

věštce, který víc by věděl; 

z úst mu slova vybíhala, 

:)60. s jazyka mu pospíchala, 

jako hříbě lehkonohé, 

jako kůň, jenž jezdce nese. 

Dni i noci prozpěvoval 

vědmá slova oznamoval, 

až se slunce zastavilo, 

měsíc počal naslouchati, 

stanul příboj vlnobitný 

i roj vlnek po zátokách. 

proudy přestaly se peřit, 

mo. Rutja vodopád se valit, 

zarazil se v spádu Vuoksen, 

ba i sama J ordán řeka. 

Na to moudrý Vainamoinen, 

když se sloves naposlouchal, 

zásobil se průpovědmi, 

zvěděl všechny vědrné věty, 

pozdvihl se, aby vyšel 

Antera z úst Vipunena, 

z břicha obra velikána, 

580. mohutného kouzelníka. 

Etekl moudrý Vainarnčinen: 

"Antero, oj Vipunene,

268 

rozevři svá ústa šíře, 

otevř hránu svojí huby, 

rád bych tobě ze ži vota 

vyšel, domů odebral se!" 

Vipunen mu čaropěvec 

odpověděv slovo pravil: 

"Leccos já již sněd i vypil, 

590. na tisíce požral mužů, 

ničeho jen podobného 

tobě, starý Vainamčine ; 

dobře do mne jsi se dostal, 

lépe děláš odcházeje." 

Načež silný čaropěvec 

sanice své porozevřel, 

rozdávil svá ústa šíře, 

rozpleštil své huby bránu, 

a aj! starý Vainarnčinen 

600. volně vyšel veřejemi 

ze života velikána, 

mohutného kouzelníka, 

se svahu mu sklouzl pysků, 

sesmekl se na step vřesnou 

jako zlatá veveřice, 

jako kuna zlatoprsá. 

Vykročil pak, aby kráčel 

do kovárny kovářovy, 

řekl kovář llmarinen: 

610. "Již jsi nabyl sloves starých, 

zvěděl jsi již vědmé věty, 

kterak paluba se staví,

269 

spojují se boky lodi, 

vztyčuje se čelný stežen t ' 

Mocný moudrý Vaínamoinen 


"Sto jsem nabyl takých sloves, 

tisíc jsem jich dověděl se, 

z tajné tajny slova vynes 

věšteckého zanícení."

Runa osmnáctá. 

Obsah: Váinamoinen napne plachtu a plaví se na nové lodi, 

aby se ucházelo Pannu Půlnoci; vv. 1-40. - Sestra Ilmarinova 

vidí a osloví ho se břehu, doví se cíle jeho cesty a spěchá. 

povědííi bratru o nebezpečí, že v Pohjole nevěsta jeho jinému 

se dostane; vv. 41-266. - Ilmarinen se ozbrojí a jede 

do Pohjoly, kamž i ptibude ; vv. 267 -470. - Paní nad Pohjolou 

vidouc, ani ženiši přicházejí, radí dceři, aby vyšla za Vainnmoina ; 

vv. 471 - 634. - Dcera však odpovídá, že porlú ruku pouze kujci 

Sampa Ilmarinovi a odmit.á Váinamoina, jenž prve do jizby 

vstoupil; vv. 635-706. 

Mocný moudrý Věínamoinen 

usmyslil si, umínil si 

o pannu se ucházeti, 

k panně na ohledy jíti 


do soumračné Sarioly, 

k panně pěkné, kadeřavé, 

dceři kraje půlnočniho. 

Krásně vystrojil si loďku, 

10. shora rudě nabarvil ji,

271 

zlatem okoval jí stežen 

sformovaným stříbrem pobil; 

na to rána zítřejšího, 

velmi ráno) na úsvitě 

na vodu se s lodí spustil, 

do vln s lodí stodyhovou 

po návalech z oder hladkých. 

po jedlových kluzkých smykách. 

Na loď vztyčil pevný stožár, 

su na stožáru plachty napjal, 

jednu plachtu rudé barvy, 

druhou stěru modré barvy, 

do lodice posadil se, 

do člunu se uvelebil, 

vyplul, aby v moře zajel, 

v siné vlny zarejdoval, 

Při tom pravil, propověděl, 

zahovořil, zahlaholil: 

»0 Jumalo milostivý, 

30. sestup ke mně do kocábky, 

síly dodej slabochovi, 

statečnosti malocho vi, 

ve velikých těchto vodách, 

na obšírných vodních spoustách!- 

»Kolébej, o větře, čájku, 

poháněj, o vlno, loďku, 

aniž bych se vesla dotkl, 

vodu obraceje tepal, 

na širokých moře zádech, 

40. v prostořiuach hohopustých l"

" 

272 

Anniki se jmenem krásným, 

dcera noci, šera víla, 

před úsvitem vstávající, 

před zábřeskcm bdívající, 

chvátala si prádlo kálet, 

pospíchala šaty máchat, 

na rudých to bylo můstkách, 

na samičkám kraji lávky, 

na okřidlí vlahokyprém, 

50. na parnaté ostrožině. 

Dokola se ohlížela, 

jasným vzduchem rozhlížela 

po obloze nad hlavami, 

širém moři pod nohami; 

s hůry slunce palem plálo, 

dole moře v něm se skvělo. 

Po moři jí oko pátrá, 

obrací se na poledne, 

aj, tu z ústí řeky Suomi, 

liD. z ústí proudu vainolského 

vplulo cosi černavého 

do moře, cos modravého. 

Ozvala se, promluvila, 

tato slova proslovila: 

"Co to v moři černavého, 

na vlnách je modravého ~ 

Hus li divokých jsi hejno, 

labutí li lepých zástup 

perutí se lehkou povznes, 

70. k vysok ému vzlétni nebi !"

273 

"Lososů li dav jsi četný, 

nebo jiné rybí stádo, 

pod vlny se hbitě potop, 

do pohlubně vodní ponoř'!" 

"Kdyby byla úskalina, 

nebo vodní rákosina, 

vlna by ji oplákala, 

voda by ji pokrápala." 

Loďka blíže připlývala, 

80. plachta zdutá člunek nesla 

přímo ku vlabému mysu, 

ku parnaté ostrožině. 

Anniki ·se jmenem krásným 

viděla loď přicházeti, 

stodyhovou přijížděti, 


"Jestliže jsi bratríčkova 

loďka nebo tatíčkova: 

pluj a plyň sem ku domovu, 

DO. ku vlastní se vlasti obrať, 

čelem ku přístavům těmto, 

zadem ku přístavům oněm; 

jsi li ale cizí zcela, 

pluj a plyň dál v širé moře, 

čelem ku přístavům oněm, 

zadem ku přístavům těmto!" 

Nebyla to loďka rodná, 

ani čajka zcela cizí. 

." • f

274 

loď to byla Vainarnoina, 

100. pověkého pěvce písní; 

ku břehu se zatočila, 

za rozmluvou zabočila, 

na slovíčko nebo na dvě, 

zajisté i na tři slůvka. 

Anniki se krásnojmenná, 

noci dcera, panna šeru, 

otázala, zahoukala: 

.Kamo pluješ, Viiiniim6ine,· 

kamo spěješ, druže hlubin; 

110. kamo míříš, zdobo země ~(( 


zahoukal a. odpověděl: 

"Vydal jsem se na lososy, 

pluju potěr potírati 

v Tuoniově černé řece, 

v černé tůni rákosnaté." 

Anniki mu krásnojmenná 

za odpověď odvět.ila: 

"Nemluv, starče, na [alo vo ! 

120. Dobře vím, kdy trou se ryby; 

bývávalo, že můj ot.ec, 

tatíček můj mnohovJádný 

vydával se na lososy, 

vyhledával rybolovy: 

sítě byly na dně lodi, 

v člunu bylo plno vrží, 

oka zde, tam šňury byly, 

v bocích žerdi ku plašeuí,

pod lavici vidlic ostí, 

130. za lavici dlouhá bidla ; 

kamo pluješ, Valnamolne, 

kamo spěješ, druze hlubin ř" 

Řekl starý Vaiharnoinen : 

"Na divoké jedu husy, 

ubíjeti pestroperé, 

na sivé se beru kachny, 

na Nérnecké širé moře, 

na pláň morskou širodálnou:" 

Annikise luásnojmenná 

140 ozvala a promluvila: 

.,Vidím, jak jsi pravdomluvný.. 

lapila jsem tebe, mluvko: . 

bývá valo, že můj otec, 

tatíček můj mnohovládný 

chodil na divoké husy, 

jezdil na lov rudonosek, 

samostříl mu na popruhu, 

luk mu visel na provaze, 

černýhafan na řetěze; . 

150. 

řetěz připojen byl k luku, 

čubka za Dím po pobřeží 

uháněla se štěňaty; 

pověz pravdu, Vninamoinc, 

kam se bereš, kam tvá cesla i.. 

Řekl starý Vainamoinen : 

"A co, kdybych ubíral se, 

do krvavé táhl války, 

kde se hlavy srovnávají, 

18

2íti 

krev se lije po kotníky, 

100. prolévá se po kolena ?" 

170. 

180. 

Zas Anniki ozvala se, 

cínoprsá promluvila: 

"Vím, jak do války se chodí; 

bývalo, že i můj otec 

do krvavých tahal válek, 

kde se hlavy srovnávají, 

mužů sto mu veslovalo, 

tisíc jiných vozilo se, 

na pleci měl každý kuši, 

opíral se o meč pádný; 

pravdivou mi pověz pravdu, 

pravdu pravou a. lži prostou, 

kam tvá cesta, Vaínamoine, 

kamo spěješ, druže hlubin?" 

Načež starý Vaínamoinen 


"Pojď, dívenko, na mou loďku, 

pojď, panenko, na můj člunek, 

pravdivou ti povím pravdu, 

pravdu pravou a lži prostou." 

Anniki mu odvětila, 

cínoprsá promluvila: 

"Kéž by vítr k tobě přišel 

do loďky a burný sever! 

Otočím já tvou loď jinam, 

dolů skloním zezl ptídy, 

nepovíš li pravou pravdu, 

kam se plavíš, kamo spěcháš,

277 

nepoviš li pravdu přesnou, 

190. nelhal li jsi naposledy!" 

Načež. starý Vainamčinen 

promluvil a zahovořil : 

"Jestliže jsem trochu prášil, 

nyní povím pravdu pouhou: 

vydal jsem se na ohledy, . 

k panně pěkné na námluvy 


do soumračné Sarioly, 

tam, kde muže pojídají, 

2lXJ. bohatýry utápějí." 

Anniki se jmenem krásným 

noci dcera, víla šera, 

když. se pravdy dověděla, 

pravdy pouhé a lži prosté, 

roušek déle nekálela, 

šatu více nemáchala 

na mostině na pobřeží, 

na stupínku rudé lávky, 

šaty sobě vykasala, 

210. podsazení vyhrnula, 

načež běžícpospíchala, 

sotva dechu popadala, 

dorazila do kovárny, 

domů k bratru kovářovi. 

V dílně kovář' lImarinen, 


krancle koval ze železa, 

~c .stříbra je pořizoval, 

1S*

'2í8 

na hlavě' měl s' loket mouru, 

220. na plecích měl na sáh koptu .. 

Na prahu- se zastavila . 

sestra, takto promluvila : 

"Bratře, mistře Ilmarine, ' 

kovokujče věkověčný ! 

Tkalcovský mi člunek ukuj, 

prsteny mi skvoucí. skovej, 

dva tři páry náušniček, 

pět šest krásných zlatých pásů, 

povím tobě pravdu pravou, 

':!ilO. pravdu pouhou a lži prostou!" 

Řekl kovář. llmarinen : 

»Povíš li mi dobré zprávy, 

tkalcovský ti skuji člunek, 

prsteny ti skvoucí skovám, 

zhotovím ti na hruď křížek, 

pěknou ti dám náčelenku; 

špatné li tvé budou zvěsti, 

šperky vezmu ti již dané, 

s hlavy strhnu, v oheň vrhnu, 

240. naházím je na dno výhně." 

Anniki mu krásnojmenná 

slovo děla. pověděla: 


rozpomeň se děvy švarné, 

o kterou jsi ucházel se, 

sobě žádal za manželku!" 

~Pořád kuješ, pořád klepeš; 

věčně bušíš, věčně' tepeš,

- 

.. 27H 

v letě koně podkováváš, 

2::'0. v zimě pruty narovnáváš, 

v noci sobě saně strojíš, 

za dne jejich korbu stavíš, 

abys odjel na námluvy, 

odebral se do' Pohjoly ; 

hbitější už na cestě je, 

předjíždí tě čipernější, 

vezme tobě vyvolenou, 

od vede ti oblíbenou, 

dvě již leta vyprosenou, 

260. tři již roky namluvenou; 

již se plaví Vaínamoinen, 

po siném se plaví moři, 

ze' zlata má čelný stežen, 

kormidlo má z kuté mědi, 


do soumračné Sarioly." 

Žalosť jala Ilmarina, 

prudká' bolesť kovokujce, 

z jedné ruky jemu kleště 

27ú. vypadly a z 'druhé perlík. 

: , 


"Anniki; má sestro milá! 

Tkalcovský ti člunek skuji, 

prsteny ti skvoucí skovám, 

dva tři 'páry náušniček, 

pět šest krásných zlatých pásů, 

medovou' mi vytop lázeň, 

koupelnu mi vyhřej vonnou

280 

drobounkými štěpinami, 

280. teninkými třtsičkami, 

popela mi podej trochu, 

na louh prachu dřevěného, 

abych sobě hlavu umyl, 

abych sobě tělo vypral, 

plné mouru od podzimu, 

plné koptu s doby zimní!" 

Anniki se jmenem krásným 

koupelnu mu vytopila . 

stromy větrem zlomenými, 

290. drvy hromem skrušenými, 

kameny si z proudu snesla, 

polila je čerstvou vodou, 

čerstvou vodou pramenitou. 

vodu v. páru proměnila, ' 

z metel věník navázala, 

střapec proutí listnatého, 

vonný věník napařlla 

na kamenu rozpáleném, 

na to horký popel vzala, 

300. do smetany namíchala, 

mýdlo pěnné připravila, 

mýdlo hladké bublinaté, 

by si ženich hlavu umyl, 

okoupal si všechny údy. 

Zatím kovář Ilmarinen, 

kovokujfř věkověčný, 

ukul panně šperky zdobné.. 

vyšperkoval náčelenku,

281 

co mu lázeň vytápěla. 

:lID. koupelnu mu vyhřívala. 

Když dal bratr sestře šperky, 

sestra bratru hovořila: 

".Již jsem lázeň vytopila. 

koupelnu jsem vypařila, 

veníky jsem připravila, 

střapce z listí napařila; 

vykoupej se do sytosti, 

vodou vyper po libosti, 

až ti hla va jak len zbělí, 

320. oči jak sníh budou skvělý 1" 

Načež kovář Ilmarinen 

v lázeň vstoupil, by se koupal, 

vykoupalrse ..jak se patří, 

vymydlil se,' vycídil se, 

že měl oči jako sněhy, 

že měl skráně jako kvítí, 

ze měl šiji jako vejce, 

celé tělo mu se lesklo; 

z lázně přišel do světnice, 

380, nebylo ho poznat možná, 

byltě mnohem hezčí tváří, 

Iicnější a červenější. 

Načež pravil, zahovořil: 

"Annikki, má sestro milá, 

košili mi podej z plátna, 

nejlepší 'mi šaty přines, 

abych slušně vystrojil se, 

jako ženich oblekl se 1"

282 

Anniki mu krásnoiménná . 

31.(). košiličku dala z plátna 

na nahotu měkkou těla, 

kůži čistou, prachu" prostou, 

přinesla mu spodky úzké, 

které máti vyšila mu 

na čisté a p;lné kyčle, j 

na nichž kůstky 11oznam enat. 

Na to punčochy mu dala,' 

. kteréž matka upletla mu, 

by si obul drobné bérce 

350. a i lýtka kulovatá; 

dále škorně přiléhavé, 

německé si boty krásné . 

na punčochy obul měkké, 

kteréž upletla mu 'matka;' 

na to modrou kamizolu, 

podspod hnědě podšívanou 

na košili naděl z plátna, 

z plátna ze lnu nejčistšího'; 

na to soukenný vzal kaftau 

360. čtyrykráte lemovaný, " 

přese modrou kamizolu, 

zánovní, ba zcela novou ;: 

kožich tisícknoflíkový, 

nový, stokrát premovaný, 

oblekl si přes ten kaftan 

čtyrykráte lemovaný; 

ještě pásem přepásal ~e, 

pásem zlatem prošívaným, 

kterýž matka za svobodná 

370. utkala mu, prosila mu;

283 

také s prsty rukavice 

obul zlatem obroubené, 

Lapoňany zhotovené 

na své pěkné, bílé ruce; 

beranici naklobučil 

na kučery sobě zlaté, 

již byl otec jeho koupil, 

když se slrojil na námluvy. 

380. 

Tak se kovář Ilmarinen 

vystrojil a vyparádil, 

oděl se, že slušelo mu, 

zavolal .paksvého raba : 

"Jdi a koně výborného 

zapřáhni mi v pestré saně, 

jet mi jeti do daleka, 

vydati se do Pobjoly!" 

390. 

400. 

Jemužto rab odpověděl: 

"Šest mi stoji v stáji hřebců, 

ovsem dobře vykrmených; 

kterého mám zapřáhnouti ř" 


.,Vyber koně nejlepšího, 

vezma postroj hříbě ostroj, 

plaváka mi v saně vpřáhni, 

duhu šesti kukačkami 

ozdob, sedmi rolničkami, 

aby na chomoutě pěly, 

na opěži vyzváněly 

ku potěše pannám pěkným, 

jež se na mne podívají;

přines kůži med vědinu, 

abych na ni posadil se, 

přines ještě skůru mroží 

za pokryvku pestrých saní!" 

Pacholek, jenž nado smrti 

pronajal se v jeho služby, 

ostrojíl mu hbité hříbě, 

plaváka mu v saně vpřáhl, 

duhu šesti kukačkami 

410. obdal, sedmi rolničkami, 

aby na chomoutě pěly, 

na opěži vyzváněly; 

přines kůži med vědinu, 

aby na ni posadil se, 

přines také skůru mroží 

za pokrývku pestrých saní. 

Načež kovář llmarinen, 


jal se modlit ku prabohu, 

4·::10. prosit počal hřtmatele : 

"Spusť, o Ukko, čerstvé sněhy, 

celině dej spadnout měkké, 

hy sanici saně měly, 

třpytným sněhem uháněly!" 

Spustil Ukko čerstvé sněhy, 

celině dal spadnout měkké, 

zasypal sníh stonky vřesu, 

pokryl stonky jahodiní. 

Načež kovář llmarinen 

430. do špičatých vsedl saní,

285 

takými se ozval slovy, 

ozval se a slovoslovil : 

"Dobré štěstí, přijdi ke mně, 

J umalo, sstup do mých saní; 

štěstí uzdy nepřelomí, 

pán buh saní nerozbije !" 

Jednou rukou chopil oprať, 

druhou švihl karabáčem, 

šlehl koně rukovítkou, 

440. pravil mu a zahovoři\ : 

"Běž mi běž, můj hvězdočelý, 

špěš mi spěš, můj lněnohři vý !" 

A kůň běžel, tryskem spěchal 

po písečném břehu morském, 

pokraj vrchu Olšového 

i zálivu Medového, 

saně skřípou po 'rozsypu, 

písek zVQ.nLpod saněmi, 

prach se zdvihá, v' óči lítá, 

450. pěnné moře na hruď stříká. 

Tak jel den a jel den druhý, 

ano jel tak i den třetí, , 


stihl starce Vainamoína, 


ozval se a oslovil jej: 

"Oj ty starý Vainamoine l 

Přátelsky se dohodněme 

na společné této dráze 

460. na námluvy, na zásnuby,

286 

aby panna toho byla, 

koho sobě sama zvolí." 

Řekl starý Vainarričinen : 

"Svoluji a srozuměn jsem, 

aby panna toho byla, 

koho sobě sama zvolí, 

aby tomu dostala se, 

ke komu se srdcem kloní; 

svoluji a bez závisti 

4,70. podrobím se, beze hněvu." 

Na to dál se ubírali, 

spolnou cestou pospíchali; 

loďka běží, břeh se točÍ,' 

komoň béžt, zem se chvěj e. 

Malá chvíle' uplynula, 

kratinká jen pominula, 

zaštěkal pes chundelatý, , 

za vyl hafan, hlídač dvora 

ve Pohjole mrakotemné, . 

480. ve soumračné Sariole ; 

dříve vždycky tišší býval, 

vrčíval jen tuze zřídka, 

na drnu se provaluje, 

na zemi se protahuje. 

Pohiolský se ozval otec: 

"Vyjdi, dcero, podívej se, 

co to hafan, co to' vyje, 

co to vislouch povykuje t"

.•87 

Chytře dcera odvětila: i 

490. "Není 'pokdy, otče' zlatý, 

velký chlév mám pokliditi, 

veliké mám hlídat .stado, 

hrubý žernov otáčeti, 

jemnou na něm semlít mouku, 

žernov hrubý, mouka jemná. 

a já mlečka slabosilná" 

Zticha štěkal dvorský ďábel, 

chvíli vrčel, chvíli kňučel, 

pohjolský se ozval otec: 

500. "Stará, jdi a podívej se, 

co to šerý hafan vyje, 

dvorský vislouch povykuje t- 

Stará děla, pověděla: 

"Nemám kdy ::I nechce se mi. 

nasytit mám četnou čeleď, 

oběd jí mám u chystati , 

upéci jí velký bochník, 

zadělat a těsto uhníst, 

bochník velký, mouka drobná, 

510. hospodyně slabosilná." 

Pohjolský se ozval otec: 

"Vždycky baby maií na spěch, 

dcery plné ruce práce, 

jeť jim čapět na pekelci, 

na kutích se protahovat; 

chl apče jdi a podívej se !" 

Syn mu děl a odpověděl: 

.Nemám kdy se podívati,

288 

sekyru mám tuze tupou, 

:)20. velk.ý kmen mám rozštípati, 

hráni drv mám narubali, 

do hranice narovnali, 

hraně velká, drva tenká, 

drvorubec slabosilný." 

Pořád štěkal dvora hlídač, 

znaky dával dvora strážce, 

hlídka chlumu halasila, 

divá lajka vztekle lála 

na souvrati sedíc pole, 

530. na krku jí řetěz chřestil. 

Pohjolský se ozval otec: 

"Nadarmo pes neštěkal by, 

na zdařbůh by mlaďoch nevyl, 

na sosny by nesápal se." 

Vyšel sám by podíval se, 

kráčel po širokém dvoře 

na nejzazší zahumení, 

ku ohradě nejkrajnější. 

Viděl, ana psova tlama, 

:)w. čumák jeho obrací se 

směrem k vrchu Větrnému, 

ku čechercí olšovérnu : 

viděl nyní pravou pravdu, 

proč pes chundelatý štěkal, 

skujíkala země, chlouba, 

proč vyl hafan ocasatý:

289 

plachta nesla rudou loďku 

po zátoce Dobrotivé, 

saně pestré uháněly 

550. pokraj háje Medového. 

Pohjolský to vida otec, 

ihned spěchal do sednice, 

ihned chvátal pode střechu. 


"Cizinci se přibližují 

k nám po siném znaku more, 

v pestrých saních přijíždějí 

pokraj háje Medového, 

na korábu příplývají 

5GO po zátoce Dobrotivé." 

Řekla Paní nad Pohjolou: 

"Co nám bude na znamení, 

proč příchozí přicházejí ~ 

Honem, dcerko milá malá, 

polož střemchu na ohniště, 

do krbu strom vyvolený! 

"Bude li se krví potit, 

krvavá nás válka stihne, 

poteče li z něho voda, 

570. v míru stálém žíti budem." 

Malá dívka seveřanka, 

panna poslušná a pilná. 

střemchu dala na ohniště, 

na plamen strom vyvolený ; 

krve střemcha uepotila, 

ani krve ani vodv , .,

~90 

ale med z ní sladký kapal, 

ronilo se libé strdí. 

580. 

Suovakko dí z kouta jistby, 

zpod pokryvky praví stará : 

"Potí li se střemcha medem, 

ze stromu li kane strdí, 

příchozí k nám cizí hosté 

ženiši jsou vzácní velmi." 

590. 

oUU. 

Načež Paní nad Pohjolou, 

seveřanky: matka, dcera 

širým dvorem pospíchají, 

po nádvoří rozložitém, 

dívají se v stranu moře, 

pohlížejí v stranu slunce; 

vidí, ana plachta odtud 

novou loďku hystre nese, 

vidí koráb stodyhový 

na zátoce Dobrotivé; 

loď je krásně obarvena, 

zpola modře, zpola rudě, 

čacký její kormidelník 

opačinou vládne z mědi; 

vidí koně běžícího, 

vidí saně přijížděti, 

přispíchati malované 

ode chlumu Medového, 

na duze šest žežuliček 

sedělo a kukalo si, 

rolniček si Ba chornoutě 

sedm mile vyzvánělo,

~91 

statný muž se v saních tyčil, 

opěže rek jasný třímal. 

Děla Paní nad Pohjolou, 

610. šeptem děla, pověděla: 

"Kterého si zvolit míníš, 

jestli oba chtíti budou 

tebe družkou na vše věky, 

holubičkou na své hrudi i" 

"Který na lodi se plaví, 

na lodici jede rudé 

po zátoce Dobrotivé, 

totě moudrý Vaínamčlncn, 

na lodi má hojně chleba, 

620. poklady má na lodici." 

"Který v pestrých saních jede, 

v malovaných k nám se blíží 

pokraj chlumu Medového, 

totě kovář Ilmarinen, 

saně jeho' lží jsou plny, 

v korbě veze planá slova." 

"Až k nám vejdou do sednice, 

džbán jim přines medoviny, 

konev plnou dvojuchatou, 

630. tomu z mužů pohár podej, 

kterého si zvolit míníš; 

podej starci Vainamoinu, 

bohatý je koráb jeho, 

pokladů je plný vzácných I" 

19

292 

Pěkná panna Pohjolanka 



rnati, moje pěstitelko! 

Nepůjdu já za bohatstvím, 

64,0. ani za věhlasem muže; 

jonáka si úhledného 

vyvolím a urostlého." 

"Nikdy panna nebrala si 

muže k vůli zámožnosti; 

i já zvolím chudobného 

kováře si llmarina, 

jenž nám ukul vzácné Sampo, 

utepal nám pestrý krůvek." 

Děla Paní nad Pohjolou; 

650. "Dcero, dítě pošetilé! 

Volíš kujce llmarina, 

bys pot čela utírala, 

pytlové mu šaty prala, 

saze hlavy vymývala." 

660. 

Dcera na to odvětila, 


"Nechci starce vainolského, 

nechci býti zbožím kmeta, 

starec dal by mnoho trudu, 

ale málo kratochvíle." 

• 

Starý moudrý Vainarněinen 

prvý k cíli cesty stihl,

2~)3. 

přistál se svou lodí rudou, 

s čajkou modře nabarvenou, 

přivázal ji u výtoně 

k náklí mědi kovanému, 

rychle vstoupil do sednice, 

spěšně vkročil pode střechu, 

tak se ozval se zápraží, 

670. mezi dveřmi paženými, 

tak se ozval, propověděl, 


"Zdaliž, panno, za mne vyjdeš, 

volíš být mou na vždy družkou, 

manželkou být na koleně, 

na hrudi být holubičkou ~" 


ozvala se, od větila : 

"Již jsi loďku vybudoval, 

680. vystavěl jsi velký koráb 

ze štěpinek mojí cívky, 

z drtí střenky nože mého ~« 

Řekl moudrý Vainamčinen, 

odvětil a odpověděl: 

"Již má loď je vystavena, 

pevná loďka vystrojena, 

bezpečna je v divé bouři, 

v nepříznivém větru pluje, 

hravě vlny rozděluje, 

690. valy vodní rozbrazďuje; 

povznáší se jako měchýř, 

poddává se jako leknín 

19*

2\:J4 

po pohjolských plujte vodách, 

mořem širým, rozduřeným." 


na to děla, pověděla: 

"Nemiluji námořníků, 

mořeplavců, korábníků! 

Mysl jeho s větrem chodí, 

700. sever bolest hlavy plodí. 

Nechci tebe, nepojmu tě, 

nevezmu si tebe mladá, 

nechci tvou být na vždy chotí, 

v náručí tvém holubičkou, 

postel tobě postýlati, 

poduškami vystýhti."

i~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 

, r·- 

, 

.+- , 

i+- 

Runa devatenáctá. 

Obsah: llmarinen vejde do síně Půlnoci, žádá o dceru, ale matka 

ukládá mu nebezpečné úkoly; VY. 1-32. - Podle rady Panny 

Půlno.ci práce šťastně dokoná, zorav nejprve hadí pole, po druhé 

chytiv Tuoniova medvěda a Manova vlka, po t řett vyloviv 

strašnou a velikou štiku z řeky tuonelské : vv. 33-344. - Paní nad 

Pohjolou zaslibuje a zasnubuje dceru svou Ilmarinovi ; vv. 345-498. 

- Vaináměinen vrací s.e zlé míry ze země Půlnoční a varuje 

každého, aby spolu s jiným mladším o dívku se neucházel; 

vv. 499- 518. 

Také kovář llmarinen, 


brzy vrazil do sednice, 

rázně vstoupil pode střechu. 

Přinesli džbán medoviny, 

konev pití medového, 

podávali Ilmarinu, 

ale kovář zahovořil: 

"Nikdy, do nejdelší smrti, 

10. pokud stane zlaté luny, 

pití toho neokusím, 

neuzřím li děvy svojí.

296 

Je 'Iii panna připravena: 

jež mi spáti nedávala ř" 

Načež Paní nad Pohjolou 

slovo děla, pověděla : 

"Mnoho práce s ustrojenírn, 

starosti je se strojením, 

jedna noha vyzouvá se, 

20. druhá ještě obouvá se; 

ihned bude ustrojena, 

bys ji pojal připravena, 

jak jen zoráš hadí pole, 

zobracíš li nivu zmijí 

rádla v pudu nezasadě, 

pluhu zemí nezačerně ; 

Hiisi pole dříve zoral, 

Lernpo nivu zcela zbrázdil, 

na pluhu měl rádio z mědi, 

30.- tvrdou lemež ocelovou; 

ale syn můj nedooral, 

zlichoval jen polovinu." 

Načež kovář Ilrnarinen 

do paunina vstoupil srubu, 

oslovil ji, zahovoril : 

"Dcero noci, šera vílo! 

Vzpomínáš li doby blahé, 

kdy jsem ukul nové Sampo, 

utepal jsem pestrý krůvek i 

40. Přísahu jsi přísahala 

před JumaJou vševidoucím, 

přede tváří všemocného, 

že chceš ráda vyjít za mne, 

za dobrého bohatýra,

297 

na vždy býti mojí družkou, 

na mých ňadrech holubičkou ~ 

Máti nyní nechce dáti, 

vydati mi svoji dceru, 

nezorám li hadí pole, 

50. nezobrátím nivu zmijí." 

Panna jemu pomoc dala, 

nevěsta mu poradila: 


kovokujče věkověčný l 

Skovej sobě zlaté rádlo, 

stríbrnou si ukuj lemež! 

Taktě zoráš hadí pole, 

takté zbrázdíš nivu zmijí. a 


GO. zlato vhodil v plamen výhně, 

stříbro vmetl v žárné žáry, 

rádlo sobě z něho skoval; 

železné si ukul škorně, 

náholinky ocelové, 

na nohy si škorně obul, 

náholinky na holeně, 

železný si krunýř naděl, 

pás si oblek ocelový, 

ruce vstrčil do rukavic 

70. do železných, do kamenných, 

ohni vé si vyved hříbě, 

dobrého si zapřáh koně, 

jal se pole zorávati, 

počal nivu zbrazďovati,

298 

Viděl hlavy hemžící se, 

any litě sipí, sičí, 

pověděl a pro pověděl : 

"Plaze, stvůro Jumalova! 

Kdo ti vzhůru tlamu vztýčil, 

80. poručil a přikázal ti 

hla vu držet pozd vizenou, 

šiji slizkou ztopořenou ~ 

Vari s cesty, bídný červe, 

ve pápení shnilé zalez, 

v mrtinu ::se černou zaryj, 

pode trávu nekosenou! 

Ještě jednou hlavu zdvihni, 

Ukko ti ji rozetrepí, 

vezma šípy ocelové, 

!:ID. prosuna hrad ze železa!" 

Na to oral hadí pole, 

brázdil zemi zeměplazů, 

zmije pluhem vyorával, 

obracel a zaorá val; 

navrátiv se zahovořil : 

"Již jsem zoral hadí pole, 

zbrázdil zemi zeměplazů, 

zobrátil jsem půdu zmijí, 

zdaž mi nyní dceru vydáš, 

100. dáš mi pannu za choť věčnou i" 



"Ihned tobě pannu vydám, 

dám ti dceru zaslíbenou; 

med věda mi Tuoniova 

zkrať a vlka manalského,

299 

z háje přiveď tuonelského, 

z kraje doveď manalského ; 

sto tam mužů vybralo se, 

110. nevrátil se ani jeden." 


do komory vešel k panně, 


"Ta mi práce uložena: 

zkrotit vlka manalského 

i medvěda Tuoniova, 

z háje při vést tuonelského, 

z kraje dovést manalského." 


iso. nevěsta mu poradila: 

"Oj kováři llmarine, 

kovokujče věkověčný ! 

Uzdu pořiď ocelovou, 

udidlo skuj ze železa 

na kamenu z. vody čnícím, 

v pěně trého vodopádu, 

medvěda zkrať Tuoniova, 

zauzď vlka manalského." 


130. kovokujlř věkověčný 

uzdu zrobil ocelovou, 

udidlo skul ze železa, 

na kamenu z vody čnícím, 

v pěně trého vodopádu. 

I šel dravce zauzditi, 

ještě pravě tato slova:

300 

.Mlhy dcero, Terhenetar ! 

Prosij sítem hustou mlhu, 

zastřeného vlhkou parou 

140. veď mne v sídla divé zvěře, 

by mých kroků neslyšela, 

nežli přijdu neutekla!" 

Vlku do tlamy dal uzdu, 

řetěz na krk medvědovi 

na tuonelských vřesovištích, 

z lůna háje modravého; 

navrátiv se zahovořil : 

"Dej mi, babo, svoji dceru, 

medvěda již při vedl jsem, 

150 zkrotil vlka manalského l' 



"Ihned tobě racka vydám, 

vypravím ti modrou ličku, 

jak mi štiku šupinatou, 

rybu zlo víš obrovitou 


ze propastné tůně Many, 

do ní vrže .neuvrhna, 

H'O. nevodu v ni nezaveda; 

sto se mužů pokusilo, 

nevrá.til se ani jeden." 

Již se tíseň dostavila, 

již jej úzkost zachvátila, 

i šel k panně do komory, 

panně děl a propověděl:

301 

"Práce mi jest uložena 

ještě lepší nežli dříve: 

štiku zlovit šupinatou, 

170. rybu chytit obrovitou 

z černé řeky Tuoniovy, 

z věkověčných sádek Nrany 

bez vrže i bez nevodu, 

bez nástroje rybárského." 


nevěsta mu poradila: 


nikterak se pro to nermut ' 

Ohnivého ukuj orla, 

180. velikána plamenného, 

obrem orlem obrovitou 

štiku zlovíš šupinatou 


ze propastných tůní Many." 



ohnivého ukul orla, 

velikána plamenného, 

drápy sdělal ze železa, 

HlO. spáry dravé ocelové, 

křídla zrobil z lodních fošen, 

sám se pozdvih na peruti, 

vyšinul se na lopatky. 

vskočil orlu na kobylku. 

Načež orla napomenul, 

kázal ptáku velikánu:

302 

"Orlíku muj, milý' ptáčku, 

nes rně.vkam ti přikazuji, 

ua tuonelskou řeku černou, 

200. ke propastným tůním Many, 

uchop štiku šupinatou, 

bludnou rybu obrovitou!" 

Pták výborný klekotaje 

po vzletěl a povznesl se, 

na náramnou letěl štiku, 

zobanem ji strašným skolit 


na propastných Many lúních ; 

jedna peruť příboj smýčí, 

210. druhá k nebi dosahuje, 

drápy moře rozhrabují, 

klofáč klofe v skalné debře. 

, " 

Na to kovář IImarinen 

jal se řeku prohledávat, 

hraběmi ji prohrabávat, 

orel na blízku byl stráží. 

Olbřímz. vody vynořil se, 

pevně chopil Ilrnarina ; 

mel v šiji dráp mu zaťal, 

220. krk zakroutil vodní stvůře, 

v dno bahnité hlavu vrazil, 

do černého kalu vstrčil.· 

Již jde štika Tuoniova, 

pleská sebou vodní psina;

303 

není štika malá z malých, 

ani není velká z velkých: 

jazyk zdélí je dvou topor, 

zuby hrabiště jsou hrabí, 

tlama na tři vodopády, 

~30. záda zšíří sedmi lodí; 

chtěla chytit kovokujce, 

požrat mistra IImarina. 

Rázem orel s výše sletěl, 

vzdušný pták se s hůry snesl; 

nebyl on pták malý z malých, 

ani nebyl velký z velkých: . 

zoban dlouhý na šest sáhu,' . 

tlama na šest vodopádů. 

jazyk zdélí šesti ratišť, 

~40. a co dráp, to pět kos kri vých ; 

štiku zočiv šupinatou, 

obrovitou rybu tučnou, 

vrh se po ní jako střela, 

zaťal drápy v šupináče. 

Velká štika šupinatá, 

obrovitá ryba tučná 

statně s orlem zápasila, 

smýkala ho po hladině, 

vši až orel napjal sílu, 

250. povznesl se do povětří, 

vytrhnul se z černých kalů, 

ze siných se vyrval valu. 

Poletoval, přeletoval, 

po druhé svou sílu skusil,

304 

ostré spáry jedné nohy 

zaťal štice v plece valné, 

v křivou páteř vodní psiuě, 

druhé nohy hrotné drápy 

do hory vklál ocelové, 

~60. do železné tvrdé skály; 

ze skály dráp vysmekl se, 

po hladké se svezl hoře, 

v tom se štika potopila, 

pleskla sebou, vyškubla se 

zaťatému spáru orla, 

prstům ptáka velikána, 

stopy drápů na kobylce, 

rozeklané majíc plece. 

Orel s drápy železnými 

270. rozehnal se ještě jednou, 

křídla jasně zářila mu, 

oči ohněm svítily mu, 

drápy vrazil v maso štiky, 

spáry dostal vodní psinu, 

náramného šupináče, 

vytáh strašnou vodní stvůru 

zpod vln proudu hlubokého 

na hladinu siné vody. 


sso. rozehnal se do třetice, 

schvátil štiku Tuoniovu, 

tučnou rybu obrovitou, 

z tuonelské ji vyrval řeky, 

ze hluboké Many tuně;

305 

aniž byla voda vídna 

pro šupiny velké štiky, 

povětří se zahalilo 

peřlm ptáka velikého. 


290. zanes obra šupináče 

s větve duhu vysokého 

na vrch jedle korunaté, 

ohlodával, ochutnával, . 

břich zobanem podél roztrh, 

rval a kusy rozmetával, 

až se hlava oddělila. 

Řekl kovář Ilmarinen; 

"Oj ty orle zlořečený, 

jaký pták jsi, jaký letoun, 

300. jaký lupič, jaký dravec, 

že jsi hlodal, ochutnával, 

že jsi štice břicho roztrh, 

rval a kusy rozmetá val, 

až se hlava oddělila!" 


pozdvihl se, rozletěl se, 

pyšně vzletěl do povětří, 

v oblak vrazil, až se zachvěl, 

otřásla se nebes klenba, 

310. posunul se vzduchu poklep, 

luk se zlomil prabohovi, 

vité rohy měsícovi, .

306 


sám se chopil hla vy rybí, 

donesl ji darem tchýni, 


"Bytelné je tuto křeslo, 

dobré do pohjolské jistby." 

Načež počal hovořiti, 

320. promlouvati, hlaholiti: 

"Již jsem zoral hadí pole, 

zbrázdil zemi zeměplazů, 

zkrolil vlka manalského, 

medvěda jal tuonelského, 

dostal štiku šupinatou, 

rybu tučnou obrovitou . 


ze propastné tůně Many; 

pannu li mi nyní vydáš, 

330. dceru mi dáš vyslouženou ~(( 

Prala Paní nad Pohjolou: 

"Špatně provedl jsi dílo, 

že jsi štice hlavu vyťal, 

že jsi rozpáral jí břicho, 

otevřel jsi hrudník ryby 

a z ní jedl na pochoutku!" 


ozval se a odpověděl: 

"Žádná kořist bez chybičky 

R40. ani v místech sebe lepších, 

nerci z řeky Tuoniovy, 

ze propastné Many tůně;

307 

jest už moje zaslíbená 

připravena, pristrojena t" 



"Jižtě tvoje zaslíbená 

připravena, přistrojena, 

již ti vydám svého racka, 

350. vypravím svou modrou kachnu 

za kováře Ilmarina, 

by mu byla žití družkou, 

chotí věrnou na koleně, 

holubičkou na rarneně." 

Chlapec seděl na podlaze, 

s podlahy on pěti počal: 

"Pták přiletěl y naše síně, 

bludný do našeho hradu, 

s východu k nám stihl orel, 

360. vzduchem přivesloval jestřáb, 

jedna peruf v nebe tepe, 

druhá do vln dolu sahá, . 

hladinu chvost mete morskou, 

hlava bije do oblohy; 

rozhlížel se, obracel se, 

poletoval, přeletoval, 

na hrad mužů připutoval, 

v bránu ťukal ostrý zoban ; 

mužů hrad byl ze železa, 

370. orlovi se neotevřel." 

"Rozhlížel se, obracel se, 


20

308 

na hrad nevěst připutoval, 

v bránu ťukal ostrý zoban; 

z mědi byly hradu hradby, 

orel v hrad se nedoklepal." 

"Rozhlížel se, obracel se, 


na hrad panen připutoval, 

380. v bránu ťukal ostrý zoban ; 

lněné byly hradu hradby, 

orlovi se otevřely." . 

"Na komín se hradu spustil, 

odtud na střechu se snesl, 

rozbil hradu okenici, 

na hradní si sedl okno, 

na stěnu pták jeřabatý, . 

na obrubeň stopernatý." 

"Prohlížel si kadeřávky, 

390. pozoroval, dlouhovlásky, 

z roje paneIl. nejsličnější, 

z kadeřávek nejkrásnější, 

z perlohlávek nejbělejší, 

z květohlávek nejslavnější." 

"Na to orel drápem schvátil, 

na to orel spárem vyrval 

z roje panen nejsličnější, 

z hejna kachen nejněžnější, 

nejbělejší, nejlepější, 

400. nejrdělejší, nejčerstvější,

309 

unesl ji letoun kvapem, 

uchvátil ji dlouhým drápem, 

pannu ze všech nejštíhlejší, 

těla statí nejstrojnější, 

útlé kuře kropenaté, 

měkkým peřím opeřené." 


ozvala se, optala se: 

"Jak jsi zvěděl, malinečko, 

410. kde jsi slyšel, zlaté jabko, 

že vyrostla tady panna, 

dlouhovláska, plavovláska ~ 

Skvělo se tak stříbro panny, 

pro slulo tak panny zlato, 

svítilo vám naše slunce, 

zářila vám naše luna ~" 

Zapěl chlapec na podlaze, 

zažertoval nedorostlí k : 

"Tak ženíšek dověděl se, 

420. cestu našel štěstí krtek 

do slavného panny domu, 

v brány dvora krasavice: 

otcova ho pověst vedla, 

hospodáře velké lodi, 

ještě lepší pověsí matky, 

která pecnypeká tlusté, 

z pšenky těsto zadělává, 

aby hosty pohostila." 

"Tak ženíšek dověděl se.: 

430. tak cizinec vyrozuměl, 

20*

310 

že zde panna mladá roste, 

dospívá zde děva sličná : 

jednou kráčel kolem dvora, 

ubíral se kolem sýpky 

časně ráno za svitání, 

velmi ráno za úsvitu, 

dým se vinul jako pentle, 

kouř se hustý balvanoval 

ze slavného domu panny, 

440. z dvora krásky vzrůstající; 

panna sama mouku mlela, 

v lubu žernov otáčela, 

žežhuličkou žernov kukal, 

pánev kachnou lachotila, 

korčák cvrčel jako cvrček 

a koš chřestěl jako perly." 

"Po druhé když kolem kráčel, 

stoupal po souvrati pole, 

mařinky si panna brala, 

450. mořeny si nasbírala, 

barvila si rudě dřezy, 

cídila si žlutě kotly." 

"Po třetí když kolem kráčel, 

kolem pannina šel okna, 

slyšel, ana děva tkala, 

brdem přízi provlékala; 

člunek hbitě proskakoval 

jako sobol ve skulině, 

nárazy se rozléhaly 

460. jak by datel v stromě ťukal, 

náboj mrštně pomykal se, 

jak na stromě veveřička.>

311 


slovo děla pověděla: 

)1 Vida vida, dceruško má! 

Zdaliž jsem ti neříkala, 

abys v lesích nehoukala, 

po údolích nezpívala, 

vitou šiji zakrývala, :I,: 

470, bílou paži schovávala, 

mladé ňadro zastírala 

i lepotu strojné stati!" 

"Celou jeseň mluvila jsem', 

celé leto radila jsem, 

na jaře již pobízela, 

ba již za předešlé vesny: 

vystavme si skrýšku-chýžku, 

s okénečky jako dlaně, 

kde bys mohla vlnu tkáti, 

480. kam by se ti stávek vtěsnal, 

aby finští záletníci 

o tobě tam nezvěděli.". 

Vzkřiklo dítě na podlaze, 

zavřísk chlapec dvou nedělní : 

"Snadno schovati je hříbě; 

ustraniti hrubohřivé, 

těžko schovali je pannu, 

utajiti dlouhovlasou; 

kdybys' hrad si zbudovala, 

490. hrad kamenný v širém moři, 

chovala v něm ·svoje dcery, 

pěstovala holubičky, 

ani tam by nezůstaly 

ukryty až do dospění,

312 

by jich odtud nevyvedli 

ženiši a milovníci, 

každý klobuk naklobučen, 

po bitých a tvrdých cestách." 

Sám pak starý Vainamčinen 

500. hlavu schýlil zasmušile, 

ubíral se- k sobě domů, 


,,0 mne muže sestárlého, 

kterýž zchátral neuměje 

ve mládí se oženiti, 

v čas se žínkou opatřiti! 

Všeho želí ten, kdo želí, 

že jun mladý oženil se, 

chlapec ještě chlapce zplodil, 

510. ohrnul se milým rodem." 

Ještě radil Vainamoinen, 

napomínal Suvantolan: 

"Nechoďte, o starci bloudi, 

za kráskami mladicemi. 

ani v' sporu, ani vzdoru 

na moře se nepouštějte, 

nezávoďte s jiným mladším 

o lásku a ruku panny!"

? 

Ci 

Runa dvacátá. 

Obsah: V zemi Půlnoční zabíjejí na svatební veselí náramného 

hýka ; VV. 1-118. - Van-pivo a strojí krmě; vv. 119-516. - 

Vysílají sílu zváčů ; jediného Lemminkaina nepozvali; vv.517-614. 

Kterak nyní zapejeme, 

kterou píseň za vedeme ~ 

Takto nyní zapějeme, 

tuto píseň zavedeme: 

o pohjolském hodování, 

božích mužů popíjení! 

Dlouho k svatbě strojili se, 

hojnost všeho schystávali 

ve pohjolských sirých jistbách, 

10. ve srubiskách Sarioly. 

Co že bylo nanoseno, 

co že bylo navozeno 

na pohjolskou svatbu slavnou, 

aby valný svatů 'nával '.

314 

měl i pití na popití, 

měl i jídla do - sytosti ~ 

Býk vyrostl v Karelii, 

junec vytyl v zemi finské, 

nebyl velký, nebyl malý, 

-9JO. pořádné to bylo tele: 

v Tavastii šlehal ohon, 

huba pila z řeky Kemi, 

rohy byly na sto sáhů, 

držka sama na půl druha; 

týden sobol běžet musel 

po lyčáku nášijníku, 

den letěla lastovice, 

aby stihla s rohu na roh, 

seč jen byla pospíchala, 

30. aniž kde si odpočala; 

měsíc bylo veveřici 

s plecí běžet ku ocasu, 

aniž k cíli dostala se 

nežli celý měsíc minul. 

Toto tele silohujné, 

statný junec z finské země 

doveden byl z Karelie, 

ku pomezí půlnočnímu; 

u rohů sto mužů býka 

40. drželo, u -huby tisíc, 

když jej mocí přiváděli, 

do Pohjoly veváděli. 

Býk se valil, hábroval se ' 

po zátoce sariolské,.

315 

s bahen trávy ukusoval, 

hřbetem v oblak dosahoval. 

Nebylo, kdo by jej skolil, 

zabil zvíře neví dané, 

nebylo ho na Půlnoci 

50. širé, hojně zalidněné, 

nebylo ho v pokolení 

ani mladém, ani starém. 

Starec přišel z dáln é země, 

Virokannas Karelian, 

slovo děl a pro pověděl : 

"Počkej, počkej, milý býčku, 

až já přijdu se svým kyjem, 

palicí se rozeženu 

na tvou lebku roztodivnou, 

60. nebudeš už leto příští, 

nebudeš už očuchávat, 

hubou trávu ohmatávat 

na pomezí těchto polí, 

u zátoky sariolské !" 

Vykročil si, nakročil si 

Virokannas, aby skolil, 

Palvoinen, by tele zabil: 

býček jenom hlavou hodil, 

podíval se černým. okem, 

70. starecna jedli byl skokem, 

skryl se v proutí Virokannas, 

Palvoinen se v roští schoval. 

Hledali, kdo porazil by, 

zaklál junee náramného

316 

po vší krásné Karelii, 

po vší širé zemi finské, 

po hluboké zemi ruské, 

po udatné zemi švedské, 

po rozlehlých krajích Lapska, 

80. v zemi kouzel, v zemi Turja, 

hledali i ve Tuonele, 

ve podzemí, ve Manale, 

hledali, však nenalezli, 

bádali, však nezbádali. 

Hledali, kdo porazil by, 

pátrali, kdo položil by 

po hladině širé morské, 

po nesmírných vodních spoustách. 

Muž vystoupil z moře černý, 

90. bohatýrz vln vynořil se, 

nad jasné se zdvihl vody, 

nad plaňavu bohopustou; 

největším on nebyl nijak, 

nejmenším však také nebyl: 

směstnal by se do poháru, 

vtěsnal by se pod cedidlo. 

Železných byl starec pěstí, 

obličej měl ze železa, 

100 bal van byl mu beranicí, 

z kamene měl nohou škorně, 

. zlatý tesák v ruce třímal 

s rukovětí z mědi zdobnou. 

Již se junci řezník našel, 

naskytl, se silný masař,

317 

zaklál býka z finské země, 

zabil tele nevídané. 

Jedva zhledl svoji kořist, 

udeřil ji prudce na krk, 

srazil býka na kolena, 

110. bokem na zem povalil jej. 

Mnoho li že býček vydal? 

Nevydal tak tuze mnoho: 

vydal jen sto džberu masa, 

vydal jen sto sáhu jelit, 

pouze sedm člunů krve, 

vydal jen šest kádí loje, 

na pohjolské hodovaní, 

sariolské častovánt. 

Jistba byla ve Pohjole, 

120. v dvoře velkém jistba .velká, 

devět sáhů měla délky, 

sedm sáhů měla šířky; 

na střeše li kohout zapěl, 

na zemi ho neslyšeti, 

pes li zavyl v koutě síně, 

neslyšeti mezi dveřmi. 

Po nájizbí hospodyně 

šukala 3:. pobíhala, 

uprostřed se zastavila, 

130. přemítala. hovořila: 

"Odkud piva obdržíme, 

jak si kvasu opatříme 

na svatební radování, 

častování, hodováni ~

318 

Neumím já pivo vařit, 

znám mi není piva původ." 

Staroch seděl na pekelci, 

s pekelce se staroch ozval : 

"Z ječmena je piva původ, 

140. z chmele původ malvazíru, 

ač ne bez přispění vody, 

ač ne bez žárného ohně. « 

"Chmelíček, syn Remunenův, . 

maličký byl v zemi vsazen, 

pohozen jak zmije .lítá, 

vržen jak had závistivý 

u cisterny Kalevovy, 

na pomezí pole Osma; 

vzešla útlá. bylinečka, 

150. vyhnal proutek zele ňoučký, . 

na tenký se vzepjal stromek, 

vyšvihl se přímo na vrch." 

"Byl kmet štěstí, jenžto ječmen 

po Osmově rozsil poli, ' . 

ječmen vzešel velmi krásně, 

vydařil se velmi dobře 

na rovině plodné Osma, 

u cisterny Kalevovce." 

"Malá chvilka uplynula, 

160. Chmelíček děl s vrchu stromu, 

Ječmínek se ozval s pole, 

od eistemy Kalevovy :

3H) 

""Kdy pak my se sjednotíme, 

druh se druhu přidruzíme ~ 

Jednomu se smutně žije, 

dvěma, třema příjemněji." " 

"Osmotar, jež pivo vařit, 

Kapo, jež kvas dělat umí, 

vzala zrní ječmenného, 

170. šest zrnatých zrnek ječných 

a hlaviček chmele sedm, 

v kotel vody osm džberů 

dala, k ohni přistavila, 

zapařila, zavařila, 

pivo ječné uvařila, 

v nové kádě natočila, 

ve březovépřetočila; 

stalo se v clen dlouhý letní 

na parnaté ostrožině, 

180. na ostrůvku vlahokyprém. (( 

"Pivo sic se podařilo, 

bylo, ale nekvasilo; 

přemýšlela, rozmýšlela, 


"" Co pak bych já ještě snesla, 

po čem bych se poohledla, 

aby pivo zakvasilo, 

kvasnou pěnu vyhodilo i"" 

"Krasavice Kalevatar, 

190. panna s prsty dovednými, 

obratná jak na obrátku, 

rychlonohá, potočítá,

vrtěla se po nájizbí, 

šukala a poklízela, 

v oba kotly nahlížela, 

míchala a přidávala, 

zřela třísku na podlaze, 

sehnula se, třísku zdvihla." 

"Prohlížela, obracela: 

200. " "Co by asi z ní se stalo 

v útlých rukou Osmotary, . 

v špičkách prstů dobré panny, 

kdybych donesla jí dračku, 

štěpinu jí dala v ruce ~"« 

"Donesla ji Osmotaře, 

podala jí v útlé prsty, 

Kapo třísku vzala v dlaně, 

šeptajíc ji v rukou mnula, 

na obou ji mnula stehnech, 

210. vznikla bílá veveřice. « 

"Veveřicí vystvořila, 

pobídla ji, poručila: 

" "Veveřičko, zlato hory, 

hory kvítko, země plese, 

běž mi tam, kam tobě kážu, 

kam ti kážu, přikazuji: . 


do lahodné Tapioly, 

na zelené vyskoč stromy, 

220. vymršti se na vrcholy, 

by tě orel neuchvátil, 

vzdušný pták tě nepolapil;

321 

urvi šišku se smrčiny, 

naber lehkých semen jedle, 

přines v ruce Osmotary, 

aby pivo uvařila!"" 

"Veveřice poskočila, 

pyšným chvostem zatočila; 

během běží cestou dlouhou, 

230. spěchem spěchá drahou dálnou, 

chvátá hvozdem křížem krážem, 

lesem jedním, druhým, třetím 


do lahodné Tapioly." 

"Viděla tři lesní smrky, 

zřela čtyry štíhlé jedle, 

na smrku se skokem octla, 

na jedli se vymrštila, 

aniž orel uchvátil ji, 

240. aniž pták ji vzdušný lapil." 

"Smrkových šut nalámala, 

mladých jedlí ratolístek, 

skryla si je mezi drápky, 

uschovala v měkké tlapky, 

donesla je Osmotaře, 

podala je dobré panně." 

"Do piva jich Kapo dala, 

Osmotara do řediny, 

aniž pivo zakvasilo, 

250. mladinka se nepozdvihla."

322 



bez ptestání přemýslela : 

""Čeho ještě, čeho třeba, 


mladinka se zapěnila~"" 


panna s prst.y dovednými, 


260. rychlonohá, potočitá 





zřela třísku na podlaze, 

sehnula ~e, třísku zdvihla." 


" "Co by asi z ní se stalo 

v útlých rukou Osmotary, 

270. v špičkách prstů dobré panny, 

kdybych donesla jí dřízhu, 

kdybych louč jí dala v ruce~"" 

"Donesla ji Osmotaře, 

podala jí v' útlé prsty, 

Kapo třísku vzala v dlaně, 

šeptajíc ji v rukou mnula, 

na obou ji mnula stehnech, 

vznikla kuna zlatoprsá." 

"Osmotar ji poučila, 

280. sirotkovi poručila:

Černá Hora 

v míru, 

Vylíčení cesty, vykonané r. 1882. Díl I. a Il. po 

2 zl. 5~ kro 

Za svobodu. 



3 díly vyšly ve 2. vyd. Díl 1. se již o sobe neprodává. 

Rozmanité 

čtení. 

Díl J. je rozebrán a ve 2. vydání nr-vyjde. 

Díl JI. Obsah: Martin Zrno. mecenáš. - Poturčencc 

. Spao Spaič, - Ketarisa. -. U Sama Torrrašíka, - 

Panslávský rejd v Tisovci, - Před desíti lety. - Za 

druhem zhynulým. Cena 1 zl. 20 kro • 



Baťuška. - Poslední vojna. - Peko Pavloviě mimo vlast 

- Naše jmena míst. - V útrobách německého draka. 

- Rus a Polák. Cena 1 zl. 40 kro 

Rusko-české 

kapitoly, 

vydané r. 1891, propadly konfiskaci. ByJyť neméně než 

na 87 stranách z 295 shledány zločinnými a přečinnými. 

Obšit, 

obrázky z vojny nekrvavé, 

cena 80 kro

~----~~~- - 

.. 

Adresa: 

Josef Holeěek, spisovatel v Praze, U Karlova 454.

•>I< 

•>I< 

•>I< 

.~ ~ r§- 

, : * -- * • ~ - * • * - * • * - * • * - * • * - * - 

I --, --*,,_ 

I •• >''>t\'o 

* . ~:!I 

"~ 

>I< 

>I< 

* 

• 

* 

* 

• 

* 

* 

• 

* 

f. 

i

'-, --') 

/ 

/

323 

,,))Kuno, milý ptáčku zlatý, 

s krásnou srsti dukátovou, 

běž mi tam, kam tobě kážu, 

kam ti kážu, přikazuji : 

v skalné doupě medvědovo, 

ve dvůr lesní medožrouta, 

kde medvědy ubíjejí, 

krušně žijou medožrouti; 

slin medvědích naber v dlaně, 

2~)0. pěny kanoucí jim s tlamy, 

přines, podej Osmotaře, 

aby pivo uvařila."" 

"Do běhu se kuna dala, 

zlatoprsá palovala, 

během běží cestou dlouhou, 

spěchem spěchá drahou dálnou, 

přes řeku i podél řeky, 

po třetí zas příkem řeky 

v skalné doupě medvědovo, 

300. v slujné lože brtníkovo, 

kde lov loví na medvědy, 

kde žít krušno medožroutům, 

na železné tvrdé skále, 

v hoře tvrdé ocelové." 

"Nachytala pěny z tlamy, 

sliny ze strašného jícna, 

do dlaní jí nachytala, 

rukama jí nastírala, 

donesla ji Osmotaře, 

310. podala ji dobré panně." 

21

"Do piva jí Kapo dala, 

do řediny Osmotara, 

aniž pivo zakvasilo, 

pozdvihl se nápoj mužů." 



bez přestání přemýšlela: 

" "Čeho ještě, čeho třeba, 


;)'20. kvasnou pěnu vyhodilo I" cc 


panna s prsty dovednými, 


rychlonohá, potočitá, 





zřela lusku na podlaze, 

;)30. schnula se, lusku zdvihla." 


" "Co by asi z ní se stalo 

v útlých rukou Osmotary, 

v špičkách prstů dobré panny, 

kdybych lusku donesla jí, 

dobré panně podala ji ~•." 

))Donesla ji Osmotaře, 

podala jí v útlé prsty, 

Kapo lusku vzala v dlaně, 

340. šeplajíc ji v rukou muula,

325 

na obou ji mnula stehnech 

a aj, včelka z ní se stala!" 

"Včelce panna poradila, 

kam má letět poučilá : 

"" Včeličko, o ptáčku hbitý, 

králi vonných květů lučních, 

leť mi tam kam tobě kážu, 

kam ti kážu, přikazuji: 

na ostrov leť pokosený, 

350. v širém moři položený, 

panna je tam dřímající, 

rozpjal se jí pásek z mědi, 

dokola je kvítí medné, 

plno je ho v klíně panny; 

naber medu na křidélka, 

naber stredi do pláštíka 

ze hlaviček pestrých bylin, 

květin zlatých pohárečků, 

dones medu Osmotaře, 

360. vlož jej v ruce dobré panně."" 

"Včelička již, ptáček. rychlý, 

odletěla, odkvapila; 

nejprv letí cestou dlouhou, 

potom letí pěšinkami, 

letí mořem křížem krážern, 

mořem prvým, druhým, třetím 

na ostrůvek pokosený, 

v širém moři položený, 

pannu vidí, ana dřímá, 

370. cínoprsá odpočívá 

na lučině bezejmenné, 

pokraj pole medového, 

21*

326 

pestrým kvítím přiodéna, 

s pásem ze stríbrných květů." 

"Ki'idélka v med omočila, 

pérečka v sok potopila 

ve hlavičkách pestrých květů, 

ve korunkách bylin zlatých, 

donesla ho Osmotaře, 

aso, podala ho dobré panně." 

"Osmotara do řediny, 

clo piva ho Kapo dala, 

a aj! pivo zakvasilo, 

mladinka se vzhůru zdvihla 

ve dřevěné kádi nové, 

v štoudvi z dřeva březového, 

vzedmula se po sám okraj, 

pěnila se šurníc, kypí c, 

div že na zem nevyběhla, 

3\)0. po zemi se nerozběhla." 


kratinká jen pominula, 

bohatýři napili se; 

nachmelil se Lemminkainen, 

přebral Ahti, přebral Kauko, 

příliš sobe čtverák přihnul 

piva panny Osmotary, 

kvasu dobré Kalevovny." 

.Osmotar, jež pivo 'Vařit, 

400. Kapo, jež kvas dělat umí,

327 


".Ach mně běda, že jsem pivo 

tuze špatné vystavila, 

nepořádně postavila, 

di v že z kádi nevyběhlo, 

po zemi se nerozběhlo!"" 

410. 

"Se stromu pták zapěl čerrnák, 

h vizd se ozval ptáka drozda: 

""Není pivo, není špatné, 

pi víČKOje dobré pití, 

v sudy li je natočeno, 

do pivnice naloženo 

ve dubových sudech pevných, 

za obručí za měděnou. ((" 

420. 

430. 

"Taký počátek byl piva, 

původ kvasu kalevského, 

odtud jeho dobré jmeno, 

odtud jeho pověsť slavná, 

neboť bylo pití dobré, 

dobrý nápoj řádným lidem, 

ženy k smíchu ponoukalo, 

mužů mysl zbcdřovalo, 

spravedlivé radovalo, 

blázny smyslů zbavovalo." 

Hospodyně Pohjolanka, 

uslyševši piva původ, 

v kádi velkou, v kádi novou 

polovinu vody dala, 

hojně sladu nasypala, 

hodně chmele přisypala,

328 

pivo vařiti se jala, 

zamíchala, promíchala, 

rozmíchala v sudu novém, - 

v bečce z dřeva březového. 

Po měsíce ve kamenkách, 

celá leta vodu hřáli, 

spálili jsou lesy stromů, 

studny vody nanosili, 

kde dřív háje - žďáry byly, 

4·40. vyschli vody pramenové, 

všecko prasklo na vaření 

piva, pití výborného 

na půlnoční dlouhé hody, 

na pohjolskou dobrou pitku. 

Dým se zdvihal nad ostrovem, 

plamen šlehal nad ostrohem, 

hustý kouř se bal vanoval, 

pára k nebi valila se 

z lůžka ohně sveřepého, 

450. ze plamenu širokého, 

Pohjoly půl zaplavila, 

Karelii zahalila. 

Všichni lidé dívali se, 

dívali se, děsili se: 

"Odkud hustý kouř se valí, 

pára k nebi vystupuje? 

Malý na požár jest války, 

na pastýrský oheň velký. « 

Tehdáž máti Lemminkaina 

460. časně ráno na úsvitu

na vodu šla ku pramenu, 

mraky dýmu uviděla 

nad oblastmi půlnočními, 


"Totě jistě požár války, 

nepřátelé vypalují!" 

Ba sám Ahti Saarelainen, 

onen švarný Kaukomieli 

rozhlížel se, obracel se, 

4·70. uvažoval, rozvažoval: 

"Nemám liž se podívati, 

z blízka zkázu ohledati, 

odkud dým se hustý valí, 

povětří je plno páry, 

je li válečný to požár, 

nepřítel li vypaluje," 

Pilně Kauko patřil, pátral 

kde je dýmu východiště ; 

válečný to nebyl požár, 

4Sb. čoud to nebyl spáleniště, 

oheň byl, jenž pivo vařil, 

plamen byl to pod ředi nou 

na zátoce sariolské, 

ve záhybu ostružiny. 

Pořád pilně patřil, pátral, 

očima tam pošilhá val, 

šilhal okem, šilhal druhým, 

pysky mlaskal, ústa špulil, 

posléz pra vil, propovědcl, 

4·90. hlasem zvolal přes zátoku:

330 

"Tchýně vzácná, milostivá, 

hospodyně dobrotivá! 

Navař piva výborného, 

připrav pití předobrého, 

by lid hojný napojil se, 

přede všemi Lemminkainen 

na své vlastní svatbě slavné 

s dcerou tvojí roztomilou!" 

Pivo bylo dovařeno, 

500. mužů. pití připraveno, 

vzali pivo červeňoučké, 

. vzali krásný nápoj kvasný, 

pod zemi jej uložili, 

v kamenný sklep položili 

ve dubových sudech pevných, 

v bečkách za měděným čepem. 

Na to Paní nad Pohjolou 

přikázala krmě vařit, 

kotly hřmotné přivážeti, 

510. hrnce hrubé přinášeti, 

velké pecny chleba péci, 

navařiti kaše z ovsa, 

by lid dobrý nasytil se, 

valný zástup nakrmil se 

na pohjolském často vání, 

sariolském hodování. 

Chleba bylo napečeno, 

kaše hojně uvařeno,

331 

malá chvilka uplynula, 

520. nepatrná pominula, 

pivo v sudě zaklepalo, 

ozvalo se; zavolalo: 

"Kéž by si mne popít přišli, 

zavdati si, pozunkati, 

pořádně si pohulati, 

jak se patří zazpívati 1" 

Hledali, kdo pěti umí, 

hledali, kdo nejlíp zpívá, 

hledali, kdo nejlíp výská, 

530. při poháru nejlíp hulá ; 

losos by pěl přinesen byl, 

štika, 'aby zavýskala - 

není zpěvu v lososovi, 

štika výsknout nedovedla: 

losos na křivo má bradu, 

štika zubatá má ústa. 

Hledali, kdo pěti umí, 

hledali, kdo nejlíp zpívá, 

hledali, kdo nejlíp výská, 

540. při poháru nejlíp hulá; 

chlapec by pěl přiveden byl, 

dítě, aby zavýskalo - 

ani v chlapci není zpěvu, 

v děcku s bradou usliněnou: 

přirostly má děcko jazyk, 

třeba mu jej podříznouti.

332 

Červené již zatím pi vo 

hněvalo se, vztekalo se 

v bečku z dubu uzavřeno, 

;',50. čepem z mědi uzamčeno: 

"Nepřijde li ihned pěvec, 

nepřijde li ihned zpěvák 

pořádně mi zazpívati, 

zavýskati, pohulati, 

přerazím kol sebe obruč, 

po zemi se rozuteku !" 


rychlé posly rozeslala, 

svatebčany sezvat dala, 

'liO. pravila a přikázala: . 

"Děvečko má, milá dívko, 

námezdná má služebnice! 

Hromadu mi hostí sezvi, 

na pitku dav mužů valný, 

sezvi chudé, sezvi nuzné, 

nemiň žebrákův a slepců, 

nemiň mrzákův a chromých, 

slepé doprav po lodici, 

chromé posaď koni v sedlo, 

570. mrzáky mi v saních dovez!" 

"Půlnoci lid všechen sezvi, 

všechen národ KalevaJy, 

pozvi starce Vainamoína, 

mistra pění, runopění, 

nepozvi jen Kaukomiela, 

pomiň Ahti Saarelana !"

. , 

333 

Podivno to dívce bylo, 

děvče dělo, promluvilo: 

"Proč zván není Kaukomieli, 

580. Saarelan jen Lemminkainen ~" 

Načez Paní nad Pobjolou 


"Proto nezvi Kaukomiela. 

veselého Lernminkaina, 

že kam přijde, hašteří se, 

rvačky, pračky, svády svádí, 

páše drzé hanebnosti 

na svatbách a ohavnosti, 

neušetří panen cudných 

590. ani ve svátečních šatech." 

Děvečka jí, dívka malá 


.Kterak poznám Kaukomiela, 

jehož nechám nepozvána ~ 

Ahtíúv mi neznám domov, 

dvůr mi neznám Kaukomielův." 

Řekla Paní na Pohjolou, 


"Dobře poznáš Kaukorniela, 

600. Lernminkaina Saarelana, 

Ahti bydlí na ostrově, 

blízko vody bydlí čtverák, 

při zálivu otevřeném, 

při zátoce Kaukoniemi."

334· 

Na to dívka služebnice, 

námezdnice, robotnice, 

zváti vyšla do míst šesti, 

hostí prosit do míst osmi, 

Půlnoci lid všechen zvala, 

cio. všechen národ Kalevaly, 

lidi domácí i cizí, 

přeběhlíky, nádenníky, 

jediný jen Kaukomieli, 

Ahti jen byl opomenut.

Runa dvacátá prvá. 

Obsah: V Pohjole vítají ženicha a jeho družinu; vv, 1--22G. - 

Hosté jsou přehojně nakrmeni a napojeni; VY. 227-252. 

Vainamoinen zpívá a blahořečí hostitelům; VV. 2i)B-438. 

Vyšla Paní nad Pobjolou, 

hospodyně Sarioly, 

vyšla sobě za stavení, 

pracovala práci denní; 

s bažiny zní praskot biče, 

se břehu zní saní lom oz, 

zd vihla oči ku západu, 

blavu na jih obrátila, 

přemýšlela, rozmýšlela: 

10. "Jaký lid se přibližuje 

ku sirému břehu mému, 

není liž to vojsko valné i" 

Popošla se podívati, 

z blízká zástup ohledati:

-"336 

nebylo to vojsko valné, 

byl to zástup svatebčanů, 

její zeť jel ve zástupu, 

mezi družinou jel dobrou. 

Stará matka Pohjolanka, 

20. hospodyně Sarioly, 

zetě vidouc přicházeti, 


"Mněla jsem, že bouře letí, 

drva praští a se řítí, 

že břeh morský zachvívá se, 

chřestí rozsyp křemelitý; 

popošla jsem pohlednouti, 

z blízka tu věc ohlednouti, 

bouřící to nebyl vichr, 

;;0. drva se to neřítila, 

morský břeh to netrhal se, 

křemelí se nevalilo; 

přicházeli svatebčané, 

můj to zeť a dvě stě hostí. « 

"Po čem poznat zetě mého 

ve družině svatebčanů ~ 

Poznati ho ve družině 

jako jasan mezi stromy, 

jako v mlází statnýdoubec, 

40. jako měsíc ve hvězd roji." 

"Zeť můj jede s vraným ořem, 

01' se žene jak vlk dravý, 

letí jako havran černý, 

vznáší se jak skřivan vzletný ;

šest rolniček, šest sestřiček 

na duze mu libě zvoní, 

sedm sivých žežuliček 

na chomoutě zpívá koni." 

Hluk byl slyšen od úvozu, 

50. skřipot oje od cisterny, 

zeť už na dvoře se octl, 

svatebčané na nádvoří, 

svati zetě obklopili, 

dobří druzi otočili, 

nebyl vzadu, ani v předu, 

byltě ve družiny středu. 

"Honem hoši, honem muži, 

na dvůr spěšte, bohatýři, 

náhrudníky rozpínejte, 

co chomout koním sundavejte, 

od ojí je vypřahejte, 

zetě v jistbu uvádéjte !" 

Poplašil se koník zeťův, 

tryskem běžel saně táhna 

po tchánově širém dvoře; 

prála Paní nad Pohjolou: 

"Skoč, kozáče, námezduíče, 

ze vsi celé nejhbitější ! 

Skoč a zeťova chop oře, . 

íU. vypřahni mu koně plosu, 

strůj měděnou s něho sejmi, 

náhrudník mu rozpni z cínu, 

sundej chomout drahocenný, 

vyveď kon6 zpode duhy,

338 

vyveď koně zetě mého, 

za hedbávnou uzdu pojma, 

za stříbrný ohlav drže, 

koníka veď opatrně 

na zelený pažit měkký, 

so. by se pásl na palouku, 

na pláň sněžnou dřímající 

po zemi se válet mléčné!" 

"Napoj koně zetě mého 

ze pramenu poblíž dvora, 

kterýž nikdy nezamrzá, 

pramení se, strumení se 

pod kořáním jedle zlaté, 

borovice rozsochaté !" 

"Nakrm oře zetě mého, 

90. do zlatého nasyp žlabu, 

do koryta měděného 

ječmena mu vypraného, 

pšenky jarky uvařené, 

rži mu přidej utlučené!" 

"Za veď oře zetě mého 

do konírny k plným jeslím, 

na zvláštní jej postav stání, 

do příhrady přehrazené, 

uvaž oře zetě mého, 

100. ku zlatému přivaž kruhu: 

kruhu na železném háku, 

háku v babykovém sloupu; 

zasyp oři zetě mého 

nejdřív' ovsa plnou misku,

33!-J 

potom sena řezaného, 

posléz pleví drobounkého I" 

"Na to koně vyhřebelcuj, 

hřbelcem vyčeš kosticovým, 

aby chloupek nevypadl, 

110. nepřišla ni žíně na zmar; 

pokryj oře zetě mého, 

čabraku naň stříbrotkanou, 

dykytu dej zlatotkanou, 

houni mědí prošívanou." 

"Honem, hoši vesničané, 

veďte zetě do sednice, 

hlavu mějte bez klobouku, 

ruce mějte bez rukavic!" 

"Podívám se, zdali zeť můj 

120. dostane se do sednice, 

aniž dvéře vysazeny, 

aniž obourán je podvoj, 

aniž pažby prolomeny, 

aniž prahy prohloubeny, 

aniž stěna prorazena, 

zdi podpora přesazena!" 

"Nemůže zeť do sednice, 

nemůže dar boží projít 

aniž dvéře vysazeny, 

130. aniž obourán je podvoj, 

aniž pažby prolomeny, 

aniž prahy prohloubeny, 

22

3\0 

aniž stěna proražena, 

zdí podpora přesazena : 

jestif o hlavu zeť vyšší, 

jestíť o půl hlavy většL" 

"Výše podvoj vyzdvihněte, 

aby hlavy neurazil, 

prah mu snižte pod nohama, 

140. aby nohou nezavadil, 

venýř dveří zvyrážejte, 

dokořán 'je zotvírejte, 

an zeť do sednice ráčí 

mužů zdoba v jistbu kráčí!" 

),Jumala buď dobrý chválen, 

jižté zeť se dostal dovnitř! 

Rozhlednu se po sednici, 

prohlednu si vnitřek síně, 

zdaliž umyty jsou stoly, 

150. lávky čistě vydrhnuty, 

povaly li vysmýčeny, 

podlaha li zametena." 

"Po sednici rozhlížím se, 

věru ani nepozná vám, 

z kterých stromu sbita chata, . 

z kterých střecha otesána, 

z čeho stěna zbudována, 

podlaha je dlahována." 

"Bočná stěna z kostí ježka, 

160. zadní stěna z kostí soba, 

dveřní z kostí rosomáka, 

strop je složen z kostí jehňat."

"Hamenáty jabloňové, 

pilíre jsou babykové, 

táfly stropu lekníriové, 

slémě střechy z kapřích šupin." 

w Stolice jsou okované, 

po německu hoblované, 

stoly zlatem vyložené 

170. a hedbávím povlečené." 

"Krb je zroben z mědi lité, 

přípecek je křemenový, 

nadkrbí je z morské žuly, 

líska z dřeva Kalevova.r , 

Ženich vešel do sednice, 

ženich vstoupil pode střechu, 

slovo děl a propovědél :" 

"Jumala vás tady pozdrav 

pod slovutným krovem tímto, 

180, pod přístřeším přívětivým!" 

Řekla matka Pohjolanka ; 

"Zdráv i ty, jenž 'zavítal jsi 

do jistbičky naší skrovné, 

do chaloupky naší nízké, 

do domečka jedlového, 

do hnízdečka borového!" 

"Děvečko má nejmilejší, 

namezdniee, služehnice ! ' 

Přines na březové kůře, 

1\lO, přines oheň na smolnici, 

!22*

abych zřela svého zetě, 

oči zřela ženichovy, 

jsou li modré nebo rudé, 

nebo jako plátno bílé." 

Poskočila služebnice, 

pospíšila námezdnice, 

pospíšila oheň nesouc 

v břízt kůře, na smolnici. 

"Březová se kůra bortí, 

200. smolná dračka černě čadí, 

oči zetě zakaluje, 

obličej mu poskvrňuje, 

přines kahan s rybím tukem, 

přines svíci voskovici !" 

Poskočila služebnice, 

pospíšila námezdnice, 

pospíšila kahan nesouc, 

nesouc svíci voskovici. 

Bílý je dým voskovice, 

210. jasný kahanu je plamen, 

osvítil on oči zetě, 

ozářil on jeho líce . 

.,Zeťovy již oči vidím: 

nejsou modré, ani rudé, 

ani jako plátno bílé, 

třpytné jsou jak morská pěna, 

hnědé jsou jak morská tráva, 

spanilé jak morská třtina. cc

"Oj družbové, holoubkové, 

220. doveďte již zetě mého 

na sedadlo nejpřednější, 

na místo nechť nejčelnější 

. sedne zády k modré stěně, 

tváří k stolu červenému, 

obličejem k zvaným hostům, 

ku čeledi plesající!" 

Hosty matka Pohjolanka 

nakrmila, napojila, 

vybírali smetanové 

';21)0. slejžky z másla tekutého, 

zvaní hosté vybírali, 

nejvíce zeť její milý. 

Byly mísy lososiny, 

vedle mísy vepřoviny, 

vrchem byly vrchovaté, 

krměmi jen oplývaly, 

zvaní hosté z nich si brali, 

a zeť milý přede všemi. 

Řekla matka Pohiolanka : 

240. "Děvečko má nejmilejší, 

ruče přines piva korbel, 

korbel plný dvojuchatý, 

podej hostům svatebčanům, 

zeti mému přede všemi. ~ 

Přinesla jim služebnice, 

robotnice, námezdnice,

344 

korbel s pěti obručemi, 

pili, sobě podávali, 

až si brady polévali, 

250. v bradách pěna bělala se, 

všechněm hostům svatebčanům, 

ale zeti přede všemi. 

Cože nyní pivo zdělo, 

pětiobručové dělo, 

když se k pěvci přiblížilo, 

k zpěvákovi proslulému, 

ku starému Váinamčinu, 

k úhla vnímu písně sloupu, 

k náčelníku všechněch pěvců, 

26.0. k nejlepšímu z mužů vědmých ~ 

Prvý korbele se chopiv, 


"Pivo, pití červeňoučké, 

nenech muže líně píti, 

dej, ať muži zazpívají, 

zlatá hrdla zavýskají ! 

Hospodářum divno bude, 

hospodyně matky řeknou: 

"" Uvadly již písně jaré, 

270. uschli plesní jazykové, 

či snad pivo není dobré, 

slabý podaný je nápoj, 

že nám pěvci nezpívají, 

mlčí znalci starých zpěvu, 

nevýskají zlatí hosté. 

kukačky se nevesclí?"U

"Kdo zavýská z plna hrdla, 

čí se jazyk písní ozve 

na pohjolských těchto hodech, 

280. na té pitce sariolské ~ 

Lavice nám nezapějí, 

ne li ti, kdo na nich sedí, 

podlaha se nerozkřepčí, 

ne li ti, kdo po ní chodí, 

okna plesem nezařinčí, 

nehnou li se hospodáři, 

stůl sám o stůl neudeří, 

ne li jaří stolovníci, 

sopouch v střeše nezapleše, 

290 ne li lidé pod sopouchem." 

Chlapec dřepěl na podlaze, 

mléko bradka na zákampí, 

s podlahy se chlapec ozval, 

se zákampí dělo dítě: 

"Veliký já nejsem věkem, 

ani nejsem statí statný, 

přecef ale ozývám se, 

ani mlčí jiní zrostlí, 

nezpívají muži silní, 

300. otálejí spúsobnější, 

ozývám se, abych zapěl, 

chlapec slabý, nestatečný, 

zapěju já z těla mdlého, 

z bedra svého vychudlého, . 

by ten večer zveselil se, 

aby ten den oslavil se." 

Staroch seděl na zápecí, 

promluvil a proslovil se:

34,6 

"Na dětech tu není pištět, 

310. na šprtech tu není vřeštět! 

Jalové jsou písně dětské, 

planý žvast jsou zpěvy dívčí; 

nechat ozve se muž moudrý, 

jehož místo na lavici!" 


slova ujal se a pravil: 

,,Je liž někdo v této mládi, 

je liž v pokolení velkém, 

kdo by ruku v ruku vložil, 

320. čí by dlaň se dlaně dotkla, 

kdo by uměl zanotovat, 

kdo by věděl píseň zapět, 

aby soumrak zveselil se, 

aby večer osla vil se ~" 

Řekl staroch na zápecí : 

"Nikdy tady neslýcháno, 

neslýcháno, nevídáno, 

nikdy, co svět stojí světem, 

o zpěváku spůsobn~ším, 

330. mistru pěvci umělejším, 

jako já byl zpívávaje, 

v mládí útlém plesávaje, 

na zálivu jásávaje, 

po vřesništlch výskávaje, 

v jedlovinách houkávaje, 

v černých hájích volávaje." 

",Hlas můj mocný byl a velký, 

nápěvy mé velmi krásné,

34·, 

píseň lívala se řekou, 

340. prudkým proudem proudívala, 

běhala jak lyže v sněhu, 

plývala jak lehká loďka; 

ale nyní věru nevím, 

pověděti nedovedu, 

co hlas silný přelomilo, 

co hlas libý ponížilo, 

nevalí se více řekou, 

nepluje víc lehkou loďkou, 

zní jak brány na polomi, 

350. vrždí sosnou po náledí, 

skřípe jako saně v písku, 

jako loďka na kamení." 



"Když tu není pranikoho, 

aby spolu se mnou zpíval, 

sám já počnu runy pěti, 

sám já dám se do zpívání, 

neboť ku zpěvu jsem stvořen, 

360. za tlumače písní zrozen, 

neptám zdejších se ni cizích 

po dráze ni konci písně ... 

Na to starý Valnamoinen, 

sloup úhlavní starých písní, 

v. radostné se pustil dílo, 

do konání zpěvné práce, 

plesné písně prozpěvoval, 

stará slova slovoslovil.

34-8 

Zp1val starý Vainamoinen, 

370. slova vědrná propovídal, 

aniž se mu nedostalo 

starých slov a písní libých, 

spíše skály bez kamení, 

jezera jsou bez leknínů. 

Zpíval, zpíval Yainamoiuen, 

dlouhý večer ukrátil se, 

ženské jen se usmívaly, 

muži byli dobré mysli, 

naslouchali, divili se 

380. Vainamoina umělosti, 

všem slyšícím na di v bylo, 

všem přítomným s podivením. 

Řekl starý Vainarnčinen, 

na konci děl svého zpěvu: 

"Což pak ze sebe já mohu, 

což já mohu pět a vědět, 

nejsemť mohoucí ni jsoucí, 

schopný ani spůsohilý ; 

kdyby ale Tvůrce zapěl, 

390. ozval se a slovoslovil, 

to by píseň byla písní, 

píseň zpěvná, píseň vědrná." 

,)V med by zapěl vodu morskou, 

vodu v med a písek ve hrách, 

morský kal by zapěl ve slad, 

morský štěrk by solí stal se, 

širé lesy žitnýrn polem 

a pšeničným doubraviny,

koláči by vrchy byly, 

400. vejci hory kameníté." 

"Zpíval by a prozpěvoval. 

říkal by a zaříkával, 

zpíval by a vezpíval by 

v dvory tyto stáje skotu, 

chlévy plné kravek lysek, 

lísy - dojnic mlékodarných, 

krav rohatýchpřizpíval by 

sto sem, tisíc vemenatých." 

))Zpíval by a prozpěvoval, 

410. zpíval by a přizpívul by 

otcům po kožichu rysím, 

matkám po soukenné sukni, 

dcerám botky šněrovací, 

synům po košili rudé." 

",Jumala dej, aby stále, 

pravý Tvůrce, aby zase 

měli se tu jak se mají, 

sešli se tu jak se sešli, 

ve pohjolských dvorech těchto, 

420. na těch hodech sariolských, 

aby piva proudy tekly, 

třpytily se řeky medu 

ve pohjolských těchto síních, 

ve srubiskách sariolských, 

by tu po dni drahné pěli, 

večery se veselili, 

po věk celý hospodářův, 

celý život hospodynin!"

350 

» O Jumalo bože, zaplať. 

,:1,30. dobroti vý Tvůrče, odplať 

hospodári v čele stolu, . 

hospodyni na špýcharu, 

syny hojným rybolovem, 

dcery odměň novým stávkem, 

aby nikdo nelitoval, 

příští "rok si nestěžoval, 

na ty dlouhé hody hojné, 

svatebčanů popíjení!"

Runa dvacátá druhá. 

Obsah: Nevěstu vypravují na cestu a připommají doby dřívější, 

předpovidaji dohy přísti ; H. 1-124. - Na nevěstu padá smutek; 

vy. 125-184. - Nevěstu pohýbají k pláči; Vy. 185-382. - 

Nevěsta pláče; VY. 383-44·8. - Nevěstu těší ; VY. 4·4\:1-522. 

Když se svatby naslavili, 

dosti měli hodů hojných, 

svatby ve pobjolských jistbách, 

hodování v Pimentole, 

děla matka Pohjolanka 

svému zeti Ilmarinu : 

"Co tak sedíš zamyšleně, 

zeti vzácný, otce chloubo ~ 

Myslíš na dobrotu otce, 

10. na matčino milování, 

čili na dum obíleny, 

krásný zástup svatebčanů l" 

"Ani na dobrotu otce 

nemysli, ni lásku matky,

ani na čistolu domu, 

krásu čety svatebčanů: 

na dobrotu mysli panny, 

mladé děvy milování, 

na bělost své mladožínky, 

20. na krásu své kadeřávky." 

"Ženichu, můj bratře milý" 

počkej ještě, počkej chvíli, 

ještě není připravena, 

hotova tvá vyvolená, 

půl má hlavy zapletenou, 

polovinu nepletenou." 

"Ženichu, můj bratře milý, 

počkej ještě, počkej ch víti, 


30. hotova tvá vyvolená, 

jeden rukáv oblečený, 

druhý nemá oblečený," 

"Přítel i, můj br-atře milý, 

počkej ještě, počkej chvíli, 


hotova tvá vyvolená, 

jednu botku obula si, 

druhou botku neobula." 

"Příteli, můj bratře milý, 

40. počkej ještě. počkej chvíli, 

ještě není připra vena, 

hotova tvá vyvolená,

jedna ruka v rukavici, 

druhá není v rukavici." 

))Příteli, můj bratře milý, 

že jsi čekal, neumdléval, 

nevěsta je připravena, 

na cestu je hotov racek." 

"Prodaná již panno povstaň. 

50. koupené se kuře zdvihni! . 

Spojení už doba tady, 

již tu doba rozloučení, 

při tobě tvůj stojí vůdce, 

.průvodčí tvůj' mezi dveřmi, 

bujný koník uzdu hryže, 

měkké saně panny ždají. (, 

"Peníze jsi ráda vzala, 

bez rozpaků ruku dala, 

chutě jsi se zaslíbila, 

60. prstének si nastrčila, 

ráda nyní sedni v saně, 

v sáňky vystup malované. 

do vsi své se chulě vydej, 

rychle měj se ku odjezdu!" 

"Nevelmi jsi, panno mladá, . 

dokola se rozhlédala, 

nevysoko hlavu pjala, 

koupi špatnou uzavřela, 

které věčně želel budeš, . 

70. drahná leta oplakávat,

dům otcovský opustivši, 

rodiště své ostavivši, 

od matky se odloučivši, 

ode dvorů pěstitelky." 

"Kterak tobě blaze bylo 

pode střechou tatíčkovou! 

Na náspí jsi kvítkem rostla, 

jahůdečkou na pasece; 

vstávala jsi - másla bylo, 

80. líhala jsi - mléka bylo, 

do postele, v lůžko chleba 

bílého ti podávali; 

přejedlo li se ti máslo, 

ukrojilas vepřoviny." 

"Starostí jsi nepoznala, 

hlavy bolesť nelámala, 

starosť jedlím nechávala, 

přemýšlení plotu kolům, 

na bažině smrku žaly, 

90. na písčině bříze trudy, 

sama lístkem lítala jsi, 

motýlkem se ponášela, 

zralou jahodou se rděla, 

svěží malinou se skvěla." 

"z domu toho ubíráš se, 

v jiný dům se odebíráš, 

k jiné matce tebe vedou, 

v cizí čeleď od vádějí ; 

tam je jinak, tady jinak, 

100 jináče je v jiném domě,

355 

píšťaly tam jinak znejr, 

dveře skřípají tam jinak, 

jinak veřej otvírá se, 

jinak točí na stěžejích." 

"Nedovedeš dveřmi projít, 

veřeje jich otevříti 

dobře jako dcery domu, 

ani oheň zažehnouti, 

ani v krbu rozdělati 

110. podle chuti mužů domu." 

"Zdaliž, panno, myslila jsi, 

myslila jsi, mínila jsi, 

že tam jen noc přenocuješ, 

nazejtří se nazpět vrátíš ~ 

Na noc jen se nevzdaluješ, 

ani na noc, ani na dvě, 

na dobu se dlouhou ztrácíš, 

na měsíce, leta mizíš, 

na věk z dvora otcovského, 

120. na věk celý z materského; 

dvůr se ti zdát bude širším, 

prah se ti zdát bude vyšším, 

po letech li nazpět přijdeš, 

vrátíš li se ještě jednou." 

Panna sirá naříkala, 

vzdychala a bědovala, 

na srdce ji žalosf padla, 

voda vstoupila jí v oči, 

plačky děla, pověděla: 

130 "Mínila jsem, myslila jsem, 

23

356 

vždycky jsem se domnívala, 

po věk celý říkávala: 

Pannou jsi, však paní nejsi 

rodičů svých pod vedením, 

na pastvištích svého otce, 

na dvorech své matky staré; 

spíše bysi paní byla, 

kdybys panna za muž vyšla; 

na prahu až nohou hudeš, 

140. druhou v saních ženichových, 

výše bude tvoje hlava, 

o půl hlavy budeš větší." 

"Po věk celý doufala jsem, 

celé mládí čekala jsem, 

až to blahé leto přijde, 

nadejde rok vytoužený; 

naděje má splnila se, 

již tu chvíle rozloučení, 

na prahu jsem jednou nohou, 

150. druhou v saních ženichových, 

aniž je mi povědomo, 

proč má mysl změnila se. 

Neodcházím s veselostí, 

neloučím se ve radosti 

s tímto zlatým krovem rodným, 

se přístřeším mého mládí, 

s mou otčinou, rod ovinou, 

otce mého dědovinou; 

ubírám se zarmoucena, 

1!iO. teskno mi je na odchodu 

jako do podzimní noci, 

jako na náledí z jara,

357 

kdy sníh stopu zaprašuje, 

ve sněhu se kročej dusí." 

"Jaká jest as mysl jiných, 

jaká mysl jiných nevěst ~ 

Jiným není známo hoře, 

žalu v srdci nechovají, 

jak já chovám přeubohá, 

170. v srdci černý smutek nosím, 

od něho se srdce černá, 

zavito je černým žalem." 

..Taková je mysl šťastných, 

blažených je duše taká, 

jako slunce východ z jara, 

jako jarní slunka úsvit. 

Jaká však je moje mysl, 

duše' moje zasmušilá ~ 

Jak břeh pustý u jezera, 

180. na obloze temné mraky, 

noc jesenní zachmuřená, 

zimní dlouhý den a černý, 

černější je, sichravější, 

tmavší podzimní je noci." 

Byla baba podruhyně, 

ode dávna v domě žila, 


"Vida, vida, panno mladá, 

VÍŠ li, jak jsem říkávala, 

190. stokráte ti mluvívala : 

Neraduj se ženichovi, 

nedívej se, kterak ústa,

358 

kterak oči vypadají, 

patři na výborné nohy! 

Rty se mile usmívají, 

oči hledí přelaskavě, 

na bradě však ďábel sedí, 

smrť mu bydlí na rtech smavých." 

"Vždy jsem panně radívala, 

200. neteřinku nabádala: 

Ženiši li vzácní přijdou, 

ženichové, země chlouby, 

odpověz jim odpovědí, 

odvěť jim a ozvi se jim, 

právě prav a pravíc promluv, 

řečitou jim řekni řečí: 

""Já jsem panna nestvořená, 

nestvořená, nezrozená, 

abych něčí byla snachou, 

210. abych něčí byla děvkou, 

tak já panna nevypadám, 

abych byla. otrokyní, 

nechci muži surovému 

stále chvět se pode drápy; 

řekne li mi někdo slovo, 

dvě hned jsou mu odpovědi, 

za vlasy li kdo mne chopí, 

vrkoče se mého dotkne, 

vpeřím se mu ve pačesy, 

220. pocuchám mu vrchovinu !=" 

"Nedbala jsi mojí rady, 

slov mých sobě nevšímala, 

do ohně jsi rukou sáhla,

359 

v smolný var se sama vrhla, 

lišákovi v saně sedla, 

medvědu se dala chytit, 

lišák už tě v saních veze, 

medvěd tebe v dáli vleče, 

abys děvkou byla tchánu, 

230. věčnou nevolnicí tchýni." 

"Do školy se odebíráš, 

z domova jdeš do žaláře, 

těžkých zkoušek tíhu zkusíš, 

krutý tě trest očekává, 

uzda tobě zakoupena, 

železa jsou připravena 

pro nikoho pro jiného, 

pro tebe, ty přenešřastná!" 

"Mrazivý dech ovane tě, 

240. drsný chlad se tebe dotkne, 

jak tchán dásně pootevře, 

tchyně spustí hašteřivá; 

studená jsou slova svaka, 

hrdopyšná šije svaky." 

"Poslyš, panno, co ti pravím, 

co ti pravím, co ti povím! 

Doma bývala jsi kvítkem, 

tatíčkovým potěšením, 

svitem luny zval tě otec, 

250. matka teplým, žárnýrn slunkem, 

bratr zval tě třpytnou vodou 

a dykytou sinou sestra; 

do jiného přijdeš dvora,

360 

k ruce budeš cizí matce, 

cizí matka není vlastní, 

jiná vlastní nerovná se, 

cizí dobře zřídka radí, 

zřídka právě naučuje, 

hastrošů tchán vylaje ti, 

260. tchýni budeš nemotorou, 

svaku prahem, který šlape, 

svace ženskou vyvrženou." 

"Teprve bys byla hodná, 

byla bysi převýborná, 

až bys mlhou roznesla se, 

lehkým dýmem rozptýlila, 

až bys lístkem odletěla, 

jiskrou prchla bez památky." 

270. 

"Ty však nejsi ani ptáče, 

ani list, bys odletěla, 

ni dým, ani jiskra nejsi, 

abys nade dvůr se vznesla." 

280. 

"Běda, panno, sestro milá! 

špatně jsi si vyměnila 

za tatíčka laskavého 

tchána zlého, nevrlého, 

za matičku přívětivou 

tchyni zlostnou, hašteřivou, 

za bratříčka upřímného 

svaka, hada jedového, 

za sestřičku usměvavou 

svaku drze pošklíbavou, 

za postýlku měkkou, lněnou, 

kouzeň .koptem začazenou,

3(;1 

za zdroj čisté, jasné vody, 

kalužiny kalné brody, 

za břeh bílý, písečnatý 

příval černý, bažinatý, 

za zelené, vonné háje 

2~)0. neúrodné, stepní kraje, 

výsluľí kyprou, jahodnatou, 

za paseku pareznatou." 

"Čili, panno, myslila jsi, 

panno, útlá holubinko: 

po starostech, práce málo 

že mít budeš ode dneška, 

co tě v lůžko položili, 

co tě k spánku uložili ~« 

.Nevedou tě, abys spala, 

300. ve dřímotě hověla si, 

však tě vedou, abys bděla. 

starostmi se trmácela, 

abys hlavu zamyšlenou, 

mysl měla zarmoucenou. « 

"Dokud roušky neměla jsi, 

žila jsi si bez starostí, 

dokud pleny neměla jsi, 

neměla jsi ani hoře; 

rouška: přinesla ti starost, 

310. plena přinesla ti zalosř, 

plena ovívá tě smutkem, 

smutkem věčným, nekonečným. « 

"Co je panna v domě rodném! 

TOlik v otcovském je domě,

362 

jako král je ve svém hradě, 

pouze pádný meč jíscházL 

A co snacha nebožačka ! 

Tak je snaše, tak je v duši, 

jako jatci v ruské zemi, 

320. jen stráž ozbrojená schází." 

"Pilně práci pracovala, 

hbitě točilo. se plecí, 

promočena byla potem, 

popěněné měla čelo; 

kdyby jiný rozmar přišel, 

musí třeba v oheň sáhnout, 

v rozpálenou výheň hrábnout, 

spáliti si obě ruce." 

"Snacha sirá přenešťastná, 

330. aby měla, přeuboha, 

tichou duši lososovu, 

jazyk kapra, mysl jelce, 

ústa němá jako lipan, 

morského však racka chytrost" 

"Nevím jedna, nerozumím, 

devět by nás nevědělo 

z mladých dcerek mateřiných, 

z mazlenek své roditelky, 

odkud vzal se nenasyta, 

340. hltouna kdo semo poslal, 

masojeda, kostohryza, 

jemuž vlasy větrem vlají, 

záletného pačesáka, 

jemuž vánek chochol čechrá. ((

363 

"Plač, o plač, o panno mladá, 

jen se plačíc dobře vyplač.' 

plač a naplač plné dlaně, 

vyplač slzí na přehrštle, 

pokrop dvory tatíčkovy, 

:150. prolij proudy po podlaze, 

povodní síň poplav prudkou, 

nechať vlnami se valí! 

Dnes li sobě nepopláčeš, 

zapláčeš si, až se vrátíš, 

v dům otcovský opět přijdeš, 

stařičkého najdeš otce . 

umrlého v páře lázně, 

držícího suchou větev." 


360. jen se plačíc dobře vyplač! 


zapláčeš si, až se vrátíš, 

v dům materský opět přijdeš, 

stařenku svou najdeš matku, 

ana v stáji mrtva leží, 

ve náručí otep slámy." 


jen se plačíc dobře vyplač! 


sro. zapláčeš si, až se vrátíš, 

do rodného přijdeš domu, 

najdeš bratra ruměnného, 

ve dvoře ho zavraždili, 

do úvozu pohodili."

3G4 

))Plač, o plač, o panno mladá, 

jen se plačíc dobře vyplač, 

dnes li sobě nepopláčeš, 

popláčeš si, až se vrátíš, 

do rodného vstoupíš dvora, 

;;530. sestřičku svou najdeš něžnou 

na úvoze zohavenou, 

při ní starou prací valchu." 

Hořce panna zaplakala, 

zaúpěla, zavzlykala, 

plakala a naříkala, 

až jí srdce usedalo. 

V dlaně se jí slzy lily, 

cedily se do přehrštlí, 

po otcovských dvorech tekly, 

390. po otcovské síni rodné; 

plačíc panna ozvala se, 

naříkajíc promluvila: 

»Oj sestřičky, sestry milé, 

drahé družky mládí mého, 

vždycky věrné tovaryšky, 

zastavte se, poslechněte! 

Nechápu a nerozumím, 

co se nyní se mnou děje, 

co mne trudí, co mne hněte, 

400. co mne žalem naplňuje, 

co mně mysl zastiňuje, 

co mne v smutek ponořuje." 

"Myslila jsem, věřila jsem, 

doufala jsem, že mi bude

365 

410. 

jako žežhulce, jež kuká, 

po horách si poletuje, 

až mi tito dnové svitnou, 

doberu se těchto konců; 

netěkám si žežhulinkou, 

nalítám si po pahrbcích, 

racek na moři jsem širém, 

v nepřehledných, pustých vodách, 

veslující vlnou chladnou, 

v ledné vodě třesoucí se". 

420. 

"Tatíčku můj, matičko má, 

rodičko má mnohovládna ! 

Proč jsi, máti, počala mne, 

nosila mne, zrodila mne, 

abych plačíc takto lkala, 

zalně sobě žalovala, 

starostmi se sužovala, 

smutna sobě naříkala!" 

430. 

"Kéž bys byla, bědná matko, 

dobrá, která nosilas mne, 

milá, která pojilas mne, 

zlatá, která kojilas mne, 

povíjela mrtvý parez, 

koupá vala tvrdý kámen, 

koupávajíc tuto dcerku, 

povíjejíc malé robě 

k tomu smutku náramnému, 

k tomu žalu nesmírnému!" 

"Mnozí sice říkají mi, 

mnozí o mně povídají,

----~~~--.----~--------------------------~--- 

366 

440. 

4,50. 

460. 

že jsem živa bez starostí, 

že jsem trudu nepoznala. 

Nemluvte tak, dobří lidé, 

nemlu vte tak, neříkejte! 

Starostí je na mně více, 

nežli v slapu na kamenech, 

než na jivě v zemi suché, 

než na vřesu v širé stepi. 

Kůň sám by jich neutáhl, 

kovaný by jimi nehnul, 

by se duha nezachvěla, 

kleštice se neotřásla 

těžkým trudem panny útlé, 

černým smutkem, žaly mými." 

Zapěl chlapec na podlaze, 

se zákampí hoch se ozval: 

"Proč pak plakala bys, panno, 

zármutku se oddávala; 

bujnému dej koni starosť, 

vranému dej hřebci žalosť, 

nechť si vede uzdohubý, 

hlavatý se hořem trápí; 

kůň má k tomu hlavu lepší, 

pevnější má k tomu kosti, 

víc mu snese oblouk šije, 

vydrží mu statné tělo!" 

"Není proč, bys naříkala, 

rmoutila se, bědovala; 

hůř je koni, který musí 

táhnout potokem i bahnem, 

ty však z kraje obilného 

dostaneš se v obilnější,

367 

do příbytku, který pivem 

hojně bude oplývati." 

"Pohledneš li sobě na bok, 

1·70, na pravou li pozříš stranu, 

chotě uzříš podle sebe, 

spatříš muže statečného, 

dobrý muž a dobrý komoň 

ku dobrému patří domu, 

jeřábci je obletují, 

kolem duhy poletují, 

drozdi hbitě poskakuji, 

na opěži prozpěvují, 

šest kukaček zlatohrdlých 

480. na chomoutě zpívá koni, 

sedm ptačat sinoperých 

na krku mu kuká saní." 

"Zanech pláče, zanech nářku, 

milé dítko mateřino, 

nebude ti věru hůře, 

zajisté že lépe bude 

- po boku ti rolníkově, 

pod pokrývkou oráčovou, 

pode bradou sedlákovou, 

MlO. v obejmutí rybářově, 

v rose potu lovce sobů, 

v teplé lázni medvědáře!" 

"Nejlepšího dostala jsi 

z mužů, statných. bohatýrů, 

luk mu nikdy nezahálí, 

na klínci toul nevisí mu,

368 

psi se doma neválejí, 

nehoví si v stlaní boudy." 

500. 

"Třikráte již této vesny 

velmi ráno, za svitání, 

háj položil ohněm na žďár, 

les požehl, roli vzdělaJ; 

třikráte již této vesny 

mývala mu rosa oči, 

chvojí hlavu česávalo, 

proutí tělo odívalo." 

"Při práci je příklad píle, 

krásně umí stádo chovat, 

plno skotu ženichovi 

510. po zelených běhá lesích, 

prohání se po ouporech, 

cupe sobě po údolích, 

rohatých má kusů na sto, 

tisíc krav má vemenatých, 

na každém má poli stohy, 

v každém dolíku má humno, 

z· oJšin pálí role žítné, 

při potocích ječmen seje, 

na písčiny oves dává, 

520 na pobřeží vlahá pšenku, 

každý balvan je mu měna, 

drobný kámen >- drobný peníz."

*. * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

IhIUllllIFI!.W!!!.IIIIIIIIIIIIIIIU1f1iTIUIIIIJIIUfIlItIlIllIIl1l1l!1I11JIH1UlUllllllilllllilllll1III1II1tll!ll11l1l1l1l11ll1ll1l1l1l111111l1l1ll1l!!!!..!!!!!.!.!1I11lllllllllllllllllllllliUIJ!lIII!!!U 

Runa dvacátá třetí. 

Obsah: Nevěstu naučují a napomínají, jak si má při muži vésti; 

vv. 1-478. Stará žehračk a vypravuje příbčhy svého života. 

které zažila jako svobodná, vdaná i od muže rozvedená žena; 

vv. 479 -850. 

Pannu budou poučovat, 

mladožínku naučovat; 

kdo jest, aby poradil jí, 

aby pannu napomenul ~ 

Osmotar je žena jsoucí, 

Kalevovna pěkná panna, 

ona panně radu podá, 

ona sirou ponaučí, 

jak má býti mysli bodré, 

10. chvalitebně sobě vésti, 

při muži se veseliti 

a se tchýni zachovati. 

Ozvala se těmi slovy, 

promluvila, proslovila:

370 

"Má sestřičko nevěstičko, 

něžný lístku zeleňoučký, 

poslyš, co já tobě povím, 

co ti cizí jazyk řekne! 

Ubíráš se, kvítku vonný, 

so. odcházíš, o jahůdečko, 

o sněžinkobílá, letíš, 

stužko sametová, spěješ 

z domu toho slovutného, 

z dvora toho výstavného, 

do jiného přijdeš statku, 

na pomezí cizích lánu, 

jináče je v jiném domě, 

jinak v jiné domácnosti: 

rozvažuj si každý kročej, 

30. ve všem jednej rozmyslně, 

ne tak jako u tatíčka, 

ne tak jako u matičky, 

když bývaly plné doly, 

doly dvory tvého zpěvu." 

"Z toho domu odcházejíc, 

všecko jiné s sebou vezmi, 

trojí věc jen doma nechej: 

denní spaní na ponebí, 

vlídná slova mateřina, 

40. pamlsání pomazanky!" 

"Všeho budiž pamětliva, 

zapomeň jen teplých kutí, 

lůžka při domovské peci, 

domovským je dcerám ostav;

371 

písně pověs na polici; 

veselý zpěv na okénko, 

panenství dej tiché lázni, 

zbujnosť lůžka pokryvadlu, 

svévoli nech na stolici, 

50. zahálčivosť na podlaze; 

družička nechť sebere ji, 

do zástěry nabere ji, 

zanese ji do rokytí, 

po stepi ji rozesype!" 

"Nový spůsob musíš míti, 

starého se musíš zbýti, 

otce tady zůstaviti, 

tchána sobě oblíbiti, 

klaněti se, kořiti se, 

60. řečí se mu lichotiti, cc 



matku tady zůstaviti, 

tchyni sobě oblí biti, 


řečí se jí lichotiti." 



bratra tady zůsta viti, 

70. svaka sobě oblíbiti, 


řečí se mu lichotiti." 

"Nový spůsob musíš míti; 


24

372 

sestru tady zůstaviti, 

svaku sobé oblíbiti, 


řečí se jí lichotiti." 

"Do nejdelší smrti, nikdy, 

80. dokud stane jasné luny, 

mužskému se nebliž bydlu 

prosta mravu, prosta ctnosti! 

Zvědavě dům ptát se bude, 

jaký mrav máš, jaký spůsob, 

muž, byť nejlepší byl z mužů, 

zkoumati tvou bude mysl : 

zvláště budou k tobé prísni, 

dum li bude mravu marných, 

čím muž bude bláhovéjší, 

~JO, ty být musíš rozumnější." 

100, 

"Byť tchán v huštině byl vlkem, 

tchýně v stáji medvědicí, 

byť svak 'na prahu byl hadem, 

svaka - bodlák na nadvorí, 

ty je musíš v úctě míti, 

hlubok o se ukláněti, 

jako dři ve u matičky, 

v síních rodných tatíčkových 

otci jsi se ukláněla, 

vlastní matku v úctě měla." 

"Musíš mívat, zachovávat 

hlavu čilou, mysl jasnou, 

smysly zdravé měj a silné J. 

rozum ve všech věcech jeden,

:373 

1I0. 

večer dobrt pozor d~v~ 

na ohníček na ohništi, 

ráno bděle naslouchávej 

kokrhání kohoutímu! 

Po prvém hned kuropění. 

po druhé než kohout zapěl, 

mládež musí s lůžka vstávat, 

start ještě mohou spá vat." 

120. 

"Kohout li se neozývá, 

nezpívá pták hospodářův, 

budíčkem ti budiž měsíc, 

znamením tvým Velkt medvěd, 

choď co chvíl i na zápraží 

měsíce svit pozorovat, 

s Velkým medvědem se radit, 

s hvězdami se potazovat ~" 

130. 

"Jestli medvěd zrovna stojí, 

obrácen li hlavou na jih, 

k severu li stojí chvostem, 

tobě doba, tobě chvíle, 

abys místo opustila 

vedle chotě ruměnného, 

abys oheň rozdělala 

z jiskry ve popelu skryté, 

abys plamen rozdýrnala, 

aby pálil, nepopálil." 

"V popelu li jiskry není, 

stopy ohně na ohništi, 

spícího se dotkni zlata) 

zahýbej svým chotěm. švarným : 

24*

374 

".,Dej mi ohně, milovaný, 

ohníčka dej, jahúdečko 1"" 

"Když ti křesací dal kámen, 

k tomu také trochu troudu, 

v křemen zakřeš, jiskru vykřeš, 

14.0. nastav na ni smolnou dračku, 

vyjdi ven a ve stáj vejdi, 

podej píce doby tečku, 

tchynina již kráva bučí, 

tchánův hřebec řehtem řehce, 

svaků v od vázal se volek, 

tele bečí svekrušino, 

měkkého jim chce se sena, 

jetele chtí zeleného." 

"Ze stáje jdi do košáru, 

150. podívej se do stavadla, 

pice podej kravám dojným, 

sytě nakrm ovce krotké, 

kravám podstel čistou slámu, 

telatům dej vody napít, 

hříbatům dej tvrdé trávy, 

jehňatům dej měkké trávy, 

pamatuj i na prasata, 

nekopej jich ani nelaj, 

ale koryto jim přistav, 

160. do žlabu jim žrádla nalij." 

"V stáji neleň, neotálej, 

nezdržuj se ve košáru; 

, když jsi v chlévě poklidila, 

prohledla si všechno stádo,

ychle vrať s.e do sednice, 

žeň. se jako metelice! 

Dítě li se rozplakalo, 

pláče v plenkách pacholátko, 

pověděti neumějte 

170 ubožátko, nemluvňátko, 

hladovo li, zima li mu, 

či je jiná muka trápí, 

skonejší se, uchlácholí, 

jakmile hlas matčin zazni" 

"Avšak jinak v jistbu nechoď, 

nechoď leda sama čtvrtá: 

v ruce vědro okované, 

chvůště z proutí březového 

pod paží drž, louči v zubech, 

180. a ty budiž sama čtvrtá." 

"Potom dej se do poklidu, 

čistě zameť země dlahy, 

na podlahu vody chlístni, 

ne však na hlavičku děcka; 

na zemi li dítě vidíš, 

byť i bylo svekrušino, 

pojmi robě do náruče, 

umyj očka, vyčeš vlásky, 

chleba krajíc jemu ukroj, 

190. krajíc pomaž pomazankou; 

chlebíčka li v domě není, 

dej mu v ručku kousek dřívka," 

"Na tobě li stoly mýti 

v neděli dne posledního,

:376 

vydrhni jim desky, nohy, 

pamatuj i na drnože, 

vodou opláchni i lávky, 

čistě stěny jistby osmyč, 

všecky lávky po poradé, 

200. čtyry stěny shůry dolu. cc 

"Tabule li zaprášena, 

okna jsou li začazena, 

pro peroutku pospěš husí, 

vezmi honem vlhkou šatu, 

aby prach se nerozprášil. 

- ke stropu se nevyplašil." 

lOSe stropu smeť pavučiny, 

s trámů saze nasazené, 

pece otřít neoporneň. 

210. věšatek si také vzpomeň, 

aby jistba vaše celá 

přívětivě vyhlížela." 

"Poslyš, panno, co ti pravím, 

co ti pravím, co ti povím! 

Nikdy nechoď neoděta, 

nikdy plenou nezavita, 

vždycky mívej ruby čisté, 

obuv také vycíděnou, 

aby chof tvůj nehoršil se, 

220. mladý manžel nemrzel se." 

"Péči věnuj nejněžnější 

v dvoře stromům jeřábovým.

:377 

Svatý jestí v domě jeřáb, 

svaté snětve jeřabové, 

na větvích je listí svaté, 

světější jsou jeřabiny, 

jich se panny potazují, 

nebožačky dotazuji, 

jak si muže nakloniti, 

230. ženicha si přivábiti." 

"Mvščina měj bystrá ouška, 

mrštné nohy zajícovy, 

svizně shýbej šiji mladou, 

prohýbej svůj krček oblý 

prutem pružným jalovcovým, 

vrchem čerstvým mladé střemchy." 

"Vždy je ti se' vystříhati, 

vystříhati, varovati, 

abys stojíc neklímala, 

240. na lavici nepadala, 

oblečena, nesvlečena 

na lůžko si nelíhala." 

"S vak se vrátil od orání 

a tchán srubu od tesáni, 

mládec tvůj se z lesa vrátil, 

který žehl, který klátil: 

naber honem čerpák vody, 

vstřrc jim přines ručník bílý, 

poklon se jim preuctivě, 

250. přivítej je přívětivě."

378 

"Tchýně přijde ze spizirny, 

v ruce drží okřín mouky: 

vstříc jí 'pospěš po nádvoří, 

pokloň se' jí plna úcty, 

z ruky vezmi okřín mouky, 

sama dones do sednice." 

"Kdybys sama nevéděla, 

poradit si neuměla; 

kterou práci pracovati, 

co ti začít, co ti počít, 

260. na starou se tchýni obrať: 

"Tchýně, matko milovaná, 

jak se tato práce .dělá, 

jak se tady pořizuje?" . 

"Tchýně dá ti za odpověď, 

odpoví ti matka- stará: 

" "Toto třeba udělati, 

tuto práci pracovati: 

žito nejprv opíchati, 

270. potom semlít na žernovu, 

čerstvé vody nanositi, 

těsto na chléb zamísiti, 

pro polena doskočiti, 

do žáru pec vytopiti, 

ještě chleba převaliti, 

do pece jej posaditi, 

posléz díži vypláchnouti, 

necky dobře vydrhnouti."> 

"Když .ti tchýně poradila, 

280. co ti dělat poučila,

379 

do kamenajiopil pro rež.. 

s žitem pospěš do mlýnice, 

zastavíc s,e ve mlýnici, . 

postavte se ku zernovu 

nepěj ~ hrdla mladistvého, 

neprozpěvuj z hladké šije, 

nechať žernov ozývá se, 

nechať rukáv otřásá se; 

ani tuze nepovzdechuj, 

290. při žernovu neoddechuj.: 

aby tchán si nepomyslil, 

aby tchýně nerntnila, 

že to vzdycháš rozmrzena, 

že to stenáš rozzlobena." 

"Prosíj mouku pozorlivě, 

v jistbu Dones na ošatce, 

zadělej ji na líhance, 

prodělej a proměs, prohněť, 

ne .snad aby mouka. tady 

300. a tam byla čistá voda." 

"Vidouc vědro překlopené .. 

vědérko si na plec přehoď, 

okov pojmi pod podpaží, 

pro studenou stoupej vodu, 

zavěs okov na bidélce, 

nes jej hravě jako pírko, 

leť s ním nazpět jako vítr, 

do síně vraz jako sever, 

u pramene nemeškej .se, 

310. u cisterny neotálej,

380 

aby tchán si nepomyslil, 

aby tchyně nemínila, 

svůj žes obraz prohlížela, 

.sama sebou kochala se 

ve vodě zříc krásu svoji, 

na hladině svoji sličnost" 

"Na nátoň li tebe pošlou 

ze hranice polen vybrat, 

ty drv neodhazuj prudce, 

320. ber i drva osyková, 

dělej dílo pěkně tiše, 

nehřmoť aniž dr vy trískej, 

sice by tchán pomyslil si, 

tchyně by se domnívala, 

že je z hněvu odhazuješ, 

ze vzte.ku je odkydá váš. " 

"Tvá li cesta do spižírny, 

jdeš li odtud mouky přinést, 

ve spižlrné neusedej, 

330. neokouněj, neotálej, 

sice tchán by pomyslil si, 


že jsi mouku rozdávala, 

podílela baby ze vsi." 

"Nádobí li, panno, myješ, 

vydrhnouti maile bedno, 

čisté umyj ucha konví, 

• hubičky též vytři kbelů, 

opláchni i mísy, vály, 

_34.-0. také lžíce a lžic ručky. ",

JS1 

"Lžice vše měj spočítány, 

pamatuj si počet nádob, 

aby psi je uerozvlekli, 

by je kočky neroznesly; 

drůbež by je rozhrabala, 

děti kolem rozházely; 

harantů je ve vsi dosti, 

plno jesti hlávek malých, 

které bedno roznesly by, 

350. lzice by ti rozmetaly." 

"Večerní li lázně doba, 

věníkúv i vody nanos, 

napař metly pripra vené, 

lázeň hustou parou .llaplú, 

načež déle neotálej, 

v koupelně se nepozdržuj, 

sice tchán by pomyslil si, 


na prkne že sobe hovíš, 

360. na lávce se povaluješ," 

"Vrátivši se do sednice 

tchána pozvi do koupele: 

,,"Bafko milý, milovaný, 

již je lázeň vytopena, 

voda v Iázeň přinesena, 

věníky j-sou připraveny, 

desky čistě vycíděny, 

oper se a vykoupej se, 

já ti budu přitápěti, 

370. sedíc dole pod deskami.""

3S2 

"Nadešla li doba přástvy, 

nastala .li doba tkaní, 

nechoď pro dovedné prsty, 

za potok se nechoď učit, 

k sousedům se nechoď radit, 

k cizím brdo vypůjčit si." 

"Sama tenkou přízi spřádej, 

konci vlastních prstů stáčej, 

vlněná nit hebčí budiž, 

38ú, stočenější budiž lněná; 

cívku nití pěkně naviľí, 

z cívky na člunek je natoč, 

člunek házej do osnovy, 

by se do ní vysoukaly; 

přirážej ráz brdo na ráz, 

nadezdvihuj svižný náboj. 

souk~ sukno na sukénky; 

útkem utkej, útlá panno, 

z jedné kosmy ovčí vlny, 

390. z hrubé vlny zimní ovce, 

z měkké vlny jarní ovce. 

z jemné vlny letní ovce." 

"Poslyš, panno, co ti povím, 

co ti ještě jednou řeknu! 

Piva navař ječmenného, 

sladového, hlavitého, 

z jedinkého ječmínečka, 

na plamínku jedné třísky!" 

"Ječmen li jsi usladila, 

400. patřičně slad připražiřa,

vidlemi ho nenahrnuj, 

rohatinou neprehrnui ; 

nahrnuj jej přehrštlemi, 

přehrnuj jej plochou dlaní, 

častěji choď do sladovny, 

klíčkům nedej zkaziti se, 

kočku v sladu sedat nenech, 

kocoura v něm pelešiti, 

odstrašit se nedej vlkem, 

410. polekati lesním dravcem, 

právě li, byť o půlnoci, 

na cestě jsi do sladovny." 

);Cizí li k vám člověk přijde, 

nehněvej se, že máš hosta, 

vždycky v dobré domácnosti 

pro hosta je' zásob dosti, 

zákusky tam mají masné, ' 

i líhance chutné, krásné." 

"Za stolem dej místo hosti, 

420. zahrnuj ho laskavostí, 

dokud oběd. nehotový, 

vlídnými hočastuj slovy." 

"Loučí li se odcházeje, 

řekni hostu "měj se dobře", 

dále však ho neprovázej, 

neveď ho leč na prah dveří, 

aby manžel nedurdil se, 

aby choť tvůj nehoršil se. «

:384· 

"Samotné li zachce se ti 

na hrátky jít u sousedů, 

prv se optej, prv se dovol, 

smíš li jíti na hesedu ; 

jsouc pak jednou na besedě, 

rozumné voď pohovory, 

domu svého uepomlouvej, 

nehaň svojí tchyně staré." 

44·0. 

"OtážÍ li se tě snachy, 

nebo jiné ženy ze vsi: 

.."Maže li ti tchyně máslem 

jako matka mazáva!a~"" 

nikdy nedej za odpověď: 

,,"Nemaže mi tchyně máslem"", 

ale řekni: "" Ano, maže, 

plný kbelík mi ho dává! "" 

a byť dala jednou v Jeté, 

dala sotva za dvě leta." 

450. 

"Ještě po slyš, co ti povím, 

tobě opět opetuji ! 

Až opustíš domov tento, 

vyměníš jej za krav jiný, 

na matičku vzpomínej si. 

něžně máti v mysli chovej ~ 

Onaf tebe porodila, 

živnýrn prsem odkojila, 

ona podobu ti dala, 

stepilosf i pleti bélosf ; 

mnohou .nad tebou noc bděla, 

často jísti zapomněla,

385 

tebe malou uspá vajíc, 

460. mazlenku svou kolébajíc. '" 

"Kdo mateře zapomíná, 

matky něžně nevzporntuá, 

v Manalu se neodvnzuj, 

nechoď hříšný do Tuonely, 

ve Manale ztrestán bude, 

ve Tuonele pokutován, 

kdo mateře zapomíná, 

matky něžné nevzpomíná, 

Tuoniovny zastaví ho, 

470. dcery Many oso pí se.: 

., "Jak, žes matky zapomenul, 

mateře se vlastní zřekl ~ 

Mnoho matka zakusila, 

mnoho trudu, mnoho muky, 

když tě v lázni porodila 

na otepi ležte slámy, 

tobě ži vot darovala, 

tebe, bídná, odchov.ila l - '" 

Baba' byla na podlaze, 

4b0. stará baba na rohoži, 

po vsi žebratchodtvala, 

od sousedů prosívala ; 

baba slovy ozvala se, 

pravila a promluvila: 

"Kohout zpíval svému zlatu, 

slepici své krasa vi ci, 

vrána pěla o letnicích, 

na jaře se veselila;

386 

já bych spíše 'zpívat měla, . 

490 kohout, vrána nezpívati; 

každé ptáče krov má rodný, 

po boku má hlavy drahé, 

já jen sirá krovu nemám, 

milých nemám, drahých nemám.> 

"Poslyš, sestro, co ti pravím 

v okamžiku, kdy se vdáváš! 

Nevěř muži každé slovo, 

jak já sirá véřívala, 

co děl hejsek poslouchala, 

500. hrdopýšku oddala se!" 

"Bývala jsem jako kvítek, 

jako útlá vřesovinka, 

jako svižný proutek mladý, 

jako poupě pukající, 

jako sladká jahůdečka, 

jako libý zvonek zlatý, 

kachna na otcových dvorech, 

kuře v klíně mateřině, 

kajko říkával mě bratr, 

510. potápkou jsem sestře slula; 

svěží jsem jak svlačec byla, 

malinou se ruměnila, 

po březích jsem rejdívala, 

.po paloucích hopkovala, 

v údblích jsem zpívávala, 

na horách jsem houkávala, 

kde byl háj a byla niva, J 

byla hra má dovádivá."

387 

"Liška se v past ústy chytla, 

520. jazykem v ní sobol uvíz, 

chtivost pannu s mužem svedla, 

osud v druhý domov zaved; 

k tomu panna zrodila se, 

proto dcera vypěstěna, 

aby ženou byla muži, 

aby děvkou byla tchýni." 

"Jahoda já v jiný záhon, 

střemcha spěla k jiné vodě, 

ostružina, by mě snědli, 

530. malina, by ubrali mě; 

každá sněte V mrskala mě, 

každá olše zraňovala, 

každá bříza šlehala mě, 

každá svída rozdírala." 

"Když mne k muži provázeli, 

když mne k tchyni odváděli, 

říkali mi, vedouce mne, 

hovořili, že tam bude 

smrkových šest pěkných jisteb, 

540. dvakrát tolik čistých komor, 

kde prý role, tam i špýchar, 

kde prý úvoz, tam i louka, 

kde prý potok, tam i ječmen, 

co step širá, to i oves. 

obilí prý humna plní, 

mlácené i nemlácené, 

sto má peněz v hotovosti, 

druhé sto má mezi lidmi." 

25

"Dala já se k muži zavést, 

:100. dala já se, hloupá, oddat: 

jistba šestkrát podepřena, 

sedmi trámy podpeřena, 

háje černají se zlobou, 

doubravy se trnějt hněvem, 

při cestách mi žaly rostou, 

ve hvozdech mi smutek kvete, 

humna pouze vzteku plna, 

ženy záda mlátícího, 

sto má řečí v hotovosti, 

?'60. druhé sto má mezi lidmi." 

"Hrubě toho nedbala jsem, 

že líp bude doufala jsem, 

doufala, že čest a lásku 

přistěhuji v nový domov, 

vnesla však jsem v jistbu oheň, 

přinesla jsem louči smolnou, 

čelem vrazila jsem v dveře, 

o podvoj se urazila; 

cizí spatřila jsem oči, 

570. chladné oči ve příhradě, 

kosé oči na nájizhí, 

zlostné oči ve pozadí; 

tchánovi z úst plamen soptil, 

s jazyka žár litý sršel, 

z úst mu sršel nestydatých, 

s jazyka plál nevlídného. (, 


ze líp bude doufala jsem,

580. 

laskavá li budu sama, 

pokorná a přívětivá; 

byla jsem jak zajíc rychlá, 

jako sobol opatrná, 

poslední se ukládala, 

nejranější povstávala; 

cti jsem sirá nedosáhla, 

lásky ani slitování, 

spíš bych hory vyvrátila, 

skály ve dví rozrazila." 

5!JO. 

"Nadarmo jsem mouku mlela, 

těžký žernov otáčela, 

abych tchyni nakrmila, 

chřtán ohnivý nasytila, 

v čele stolu jídající, 

z mi sky zlaté mlsající; 

nevěsta já zarmoucená 

hltala jsem moučné sprašky, 

tabulí mi kouzeň byla, 

lžicí byla naběračka." 

eoo. 

" Často sirá , přeubohá , 

dokud za mužem jsem byla, 

ďáblíky jsem hrabávala, 

chleba si z nich pekávala, 

ze studny si nabírala 

vody do záhybu sukně; 

ryb jen tehdy mívala jsem, 

lososy se nasytila,' 

když jsem sama zalovila, 

na loďce se kolísajíc ; 

~5*

390 

že by tchýně ryb mi dala, 

610. lososů mi uštědřila, 

stávalo se tuze zřídka, 

jednou jen se přihodilo." 

"V lete doma žá vala jsem, 

v zimě cepem mlátívala, 

jak kozák jsem rohotila, 

jako chlap se lopotila; 

hůře bylo u zlé tchýně, 

když mi práce uložena: 

cep mi dali přeražený, 

(j20. trdlo těžké, nemotorné, 

valchu starou, rozlomenou, 

vidle zdvihnout nelze bylo; 

nemyslili, unavena 

že jim padnu, vysílena, 

ač i muži zemdlívají, 

hřebci mdlobou podklésají." 

"Tak jsem krušný život žila, 

ze klopoty do roboty, 

práci pernou pracovala, 

(j30 

na děi ěJÍ se těšíva 1a ; 

do požáru upadla jsem, 

ruce sobě popálila. a 

"Zhyzdili mne pomluvami, 

zahrnuli klevetami 

moje čisté, dobré mravy, 

moje jmeno bez poskvrny; 

hany na mou hlavu dštily, 

nadávky ji zavalily,

391 

jako burná metelice, 

(HO. spousta hradu železného." 

"Přes to jsem si nezoufala, 

vše bych byla překonala, 

zlostné tchyně pomocnice, 

jedubaby společnice; 

neštěstí však teprv přišlo, 

schvátilo mne velké hoře, 

ve vlka když choť se změnil, 

stal se z něho medvěd dravý, 

pouze jedl, pouze ležel, 

(;:)0. vedle něho práce všecka." 

"Tu jsem teprv plakávala, 

v komůrce své sedávala,. 

lepších časů vzpomínala, 

dřívějšího živobytí 

v dvorech širých u tatíčka, 

doma u matičky zlaté." 

"Takto jsem si naříkala, 

takto sobě promlouvala: 

". Uměla má máti milá 

oso. mladou jabloň zasaditi, 

pěstovati útlý stromek, 

přesaditi neuměla; . 

přesadila stromek útlý 

v půdu špatnou, neúrodnou, 

v zemi pustou, kamenitou, 

do kořenů břízy shnilých, 

aby celý život lkala, 

plakala a naříkala." "

39:2 

""Mohla jsem byt přesazena 

670. v místa mnohem příhodnější, 

v dvory mnohem rozlehlejší, 

v půdu mnohem prostrannéjší, 

kmenu po bok pěknějšímu, 

muži po bok švarnějšímu; 

ulpěla jsem na opánku, 

přilípla se na papuči ; 

po vráně má bílé tělo, 

přímý nos má po havranu, 

ústa po vlku má dravém, 

oso. milý vzhled má po medvědu."" 

""Jonáka tak výborného 

byla bych si pořídila, 

kdybych vzala smolný parez, 

či peň shnilý na pasece, 

z drnu líce udělala, 

bradu z mechu kosmatého, 

ústa kamenná mu dala, 

hlavu z hlíny, oči z uhlů, 

uši ze březové kůry, 

G90. noby z vrby rozsocha té."" 

"Tak jsem pěla zarmoucená, 

zlým osudem postižená; 

krasa vec mé stesky slyšel, 

o stěnu se opíraje; 

zdvihl se a ke mně kráčel, 

ke mně vešel do komory; 

po kroku jíž poznala jsem, 

on že jde, se dovtípila; 

vlasy vlály, vítr nebyl,

70U. zmítaly se, průvan nebyl, 

dásně byly vyscereny, 

oči divě vypouleny, 

v ruce obuchem si točil, 

ve podpaží klacek třímal, 

kyjem jal se do mne bušit, 

kosti hlavy siré kruši t." 

"Když pak na to večer přišel, 

doba aby položil se, 

pletené sňal se zdi důtky, 

710. knut popadl se hřebíku, 

na nikoho na jiného, 

na mne ženu přeneštastnou." 

~Pozdě večer, když já sama 

ku spánku se ukládala, 

na své místo při manželu: 

manžel prudce odstrčil mne, 

do boku mi vrazil loktem, 

pěstí ua mně hněv si vylil, 

vrbovým mne zmrskal bičem, 

720. střenkou biče z kosti mroží." 

"Vstanu od chladnébo boku, 

vstanu s lože mrazivého, 

manžel s postele byl skokem, 

vyřítil se. za mnou z dveří, 

rukou za vlasy mě chopil, 

vrkoč ze hlavy mi vyrval, 

burnérnu jej hodil větru, 

daroval ie] severiku."

394 

"Kdo jest, aby poradil mi, 

730. kdo jest, aby dal mi radu? 

Železné já škorně vzala, 

drátem z mědi sšněrovala, 

ku stěně se přitulila, 

na násep se postavila, 

naslouchala, ztiší li se, 

vyzlobí li, vyzuří se; 

dlouho stála jsem a stála, 

ztišeni se nedoždála." 

"Zima tělo projímala, . 

740. mráz mi mrazil všechny údy, 

choulící se ku zdi chladné, 

za dveřmi se tetelící; 

myslíc jsem si pomyslila: 

snášet mi již nelze déle 

kruté křivdy, hrubé hněvy, 

povrhání, přezírání 

ve plamenné výhni Lempa, 

ve brlohu toho ďábla." 

"Příbytek jsem přívětivý, 

750. krov útulný ostavila, 

sebrala se, vydala se 

bažinami, písčinami, 

brodila se hlubinami, 

došla pole bratříčkova; 

suché jedle šelestily, 

štíhlé smrky šepotaly, 

vrány vrané krákoraly, 

straky vstříc mi rapotaly: 

»» Tvůj tu, ženo, není domov, 

760. rodiště tvé není tady.""

395 


na dvůr bratrův stoupala jsem; 

brána vstříc mi zazpívala, 

každá brázda zavolala: 

""Proč se vracíš do domova, 

co chceš, sirá, uslyšeti ~ 

Již tvůj otec nebožtíkem, 

zemřela tvá máti milá, 

bratr zcela odcizil se, 

770. za choť pojav cizí ženu."" 

780. 

790. 


do sednice stoupala jsem, 

na závoru ruka sáhla, 

div mi ruka neozábla." 

"Vstoupila jsem do veřejí, 

na prahu se zastavila; 

vidím ženu jakous pyšnou, 

nekvapí mne obejmouti, 

nespěchá mi ruky podat, 

hrdost i mne zmocnila se, 

nešla jsem ji obejmouti, 

nešla jsem jí ruky podat, 

na kamna jsem ruce dala, 

chladné byly kachly kamen, 

do hrsti jsem uhlí vzala, 

chladné bylo uhli v krbu." 

"Bratr ležel na přípeklí 

hladem skleslý, zimou zchřadlý, 

na plecích měl na sáh sazí, 

na těle měl na píď mouru, 

na hlavě měl s loket prachu, 

popelu měl dobrou čtvrtci."

;l!)(j 

"Bratr hosta otázal se, 

obrátil se ku příchozí : 

.."Odkud přišel náš host milý~"" 

.Já mu sirá odvětila: 

""Neznáš mne již, svoji sestru, 

nebožky své matky dítko ~ 

Děťátka jsme jedné matky, 

800. kuřátka jsme jedné slípky, 

housátka jsme jedné husky, 

jeřabátka - jeřabice." ~ 

"Zalkal bratr usedavě, 

polily ho řevné slzy." 

Řekl bratr žínce svojí, 

pošeptal své choti milé: 

" " Néčeho dej sestře k sněd ku l" " 

Bratrova má kosmo hledíc, 

na dvůr došla pro zelnici, 

810. s níž tuk štěně olízalo, 

jrjíž sůl pes ochutnával, 

černý hafan posnídá val. " 

"Řekl bratr žínce svojí, 

šeptem pravil svému zlatu: 

""Podej hostu piva napít!"" 

Bratrová má kosmo hledíc 

přinesla mi vody napít, 

ne to vody ze pramene, 

vody, sestrou vyroněné, 

820. v níž si svaka ruce myla." 

"S bratrem já se rozloučila, 

rodiště jsem ostavila,

397 

zarmoucená putovala, 

smutná jsem se ubírala, 

nebohá se potloukala, 

nešťastná jsem pobíhala 

ode dveří cizích k dveřím, 

od veřejí ku veřeinn, 

dítky ve vsi nechala jsem, 

830. aby ves jim matkou byla." 

"Cesta má je neradostná, 

mnohá ústa nelitostná 

lajíce mne odbývají, 

rouhají se, posmívají, 

pramálo mi dobrých lídí 

dobré slůvko podaruje, 

laskavě mne oslovuje, 

ke krbu mne doprovází, 

chladným deštěm promočenou, 

8/.0. polozmrzlou, polonahou, 

jejíž sukně rampouchová, 

šuba teplá střechýlová." 

"Nikdy, když jsem mladší byla, 

nebyla bych uvěřila, 

kdyby sto mi lidí dělo, 

jazyků mi tisíc řeklo, 

jaká nevole mne stihne, 

jaké černé dni mi svitnou, 

jako již mi zasvitnuly, 

850. neštěstím mne zahrnuly."

~I~f~~~ 

--iCs§J® 

'II.IIIIIIII.IIIII~II +11111111+1111 ~III.II~IIII +11111111+ 11111111.IIII~ 

V - -,'-,...... ~ ~~ [41i~ Ir~I 

______ • 

~~~ ~ 

c 

,11+11111111 +11I11111+11111111+11I11I11+11111111+ mmn. IIIIII11 + liti 

Runa dvacátá čtvrtá. 

Obsah: Ženichovi radí, jak se má chovati ku své nevěstě, a napomínají, 

aby na ni nebyl zlý; vv . 1-264,. - Starý soused vypravuje, 

jak on svou ženu k rozumu přivedl : vv. 265 -296. - 

Nevěsta prolévá slzy, že již na vždy opustiti musí milé rodišlě 

a se všemi se loučí; vv. 2!J7-462. - Ilmarinen posazuje nevěstu 

do saní, vyjíždí a přijíždí třetího dne večer domů; vv 4·63-528. 

Panna již je naučena, 

nevěsta je poučena; 

ještě pravím svému bratru, 

takto radím ženichovi: 

"Ženichu, můj bratře milý, 

ze všech bratrů nejmilejší, 

ze všech dítek matky naší, 

ze všech dítek tatíčkových, 

poslyš nyní, co ti pra vím, 

10. co ti pravím, co ti povím 

o kuřátku, holoubátku, 

které tobě právě dali!" 

"Osudu vzdej díky svému, 

poděkuj mu za dar dobrý,

399 

děkuje mu dobře děkuj; 

dobrý statek obdržel jsi, 

dobře nadělil ti Tvůrce, 

dobře dal ti dobrotivý! 

Poděkuj i tatíčkovi, 

so, díky vzdej i její matce, 

že ti dceru kolébala, 

výborně ji vychovala!" 

"Ženušku jsi dostal milou, 

děvu pěknou, sněhobílou, 

která na hrudi ti leží, 

jako kvítek vonný, svěží, 

zardělá se tulí k tobě, 

abys odvedl ji sobě, 

mlátit bude ve stodole, 

30. žati louku, žati pole, 

prádlo bílé vypírati, 

sukna měkce valchovati, 

pradlena je, přadlena je, 

obratná i tkadlena je." 

"Tká li ona, stavu rázy 

žežhuličkou pějí v mlází, 

člunek z ruky v ruku lítá, 

jako v hráni kuna hbitá, 

cívka rychle otáčí se 

40. šiškou v' zubech veverčiných : 

nikdy ve vsi neusnuli, 

osadníci nezdřímnuli 

pro klapoty stavu dívky, 

pro vrnění její cívky."

400 

~Muzi mladý, nejšvarnější, 

z mužů švarných pokolení! 

Ukovej si ostrou kosu, 

vyber sobě rovné bidlo, 

kosiště si z bidla vyřež, 

,)0. kosu sklepej na kobylce; 

časně ráno za svítání 

žínku vyveď na lučinu, 

uvidíš, jak bude kosit, 

kterak bude trávu sekat, 

podíváš se na ostřici, 

na štovík i na rnetlici, 

jak je bude potínati, 

při kořenech podbírati !" 

"Na to rána zítřejšího 

60. člunek přines navinutý, 

postav dobrý stav a pevný, 

stav měj brdo přiléhavé, 

šlapačky měj j ale se patří, 

snes jí všechny potřebnosti, 

žínku mladou za stav posaď, 

by co umí ukázala; 

bude tkáti. pracovati, 

stav se bude zachvívati, 

rány budou zaznívati, 

70. za ves až se rozléhati, 

stařeny se pozastaví, 

nevěsty se ptáti budou: 

,,~Kdo to asi tká tak pilně~"" 

a ty dáš jim za odpověď: 

~"Moje zlato tká tak pilně, 

muj šperk zlatý ozývá se;

401 

osnovu liž povoliti 

má i brdo uvolniti t-> 

,,"Osnovy ty nepovoluj 

so. ani brda neuvolňuj, 

právě tak i Měsícovna, 

i Sluncovna plátno souká, 

dcera hvězdy Sedmihvězdy, 

všech hvězd dcery plátno tkají." " 

"Muži mladý, mUZI švarný, 

nejšvarnější z rodu mužů! 

S žínkou domů odjížděje, 

odtud s ní se vypravuje, 

nevěstu si mladou veza, 

IJO odvážeje holubičku, 

pozor dávej na své ptáče, 

pilný pozor na konopku, 

vyhybej se příkrým stráním, 

nejezdi s ní po necestách, 

nepřevrhuj přes parezy, 

nepřejížděj přes balvany! 

Nikdyť v domě tatíčkově, 

nikdyť v dvoře mateřině 

po stráních ji nevozili, 

JUO. po necestách nevláčeli, 

pí-es parezy nesvrhali, 

přes balvany nejezdili," 

~Muži mladý, muzi švarný, 

nejšvarnější. z rodu mužů! 

Doveda si domů žínku, 

doveza si domů zlato,

402 

pozor dávej, nezmýli se, 

nezaveď ji do zahaty! 

Nikdyť v domě tatíčkově, 

110. nikdyť v dvoře mateřině 

nevěsta tvá nebývala 

ve špinavých koutech domu, 

sedávala u okénka. 

po jistbě se točívala, 

večer radosť tatíčkova, 

ráno těcha mateřina." 

"Nikdy v bídu neupadni, 

nikdy svoji holubičku 

ku dřevěné nevoď stoupě 

1'20. opíchávat ďáblík trávu, 

kůru tlouci nebo slámu, 

hnísti chleba z kůry jedlí! 

Nikdyť ona u tatíčka, 

nikdyť ona u matičky 

ďáblík v stoupě nelloukala, 

nikdy z kůry ani slámy 

chleba doma nepékala, 

chléb jí z jedlí není jedlý." 

"Doveď svoji holubičku, 

130. doveď na obilné nivy, 

na špýchary zaveď žitné, 

na sýpky ji provoď ječné, 

aby mohla pecny péci, 

měla z čeho pivo vařit, 

na koláče zadělávat 

ze pšeničné mouky bílé!"

403 

"Zenichu, můj bratře milý, 

dbej, by toto kuře útlé, 

dbej, by naše huska sívá, 

140. nikdy slzí neronila! 

Smutek li ji někdy pojme, 

nebo tesknost na ni padne, 

hnědouše hned koně ostroj, 

zapřáhni si k oji brúnu, 

dovez žínku k tatíčkovi, 

v jistby matky milované!" 

"Nebuď na kuřátko naše, 

na konopku naši malou 

jako na najatou děvku, 

150. jako na svou námezdnici, 

ze sklepa jí nevyháněj, 

ze spižírny nevypuzuj! 

Nebývaloť u tatíčka, 

ani u matičky milé, 

aby byla komu děvkou, 

robotnicí, námezdnicí, 

ze sklepa jí nevyháněl 

nikdo ani ze spižírny; 

na .ní bylo chleba krájet, 

160. na ní kury ohledávat, 

dohlížeti na mléčnici, 

dohlížeti na pivnici, 

ráno sruby otvírala, 

večer půdu zavírala." 

"Muži mladý, muži švarný, 

nejšvarnější z rodu mužů! 

26

404- 

170. 

Na žínku li hodný budeš, 

hodně tebe přivítají, 

přijedeš li někdy k tchánu, 

navštivíš li jednou tchyni, 

přivítají, nakrmí tě. 

nakrmí tě, napojí tě, 

vypřáhnou ti sami koně, 

odvedou jej do kontrny, 

nakrmí ho, napojí ho, 

opálku mu ovsa dají." 

180. 

"Nikdy o dcerušce naší, 

o konopce naší malé 

neříkej, že rodu nemá, 

širokého příbuzenstva, 

mátě naše dcerka milá 

četný rod i příbuzenstvo! 

Kdybys věrtel hrachu zasel, 

jedva po hrášku by měli, 

kdybysi lnu věr tel zasel, 

jedva po vlákně by měli." 

190. 

"Nikdy zle s ní nenakládej, 

ruky na ni nepokládej, 

karabáčem nepoučuj, 

bičem na děvky jí nebij, 

na mlatě jí metlou netep, 

bitím pláče nevyluzuj! 

Nikdyť pannu, nikdy dříve, 

nikdy v domě tatíčkově 

karabáčem neučili, 

jako děvku nemrskali,

na mlatě jí nešlehali, 

do pláče jí netepali." 

"Ty staň před ni štítnou stěnou, 

200. pilířem se před ni zaraz, 

kdyby tchýně bít ji chtěla, 

kdyby tchán jí lál a tupil, 

kdyby cizí klevetili, 

sousedé ji hanobili; 

kdyby tebe popouzeli 

čeleď neb kdo jiný na ni: 

milostiv buď na chudinku, 

hodný na srdéčko svoje, 

o něž stál jsi po tři leta, 

210. celý život sobě žádal." 

"Muži ženu napomínej, 

jablíčko .své ponaučuj, 

napomínej na posteli, 

ponaučuj o samotě 

každé leto po pořadě: 

prvé leto vlídným slovem. 

druhé leto jiskrou oka, 

třetí - nohy zadupnutím!" 

"Nebude li toho dbáti, 

220. toho Ji si nepovšimne, 

rákos vezmi z rákosiny, 

vyškubnisi z pole stéblo, 

stéblem ženu ponaučuj, 

čtvrtý rok ji napomínej, 

stéblem trestej ji a kárej, 

hůlku ale stranou polož, 

26*

ještě se jí nedetýkej 

ani bičem, ani prutem ~c 

"Kdyby ještě nepomohlo, 

230. kdyby ještě neprospělo, 

v mlází uřízni si švihu, 

lískovku si z luhu přines, 

nes ji skrytě pod kožichem, 

schovávej ji před sousedy, 

přijda domů ženě ukaž, 

ukaž, pohroz, ale nebij! « 

"Kdyb;y ještě nepomohlo, 

kdyby ještě neprospělo, 

dej jí prutem poučení, 

240. napomeň ji lískovicí, 

ponauč ji v čtyrech stěnách, 

v srubu dobře pěchovaném, 

avšak na louce jí nebij, 

nemrskej jí na souvrati, 

ves by povyk uslyšela, 

zaslechli by v druhém dvoře, 

u sousedů .plač a hádku, 

les~m zněl by ženský nářek." 

"Vždy jen plece ženy lupej, 

250. obměkčuj jen zadní maso, . 

varuj se však oči bíti, 

také uší šetřit musíš; 

bouly by jí naskočily 

na spáncích i nad očima, 

švakr by se dotazoval, 

tchán by tebe podezříval,

407 

260. 

270. 

280. 

oráči by znamenali, 

sousedky se posmívaly: 

" "Což pak byla v lité válce, 

z krvavé liž bitvy přišla, 

či snad vlkem potrhána, 

medvědem je poškrabána, 

ba snad vlk jest mužem jejím, 

medvěda má za manžela~"" 

Staroch dřepěl na pekelci, 

zhříval obecní se mrzák, 

s pekelce se staroch ozval, 

s pece žebrák děl a pravil : 

,,"Nikdy, nešíastný, se neřiď, 

nespravuj se ženskou hlavou, 

řečí ženskou větroplašnou, 

jak já dělal pře nešťastný ! 

Kupoval jsem masa, chleba, 

kupoval jsem. másla, piva, 

ryb kupoval všelijakých, 

pomazánek všeho druhu, 

pivo bylo z naší země, 

pšeničný chléb z cizí země."" 

"Aniž proto lepší byla, 

aniž tím se napravila; 

vkročila li do sednice, 

letěla mi do pačesů, 

v tváři byla proměněna, 

oči divě kroutily se, 

chřipě funěly jí hněvem, 

zuby skřípély jí vztekem, 

parezern mne nazývala, 

špalkem, troupem přezdívala. ".

408 

"Napadla mi jiná pomoc, 

290. jinačí já dal se cestou: 

lískovku si olupuji, 

ona: ""Holoubku!"" se blíží; 

břinkov ku si olamuji, 

ona: ""Miláčku!"" se klaní; 

pružinou ji přetahuji, 

ona na šiji mi padá." 

Panna síra naříkala, 

naříkala, bědovala, 

bědovala, pláčem štkala, 

300. pláčem štkala, promlouvala: 

"Brzo jedni rozstanou se, 

brzo druzí sestanou se; 

ještě já dřív rozstanu se, 

věčným svazkem sestanu se; 

těžké jesti rozdvojení, 

trudné jesti rozloučení 

se vsí touto vyhlášenou, 

s dvorem tímto rozložitým, 

kde jsem rostla, vyrůstala, 

310. kde jsem kvetla, rozkvétala; 

v mladém věku prospívala, 

dětina se radovala." 

"Dříve jsem si nemyslila, 

nebyla bych uvěřila. 

že se musím rozloučiti, 

že mi bude ostavili 

hradu toho podehradí, 

opustiti vrchu vršek;

409 

jižtě myslím na loučení, 

320. jižtě věřím v rozloučení, 

již jsou džbány vyprázdněny 

piva džbány na rozluku; 

již jsou saně obráceny 

předem z dvora, zadem na dvůr, 

jedním bokem ke stodole, 

druhým bokem ke kravínu. ( 

330. 

"Čím já smutná při loučení, 

čím já sirá při rozchodu, 

čím já splatím matce mléko, 

čím dobrotu tatíčkovi, 

a čím lásku bratříčkovi 

a čím něhu milé sestře !" 

"Děkuji ti, můj tatíčku 

žes mne krmil, žes mne živil, 

nejlepší mi sousta dával, 

nejmastnějších kousků přával. (( 

"Děkuji ti, má matičko, 

žes mne robě kolébala, 

maličkou mne chovávala, 

340. živnou hrudí kojívala." 

"Děkuji i bratříčkovi, 

bratříčkovi, sestře milé, 

děkuji všem dobrým lidem, 

všechněm družkám, kamarádkám, 

s nimiž pospolu jsem žila, 

žila, prožila své děctví. ((

410 

"Nic se nermut, dobrý otče, 

nic se nerrnut, milá máti, 

nic se nerrnut, rode valný, 

350. vzácné. moje příbuzenstvo, 

nermuťte se, nestarejte, 

všemu žalu, výhost dej-te, 

že se beru do ciziny, 

v jiný kraj se odebírám. 

I tam slunko Stvořitele, 

i tam luna svítit bude, 

hvězdy zářit na obloze, 

Medvěd vodit zabloudilé 

vzduchem ještě prostornějším, 

360. světem ještě obšírnějším, 

než je moje domovina, 

domovina, rodovína." 

"Již se loučím, rozlučuji 

s tímto zlatým krovem rodným, 

se síněmi otcovskými, 

stoly matky hostinnými, 

s poli, luhy, bažinami, 

zelenými lučinami, 

průzračnými hladinami, 

370. pobřežnými písčinami, 

ať tam selky koupají se, 

pasáčkové šplíchají se." 

"Odkazuji, ostavuji 

pole těm, kdož orat budou, 

olšiny, kdo dřímat budou, 

stepi, kdo se toulat budou,

411 

ploty těm, kdo kráčet budou, 

ulice, kdo chodit budou, 

nádvoří" kdo běhat budou, 

380, stěny těm, kdo státi budou, 

lavice, kdo mýti budou, 

podlahu, kdo mésti budou, 

pole sobu ku běhání, 

houští rysu ku těkáni, 

ni vy husám ku lítání, 

háje ptákům k ostávání." 

"Již se loučím, rozlučuji, 

se svým druhem odputuji, 

do jesenní chladné noci, 

390, na náledí nakloněné, 

kde se noha nezachytí, 

stopa mizí pod okytí, 

kde, co sukně umetává, 

hned sníh čerstvý zasypává." 

.,Až zas někdy, někdy příště, 

navrátím se do rodiště, 

matka hlasu neuslyší, 

otec k pláči hluchý bude, • 

až jim budu slzy ronit 

400, nad skráněmi, nad hlavami; 

pod pažitem bude novým, 

pod keřem spát jalovcovým 

matička, jež kojila mne, 

rodička, jež nosila mne." 

.,Až zas někdy, někdy příště, 

přijdu domů na d vořiště,

412 

nepozná mne nikdo více, 

nikdo více krom dvojice: 

kromě prutu vrbového, 

410. mnou do plotu vsazeného, 

kromě bidla plotového, 

mnou za humna zatknutého." 

"Stará kráva mateřina, 

již já mladou pojívala, 

telátko jsem krmívala, 

po mně teskně bučet bude, 

pobíhajíc pustým dvorem, 

pustým dvorem zasněženým, 

leda ta mne ještě pozná, 

420. dceru svojí hospodyně." 

"Stará klisna tatíčkova) 

jíž jsem sama zakládala, 

hříbátko jsem krmívala, 

teskně po mně hřejtat bude, 


pustým polem zasněženým, 


dceru svého hospodáře." 

"S tará čuba bra tříčkova, 

430 jíž jsem jísti nosívala, 

štěňátko jsem cvičívala, 

teskně po mně výti bude, 


pustým polem zasněženým,

413 


sestru svého velitele." 

»Nikdo jiný nepozná mne, 

až se vrátím do domova, 

ač je přívoz jako býval, 

44-0. ač je střecha jako byla, 

nevody a sítě leží 

jako druhdy na pobřeží." 

"8 bohem, zůstaň, rodný krove, 

přístřeší mé šindelové, 

kéž se zdrávi uvítáme, 

až se zase uhlídáme! « 

"1 ty s bobem, sínce milá, 

i ty, lávko, zdráva byla, 


450. až se zase uhlídáme!" 

"8 bobem dvore, jejžto chladí 

jeřabové stromořadí, 


až se zase uhlídáme!" 

"Zůstaľite tu všichni s bohem, 

zem i háje s jahodami, 

medná luka s květinami, 

širé stepi s vřesinkami,

414 

jasná plesa s hladinami, 

460. prohlubiny s rybičkami, 

pahrbkové S 111rčin il111 i, 

doubraviny hřezinami !" 


vnesl pannu do svých SaIóJ.Í, 

bičem práskl, koně švihl, 

tato slova. prohovořil: 

"Zdrávy buďte jezer břehy, 

jezer břehy, polí meze, 

zdrávy modřínové hory, 

470. zdrávy štíhlokmenné bory, 

zdráva. střemcho za sednicí, 

zdráv, jalovče nad studnicí, 

zdrávy buďte jahod stonky, 

jahod stonky, travek zvonky, 

vrby proutí. smrku kořen, 

listí olše, kůra břízy!" 


z pohjolského vyjel dvora, 

zůstaly tam jenom děti, 

480. ty se ja.ly píseň pěti: 

"Černý pták se tady vznášel, 

povznášel se ponad lesy, 

odlákal nám sivou kachnu, 

odloudil nám jahůdečku, 

jablíčko nám urval zlaté, 

rybičku nám chytil hbitou, 

navnadil ji na peníze, 

namladil ji lesklým stříbrem :

ft·15 

kdo nás nyní 'Vodit hude, 

490. z potoka nás napájeti ~ 

Kd0 pak nyní vědra zdvihne, 

zavěsí je na bidelce ~ 

Můstka budou nemetena, 

jistba bude nesmýčena, 

číše bude necíděna, 

ucha konve zašpiněna." 

Kovokujíř Ilmarinen 

odvážeje ženu mladou, 

ujížděje v saních rychlých 

500. s pobřeží jel pobjolského 

ku zálivu Medovému, 

ku čecherci Písečnému; 

skřípe štěrk a písek zvoní, 

saně drnčí, cesta vrždí, 

kruhy ze železa řinčí, 

z bílé břízy korba praská, 

líšeň klape babyková, 

duha lupe jeřabová, 

vrbová se houžev drhá, 

510. měděné kotuly chřestí, 

an oř dobrý upaluje, 

plosa dobrá tryskem pádí. 

Jel tak den a den jel druhý, 

ujížděl tak i den třetí, 

jednu ruku na oprati, 

druhou ve záňadří panny, 

jednu nohu ze sanice, 

druhou tule pode houni.

41G 

Běží kůň i cesta běží, 

520. míjí den i dráha míjí, 

když pak míjel už den třetí, 

právě slunce zapadalo, 

kovárna se ukázala, 

llmovu zřít bylo střechu, 

kolem tenké pentle dymu, 

nad ní husté mraky kouře 

valily se, čadily se, 

ku obloze zdvihaly se.

-, ~~~ 

.. 

,-'-- ~ ~ J.-/ 

:~Wt-: ~ .~'!h: ~~~ 

.~)~ 

~~ ?Jf\~ .'!~' -;t~ ~~ ll~'. .'.... '?f~ 

.: '--= si= 

~Ij,. ~'1k ·~it· 

e 

'* ~"" ~m~ "'~ ~~ '* o 

~,- 

~~~ .....,~ 

~~[57 

\ 

Runa dvacátá pátá. 

Obsah: Ženicha, nevěstu a svatebčany vítají v domě Ilmurinově : 

vv. 1~382. - Lid jest přehojně pohostén pokrmy i nápoji ; 

Vainamoinen zpívá a děkuje hospodář-i, hospodyni, starostě, družičce 

i jiným svatebčanům; vv. 383-672. - Vainamoinovi na 

zpátečně cestě zlomí se saně, jež on spraví a dále domů jede; 

vv. 673-738. 

Čekali, se načekali, 

hlídali a vyhlídali, 

blíží li se svatebčané 

k domu mistra Ilmarina ; 

staří z oken dívali se, 

až jim oči kalily se, 

mladí stáli ve veřejích, 

kolena se chvěla jejich, 

na násypu hoši malí, 

10. až jim nohy omrzaly, 

muži na břeh vybíhali, 

až si boty rozedrali. 

Posléz jednou za svitání, 

jednoho dne po dnech mnohých,

418 

od lesa hluk slyšet bylo 

a se stepi skřípot saní. 

Lokka, matka opuštěná, 

Kalevovna, krásná žena, 


20. "Saně jsou to syna mého, 

již se vrací ze Pohjoly, 

nevěstu si veze mladou!" 

"Semo, synu, semo spěchej, 

semo spěchej, semo jeehej, 

do otčiny, rodoviny, 

tvého otce dědoviny! cc 

V tom již kovář Ilmarinen 

přijížděl, se přibližoval 

ku otčině, rodovině, 

30. svého otce dědovině: 

jeřábci mu klekotaji 

na ohybu vité duhy, 

kukačky se rozkukaly 

na písanérn krku saní, 

veverky se prohánějí 

vrchem oje javorové. 



ozvala se, promluvila, 

40. těmi slovy hovořila: 

"Ves čekala vzehodu luny, 

mláď čekala vzchodu slunce,

419 

děti země jahodnaté, 

voda loďky vysmolené; 

já jsem luny nečekala, 

ani slunce velebného, 

čekala jsem svého družka, 

svého družka, svého syna, 

ro. dívala se ráno, večer, 

nevěděla kam se poděl, 

je Ii malá jeho mihl, 

pěstí li ji, krmí li ji, 

že se domů uenavrací, 

neboť slíbil svatosvatě, 

že se vrátí čerstvou stopou, 

stopou čerstvou, nezavatou." 

"Každé ráno chodila jsem, 

po dni celé myslila jsem, 

zda li sánky synáčkovy 

60. neduní a nerachotí 

valíce se na náš dvorek, 

naši nátoň neprostornou; 

byť měl koně slaměného, 

místo saní dvé měl žerdí. 

uznala bych, že jsou saně, 

přiznala bych, že jsou sánky, 

jen když přivezly by synka, 

krasavce mi navrátily." 

J,Dobu drahnou doufala jsem, 

70. každou chvíli vyhlídala, 

starou hlavu vypínala, 

šedé vlasy shrnovala, 

2i

420 

kalné oči upírala, 

čekala jsem synka družka, 

že přijede na náš dvorek, 

naši nátoň neprostornou; 

posléz přece přišel, přijel, 

přece jednou navrátil se, 

po boku mu panna pěkná, 

so. bělolící, rdělolící." 

"Zenichu, nám vítán budiž, 

vypřáhui už koně plesu. 

zaveď, synu. hříbě dobré 

ve stáj ku dřtvějším jeslím, 

nového mu zasyp ovsa; 

svítej se, dej pozdravení, 

pozdrav nás i pozdrav jiné, 

s vítej se i se sousedy!" 

),Po přátelském přivítání, 

so. o svém promluv putování, 

jaké příhody jsi zažil, 

ve zdraví li cíle dojel, 

bez úrazu k tchyni stihl, 

v dvory testě jediného, 

mocí li jsi panny dobyl, 

silou vrazil v její bránu, 

rozrazil hrad panny pevný, 

prorazil mu příkrou stěnu, 

vstoupil po matčině prahu, 

lOo.zajal místo hospodáře t- 

"Beze ptaní, vyptávání 

pozoruji bez přiznám,

J1O. 

že mu cesta zdravá byla, 

sladké bylo putování, 

že se zmocnil sivé husky, 

silou vrazil v bránu bradu, 

v bránu hradu dřevěného, 

nepevného, lipového, 

mocí vstoupil přes práh matky, 

ve dvůr tchána jediného; 

jižtě v moci jeho líčka, 

ve náruči holubička, 

holubička snéhobílá, 

žínka čistá, roztomilá. « 

120. 

"Od koho je zpráva lživá, 

od koho věsf pomluvačná, 

že se ženich s prázdnou vrátil, 

nadarmo kůň upachtil se? 

S prázdnou ženich navrátil se) 

kůň se darmo neupachtil; 

měl tě kůň co utáhnouti, 

plavou hřívou potřásaje, 

koupaje se v horkém potu, 

v horkém potu, bílé pěně, 

kuřátko k nám přivážeje, 

krásný obraz dovážeje." 

130. 

"Sama, sličná, s saní seskoč, 

vyhoupni se, dobrý dare, 

vyhoupni se, vyšvihni se, 

pozdvihni se nezdvizena, 

by] tě zdvihal jinoch švarný, 

. strojně rostlý, Iepotváruý !' 

27*

"Se sanice seskočivši, 

ze saní se vyprostivši, 

stoupej cestou urovnanou, 

kráčej zemí černozemí, 

kterou svině udupaly, 

kterou vepři ušlapali, 

kterou ovce ucapaly, 

1M). koně hřívou zumetali !" 

"Stupej nyní krůčkem husy, 

cupej nyní nožkou kachny 

po nádvoM spěchovaném, 

po pažitu zarovnanérn, 

po tchánově dědovině, 

dobré tchýně správcovině, 

po svakově pracovisku, 

po zeleném drnu svaky; 

polož nohu na zápraží, 

150. stoupni na zápraží sínce, 

vsťoupni do medové sínce, 

vekroč dovnitř, vejdi v jistbu, 

vejdi pod slovutný slemen, 

do přístřeší útulného!" 

"Po minulou celou zimu, 

ba již celé lonské leto 

zápraží se ozývalo: 

Pojď, vstup na mne! volávalo, 

kynula ti střecha zlatá, 

160. zvala tebe: Tu se usaď!, 

okénka se radovala: 

K nám se posaď! tebe zvala."

.Po minulou celou zimu, 


klika práhla, aby prsty 

dotkly se jí prstenaté, 

prahy ždály poníženě. 

zašustění měkké sukně, 

v ústrety se tobě dvéře 

170. samy sebou otvíraly. « 



dokola dům ohlížel se, 

která by jej poklidila, 

sínce kol se obzírala, 

která by ji osmýčila, 

kolna kolem koukala se, 

která zamete ji ruka." 


180. ba již celé lonské leto 

dvůr se díval, která přijde 

třísky po něm sesbírati, 

komory se nakláněly, 

která do nich chodit bude, 

rohatky se ohýbaly 

pro šaty své paní mladé." 



ulička se zahýbala 

190. pro tu, která ve dvůr půjde, 

krá vy v stáji těšily se 

na tu, jež je krmit bude,

424 

zahumení racka ždálo, 

který po něm lítat bude." 

"Po .den celý uplynulý, 

po včerejší už den celý 

v chlévě stelná řvala krá va, 

kdo jí podá ranní píce, 

hříbě řehtem řehotalo, 

200. kdo mu podá náruč sena, 

jehně letní bekotalo, 

kdo že dá mu lízaníčka." 

"Po den celý uplynulý, 

po včerejší už den celý 

staří dleli u okének, 

chlapci břehem pobíhali, 

ženy stály na nasypu, 

panny mezi dveřmi sínce 

čekajíce žínku mladou, 

210. čekajíce na nevěstu." 

"Zdráv buď, dvore, přeplněný 

bohatýry přespolními, 

zdráva, kolno, přeplněná, 

kolno, hostmi sezvanými, 

zdráva, sínce, přeplněná, 

str echo, lidem naplněná, 

zdráva, chato stotrámová, 

chato, plná hochů jarých, 

zdráva královno buď luno, 

220. komonstvo ti zdrávo mladé! 

Nikdy ucho neslýchalo, 

nikdy oko nevídalo

takých švarných svatebčanů, 

průvodu tak parádného !" 

"Muži mladý, přítelíčku, 

porozhal již rudé roušky, 

hedbávný nám odhal obal, 

ukaž nám svou kunu hladkou, 

za níž pět jsi roků chodil, 

':lBO. na ohledy roků v osm. « 

"Opravdu li přivedl jsi, 

co jsi doufal, sobě troufal, 

nejbělejší, nejrdélejší 

z panen na zemi i moři i" 

"Však už vidím beze ptaní, 

poznávám už bez přiznání, 

ze jsi lapil žežhuličku, 

k sobě vineš sinou ličku, 

pružný prut a nejpružnější, 

240. všeho háje zelenější, 

ratolístku nejčerstvější, 

co jich ve střemšině svěží." 

Chlapec seděl na podlaze, 

s podlahy se chlapec ozval: 

"Běda, bratře, co to vlečeš! 

Krásy má jak smolný špalek, 

štíhlá jak káď vysmolená, 

zvýší paty trpaslíka!" 

.Hleď, chudáčku, ubožáčku, 

2W. nadál jsi se obdržeti

426 

pannu lepší nad stá jiných, 

onačejší nad tisíce: 

věru že je nad sta jiných, 

. věru že je nad tisíce: 

jako vrána umouněná, 

jako kavka začerněna, 

jako hastroš vystrojená. 

jako v mouru vyválená !" 

"Co pak pořád pracovala, 

260. co dělala celé leto - 

rukavic si nenatkala, 

punčoch sobě nenapletla! 

S prázdnou přišla, bez výbavy, 

tchánu darů nepřinesla, 

v truhle myši, bystrá ouška, 

'rejdily jí, pištěly jí." 



slyšela řeč neslýchanou, 

270, slovo děla, pověděla: 

"Chlapče drzý, ošklivoune, 

cos to žvanil bezectného! 

Jiné jako ty si veleb, 

nebo mrskej mrzkou hanou, 

nevěsty však naší nechej 

i všech domu toho hostí!" 

"Slova hanebná jsi mluvil, 

řeči nestoudné jsi vedl, 

teleti jsi vzal je z huby, 

~80, štěněti jsi vzal je z hlavy;

427 

panna všech je nejpěknější, 

jahůdečka nejrdělejší, 

malinečka nejzralejší, 

na stromu to žežhulinka, 

na jeřábu malé ptáče, 

na hřeziné letoun hbitý, 

na javoru běloprsý." 

"Nedostal by ani v Němcích, 

nedosáhl ani v Estech 

290. děvčete tak ztepilého, 

ptačete tak přítulného, 

podoby tak roztomilé, 

postavy tak ušlechtilé, 

také paže bělosněžné, 

šije vinuté a něžné!" 

"Nepřišla k nám ani s prázdnou, 

přivezla si kožešiny, 

pokryvadla vezou za ní, 

šatstva hojnosť k odívání." 

300. "Výbavy si nevěstinka 

sama velkou sílu spředla, 

sama, na vřeteně vlastním, 

sama, konci vlastních prstů, 

sílu prádla bělostného, 

zimní doby utkaného, 

jarní doby bíleného, 

letní doby sušeného; 

peřiny má k pohovění, 

podhlavnice k položení,

4·28 

310 hedbáví má šustivého, 

stůčky sukna vlněného." 

..Nevěstinko naše milá, 

mladožínko bělolící, 

chválili tě jako dceru 

doma, v domě tatíčkově, 

kéž tě také vždycky chválí 

jako snachu v domě tchána." 

"Starostem se nepoddávej, 

ani zármutku a smutku, 

BiO. do bahna jsi nezajela, 

do bystřiny nezabředla, 

z kraje přišlas obilného 

v jiný, ještě obilnější, 

tam li piva hojně bylo, 

hojněji ho tady bude!" 

"Nevěstinko, mladožínko, 

tážu se tě, krasavice: 

viděla jsi, všimla sobě 

cestou stohů navrstvených 

3.:10. i mandelů nakupených ~ 

Všechny patří domu tomu, 

pod ně chof tvůj pole zoral, 

obilíčkem pole osil." 

))Nevěstinko, mladožínko, 

pravím tobě, krasavice: 

uměla jsi semo stihnout, 

uměj také žíti u nás,

4:l9 

dobré ti tu bude bydlo, 

pěkně tobě bude slušet 

340. v dlaních krajáč smetanový, 

v bílých rukou máselnice!" 

"Dobré ti tu bude bydlo, 

krásně se tu míti budeš, 

prostranná je tady lázeň, 

široké jsou lávky jistby, 

hospodář ti otcem bude, 

hospodyně matkou bude, 

synové ti bratry budou, 

sestrami ti dcery budou." 

350. "Kdyby duše zatoužila, 

kdyby zachtělo se tobě 

ryby, tchánem vylovené, 

zvěře, švakrem ulovené, 

na švakra se neobracej, 

nedožaduj se ni testě, 

přímo popros muže svého, 

a on půjde, přinese ti! 

Nebývalo v zdejším lese 

čtveronožce běhavého, 

360. nebývalo v zdejším vzduchu 

dvoukřídlatce létavého, 

nebývalo v zdejších vodách 

rybek stáda výborného, 

aby on si nezalovil, 

neulovil, nevylovil." 

"Dobré ti tu hude bydlo, 

krásně se tu míti budeš,

nebude ti žernov točit, 

nebude ti stoupu tlouci, 

:~70. pšenici tu voda mele, 

vodopád zde žito smílá, 

nádobí tu vlna mývá, 

cídívá je morská pěna." 

"Blaze ti v té vísce zlaté, 

nejpěknějším země koutě! 

Luka dolem, pole horem,· 

mezi nimi víska leží, 

pode vsí břeh čarokrásný, 

pode břehem voda siná, . 

1S0. rackové si po ní plovou, 

potápky se potápějí." 

N a to hosti pohostili, 

nakrmili, napojili, 

nadbytek jim masa dali, 

slejžkami je častovali, 

piva dali ječmenného, 

pěnivého, šumivého. 

Bylo jídel, pití bylo, 

co si hrdlo uráčilo, 

290. jídel plné mísy rudé, 

pití plné džbery bílé, 

bylo placek ku lámání, 

bylo másla ku mazání, 

bylo masa okouního, 

bylo masa lososího, 

stříbrné jich byly nože, 

kosíře jich zlaté byly.

43t 

Pití bylo nekoupené, 

všechno doma uvařené, 

4·00. kohoutkem se pivo toči, 

medovina trubkou ve dně, 

přes pysky se pivo proudí, 

medovina mysl mění. 

Kdo jest, aby k hodům zapěl, 

aby píseň zanotoval ~ 

Starý moudrý Yainamčinen, 

věkověčný pěvec písní, 

sám on dal se do zpívání, 

zpěvné práce do konání, 

410. takými se ozval slovy, 

zahlaholil takou píseň: 

"Pi;átelé a bratři milí, 

soudruhové, tovaryši, 

posluchači mojí řeči, 

poslechněte moje slova! 

Zřídka husa husu střetne, 

zřídka sestra sestru zočí, 

zřídka bratr bratra potká, 

obejmou se sourozenci 

HO. na chudobných těchto březích, 

ve půlnočních pustých zemích." 

~Již li pěti započneme, 

dílo zpěvu zahájíme ~ 

Pěvcovou je prací pění 

kukání je kukaččinou, 

malování maléřčinou, 

tkaní prací tkadleninou."

432 

"Zpívaií i Lapončíci, 

senné laptí odvrhují, 

430. losiny li tuhé jedí, . 

sobiny li pojídají; 

proč pak já bych nezazpíval, 

proč pak já a hoši naši, 

majíce dost krmě žitné, 

kaše moučné plná ústa i" 

"Z pívají i Lapončíci, 

v senných laptích poskakují, 

z misky vodu chlemtajíce, 

smrčí kůru žvýkajíce; 

14,U. proč pak já bych nezazpíval, 

proč pak já a hoši naši 

u nápoje sladového, 

u pi víčka jcčmenného !- 

"Zpívají i Lapončíci, 

v senných laptích poskakují, 

při plamenu rozloženi, 

umouněni, začerněni; 

proč pak já bych nezazpíval, 

proč pak já a hoši naši, 

450. pod věhlasným krovem tímto, 

pod přístřeším přívětivýrn t- 

"Dobře tu je muži býti, 

milo je tu ženě žíti, 

v jedné ruce korbel piva, 

v druhé pohár medoviny, 

okouni jsou nedaleko, 

blizounko jsou lososárny,

jez, a jídla neubývá, 

pij a pij, se nedopiješ." 

4,60. 

.Dobre tu je muži býti, 

mil o tu je ženě žíti, 

bez zármutku si tu žijou, 

beze smutku si tu tyjou; 

tak tu žili bez zármutku, 

tak tu tyli beze smutku 

po věk všechen hospodáře, 

celý život hospodyně." 

!~7(), 

1,80. 

"Komu dříve děkovati, 

hospodáři - hospodyni ~ 

Vždycky stah bohatýři 

hospodáři děkovali, 

který z bahna střechu zdvihl, 

z huštiny dům vybudoval, 

za oddenky smrky vlíkal, 

za vrcholy jedle tahal. 

na příhodné snesl místo, 

sro ubil uměním a silou 

čeledi své širé jistby, 

rodu svému krásné dvory, 

z hvozdu na stěny vzal břevna, 

krok ve se strmého vrchu, 

lati nasekal si v houští, 

krytí na výslunní teplém, 

z břízí naloupal si kůry, 

mechu na močálu mokrém." 

"Přístřeší si vybud oval, 

sednicí si vypěchoval,

4·34· . 

mužů sto mu pomáhalo, 

na střeše jich tisíc stálo, 

490. jedni jistbu budovali, 

druzí střechu pokrývali." 

"A ba věru hospodáři, 

stavěvšímu tuto jistbu, 

slota kštici protrhala, 

nepohoda prodrchala, 

nejednou mu rukavice 

o kámen se rozedrala, 

snětev klobouk srazila mu, 

škorně v bahně uvázla mu." 

. 500. "Vstávati mu vždycky bylo 

dříve než se rozednilo, 

dříve nežli jiní vstali, 

osadníci potušili, 

on se zdvihal od ohniště, 

ve stanu se z chvoje zbouzel, 

chvoj mu hlavu česávala, 

rosa oči umývala." 

"Sebralo se k hospodáři 

valně hostí v jistby nové, 

510. lavice jsou plny pěvců, 

okna plna rozjařených, 

jistba plna hulajících, 

pivnice, kdo popíjejí, 

stěny těch, kdo postávají, 

půdy těch, kdo poléhají, 

dvory, kdo se procházejí, 

nivy, kdo se projíždějí."

435 

520. 

530. 

"Poděkovav hospodáři, 

díky vzdávám hospodyni, 

kterážto nás nakrmila, 

stoly jídly zásobila." 

"Napekla nám tlustých pecnů, 

chleba bochníků nám hrubých 

na válela dlaní měkkou, 

prsty svými dvakrát pěti, 

nakrájela, předložila, 

hosty vlídně pohostila, 

vepřoviny hojně dala, 

mazanci nás častovala; 

nože se nám rozlámaly, 

střenky nožů rozpadaly 

lososinu krájejících, 

hlavu štiky sekajících." 

540. 

))Často dobrá hospodyně 

nespala a naslouchala, 

zdali kohout probudil se, 

syn slepičí zakokrhal, 

svatební kvas tento strojíc, 

chystajíc nám hody hojné, 

kvasený nám nápoj vaříc, 

pivo pitné připravujte." 

"Dobře dobré hospodyni, 

dobře dobré domu paní 

pivíčko se podařilo, 

pitelně se uvařilo, 

to ze sladu klíěivého, 

to ze zrní sladového, 

28

436 

jež ne kyjem obracela, 

ne rozsochou shrnovala, 

550. nýbrž dlaní převracela, 

přehrštlemi nabírala, 

v topené je pražíc lázni 

na podlážkách vycíděných." 

"Dbala dobrá hospodyně, 

dobře dbala domu paní, 

aby klíčky neodpadly, 

slad se na zem neutrousil, 

často v noci o půlnoci 

do sušírny přicházela, 

560. samajedna nebála se, 

lesních dravců nelekala." 

"Poděkovav hospodyni, 

poděkuji starostovi! 

Koho vzali za starostu, 

vybrali nám za tlampače ~ 

Ve vsi celé rovně nemá, 

o štěstí se mladých stará. cc 

"Ei, jak sluší starostovi 

našemu ten kabát nový! 

570. Přilehá mu všude zcela, 

na prsou i v půli těla. « 

"Ej jak sluší starostovi 

našemu ten kaftan nový! 

Po písku se pola dlouhá, 

po pažitu měkkém plouhá. « 

"Malinko mu proužek tenký 

vykukuje košilenky,

437 

jakoby ji tkala zrovna 

cínoprsá Měsícovna. (( 

580. "Patřte, lidé, na tu krásu 

vlněného jeho pasu! 

Sluncovny jej prsty tkaly, 

zářivé jej vyšívaly, 

dokud ohně nebývalo, 

lidstvo ohně neznávalo." 

"Patřte, lidé, také trochu 

hedbávnou mu na punčochu, 

na podvazky v podkolení, 

vyšívání na holeni, 

590. noha od kolena k patě 

všecička je v stříbře, zlatě." 

"J ak mu padá bota saská, 

jak se blyští na ní přazka, 

noha v ní je lehká, hbitá, 

jak když labuť, racek lítá, 

husy divé v lesních stromích, 

přelétavci na polomích." 

"Starosta má vlasy zlaté, 

vlasy zlaté, kudrnaté, 

600. zlatou bradu zapletenou, 

beranicí naraženou, 

beranice borovice 

převyšuje, mraky pluje, 

za sto hřiven, ne li více, 

koupil ji, ba za tisíce." 

28*

438 

"s tlampačem jsem hotov nyní 

družičce se chvála činí! 

Odkud je ta vzácná panna 

pozvána sem, přivolána I" 

sro. "Z daleka je vzácná panna 

pozvána sem, přivolána 

za Kolyvaní je rodem, 

za městem až Novgorodem." 

"Ani odtud není přímo, 

ani odtud, ani mimo: 

odtamtud je vzácná panna 

pozvána sem, přivolána, 

řeky Dviny od pramene, 

vody širé, otevřené." 

6~0. "Ani odtud není přímo, 

ani odtud, ani mimo: 

z výsluní je jahůdečka, 

červená je malinečka, 

jetelina na pažitě, 

kvítek vonný, nivy dítě; 

odtamtud je vzácná panna 

pozvána sem, přivolána." 

"Družička má ústa malá, 

jako člunek finské dívky, 

630. družička má oči jasné, 

jako hvězdy na nebesích, 

družičce se svítí čelo 

jako měsíc nad vodami."

439 

"Zlaté kolem sije JPJl 

řetězy se ovíjejí, 

na hlavě má zlato vínku, 

na všech prstech po prstýnku, 

náušnice ve lalůčkách, 

náramky na bílých ručkách, 

G40. na skráních má zlatou mašli, 

šňury perel čelo krášlí." 

"Myslil jsem, že luna svítí, 

a to na ní zlaté kvítí, 

myslil jsem, že den se bělá, 

a to její říza skvělá, • 

mněl jsem: to loď kolísavá, 

a to její stroj ná hla va. " 

"Družičce jsem poděkoval, 

svatebčanům dík jsem schoval. 

G50. Svatebčanů vidím davy, 

vidím vážné starců hlavy, 

junů zástup lepotvárný, 

celý průvod statný, švarný 1" 

"Prohledl jsem hostí nával. 

ač už dříve jsem je znával: 

nebylo tu v minulosti, 

nebude tu v budoucnosti 

průvodu tak nádherného, 

zástupu tak vybraného, 

660. rozšafných tak, moudrých kmetu, 

statných junů v mládí květu; 

každý krásně vystrojený, 

jak bor jíním obalen Ý

440 

kmen mu zora osvěcuje, 

hlavu slunce ozařuje." 

Pro vzácné dost bylo hosty 

stříbra, byly zlaté skvosty, 

stříbra plny širé lány, 

zlatem cesty posypány, 

G70. naberte si ve kabelu 

na památku hostitelů." 


písně pilíř včkověčny,' 

vsedl na to do svých saní, 

ubíral se ku domovu; 

písně sobě prozpěvoval, 

prozpěvoval, rozumoval, 

zapěl píseň, zapěl druhou, 

když pak třetí zanotoval, 

680. stal se náraz do balvanu, 

saně v parez narazily, 

pod zpěvy se rozrazily, 

pod zpěvákem rozstoupily, 

korba roztrhla se ve dví, 

sanice se rozletěla, 

Řekl starý Vainamčinen, 


690. nJe liž v pokolení mladém, 

je liž v lidu vzrůstajícím, 

je liž v pokolení starém, 

v lidu ve hrob klesajícím, 

kdo by skočil do Tuonely, 

ve Manovy zašel dvory

441 

pro' nebozíz tuoniovský, 

svěder Many, vládce mrtvých, 

bych si nové saně zrobil, 

porouchanou korbu spravil i" 

700. Co mu na to mladí děli, 

to i staří odvětili: 

))Ani v pokolení mladém, 

ani v pokolení starém, 

ani ve všem rodu valném 

není muže bohatýra, 

který šel by do Tuonely, 

ve Manovy zašel dvory 

pro nebozíz tuoniovský, 

svěder Many, vládce mrtvých, 

710. bys si nové saně zrobil, 

porouchanou korbu spravil." 

Načež starý Vainarnčinen, 


po druhé šel do Tuonely, 

do Manových zašel dvorů 

pro neboziz tuoniovský, 

svěder Many, vládce mrtvých." 

Vyzpíval si Vainamoinen, 

modrý háj si vyčaroval, 

720. a v tom háji rovný doubec, 

statný jeřáb korunatý, 

z něho sobě saně sdělal, 

z něho sobě smyky zahnul, 

na duhu si dřevce vybral, 

zrobil jí a vycifroval,

442 

saně sobě vybudoval, 

pořídil si korbu novou, 

zapřáhl si k oji koně, 

ryzáka si v saně vpřáhl, 

na to v saně vyhoupl se, 

720. na sedátko posadil se; 

běží hříbě nešleháno, 

běží bičem nemrskáno 

k píci, kterou mívávalo, 

do stáje, kde bývávalo, 

a tak starý Vainamoinen, 


ku rodným se vrátil branám, 

k vlastnímu zas dojel prahu.

Runa dvacátá šestá. 

Ossah: Lcmminkainen hněvá se, že na svatbu nebyl pozván, a 

myslí, jak by se dostal do Pohjoly, aniž dbá varování mateřina a 

smrtelných nebezpečí, která jej, jak matka pravila, cestou potkaji ; 

vv. 1-38i!. - Vypraví se na cestu a moci svého vědění mine 

všecka místa nebezpečná; vv. 383-776. 

Ahti bydlel na ostrově, 

ve zátoce Kaukoniemi, 

obdělával pole rodné, 

rodnou nivu svoji brázdil, 

bystré uši napínaje, 

pilně jimi naslouchaj e. 

Ode vsi byl slyšen lomoz, 

tartas dál se za jezerem, 

s ledu slyšen konský dupot, 

10. s vřesoviště saní skřipot : 

myšlenka mu myslí kmitla) 

tucha v mozku zrodila se, 

v Pohjole že svatbu slaví, 

bez něho tam popíjejí.

444 

Ůsta zkřivil, hlavou hodil, 

hodil hlavou černohlavou, 

hněv jej pojal a krev rudou 

vytlačil mu z bledých tváří; 

co byl zoral) to byl zoral, 

so. ani brázdy nedooral, 

se země se na kůň všinul, 

jako létar domů letěl 

ku mateří milované, 

ku stařence mnohovládné. 

Když tam dojel, tak se ozval, 

když tam stihl, zahovořil: 

"Matko moje, stará matko, 

honem skoč a jídla přines, 

nakrm muže hladového, 

30. lačnému dej sousto k snědku; 

nemeškej a lázeň vyhřej, 

koupelnu mi rychle vytop, 

kde by muž se čistě omyl, 

ženich bohatýr se vypral!" 

Načež máti Lemminkaina 

pospíšila, nanosila 

jídla muži hladovému; 

zatím co se lačný živil, 

ona v lázeň pospíšila, 

-ID. vyhřála ji, vytopila. 

Mladý jarý Lemminkainen 

chvatně jedl, najedl se, 

chvatně vyšel, odebral se 

do domečka lázenského;

445 

vykoupal se strnad ptáček, 

okoupal se sněhuláček, 

že měl hlavu jako lněnou, 

šiji jak sníh vybílenou. 

Z lázně vešel do sednice, 

50. slovo děl a propověděl: 

"Matko moje, stará matko, 

do srubu skoč na nátoni, 

košili mi přines bílou, 

šaty dobré, šaty nové, 

abych vystrojil své tělo, 

postavu svou abych oděl." 

Matka prve tázala se, 

stará matka vyzvídala: 

"Kam se strojíš, milý' synu, 

60. do lesa li rysa lovit, 

losa li chceš polapiti, 

veverku li zastřeliti ~" 

Řekl jarý Larnminkainen, 

pravil krásný' Kaukomieli: 


ni do lesa rysa lovit, 

ani nejdu losa chytat, 

ani střílet po veverce: 

na hody jdu do Pohjoly, 

70. beze mne tam popíjejí; 

košili mi přines bílou, 

šaty dobré, šaty nové, 

proskočím se na těch hodech, 

na svatbě se po veselím !"

446 

Matka synu zbraňovala, 

nevěsta ho varovala, 

dvě, ba tři mu zbraůovaly, 

Luonnotary zrazovaly, 

aby nešel Lernminkainen 

80. na pohjolské hody hojné. 

Matka děla svému synu, 

hovořila svému dítku: 

"Nechoď, synu, milý synu, 

synáčku můj, nechoď, Kauko, 

na pohjolské hody hojné, 

pitku lidu náramného ; 

tebe si tam nežádají, 

nezvaného nečekají." 

Načež jarý Lamminkainen 

90. slQVO děl a propověděl: 

"Špatný chodí na pozváni, 

dobrý chvátá bez pozvání; 

zde je, co mne stále zove, 

abych šel mne ponabádá: 

ve plamenném ostří meče, 

v oceli té nabroušené!" 


znova děla, pověděla: 

"Nechoď synu, bědný synu, 

100. nechoď na pohjolské hody! 

Na cestě jsou divy divné, 

na dráze jsou věci hrozné, 

tré tam strašných smrtí číhá 

na poutníka, cestovníka."

447 

Vece jary Lamminkainen, 

pravil krásný Kaukornieli : 

J> Všude staří strachy smrti, 

záhubu a zkázu vidí, 

ale bohatýr jich nedbá, 

110. pradocela nestará se; 

ať si tak jest aneb onak, 

rci, by ucho uslyšelo, 

která ze smrtí je prvá, 

která druhá, která třetí ~" 

Děla máti Lemminkaina, 

stará matka odvětila: 

"Povím tobě podle pravdy, 

byť ne podle mysli muže. 

Nuže, o smrti slyš prvé, 

120. o smrti slyš nejprvější: 

urazíš jen málo cesty, 

jedinou jen denní dráhu, 

k plamennému přijdeš proudu, 

přes cestu on povalí se, 

prah plamenný na tom proudu, 

na tom prahu oheň-ostrov, 

na ostrově oheň-hora, 

na té hoře oheň-orel, 

noc co noc si zoban brousí, 

130. den co den si spáry ostří 

na cizince příchozího, 

na poutníka, cestovníka." 

Vece jarý Lemminkainen, 

pravil krásný Kaukomieli:

448 

"Pro ženské smrt je to dobrá, 

bohatýra nedůstojná; 

snadná proti tomu pomoc, 

snadná proti tomu rada: 

vyzpívám . si olšového 

140. koně, jezdce olšového, 

aby po boku mi jeli, 

přede mnou v žár vírný vjeli; 

sám já rackem ponořím se, 

potápkou já potopím se, 

propluji tak orla prsty, 

drápy ptáka velikána; 


pověz, která smrf je druhá! « 

Děla máti Lemminkaina: 

HíO. .,Nuže, tato smrt je druhá: 

Urazíš jen málo cesty, 

přejdeš druhou denní dráhu, 

plamenná tu právě propast 

přes cestu ti povine se, 

na východ je nedozírná, 

na západ je bezkonečná, 

balvanů je plna žhavých, 

skal plamenných, plápolavých; 

pozřela již na sta mužů, 

160. pohltila na tisíce, 

na sta mužů mečenosců, 

na tisíce obrněnců." 


pravil krásný Kaukomieli;

449 

"Smrť to není muže hodná, 

hodná muže bohatýra; 

snadná proti tomu pomoc, 

17U. dobrá proti tomu rada: 

muže zrobím sněhového, 

vyzpívám si ledového, 

uvrhnu jej do plamenů, 

. do propasti pálajíci, 

by se koupal v žhavé lázni, 

rozpálenou mědí drbal; 

sám se stulím k jeho boku, 

proplazím se mořem ohně, 

aniž vousek připálím si; 

matko moje, roditelko, 

iso. o poslední pověz smrti!" 

Děla matka Lemminkaina : 

"Nuže, tato smrt je třetí: 

Ještě ujdeš kousek cesty, 

ještě jednu denní dráhu, 

ku pohjolské dojdeš bráně, . 

k bráně do Pohjoly mračné, 

z úkrytu vlk přepadne tě, 

med věd na tebe se vrhne 

ve pobjolské bráně temné, 

I~JO. ve průjezdu velmi těsném; 

požrali již na sta mužů, 

roztrhali na tisíce, 

proč by tebe nepožrali, 

bez pomoci, bez ochrany t" 


pravil krásný Kaukomieli : .

450 

"Nechť si ovce požírají, 

za syrova požívají, 

ne však muže nejhoršího, 

20ú. bohatýra posledního! 

Opásán jsem pasem mužů, 

opasek mě obepíná 

spjatý přezkou bohatýrů: 

dokud jej mám, nemám na spěch, 

v jícen vlka Untamova, 

do života netvorova." 

210. 

"Snadná proti vlku pomoc, 

rada proti medvědovi: 

vlku na tlamu dám oko, 

řetěz na krk medvědovi, 

nebo na padrt je zdrtím, 

rozsekám je na řezanku, 

načež půjdu bez závady, 

kráčet budu svojí cestou." 

220. 


"Však jsi ještě nevyvázl! 

Na své cestě, na své pouti 

tři jsi potkal velké divy, 

trojí strašné nebezpečí, 

smrtí tré, jež mužům hrozí; 

ještě však jsi nedobral se 

místa divů nejhroznějších. 

Maličko li dále půjdeš, 

k pohjolskému stihneš dvoru, 

železným je plotem hrazen, 

ohrada kol ocelová

4~1 

od země se k nebi zdvihá, 

od nebe se na zem spouští, 

kopí tyčemi jsou plotu, 

230 houžvemi jsou zeměplazi, 

úvazy jsou lité zmije, 

strašní draci - plotu koly, 

a vše vrtí se a kroutí, 

províjí se jako proutí, 

rozzevenou hlavu tyčí, 

chvosty mrská, sipí, sičí." 

"Po zemi se jiní plazí 

hadi, zmije, zeměplazi, 

jazyk jejich jedem kypí, 

240. chrestě šlehá sebou ocas; 

jeden ze všech nejstrašnější 

před branou se napříč válí, 

delší je než krokevnice, 

tlustší než li ze vrat patník, 

tlama jeho rozevřena, 

otravná z ní stříká pěna 

na nikoho na jiného, 

na tebe jen ubohého." 


250. pravil krásný Kaukomieli : 

"Toto smrť je děcka hodná, 

bohatýra nedústojná; 

umím oheň zaklínati, 

bílý plápol zkrocovati, 

také havěť zeměplaznou 

pokoná mých kouzel síla; 

29

nedávno jsem pole oral, 

včera pole hadí zoral, 

přeoral jsem zemi zmijí, 

~60. zbrázdil jsem ji holou rukou; 

rukama jsem hady chytal, 

plnými je lapal hrstmi, 

po desítkách usmrcoval, 

po stech rdousil, uškrcoval; 

ještě lpí krev na mých rukou, 

dlaň má tukem potřísněna; 

ještě se mi nechce padnout, 

ještě hrubě nepospíchám 

pode drápy hadích potvor, 

270. by si na mně pomlsaly; 

sám se vrhnu na ještěry, 

na obludy, na příšery, 

pěstí budu ubíjeti, 

při tom mocná kouzla pěti, 

probiiu se do Pohjoly, 

vniknu do pobjolské jistby." 


"Synáčku můj, nechoď, synu, 

do pohjolských nechoď jisteb, 

280. do srubisek sariolskýcb! 

Muži jsou tam ozbrojení, 

bohatýři obrnění. 

chmelovinou opojení, 

opojením rozzuřeni, 

zpěvem oni včarují tě 

na hrot meče ohnivého; 

již tak lepší včarovali, 

silnější už pokonali."

Řekl jarý Lernminkainen, 

290. pravil krásný Kaukomieli: 

"Již jsem, matko, dříve býval 

ve pohjolských pustých jistbách, 

Lapončík mne kouzly nejme, 

Turjan pěním nepokoná; 

já však jeho. Lapončíka, 

pokonám svých kouzcl pěním, 

rozštěpím mu pěním plecí, 

rozdrtím mu pěním bradu, 

rozpoltím mu šij i osníř, 

300. rozrazím mu ve dví hrudník." 

Déla máti Lemminkaina : 

"Synáčku můj, bědný synu, 

na minulé myslíš věci, 

vychloubáš se tím, co prošlo: 

věru že již dříve byl jsi 

ve pohjolských pustých jistbách, 

horskými se plesy plavil, . 

prodíral se chaluhami, 

dral se jekern vodopádu; 

310. věru jsi již s proudem ploval, 

poznal slapy Tuoniovy, 

měřil sebou řeku Many, 

vězel bys tam po den dnešní 

nebýt matky, jížto zhrdáš." 

.Poslyš dále, co ti povím: 

buda ve PoJ:ijole mračné 

uzříš horu plnou kolů, 

dvůr uvidíš plný žerdí, 

29*

454 

na každé z nich mužská hlava; 

320. jediná jen hlavy nema, 

a hrot její tebe čeká, 

pro tvoji je hlavu určen." 

Řekl jary Lemminkaínen, 

pravil krásný Kaukomieli : 

"Slamotrus nechť zalekne se, 

sketa nechť se rozpakuje 

pět šest roků býti v boji, 

po sedm let válku vésti, 

bohatýr však toho nedbá, 

330. neuniká, neutíká; 

válečný mi přines osníř, 

odění dej starodávné, 

sám si dojdu pro meč otcův, 

prohlednu si baťkův dospěch; 

dávnoť on již \T mrazu ležel, 

pohozeny, povržený, 

hanbou plakal, zapřísahal, 

aby muž jím opásal se!" 

Válečný si naděl osníř, 

340. odění vzal starodávné, 

po otci se chopil meče, 

druha jeho válečného, 

zarazil jej do podlahy, 

zabodl jej mezi dlahy," 

meč mu v ruce ohýbal se 

jako čerstvý proutek střemchy, 

jako švihoun jalovco vý ; 

řekl jary Lamminkainen :

4-55 

"Sotva kdo je ve Pohjole, 

350. ve mrákotné Sariole, 

aby s tím se mečem změřil, 

postavil se jeho ostří." 

Se stěny se luku chopil, 

samostříl si sundal s klínce, 


promluvil a prohovořil: 

"Toho jen já mužem nazvu, 

toho uznám bohatýrem, 

kdo mi luku napne strunu, 

.360. šipku vloží na tetivu 

ve pobjolských pustých jistbách, 

v mračných dvorech sariolských." 

Načež jarý Lemrninkainen, 

krásný onen Kaukomieli 

vystrojil se, vyzbrojil se 

rouchem války obrnil se, 

zavolal si chlapa svého, 

promluvil a takto pravil: 

"Koupený můj nevolniče, 

370. rabe, stříbrem zaplacený! 

Ruče ostroj oře mého, 

vyveď koně bojového, 

na hody se vypravuji, 

pitku lidu ďábelského!" 

Poslušný a věrný sluha 

rozehnal se širým dvorem, 

postroj vložil na koníka, 

na ryzáka obniváka,

456 

přivedl a pánu pravil: 

380. "Již mé dílo urobeno, 

hříbě stojí ostrojeno, 

vypraveno, připraveno." 

Osudná již tady doba, 

aby táhl Lemmminkainen ; 

jedna ruka "Táhni!" radí, 

druhá "Nechoď!" odrazuje; 

přece posléz vypravil se, ' 

kam si zadal, kam si volil. 

Matka syna zrazovala, 

390. dítě svoje varovala 

ještě stojíc mezí vraty, 

ode krbu, ode kotlu: 

"Synáčku, můj jedináčku, 

moje dítě, moje sílo! 

A ž tam budeš na těch hodech, 

dojdeš, kam tě touha táhne, 

pohár pij jen s poloviny, 

do poly jen číši prázdni, 

druhou polu druhým dávej, 

400. horší polu horším dávej, . 

plazí v ní se budou plazit, 

červí se v ní budou hemžit." 

Ještě syna zrazovala, 

dítě svoje varovala 

stojíc na souvrati pole, 

za dvírkami na záhumní: 

"Až tam budeš na těch hodech, 

dojdeš, kam tě touha táhne,

4:;7 

410. 

kráčej krokem polovičním, 

zpola sedni na stolici, 

druhou polu druhým nechej, 

horší polu horším nechej; 

tak jen budeš. mužem pravým, 

jasným budeš bohatýrem, 

všichni budou zastíněni, 

tebou budou oslněni, 

tvojí silou přemožení, 

rekovností poraženi. C( 

420. 

430. 

Na to jarý Lemrninkainen 

do saní se uvelebil; 

pobíd oře rukovítkem, 

šlehl bičem poperleným, 

koník dal se do úprku, 

upaloval o překoty. 

Jel on, jel) však dlouho nejel, 

hodinku as cesty ujel, 

tetřevů tu před ním hejno; 

tetřevi se letem vznesli, 

perutěmi zatřepali, 

koně zříce běžícího. 

Něco pírek vypadalo, 

ze křídel jim vykapalo, 

je si sebral Lemminkáinen, 

schoval si je do kabely; 

nikdy nevíš, co tě stihne, 

v cizině co přihodí se, 

doma vše se spotřebuje, 

vše se hodí do zásoby.

458 

Jel a -jel, však dlouho nejel, 

440. maličko jen cesty ujel, 

koník plaše zařehotal, 

postříhuje bystrým uchem. 

Tu se jarý Lemminkalnen, 

tu se krásný Kaukomieli 

trochu v saních nadezd vihl, 

aby viděl, co se děje - 

viděl, jak mu matka děla, 

roditelka pověděla: 

plamenná se řeka valí 

450. koni právě pod nohama, 

prah plamenný na tom proudu, 

na tom prahu oheň-ostrov, 

na ostrově oheň-hora, 

na té hoře oheň-orel, 

ze zobanu oheň chrlí, 

z klofáče mu plamen sálá, 

peří jeho ohněm srší, 

hne li sebou, jiskry prší. 

Z dálky zřel už Lemminkaina, 

460. prohlížel si, pozoro val: 

"Kam tě vede cesta, Kauko, 

kamo jedeš, Lempiovče !" 


pravil krásný Kaukomielí: 

),Do Pohjoly pusté jedu, 

beze mne tam popíjejí; 

vyhni se mi trochu, ptáku, 

uhni se mi trochu s cesty,

459 

cestu ucm cestovníku, 

470. zvláště je li Lemminkainen, 

nech, by podle tebe projel, 

mimo tebe proputoval !" 

Orel křídlem zatřepotal, 

pták nlamennak zaskřehotal : 

"Každému je cesta volná, 

zvláště jde li Lemminkainen, 

do zobánu cesta mého, 

pouť do chřtánu ohnivého; 

nuže, dej se touto cestou, 

480. odtud dostaneš se zrovna 

na hodokvas onen dlouhý, 

který nikdy konce nemá." 

Hrubě nedbal Lernminkainen, 

tuze tím se nepolekal, 

ale sáhl do kabely, 

do malého sáhl váčku, 

vyňal pírka tetřeva va, 

rychle počal pírka mnouti, 

potírati v obou dlaních, 

490. mezi prsty dvakrát pěti; 

ejhle, hejnem povzletěli 

tetřevi a tetřevice, 

mnutím pírek vystvoření, 

orlovi se vrhli ve chřtán, 

v krk ohnivý nenasyty, 

ve hltavý dravce jícen; 

nebezpečí pominulo, 

šťastně spasil se den prvý.

460 


500. práskl bičem poperleným, 

a kůň rovně upaloval, 

zem duněla pod kopyty. 

Urazil jen málo cesty, 

maličko se dále dostal, 

již kůň stanul naslouchaje, 

zaržál uchem postřihuje. 

V sanici se nadezdvihl, 

popovstal, by co to viděl; 

bylo jako matka děla, 

510. roditelka ujistila: 

ohnivá se před ním propasť 

hloubí cestu přetínajíc, 

na východ je nedohledná, 

na západ je bezkonečná, 

na skále v ní stojí skála, 

ohněm pálá, ohněm sálá. 


pomodlil se ku prabohu : 

"Ukko, bože na vysostech, 

520. tatíčku můj na nebesích! 

Sešli mračno od severu, 

druhé pošli od západu, 

třetí vyšli od východu, 

od východní strany příval, 

hrany mračen v jedno sraziž, 

bokem o bok mračny udeř, 

prosuj sněhu s výší hole, 

s kopí navěj metelice

461 

na skaliska pálající, 

530. žhoucím ohněm sálající!" 

A aj! Ukko na vysostech, 

starý otec na nebesích, 

seslal mračno od severu, 

druhé poslal od západu, 

třetí vyslal od východu, 

od strany, kde slunce vstává, 

hrany mračen v jedno srazil, 

přirazil je bokem o bok, 

prosu I sněhu s výší hole, 

540. s kopí navál metelice, 

na skaliska pálajíci, 

žhoucím .ohněm sálající; 

ze sněhu se stalo pleso, 

jezero se rozproudilo. 

Zpěvu kouzlem Lemminkainen 

ledový 1110:::tvybudoval, 

překlenul jej přes jezero, 

spojil oba příkré břehy; 

nebezpečí přemoženu, 

550. šťastně vyvaz i den druhý. 


práskl bičem poperleným, 

hříbě tryskem palovalo, 

prudkým pádem pospíchalo. 

Koník běžel verstu, druhou, 

uháněla země zdoba,

462 

náhle stanul zastaviv se, 

stanul, s místa nehýbal se. 

Tu sám jarý Lemminkainen 

560. vyskočil a podíval se: 

vidí vlka v ústí brány, 

medvěda. zří proti vchodu, 

v ústí brány do Pohjoly, 

při dlouhém a tmavém vchodu. 

Na to jarý Lemrninkainen, 

na to krásný Kau komieli 

sáhl sobě do kabely, 

z kabely si váček vyňal, 

z váčku vyndal kosmu vlny, 

570. spěšně jal se vlnu mnouti, 

v obou dlaních potírati, 

mezi prsty dvakrát pěti. 

Lemrninkainen v dlaně foukl, 

stádo ovcí vyskočilo, 

hojné stádo tučných jehňat, 

velmi hojné stádo bravu; 

do ovcí se dali vlci, 

medvědi se vrhli na brav, 

sám pak jarý Lemminkaínen 

580. ubíral se svojí cestou. 

Ujel cestou nedaleko, 

k dvoru stihl pohjolskému; 

plot byl kolem ze železa, 

pevná hradba ocelová, 

od země sto sáhů vzhůru, 

s nebes tisíc sáhů dolů,

403 

z kopišf byla vystavena, 

zeměplazy propletena, 

houžvemi jí hadi byli, 

5HO. koly stáli lití draci, 

ohony se oháněli, 

hlavami se rozháněli 

jako kyji, jako háky, 

kterými se žďáry hrabou. 

Mladý jarý Lernminkainen 

trochu již se pozamyslil : 

"Všecko jest, jak máti děla, 

rodička mi pověděla; 

ohrada tu věru vzácná 

600. od země až ku nebesům; 

kdyby zmije zemi ryla, 

základů se nedoryje, 

kdyby pták se k nebi nesl, 

přece hradby nepřenese." 

Aniž jary Lemminkainen 

tuze sebe trudem týral: 

ruče z pochvy meče dobyl, 

na ručesť nůž vyňal z nožny, 

jal se hradbu prosekávat, 

610. houzve plotu rozseká vat, 

prorazil si hradbou otvor, 

zahnal havěť zeměplaznou 

s pěti tyčí ze 'Železa, 

s ocelových sedmi kopišť, 

sám pak dále ubíral se, 

před se jel k pohjolské bráně.

4tH 

Hrozný had se cestou plazil, 

zmije bránu zahradila, 

delší byla krokevnice, 

620. tlustší nežli patní k brány, 

u hada sto bylo očí, 

jazyků měl v tlamě tisíc, 

oči velikosti říčic, 

jazyky měl zdélí kopišt, 

zuby byly jako hrábě, 

hřibet jako sedm člunu. 

Mladý jary Lemrninkanen 

váhá vrhnouti se v drápy 

zeměplaza stookého, 

630. hada tisícjazykého. 

Řekl jarý Lernminkainen, 

pravil krásný Kaukomieli: 

"Červe černý, zeměryle, 

plaze barvy Tuoniovy, 

kterýž pod hrabankou rejdíš, 

pod bylinou satanovou, 

po paži tě procházíš se, 

pod kořánírn stromů plazíš!" 

"Kdo tě vytáh ze strniska, 

640. vyvlekl tě zpod kořání, 

abys na povrchu zemském, 

abys po cestě se plazil ~ 

Kdo ti bradu vzhůru zdvihl, 

kdo ti poručil, kdo kázal, 

abys hlavu povztýčenou, 

šiji držel ztopořenou,

465 

zdaž tvůj táta nebo máma, 

nebo nejstarší z tvých bratrů, 

nebo nejmladší z tvých sester, 

650. či kdo jiný ze čeledi ~. 

"Zavři tlamu, zastrč hlavu, 

stáhni nazpět tenký jazyk, 

stoč se v stůčku jako plátno, 

sviň se v klubko jako vlákno, 

ustup z cesty, s poly cesty, 

projíti nech cestovníka, 

ba se raděj z cesty odkliď, 

zalez, šelmo, do křoviska, 

do buřání v širé stepi, 

660. uschovej se do mešiny, 

odleť jako chmerek vlny, 

odskoč třískou osykovou! 

Vraz hlavurdu v rašelinu, 

zavrtej ji v černou zemi, 

v rašelině místo tvoje, 

pod zemí jsou dvory tvoje; 

pozdvihneš li hlavu ještě, 

Ukko hlavu rozetřepí, 

vezma jehly ocelové, 

670. hrad syp aje ze železa! « 

Takto mluvil Lemminkainen, 

aniž červ si toho všímal, 

nýbrž sápaje se sičel, 

sičný jazyk vyplazoval, 

hlavu vzhůru vyzdvihoval, 

na poutníka povztyčoval.

466 


na stará si vzpomněl slova, 

jež mu matka pověděla, 

680. rodička ho naučila; 

tekl jarý Lemminkainen, 



nechceš li se poodvalit, 

trudná tebe trýzeň stihne, 

mučnou mukou mučen budeš, 

ve dvé roztrhne tě, zlobo, 

ve dvé rozdrobí tě, sloto, 

matka tvoje, poprosím li, 

690. rodička tvá, požádám li; 

znám je, stůčko, tvůj mi původ, 

vím, obludo, jak jsi vznikla: 

Sjojatar je matka tvoje, 

vodní žena zrodila tě." 

),Sjčijatara do vln plivla, 

do vody ji slina padla, 

vír si slinou pozahraval, 

vodní dech ji zkolebaval, 

pozahrával po šest roků, 

700. zkolebával po let sedm, 

po průzračném znaku morském, 

po obšírné vodní pláni; 

voda na dél natáhla ji, 

slunce teplem zahřálo ji, 

příboj k zemi poháněl ji, 

vlna k břehu ponášela." 

.Luonnotary, víly tvůrčí 

tři se břehem procházely

467 

krajem moře vzbouřeného; 

710. se břehu to uviděly, 

prohlížely, sobě děly: 

.,,,Co by z toho asi vzešlo, 

kdyby Tvůrce tomu duši, 

Jumala dal oči tomu v « 

Tvůrce slyše uvažoval, 


" "Ze zlého zlé zas by vzešlo, 

slota zmetala by slotou, 

kdybych já jí duši vdechl, 

7!lO. kdybych dal jí vid a oči." ~ 

"Ďábel Hiisi naslouchaje, 

zloboh víly poslouchaje 

sám se podjal práce tvůrčí; 

dechl Hiisi na tu slinu, 

dechl na šeredný sopel 

Sjčjatary, vodní ženy, 

a aj, sopel stal se hadem, 

v černého se změnil plaza !" 

"Odkud tomu duše dána ~ 

730. Ze černého vola Hiisi, 

Odkud tomu srdce dáno ~ 

Dala mu je Sjojatara. 

Odkud potvory je mozek ~ 

Z pěnivého víru proudu. 

Odkud svědomí jí dano ř 

Z ohnivého vodopádu. 

Odkud příšery je hlava ~ 

Hlavou je jí zrno bobu."

46

469 

Na to zmije skrčila se, 

77u. stooká se odklidila, 

náramná se obrátila, 

jinam sobě pospíšila, 

chodci cestu učinila, 

Lemminkaina propustila 

na pohjolské hody hojné, 

na něž jeho nepozvali. 

30*

.) 

479 

perutěmi zatřepala, 

před liškou se ponášela. 

Zapěl jarý Lemrninkainen, 

a aj, luňák vyčarován 

ústy jeho bystroletý, 

mžikem kura rozsápána. 

Pohjolský se na to nyní 

otec opět ozval pravě: 

"Nejlepší to nejsou hody, 

~60. na nichž hostí neubývá; 

čeleď práce, hosta cesta 

odvolává s pitky dobré. 

Vari odtud, ďáblu v zmetku, 

pryč ode vší lidské tváře, 

kliď se domu, plémě hadí, 

vrať se do své vlasti klaté !" 



"Nikdy muže nepřinutíš, 

:270. ani muže nejhoršího, 

aby hnul se s místa svého, 

odklidil se odkud přišel, a 

Zdvihna pohjolský se otec 

pro meč rozehnal se na zdi, 

ocele se ostré chopil, 

promluvil a propověděl : 

"Oj ty Ahti Saarelane, 

oj ty krásný Kaukomieli!

4·71 

Mladý jary Lemminkainsn, 

švarný mládec, ale zpupný, 

zhurta vnazil veřejerei, 

pádně kráčel po nájizbí, 

lipové se dlahy chvěly, 

9l0. smrkové se trámy třásly. 


promluvil a pyšně pravil : 

"Všecky zdravím přicházeje, 

i vy zdravte zdravícího! 

Slyš, pohjolský hospodáři, 

zdaliž pak je v tomto dvoře 

oři obroku a ovsa, 

pohár piva bohatýru t- 

Pohjolský pán v čele seděl, 

30. za tabulí seděl dlouhou, 

odkudz on se ozývaje 


"Bylo by snad v stáji stání 

pro hladovou tvoji herku; 

i ty byl bys neodrnrštěn, 

kdybys přišel v jistbu skromně, 

zastavil se na zápraží, 

na zápraží, pod okapem, 

zůstal mezi dvěma kotly, 

40. mezi dvěma pohrabáči." 

Nač ež jary Lemminkainen 


černou jako kotel černý, 

slovo děl a propověděl:

4i~ 

.Lempo, ďábel ať sem přijde, 

mezi d vete postaví se,' 

od nich mourem umouní se,' 

od nich špinou pošpiní se! 

Nikdy nebožtík můj otec, 

50, roditel můj mnohovladny, 

nestál na takovém místě, 

mezi dveřmi, pod okapem; 

vždycky bylo pro něj místa, 

koně k jeslím zaváděli, . 

muže vedli v čistou jistbu, 

do kouta mu rukavice, 

na klínce šat pověsili, 

na stěnu meč zavěsili; 

60, proč pak mně se neposkýtá, 

čeho někdy otci mému}" 

70. 

Na to výše popokročil, 

protlačil se v čelo stolu, 

posadil se na stolici, 

na borovou na lavici, 

stolice se otřásala, 

lavice se prohýbala. 


"Host vám, zdá se, není milý, 

že mu piva nedáváte, 

jako hosta nevítáte." 

Ilpotara hospodyně 

slovo děla pověděla: 

"Oho, chlapče Lemminkaine, 

jako host mi netváříš se! 

Přišel jsi mi hlavu šlapat, 

urážeti duši moji;

4-73 

máme piva ječmenného, 

mal vazíru sladového, 

máme pšenky na mazance, 

80. dosti masa ku vaření; 

mioulés měl přijít noci, 

anebo dne zítřejšího." 





"Tedy jste již jídla snědli, 

svatbu jste již doslavili, 

o pivo se rozdělili, ' 

90. medem muže podělili, 

korbele jste odklidili. 

džbány jste již vycídili." 

"Hospodyně, Pohjolanko, 

dlouhozubá Pimentolko! 

Špatně jsi se zachovala, 

po psímu jsi k svatbě zvala. 

napekla jsi tlustých pecnů, 

100. kádě piva navařila, 

posly poslala jsi prosit 

na stran šest, ba na stran devět; 

pozvala jsi chudé) chromé, 

pobudy a povaleče, 

kde jen jakou chásku lačnou, 

všechnu luzu otrhanou, 

pozvala jsi všechny všudy, 

pouze mne jsi nepozvala. «

474 

."A já přece pomoc poslal, 

to mi za to, za mé zrno ~ 

Jiní dali na vějičkách, 

110. trousili ho po trošičkach, 

já dal míru navršenou, 

polotonu natřesenou 

zrní svého ječmenného, 

obilíčka zrnitého." 

"Nechat nejsem Lemmlnkainen, 

host vám všechněrn velmi vzácný, 

piva li mi nepodáte, 

hrnec na krb nevstavíte, 

hrnčál plný krmě varné, 

l20. dvacet liber prasečiny, 

abych řádně nakrmil se, 

cíle dospěv napojil se." 

llpotara dobrá matka 

těmi slovy zavolala: 

"Děvečko, má služebnice, 

poddaná mi námezdnice, 

přistav hrnec masa na krb, 

podej hostu píva pohár!" 

Dívče drobné, dítě pouhé, 

13"0. které v domě drastu drhlo, 

i ty lžice špatně mylo, 

naběračky opláchalo, 

dalo v hrnec krmi varnou, 

kosti holé, hla vy rybí, 

poloshnilé chřástí řepné, 

k tomu kruché kurky chleba é,

475 

piva hostu dalo džbánek, 

konev splašků, bryndy bídné, 

by si přihnul Lemminkaínen, 

140. napil se co hrdlo ráčí; 

jemuž xlívče drobné dělo: 

"Zdali pak jsi taký junák, 

abys vypil toto pivo, 

vyprázdnil tu konev na dno ~" 

Mlad.ý jarý Lemminkainen 

po-díval se do nádoby: 

plazi plazili se po dně, 

hadi hemžili se prostřed, 

přes okraje červi lezli, 

1f>0. ještěřice vybíhaly. 

Řekl jary Lemminkainen, 

hnusu pln děl Kaukomieli: 

"Dones džbánek do Tuonely, 

odnes konev do Manaly, 

prve nežli měsíc vyjde, 

dříve než den mine dnešní!" 

Načež promluvil a pravil: 

"Chudinko ty, pivo bídné! 

Již jsi daremným se stalo 

160.. mezi lidmi daremnými; 

já však tebou nepohrdám, 

na zem naházím tu charnraď, 

na zem prstem bezejmenným, 

na zem palcem levé ruky."

476 

170. 

180. 

190. 

Ruče sáhl do kabely, 

hbitě z brašny míšek vyňal, 

udici si z váčku. vyjmul 

silnou z drátu železného, 

ponořil ji do .nádoby, 

do džbánu ji spustil piva, 

na udici plazy schytal, 

hákem zlo vil hady sičné, 

na sta žab se nachytalo, 

na tisíce černých červů, . 

bral je, na zem vyhazoval, 

podlaha jich plna byla; 

na to z pochvy meče dobyl, 

vytasil svou ocel. ostrou, 

zeměplazům hlavy srubal, 

zpřetínal jim šije. slizké, 

potom sobě piva připil, 

vypil na své zdraví vlastní, 


.Host vám, zdá se, milý nejsem, 

že jste piva nedali mi, 

piva, pití pitnějšího. 

piva rukou ochotnější, 

ve nádobě objemnější, 

jehněte mi nezabili, 

ani junce neskolili. 

nepřivedlí semo býka, 

dvojitého kopytníka." 

Hospodář se na to ozval, 

promluvíl .a propověděl : 

"Proč pak, protivo, jsi přišel, 

nijak nikým nejsa pozván i:'

477 

Řekl jarý Lemminkaineu, 


"Vzácný je host, je li pozván, 

soo. vzácnější je, je li nezván; 

poslyš, chlapče Pohjolanů v, 

sám ty pane, Pohjolane : 

prodej piva, prodej za plat, ; I 

pi va prodej za peníze!" 

Hospodáře pohjolského . 

hněv a vztek se litý=zrnocnil, 

prudká popadla jej prchlost, 

pěním ples o na podlaze ' 

vykouzlil a vyčaroval, 

210. promluvil a propověděl : 

"Tu máš řeku, tu se napij, 

vychlemtej si ples o do dna!" 

Pranic nedbal Lemrninkainen, 


"Krávino já nejsem tele, 

nejsem já býk ocasatý, 

abych lokal vodu říčnou, 

abych vodu z plesa chlemtal." 

Sám on počal píseň pěti, 

220. počal pěním -čarovati, 

a aj, objevil se junec, 

statný býček zlatorohý, 

jezero on do dna vypij, 

vypil řeku na své zdraví.

478 

Pohjolan se olbřím ozval, 

zapěl, vlka vyčaroval, 

postavil jej na podlahu, 

aby požral toho býka. 

Zapěl jarý Lemminkainen, 

~30. objevil se bílý zajíc, 

počal zaj-íc poskakovat 

přede tlamou tomu vlku. 


psa vykouzlil křivonosku, 

by se vrhl na zajíce, 

roztrhal hošilha vého. 


a aj, čilá veveřice 

na trámu si poskočila 

240. a pes na ni štěkat počal. 


a aj, kuna zlatoprsá 

veveřici vypudila, 

s trámu ona seskočila. 


již tu byla rusá liška, 

kunu liška zadávila, . 

zlatoprsou usmrtila. 


250. a aj, kura na podlaze

479 

perutěmi zatřepala, 

před liškou se ponášela. 


a aj, luňák vyčarován 

ústy jeho bystroletý, 

mžikem kura rozsápána. 

Pohjolský se na to nyní 

otec opět ozval pravě: 

"Nejlepší to nejsou hody, 

~60. na nichž hostí neubývá; 

čeleď práce, hosta cesta 

odvolává s pitky dobré. 

Vari odtud, ďáblů v zmetku, 

pryč ode vší lidské tváře, 

kliď se domů, plémě hadí, 

vrať se do své vlasti klaté !" 



"Nikdy muže nepřinutíš, 

:270. ani muže nejhoršího, 

aby hnul se s místa svého, 

odklidil se odkud přišel." 

Zdvihna pohjolský se otec 

pro meč rozehnal se na zdi, 

ocele se ostré chopil, 

promluvil a propověděl : 

"Oj ty Ahti Saarelane, 

Qj ty krásný Kaukomieli!

·:180 

Nuže, zmerrne svoje meče, 

280. ostří jejich ohledejme, 

můj li meč je lepší tvého, 

tvůj li dospěch lepší mého!" 


"Ej, což .pak je po mém rmeči, 

jenž o hnáty zpřerážel se, 

jenž na lebkách zpřelámal se! 

Ať však tomu lak neh onak, 

lepší li už hody nejsou, 

měřme meče, ohledejme, 

290. který z mečů líp se bije! 

Nikdy nebožtík můj otec 

souboji se nevyhýbal, 

měl: by rod se zvrhnout synem, 

měl by dítkem poklesnoutí P 

- . 

Obnažil on ostrou ocel, 

ocel s ostřím jako oheň, 

z kožené meč tasil pochvy, 

od řemenu ze hřbetnice; 

měřili a ohlédali, 

300. zkoumajíce mečů délku; 

meč byl-něco málo 'delší 

pohjolského hospodáře, 

o černý as okraj nehtu, 

o půl asi článku prstu. 

Řekl Ahti Saarelainen. 

pravil krásný Kaukorníeli : 

"Meč tvůj. meče mého' delší, 

tobě patří prvá rána."

48l 

Pohjolský se na to otec 

310. rozpřáhl a mečem máchl, 

rozehnal se aniž trefil 

po šišáku Lemminkaina ; 

meč mu ale ve trám zajel, 

zasesl se ve ramenát, 

ve' trám zajel a trám přeťal, 

rámenát byl na dva kusy. 

Řekl jar / Lemrninkainen, 

pra vil krásný' Kaukomieli : 

"Co ti trámy udělaly, 

320. ramenát ti. zlého zrobil, 

že do trámu mečem sekáš, 

ramenáty silné kácíš 7" 

"Poslyš, chlapče Pohjolanuv, 

sám ty pane nad Pohjolou! 

V sedni ci je těžký souboj, 

kde nám baby překážejí, 

novou jistbu poskvrníme, 

rudou krví potřísníme : 

pojďmeiradéj na nádvoří, 

330. za humny se spolu bijme, 

na palouku potýkejme; 

po dvoře krev líp se lije. 

krásněj proudí po nádvoří, 

spanileji sněhu sluší. « 

Na dvůr vyšli ze sednice, 

vyhledali kůži kraví,' 

na dvoře "ji rozprostřeli, 

na kůži se postavili,

Řekl Ahti Saarelaineri : 

340. "Poslyš medle, Pohjolane ! 

Arci že tvůj meč je delší, 

strašnější je kudla tvoje, 

avšak tobě třeba je ho, 

prve nežli rozloučíš se, 

s hlavou SVO.lÍ roz-staneš se; 

ránu dej, o Pohjolane!" 

Pohjolan se mečem rozpřáh, 

ránu dal a ránu druhou, 

ku třetí se rozmachovaJ, 

350. aniž trefil jak se patří, 

aniž ťal jej do živého, 

ani kůže nepoškrábl. 

Řekl Ahti Saarelainen, 


"Dovol mně se pokusiti, 

řada nyní na mne došla!" 

Pohjolan však neposlouchal," 

neposlouchal, nestaral se, 

zas dal ránu a zas marně, 

360. netrefil, ač dobře mířil. 

Jiskrou ocel zajiskřila, 

ostří ohněm zaplanulo. 

ve pravici Lemminkaina, 

dáleji se zatřpytilo, 

jako blesk se rozletělo 

přímo na krkPohjolanův.

Kalevaly 4. svazek vyjde ještě do [ara 1895. 

Adresa: 

.. 

~ Josef H~eěek, spisovatel v Praze, U Kadova 454.

* 

Cena 1 zl.

'. ý.

48 ; 

Řekl krásný Kaukornieli : 

.Hospodařl Pobjolane! 

Šije tvá se zruměnila 

:370. jako záře na východě!" 

Pohjolan v tom okamžiku, 

otec odvrátil své oči, 

odvrátil je, obrátil je, 

oločil je ku své šiji, 

a v tom jarý Lemrninkainen 

rozehnal ise rázem k ráně, 

neletěl meč mimo muže. 

s vůj terč tesák trefně trefil. 

Jedna ještě jemu rána 

38U. hlavu s plece od valila, 

od šije ji oddělila 

jako chřástí ode svekly, 

jako klásek ode stebla, 

jako ploutev od rybičky. 

Hlava muže odskočila, 

po dvoře se kutalila, 

jako šíp li tetřevici 

trefí stromu na větvici, 

Sto tam stálo, tisíc kolů 

J!JO. na nátoni, na nádvoří, 

na všech byly hlavy lidské, 

jenom jediný jí neměl; 

chopil jarý Lemminkaincn, 

uťatou on ujal hlavu, 

odvlekl ji, odnesl ji, 

na hrot prázdný narazil ji. 

31

484 

Na to Ahti Saarelainen, 

onen krásný Kaukomieli 

zhurta vrazil do sednice, 

4UO. promluvil a propověděl: 

"Vody, hůdé ledajaké, 

na ruce mi vody podej, 

abych smyl krev hospodáře, 

muže zlého, nehodného!" 

Hněv jal paní nad Pobjolou, 

žluč jí srdce naplnila, 

vyzpívala mečenosce, 

bohatýry ozbrojené, 

sto jich mělo meče pádné, 

4·10. tisíc neslo po tesáku, 

aby srubli Lemminkaina,· 

hlavu sťali Kaukomiela. 

Minula již doba k shodě, 

nadešel den nepřátelství, 

tlačila .ho tíseň těžší, 

tísnily ho trudy tuzší, 

nemohl již Ahti déle, 

pobývati Lemrninkainen 

na pohjolských hodech hojných, 

4~O. na pitce, kam pozván nebyl.

Runa dvacátá osmá. 

Ohsah : Lemminkuinen chvátá z Pohjoly 11 přijdu domů táže se 

matky své, kam by se mohl uschovati před Pohjolany, kteří, 

pravil, táhnou válečně proli němu jedinému; vv. 1-161,. - 

Matka ho kárá, že šel do Pobjoly, dává mu pak na vybranou 

jedno nebo druhé útočiště a posléze mu radí, aby se odebral 

na ostrov za několika moři, kde druhdy také otec jeho rok velké 

války v pokoji prožil; vv. 16ó-"l93. 

Nyní Ahti Saarelainen, 


spěšně spěchal, by se schoval, 

utíkaje, unikaje 


z dvora soumračného Sary. 

Z jistby vyrazil jak bouře, 

na dvůr jako mračno kouře, 

hledaje, kam by se utek, 

10. ukryl zločinný svůj skutek. 

Když s·e octl na nádvoří, 

ohlídal se, obzíral se, 

hledal koně, s kterým přijel, 

;j 1 * .

486 

hřebce, který sem ho přivez, 

. - vidělfial van na sou vrati, 

kopu roučí na palouce. . 

Kdo pak jemu rady podá, 

kdo dá jemu radu dobrou, 

aby bídně nezahynul, 

'20. aby hlavy nezanechal, 

ani hlavy, ani vlásku 

na pohjolských pustých dvorech ~ 

Již byl ze vsi slyšen povyk, 

hlučná řvavá z druhých dvorú, 

řevné křiky mezi dvory, 

oči z oken blýskaly se. 

V tísni jarý Lemrninkainen, 

v úzkých Ahti Saarelainen 

nucen byl se proměniti, 

ao. podobu si jinou dáti. 

Orlem k oblakům se vznesl, 

k nebesům chtěl po vzletěti, 

slunce ožehlo mu líce, 

luna skráně popálila. 

V tísni jarý Lemminkainen 

pomodlil se ku prabohu: 

"Ukko, bože dobrotivý, 

moudrý nebes bohatýre, 

Jumalo, o hřímateli, 

40. deštných kapek řediteli! 

Dej, ať vane vlahý vánek, 

malý mráček skráň mi skropí,

abych pod záštitou jejich 

domova se dobral svého, 

dospěl k matce milované, 

k rodi telce mnohovládné!" 

Letěl, letěl, poletoval, 

najednou zpět ohledl se, 

za ním hnal se šerý krahuj ; 

fJO. z očí jemu oheň sršel, 

zrovna jako nebožtíku 

hospodáři pohjolskému. 

Řekl jemu šerý krahuj : 

nOho, Ahti přítelíčku, 

pa.matuješ, jak jsme v boji 

sekali se, ve souboji? ~ 

Řekl Ahti Saarelainen, 


"Krahujíku, milý ptáčku! 

60. K domovi se opět obrať, 

prav, až přinese tě peruť 

do Pobjoly mrakotemné : 

""Robota je schvátit orla, 

pařáty ho popadnouti!"" 

Neotálel, domů spěchal 

ku mateří milované, 

líce maje zarmoucené, 

srdce žalem ostíněné. 

Matka v ústrety mu chvátá, 

70 syna vidouc na úhoué,

488 

an se bere podle plotu; 

ještě běží, již se táže: 

"Synáčku můj, mládenečku, 

hrdino můj, hochu drahý! 

Proč tak nevesel se vracíš 

po své pouti do Pohjoly ~ 

Což pak tebe neuctili 

na pohjolských hodech hojných ~. 

Jestli tebe neuctili, 

se. doma lépe budeš uctěn 

z poháru, jejž ukořistil 

sám tvůj otec v lité válce." 


"Matičko, má pěstitelko! 

Uražen jsa při poháru, 

sám bych splatil hospodáři, 

urazil bych sám sto mužů, 

sbil bych tisíc bohatýrů." 

Děla máti Lernminkaina : 

90. .Proč pak jsi tak zasmušilý ~ 

Zdaž jsi přemožen byl koňmo, 

pohaněn byl v sedle oře ~ 

Přemožen li byl jsi koňmo, 

lepšího kup oře sobě 

za peníze svého otce, 

za poklady roditele." 


••Matičko, má pěstitelko! 

Kdybych pohaněn byl pro kůň, 

100. premožen byl v sedle ore,

480 

sám byl zepsul hospodáre, 

porazil bych koní jezdce, 

silné muže i jich vore, 

bohatýry i jich hřebce." 

Děla máti Lemmínkaina : 

.•Proč jsi mysli zasmušilé ~ 

Proč jsi z Pohjoly se vrátil, 

v srdci maje plno stínů ~ 

Ženy liti rouhaly se, 

110. děvy li se posmívaly ~ 

Ženy li ti rouhaly se, 

děvy li se posmívaly, 

podruhé ty ztrop si posměch, 

vyrouhej se ženským hlavám." 


"Matičko, má pěstitelko! 

Ženy li by. rouhaly se, 

děvy mi se posmívaly, 

posměchu bych hospodáře 

120. a s ním všecky vydal' děvy, 

sto žen posměchu bych vydal, 

sto žen věru, tisíc nevěst." 


"Co je tobě, synu milý l 

Co se tobě přihodilo 

na pohjolské pouti dálné ~ 

Tuze li jsi najedl se, 

najedl se, napojil se, 

trápili tě na posteli, 

130. dusili tě špatní snové ?"

Načež jarý Lernminkainen 

ozval se a odpovědel: 

"Od toho jsou baby staré, 

hy sny noční vykládaly! 

Já vím, co mi zdá se v noci, 

lépe, než co bylo za dne! 

Matičko má, stará matko, 

profantu mi pytel připrav, 

do měchu dej hojně mouky, 

14-0. také přidej soli krušec; 

musímť odtud putovati, 

z otčiny se odebrati, 

opustiti domov zlatý, 

ostaviti krásné dvory, 

jižtě muži meče brousí, 

nabrusují hroty kopí." 


starostlivá vyzvídala: 

"Proč pak muži meče brousí, 

1')0, hroty kopí nabrušují t" 


praviJ krásný Kaukomieli: 

"Proto muži meče brousí, 

hroty kopí nabrušují : 

na mou hlavu přenešťastnou, 

na mou šiji přeubohou; 

těžká tíseň, tuhý skřipec 

v pobjolských mne sevřel dvorech: 

za vraždil jsem Pohjolaua, 

ieo. hospodáře pohjolského ;

491 

Pohjola mi zkázu nese, 

sebravši se polem valným 

naproti mně neblahému, 

z celé země jedinému." 

Matka synu promluvila, 

stařenka mu hovořila: 

"Já! jsem tobě říkávala, 

zrazovala, zbraňovala, 

poroučela, varovala, 

170. abys nešel do Pobjoly; 

kdybys mne byl uposlechl, 

doma zůstal u mateře, 

v náruči své roditelky, 

ve dvoře své pěstitelky, 

vojna by se nepozdvihla, 

zkáza by ti nehrozila." 

"Kam, mé dítě přenešťastné, 

přeneblahé, provinilé, 

kam o prchneš, poděješ se 

180. se svým činem: se zločinem, 

abys hlavu svoji spasil, 

zachránil svou šiji mladou, 

by tvou kadeř nezmařili, 

vlásku tobě nezkřivili I" 


"Nikde nevím, neznám místa, 

kamo v tísni utéci se, 

kam se skrýti se zločinem; 


190. pověz kamo, poraď kamo I"

Děla máti Lemrninkaina, 


"Sama nevím tobě rady, 

sama kam tě poslat nevím; 

kdybys na hoře byl jedlí, 

kdybys jalovcem byl v stepi, 

rána za tebou tam trefí, 

krutý osud dohoní tě; 

často bývá horská jedle 

200. na smolnici podrubana, 

často v stepi jalovčina 

na obušek odrhána." 

"Kdybys březou na dolině, 

kdybysi. byl v háji olší, 

rána za. tebou tam trefí, 


často břízu na dolině 

na palivo řezávají, 

olešnici pálívají, 

210. na role ji zdělávají." 

"Jahodou buď na návrší, 

ostružinou v stepi širé, 

malinou buď v sypké zemi, 

borůvkou buď v černozemi, 



panny mladé utrhnou tě, 

cínoprsé uberou tě." 

"Kdybysi byl štikou v moři, 

2~0. kdybysi byl v řece okoun)

493 

" .; 


krutý konec dorazí tě; 

mladý rybář promočený 

do vody své sítě vrhne, 

mladí tebe vršem lapí, 

staří chytí do. čeřenu." 

"Kdybysi byl v lese vlkem, 

kdybys medvědem byl v houští, 


~;10. krutý osud dohoní tě; 

mladý lovec propocený 

nabrousí si ostré kopí, 

ve krvi je vlčí stopí, 

. medvědí les krví skropí." 



»Sám vím o hroznějších místech, 

o hroznějších, o strašnějších, 

kde by smrt mě potkat mohla, 

24.0. krutý konec doraziti; 

matičko, má živitelko, 

která mlékem kojila mne, 

pověz, kam se uschovati, 

přikaž, kam se odebrati! 

Smrt mi stále před očima, 

záhuba se na mne sápe, 

ještě jedna lhůta denní, 

a snad syna tvého není." 

Načež rnáti Lemminkaína 

':JElO. promluvila, hovořila;

"O místě ti povím dobrém, 

o útulném útočišti, 

kde se možno se zlým činem 

uschovati se zločinem; 

vím o zemi pramalinké, 

místečko mi povědomo 

ani rádiem nedotčené, 

ani mečem nezpleněné ; 

přísahu mi polož věčnou, 

2GO. slib mi slavně slovem tvrdým, 

po roků že šestkrát deset 

do vojny se nevypravíš 

ani z baživosti stříbra, 

ani ze žádosti zlata." 

Řekl jarý Lemmínkainen : 

;,Pod přísahou pravím pravou, 

že se nehnu leto prvé, 

věru ani leto druhé, 

v litou vojnu nepotáhnu, 

270. do třeskotné mečů seče; 

na plecích mám dosti jizev, 

hlubokých ran dosti v hrudi 

ze dřívějších rado vánek, 

z litých sečí, kde jsem býval, 

z vojen, kde jsem zápasíval, 

z bojišť, kde chřest mečů zrnval." 

Načež matka Lemminkaina 


"Vezma loďku otce svého 

280. na ní hledej útočiště,

4·95 

za devátým hledej mořem, 

prostřed moře desátého, 

na ostrůvku na hladině, 

na úskalí v moři širém; 

druhdy tam tvůj otec dlíval" 

utekl a ukrýval se, 

když ta velká vojna byla, 

Jeto bylo lité války; 

dobré mu tam bydlo bylo, 

sso. příjemně mu tam se žilo; 

tam se skrývej rok, dvě Jeta, 

třetí leto vrať se domů, 

vpovědomé jistby otce, 

k břehům svého roditele !"

Runa dvacátá devátá. 

Ohsah : Lemrninkainen plaví se mořem a stihne štastně na ostrov; 

vv, 1-78, - Na ostrově žije tak rozpustile s dívkami a jinými 

ženskými hlavami, že muži rozlíceni stroji se ubiti jej; vv,79-290 

- Lemrninkainen je nucen k vapně ostrov opustiti k velikému 

žalu vlastnimu i dívek; vv, 291-402. - Na moři strašná bouře 

zachvátí loď Lemrninkainovu, on sám doplave země a spasí se, 

obdrži novou loď a pluje na ní dále k rodným br'ehům; vv. 

4D3-f.i)2. - Vidi an rodný dům jeho leží popelem a kolem do 

kola je poušť, dá se pro to do pláče a nářku, zvláště že se bojí, 

že i matka jeho jest ubita; vv. 453-514. - Matka však žije 

uschována v lůně lesa. kdež Lemrninkainen ku své veliké radosti 

ji nalezne; vv 515-546. - Matka vypravuje, jak lili pohjolský 

přitrhl a krov jejich spálil; Lemminkainen slibuje, že vystaví jistby 

nové ji ještě lepší, jak jen mile vykoná pomstu na Pobjole, a 

vypravuje matce, kterak hýřil na ostrově, kam se byl uchýlil , 

vv. 547-602. 

Mladý jarý Lemrninkainen, 


profantu si nabral pytel, 

vzal si másla máselnici, 

aby rok se živil máslem, 

druhé leto vepřovinou; 

na to vyšel, by se ukryl, 

vypravil se pospíchaje, 

tato slova promlouvaje: 

10, '? Odcházím už, ubírám se,

497 

vzdaluji se na tři leta, 

na pět let se vypravuji, 

půdu červům oslavuji, 

háje rysům ku tékání, 

pole sobům ku běhání, 

ni vy husám k přelétání." 

"Měj se dobře, dobrá máti! 

Přitrhnou li Pohjolané, 

valný národ Pimentoly, 

~(). pátrajíce po mé hlavě, 

rci jim. že jsem odcestoval, 

že jsem odtud odputoval, 

abych háj položil žďárem, 

kde již zatím žito žato." 

Na vodu si loďku vytáh, 

na vlny si čájku spustil 

po návalech okovaných, 

po pobitých mědí smykách, 

na stežen si plachtu vypjal, 

30. na ráhně si plátno rozpjal; 

na kraji pak posadil se, 

rukou kormy uchopil se., 

pevně ujal veslo z břízy 

od břehu již loďka mizí. 

Ještě pravil, propovědel, 


"Duj mi v plachtu, větře dujný, 

žeň mi. čájku, seveříku, 

aby loďka brzy došla, 

10. loďka z kmenu borového,

4.98 

k ostrovu. jenž jména nerná, 

k ostrohu, jenž názvu nemá !« 

Vítr loďku popoháněl, 

příboj loďku poponášel 

po blankytném znaku moře, 

bohopustou vody plání, 

houpala se, kolébala, 

dva měsíce, ještě více. 

Mladé panny ostrovanky 

50. na pobřeží morskérn stály, 

pohlížely, obracely 

oči ku sinému rnori ; 

jedna čeká na bratřička, 

druhá čeká na tatíčka, 

nejtoužněji ze všech čeká, 

která čeká na milého. 

Z dálky Kauka uviděly, 

z větší dálky .Kauka loďku, 

obláčku se podobala 

50. mezi mořem, mezi nebem. 

Ostrovanky přemýšlely, 

mladé panny sobě děly: 

"Co to v moři neznámého, 

na vlnách je podivného ~ 

. Jestliže jsi naše loďka, 

z ostrova li plachetnice, 

pojď a pluj k nám do přístavu, 

do výtoně na ostrově,

499 

bychom zprávy uslyšeli, 

70. zvěsti nové z cizích zemí, 

je li pokoj na pevnině, 

či tam zuří Iitá vojna!" 

Vítr před se plachtu pudil, 

vlna loďku pobízela, 

za nedlouho Lemrninkainen, 

brzo přistál u ostrova, 

k cípu ostrova se ztočil, 

ku ostrohu na ostro vu. 

Když tam dospěl, zahovořil, 

80. když tam stihl, otázal se: 

.,Je liž místo na ostrově, 

místečko jen zcela malé, 

abych na zem loďku vytáh, 

překlopil a vysušil ji? ~ 

Děly panny ostrovanky, 

odvětily ostrožanky: 

"Dost je místa na ostrově, 

prostory je tady valně, 

abys na zem loďku vytáh, 

90. překlopil a vysušil ji: 

výtoně tu velmi velké, 

plno při břehu je smyků, 

měj si třeba na sta člunů, 

měj si lodí na tisíce." 


vytáhl si člunek na zem 

po kládách a po návalech, 


32

;)00 

"Je liž místo na ostrově, 

100. místečko jen zcela malé, 

kde by malý muž se schoval, 

kde by skryl se člověk slabý 

od lomozu válečného, 

hřmotu mečů třeskotného t" 



.Dost je místa na ostrově, 


aby malý muž se schoval, 

aby skryl se člověk slabý: 

110. nadbytek tu máme hradů, 

hojnost máme krásných dvorů, 

. byť sto mužů zavítalo, 

přišlo tisíc bohatýrů. « 

Načež jarý Lernminkainen 


"Je liž místo na ostrově, 


jeli březiny tu kopist, 

je li mrva půdy jiné, 

120. abych žďárem spálil hájek, 

půdu na políčko zoral ~~. 



"Není místa na ostrově, 

prostory tu není volné, 

co bys na znak položil se, 

kde by věrtel postavil se,

50l 

abys položil je žďárern, 

130. půdu na políčko zoral : 

hony jsou již rozděleny, 

náděly jsou naděleny, 

hromada již losovala 

o lesy i o lučiny." 

Pravil jarý Lemminkainen, 

ptal se krásný Kaukomieli: 

"Je liž místa na ostrově, 


kde bych mohl zazpívati, 

140. dlouhé písně mohl pěti, 

jižC mi slova v ústech tají, 

haraší mi ve čelistech." 



»Dost je místa na ostrově, 


abys mohl zazpívati, 

dobré písně mohl pěti, 

háje máme ku křepčeni, 

150. nivy ku hrám, ku rejdění." 

Jal se jarý Lemminkainen 

pět - a stromy jeřabové 

pozdvihly se po nádvořích, 

mocné duby na záhumní, 

duby měly' větve rovné, 

každá snítka po žaludu, 

každý žalud misku zlatou, 

každá miska po žežhulce: 

32*"

50~ 

kukačka li zakukala, 

160. zobák její zlato sypal, 

měď se z něho vylévala, 

linulo se, ryzí stříbro, 

kanouc na pahrbky zlaté, 

po stříbrných tekouc chlumech. 

Ještě zpíval Lemminkalnen, 

ještě zpíval kouzla svoje, 

pél a perlami byl písek, 

každý kámen skvěl se třpytem, 

každý stromek rděl se nachem, 

170. každý kvítek zářil zlatem. 

Ještě zpíval Lemminkainen, 

aj, na dV01~estudna chladná, 

na studnici zlatý okov, 

na okově zlaté víko, 

aby hoši z něho pili, 

panny sobě oči myly. 

Plesa vypěl na paloucích. 

po nich plovou modré kachny, 

zlatolící, stříbrohlavé, 

180. měděné jsou nohy jejich. 

Dívaly se ostrovanky, 

divily se ostrožanky 

moci zpěvu Lemminkaina, 

dovednosti bohatýra. 

Řekl jarý Lemmínkainen, 

pravil krásný Kaukomieli :

503 

"Zazpíval bych ještě lépe, 

krásněji bych zahlaholiJ, 

kdybych meškal pode střechou, 

190. za tabulí seděl dlouhou: 

není li tu pro mne jistby, 

podlahy, kam postavit se, 

rozházím své průpovédi, 

převrhnu své písně v háji." 



"Máme domy k obývání) 

širé dvory k ostávání, 

máš kam zpěvy z mrazu zavést, 

200. průpovědi z venčí přivést." 

Načež jarý Lemminkaínen 

pěje vstoupil do sednice, 

pěním džbány přičaroval, 

připěl na tabuli dlouhou, 

džbány plny piva byly, 

konve libé medoviny, 

mísy byly navršeny 

a košatky přeplněny; 

číše pivem přetékaly, 

210. konve medem oplývaly, 

másla bylo ku mazání, 

prasečiny Je poží vání, 

aby bral si Lemrninkainen, 

pochutnal si Kaukomieli. 

Vznešený je velmi Kauko, 

k tabuli se neposadil,

504 

aby neměl zlatých vidlic, 

nože se stříbrnou střenkou. 

Vidličky si připěl zlaté 

~20. i nůž se stříbrnou střenkou, 

načež sedl, s chutí jedl, 

popíjel si na své zdraví. 


chodil od vsi ku vesnici 

ku potěše ostrovanek, 

ku radosti kadeřávek; 

kam se hlava obrátila, 

rty mu potkaly se se rty, 

kam se ruka nastavila, 

-?230. přátelsky j i ruka tiskla. 

Na noclehy v noci chodil, 

nejraději v černé noci; 

aniž bylo na ostrově 

vísky bez desíti dvoru, 

aniž bylo na ostrově 

dvora bez desíti panen, 

aniž vůbec bylo panny, 

aniž dcery mateřiny, 

by mu byla nepodlehla, 

~40. aby se mu nerozstřela. 

Na tisíce poznal nevěst, 

se sty vdovami se vyspal, 

z desíti dvě sotva byly, 

ze sta ni tré nezůstalo

505 

panen mladých nesvedených, 

vdovic, aby s nimi nespal. 

A tak jarý Lemminkainen 

po tichounku žil a prožil 

roky tři, tři leta plná 

250, ve vsech velkých na ostrově, 

panny pěkné potěšoval, 

všecky vdovy pomiloval; 

jedinou jen nepotěšil, 

jednu sirou starou pannu 

na ostroze onom dlouhém, 

desáté vsi na pokraji. 

Již se hodlal odebrati, 

do své vlasti putovati. 

přišla k němu ubožačka, 

260, pravila mu stará panna: 

"Smiluj mi se, krásný Kauko, 

jestliže se nesmiluješ, 

přeji, aby člun tvůj cestou 

ztroskotal se o skalisko!" 

Neslyšel, kdy kohout zapěl, 

syn slepičí zakokrhal 

pro pannino milování, 

siré děvy objímání. 

Na to po dnech několika, 

270. po večerech několika ' 

s lože chtěl se pozd vihnouti 

před měsícem, před kohoutem.

506 

Ještě dříve s lože povstal, 

dříve, před měsícem novým, 

vstal a na cestu se vydal, 

v noci do vsi odebral se, 

aby pannu porniloval, 

s ubohou si požertoval. 

Samoten pak nocí kráčel, 

280. po tmě do vsi ubíral se, 

do poslední na osírohu, 

do desáté, nejkrajnější, 

nikde dvora neviděti, 

dvora, by tré neměl domů, 

nikde domu neviděti, 

domu, by tré nerněl mužů, 

nikde muže neviděti, 

muže, by meč nebrousil si, 

sekeřici netočil si 

290. na hlavičku Lemrninkaina. 

Vida jarý Lernminkainen 


"Krásný mi den rozednil se, 

krásné slunéčko mi svitlo 

nad ubohou hlavou mojí, 

nad nešťastnou šijí mojí! 

Pomoz Lempo bohatýru, 

pomoz, pojmi ve svou přízeň, 

pojmi, přitul pod lem pláště, 

300. přitul, přes něj kápi přehrň, 

kdyby sto se mužů hnalo, 

tisíc na něj dotíralo!"

507 

Panny nechal, neobjímal, 

které objal, nezulíbal, 

chvatně chvátal ku přístavu. 

spěchem spěchal k svému člunu: 

vidí pouhý prach a popel, 

oharky jen oháralé. 

Cítil, že se běda valí, 

310. den osudný že se blíží ; 

počal loďku budovati, 

nový člun si zrizovati, 

Ale tesař břeven nemél, 

ale loďař desek neměl : 

malá našel břevínečka, 

tuze drobná prkénečka, 

třísiček pět ze vřetena, 

z kužele šest rozčeslinek. 

Na to loďku sobě stavěl, 

320. nový člunek sobě hradil, 

rány dával, odříkával 

průpovědi povědomé ; 

ránu dal a deska byla, 

druhou dal a druhá byla, 

ještě rána, třetí rána - 

a již loďka dokonána. 

Na vodu svůj člunek stáhl, 

na vlny svou loďku spustil; 


330. promluvil a prohovořil:

508 

"Pluj, lodičko, jako měchýř, 

pluj jak leknín po hladině! 

Tři mi, orle, pera propůjč, 

havrane, ty dvě mi daruj, 

abych ucpal šlupku malou, 

palubu jí chabou zatkal!" 

Vstoupil na to do lodičky, 

na kraji se ulebedil, 

hlavu schýlil nevesele, 

340. beranici maje včele, 

že již nebude víc moci 

trávit hlahé dni a noci 

ve rozkoši panen lásky, 

prováděti dlouhovlásky. 

Pravil jarý Lemrninkainen, 

řekl krásný Kaukomieli: 

"Již mi je se rozloučiti, 

dvory tyto ostaviti, 

opustiti ostrovanky, 

350. krásných panen radovánky ; 

až se odtud odeberu, 

nebude tu nikdo věru 

kdo by panny potěšoval, 

kadeřávky zveseloval 

v opuštěnvch těchto dvorech, 

pustoprazdných ve chútorech." 

Ostrovanky zaplakaly, 

ostrožanky naříkaly: 

"Proč jdeš od nás, Lernminkaine, 

·360. oslavuješ beznadějné,

přístupné li jsme ti málo, 

či žen ti -se nedostalo i" 

370. 



"Nepudí mne k cestě trudné 

málo žen a panny cudné: 

na sta jsem jich líbal v líce, 

miloval jich na tisíce; 

proto ostrov ostavuji, 

k domovině dáloé pluji, 

že mne tesknosť jala těžká 

po zemi, kde máti mešká, 

vlastní vlasti s jahodami, 

vlastní hoře s malinami, 

vlastním mysu s panenkami, 

vlastním dvoře se slípkami." 

380. 

390. 


na širé se pustil moře; 

vítr vanul, vlna hnala, 

lodička se kolíbala 


bohopusté po prostoře; 

panny siré opuštěny 

vystoupily na kameny, 

plakaly a naříkaly, 

vlny slzy odpláchaly. 

Stály panny plakajíce, 

polévaly pláčem líce, 

pokud lano, pokud žezl 

za obzor se nezavezl ;

510 

pro stežen však neplakaly, 

aniž lana litovaly, 

nýbrž juna pode lanem 

v člunu malém, rozhoupaném. 

Stejný smutek, ža!osť stejná 

pojala i Lemminkaina, 

ohlížel se, až i země 

zmizela, i' hory témě; 

aniž plakal v žalném hoří 

400. pro nivy a pro pohoří, 

panen plakaL milostivých, 

ostrovanek, husek sivých. 

Dále jarý Lemminkainen 

po siném se plavil moři, 

plavil se den, i den druhý, 

když pak nadešel den třetí, 

velký vítr váti počal, 

otřásal se obor vzduchu, 

velký vítr od severu, 

4>10. prudký vichr od východu. 

lodi urval desku, druhou, 

chopil ji a překotil ji. 

Načež jar se Lemminkainen 

rukou vlny obraceti, 

prsty rukou plavat počal, 

kormidlem mu nohy byly. 

Celou noc plul i den celý, 

až tu statný kormidelník

511 

oblak uzřel nepatrný ; 

420. na severní straně visel, 

znenáhla se v zemi měnil, 

až byl z něho dlouhý ostroh. 

Vešel na dvůr na ostrohu, 

hospodyně chleba pekla, 

dcery její těsto hnětly: 

"Hospodyně dobrotivá, 

kdybys měla moje hlady, 

znala, co mi zkusit bylo, 

chvátala bys do spižírny, 

430. spěchala bys do pivnice, 

přinesla bys piva džbánek, 

malý kousek vepřoviny, 

na pekáč jej položila, 

ještě máslem primastila, 

muže bysi nakrmila, 

muže plavce \napojila; 

dni i noci já jsem ploval, 

širým mořem kormidloval, 

vlny vedly se mnou zvůli, 

440. vichry dujné do mne duly." 

Hospodyně dobrotivá 

do spižírny pospíšila, 

vzala odtud hrudu másla, 

vepřoviny ukrojila, 

na pekáč ji položila, 

hladového nasytila, 

přinesla i piva džbánek, 

muže plavce napojila;

nový člun mu darovala, 

450. loďku dobrou darem dala, 

aby ve kraj odplul jiný, 

dobral se své domoviny. 

Tak se spasil Lemrninkainen, 

tak se dostal do rodiště. 

Poznal pole, poznal břehy, 

poznal háje na ostrovech, 

poznal staré prístaviště, 

místo, kde dřív býval, žíval, 

poznal hory, na nich bory, 

460. chlumy vedle, na nich jedle, 

nepoznal .i en střechy rodné, 

krovu svého otcovského; 

kde dřív rodná střecha stála, 

mladá střemcha vyrůstala, 

jedle rostla na rumisku, 

jalovec nad studnou v blízku. 


pravil krásný Kaukornieli : 

"Zde je háj. kde jsem si hrával, 

470. zde brod, kde jsem kolísával, 

palouky, kde dřímaval jsem, 

meze, kudy běhaval jsem; 

kdo mi jistbu rodnou svalil, 

kdo mi krásnou střechu spálil ~ 

popelem je položena, 

od větru je roznesena." 

Do řevného dal se pláče, 

plakal den a plakal druhý;

po sednici neměl hoře, 

480. po srubu a po komoře, 

po té však, jež byla v chatce, 

po rodičce, milé matce. 

Viděl ptáka perutého, 

ptáka orla pernatého, 

obrátil se, otázal se: 

"Oj ty orle, milé ptáče, 

víš li, ptáče, povíš li mně, 

kam se děla moje matka, 

moje krásná roditelka, 

490. moje drahá kojitelka i" 

Nevěděl pták, nepověděl, 

orel udiveně hleděl; 

umrlá je, myslil orel, 

zabita je, myslil havran, 

mečem ostr-ým zavražděna, 

sekyrou je položena. 

Pravil jarý Lemminkatnen, 


"0 má krásná roditelko, 

500. drahá moje kojitelko! 

Mrtva jsi již, rodičko má, 

odešla jsi, matičko má, 

tělo v prach se proměnilo, 

. nad hlavou ti smrky rostou, 

keř jalovce nad patami, 

truchlá vrba nad nohami."

"Krutě mi jest odplaceno, 

zlým osudem naměřeno, 

že jsem vrazil se svým mečem, 

510. zanesl zbroj svoji lesklou 

do pohjolských oněch dvorů, 

.na pláňa vy pimentolské 

ku záhubě rodu svého, 

zmam zlaté roditelky." 

Ohledl se, obrátil se, 

a aj, stopu viděl čerstvou, 

stopu, v drnu vyšlapanou, 

vřesovinku polámanou; 

dal se tudy, aby zvěděl, 

b20 prozkoumal, kam stopa vede; 

k lesu stopa směřovala, 

směrem háje stopa tíhla. 

Ušel verstu, ušel druhou, 

ještě urazil kus cesty, 

stanul v hloubi černa lesa, 

v lůně hvozdu ponurého; 

chaloupku tam uzřel tajnou) 

koutek malý, neprostorný, 

v skryté sluji skály dvojí, 

530. pode třemi smrčinarni, 

a tam viděl matku milou, 

roditelku ostaralou. 

Z toho jarý Lemrninkainen 

náramně se zaradoval, 


takto děl a propověděl :

515 

"Oj matičko milovaná, 

matičko, má živitelko! 

Ještě jsi mi živa, matko, 

540. ještě žiješ, roditelko, 

a já myslil, že jsi mrtva, 

a já mněl, žes usmrcena, 

ostrým mečem zavražděna, 

břitkýrn kopím probodena; 

pláč mi zkalil jasné oči, 

červené mi zhyzdil tváře." 

Děla máti Lemmifikaina : 

"Ještě, synu, žiju živa, 

bylo mi však uprchnouti, 

550. spasiti se v útočišti 

lesa toho hlubokého, 

v Iúně livozdu ponurého; 

Pohjola se privalila, 

válku zdvihla vražedlnou 

proti tobě ubohému, 

proti tobě nešťastnému, 

prachem krovy položila, 

d vory naše pobořila, « 


560. "Matičko, má roditelko, 

nikterak se proto nermuť, 

zármutku se neoddávej! 

Vystavím nám jistby nové, 

zbuduji nám ještě lepší, 

do Pohjoly válkou vtrhnu, 

lid ďábelský v zkázu vrhnu." 

33

516 



"Dlouho, synáčku, jsi meškal, 

570. drahně dlel jsi, drahý Kauko, 

zdržoval se v zemích cizích, 

stále stál na cizích prazích 

na ostrahu beze jmena, 

na ostrahu bez názviska." 

Řekl jary Lernminkaínen, 


"Blahé mi tam bylo bydlo, 

dobře se tam laškovalo, 

červené tam stromy byly, 

580. stromy rudé, půda modrá, 

stříbro sosen strmé snětve, 

zlato vřesu kvítky drobné; 

chlumy byly strdl plástve, 

oblázky tam vejce byla, 

med ronily suché smrky, 

z jedlí mléko prýštilo se, 

s okapů tam máslo dštilo, 

se střechy se pivo lilo." 

"Blahé mi tam bydlo bylo, 

590. milo se tam žilo tylo; 

jedno se mi nelíbilo, 

podivem mne naplnilo: 

báli se tam o s vé dcery, 

že je budu, nebožačky, 

sváděti a podváděti, 

že je budu vábit, mámit,

517 

že je budu šidit, šálit, 

na .noclehy chodívati: 

a já prchal před pannami, 

600. varoval se, vystříhal se, 

jako vlk se stáda střeže, 

jestřáb kuřat varuje se.' 

33*

Runa tř-icátá, 

Obsab: Lemminkainen táhne válečně do Pohjoly s Tierou, SOO" 

svým dřivéjšírn spolubojovníkem; VY. 1-122. - Paní Pohjoly 

posle jim naproti tuh)' mráz, jenž jejich loď v moři zamrazí a. 

málem i bohatýři byli by zmrzli, kdyby Lemminkainen říkánnu 

a zaříkáváním nebyl to překazil: VY. 123-316. - Lernminkainen 

se svým druhem vystoupí po ledé na břeh, dlouho bloudí pustým 

lesem, až konečně najde cestu domů a spasí se; VY. 317-50U_ 

Ahti, matčin jedináček, 

mladý jarý Lemminkainen 

časně ráno za svitám, 

záhy za zábřesku zory, 

k výtoni šel na pobřeží, 

kde se lodi spouštívají. 

Na laně loď na železném 

zalkala a zaplakala: 

"Proč mne sírou utesali, 

10. zbudovali, do vln dali:

519 

Ahti válčit nepopluje 

na mně po let šestkrát deset 

ani ze žádosti stříbra, 

ani z baživosti zlata." 


loď udeřil rukavicí, 

rukavicí s pestrým lemem, 


.Nestarej se, smolná sosno, 

20. neplač, dyho, neplač, fošno, 

do války již brzo půjdeš, 

do boje se brzy vydáš; 

soad už zítra za soumraku 

plna budeš statných plavců. « 

Odebral ~se ku mateří, 

pravil jí a prohovořil: 

"Neplač, milá máti moje, 

rodičko má, nenaříkej, 

že tě starou ostavuji, 

30. do krvavé táhnu vojny; 

napadlo mi, chuť mne jala, 

hlavu duma zaujala, 

abych potřel Pohjolany, 

bych vzal pomstu na zlém lidu." 

Matka syna zdržovala, 

zbraňovala, zrazovala: 

"Synáčku můj, nechoď, synku, 

nechoď válčit s Pohjolany! 

Záhuba tam tebe potká, 

40. jistá tě smrt očekává."

520 

Hrubě nedbal Lemminkainen, 

strojil se, že přece půjde, 

potáhne. kam umínil si, 


"Kde bych našel sobě druha, 

bohatýra, který by mi 

mečem v půtce pomoc podal, 

přispěl mi, až klesat hudu i" 

"Slýchával jsem o junáku, 

50. jmeno jeho Tiera Kuura, 

vyzvu jej, by mně byl druhem, 

v mé vojně souratníkem, 

mečem ostrým pomocníkem, 

přispěl mi, až klesat budu." 

Chodil řadou po dědinách, 

chodil; došel dvora Tiery, 

když tam vešel, zahovořil, 

když tam vstoupil, prohovořil: 

"TieroKuuro, hrachu milý, 

60. přítelíčku, druže drahý! 

Zdali ještě pamatuješ, 

jak jsme druhdy druhovali, 

jak jsme spolu chodívali 

do vražedných} velkých vojen? 

Ani vísky nezůstalo, 

vísky o desíti dvorech, 

ani dvora nezůstalo, 

dvora o desíti mužích, 

ani muže nezůstalo, 

70. byhatýraudatnébo,

:-)21 

by byl od nás neporažen, 

ode dvou nás nepřernožen." 

Otec v jistbě u okénka 

ratiště si vystruhoval, 

matka srubu na zápraží 

ze smetany máslo tloukla, 

bratří právě mezi branou 

lodici si budovali, 

s můstek sestry sobě sukně 

80. máchaly a vypíraly. 

Z okénka se ozval otec, 

matka se zápraží srubu, 

bratří z brány zavolali, 

. zvolaly i sestry s můstek: 

"Tiera válčit pokdy nemá, 

-pokdy mlatem bojovati; 

Tierovi se obchod zdařil, 

na věčnou dal koupi ruku, 

dovedl si žínku mladou, 

90. vlastní pojal hospodyni, 

ještě hrud jí kypře kypí, 

ňadra nejsou dotýkána." 

Tiera seděl na pekelci. 

za pecí si hověl Kuura ; 

na peci si škorni obul, 

druhou obul na lavici, 

mezi dveřmi bedra pásal, 

běže ven se opasoval ; 

chvatně Tiera kopí chopil: 

100. nebyl oštěp velký z velkých,

522 

ani nebyl malý z malých, 

oštěpisko střední bylo: 

po hraně mu hříbě kluše, 

po straně mu koník křepčí, 

na ručni vlk vzteklý vyje, 

na jemu řve hrotu medvěd. 

Napřáh Tiera pevné kopí, 

napřáhl a rozehnal se, 

ratiště se na sáh vetklo, 

110. v hlinu pole zarazilo, 

prudce půdu prorazilo, 

ledví lada rozrazilo. 

Na to Tiera kopí dobyv 

s kopím Ahtiovým skřížil, 

i šel chuté, chvalně chvátal 

pomáhati Ahtiovi. 

Mladý Ahti Saarelainen 

ruče loď svou do vln smykl, 

jela jako zmije břasou, 

120. sjela jako hbité hádě; 

pluli potom ku půlnoci, 

pluli k moři pohjolskérnu. 

Ale Paní nad Pohjolou 

Mrazu zlému poručila, 

na moře jej vypravila, 

na púlnoční moře širé; 

jemuž taký rozkaz dala, 

takto j emu přikázala:

323 

130. 

14.(). 

"Mraze, maličký můj synku, 

jejž já sama odchovala! 

Spěchej tam, kam tobě velím: 

kam ti velím, kam ti kážu: 

jdi a zamraz člunek chlapcův, 

loď jarého Lemminkaina 

na blankytném znaku moře) 

hohopusté vodní pláni! 

Zamraz loď i hospodáře, 

nechať brašek zledovatí, 

aniž kdy se vysvobodí, 

dokud v tobě žití bude, 

sama li ho nevyprostím, 

sama Ji ho nevymanírn !" 

150. 

A mráz povstal, podlé plémě, 

zdvih se chlapík zlý a zlostný, 

odešel, by moře zmrazil, 

aby vlny ledem srovnal; 

kudy kráčel, kudy stoupal, 

kudy bral se na své pouti, 

stromy listí pozbavoval, 

travky květů olamoval. 

A když dospěl cíle cesty, 

k bráně moře půlnočního, 

k moři bez hranic a konce. 

počal ihned prvé noci 

mrazit zátoky i vlny, 

po březích si poskakoval; 

ještě moře nezamrzlo, 

ledy vlny nesrovnaly;

524 

nad hladinou cácorečka, 

160. podlíška se ponášela, 

nožka ještě nezmrzla jí, 

hlava ještě neztuhla jí. 

Ale do zítřejší noci 

chlapec dospěl na chlapisko, 

na chlapisko nestydaté, 

na chlapisko kruté, klaté; 

zamrazil on pl ným mrazem, 

zastudil on tuhou zimou, 

moře objal ledem s loket, 

170. sněhu nasul svýšíbidla, 

zamrazil člun Lemminkainův, 

ledem loď mu otarasil. 

Počal mrazit Lemminkaina, 

jal se svírat bohatýra, 

na prsty se dobývati 

ve škorních i rukavicích; 

dopálil se Lemminkainen, 

dopálil se, rozzlobil se. 

schvátil Mráz a v oheň vhodil, 

180. do plamenné výhně vmrštil. 

Rukama Mráz přidržoval, 

dlaněma vzduch mrazný třímal, 

těmi slovy zahovořil, 

tak se ozvav prohovořil: 

"Mraze, synu Boreášův, 

Mraze mrazný, dítě Zimy, 

nemraz, Mraze, prsty moje 

v škorních ani rukavicích,

525 

ani USl neožehuj. 

190. ani hlavy mojí nezeb !" 

"Však máš dosti, co bys mrazil, 

mnoho máš, co zábsti můžeš, 

nejen kůži člověkovu, 

tělo ze života matky; 

bažiny si mraz a zemi, 

zeb si ve kamení chladné, 

ožehuj si proutí vrby, 

žíhej kmeny osykové, 

trap a trýzni kůru břízy, 

200. rvi si rakvičí a roučí - 

nechej ale kuže lidské, 

člověku ni vlásku nezkřiv!" 

"To li tobě nestačuje, 

mrazit .můžeš mnohé jiné, 

kameny mraz rozpálené; 

balvany mraz rozžhavené, 

železné mraz tvrdé skály, 

ocelové strmé hory, 

vody vodopádu Vuoksi, 

210. prudké práhy Imatřiny, 

jícen ·víru propastného, 

požeráku pře strašného !« 

"Zvěsť li mám ti zvěstovati 

o tvém rodu, o původu ~ 

Dobře mi je povědomo 

odkud pošel jsi a přišel : 

zrodil jsi se na rokytí, 

narodil se na březoví,

526 

v zad li za pohjolským domem, 

220. na slemenu Pimentoly, 

z otce nad vše btdnéjšího, 

z matky nad vše hanebnější." 

"Kdo že Mrazu píti dával, 

z čího prsu mrazík ssával, 

máf li byla beze mléka, 

nemohla jej pokájeti I" 

"Kojily ho hnusné zmije, 

kojily ho, krmily ho 

prsy svými bezprsými, 

230. cecky svými bezvymnými; 

seveřík je kolébával, 

ledový dech ululával 

v kalužinách rokytnatých, 

na močálech slatinatých." 

"Vzrostl chlapec nezvedený, 

zlý a zlostný, nezkrocený, 

ale ještě jmena neměl, 

podlec jmenem nebyl nazván; 

ošklivé mu jmeno dali, 

240. Mrazem sluje od těch časů." 

"Chlapec po plotech se honil, 

ve křoviskách proháněl se, 

v letě v pramenech se šplíchal, 

na širých se bahnech houpal, 

v zimě řádil v pustých lesích, 

klátil sosnami a smrky.

527 

vztekle třískal březinami, 

divě zmítal olšinami, 

zmrazil stromy, zmrazil chrastí, 

250. pole srovnal v jednu pláni, 

urval stromům zdobu listí, 

zbavil stepi sličných květů, 

borům s těla kůru odral, 

jedlím lýko se zad tahal." 

"lVlysle nyní, že jsi velký, 

že ti nikdo roveú tlení, 

i na mne se, klouče, sápeš, 

za uši mne drze chápeš, 

dobýváš se na mé prsty 

260. ve škorních i v rukavicích I" 

~Mně však zima neuškodí, 

trochu mrazu neublíží: 

do punčoch já dal si oheň, 

ve škorních mám skrytý plamen, 

v kožichu mám žhavé uhlí, 

žhoucí žár mám pod šňurami, 

mne mráz nedovede zmrazit, 

netkne se mne drsným dechem. '" 

"Poroučím ti, zaklínám tě, 

270. na nejzazší kliď se půlnoc: 

buda v oné zemi zimy, 

ve své vlasti, domě rodném, 

zamraz kotly na plameni, 

zamraz uhlí žhavé v krbu, 

ruce žen, jež těsto hnětou, 

robé v klíně nevéstině,

528 

mléko v cecku bahničiné, 

hříbě v břiše kobyliné !" 

"Toho li je tubě málo, 

~80. poroučím ti, zaklínám tě 

do milíře Hiisiova, 

do ohniště zlobohova; 

v plamen padni plápolavý, 

klesni, klouče, na kovadlo, 

na rovinu, kovadlinu, 

kladivem tě kovář klepne, 

roztřepí tě, rozdrtí tě, 

na 'prach pouhý perlík pádný." 

"Toho li je tobě málo, 

290. neuhneš se ani trochu, 

jiné já vím ještě místo, 

kde tě možno usaditi: 

popadnu ti pevně jazyk, 

zavleku zaň v sídla leta, 

přibiju, a nevyvázneš 

do nejdelší smrti svojí, 

já li tebe uevy prostím, 

já li tebe nevybavím." . 

Mráz už, synek Boreášův, 

300. tušil z toho trud a tíseň, 

počal prosi t ptepokorně, 


"Smluvme se, slib sobě dejme 

neškoditi jeden druhu, 

nikdy, do nejdelší smrti, 

dokud stane jasné luny."

529 

"Uslyšíš li, že jsem mrazil, 

že jsem opět divě tropil, 

vezmi mne a v oheň vrhni, 

310. prašti v plamen plápolavý, 

kydni v kouzeň kovářovu, 

v žhoucí výheň llmarina, 

nebo za ústa mne ujma, 

za jazyk mne zavlec na jih, 

ostav mne a neosvoboď, 

dokud dechu bude v tobě!" 

Načež jarý Lemrninkainen 

loď zanechal zamrazenou, 

loďku ledy obklopenou, 

320. vystoupil a před se kráčel; 

tovaryš týmž torem Tiera 

pílil v patách pobratima. 

Po ledové kráčel ploše, 

po průzračné pádil pláni; 

šel tak den a den šel druhý, 


k mysu došel Hladovému, 

zhlédl vísku roztrhanou. 

Došel pod hradiště mysu, 


),Je liž masa ve hradišti, 

trocha li je v dvoře ryby 

bohatýrům unaveným, 

mužům cestou vysíleným t"

D30 

Ani masa ve hradišti 

nebylo, ni ryby trochy. 

Řekl jarý Lemmínkaineu, 


"Požár prachem polož tebe 

340. a prach vezmi voda velká!" 

Na to dále před se bral se, 

ponurými lesy dral se, 

cestami bez lidské chaty, 

drahami bez lidské paty. 

Mladý jarý Lernminkainen, 

krásný Ahti Kaukomieli 

nadrapal si lišejníku, 

nastříhal si skalné vlny, 

obložil si zkřehlé nohy, 

obalil si ztuhlé roce, 

350. do sídel se bera mrazu, 

v oblast valnou věčné zimy. 

Šel a cestu ohledával, 

kudy cesta prozkoumá val; 

cesta vedla v černé lesy,' 

Lemminkainen dal se tudy. 



"Oho, Tiero pobratime, 

360. někam přec se dostaneme, 

po měsíce putujíce 

pořád po okraji vzduchu."

531 

Tovaryš se na to Tiera 

odezval a odpověděl: 

"Krutě nám jest odplaceno, 

odměněno, odemstěno, 

do vojny že vytáhli jsme 

na Pohjolu mrakotemnou; 

sami duši vypustíme, 

370. svoje kosti zústa víme 

v těchto místech přeneblahých, 

na neznámých těchto cestách." 

"Neznámo nám, nevědomo, 

známo není, povědomo, 

která cesta vyvede nás, 

kterým směrem vyvázneme, 

konce lesa dospějeme, 

bychom aspoň zahynuli 

v stepi, u domova brány, 

380. jejž tam mají kavky, vrány." 

"Kavky budou přilétati, 

ptáků hejna příspíchatí, 

klovat. budou naše maso, 

napájet se teplou krví, 

havraní se sletí s polí, 

padnou naše na mrtvoly, 

roznesou nám kosti kdesi 

na skály a na útesy." 

,"Matička má neví milá, 

390. sirá, jež mne porodila, 

kam se tělo její těla, 

krev se krve její děla, 

34

522 

bije li se v litérn boji, 

seká li se ve souboji, 

či se plaví moře valy, 

jež se bouří rozpoutaly, 

nebo kráčí lesa pouští, 

prodírá se lesní houští." 

"Nevít máti o svém synu, 

400. neví, kam já nohu šinu, 

mní snad, že jsem nebožtíkem, 

myslí, že jsem mrtvým dříkem, 

kvílí pro mne stará hlava, 

rodička mne oplakává: 

""Ach já bédná sirá žena, 

matka synem opuštěná! 

Já tu sama to nu v pláči, 

v Tuonele on sije, vláčí. 

Klidně budou zaháleti, 

410. rezivéti, trouchnivěti 

v toule šípy opeřené, 

dobré luky vypestřené, 

ptáků budou plné stromy, 

tetřevové bez pohromy, 

medvědi a sobi v poli 

rejdit budou po svévoli."" 

Pra vil jarý Lernminkainen, 

řekl krásný Kaukornieli : 

"Tak jest, tak jest, matičko má, 

420. tak jest, bédná rodičko má ! 

Hejno kuřat, máti milá, 

labutěk jsi vypěstila,

533 

přišel vichr, rozprášil je, 

přišel Lempo, rozchvátil je, 

jednu semo, druhou tamo, 

a kam třetí, není známo." 

430. 

"Myšlenky mé letí jinam, 

lepších dob se rozpomínám, 

když jsme byli jako kvítky, 

jahudečky, země dítky; 

přemnohý se zastavoval, 

lepý zrúst náš pozoroval, 

ale v této žalné době 

nevšimne nás nikdo sobě, 

leda vichořice divá; 

slunko již se neusmívá, 

oblaka se přes ně valí, 

deštné mraky líc mu halí." 

440. 

"Trampoty mne jiné souží, 

jiná starosť hlavou krouží: 

kde jsou jaké panny krásky, 

kde si rejdí dlouhovlásky, 

mladé žínky ústa špulí, 

nevěsty se v náruč tulí, 

svízelův a pláče prosty, 

starosti jich nejsou hosty. « 

450. 

"Zakleti tu nejsme ještě, 

nedrží nás kouzel kleště, 

nemusíme ještě tady 

zůstaviti život mladý, 

zemříti a zahynouti 

v květu mládí na té pouti." 

34*

534, 

"Avšak jestli čaroději 

zkusiti svá kouzla chtějí, 

dvory vlastní mají k tomu, 

vlastní bydlo, střechu domu; 

zkoušejte své sílu moci 

na svých dětech, na svém otci, 

zahlaďte své všechno plémě, 

460. vyhlaďte je s této země!" 

"Nebožtík můj otec starý, 

veškery kmet přemoh čáry, 

nepoddal se kouzelníku, 

nepodrobil Lapončíku, 

ale tato říkal slova, 

jež i paměť moje chová: 

Ochraňuj mne, Tvůrče, -spáso, 

o Jumalo, věčná kráso, 

milosť vylej ze svých dlaní, 

4,70. dej, ať neškodí mi ani 

mužů mysl proměnlivá, 

babská ústa klevetivá, 

ani řeči vousobradých, 

ani řeči holobradvch ! 

Buď mi každým ~kamžikem 

ochrancem a pomocníkem, 

aby dítka lidské matky 

nezabloudil kročej vrátký 

ode vlajky boží lodi, 

480." která v přístav zdaru vodí! a 

Na to jarý Lemminkainen, 

krásný onen Kaukornieli 

ze starostí zrobil oře, 

dva si vrance sdělal z hoře,

uzdu z nehod, které prožil, 

ze zášti naň sedlo vložil, 

na plec plose vskočil v chvatu, 

do boku jí vrazil patu, 

a již také koni vedle 

490 Tiera druh se octl v sedle; 

jeli břehem, po bezcestí, 

po rozsypu, písek chřestí, 

jeli, až se navrátili, 

kde dům matčin stojí milý. 

Lernmirrkaina doma nechám, 

neboť s písní jinam spěchám, 

Tieru svedu s pouti bludné 

k domovu na cesty schůdné, 

s písní dám se ve směr jiný, 

500. jinam, jiné na pěšiny.

Runa třicátá prvá. 

Obsah: Untamo zdvihne vojnu na svého bratra Kalerva, pobije 

lid Kalervův, tak že ze všeho jeho rodu zbude jediná, samadruhá 

žena; oelvede ji s sebou a ona porodí v Untamole syna Kullerva : 

VY. 1-82. - Kullervo ji?; v kolébce pomýšlí na pomstu a Unlnmo 

nejednou ukládá o jeho bezživott, ale marně; VY. 83-202. - 

Kullervo vyroste a kazí každou práci, a Untamo ve zlosti jej 

prodá Ilrnarinovi za parobka; VV. 203-374. 

Kuřat hejno měla matka, 

sněhobílá labuťátka, 

ona vedla ke kurníku, 

tato vedla ku rybníku; 

přilít orel, rozplašil je, 

přilít luňák, rozprášil je, 

pták perutý rozptýlil je: 

jedno zanes v Karelii, 

druhé zahnal v zemi ruskou, 

10. v domovině nechal třetí. 

V zemi ruskou za vedený 

vyrostl a stal se kupcem, 

v Karelii zanesený 

Kalervo byl pojmenován,'

537 

třetí pak, jenž doma zůstal, 

Unlamoinen, narodil se 

ku neštěstí svého otce, 

ku zármulku svojí matky. 

Untamoinen sítě pustil 

20. do vod rybných Kalervovych. 

Kalervoinen sítě spatřil, 

ryby vybral do svých košů; 

Untamoinen, člověk prchly, 

vzplanul pro to litým hněvem, 

vlastními kul pomstu prsty, 

vlastní dlaní připravoval, 

pro rybičky. válku zd vihl, 

pro okouní drobný potěr. 

Zápasili, bojovali, 

30. aniž jeden druha zmohl; 

vyhrával sic ten i onen, 

ale žádný nezvítězil. 

Po druhé zas, opět jindy, 

když (Iva tři dni uplynuly, 

Kalervoinen šel sít oves 

za chalupu Ilntamovu. 

SIídná ovce untamolská 

spásla setbu Kalervovu, 

a pes dravý Kalervoinův 

40. sežral ovci Untamovu. 

Untamoinen vztekern vzkypěl, 

hrozil bratru Kalervovi,

538 

že mu povrazdí rod všechen, 

sbije velké, sbije malé, 

vyhladí mu četnou čeleď, 

střechu spálí v prach a popel. 

Vypravil on zbrojný zástup, 

muži měli meče břitké, 

juni kopí za opaskem, 

50. těžké mlaty na ramenou; 

vytáhl pak v litou vál ku 

na rodného bratra svého. 

Kalervova krásná žena 

u okénka jistby dlela, 

z okénka ven vyhlížela, 


.Je liž ono dýmu mračno, 

nebo je to černý oblak, 

co se zdvihá na souvrati, 

60. vystupuje nad úhonern t" 

Mlha se to nevalila, 

nestoupalo kouře mračno; 

mužstvo bylo Untamovo, 

táhlo tudy v lito u válku. 

Přišlo mužstvo Untamovo, 

muži meči opásaní. 

lid Kalervův povraždili, 

četnou čeleď vyhladili, 

dvory prachem položili, 

70. srovnali je s černou zemí.

Zbyla žena Kalervova, 

žena mladá, samadruhá, 

a ji muži Untamovi 

jednu jali, s sebou vzali, 

hy jim doma jistbu metla, 

by jim doma dlahy drhla. 


porodila pacholíčka 

matka sirá, preneštastná. 

80. Jaké jemu jmeno dali ~ 

Kullervo slul od mateře, 

od Untama lvíče války. 

Pacholíčka pozavili, 

sirotečka položili, 

v kolíbce ho kolébali, 

na kolísce uspávali. 

Houpali jej na kolébce, 

až mu vlasy plápolaly, 

houpali jej den i druhý, 

90. třetího pak dne se stalo, 

že se dítě odkopalo, 

vzepřelo se, napřáhlo se, 

povijany zpretrhalo, 

z peřinky se vydobylo 

i z lipové kolíbečky, 

plínky všecky rozervalo. 

Viděli, že vydaří se, 

poznali, že podaří se;

všecka ždála Untamola, 

roo. až jen zroste, po vyroste, 

umem zdatný, paží statný, 

junák vybraný a pravý, 

že jim bude rabem platným, 

za sto, za tisíce jiných. 

I 

[ 

j 

I 

I 

\ 

[ 

I 

I 

j 

II. 

Po dvou po třech po měsících, 

když mu na měsíc šlo třetí, 

když byl chlapec po kolena, 

sobě pomyslil a pravil : 

"Kdybych jen byl trochu větší, 

110. postavy byl mohutnější, 

otce pomstil bych i matku 

za soužení, utrpení." 

Zvěděv o tom Untamoinen 

sobě pomyslil a pravil : 

_Tento jistě rod můj zmaří, 

Kalervo mi z něho vzroste." 

Zralí muži přemítali, 

všechny baby mudrovaly, 

na kterém by dítě místě 

120. zahynulo jistojistě. 

V bečku chlapce zabednili, 

do sudu jej zasmolili, 

pustili jej v rnorské viry, 

na lán vodní široširý. 

Po dvou, po třech nocech vy,šli, 

přišli, aby popatřili)

Mí 

vlna li ho zadávila, 

hlubina ho pohltila. 

Ale chlapec nezahynul, 

130. šťastně smrti úraz minul: 

z bečky vylez obkročil ji, 

posadil se na hřbet vlny, 

prut měděný v ruce držel, 

hedbávnou měl na něm šňuru, 

na udici ryby lovil, 

hloubku měřil morské tůně. 

Dosti bylo v moři vody, 

dvě jí byly naběračky, 

kdyby však byl přesně měřil, 

140. bylo by i trochu třetí. 

Untamo si hlavu láme: 

.Kamo chlapce, kamo dáme, 

kde by, na kterém by místě, 

smrť jej stihla jistojistě ~" 

Kázal dříví nasbírati, 

do hranice narovnati, 

březového, borového, 

smrkového, smolového, 

chlapce vrci v plamen zárný, 

150. v litý oheň všehozrnárný. 

Kupa dříví nasbírána, 

do hranice narovnána, 

březového, borového, 

smrkového.vsmoiového,

542 

kůry břízí tisíc saní, 

sáhli sto drv jasanových, 

ohněm drva podpálili, 

do hranice založili, 

chlapce vrhli do plamene, 

160. v žáry lité, rozžířené. 

Den i dva dni oheň planul, 

když pak hořel už den třetí, 

přišli, oheň ohlédali: 

popelu je po kolena, 

po loket je hochu jisker, 

v ruce drží šarapatku, 

plameny jí rozhrabuje, 

kusy uhlí nahrabuje, 

vlásek jemu neoštírán, 

170. kučerka mu nesžehnuta. 

Untamoina souží hněvy: 

"Což pak nikdo, nikdo neví, 

kamo hocha, kamo dáti, 

kde ho zhouba jistá schvátí ~" 

Na stromu jej pověsiti, 

na dubu dal oběsiti. 

Dvě tři noci uplynuly, 

dva tři dnové pominuli, 

Untamo si v duchu pravil: 

180. "Doba přišla popatřiti, 

je li Kullervo již mrtev, 

je li bezduch oběšenec."

543 

Raba poslal popatřili, 

rab se vrátil vyrizuje, 

Kullervo že není mrtev, 

není mrtev oběšenec: 

nRafičku měl hošík v ruce, 

celý strom jí pomaloval, 

popísal a pocífroval, 

190. od oddenku do vrcholu 

dub je plný mužů, mečů, 

pln jest oštěpův a kopí." 

Co si počne Untamoinen 

s chlapcem divným, přepodivným ~ 

Kteroukoli smrť mu chystá, 

kteroukoli zhoubu strojí, 

neuvízne v jícnu smrti, 

nezmaří ho nic a nikdo. 

Znechtělo se Uníamoinu 

200. o hlavu mu ukládati, 

hodlal hocha vychovati 

za raba sl oddaného. 

Pravil jemu Untamoinen, 


"Dobře li se budeš chovat, 

hošiště li budeš hodné, 

ponechám tě ve svém dvoře, 

bys mi konal rabské práce; 

odměny ti dostane se, 

210. plat ti bude po zásluze : 

buď pás krásný k opásání, 

neb za ucho rána pádná. «

51.4 

Když Kullervo povyrostl, 

stal se asi o píď větším, 

práci jemu poručili, 

robotu mu uložili: 

dohlížeti na rohatko, 

kolébati pacholátko: 

"Dobrý na ně pozor dávej, 

220. děcko nakrm, sněz co zbude, 

vymáchej mu plénky v řece, 

šatečky mu čistě vyper!" 

Hlídal děcko den i druhý, 

oslepil je, ručky zlomil, 

tak že děcko zmrzačené 

třetího dne zahynulo; 

plénky hodil v říčné víry, 

koIíbečku v oheň vmetl. 

Untamoinen uvažoval: 

230. "Hošiště to nehodí se, 

by na děcko dohlídalo, 

pacholátko kolíbalo. 

Věru nevím, jaké dílo 

by mi svedlo, nezkazilo. 

Zdali pak hy lesy mýtil i" 

Poručil mu lesy mýtit. 

Kullervo děl Kalervovec, 


"Maje v rukou sekeřici, 

240. hned bych stal se mužem pravým, 

vypadal bych onačeji, 

vyhlížel bych úhledněji,

yl bych věru za pět muzu, 

šest bych předčil bohatýrů." 

Zašel sobě do kovárny, 


"Oj kováři kováříčku, 

ukovej mi sekeřičku, 

sekeřičku pro chlapíka, 

250. pořádného robotníka! 

Mýtinu já mýtit hudu, 

z březin dělat ornou půdu." 

Ihned jal se kovář kovat, 

sekeřici připravovat, 

sekerici pro chla píka, 

pořádného robolníka. 

Kullervo vzal Kalervovec 

sekeru a počal brousit, 

za dne sobě ostří brousil, 

260. večer topor vystruhoval. 

Na rameně pantok nesa, 

do pustého chvátal lesa, 

trámy kácet nejzrostlejsí, 

břevna mýtit nejsilnější. 

Sekera mu rovnobřitá 

stromy seká jen se kmitá, 

silné ránu na jedinou, 

slabé rány polovinou.

5H; 

Pět porazil vztekle kmenů, 

270. osm uíal u kořenů, 

načež pravil, prohovořil, 

ozval se a zaobořil : 

.Lernpo tu nechť koná práci, 

Hiisi nechť si trámy kácí!" 

Do parezu baltu vsekl, 

pro sebe si šeptem řekl, 

ústa stiskl, vřískl, pískl, 


"Tam až pokácej se, lese, 

280. kam až hlahol můj se nese, 

tam až polehejte, břízy, 

kde až hvizd můj v dálce mizí!" 

"N echať tady nevyroste 

ani proutek, stéblo prosté, 

pokud toho světa stane, 

luna svítit nepřestane, 

v háji, který vymýtila 

KaJervova syna sí!a!" 

"Neplatna li moje kletba, 

290. přec li vzejde mladá setba, 

vyrostou li na tom poli 

slamky, stébla. stonky, stvoly, 

zhyňte, klasu nevydejte, 

do zrna se nenalejte!" 

Untamoinen odebral se, 

vyšel, aby podíval se,

f' -,--',-._- -- . 

i 

547 

jak jde dílo Kullervovi, 

jak rob robotuje nový: 

ani stopy lesa není, 

300. ani stopy robotění. 

Untamoinen uvažoval: 

"K tomu chlapec nehodí se: 

trámový les pokácel mi, 

hvozd nejlepší zporážel mi; 

nevím věru kam jej poslat, 

jakou práci uložiti - 

zdali pak by ploty hradil I" 

I dal jemu ploty hradit. 

Kullervoinen Kalervovec 

310. vzchopil se a ploty hradil: 

snosil sílu sosen strmých, 

vzepřel sosnu proti sosně, 

snosil hrůzu štíhlých jedlí, 

za koly je pozarážel, 

ze švihounů jeřábových 

nakroutil si pevných houžví, 

postavil plot neproniklý, 

pěkný plot, však beze dvírek ; 

načež pravil, prohovořil, 

320. těmito se ozval slovy: 

"Nikdo jiný kromě ptáka, 

kromě -ptáka perutáka 

nikdo nepřeletí, v skutku, 

Kalervova syna plůtku." 

Untamo .se brzy zvedl, 

vyšel sobě, aby zhlédl 

35

:)4·8 

práci syna Kalervova, 

hodně li se chlapec chová. 

Viděl hradbu jako horu, 

330. beze brány, bez otvoru, 

od země se pozdvíhala, 

do oblaku dosáhala. 

Slovo děl a propověděl: 

nK. tomu chlapec nehodí se: 

hradbu zhradil bez otvoru, 

plot mi spletl beze dvírek, 

do nebe až dosahuje, 

do oblak se povztyčuje, 

vysoký je - nepřelezu, 

340. bez skuliny -- neprolezu; 

nevím věru. kam jej poslat, 

jakou práci uložiti - 

zdali pak by žito mlátil?" 

I dal jemu žito mlátit. 

Kullervo již Kalervovec 

chuté jal se žito mlátit, 

smlátil zrno na otruby, 

smlátil slámu na řezanku. 

Zas hospodář vypravil se, 

350. aby viděl, přesvědčil se, 

kterak Kalervovec mlátí, 

jak Kullervo v žito buší: 

zrno bylo na otruby. 

sláma byla na řezanku. 

Rozmrzel se Untamoínen : 

"Nebude on robotníkem,

54-9 

kteroukoli dám mu praci, 

každé dílo jistě zkazí; 

do Ruska liž mám jej zavézt, 

360. prodati ho do Karjaly 

kovokujci I1marinu, 

aby mu byl pomahačem t" 

Načež prodal Kalervovce, 

zaprodal jej do Karjaly 

kovokujci llmarinu, 

jenž byl kovář řemeslný. 

Co dal za něj mistr kovář 1 

Velikou dal za něj sumu: 

dva dal za něj staré kotly, 

370. tri dal za něj udic půlky, 

nad to pět kos obroušených, 

šest rezavých rýčů přidal 

za dělníka ničemného, 

robotníka daremného. 

3"* ;)

Runa tř-icátá druhá. 

Obsah: llmarinova žena posílá Kullerva pást a dá mu na cestu 

chléb, do kteréhož ze zloby zapekla kámen; vV.I.-3:2. - Hospodyně 

vyhání stúdo na pastvu za obvyklých ří kadel : VV. 33 -548. 


punčochy měl pěkné rudé, 

pěknou rusou vrchovinu, 

pěkné boty vyleštěné, 

Když byl v domě kovářově, 

ptal se ještě za večera, 

co má dělat hospodáři, 

a co ráno hospodyni: 

"Rcete rychle, co mi robit, 

10. povězte mi, uložte mi 

práci, již mám pracovati, 

dílo, jež mám udělati!" 

Hospodyně llmarinka 

přemítala, jakou práci 

novému dát nevolníku, 

za peníze koupenému: 

poručila parobkovi, 

aby hlídal stádo velké.

5b1 

Hospodyně potměšilá, 

20. plná tajné nenávisti, 

chléb upekla pastevcovi; 

uhnětla mu tlustý bochník 

z ovsa dole, s vrchu z pšenky, 

prostředkámen zadělala. 

Kůru pecnu pomazala 

syrovátkou, žluklýrn máslem,. 

dala oběd pastýřovi, 

dala jídlo parobkovi, 

takto jemu rozkázala, 

30. poručila, přikázala: 

"Dř'ív se chleba nedotýkej, 

dokud v lesy nedoženeš!" 

Na to žena Ilmarina 

vyháněla velké stádo, 

na pastvu je posílala, 

slova při tom promlou vah: , 

"Posílám vás, krávy dojné, 

do luhu na pastvy hojné, 

posílám vás, krávy, býky, 

40. pode břízy, pod osyky, 

ztučněte tam, chlupáčové, 

spravte se tam, roháčové, 

na pasekách otevřených, 

na pastvinách na zelených 

pod břízami ztepilyrni, 

osykami skrčenými, 

pode zlatou jedlovinou, 

stříbrovrchou pod huštinou."

552 

"Jumalo, O bože pravý, 

50. Tvůrče mocný, chraň mé krávy, 

ostříhej je ode škody, 

ode zlého, od nehody, 

od neštěstí, od úrazu, 

odvrať od nich každou zkázu!" 

"V stáji li je ochraňuješ, 

pode střechou zaštiťuješ, 

chraň je také kromě chlíva 

péče tvoje pozorlivá, 

aby stádo prospívalo, 

60. zboží mé se zmnožovalo, 

tak jak přátelé mi přejí. 

ne jak neprátelé chtějí." 

"Líná li je pastýř cháska, 

málo dbalá moje páska, 

poruč, nechať vrba hlídá, 

stádo moje pase svída, 

nechať mi je střemcha chrání, 

jeřáb k domovi je shání, 

abych byla bez starosti, 

70. lidé moji péče prosti." 

"Kdyby vrba nehlídala, 

svída pozor nedávala, 

kdyby olše. špatně bděla, 

střemcha domů nesháněla: 

o Jumalo, bože milý, 

pošli svoje tvůrčí víly. 

ony af mé zboží v háji, 

stádo moje ostříhají!

:)53 

Přikážeš li. mnohé děvy, 

80. sto jich před tebou se zjeví, 

dobrých tvůrčích vil, jež dýšt 

v nadoblačoé s tebou rlši." 

"Vílo leta, paní vzácná, 

vilo jihu, tvůrčí bábo, 

vilo sosen, hospodyně, 

krásná vilo jalovcova, 

útlá vílo jeřábova, 

vílo střemchy, Tapiovno, 

Mielikki, o snacho lesa, 

90. Tellervo též Tapiovno! 

Střezte stádo, děvy boží, 

dohledejte na mé zboží 

celé leto přelaskavé, 

celý podzim obětavě, 

co se stromy zelenají, 

lučin trávy bujné vlají!" 

"Vilo leta, paní vzácná, 

vílo jihu, tvůrčí bábo, 

rozpni měkkou hlavy roušku, 

100. střechu sdělej ze fěrtousku, 

aby moje milé krávy 

ukrýti kde měly hlavy 

přede větry divokými, 

před nečasy deštivými!" 

"Chraň a haj můj doby teček 

ode škody, necest léček, 

od močálů nastražených, 

od ručejů rozhystřených,

554- 

od pramenů bez obrubní, 

110. od tůní a od prohlubní, 

by ho úraz nepostihl, 

kdyby v zhoubný skřipec tíhl, 

aby dobře pazneht kladl, 

v židlinu se nepropadl 

přes tvou vůli zúmyslnou, 

přes tvou přízeň lásky plnou!" 

"Přines troubu z dálné říše, 

přines troubu s nebes výše, 

roh nebeský medosladký, 

120. roh medový země matky ! 

Vezmi troubu, zatrub hlasně, 

divo krásně, čarokrasně, 

aby luka, aby stepi 

zdobil samý kvítek Iepý, 

aby háje zaplesaly, 

by se luhy zelenaly, 

bahna medem oplývala, 

zřídla kvasem přetékala!" 

"Nenech moje milé krávy, 

130. nenech stádo bez potravy, 

medovou je nasyť pící, 

napoj vodou pramenící, 

dej mu sena zlatičkého, 

jetýlku přej stříbrného, 

napoj mi je vodou pryštnou, 

vodou zdrojnou, temeništnou, 

prudkou vodou vodopádnou, 

z řeky bystré vodou chladnou,

5"15 

zazen Je na zlaté hory, . 

140. v stříbrné je zaveď bory!" 

t50. 

"Zlatý žlab dej na pastvinu, 

žlab na každou polovinu, 

by se napájely krávy, 

aby tekly medné šťávy 

do vemen jim nabobtnalých, 

docecků jim navymnalých, 

by jim žíly naplnily, 

mléčnou řekou vyproudily, 

ať je mlíka do rybníka, 

nechať vodopádem stříká, 

nechat plyne a se valí, 

až by proudy břehy braly, 

ať je mlíka v každé době, 

co kdo ráčí, žádá sobě, 

nechať máme hojně mlíka 

proti přání zá vistníka, 

nechť se valí mléka valy, 

nedovalí do Manaly!" 

"Daremná je mnohá kráva, 

160. do Manaly mléko dává, 

roznáší je, mléko trousí, 

a kam nemá s mlékem brousí; 

málokterá krá va vzácná 

v Manalu jde nebojácná 

a -přines-e z pastvy pusté 

se smetanou mléko husté." 

"Nikdy po vsi nechodila 

pro radu má matka milá,

55(5 

neprosila od sousedky; 

170. chtěla li však, hojnost hnedky 

měla mléka manalského, 

sladkého i kyselého; 

poslala si krávu pro ně, 

poslala ji v rychlém shoně, 

poslala ji do daleka, 

manalského přinést mléka, 

v noci vyšla, v noci přišla, 

ve příšerné noci černé, 

tiše, nikým neslyšena, 

180. tajně, nikým nezočena, 

ode běsů nelapena, 

ode ďasů nechycena." 

"Tato byla matky slova 

a já sama říkám znova: 

Kam se děly zisku zdroje, 

podělo se mléko moje ~ 

Zdaliž bylo do ciziny 

odvedeno, do dědiny 

k hanebnicím, ke kuběnám, 

190. prs obecným plnit ženám, 

či se v lesích rozprchalo, 

po stromech se rozstříkalo, 

po háji se rozplynulo, 

po stepi se rozlinulo ~" 

"Nemá mléko do Manaly 

spěchat, do ciziny v dáli, 

k hanebnicím, ke kuběnam, 

prs obecným plnit ženám,

557 

po stromech se rozslřtkati, 

200. po lesích se rozprchati, 

po háji se rozplynouti, 

po stepi se rozlinouti; 

doma mlíko v každé době 

musí býti ve zásobě, 

hospodyně s hrotkem čeká, 

aby kráva dala mléka". 

210. 

220. 

"Vílo leta, ženo vzácná, 

vílo jihu, tvůrčí bábo ! 

Jdi a pokrm kravku Plavku, 

jdi, Jahodě ukaž k vodě, 

dej Zelence i Bělence, 

dej Malence i Jablonce, 

dej, by daly hojně mlíka 

do hrotku i smetaníka 

po hlavičkách, po paličkách, 

po lravičkách, meduličkách, 

po voňavých kvítkách rosných, 

po korunkách medonosných, 

po bylinkách, po rostlinkách, 

po červených jabodinkách, 

které sijou vřesu víly, 

opatrují stébel vily. 

zalívají oblak víly, 

pomáhají nebes víly, 

by se krávy nakrmily, 

vemena si naplnily, 

by i prsty malé roby 

nadojily do nádoby!" 

"Zjev se, panno rněkkošatá, 

2;)0. vystup nad důl tvoje pata,

558 

vystup Z černé plesa tůně, 

plna krásy. plna vůně! 

Vodou plesa, vodou zdroje 

pokrop milé stádo moje, 

by líp ještě, nežli nyní, 

prospívalo hospodyni, , 

ať se diví, rozdiví se' 

až na pastvu vypraví se 

na dozory, jak je dbalá 

240. nezkušená roba malá." 

250, 

"Mielikki, o lesa paní, 

jež svou dlaní stáda chrání! 

Pošli svoji služebnici, 

nejlepší svou námezdníci, 

ať mé stádo opatruje, 

ať je hlídá, ošetřuje. 

ať mi hlídá dobré zboží, 

celé dlouhé leto boží, 

jehož Jumalou nám přáno, . 

jež nám Tvůrcem dobrým dáno!" 

"Hlídej, sličná Tapiovno, 

'I'ellervo, jíž není l~OVnO, 

mlhošatá, mékkošatá, 

krásná je tvá kštice zlatá" 

hlídej, lepá pastevkyně, 

stádo hlídej hospodyně, 

jako hlídáš ve Metsole, 

ve lahodné Tapiole, 

tak si všímej, vílo mladá, 

260. mého zboží, mého stáda!" 

"Paste je tvé ruce sněžné, 

hlaďte je tvé prsty něžné,

nechat jako rys se svítí, 

jako hřeben ryby třpytí, 

srst má hebčí tuleňovy, 

měkčí vlny beránkovy! 

Smráká li se. noc se blíží, 

černá tma se nad les níží, 

vzchop se a žeň bez meškání 

270. stádo k .dvoru jeho paní, 

jemuž tukem praská plece, 

vemeno vše tone v· mléce!" 

"Slunéčko se domů vrací, 

večerní už pějí ptáci; 

roháče skup ve hromadu, 

sama k mému promluv stádu: 

""Hahou, vitorohé, běžte, 

mlékodárné, domů spěšte! 

Doma se to lépe leží, 

280. na' stání na slámě svěží, 

líp se leží, než se běží 

černým lesem po pobřeží; 

doma, tam vás uvítají, 

ženské oheň rozdělaji 

na lučině na květnaté, 

na pasece jahodnaté."" 

"Sinorouchý Tapiovče.. 

Nyyrikki, o lesní lovče! 

.Vyrvi smrky tenkovrché, 

290. vezmi jedle střechovrché, 

mostů nastav přes bažiny,. 

přes močály, kalužiny,

vGO 

přes mokřiny, bařadliska, 

rozhoupaná třasaviska; 

dej, by krivorohé krávy, 

paznehaté přišly zdrávy 

k domu, z něhož kouř se valí, 

aby škody nedoznaly, 

by se v bahno nevbořily, 

300. huátu sobě nezlomily!" 

"Stádo li se stará málo, 

aby doma nocovalo: 

milá vílo Jeřabovno. 

krásná 

\ 

děvo Jalovcovno, 

utni sobě mladou břizku, 

uřízni si metlu lísku, 

skoč si pro prut jeřabový, . 

pro chabovec jalovcový 

za tapíjská hradut humna, 

3lCJ. kde je střemcha, hora šumná, 

ke dvoru žeň stádo rázně, . 

žeň je v dobu teplé lázně, 

žeň a dožeň stádo naše 

do Metsoly, na salaše!" 

"Medvídečku, lesní jabko, 

medová ty, křivá tlapko! 

Slovo sobě svaté dejme, 

mír o meze ujednejme, 

smluvme spolu smlouvu věčnou, 

3?l0. smlouvu věčnou, nekonečnou, 

že nebudeš krav mých trhat, 

na mé dojnice se vrhat

561 

po vše teplé boží leto, 

po běh zlaté doby této!" 

"Uslyšíš li zvonce znění, 

nebo trouby zatroubení, 

jedním rázem padni na zem, 

padni v mziku do trávníku, 

uši sobě zacpi tra vou, 

330. do dmu se zaryj hlavou, 

nebo zalez do huštiny, 

do lesiny, do mešiny, 

do daleké do ciziny, 

nepřístupné na výšiny, 

kam zvuk zvonce nedoniká, 

ani hlahol pastyříka!" 

"lVledotlapý medvídečku, 

přítelíčku, krasavečku! 

Nebráním ti pobíhati, 

3íD. nevelím se nehýbati, 

jen drž jazyk v mezích zubů, 

zamčenu měj strašnou hubu, 

ať kel stáda nerozsápá, 

neroztrhá ostrá tlapa." 

~Daleko buď od pastviska, 

k nivě mléčné nechoď z hlízka, 

prchej, slyše zvonce znění, 

pastýřovo hlaholení ! 

Stádo li je na lučině, 

350. propadni se na bažině, 

jestli stádo bahnem brede, 

tebe krok ať v houští vede,

do hůry li stádo kráčí, 

tobě nechf se dolů ráčí, 

stáda li krok dolů tíhne, 

tvůj nechť mu se horem vyhne, 

stádo li se pase v poli, 

medvěd ať si houští zvolí, 

stádo li se v houští dere, 

360. medvěd ať se v pole bere! 

Těkej zlatou žežhuličkou, 

stříbroperou holubičkou, 

zmítej sebou, jak se zmítá 

v řece okoun, ryba hbitá, 

lítej jako vlny chmeří, 

lněné vlákno bez pazdeří, 

drápy schovej v srsti třásně, 

zuby ostré v maso dásně, 

by mé stádo netrhaly, 

370. zbožíčko mé nelekaly !" 

"Kravičkám dej pokoj svatý, 

by měl mír skot paznehatý, 

by si vyšlapoval švarně, 

prošel krásně, prošel zdárně 

bažinami, rovinami, 

lesinami, pustinami, 

bys ty mu se nepřiblížil, 

mým hovádkům neublížil!" 

"Vzpomeň si svou na přísahu 

380. při tuonelském dravém prahu, 

když jsi nic před Pánem klečel 

a proud vodopádu ječel:

přislíbeno bylo tobě, 

že smíš třikrát v letní době 

jíti zvonce poslouchaj e, 

jak rolnička libě hraje; 

nebylo však dovoleno, 

nebylo Li přislíbeno, 

že smíš tlapou krávu chopit, 

390_ že smíš staré hříchy tropit." 

"Zutivosť li jme tě prudká, 

laskomina zuby nutká, 

do roždí hoď hněvu hrůzy, 

zlou chuť sosnám do haluzí! 

Rvi si stromy, které tlejí, 

břízy, které trouchnivějí, 

do roky ti u vod kous~, 

měkkým jahodím se rousej!" 

r 

"Hlad li tebe začne hnísti, 

400. zachce li se tobě jísti, 

živ se v lese pýchavkami, 

červenými malinami, 

andělíčky kořen rudý 

v Metsole si najdeš všudy, 

tobě věru není třeba 

mého skotu, mého chleba!" 

.Džber metsolský medu plný 

vyvrhuje kypné vlny, 

vlny na chlum vytékají, 

410. po kraji se rozlévají; 

tam jest jídlo hladovému, 

tam jest nápoj žíznivému, 

36

564 

jídla nikdy neubude, 

pití vždycky hojnost bude." 

"Slovo sobě slavné dejme, 

příměří si ujednejme, 

po vše lelo žijme v shodě, 

jeden druhu neuškodě. 

v zemi jedné mějme bydlo, 

4·20. různé však buď naše jídlo." 

"Zvyk li ale tebe nutká, 

aby boj byl, byla "půtka, 

bijme se, co trvá zima, 

co sníh a led zemi jímá! 

Leto li je, bahna tají, 

prameny se zahřívají, 

prchej pilně, prchej pádem 

před mým milým, zlatým stádem!" 

"Př'ec li přijdeš po ráz druhý 

430. v tyto nivy, v tylo luhy, 

šípy protknou tobě kůži; 

nebudou Ji doma muži, 

ženy tebe uvítají, 

matky, které střílet znají, 

cestu tobě zatarasí, 

tebe skolí, stádo spasí, 

nebudeš víc jemu škodit, 

krví hovádek se brodit, 

proti vůli Jumalově 

41.0 na kravičky lovy lově."

565 

.Bože Ukko, tvoje ruka, 

přec li přijde krušná muka, 

krávy moje přepodobiž, 

jiného z nich něco zrobiž, 

změň mé milé ve kameny. 

proměň zlatoušky mé v kmeny, 

bude li se netvor blížit, 

postrach země krajem křížit." 

"Kdybych byla medvěd statný, 

450. medotlapý, přeudatný, 

nechodil bych, kde jsou baby, 

zde tvor ženský mešká slabý; 

však jsou jiné země věru, 

záze odtud, ku severu, 

ty se hodí povalečům, 

darmoslapům, zahalečům, 

tam tvá tlapa zkrvavená 

uběhej se po kolena, 

v lůně luhu zeleného. 

4-60. v nitru houští modravého." 

"Proháněj se borovisky, 

chřestivými běhej písky, 

zeň se rovnou do záhoří, 

ze záhoří po pomoří 

na pohjolské meze dálné, 

do Japonské země valné; 

tam se budeš krásně míti, 

dobře žíti, dobře týti, 

celé leto, 00 jeseni 

470. obuvi ti třeba néní 

na bláta a na močály, 

v široširé bahen kaly." 

36*

"Tam li se ti jechat nechce, 

netrefíš li tamo lehce, 

nuže, jinou cestou stupej, 

po pěšině jiné cupej 

ve tuonelský prales hustý, 

do Kalmovy širé pusty! 

Potloukej se po kalištích, 

480. po manalských vřesovištích, 

Kirjos tam a Karjos býci 

budou tvoji společníci 

i hovada ještě jiná, 

železo jim šije spíná; 

každý, kdo je kost a kůže, 

spraví se tam, ztučnět může." 

"Udobři se, háji stinný, 

nehněvej se, lese siný, 

míru dopřej stádu mému, 

490. příměří dej rohatému, 

dokud leto nepomine, 

doba Paně neuplyne." 

."Králi Kuippano, jenž vládu 

lesa máš a hnědou hradu, 

měj své chrty na pozoru, 

do svého psy svolej dvoru! 

Zatkni, jestli se ti líbí, 

žaludy jim v nosy, hřiby, 

aby stáda nezvětřili, 

500. větru jeho necítili! 

Zavaž oči jim i uši, 

aby byli slepi, hluši, 

aby stáda neslyšeli, 

skotu mého neviděli!"

567 

"Kdyby toho nedost bylo, 

plémě zlé se proti vilo, 

zažeň syny své, své zmetky, 

ať se klidí, poruč, hnedky 

v prudkém běhu z těchto břehů, 

510. z těchto hájů, z těchto krajů, 

pastvy má tu málo stádo, 

široké je tady lado. 

Do brlohu chrty svolej, 

ohaře své rázně zdol~, 

pevně spjaté v smyčky zlaté, 

ve stříbrná oka jaté, 

ať z nich žádný v sluji leže 

myslit nemůž na loupeže!" 

"Kdyby toho málo bylo, 

520. plémě zlé se protivilo, 

Ukko, vládče, zlatý králi, 

jehož stříbrný plášť halí, 

slyš a vyslyš milostivě, 

oč tě prosím úpěnlivě: 

sevři čumák med vědovi 

ve náhubek jeřabo vý ; 

nedrží li na medvědí 

tlamě, ulej lepší z mědi, 

měděný li málo tuhý, 

530. ze železa ukuj druhý! 

On li také přelomí se, 

rozpadne se, rozdrobí se, 

sochor zlatý prudce velmi 

mezi čelisti vraz šelmy. 

na koncích jej opatř obou 

pevnou ocelovou skobou,

568 

by s to nebyl, kolozubý, 

hnouti dásní dravé huby, 

železo li nechopíme, 

540. ocelí ho nezdrobíme, 

mečem li ho nepřetneme, 

sekyrou veň nesekneme!" 

Hospodyně llmarinka, 

umná žena kovářova 

krávy z chléva vypustila, 

na pastvu je vypravila, 

skotopas je popohání, 

za kravami jda své paní.

·Runa třicátá třetí. 

Obsah: Kullervo na pastvě vyjme ze svého uzlu bochník, aby 

večeřel, zahojí a zlomí nůž, což jej v srdci tím krutěji zabolelo, 

že zlomený nůž byl jedinou jeho památkou po jeho rcdu : Vy. 

1-98. - Chce se hospodyni pomstíti, vžene stádo do bahna, 

sežene stádo vlkův a medvědův a večer žene je domů; vv.99-184. 

Hospodyně jde dojit a je dravou zvěřt roztrhána a usmrcena ; 

vv. 18:J-:!!J6. 

Kullervo si Kalervovec 

do brašny dal bochník chleba, 

i hnal krávy bažinami, 

sám za nimi stepí běžel, 

mezi .chůzt žaloval si, 

zas a zase stěžoval si: 

,,0 mne chlapce nešťastného, 

neblahého, ubohého! 

10. Dospěl jsem to pěkných konců, 

v stopy zašel zahálečů, 

býky pást mám ocasaté, 

na bulíky pozor dávat, 

mám se brodit bažinami, 

cestovati necestami. «

570 

Zastavil se, posadil se 

na mez, na drn, na výsluní, 

písničku si zanotoval, 

takto sobě prozpěvoval: 

"Svěť, o slunce Jumalovo, 

20. svěť, kuželi zlatý Páně 

na pasáka kováfova, 

na sirého skotopasa, 

nesvěť domu Ilrnarina, 

ani jeho hospodyni! 

Dobře má se hospodyně, 

bílého si krájí chleba, 

skyvy tenčí, než je třeba, 

tlustě maže pomazankou; 

pastevci dá skyvu suchou, 

30. chroustat chleba kůru kruchou, 

ustrouhne mu ovesného, 

ukrojí mu otrubného, 

zakrojí mu slaměného, 

zavalí mu korového, 

do kadloubku aby sbíral, 

rosy s trávy aby stíral." 

"Jdi, sluníčko, běž, pšeničko, 

schyl a skloň se, dobo boží 1 

Zajdi, slunko, do smrčiny, 

4·0. sestup, pšenko, do huštiny, 

utec, slunko, do jalovčí, 

sleť a snes se do olšiny, 

pastýře nech domu jíti, 

aby másla ukrojil si, 

do bochníka zakrojil si, 

zápek z něho vykrojil si 1"

':'>71 


zatím co si pasák zpíval, 

naříkal si Kullervoinen, 

50. másla si již ukrojila, 

do bochníka zakrojila, 

zápek z něho vykrojila, 

kysela však Kullervovi 

studeného u varil a, 

s kterého pes škraloup slízal, 

nasnídal se černý Musti, 

strakatý' se nažral Merkki, 

pochutnal si šerý Halli. 

V háji pták se ozval zpěvák, 

60. ptáče ·zazpívalo v křoví: 

: Čas je jísti parobkovi, 

večeřeti sirotkovi." 


vida, že jsou stíny dlouhé, 


"V éru čas je ku večeři, 

doba. abych jísti počal, 

z brašny profant vytáhl si!" 

Sehnal krávy k opočinku, 

70. sehnal stádo na pastviště, 

posadil se do pažitu, 

do zelené sedl trávy. 

s plecí sobě brašnu sundal, 

z tlumoku si chleba vyľí.al, 

obracel jej, prohlížel jej, 

takými se ozval slovy:

I 

572 

"Mnohý vně chléb krásný bývá, 

kůru lesklou s vrchu mívá, 

vnitř ale se jinak jeví: 

80. kůra smrčí nebo plevy." 

Nůž si na to vyňal z nožny, 

aby chleba ukrojil si; 

nůž mu zajel do kamene, 

odrazil se od oblázku; 

želízko se přelomilo, 

ode střenky odlomilo. 

I 

I 

I 

' 


zlomený nůž prohlížel si, 

do hořkého dal se pláče, 


"Nůž byl jediným mým druhem, 

jediným mým přítelíčkem; 

dostal jsem jej od tatíčka, 

otec mne jím zaopatřil; 

nůž ten o kámen jsem zlomil, 

zajel jsem jím do oblázku, 

do chleba zlé hospodyně, 

do pečiva ženy zlostné." 

"Jak se pomstím za smích ženský, 

100. za smích ženský, habský výsměch, 

babizně jak odměním se, 

staré běhně odsloužím se?" 

Vrána z houští zakrákala, 

kavka z křoví zakvákala: 

I

"Sirý hochu, spono zlatá, 

jedináčku, Kalervovče! 

Co jsi mysli zasmušilé, 

proč máš v srdci plno stínu ~ 

110. Vezmi lísku z omladiny, 

vezmi brízku ze březiny, 

v bahna zažeň hnojné hnáty, 

do močálu houpavého, 

pul nechť, vlci roztrhají, 

med vědi půl rozsápají!" 

"Vlky svolej k sobě z doupat, 

zavolej si na medvědy, 

medvědy i vlky poštvi, 

aby stádo roztrhali, 

dravce žeň jak stádo don.ů, 

1,:20. místo skotu strakatého! 

Tak se pomstíš za smích ženský, 

zlostné ženy za pohanu." 


slovo dél a propověděl: 

"Počkej, kurvo Hiisiova ! 

Pláču li já pro nůž otcův, 

sama ještě napláčeš se, 

plačíc pro své dojné krávy!" 

Ulomil si metlu z mlází, 

130. notný švihoun jalovcový, 

sehnal krávy do močálu, 

zahnal býky do rokytí, 

polovinu vlci snědli, 

medvědi půl roztrhali;

574 

šeptaje pak slova vědmá 

v stádo za čaroval dravce, 

jež byl na to stádo poštval, 

kteří stádo roztrhali. 

Slunce došlo na poledne, 

140. k západu se obrátilo, 

zašlo za vrcholy smrků, 

doba přišla podojení; 

pasák mstivý, zlomyslný, 


vzchopiv se hnal ku domovi 

stádo medvědúv a vlků, 

medvědy tak nabádaje, 

vlky takto navádéje : 

"Hospodyni roztrhejte, 

150. hnátv z kloubů vytrhejte, 

jak jen přijde, posadí se, 

aby krávy podojila." 

Píšťalu si z kostí krávy, 

roh si zrobil z rohu býka, 

troubu z hnátu krávy Střemchy, 

fujaru z holeně Straky; 

zapískal si na ptšíalu, 

zapískal si, zatrouhil si 

po třikráte na důhoné, 

160. po šestkráte mezi branou, 

Hospodyně Ilmarinka, 

mladá žena kovářova, 

čekala již nedočkavě 

na mléko i máslo letní;

fJ7G 

slyšic bukot býků z blata,:. 

slyšte trouby hlaholení, 

ozvala se těmi slovy, 

takto šeptem zašeptala: 

"Chválen budiž, o Jumalo! 

no. Trouba troubí, stádo přijde; 

odkud ale chlapu trouba, 

kdo pak roh dal parobkovi, 

na nějž hlasně sobě hude, 

vesele si potrubuje, 

že až proniká mi uši, 

div mi 'hlavu nerozbuší !" 



"Blata chlapu troubu dala, 

180. na bažině troubu našel; 

tvé již stádo. na úhoně, 

krávy stojí u stavidla, 

vezmi honem ohně s krbu, 

pospěš krávy podojiti!" . 

Hospodyně Ilmarinka 

posílala starou tchýni : 

"Pospěš, tchyně, podojiti, 

chvátej krávy pospraviti, 

sama k tomu času nemám, 

190. těsto ještě válet musím!" 



"Vždycky dobrá hospodyně, 

vždycky žena hospodárná

57(; 

sama spěchá, krá vy dojí, 

sama stádo pospravuje." 

Hospodyně Ilrnarinka 

sama vzala ohně s krbu 

a krav dojít pospíšila; 

200. prohledla si krávy okem, 

viděla je bez úhony, 


"Milo je se podívati, 

jak se kravám barva zlatí, 

svítí se jak kúže rysa, 

měkká jest jak vlna ovčí, 

vemena jsou nabobtnala, 

cecky mlékem jenjen kypí." 

K dojení se posadila, 

210. cecek vzala, zadojila, 

zadojila jednou, dvakrát, 

byla by i po tretíkrát ; 

vlk rozdávil na ni tlamu, 

medvěd vrh se tlapou na ni, 

vlk ji trhal ostrým zubem, 

medvěd nohy v kloubech lámal, 

lýtko v půli překousl jí, 

kosť ptštalní přelomil jí. 


2:W. odměnil se za potupu, 

za potupu, ženský posměch, 

odplatu dal ženě zlostné. 

Hospodyně Ilrnarinka 

zarydala, zaplakala,

077 


"Zlo jsi spáchal, skotopase, 

medvědy jsi domů přihnal, 

vlky do prostranných d vorů !-'" 

230. 



"Zlo jsem spáchal, pasák bídný, 

však i ty, zlá hospodyně: 

v chléb jsi kámen zavalila, 

upekla jsi skalný bochník; 

nůž mi zajel v tvrdý kámen, 

želízko se přelomilo, 

jediný nůž po mém otci, 

jediná věc po rodině." 

:240. 

200. 

Zaprosila hospodyně: 

"Pastýřečku, hodný hochu, 

odvrať svoje mocná kouzla, 


vysvoboď mne z tlamy vlčí, 

z ostrých drápů medvědových! 

Košili dám tobě tenkou, 

pěkné dám ti nohavice, 

jídat budeš máslo, svítky, 

pívat budeš čerstvé mléko, 

rok žít budeš bez roboty. 

druhý rok týt bez lopoty." 

"Brzo li mne nevyprostíš, 

honem li mne nevychvátíš, 

klesnu bezducha a mrtva, 

proměním se v prach a popel."

578 


slovo děl a pro pověděl: 

"Umíráš li. nuže, umři, 

pocházíš li, ~nuže, pojdi! 

Pod zemí je dosti místa, 

260 prostranná je země Kalmy, 

mocnějsí tam směstnají se, 

ještě tlustší se tam vejdou I" 

Modlila se Ilmarinka : 

"Ukko mocný, vyšní bože! 

Chop se luku náramného, 

samostřílu nejlepšího, 

měděný šíp na něj polož, 

luk ohnivý rozepřáhni, 

z luku vypusť oheň-střelu, 

270. šíp měděný prudce vystřel, 

prožeň střelu jemu bedrem,' 

promršti mu šipku plecí, 

usmrť syna Kalervova, 

skol jej, raha nehodného, 

šípem s hrotem ocelovým, 

tref ho, zastřel hrotem z mědi! '" 


sám se modlil těmi slovy: 

"Ukko mocný, vyšní bože, 

280. po mně šípu nevysílej, 

ale skol mou hospodyni, 

tref zlou ženu llmarinku, 

ať se nehne s toho místa, 

ať víc odtud nevyvázne!"

57~) 


kováře choť dovedného, 

svalila se, mrtva padla, 

600. jak by s kotlu saze spadla, 

na nádvoří vlastní jistby, 

v dvoře vlastním neprostorném. 

Taky skon byl ženy mladé, 

konec švarné hospodyně, 

o niž kovář llmarinen 

ucházel se po šest roků, 

chtéje se jí věčně těšit, 

věčně chlubit, věčně pyšnit. 

37

Runa třicátá čtvrtá. 

Obsah: Kullervo odejde od Ilmarina, zarmoucen bloudí lesem 

a Paní lesa mu poví, že otec, matka, bratr a sestra ještě jsou 

na živu; vv. 1-1~8 -- Nalezne je na radu Paní lesa na hranici 

Iapské : vv. 1~9-188. - Matka praví, že jej pokládala za dávno 

mrtvého a oznámí mu, že starší dcera její ztratila se, když hyla 

na jahodách; 189-246. 


punčochy měl pěkné modré, 

buj oý chochol rusých vlasů, 

škorně hezké, vyleštěné ; 

zd vihl on se, odebral se 

od kováře Ilmarina, 

prve než by llmarinen 

zvěděl o ženině smrti, 

prve než by rozlítil se, 

10. než by bil se, rozzlobil se. 

Vesel kráčel od kováře, 

ode krovu Ilmarina, 

po stepi si pozpěvoval, 

bičem práskal, potruboval ;

001 

bahno bible, písek skřípe, 

ozvěnou step opětuje 

zpěv a jásot Kullervoina 

nad zlým činem, nad zločinem. 

V kovárně to slyšel kovář; 

'20. zastavil se na kovárně, 

na náspí šel poslechnouti, 

na dvůr vyšel pohlednouti, 

proč si v luhu Kullervoincn 

pozpěvuje, potrubuje. 

Pravdivou tam uzřel pravdu, 

pravdu pravdivou a pevnou; 

žena leží položena, 

krasavice povalena, 

na nádvoří poražena, 

30. na znak leží obrácena. 

Kovářovi černé stíny 

na srdce se položily, 

po celou noc pláče trval, 

dlouho žalné slzy cedil, 

duši maje jako dehet, 

srdce černé jako uhlí. 

Kullervo sám napřed kráčel, 

bloudil semo, bloudil tamo 

po den celý v pustém lese, 

40. Hiisiově ve pralese, 

a když večer smrákalo se, 

zasta vil se, položil se. 

37*

582 

Sedě sirý, opuštěný, 

myslil sobě zarmoucený: 

"Proč jsem nebožák se zrodil, 

kde> mne ubohého zplodil, 

abych bloudil pod oblohou 

po měsíce, bez přestání !" 

"Jiní lidé domů chodí, 

50. k domovu se ubírají; 

domov můj je v černém lese.. 

dvorem mým je širá pusta, 

na větru je krb můj rodný, 

na dešti má lázeň teplá." 

"0 Jumalo dobrý, nikdy, 

nikdy, bože, do své smrti 

žitím nedař vyvržené, 

dítky siré, opuštěné, 

nemající v širém světě 

60. ani otce, ani matky, 

jako mne jsi, bože, stvořil 

nebohého, nešťastného, 

racka na pustině morské, 

kajku morském na úskalí! 

Lastovici slunce vzchází, 

svitá vrabci maličkému, 

potěšuje ptactvo vzdušné, 

mně jen, mně jen jedinému 

slunce nikdy nevychází, 

70. netěší mne, nezahřívá." 

"Neznámo mi, kdo můj otec, 

nevědomo, kdo má máti,

583 

zdaliž divoká mne kachna 

na bažině vyseděla, 

nebo sluka na pobřeží, 

potáplice v skalné skouli." 

"Maloučk)T jsem otce pozbyl, 

slaboučký jsem matku ztratil; 

umřeli mi otec, matka, 

so. všechen pomřel můj rod valný, 

škorně z ledu odkázali, 

z rozbřidlého sněhu obuv; 

pustili mne na náledl, 

dráhu kluzkou, cestu úzkou, 

abych v bahno probořil se, 

do kaliště zabořil se." 

"J á však nechci ve svém věku, 

nechce mi se ještě býti 

stezkou skotu ve bažině, 

!JO. úzkou lávkou na mokřině, 

nechci býti šlapán, deptán, 

maje, bohudík, dvě ruce, 

ruce dvě, pět prstů hbitých, 

prstu pět a deset nehtů." 

Napadlo mu, pomyslil si, 

pomyslil si, umínil si: 

půjdu do vsi Untamovy, 

otce pomstím za potření, 

matku pomstím za trápení, 

100. sebe pomstím za soužení.

584- 

Ozval· se a prohovoril : 

"Počkej, počkej, Untamoine, 

počkej, vrahu rodu mého! 

Válečně já k tobě vtrhnu, 

jisíby tvoje zapálím ti, 

dvory prachem položím ti!" 

Stařenka mu v cestu přišla, 

modrošatá Paní lesa, 

ozvala se, promluvila, 

110. Kullervoina oslovila: 

"Kam se bereš, Kullervoine, 

kam tvá cesta, Kalervovče P 



"V myšlenkách jsem pomyslil si, 

pomyslil si, umínil si, 

že se odtud odeberu, 

půjdu do vsi Untamovy, 

splatím vrahu rodu svého 

1'30. za krev otce, bolest matky, 

popelem mu jistby spálím, 

obrátím je v prach a popel." 

Stařenka mu na to děla, 

slovo děla, ·pověděla: ' 

"Otec tvůj je nezavražděn, 

není mrtev Kalervoinen, 

živ tvůj otec, živa zdráv je, 

živa, zdráva máti tvoje,"

585 

"Staruško má nejmilejší L 

130. Pověz, milá, staruško má, 

kde dlí otec můj, kde mešká, 

kde mi hledat máti drahou ~" 

"Tam dlí otec tvůj, tam mešká, 

tamo najdeš máti drahou: 

na .hranici dálné Lapska, 

u jezera rybnatého." 

"Staruško má nejmilejší! 

Pověz, milá staruško má, 

jak tam dojít, jak tam dospět, 

HU. jak tam stihnout nejjistěji t" 

~Snadno ti tam dostati se, 

byť i cesty neznalému; 

projda lesem dlouhopustým 

na břehu se octneš řeky; 

půjdeš den a půjdeš druhý, 

i den třetí pořád půjdeš 

v stranu větru půlnočního; 

hora tobě bude v cestě, 

obejdeš ji po úpatí, 

150. dáš se potom v stranu levou, 

pořád půjdeš, k řece dojdeš, 

po straně jež teče pravé, 

po vodě dál půjdeš řeky, 

stihneš ke třem vodopádům; 

tam jest ostrov, na něm ostroh, 

kráčej po ostrohu dlouhém, 

na samíčkérn jeho konci 

stojí chata rybářova,

586 

otec .tvůj v té chatě žije, 

160. otec tvůj i máti tvoje, 

žijou tam i sestry tvoje, 

rodičů dvě slíčné dcery." 

Kullervoinen Kalervovec " 

na cestu se vydal dálnou; 

kráčel den a kráčel druhý, 

i den třetí pořád kráčel 

v stranu větru půlnočního; 

hora jemu stála v cestě, 

obešel ji po úpatí, 

170. dal se po tom v stranu levou; 

pořád šel, až řeky dosel, 

po vodě dál ubíral se, 

po břehu té řeky levém, 

prošel třemi vodopády, 

ocitl se na ostrohu, 

po délce jej celý prošel, 

ku ryhárské chatě došel 

na samičkém konci jeho. 

Spěšně vkročil do sednice, 

180. v sednici ho nepoznali: 

"Odkud hosté ze závodí, 

odkud host, kde domov jeho~" 

"Neznáte liž syna svého, 

neznáte liž dítka svého, 

jež vám lidé Untamovi 

domů druhdy odevlekli, 

malé jak píď tatíčkova, 

jako matčin kuželíček !"

587 

Máti milá zaplesala, 

190. ústa se jí ozývala: 

"Ochoch dítě moje bědné, 

ochoch sirá spono zlatá! 

Chvála bohu, že tě vidím, 

bohu chvála, že jsi přišel, 

jejž já dávno oplakala 

za mrtvého, zhynulébo!" 

"Synáčky dva mívala jsem, 

synky dva, dvě dcerky milé, 

starší dltky z obou párků 

soo. ztratily se beze stopy, 

synka válka vyrvala mi, 

dcerka bůh ví kam se děla; 

synáček se nazpět vrátil, 

dceruška se nevrátila." 


ozval se a otázal se: 

.Kam se děla dcera tvoje, 

dcera tvoje, sestra moje i" 

Matka jemu odvětila, 

210. promluvila, hovořila: 

"Tam se děla dcera moje, 

dcera moje, sestra tvoje: 

do lesa šla na jahody, 

do podhoří na maliny; 

ztratila se holubička, 

zahynulo ptáče útlé. 

jak ale, nám známo není, 

pověděti neumíme."

88 

"Kdo opláče dceru milou ~ 

sso. Kdo pak jin)T nežli máti, 

ona nejdřív dceru hledá, 

za ní chvátá, po ní pátrá; 

běhala jsem, sirá matka, 

hledala jsem dceru svoji, 

spěchala jsem medvědicí, 

vydrou lesy prorejdila, 

hledala jsem den i druhý, 

hledala jsem i den třetí; 

třetího dne za soumraku, 

'230. posléze, když míjel týden, 

na veliký vrch jsem vyšla, 

na vysokou vyšla horu, 

volala jsem za dceruškou, 

křičela jsem za zmizelou: 

",Dceruško má, kde pak meškáš, 

dceruško má, pojď již dornů l?" 

),Volala jsem; plakala jsem, 

pro zmizelou kvílela jsem; 

hory jen se odezvaly, 

'240. odpověď mi stepi daly: 

""Nevolej už dcerky svojí, 

šetři, matko, hrdla svého! 

Nespatříš jí ve svém věku, 

do smrti jí neuvidíš 

na dvorech zas mateřiných, 

u výtoně tatíčkovy!""

Runa třicátá 

pátá. 

Ohsah : Kullervo počne u rodičů práce konati, proto že však 

nejsou k žádnému prospěchu, otec jej vypraví na cestu, aby odvedl 

roční daň : vv. 1-·68. - Na zpětné cestě potká svoji na 

jahodách zabloudilou sestru a neznaje přiláká i svede ji; vv. 

69 -188. - Když pak se vyjeví. kdo jsou, sestra vrhne se do řeky, 

Kullervo spěchá domů, vypravuje' matce hroznou přihodu o zahynuli 

sestřiné a sám hodlá životu svému konec učiniti ; vv, 

189-34·40. - Matka jej zrazuje od sebevraždy a radí, aby se někam 

ustranil, až by nabyl klidné mysli. Kullervo ale chce předevsuu 

jiným pomsLu vziti od Untama; vv 3,t5 - 37:2. 

Kullervoinen Kalervovec, 

jun s modrými punčochami, 

bydlel potom u rodičů, 

pečí jejich opatrován; 

nemohli ho umoudřiti, 

hlavu . iemu napraviti , 

byltě mladík nezdařený, 

z dětství špatně vypéstěný, 

právě jako jeho pěstoun, 

10. právě jako jeho chůva.

590 

Do práce ho vypravili, 

poslali ho na robotu, 

tam mu dali ryby lovit, 

velký nevod zatáhnouti. 

Kullervo se ozval slovy, 

veslem sobě pohrávaje : 

"Mám liž zabrat jako junák, 

zaveslovat silou chlapskou, 

či mám zabrat silou habskou, 

20. veslovati jen jak nutno I" 

Kormidelník od kormidla 


"Zaber jenom jako junák, 

zavesluj jen silou chlapskou, 

však se loďka nerozrazí, 

kolík vesla nepřerazí." 


zabral tedy jako junák, 

zaveslo val silou chlapskou, 

30. kolíky se přelomily, 

žebra také jalovcová, 

loďka také osyková. 

Kalervo šel podívat se, 


"Za veslaře nehodíš se, 

kolíky jsi zlomil vesel, 

žebra také jalovcová, 

rozbita loď osyková ; 

nuž, hoň ryby do nevodu, 

40. snad se k tomu lépe hodíš!"

'. :, ~- --: .'.--~ 

591 


šel, by v nevod ryby honil, 

vzal si na to dlouhé bidlo, 


"Mám liž udeřiti silou, 

celou silou mužské paže, 

nebo plesknout silou babskou, 

o nic víc, než musí býti~" 

Pravil předák rybolovu: 

50. "Špatně bysi ryby honil, 

kdy bys neude hl silou, 

celou silou mužné paže!" 


honit jal se celou silou, 

celou silou mužné paže, 

voda v kal se proměnila, 

nevod ve pazdeří drobné. 

na kaši jsou zbity ryby. 

Kalervo šel podívat se, 


"K honění ryb nehodíš se, 

nevod rozbils Ha pazdeří, 

koly zdrtil na drtiny, 

provazy jsi v kusy strhal; 

nuže, poplatek jdi od vést, 

zapraviti nájem půdy! 

Snad že budeš k cestě lepší, 

lip se hodíš k cestování."

59:1 

Kullervoiuen Kalervovec, 

71J. jun s modrými punčochami, 

s pěknou rusou vrchovinou, 

se škorněrni koženými 

poplatek se vydal odvést, 

obrok z půdy zapraviti. 

Odved řádně nájem půdy, 

odved řádně otcův obrok, 

hbitě vyhoupl se v saně, 

posadil se do své korby, 

dal se na zpáteční cestu, 

80. jechal domů, v domovinu. 

Jechal, saně rachotily, 

mnohou změřil dobrou míli 

v širých stepích Vainamoina, 

v nivách dávno obdělaných. 

Potkal pannu zlatovlasou, 

na lyžích se proháněla 

širou stepí Vainamoina, 

nivou dávno obdělanou. 


90. jak ji zočil zastavil se, 

jal se pannu přemlouvati, 

přemlouvati, k sobě zváti: 

"Vystup, panno, do mých saní, 

na měkké se posaď měchy!" 

Panna s lyží odvětila, 

odsekla, jej odmrštila:

593 

"SmrE si vystup do tvých saní, 

mor si sedni na tvé měchy!" 


100. jun s modrými punčochami 

pošleh oře rukovítkou, 

sviznýrn bičem operleným, 

koník běžel mnohou míli, 

saně stepí rachotily 

širou stepí uháněly, 

vrzděly a chvatně spěly, 

kde plec moře bílá, širá 

v dálnou dál se rozprostírá. 

Proti panně pěkné jede, 

110. v lesklých botkách sněhem břéde 

tam, kde se plec moře širá 

v dálnou dáli rozprostírá. 


pozastavil koně v běhu, 

a na ústech maje něhu 

jal se pannu vybízeti: 

"Pojď a přisedni si ke mně, 

sličná panno, kráso země!" 

Panna jemu odvětila, 

120. odsekla, jej odmrštila: 

"Tuoni k tobě sedni v saně, 

Manalan si vystup na ně!" 


jun s modrými punčochami,

594 

pobíd oře rukovítkou, 

pošleh bičem operleným, 

koník počal palovati, 

1:30. cesta mizí a se krátí, 

saně letí rachotíce, 

cesta mizí víc a více, 

Pohjola kde lada širá 

v -íálnou dáli rozprostírá. 

v ústrety mu panna stoupá, 

na hrudi se cín jí houpá, 

Pohjola kde Jada širá 

v dálnou dáli rozprostírá. 


pozastavil koně v běhu, 

a na ústech maje něhu 

140. jal se pannu vybízeti, 

vábit počal mladou dívku: 

"Pojď sem ke mně pod pokryvku, 

dám ti hryznout do jablátka, 

oříšků dám jádra sladká!" 

Panna hocha odmrštila, 

cmoprsa odvětila: 

"Pryč, necudo, pěkné díky, 

napliju ti na tvé smyky! 

Mráz pod plstí údy mrazí, 

150. zima v saních obecházl." 

Kullervoinen Kallervovec, 

jun s modrými punčochami,

595 

strhl pannu do svých saní, 

uchvátil jí silnou dlaní, 

v kožešiny zaobalil, 

pokryvad!em pozahalil. 

Panna hněvem ozvala se, 

mocí jemu vzpírala se: 

))Pusť mne odtud, pusť mne,' vraže, 

160 propusť pannu ze své paže, 

ušetři mne nectnýcb řečí, 

zlych slov nechytej mne léčí, 

pusť mne, sice zadupnu li, 

rozrazím dno saní v půli, 

pod mou nohou se ti zhroutí 

sanice jak křehké proutí!" 



truhly poklop vykládaný 

170, otevřel, a oko panny 

zřelo zlato, stříbro, stuhy, 

jemných suken celé duhy, 

i punčochy zlatotkané, 

pásy stříbrem krumplované. 

Látky mysl přivábily, 

peníze ji proměnily, 

stříbro pannu obloudilo, 

zlato děvu zahubilo. 


180. jun s modrými punčochami 

;;8

panně pěkná slova dával, 

pošeptával, polehtával, 

jednou oprať drží ztuha, 

v záňadří se krade druhá. 

Cínoprsou líbal, líbal, 

ulíbanou níže shýbal, 

pokryvadlo přes ni hrna, 

kožešinu samá skvrna. 

Když dne zábřesk Jumalova 

190. ukázal se ráno znova, 

panna jedva zašeptala: 

"Dej mi zprávu o svém rodu, 

o svém, smělče, o původu. 

Jsi Ji z rodu vznešeného, 

jsi li z otce velmožného ~" 



"Nejsem z rodu vznešeného, 

200. ale ani z chatrného: 

nevelkého, nemalého. 

Kalervův jsem chudý synek, 

pošetilý čeledínek, 

k ničemu již ode plínek. 

Ty však pověz o svém rodu, 

o svém hrdém o původu, 

jsi li z rodu vznešeného, 

jsi li z otce velmožného." 

Panna jemu odvětila, 

:ZlO. promluvila, hovořila:

:')97 

"Nejsem z rodu vznešeného, 

ale ani z chatrného: 

nevelkého, nernalého. 

Kalerva jsem dcerka bedna, 

pošetilá, neposedná, 

nebožička od malička." 

.,Když jsem jako dívka malá 

u matičky bývávala, 

šla jsem jednou do lesiny 

2ilO na jahody, na maliny; 

sbírala jsem jahůdeček, 

na podhorí malineček, 

sbírala jsem, přespala jsem, 

i den druhý sbírala jsem, 

třetí den jsem nevěděla, 

kudy bych se domů děla, 

cesty vedly v lesy husté, 

vruby v bory dlouhopusté. ,( 

~Usedla jsem, naříkala, 

230. celý den jsem proplakala, 

druhý také, až den třetí 

unavená noha letí, 

pne se horu na nejvyšší, 

hrdlo volá v lesu říši; 

haleká jak jenom stačí, 

ozvěna hlas jeho zpáčí: 

"Ustaň sirá, ode křiku, 

nesmyslná od povyku, 

neslyší tě duše živá. 

~4,O. domů hlas tvůj nedoznivá l ř " 

38*

"I den třeti, čtvrtý minul, 

pátý, šestý odeplynul, 

k smrti jsem se připravila, 

umříti se hotovila; 

avšak marně toužíš po ní, 

hodinka li neodzvoní." 

"Kdybych byla zahynula, 

smutnou duši vydechnula 

sso. druhého hned za podletí, 

aneb aspcň leto třetí, 

travkoubych se zelenala, 

vonným kvítkem rozkvétala, 

jahodou se usmívala, 

malinou se zardívala, 

novin hrozných neslyšela, 

nezbuzena v zemi dlela." 

Jedva řekla, jedva vzkřikla, 

ještě slova nezanikla, 

ze sauí se vrhla v skoku 

260. do proudného řeky toku, 

ve vodopád rozbouřený, 

v zvírající víru pěny; 

se svou smrtí shledala se, 

se svou smrtí potkala se, 

ve Tuonele našla míru, 

slitování ve vln víru. 

Kullervoinen hledí za ní, 

zastavuje jízdu saní, 

Kullervoinen pláče pro ni, 

270. naříká a slzy roní:

599 

"Ach mně běda pro neštěstí, 

jež až ve hrob musím nésti! 

Sestřičky jsem svůdcem bědné, 

rodné sestry, z matky jedné! 

Běda otče,' běda máti, 

že den musím proklínati, 

kdy jsem zplozen, kdy jsem zrozen, 

na svět, bí-íný, vyprovozeu ! 

Lépe byste učinili, 

':280. kdybyste mne nezrodili, 

necho valí, nepěstili, 

ten mi život nevnutili! 

Žel, že jsem byl neusmrcen, 

morem litýrn neuškrcen 

bez lítosti, bez pomoci 

nezhuben již druhé noci!" 

Říz a nz - kůň bez chomoutu, 

remení byl zbaven pouta, 

skok a skok - a na komoně 

290. vyšvihl se, na hvězdoně, 

bod a bod - a v jednom trysku 

domova byl brzy v blízku, 

dvůr otecký vstříc mu kývá, 

vlídně vítá rodná niva. 

Na návrší matka byla: 

"Máti, jež mne porodila! 

Měla jsi mne nezroditi, 

zrozeného nepovíti, 

v páře lázně zůstaviti, 

300. na závoru uza vřiti,

600 

kouřem hustým udusiti, 

druhé noci usmrtiti, 

do vody mne pohodili, 

s postýlkou mne utopiti, 

s kolíbkou mne do plamene 

vrci výhně rozžhavené !" 

"Kdyby se tě ve vsi ptali: 

""Kam jste kolíbečku dali, 

proč je lázeň uzavřena~"" 

310. mohlas říci, smutná žena: 

""Kolíbečku spálila jsem, 

do plamenů hodila jsem, 

v lázni ječmen močila jsem. 

kterak sládne, zkusila jsem."> 


rodička se syna ptala: 

"Co mi neseš, milý synu, 

neslýchanou za novinu ~ 

Nejsi svůj, ba zdá se spíše, 

320. že jdeš z Tuoniuvy řtše." 



.Novina to děsná, hrozná, 

příběh, jejž tvé ucho pozná: 

svůdcem já jsem sestry bedné, 

sestry rodné. z matky jedné. ~ 

"Když jsem nájem z půdy zplatil, 

k domovu jel, bych se vrátil,

-- ----~------- -. --,- - ------ 

6!Jl 

v ústrety jsem přijel panně, 

330. strbnul jsem ji ve své saně: 

sestřička to byla moje, 

sestra moje, dcera tvoje." 

"Se svou smrtí sh ledala se, 

se svou smrtí potkala se, 

v proudu divě rozvíreuém, 

vodopádu rozpěněnénl; 

sám si nyní nevím rady, 

kudy jíti, kudy, kady, 

kde se potkám se svou smrti. 

340. kde mne zhouba zničí, zdrtí : 

ve vlčí li tlamě dr-avé, 

v medvědí li hubě žravé, 

velrybí li ve útrobé, 

žralokova břicha hrobě ~(( 

Matka synu odvětila : 

"Nevrhej se, milý synu, 

v tlamu vlka. vyjícího, 

ve medvědí jícen řVOUCÍ, 

ani v břicho velrybino, 

350. v hrozné zuby morské štiky t 

Prostranná je země Suomi, 

dost je místa v kraji Savo, 

aby skryl se zločin mužů, 

zakryla se jeho stopa, 

ukrývej se pět, šest roků, 

utajuj se po let devět, 

přijde leto milostivé, 

uleví ti ve zármutku."

_._ 

•..•••. - •..• '-liL-..;....- --:- -=::~--- 

602 


360. slovo děl a odpověděl: 

"Neschovám se, neskryju se, 

zločinspácha v neuteku; 

hledat půjdu jícen smrti, 

bránu do Kalmova dvora, 

na bojiště půjdu litá, 

kde se vraždí hohatýri : 

ještěť žije Untamoinen, 

bídný muž je nezahuben" 

ještě jsem mu neodplatil 

za útrapy otce, matky, 

pomlčím li o trápení, 

o svém vlastním utrpení!"

- --..-T'--."-_-:.- --- 

Runa třicátá šestá. 

Ohsah : Kullervo vypravuje se do války a louči se s rodnými, 

z nichž jediné matce není lhostejno, vrátí li, zemře li nebo padne; 

vv, 1-154, - Vtrhne do Untamoly, všecky zrubá a střechy zapálí; 

vv . J55-~50. - Vrátí se domů, najde dvůr pustý '1 prázdný, 

a není v něm živého tvora kromě starého černého psa, s nímž 

jde do lesa, aby si zastř'elil zvěře k snědku; VV, 251-296. -- 

Přijde na místo, kde sestru svedl, a mečem ukončí svůj život; 

VV, 297-:360, 

Kullervoinen Kalervo vec, 


do války se vypravoval, 

zbrojil se v boj nelitostný; 

hodinu si palaš brousil, 

druhou sobě kopí ostřil. 

Matka přišla, prornluvila : 

"Nešťastné mé dítě, nechoď, 

nechoď, synu, v litou válku. 

to. nechoď, kde meč ó meč zvon! !

Ten, kdo vál čí bez pricmy, 

prolévá krev ze své viny, 

z vojny živ se nenavrátí, 

na bojišti smrt je] zchvátí, 

ostrý meč ho žití zbaví, 

vlastní tesák život staví." 

"Bys měl koně jako kozu, 

udatného jako kozel, 

koza bude zastřelena. 

so. kozlí chrabrost přernožena ; 

sedneš na psa prašivého, 

abysi se domů dostal, ~ 



"Přece v bahně neuváznu, 

v širé stepi nezahynu, 

havraní kde domov mají, 

vrány kořist čenichají, 

třeba padl na bojišti, 

30. kde krev rudá z ran se prýští; 

krásná smrt je, konec blahý, 

který zadá palaš nahý; 

překrásná je nemoc války: 

do neznámé táhne dálky 

jinoch jarý, strasti žádné, 

a pln síly v boji padne." 

Matka děla, pověděla: 

"Z vojny li se nenavrátiš, 

co pak tatíčkovi zbude, 

4.0. podporou mu v stáři bude i"

60') 


slovo děl a provověděl : 

"Nechať umře na smetišti, 

nechat zhyne na hnojišti!" 

"Co pak staré matce zbude, 

podporou ji v stáří bude ř" 

"Smrť nechal se zmocní m •. imy, 

v chlév nesoucí otep slámy." 

"A co bratříčkovi zbude, 

50. pro zlé časy příští bude?" 

"Nechať zhyne v pusté Iesi 

nepřátelským záštím kdesi." 

"A tvé sestře co pak zbude, 

pro zlé časy príštt bude?" 

"Nechť se mrtva svalí v pazit, 

ke studně jdouc vody vážit." 


zpupně domov opouštěje 

ještě slovo praví 1 otci: 

liO. "Měj se dobře, milý otče! 

Uroníš li pro mne slzu, 

uslyšíš li o mé smrti, 

dovíš li se, že jsem padl, 

že jest o mne rod náš menší i"

606 

Načež otec odpověděl: 

"Neuroním, nezapláču, 

dovím li si o tvé smrti; 

jiného si chlapce zplodím, 

tebe bude mnohem lepšt, 

70. umnější. a rozumnější." 


ozval se a propovědél : 

"Však já také nezapláču, 

uslyším li o tvé smrti; 

pořídím si sobě tátu, 

ústa - hlína, hla va - kámen,' 

oči budou borúvkové, 

brada bude ze strouhanky, 

nohy z vrby rozsochaté, 

80. tělo ze shnilého kmenu," 

K bratru potom obrátil se: 

"Měj se dobře, milý bratře! 



dovíš li se, že ;jsem padl, 

že jest o mne rod náš menší t" 

Bratr jemu odpověděl: 

"Neuroním, nezapláču, 

dovím li se o tvé smrti; 

90. bratr jiný narodí se, 

bratr mnohem tebe lepší, 

tebe dvakrát onačejší."

607 





pořídím já sobě bráchu, 

hlava - kámen, ústa - hlína, 

oči budou borůvkové, 

100 vlasy budou strouhankové, 

nohy z vrby rozsochaté, 

tělo ze shnilého kmenu." 

Potom k sestře obrátil se: 

"Měj se dobře, milá sestro! 

Uroníš li pro ne slzu, 



že jest o mne rod náš menší ~« 

Sestra jemu odvětila: 

110. "Neuroním, nezapláču, 


bratr jiný narodí se, 

bratr tebe mnohem lepší, 

umnější a rozumnější. ~ 




dovím li se o tvé smrti; 

pořídím si jinou sestru, 

120. hlava - kámen, ústa - hlína, 

oči budou borůvkové, 

vlasy budou strouhankové,

(j08 

uši jezer stulíkové, 

a dřík větve javorové." 

Na to obrátil se k matce: 

"Milovaná matičko má, 

nejmilejší rodičko má, 

jež mne chodit učívala ! 


13(.. uslyšíš li o mé smrt i, 


ze jest o mne rod můj menší l" 

Matka jemu odvětila, 

tichým hlasem promluvila: 

"Nerozumíš duši matky, 

neznáš srdce roditelky : 

opláču já věru tebe, 

uslyším li o tvé smrti, 

v čeledi že naší scházíš, 

140. o tebe že rod náš menší; 

dvory pláčem poplaví se, 

můstka pláčem zatopí se, 

cesty, chlévy zavodní se 

pláčem matky zarmoucené; 

sněhy ledem povlekou se, 

ledy pláčem rozplynou se, 

nivy travou oblekou se, 

po ní slzy roztekou se." 

"Až se budu ostýchati 

150" přede svědky naříkati, 

velkým žalem podklésati, 

uchýlím se ve skrýš lázně,

60~ 

slzy budu prolévati, 

lávky lázně omývati," 


jun s modrými punčochami 

tá111 proti nepříteli, 

vesele si pohvizduje; 

táhl bahny, táhl poli, 

160. křepčil stepmi obšírnými, 

poskakoval lučinami, 

spěchem spěchal po strništích. 

V patách jemu přišel posel, 

zvěst mu k uším donesla se: 

"Doma tobě zemřel otec, 

roditel tvůj starý skonal; 

pospěš domů popatřiti, 

mrtvému jak pohřeb strojí!" 


170, posla odbyl, odpověděl: 

"Jest li umřel, nechť si umřel ; 

však je doma stará klisna, 

ona ve hrob odveze ho, 

ke Kalmovi dovede ho," 

Blaty kráčel hvízdaje si, 

žďárem táhl pískaje si; 

v patách za ním posel přišel, 


"Dom;1 tobě zemřel bratr, 

180, syn rodičů skonal jedněch;

610 

pospes domů popatriti, 

mrtvému jak pohřeb strojí!" 


posla odbyl, odpověděl: 

"Jest li umřel, nechť si umřel; 

však je doma starý valach, 

do hrobu on doveze ho, 

ke Kalmovi dovede ho." 

Blaty šel, si pohvizdoval, 

Hlo. lesy šel, si potruhoval; 

v patách za ním posel přišel, 

zvěst: mu k uším donesla se: 

"Zemřela ti doma sestra, 

dítko jedněch roditelů; 

pojď pak domů popatřiti, 

kterak mrtvé pohřeb strojí!" 

Kullervoiucn Kalervovec 

posla odbyl, odpověděl: 

"Je li mrtva, nechť je mrtva; 

200. kobyla je stará doma. 

ona ve hrob doveze ji' 

ke Kalmovi dovede ji." 

Výskaje šel po strništi, 

jásaje šel po palouce; 

v patách jemu posel přišel, 


.•Zemřela tvá máti milá, 

matička ti dokonala; 

pojď pak domů popatřiti, 

210. jak jí ohec pohřeb strojí!"

GII' 



"0 mne chlapce nebohého, 

jehož opustila matka, 

jež mu lůžko ustýlala, 

pokryvadlo vyšívala, 

pro něj předla na přeslici, 

vřeteno proň otáčela! ' 

A já nebyl při skonání, 

2::10. mateřině umírání! 

Zemřela snad mrazem krutým, 

nebo chleba nedostatkem!" 

"Omyjte jí mrtvé tělo 

vodou z mýdla německého, 

zaviňte je do hedbáví, 

obalte je bílým plátnem, 

dovezte je v černou zemi, 

Kalmovi je odevzdejte, 

žalozpěvy provázejte, 

23U. smutně pějte, pochovejtc ; 

já však domu nevrátím se, 

neodplaliv Untamovi, 

nepomstiv se padouchovi, 

hlavu nestav bídákovi." 

Plesaje šel do Untoly, 

táhl proti nepříteli, 

ozval se a pomodlil se: 

"Ukko mocný, vyšní bože! 

Meč mi taký propůjč, bože, 

~40. tak)T dobrý, krásný tesák,

61~ 

aby zrubal celé davy) 

sta nepřátel zbavil hlavy!" 

Dostal meč, jak sobě žádal, 

dostal tesák všechněch lepší, 

vyhladil jím všechno lidstvo, 

všechno mužstvo Untamovo; 

střechy jejich prachem spálil, 

obrátil je v prach a popel, 

nechal pouze kachly kamen, 

~~)o. nade dvory čnící jeřáb. 


obrátil se na to domů, 

v chatu otce nebožtíka, 

v dvůr svých někdy roditelů : 

vkročil - chata prázdnaLyla, 

otevřel - a všechno pusto, 

v ústrety mu nešel nikdo, 

nešel jemu ruky podat. 

Tknul se rukou uhlí v krbu 

'260. chladné bylo, vyháralé ; 

tu již pocítil a poznal, 

matička že živa není. 

Rukama se dotknu! kamen, 

chladné byly kamen kacbly; 


že na světě otce není. 

Zadíval se na podlahu 

prachem byla zanesena;

613 


::l7U. že na světě sestry není. 

Odeběhl ku přístavu, 

na výtoni člunu není; 


.že na světě bratra není. 

Do hořkého dal se pláče, 

plakal den a plakal druhý, 

naříkal a hořekoval : 

"Matko milá, milovaná, 

co pak jsi mi zůstavila, 

'28U. než jsi duši vypustila t" 

"Matička mne neuslyší, 

kdybych oči vyplakal si, 

kdybych spánky vykvílel si, 

skráně sobě vyžaloval." 

Matka v hrobě zbudila se, 

z černé země ozvala se: 

"Musti psa jsem zůstavila, 

bys měl v lesy pruvodčího ; 

zavolej si na ohaře, 

'2!)(). do lesů jej s sebou vezmi, 

ve hvoz-í vejdi nejbujnější, 

rusalky tam lesní sídlí, 

modrošaté dvůr tam mají, 

v hradě chvojném přebývají; 

žádej, by tě nakrmily, 

pros, by tebe obdařily."


zavolal si na ohaře, 

chtěl se pustit cestou rovnou, 

3fJO. ve hvozd vejít nejbujnější; 

ušel teprv málo cesty, 

popošel jen nedaleko, 

na onom se octl žďáru, 

na tom místě přenešťastném, 

kde byl svedl sestru vlastní, 

dceru jedné roditelky. 

Palouk plakal brčálový, 

naříkalo mladé mlází, 

bědovaly útlé travky, 

310. žalovaly kvítky vřesu 

pro pannino zhanohení, 

pro sestřino zneuctění; 

nevyrostla bylinečka, 

nerozkvetla vřesinečka 

na nešťastném místě onom, 

na neštastném, přenešťastném, 

kde svou sestru svedl bratr, 

obloudil své matky dítko. 


3'20. vytasil meč ostrý z pochvy, 

prohlížel jej, obracel jej, 

zkoumal hrot i ostří meče, 

zkoumal a se dotazoval, 

zdaž by nechtěl zakousnouti 

do hříšného jeho těla, 

píti krve provinilé.

615 

Chápal meč, co muž mu praví. 

porozuměl bohatýru, 


330. "Proč bych zhrdal, opovrhal, 

nechtěl masa hříšníkova, 

nechtě! krve vinní kovy , 

jímť i maso spravedlivých, 

nevinných se krví pojím." 


jun s modrými punčochami 

zarazil meč v pole jilcem, 

rukojetí v step jej vrazil, 

hrot obrátil proti hrudi, 

'l4·0. obrátiv jej, naľí se vrhl; 

tak se shledal se svou smrtí, 

tak vstříc vyšel svému skonu. 

Takový byl konec juna, 

Kullerva smrť bohatýra, 

taký konec, zahynutí 

rnládce krutě zkoušeného. 

Starý moudrý Vainamčineu, 

dověděv se o skonání, 

zahynutí Kullervově, 


"Nikdy, příští pokolení, 

nesvěřuj svých dítek útlých 

lidem hloupým k pěstování, 

lidem cizím k vychování!

616 

Dítko špatně vychované, 

nerozumně pěstované, 

nedospěje do rozumu, 

do rozvahy zralé muže, 

byť i bylo zralé věkem, 

aeo. byť i bylo silné tělem."

'--- - ---- 

Runa třicátá sedmá. 

Ohsah : Ilmarinen dlouho oplakává mrtvou ženu, uková pak si 

novou ženu ze zlata a stříbra, jíž krušnou prací a lopotou chre 

duši dáti; VI'. 1-162. - Spi v noci se svou zlutou choti, ale 

procitnu Iáno cttí, že ho mrazí bok, kterým byl obrácen k soše; 

VI'. 1G3- J!J6. - Nabídne zlatou nevěstu Vňinárnňino vi, jenž ale 

jí nechce a radí Ilmarinovi, uhy ji v něco potřehnějsího překovu I 

anebo ještě raději, aby ji zavezl

li> ~'_w-·_.•.~-- --~_ .. - .• ~---_. "-_.;- . 

618 


"V ěru nevím přeneštastný, 

co mi zdíti, jak mi žíti; 

spím li v noci nebo nespím, 

noc mi věkem, krutou mukou, 

zármutkem má síla nyje." 

"Smutno li mé srdce večer, 

'20. žalno li mu na úsvitě, 

ještě smutnější je v noci, 

žalnéji mu bývá ráno; 

večerů mi není líto, 

nelituji ani jiter, 

ani že se časy mění: 

pro kvetoucí pláču ženu, . 

pro choť mladou, milovanou, 

pro kadeře její černé." 

"Nejednou jsem za tu dobu, 

no. nejednou jsem na podušce 

ve snách náruč rozpřahoval, 

marně ruku napřahoval, 

chtěj e k sobě při větiti 

kyprý bok své krasavice." 

Bez ženy žil llmarinen, 

bez manželky žil a stárl; 

po měsíce dva, tři plakal, 

na to, když šel měsíc čtvrtý 

nachytal si zlata z moře, 

MI. z příboje si stříbra nabral; 

hranici drv sobě sve~, 

na třicet jich bylo saní,

6HJ 

drva spálil ve milířích, 

uhlí snesl do kovárny. 

V za] si potom hrud u zlata, 

vybral sobě hrudu stříbra, 

za podzimní byla jehně, 

veliká jak zimní zajíc; 

hodil zlato do plamenů, 

:.0 vmetl stříbro v žhoucí výheň, 

chlapům kázal v ohni hrabat, 

námezdníkům měchy tabat. 

Chlapi oheň pohrabali, 

námezdníci rozdýmali, 

ruce měli bez rukavic, 

plece měli obnažené; 

kovokujíř Ilmarinen 

otáčel se kolem výhně. 

vyjde li z ní zlatý obraz, 

60. stríbruá li vyjde žínka. 

Špatně chlapi pomáhali, 

špatně oheň rozdýmali; 

sám se kovář' chopil táhla, 

tahal měch a v oheľí dýmal; 

zatáh jednou, zatah dvakrát, 

a když zatáh po třetíkrát, 

podíval se na dno výhně, 

do plamenu rozžížených, 

co se z výhně vynořuje, 

7

- - - - ---------- 

620 

Ovečka se vynořila, 

ve výhni se vytvořila, 

rouno měla trojbarevné: 

zlaté, stříbrné a mědné; 

druzí -nad tím zaplesali, 

pouze kovář nezaplesal. 


"Ty bys přáním vlka byla! 

Já si přeju choti zlaté, 

St). stríbmou chci ženu míti, (( 

Na to kovář llmarinen 

ovečku vrh do plamenů, 

přidal ještě hrudu zlata, 

dodal ještě hrudu stříbra, 

kázal chlapům měchy tahat, 

námezdníkům oheň hrabat. 


námezdníci rozdýmali; 


90. plece měli obnažené; 

kovokujíř Ilmarinen 

otáčel se kolem výhně, 


stříbrná li vyjde žínka, 


špatně oheň rozdýmali; 

sám se kovář chopil táhla, 

tahal měch a v oheň dýmal;

6:21 

zatáh jednou, zatáh dvakrát, 

ioo. a když zatáh potrettkrát, 


do plamenů rozžížených, 


co se v ohni vytvořuje. 

Hříbě z ohně vystoupilo, 

ve výhni se vytvořilo, 

zlatohřivé, stříbrohlavé, 

kopyta mu z mědi byla; 

druzí nad tím zaplesali, 

110. pouze kovář nezaplesal. 


"Ty bys přáním v ka bylo! 

Já si přeju choti zlaté, 

ze zlata chci ženu míti." 

Na to kovář llmarinen 

hříbě hodil do plamenů, 

přidal ještě hrudu zlata, 

dodal ještě hrudu stříbra, 


120. námezdníkům oheň hrabat. 


námezdníci rozdýmali; 


plece měli obnažené; 

kovokujíř llmarinen 

otáčel se kolem výhně,

622 


stříbrná li žínka vyjde. 


j:IO. špatně oheň rozdýmali; 

sám se kovář chopil táhla) 

tahal měch a v oheň dýmal: 

zatáh jednou, zatáh dvakrát, 

a když zatáh po třetíkrát, 


do plamenů rozžížených, 


co se v ohni vytvořuje. 

Panna z ohně vystoupila, 

HO. ze zlata byl .ejí vrkoč, 

zlatem byly skráně její, 

ladné bylo tělo její; 

druzí zle se polekali, 

kovář jen se nepolekal. 

Počal kovář llmarinen, 

kovat počal sochu zlatou, 

v noci oka nezamhouřil, 

za dne sobě neoddechl, 

ukul panně nohy obě, 

150. nohy obě, ruce obě, 

ale nohy nechodily, 

ruce v náruč netulily. 

Ukoval své panně uši, 

ale uši neslyšely;

ukoval jí lepá ústa, 

zasadil jí jasné oči, 

rety mluvit neuměly, 

jasné oči neviděly. 


I(jO .Krásná by to panna byla, 

kdyby ještě hovořila, 

kdyby duši a řeč měla." 

Položil pak pannu pěknou, 

na prachové lůžko složil, 

do podušek měkkých vložil, 

do hedbávných pokryvadcl. 

Na to kovář I1marinen 

teple sobě lázeň vyhřál, 

připravil si dížku mydlin, 

170. zelený si svázal věník, 

přinesl tři džbery vody, 

v ní se vypral strnad ptáček, 

vykoupal se sněhuláček, 

očistil se, občerstvil se. 

Když byl dosti nakoupal se, 

v teplé lázni našplouchal se, 

položil se podle panny, 

do měkkého lehl lože, 

pode stanem ocelovým, 

J80. pod nebesy železnými. 

Chladno bylo I1marinu, 

chladno ihned prvé noci;

624 

ohledl se po pokryvkach, 

přinesl si pokryvadla, 

dvě, tři teplé medvědice, 

na to pět, šest houní z vlny, 

by se zahřál vedle ženy, 

ohřál podle zlaté sochy. 

Strana jemu zahřála se 

190. ku pokryvce obrácená; 

ale strana k ženě mladé, 

k zlaté soše obrácená, 

ta mu strana tuhla zimou, 

zimou tuhla, mrazem mrzla, 

jak by ledem ledověla, 

v kám en tvrdý měnila se, 


"Taká žena není pro mne; 

dopravím ji do Vainoly, 

20U. obdařím jí Vainamčina, 

by mu byla polovičkou, 

ve náruči holubičkou." 

Dopravil ji do Vainoly ; 

když tam přišel, zahovoril, 

tato slova prohovořil : 

"Oj ty starý Vainamoiue, 

tuto tobě pannu vedu, 

milé na ni podívání, 

aniž hubatá je tuze, 

210. přlliš dásně otevírá."

625 

Starý moudrý Vaínamoinen 

podíval se na podobu, 

změřil okem sochu zlatou, 


"K čemu mi to, na co mi to, 

nač mi strašidlo to zlaté?" 


"K tomu je to, na co je to: 

abysi měl polovičku, 

220 ve náruči hol ubičku, " 

l'\ekl starý Vainamoinen : 

.,Kováříku, brachu milá! 

Hoď svou pannu zase v oheň, 

zrob z ní věci všelijaké, 

nebo na Rus, milý hochu, 

do Německa doprav sochu, 

velmozi tam poperou se, 

pro tvou pannu pobijou se; 

230. nesluší však rodu mému, 

nesluší mně samotnému 

pannu zlatou milovati, 

stříbrnou si namlouvati." 

Na to kázal Vainamóinen, 

kázal přítel tiché vody 

rodu svému rostoucímu, 

pokolení zrajícímu, 

by se zlatu neklanělo, 

před stříbrem se nesklánělo: 

tato slova prohovořil, 

'240. ozval se a zahovořil:

6213 

"Nikdy, milí hoši naši, 

nikdy, příští bohatýři, 

buďte sobě velemožní, 

nebo buďte nezámožní, 

nikdy, do nejdelší smrti, 

pokud stane jasné luny 

nemilujte k vůli zlatu, 

nežeňte se k vůli stříbru! 

Studený je zlata oheň, 

':l50 mrazným dechem stříbro dýchá."

Runa tř-leátá 

osmá. 

Obsah: Ilmarinen jde clo Pohjoly, aby se ucházelo ruku mladší 

sestry své nebožky ženy, avšak hrubé Iáni je mu odpovědi, čímž 

rozmrzen uchvátí dívku a unáší ji dornů : VI'. 1-1 'u,. - Panna 

Ilmarinovi cestou spilá a rozhněvá jej tak, že ji konečně zařtká 

v racka; VI'. 125-:2156. - Přijda domů vypráví Vaiuamoinovi, 

jak bezstarostný život v Pobjole vedou, majíce sampo, jakož i jak 

skončily jeho námluvy; VI'. 287-illl8. 



nechal býti zlatou sochu, 

nechal býti stříbro-pannu; 

ostrojil si hbité hříbě, 

ryzáka si v saně vpřáhl, 

sám do saní posadil se, 

na sedátku povztýčil se, 

bičem práskl, aby vyjel, 

10. rozejel se, aby dojel 

do Pohjoly, ucházet se 

o pohjolskou dceru druhou. 

40

628 

Den jel, koně popoháněl, 

dva jel, saně rachotily, 

třetího dne cíle dojel, 

na pohjolskérn stanul dvoře. 


sama vyšla na zápraží. 

sama hosta tázala se, 

20. oslovila, zeptala se, 

kterak má se dcera její, 

jak: se vede milé její 

jako ženě podle muže, 

jako snaše podle tchýně. 

Kovokujíř Ilmarinen 

hlavu schýlil, zasmušil se, 

berauici v čelo vtlačil, 

.slovo děl a propověděl: 

"Neptej se mne, tchyně vzácná, 

30, neptej se mne, nedotazuj, 

jak se daří dceři tvojí, 

jak se vede milé tvojí! 

Smrti prst už dotkl se jí, 

krutý konec zasáhl jí; 

v zemi spi už jahoda má, 

v stepi dřímá moje krásná. 

pod drnem má kadeř' černá, 

pod 1ravoumé stříbro ryzí; 

jdu si pro tvou dceru druhou, 

40. jdu si pro tvou pannu mladší; 

dej. mi, milá tchýně moje, 

vydej za mne druhou dceru

619 

místo dřívější mé choti, 

na místě své dcery prvé! « 



"Zle jsem zděla, nešťastnice, 

zle, já žena přenešťastná, 

že jsem tobě dítě dala, 

50. donutila dceru starší, 

by si k tobě pro srnrf došla, 

v květu mládí zahynula, 

jako bych ji vlku dala, 

medvědovi v dravé dásně." 

"Nedám tobě dcery mladší, 

nebudu jí donucovat, 

aby s tebe saze drhla, 

škrabala plec zakoptěnou; 

spíše svrhnu svoji dceru, 

60. shodím upřímné své dítko 

ve vodopád rozpěněnt, 

ve vír dravý rozbourený, 

v jícen draka manalského, 

v zuby štiky Tuoniovy. « 

Na to kovář Ilmarinen 

pousmál se, hla vou hodil, 

hodil černou vrchovinou, 

vztyčil hlavu kadeřavou, 

prudce vrazil do sednice, 

70. hbitě vstoupil pode střechu, 


"Pojď, panenko, se mnou pěkná,

63U 

buď mi místo sestry svojí, 

buď mi ženou jako ona, 

chléb mi píkej jako ona, 

vař mi pivo jako ona! ~ 

Dítě sedíc na podlaze 

ozvalo se, zazpívalo: 

"Vari od našeho hradu, 

80. od bran našich, cizozemče! 

Prolomil jsi bránu hradu, 

prorazil tvrz nedobytnou, 

když jsi poprvé sem přišel, 

ukázal S8U bran našich." 

"Panno mladá, sestro milá, 

neraduj se ženichovi, 

ani ústům usměvavým, 

ani strojné jeho stati! 

V dásních jeho zuby vlčí, 

90. vtažené má drápy lišky, 

skryté spáry medvědovy, 

nůž má, který žízní krve, 

jimi líce zohaví ti, 

jimi záda zkrvaví ti." 

Panna sama odvětila 

kovokujci Ilmarinu : 

"Nechci tebe, nevezmu si, 

ošemetných lidí nedbám; 

prvou ženu zavraždil jsi, 

100. zavraždil jsi sestru moji, 

mne bys ubil ještě spíše, 

ubil bysi, zabil bysi;

631 

panna jako já jsem panna 

lepšího je hodna muže, 

za hezčího stojí juna, 

zasluhuje hezčích saní, 

místa mnohem vlídnějštho, 

dvorů mnohem prostornějších, 

než je kouzeň kovářova, 

no než je výheň padouchova." 


kovokujíř věko věčný 


černou hodil vrchovinou; 

chopil pannu do náruče, 

obejmul ji silnou paží, 

vichrem letěl ze sednice, 

bouří kvapil ku SV)Tmsaním, 

silou pannu v saně vsadil, 

HlO. mocí do korby ji vmetl, 

pobíd koně, aby jechal, 

pošleh ore, aby spěchal, 

jedna ruka na oprati, 

druhá v záňadrí je panny. 

Hořce panna zaplakala, 

ozvala se, žalovala: 

"Brusina jsem na bažině, 

u vody jsem ďáblík tráva, 

zapadnu v ni, útlé kuře, 

130. zahynu v ní, útlé ptače." 

"Slyš, kováři I1marine! 

Ihned li mne nepropustíš,

632 

rozdupu ti saně v kusy, 

rozdrobím je v drobné drti, 

roztrhnu je kolenoma, 

rozkopu je, rozdepcu je!" 



"Proto saně kovářovy 

140. boky mají okované, 

aby snesly, dupe li v nich, 

zmítá li se panna něžná." 

Panna pěkná naříkala, 

z mědi pasna hořce lkala, 

spínala si prsty tenké, 

lomila si ruce bílé, 

slzy lila, hovořila: 

"Ihned li mne nepropustíš, 

zaříkám se v rybu morskou, 

150. v okouna se hlubin změním." 

Načež kovář' llmarinen 


"Ani to ti nepornůže : 

já se změním v štiku dravou." 

Panna pěkná naříkala, 

z mědi pasna hořce lkala, 

spínala' si prsty tenké, 

lomila si ruce bílé, 


160. "Ihned li mne uepropuslíš,

633 

prchnu v les a proměním se 

ve skalního hranostaje." 



"Ani to ti nepomůže: 

v jedovou se změním zmiji." 

Panna pěkná naříkala. 

z mědi. pasna hořce lkala, 

spín ala si prsty tenké, 

170. lomila si ruce bílé, 


"Ihned li mne nepropustíš, 

skřivanem se k nebi vznesu, 

ukryju se za oblaka." 



~Ani to ti napomůže. 

a já orlem dohoním tě." 

Ujel cestou nedaleko, 

180. neurazil valně dráhy, 

koník vzepjal se a zaržál, 

uchem stříhal bystrouchým. 

Panna pěkná hlavu zdvihla, 

zřela v sněhu čerstvou stopu, 

tázala se, optala se: 

"Kdo pak přes cestu to přeběh ~" 

Řekl kovár Ilmarinen: 

"Zajíc přes cestu to přeběh."

_.---_...._------_.~.----"-~.--,,,....,..,.....--~--~= 

634 

Panna sirá zaryda!a, 

191). zarydala, zavzdychaJa, 


"O mne děvy přenešfastné ! 

Věru by mi lépe bylo, 

bývalo by věru lépe, 

kdybych prchla za zajícem, 

pelášila s křivonožkou, 

nežli v saních frejířových, 

pod pokrývkou umouněnce; 

zajíc má srst úhlednější, 

:!l00. zajíc pysky souměrnější." 


ve rty kousl, hlavou hodil, 

jel, jen saně rachotily; 

ujel cestou nedaleko, 

koník vzepjal se a zaržal, 

uchem stříhal bystrouchým. 

Panna pěkná hlavu zdvihla, 



'210. "Kdo pak přes cestu to přeběh~" 


"Lišák přes cestu to přeběh." 

Panna síra zarydala, 

zarydala, zavzdychala, 


»0 mne děvy přeneštastné! 

Věru by mi lépe bylo,

ývalo by věru lépe, 

kdybych v dáli ujíždéla 

220. v smyku lišky svetoběžné, 


pod pokrývkou ukoptěoce; 

lišák má srst úhlednějši, 

lišák ústa souměruějši." 

Načež kovář' Ilmarinen 

ve rty kousl, hlavou hodil) 

jej, jen saně rachotily; 

ujel cestou nedaleko, 

koník vzepjal se a zaržál, 

230. stříhal uchem bystrouchým. 

Panna pěkná hlavu zdvihla) 



"Kdo pak přes cestu to běžel ~" 

Řekl kovář Ilmarinen: 

»Vlk to byl, kdo tudy běžel." 

Panna sirá zarydala, 

zarydala, zaplakala, 


'MO, ,,0 já děva přeneštastna ' 

Věru by mi lépe bylo, 

bývalo by věru lépe, 

kdybych prchla za Hm vlkem, 

za tím vlkem svislonosým, 


pod pokryvkou umrněnce ;

63G 

vlčí srst je úhlednější, 

vlčí ústa souměrněiší." 


250. v pysky kousl, hlavou hodil, 

jel, jen saně rachotily; 

na noc dojel k novosedlí. 

Kovář cestou unavený 

usnul spánkem velmi tvrdým; 

jiný přišel, pannu svedl, 

při muži ji svedl spícím. 

Když se kovář Ilmarineu 

ráno vzbudil na úsvité, 

ušklíbl se, hla vou hodil, 

260. hodil černou vrchovinou; 

řekl kovář Ilmarinen, 

pomyslil si, slovo pravil : 

"Nevěstu liž svoji švarnou 

zapéti .mám, zaří kati 

ve zvíře, jež lesem bloudí, 

ve zvíře, jež vodou plove i" 

nNezaříkám v zvíře lesní, 

les by chvěl se ošklivostí; 

nezaříkam v zvíře vodní, 

270. ryby by se vyhýbaly; 

radej tesákem ji skolím, 

protasím ji ostrým mečem." 

Meč to slyše uvažoval, 

slova muže rozvažoval,

slovo děl a propovědél : 

"K tomu, muži, nejsem stvořen, 

abych vraždil ženy slabé, 

mařil ženy byť i hřišné." 


280. počal pěti zaříkadla, 

počal říkat zaklínadla, 

pannu v racka začaroval, 

aby těkal po útesech, 

aby škvíkal po skaliskách, 

aby kroužil po pobřeží, 

aby lítal proti větru. 

Načež ková!' llmarinen 

v sáně opět posadil se, 

jel a saně rachotily, 

290. hlavu sklonil zasmušile, 

navrátil se v zemi vlastní, 

přijel v zemi po vědomou. 


v ústrety šel kovářovi, 

pravil mu a prohovořil: 

"llmarine, brachu milá, 

proč jsi mysli zasmušilé, 

proč máš kosmo beranici 

z Pohjoly se navraceje ~ 

.300. Jak se mají ve Pohjole ~« 

Řekl kovář Ilrnarinen : 

.Ei, což pak je Pohjolanům ~ 

Mají sampo s krůvkem pestrým, 

ono samo mouku mele:

638 

den jim mele k poží vání: 

druhý mele k odprodání, 

třetí mele k uschovám." 

"Co je pravda, to je pravda, 

ještě jednou opakuji: 

310. Ej, co pak je Pohjolanům, 

když je sampo ve Pobjole! 

Orají tam, osívají, 

byliny tam všechny zrají, 

blahobyt tam věčný mají." 


.Ilmarine, brachu milá! 

Kde jsi pannu nechal mladou, 

nevěsta kde tvoje vzácná, 

že jsi přišel zhola s prázdnou, 

320. že jsi bez panny se vrátil ~'> 


slo o děl a propověděl: 

nZaříkal jsem pannu vzácnou, 

zapěl v racka na pomoří; 

tam je nynt zradná žena, 

tam si jako racek stená, 

kvílí morskérn na úskalí, 

kvělem ozývá se brali. «

Runa třicátá devátá. 

Obsah: Vuinárnč inen iJl'emlouv:i Ilruariua, aby spolu táhli do 

Pohjoly pro sampo, Ilrnarinen přistane a bohatýři na lodi vydají 

se na cestu; Vy. 1-330. - Lemminkaiuen spati'[ je a slyše, kalil 

se ulnraji, nabídne se jim za třetího a jest ochotně přijat : 

Vy. 331-4"lG. 


promluvil a prohovořil : 


pojďme spolu do Pohjoly, 

pro dobré si pojďme sampo, 

pestrý krůvek ohlednouti !" 



90. "Nikdo sampa nedostane, 

s pestrým krůvkern neodnese 


ze soumračné Sarioly ;

610 

sampo jesti dopraveno, 

s krůvkem pestrým doneseno, 

do pohjolské hory skalné, 

v nitro vrchu měděného, 

zavírá je zámků devět; 

kořeny se vkořenily 

devět sáhů do hlubiny: 

20. jeden kořen v zemi matku, 

druhý kořen ve vír vodní, 

třetí kořen v rodnou horu." 

P\.ekl starý Vainarnoinen : 

"Kováříku, hrachu milá, 

vydejme se do Pohjoly, 

sampa sobě vydobuďme! 

Zbudujme si velký koráb, 

aby sampo veň se vešlo, 

odnesme si pestrý krúvek, 

30. ze pohjolské hory skalné, 

z nitra vrchu měděného, 

kde je za devíti zámky." 


"Po souši je bezpečněji, 

po moři si Lempo putuj, 

smrf po širém znaku morském! 

Byli bychom hříčkou větru, 

bouře loď by ztroskotala, 

bylo by nám prsty plovat, 

40. veslovati holou dlaní." 


"Po souši je bezpečněji,

641 

ale také obtížněji, 

obtížněji, klopotněji ; 

rozkoší je sedět v lodi, 

člunek sám se vodou brodí, 

ve vlnách své boky koupá, 

na jasném se znaku houpá: 

lodičkou si vítr hraje, 

50. na vlnách ji kolébaje, 

západníček posunuje, 

poledníček postrkuje; 

ať však .tornu tak neh onak, 

po moři li nelíbí se. 

nuže, jděme suchou zemí, 

vypravme se po pobřeží!" 

"Ukovej mi, kováříku, 

meč mi nový ukuj ostrý, 

60. abych mečem psiny zrubal, 

abych zahnal Pohjolany, 

až jim budem sampo bráti 

ze sedliště studeného, 

ze Pohjoly rnrakotemné, 

ze soumračné Sarioly." 

Ruče kovář Ilmarinen, 

kovokuiíř věkověčný, 

železo dal do plamene, 

ocel v uhlí rozžha vené, 

70. k tomu zlata malou hrstku, 

stříbra také přehrštličku : 

chlapům kázal oheň hrabat, 

námezdníkům měchy tahat.

Chlapi ohněm zahrabali, 

námezdníci zadmycbali: 

železo se roztavilo, 

kváskem roztekla se ocel, 

stříbro vodou třpytilo se, 

zlato vlnou vlnilo se. 

80. Na to kovář Ilmarinen, 



do ohniště plamenného, 

viděl, kterak meč se tvoří, 

kterak vzniká zlaty jilec. 

Vyňal z ohně kujnou kaši, 

chvalně vyňal vzácné kovy, 

položil je na kovadlo, 

meč ukoval jak se patří, 

90. tesák ukul všechněch lepší, 

zlatem jemu čepel popsal, 

stříbrem jilec vyšperkoval. 


přišel, aby podíval se; 

pravicí se meče chopil, 

z jehož břitu oheň sršel, 

obracel jej, obzíral jej, 


"Je liž meč to bohatýrský, 

ioo. je liž tesák pro junáka l" 

V ěru byl meč bohatýrský, 

byl to tesák pro junáka,

Kalevaly 5. svazek vyjde v letě t. r, 

Adresa (nová)~ 

Josef Holeček, spisovatel na Smichově, Kal')ova ulice č. 105.

* 

* 

~I 

* V PRAZE 1895.

Česká akademie pro vědy, slovesnost 

a umění podepřela toto české 

vydání Kalevaly vedle usnesení ze dne 

28. června 1895 částkou 500 zl. 

" 

fi~ská kritika O ěeskérnrFekladu 

j

64-3 

s hrotu luna zářila mu, 

s pl ekna slunce svítilo mu, 

s jilce hvězdy třpytily se, 

po břilu mu koník hřejlal, 

na hrušce mu kotě stálo, 

na pochvě mu štěně vylo. 

Rozehnal se pádným mečem, 

110. do železné sekl hory, 


"Tímto mečem, tímto ostřím 

snadno horu rozsek I bych, 

snadno skálu rozpoltil bych. ~ 



"Čím já alp, čím já sirý, 

čím já chuďas opatřím se, 

opášu se, ozbrojím se 

120. proti muci země, vody ~ 

Pancířem li kosticovým, 

oděním li platovanýrn, 

nebo pásem ocelovým ~ 

V kostici muž pevnější je, 

vodění muž chrabřejší je, 

v oceli muž jistější je." 

Doba prošla umluvená, 

lhůta přišla stanovená; 

prvý přišel Va.ina.moinen, 

130. druhý přišel Ilmarinen ; 

do háje se odebrali 

pro koníka letošíka, 

·tI

(;1,1. 

aby jemu ohla v dali, 

by jej sedlem osedlali; 

oba koué hlcdajlce 

mezi stromy nahlíželi, 

po háji se rozhlíželi, 

po modravém háj i tma vém ; 

našli sobě v jedlovině 

14·0. hříbě plavé, stéblohri vé. 

Prvý starý Vniuamčiuen, 

druhý kovář Ilruarinen 

l1Zt1Ll dal a zlnlý ohlav 

na koníka Ictosíka : 

oba Il

Řekl starý Vaillall,oinen, 

približiv se samé lodi: 

"Člune kmenový, co pláčeš, 

lodi lanová, co kvílíš ~ 

Malá li jsi, slabá li jsi, 

chabá li jsou tvoje lana ~~ 

Kmenový člun odpověděl, 

lanová loď od vět ila : 

"Po vodičce loďka 'touží, 

170. po hlaďounkém, srnolúém smyku, 

jako práhne duše panny 

po muži a dobrých vdavkách; 

proto pláču, loďka sirá, 

proto kvílím, člunek bědný. 

že mne k vodě uesváději, 

na vlny mne nepouštejí. ~ 

"Říkali mne tesajtce, 

zpívali mne budujíce, 

válečnou že budu lodí, 

180. bojovým ze budu člunem, 

nosit budu korisf hojnou, 

pokladů že budu plna; 

do vojny však nevzali mne, 

nedali mi kořist nésti." 

"Jiné lodi, mnohem horší 

do vojny se ubírají, 

stále jezdí z boje ve boj, 

po třikráte v době letní 

nacpány jsou zbožím drahým, 

190. vzácnou kořist přinášejí ; 

41*

(iH, 

a já loďka utesaná, 

ze sta fošen zbudovauá, 

hniju, .kde mne utesali, 

válím se, kde zbudovali; 

nejhnusnější plnzi země 

pod mým dnem se usadili, 

nejdravější ptáci vzdušní 

na stežni se zahurzdui, 

všecbny žáby priskáknly, 

soo. v nitru mém se usídlily; 

bylo by mi dvakrát lépe, 

dvakrát, třikrát příjemněji, 

kdybych byla horskou jedlí, 

kdybych byla stepní sosnou, 

v snétvích křepkou veveřici, 

vlče měla pod korunou." 


na to děl a odpověděl: 

"Člune kmeuový, již ueplač, 

210. lodi lanová, se utiš, 

do vojny již brzy půjdeš, 

do boje již vypravíš se!" 

"Jsi li mistrem zhotovena, 

mistrem, lodi, postavena, 

do vody se bokem svalíš, 

postranicí do vln sjedeš 

dlaní přitom nedotčena, 

ani rukou nechopena. 

ramenomu nestrčenn, 

220. ani paží neschvácena. ~


lanová. loď odvětila: 

.Co nás lodí, ani jedna, 

co nás člunuv, ani jeden 

na vodu se bez roboty 

nepouštíme, bez lopoty, 

ani dlaní nedotčeny, 

paží na bok nezvráceny." 

Řekl starý Vainarnóinen : 

~WO. .Kdybych ua vodu tě vpravil, 

pobehneš li neplaveua, 

sama, bez pomoci vesel, 

poběhneš li bez kormidla, 

sama, bez plachty i větru ~" 


lanová loď odvětila: 

"Co nás lodí, ani jedna, 

co nás člunův, ani jeden 

neběháme neplaveny, 

'f40. samy, bez pomoci vesel. 

neběháme bez kormidla, 

samy, bez plachty i větru." 

Starý moudrý Vaínamoineu 

na to děj a propovědel : 

"Pověz nyní, poběhueš li 

plavena a vesly hnána, 

kormidlem jsouc spravována, 

dechem větru odvívána I"

648 


250. lanová loď odvětila: 

"Ano, všichni z rodu mého, 

všechny čluny, bratři moji, 

utíkají plavajíce, 

plavou, veslují li vesla, 

jestli kormidlo je řídí. 

jestli plachtu vítr pudí. « 


na pobřeží koně nechal, 

zavěsil mu na strom ohlav, 

260. přivázal mu k větvi uzdu, 

zpívaje si loďku spustil, 

posadil .ii na hřbet vlny, 

načež kocábky se optal, 


"Rci a pověz, loďko oblá. 

člune kmenový, ni pravdu, 

umíš li tak pěkně nosit, 

jako na pohled jsi pčkn~7?" 

Kmeuový člun odpověděl, 

270. lanová loď odvětila: 

"Umím nosit, sto bych snesla 

bohatýrů, v ruce vesla, 

kdyby stáli, ještě více, 

snesla bych jich do tisíce." 


počal pěti. šepotati, 

pěl a s jedné strany člunu: 

vypěl řadu švarných junů, .:

(Wl 

ruce měli jako kliky, 

280. pěkné boty nad kotníky; 

zapěl zas a s druhé strany 

cínohlavé vypěl panuy, 

Z mědi pásy byly spjaty, 

a co prst, to prsten zlatý. 

Ještě zapěl Vaiuamůinen . 

a hned lávky plny byly 

mužů letuých, obstarožných; 

kde jen mládenci a panny 

trochu místa ponechali, 

290. zasedli je, zaujali. 

Na zádi sám posadil se 

ke kormidlu březo vému, 

vyplul ~ lodí na hladinu, 


"Spěj, lodičko, heze chvění 

1I10h:~11l, jemuž konce není, 

duší rybí nad vodami, 

vodut niti nad vl nami !" 

Juuůrn kázal zaveslovat, 

3(){). pannám kázal neveslovat; 

vesla ja!i, veslovali, 

s místa "lodi nedostali. 

Kázal pannám zaveslovat, 

junůrn kázal ne veslo vat ; 

vesla jaly, veslovaly, 

s místa lodi nedostaly.

650 

Staří vesel chopili se, 

mladí na ně dívali se; 

starochům se hlava chvěla, 

310. avšak loď se nerozjela. 

Načez ko vál' Ilmuriuen 

'sedl sám a zavcsloval : 

rázem loď se rozejela, 

drahou morskou uháněla. 

daleko zněl pleskot vesel, 

v dáli slyšen vrzat lana. 

Plují vesly pleskajíce. 

lávky rupou, boky praští, 

vesla skrípou jerubová, 

320. kolíky jim křepelají, 

lopaty jim lachotají, 

přída pěje jako labuť. 

lodi záď jak havran kváče, 

opačina husou kachtá, 

Starý moudrý Valuamoiueu 

sám loď řídil, kormidloval, 

v zadu na červené lodi, 

v ruce dlouhou opačinu ; 

cestou ostruh u viděli. 

330. na ostrohu bídnou vísku. 

Ahti bydlel na ostruhu, 

Kauko ve záhybu mysu; 

Kauko 'plakal, ryb že neni, 

naříkal, ze chleba není,

6:'>1 

kvílel, že má sroubek malý, 

sroubek malý, velké žaly. 

Lernminkainen člun si roubil. 

tesal náduí loďky nové 

na pokraji chudé vísky, 

3·W. na samičkém konci mysu. 

V ýb 01'11 é měl Kauko .ucho, 

dobré ucho, lepší oko; 

podíval se ku severu, 

obrátit se na poledne, 

v dáli uzřel duhu pestrou, 

dáleji zřel oblak malý. 

Nebyla to duha pestrá, 

visutý to nebyl mráček, 

byla loď, jez putovala, 

350. pramice, jež pospíchala 

po průzračném znaku DlOÍ'e, 

po prastaře bohopusté. 

čacký muž stál u kormidla, 

švarný junák veslo třírnal. 

]{eki jary Lemmiukaineu : 

"Neznám, neznám lodi oné. 

nevím, čí jest onen koráb, 

který pluje z finské země, 

veslujlcí od východu, 

360. směrující ku půlnoci." 

Vzkřikl krikem pronikavým. 

houkl). až se rozléhalo,

zavolal muž s konce mysu, 

přes vodu hlas jeho letěl : 

"Čí jest loď, jež tudy pluje, 

či to koráb vlny dělí~" 

Muži s lodi odvětili, 

za odpověď daly žeuy : 

"Kdo pa J..: ty jsi, lesní muži, 

370. kdo jsi, lesní saruoláři, 

neznající této -lodi, 

toho člunu vainčlského, 

neznající bohatýrův 

u vesla, ni u kormidla t" 

Řekl jary Lemminkaiuen : 

~Ztl:1m již oba bohatýry. 

u vesla i u kormidla: 

starý moudrý Vaiuamoiueu 

v pěsti drží opačiuu, 

380. Ilrnarinen veslo třímá ; 

kam se, muži, ubírale, 

bohntýři, kudy cestou i- 

Řekl starý Vainarnoinen : 

"Na půl 1l0C se ubíráme, 

kde je moře vínobitné, 

kde ční vlny jako skály, 

sarnpo chceme ohlédnouti, 

ohlédnouti, dosáhuouti 

ze pohjolské hory skalné, 

390. z nitra vrchu rnědéuého. ,.

Řekl jarý Lenuuiukaluen : 

"Oho. starý Váiuamčine ' 

Vezmi si mne za trclího, 

za třetího bohatýra, 

tahna sumpu vydobýti, 

odejmouti pestrý kruvek ' 

Ještet plalim za junáka, 

který umí, je li třeba 

pobíti se, ukázali 

400, pěsti své i p:rí.e svoje. ~ 

Sbuý iuoudrý Vaiuamoiuen 

vzal ho s sebou na výpravu, 

by byl plavby tov.u-yseur : 

mladý jarý Lerurninkaiucn 

uárauině se zar.idoval, 

poskočil si, zavýskl s i, 

běze chopil desku silnou, 

nesl ve ,ČIUII Vainamoiuův . 

.Flekl slm'ý Vuiuamoinen : 

410. "Moje loď 11Ii.Í. dosti dřlví, 

pramice niá dost IlllÍ. fošeu, 

má i náklad velmi hojný; 

k čemu jeste prkna nosíš, 

dříví lodi rozmuožuješ S" 

Rekl jarý Leruminkaineu : 

"Bdělosť lodi nepolapí, 

neškodíva stoh li opreu ; 

často na pohjolskérn moři 

vítr zkoumá dyby lodí, 

4,20. bouře zkouší postranice."

Řekl starý Vainarnoinen : 

"Válečná loď proto mívá 

železem hruď obrněnou, 

výbok pevně okovaný, 

aby větru odolala, 

by se bouři ncpoddala.:'

Runa čtyNcátá. 

Obsah : Bohu týři vyplují k vodoj.údu a pod vodopádem ulízne 

loď jejich na lnhetě veliké štiky: VY. 1-94. - Štika usmrcena, 

polovice od hlavy vtažena do lodi, uvařena a rozkrájena; VY. 

95-204. - Váinamoinen zrobí z čelisti štiky kantele, na němž 

ten i onen pokouší se zahráti, ale marně; VY. 205-34~. 


koráb řídil, kormidloval 

ode kraje mysu dále, 

dál od vísky otrhané; 

kormidloval, prozpěvoval, 

výskal, vlny rozděloval. 

Panny mladé ostrožanky 

dívaly se, uaslouchaly : 

"Jaké je to radování, 

10 jaké v moři prozpěvání, 

radování radosluéjši, 

zpěv než jiných Iabodnější?"

(;Vi 

Plaval starý Vainarnčiuen, 

plaval den po 1ll0Ik)'ch vorlách, 

druhý den po k.unýoh vodách, 

třetí den po prounuých vodách. 

) 

Ml,dý jarý Leunniukainen 

na mocné si \ zpornnel slovo 

pri ohnivém vOUOPÚdll, 

~o, víru proudu po svatného : 

jal se řlknl ono slovo, 

jal se šeptem odnkávat : 

"Ustaň, proude rozpěněuý, 

vodopáde roz vírený ! 

Vílo víru, vodopádu, 

vyjdi z podrnorského hradu, 

usedni si na balvané, 

vztáhni nad vody své dlaně, 

srovnej valy rozbouřené, 

30, skrof svou rukou dny pěnné, 

by nám na hruď ueslříkaly, 

na hlavy nám neplískaly 1" 

"Bábo, jež jsi pod vlnami, 

pod vodami, pod pěnami! 

Vzpřáhui paži z pěuných toků, 

nad vlny vztyč bělost boků 

seber kalné morské pěny, 

utiš příboj rozčerený, 

aby lidi spravedlivé 

to, nestrh ve s vé víry divé!" 

"Skaliska, jimž prthoj dravý 

pěnou halí tvrdé hlavy,

G.,)7 

kamenita skloútc čela, 

by loď rudá cestu měla, 

by loď tato vvsmoleuá 

plout vám mohla přes temena." 

"Slabé li to slovo sklarná. 

Kivi Kimmo, synu Kammu. 

pane skal, nuž, vezmi na to 

50. nebozíz a vezmi dlálo, 

nebezpečné zádoriuy 

rozkrus a sval do hlubniny, 

rozdrob je, ať zúduá hadí 

o dno lodi nezavadí!" 

JJ To li také slovo plané, 

hospodáři moře, pane! 

učiň, by se mechem skála, 

rybí duší loďka stala, 

která na víru se houpá, 

60, vrchy zvlněnými stoupá !" 

"Vodorádu panno sličná, 

vyslyš rusalko mě říčuá, 

upřeď nitku ua vretanku 

z vlny mlžné na beránku, 

natáhni ji nad vodami, 

blankytnými hlubinami, 

by se jí loď pridrželn, 

z nebezpečí vůdce mola, 

ať i slaboch směl' dá lodi, 

70, nezualec ji vysvobodí."

658 

~Mplataro přelaskavá ! 

Korruou, již tvá ruka brává, 

nejraději kormidluje, 

spravuj loď, af spěšně pluje 

kolem domu kouzelníka, 

před záhubou jistou zniká!" 

.Toho li je všeho málo, 

Ukko, bože, o Jurnalo, 

vytas meč a v hněvu mršti 

80. do boku jím vodní smršti, 

nechat cestu loď má z jedli, 

na bezcestí vodním nedlí." 


koráh rtde kormidloval 

prohlubněmi propastnými, 

peřejemi jekotnými, 

nikde člun mu nezavadil, 

na zádor se neposadil. 

Ale jak se mile víry 

90. vydobyli v prostor širý, 

loď se v běhu zastavila, 

v letu zadržena byla; 

stála jako zakotvena, 

pevně, jako zarazena. 

Nejprv kovář Ilmarinen, 

potom jarý Lemminkainen 

uchopil se opačiny. 

mrskal kormou do hlubiny,

659 

dával 11106 rány rázné, 

100. jestli s lodí nevyvázne: 

marno, ani nehnula se, 

jako skála stála zase. 

Starý moudrý Vaiuamoinen 


"Poslyš, jarý Lcmpiovče! 

Nahni se a podívej se, 

kde se loď nám zastavila, 

o co nám to zavadila 

na těch vodách bohopustých, 

110. na hlubinách dřímajrctch, 

skála li to nebo břevno, 

čili jakýs jiný úraz!" 


nahnul se a podíval se, 

podíval se pod palubu, 


"Nesedíme na skalisku, 

na břevné jsme neuvízli, 

loď si dřepla na pl ec štik y, 

120, na hřbet sedla vodní psiny. « 



"Ve vodě je všeho nazbyt, 

nazbyt štik i nazbyt břeven; 

jestli na pleci jsme štiky, 

na hřibetě vodní psiny, 

do vody vraz tesák holý, 

roz tni rybu na dvě poly 1"

6GO 

Načež jary Lernminkainen, 

130. jinoch švarný, zdra vých t vaří, 

ode pasu' meč si vy trh, 

má vl mečem kostohryzem, 

sekl mečem v moře siné, 

Cal jím prudce pod palubu, 

do vody sám překotil se, 

do vln niorských potopil se. 

Načež ko vář Ilmarinen 

za vlasy jat bohatýra, 

muže dobyl z tlamy more, 

140, slovo děl a propovédél : 

.,Každý hejsek holohradý 

již se dere v mužů. řady, 

jen aby jich byla stovka, 

plná byla tisícovka. ~ 

K pásu sáhl, meče dobyl, 

z poch vy vy trh ocel divou, 

po rybě jí rozehnal se,. 

sekl prudce pod palubu, 

meč se v kus)' rozerlrobil, 

150. aniž se byl ryby dobyl. 

Starý moudrý Vaiuámoinen 

ln to děl a prcpověděl : 

"Nejste muži z poloviny, 

věru ani ze třetiny : 

jste mi lidé, jak jen mile 

dojde na vás krušuá chvíle, 

um se hatí, rozum krátí. 

rozvaha se všechna trati."

661 

A sám z pochvy meče dobyl, 

16b. od boku jal ostrou ocel, 

vrazil mečem do hlubiny, 

přes palubu prekotil se 

na náramné plecí šl iky , 

hřbet obluduy rnorské psiny. 

Ale meč l?yJ znrázil se, 

pevně vězel v chrtáuu ryby; 

za meč starý ViiilJiirnoinen 

rybu z vody vytahoval, 

z tůně morské štiku vlekl; 

170. štika ve dví rozpadla se, 

ocas padl uazpět v more, 

hlava na loď svalila se. 

Překážka je přeruožena, 

člun jsa volný dále běží. 

Starý moudrý Vúinůmoinen 

zarejdoval ku ostrovu. 

zatočil se ku pohřeží ; 

prohlížeje, obraceje 

odsečenou hla vu štiky, 

180. slovo děl a propo védel : 

"Kter)' nejstaršt je z juuúv, 

pojď nám štiku rozkrájeti, 

na sousta ji nakrájeti, 

na kusy ji pokrájeti " 

Jedním hlasem na to muži, 

jedním hlasem na to ženy: 

"Ten, kdo chytil. ruce čistší, 

teu má prsty posvátnější."

Starý moudrý Vainamčineu 

190. uchopil se nože z nožny, 

studenou jal s boku ocel, 

nožem štiku rozkrajoval, 

na sousta ji nukrajoval, 

na kusy ji pok rojoval, 


"Která nejmladší je z panen, 

pojď a štiku rybu u vař, 

bychom měli snídauíčko, 

bychom měli z ryby oběd!" 

:!2()(). Deset panen poskočilo, 

o vaření závodilo; 

štika ryba u vařen a, 

ku snídaní pojedena. 

na ostrově zbylo ostí, 

na skalisku rybí kosli. 


zahledl je, uviděl je, 

prohlížel je, obracel je, 


210. "Co by z toho asi bylo, 

ze zubů se štiky stalo, 

ze čelistí rozzevených, 

kdyby kujec řemcslný 

uvrhl je do své výhně, 

zpracoval Je silnou paží ~" 

Řekl kovář Ilmarineu : 

"Z ničeho být nemůž něco,

663 

na nic není rybí ostí, 

ani kujec rerneslný 

220. ve výhni ho uepřetaví, 

na kovaní nenapraví." 



"Kantele by z toho bylo, 

housličky by z toho byly, 

kdyby byl, kdo dovedl by. 

zrobiti je z kostí. rybích. « 

Že se nikdo ncpřihlasil, 

nevyskytl, kdo by uměl 

~30. z kostí housle udělati, 

starý moudrý Vainarnoinen 

sám se ruče chopil díla, 

uměle se podjal práce; 

housle z kostí rybích zrobil, 

věčnou radost uspůsobil. 

Z čeho kautelejna tělo ř 

Ze čelistí velké štiky. 

Z čeho .kolíkv jsou jeho ~ 

Ony ze zubů jsou štiky. 

240. Z čeho na kunteli struny ~ 

Z žíní klisny Hiisiovy. 

Housle již jsou uroheny, 

kantele již zhotoveno, 

housličky to z kostí ryby, 

kaníele to z velké štiky.

Přicházeli neženatí. 

i ženatí přicházeli, 

přicházeli výrostkové, 

malé žabky přicházely, 

250. panny mla-dé, baby staré, 

přicházely ženy vdané, 

kantele si prohlíželi. 

divy houslí uviděli. 

'Starý moudrý Vninamčiuen 

kázal ruladym, kázal s larýrn, 

i tem, ktef'j mezi nimi. 

poručil jim v struny sáhnout, 

vylouditi hudbu z ostí, 

zah(át HIJě na. knntele, 

2(;0. Hrúl't .B}Jadí, hráli staří, 

i ti, kťetf0nl:}zi:11 imi. ; 

mladí hl'aj(t'pi'sfy" bmi, 

staří hrají, hlavy chyl], 

ze hry nPIIÍ potěšení. 

libé ueuí poslyšení 

R.ekl· jarý Lernminkainen : 

.o: vy hoši brnkalové, 

oj vy děvy nedovedné, 

i vy bloudí lidé jiní! 

270. Není mezi vámi houdka, 

skutečného hudebníka; 

podejte mi housle nové. 

kantele sem přineste mi, 

na kolena položte mi, 

zahraju vám nehty všemi!"

Načez jarý Lemmiukuiuen 

dostal housle do svých rukou, 

dali mu je, jak si žádal, 

aby na ně prsty vzkládal ; 

~80. J;w!ožil je jak se palři, 

překládal je, obracel je, 

ze hry není potěšení, 

libé~nem poslyšení. 

Řekl starý Vuiuamůiuen : 

'lNení aui v omladiue, 

pokolení vzrůstajiclm, 

není aui mezi starci 

hudebníka porúdného, 

uení houdkn radostnéuo ; 

'290. snad by lépe Pohjolauó 

zahráli nám na kuntele. 

plesnou hudbu vyloudili, 

kdybych vzal je do Pohjoly t" 

I vzal housle do Pohjoly, 

dyp.pyilje v S:~rigJ.q; 

hrůliTiósi ve Pohjolc, 

hráli hoši, 11I';\ly děvy, 

hráli muži ozeuěui, 

také vdaué ženy hrály, 

:JOV. sama Pnut nad Pohjolou 

prohlížela, obracela, 

na kantele zadrnkala, 

vsemi prsty zabřinkala. 

Hráli hoši ve Polljolc, 

kde byl kdo si zahrát přišel,

666 

avšak nen1 potěšení, 

libé není poslyšení; 

struny se jim podrchaly, 

hanebně jim drnkotaly 

310. vrnždíce a skřípajlce, 

hru nčíce a vři skajíce. 

Na zákampí slepec klímal, 

na pekelci staroch dřímal, 

na peci děd probudil se, 

na palandě osopil se, 

obořil se hněvem sopté, 

s peleehu se ozval chroptě : 

"Ustaňte již, pokoj dejte, 

zahoďte to,nedmkejte, 

320. uši jste mi pro vrtali, 

hlavu v KUSy roztrhali, 

každý vlas mi hrůzou vstává, 

dlouho neusne má hlava !" 

"Nemá li kantele Finů 

ples a radost ve svém klínu, 

nebudí li rádovánek, 

nekonejší v libý .spúnek, 

housle chopte, v mI"vy zdrobte, 

do hlubiny vodnt ztopte, 

330. zaneste je v dálnou dáli, 

vraťte, odkud jste je vzali, 

rukám, jei je uhlobily, 

prstům, jež je zbudlařily !- 

Ozvaly se struny houslí, 

kautele řkouc odvětilo:

667 

"Nechci ve hlubině hníti, 

, pod -vlnarni bydlo míti, 

než li na mne mistr zahrál, 

umělec mi v struny zabral." 

340 Nemeškali, pod kantele 

ruce dali obezřele, 

položili na klín hudce, 

tvůrci jejich dali v ruce.

Runa čtyřicátá prvá. 

Obsa h : Vuinurnoiuen hraje na k.mtele :I hned kde jak)' živouci 

tvor vzdušný, zemský i lil 01'5 k)' přibíhú a kupí se hudbu poslouchaje 

: vv: 1-1GS. - Každé srdce je až k slzáu: dojato; ano i z od 

samého Yiiínálllliina roní se velké krůpěje. padou na 'zem a stékaji 

do vody, kde se proměnují ve třpytné, na modralé perly ~ H. 

16\) - 2M!, 

Starý 11l0UUl'ý Vaiuamoineu, 

vékovéčný Yunopéver, . 

pečlivě si prsty pornuul, 

čisté sobě palce ulrel ; 

na kámen si sedl plesu, 

na balvan si stoupl zpěvu, 

na pahorek na slříbrny, 

postavil se na chlurn zlalý. 

Prsty housle uchopily, 

10 na kolenou upravily. 

prsty struny probírají, 

slova z úst se ozývají :

litiU 

nPř'islupte a poslechněte, 

kdo jste dosud neslýchali 

písní, v nichž je věčná radost, 

jimiž kanteltčko jásá!" 

Načež starý Vaiunmoinen 

počal housti, počal hráli 

na housličky z ostí štiky, 

20. na kan!elc z kostí ryby; 

pružné prsty mihaly se, 

palce vzhůru vznášel y se. 

Hadosluá již vzešla radost, 

jasotný se ozval jásot, 

hravá hra se rozehrála, 

zvučná hudba rozzvučela ; 

struny libě rokolají 

žíně zuěji, zvout, ZUlJÍ, 

švarati a čirikají. 

30. šveholi a svitorají. 

Hudl moudrý Valnamčinen, 

a háj nernel zn nedlouho 

čtvermonozce behutého, 

rychlobežce nohulého, 

aby nešel poslouchati, 

diviti se, radovati, 

Skokem skáče vevcřice 

na větvící se větvice, 

pospíchají hranostaji, 

40. Ip' křoviska usedají,

(;70 

losí. v stepi poskakují, 

rysi radost pociťují. 

Procit vlček z bařadlisku, 

zdvih se medvěd z vřesoviska, 

vy běh z kuti v jedloviné, 

ze brlohu ve smrčiné, 

a vlk nedbal cesty dalné, 

med věd nedbal stepi valné. 

co měl dechu chvátal, spěšil, 

50. k bráně lesa přihelešil, 

na křovitou bránu lezl, 

polomil ji l s llÍ se svezl. 

Sotva však se smekl dolů, 

byl zas jedli nu vrcholu, 

kanleli se podi voval, 

jeho hrou ::íe potcšovnl. 

T'apioly vládce vážl1)' 

Metsoly pán a bůh strážný, 

i lid všechen Tapioly, 

60. juni, panny; kdo jen koli 

přibíhuli. pospíchali, 

s chlumu hudbě naslouchali ; 

sama vážnú Paní Lesa, 

žena vzácná v srdci plesá, 

ve punčochu vklouzla patou 

modrou, panílt rudou spjatou, 

sedla bříze na strboulí, 

na kleku se olše choulí, 

aby mohla poslouchali, 

70. hrou se libou pokochati,

(i7l 

Vábí hra i vzdušné ptáky, 

dvoukřídlatci kde jen jak)' 

pospéšují, přiletuj', 

po kanteli pohvízdujt, 

nemohou se uadi viti, 

hře se libé natěšiti. 

Finů housle orel slyše 

s domu svého, hnízda vyse, 

v hnízdé nechal svoje děti 

80. a sám spěchá a sám lelí 

kde tak libě hraje lyra 

Vainamčina bohatýra. 

Orel slít, pták nade ptáky, 

jestřáb prudce rozťal mraky, 

kachny přišly ze hlubiny, 

labutěnky ze bažiny, 

přiletěly cácorečky, 

repetilky sýkorečky, 

po stech drobní čížečkové, 

90. po tisících skri vanové 

v povětří se radovali, 

na ramena usedali 

mistru, jenž jim na kanteli 

hudl k plesu, ku veselí. 

Luonnottary, vzduchu víly, 

podivením jaty byly, 

líbezně se usmívaly 

a hře libé naslouchaly; 

na nebi se jedna třpytí, 

100. na duze jak pestré kvítí,

druhá skví se na beránku, 

nn obrubě na čcrv.inku. 

Mě sícovna krásnú panna, 

lepá dcera Sluucepáua 

pozdviuují jasuó hlavy, 

za zlatými sedí stavy, 

zlalohluvy na nich tkajt, 

ryzím stříbrem protkuvaji 

na červ.inku purpurovérn, 

110 na oblouku na duhovém. 

Přehbezué struny zuely, 

že jak panny uslyšely, 

jedné z ruky cluuek utek, 

druhé z ruky vybeh útek, 

zlatá vláknu ztrhala se, 

stříbrná ni t přervala se. 

N ezůstalo ži vočicha, 

který z vody uepospíchú, 

ploutvickarui uevesluje ; 

1'20. vše, co vodní rybou sluje, 

ke hudci se houfné hrne, 

radostí a di \'('111 jme. 

Prihnali se žraloko vé, 

při pleskal i vou n í p.:30 vé, 

lososové od úskalí, 

okouni se z hlubin vzali, 

pndouslve il Iíni, jelci, 

mnozí jiní, malt velcí.

všecičko, co ploutve nosí, 

130, vniklo k hrehu do rak ost, 

poslouchala rybstva hejna 

11m a písué Vniuumoina. 

Ahlo král jde z hlubin týun, 

bradou je mu rúkosiua, 

rychle pluje ve svém clunce, 

Ieknínové ua korunce, 

rndosleu se k hřehu plaví, 

;t sám sobě slova praví: 

"Co jsem na svct tento přišel. 

HO, co jsem živ 'jsem neuslyšel, 

Vainarnoiua hráti struny 

radostné a věčné runy." 

Husuleuky sourozenky, 

rákosiny hravé zenky, 

česaly :.;:i dlouhé vlasy, 

balící jim hiló pasy. 

hřebene». se zlatýu: znakem, 

ryzím slrtbrctn, rozčesákern : 

slysícc, co neslýchaly, 

1óO líbeznou hru na cimbály, 

česati se pozabyly, 

rozcesáky upustily, 

nečesané, prostovlasé 

divily se hudby kráse. 

Sama Paní vod a mort, 

jež má roucho ze pušk vořt, 

vystoupila z moře klínu, 

pozdvihla se nud hladinu,

674 

z hlubiny se vynořila, 

160. nad skalí se nachýlila, 

naslouchá, jak prsty zručné 

loudí písně libozvučné, 

rozkoší jí srdce zmírá 

od hry libé bohatýra; 

unavena, přemožena 

hlavu chýlí vodní žena, 

usmívá se blaze ze sna, 

uspala ji hudba plesná. 


170. hudl clen a hudl druhý, 

aniž zatím bylo muže, 

bohatýra otrlého, 

ženatého, ženy vdané, 

aniž vůbec dlouhovlásky, 

aby k slzám nepohnuti, 

v srdci byli nedojmuti; 

zaplakali mladí, staří, 

mládencové neženatí, 

i ženatí pláčem jati, 

180. zaplakali výro stko vé, 

staré babky, drobné žabky, 

děvčátka i pacholátka, 

kde kdo živý slzy ronil, 

když tak divně ci 111bál zvonil. 

Ba i z oka Vaínamoina 

slza tekla blahodějná : 

slzy tekly, cedily se. 

krůpějemi ronily se,

67ft 

větší byly brusin jahod, 

190. hrubší byly hrachu zrnek, 

jako vejce pěnkavčina, 

jako hlava lastovčina. 

Krůpěje se z očí roní, 

jedna slza druhou honí, 

zpod obrví padajíce 

na pěvcovo krásné líce, 

s krásné tváře pěvce kanou 

na bradu mu načechranou, 

načechranou pode bradou 

2()(). na mohutnou hruď se kradou, 

s mocné hrudi slza splývá 

na kolena ocelivá, 

s kolen ocitá se hbitě 

na širokém na nárytě, 

s nártu nohy na zem spěje, 

na zem, pěvci pod šlépěje; 

co se slzí vyronilo, 

pět kazajek promočilo, 

pásů šest a košil sedm, 

210. a kaftanů z vlny osm. 

Hojně slzy vytékají, 

ode pěvce pospíchají 

řítíce se ku pomoří," 

a již ve siném jsou moři 

pod vlnami průzračnými, 

nade kaly černavými. 



43

676 

"Je liž někdo z omladiny, 

2"10. z pokolení mladistvého, 

ze čeledi této valné, 

ze četného toho kmenu, 

aby schytal slzy moje 

pod vodami průzračnými P 

Odvětili mládci jaří, 

ozvali se starci starí : 

"Nikdo není z omladiny, 

z pokolení mladistvého, 

ze čeledi této valné, 

230. ze četného toho kmenu, 

aby schytal slzy tvoje 

pod vodami průzračnými." 

Řekl starý Vainamóinen, 


"Kdo mi vrátl slzy moje, 

kdo mi zloví slzy moje 

pod vodou je posebere, 

roucho mu dám měkkoperé." 

Přišel havran krákoraje; 

240. řekl starý Vaiuamoinen : 

"Jdi, havrane, ptáče vrané, 

pro mé slzy vyplakané, 

roucho ti dám měkkoperé." 

Havran bere, nevybere. 

Slyšela to modrá kachna, 

hlásila se modrá kachna;

677 

řekl starý Vaiuamoinen : 

~Má ty milá modrá kachno, 

ty svůj zoban potápíváš, 

250. klofáčem si kořist lovíš : 

jdi a vylov slzy moje 

pod vodami průzračnými; 

kdo mi slzy posebere, 

roucho mu dám měkkoperé." 

Kachna šla a vylovila 

slzy starce Vainamoina 

pod vodami průzračnými, 

nade kaly černa vými ; 

slzy z moře vylovila, 

260 Vainamoinu doručila: 

slzy již se pozměnily, 

na di v krásně proměnily: 

třpytné z nich se perly staly, 

lasturovým leskem hrály, 

aby králů v okrasami, 

mocných byly potěchami. 

43~

Runa čtyřicátá druhá. 

Obsah: Bohatýři přitrhnou do Pohjoly a Vainamoinen oznámí, 

že si přišli pro část sampa; kdyhy po dobrém poloviny nedostali, 

žeby si mocí vzali celé; vv. I-58. - Paní nad Pohjolou nehodlá 

jim ho dáti ani po zlém, a sbírá lid pohjolský k obraně; 

VV. 59-64-. - Yalnamoinen vezme kantele, počne hráti a uspí 

hudbou všechen lid pohjolský, načež jde s tovaryši svými vyhledat 

sampo; vynesou je Zl' skalného vrchu a dopraví na svou 

loď; vv. 65-164-. - Uvážejí sarnpo po lodi z Puhjoly a šťastně 

se bliží domovu; sv, 165-;)08 - Třetího dne Paní nad Pohjolou 

procitne ze spánku a vidouc, že je 5ampo odvezeno, spůsobi 

hustou mlhu, velikou vichřici, a jiná protivenství, aby zadržela 

únosce sarnpa, až ona jich dohoní; za bouře nové kanlele spadne 

Váináměinovi do moře ; vy. 30!J-56'l. 

Starý moudrý Vainamoinen. 

druhý kovář llmarinen, 

třetí jarý Lempiovec, 

onen krásný Kaukomieli, 

po blankytném pluli moři, 

po hladině široširé 

do sedliště studeného, 

do Pohjoly mrakotemné,

679 

tam, kde muže požírají, 

10. bohatýry zahlazují. 

Kdo že v lodi vesly vládl ~ 

Prvý kovář Ilmarinen, 

na přidě on lodi stoje 

v ruce třímal veslo dvoje, 

druhý jarý Lemminkainen, 

v zad u držel vesla zadní. 


na zádi stál, korrnou mával, 

kormidlem směr lodi dával; 

20. a loď vlny rozděluje, 

pěnivými proudy pluje, 

čeřeny vln překračuje 

k přístavišti pohjolskému, 

k přístavu ne neznámému. 

Dopluli tam, přistanuli, 

cíl e cesty dostihnul i, 

a hned loďka vysmolená 

na zem byla vytažena 

po návalech ocelitých, 

ao. hladkých smykách, mědí bítých. 

Nelenují, rychle spěší 

ku jistbám a pod přístřeší; 

Paní pohjolská se ptala, 

příchozích se otázala: 

"Jaké zvěsti, hrdinové, 

nesete nám, muži, nové ř"

680 



"O sampu zvíš od poutníků, 

40. o sampu a pestrém víku; 

rozděliti sampo jdeme, 

ohlédnouti víko chceme.'( 

Sama Paní nad Pohjolou 


"Kdož by půlil koroptvičku, 

na tré dělil veveřičku! 

Dobře nám tu sampo mele, 

pestrý krůvek otáčí se 

ve pohjolské hoře skalně, 

50. v nitru vrchu měděného, 

sama já jsem tomu ráda, 

že mi patřt sampa vláda." 

Řekl starý Vainamoinen, 


"Nesplníš li naši vůli, 

nedáš li nám sampa půli, 

vezmeme si sampo celé, 

ať nám celé doma mele." 

Louhi, Paní nad Pohojolou, 

60. náramně se rozhněvala, 

Pohjolany přivolala, 

muži nesli meče svoje, 

bohatýři lesklé zbroje. 

zhoubu nesli Vainamoinu.

68\ 


ruče sáhl po kanteli, 

a již struny libě zněly, 

věčné runy plesně pěly : 

každý musel poslouchati, 

70. nikdo nemoh odolati, 

mužové se rozbodřili, 

ženy ústa přišpulily, 

bohatýři zaplakali, 

děti na zem poklekaly. 

Mdloba jala Pohjolany, 

zástup k boji uchystaný, 

hlavy jejich poklesaly, 

popadali, polehali 

staří, mladí, všichni šmahem, 

80. hověli si v spánku blahém. 

Na to moudrý Vainarnóinen, 


sáhl rukou do kabely, 

do své brašny prsty hmátl, 

vyňal odtud spánku jehly, 

snem se dotkl OČÍ spících, 

křížem křážem víčka přejel, 

zavřel brvy zmalátnělých, 

mužů mdlobou poražených, 

90. uzamkl je pevným zámkem; 

poslal na ně tvrdé spaní, 

by se spíce nehýbali, 

všichni muži Pohjolané, 

všichni vesměs vesničané

682 

Pro sampo se na to zdvihl, 

šel, by unes pestrý krůvek 



kde je zámky za devíti, 

100. závorami za desíti. 

Jal se starý Vaínamčinen 

šepotati, čarovali, 

stoje před měděným vrchem, 

na poprati tvrze skalné : 

brány hradu zachvěly se, 

ve' stežejích otřásly se. 

Přišel kovář Ilmarinen, 

přiblížil se druhý z mužů, 

máslem natřel zámky hradu, 

110. mazadla dal na stežeje, 

aby d véře nevrzaly, 

ve stežejích neskřípaly ; 

prstem strčil do zástrčky, 

háčkem zatkl za jazýček, 

zámky aj, se otevřely, 

dvéře pevné rozletěly. 



"Oj ty jarý Lempiovče, 

120. příteli můj nejmilejší, 

pojď a sampo odneseme, 

pestrý krůvek odvlečeme!"

683 

Mladý jarý Lemminkaineu, 

zvaný Krásný Kaukomieli, 

bez prosení kořistivý, 

beze chlouby odvázlivý, 

šel, aby se sampa zmocnil, 

pestrý krůvek odevlekl, 

a jda jal se vychloubati, 

130. mezi chůzí holedbati: 

"Jakože jsem junák jsoucí, 

bohatýr jsem z bohatýra. 

já řku, že já sampem pohnu, 

přisám, pestrý poklop zd vihnu 

dotkna se ho nohou: pravou, 

do něho li kopnu patou!" 

Pohýbal jím Lernrninkainen, 

pozdvihovál, oviklával, 

náručím je silným objal, 

14.-0. kolenem se pevným opřel, 

sampo však se nepohnulo, . 

nesmeklo se pestré víko, 

kořeny jsouc vkořeněno, 

devět sáhů zapuštěno. 

Býk byl statný ve Pohjole, 

bulík řádný, dobře rostly, 

plecatý a kyčelnatý, 

žilnatý a houževnatý; 

na sáh byly rohy jeho, 

150. na půl druha huba jeho. 

Přivedl si býka z pastvy, 

přinesl si rádio s pole,

684 

pod kořeny sampu oral, 

kořány mu podeoral; 

sampo počlo hýbati se, 

pestrý poklop viklati se. 

Načež starý Vainamóinen, 

druhý kovář Ilmarinen, 

třetí jarv Lernminkainen 

160. uchvátili velké sampo 

ze pohjolské hory skalně, 


ku své lodi dopravili, 

na pramici naložili. 

Sampo na loď naloživše, 

v podpalubí pestrý poklop, 

na moře loď odstrčili, 

stodyhovou odrazili; 

šumně vlny zašuměly, 

170. hučně vody zahučely. 

Pravil ková!' llmarinen, 


"Kam pak sampo zavezeme, 

kam pak s ním se podějeme 

z toho místa nevlídného, 

ze Pohjolska neblahého?" 



"Tamo sampo odvezeme, 

180. tamo s ním se podějeme.

685 

na okridlí vlahokypré, 

na parnatý, vlahý ostrov, 

t

li86 

Aneb sám se vesel ujmi, 

kormu chop a kormidluj mi, 

dělej, ať mi loďka pluje, 

vírné vlny rozděluje, 

vlny divé, rozpěněné, 

v strmé střechy navršené!" 

Sám loď starý Vňinamoinen 

spravoval a kormidloval, 

a sám kovář Ilmarinen, 

2?W. druhý jarý Lemminkainen, 

sami chuíě vesla jali, 

veslovali, pospíchali 

přes průzračné vody čiré, 

vlny valné, moře širé. 

Řekl jar)' Lem minkai nen : 

~M[vali, co pamatuji, 

plavci vždycky vody hojnost, 

pěvci vždyckyhojnosť písní, 

ale času 'nynějšího 

230. v lodi zpěv se neozývá, 

nikdo si již nezazpívá, 

veselý zpěv nezazní va. " 

Starý moudrý Valnamčinen 


"Nejsou vody ku křepčeni, 

nejsou vlny k písní pění; 

při zpěvu se líně pluje, 

píseň plavce pozdržuje.; 

zapadlo by slunce zlaté, 

240. noční tma by zastihla nás

687 

na těch vodách hohopustých, 

na těch vlnách široširých." 

Načež jary Lemrninkainen 


"Tak jak tak čas prchá stále, 

krásní dnové ubíhají, 

černé noci přibíhají, 

soumraky se pomrákají, 

bys i co živ nezazpíval, 

250. písničky si nezanunal." 

Kormidloval Vainamoinen 


kormidloval den, i druhý, 

kormidloval i den třetí, 

když zas jarý Lemminkainen 


"Vainamoine, proč něm pluješ, 

druže dobrý, nenotuješ, 

ano sampo ve tvých rukou, 

260. dosazeno malou mukou ~« 

Starý moudrý Vňinamoinen 

na svém stál a odpověděl: 

"Tuze časně na zpíváni, 

tuze záhy na jásání; 

potom sobě zazpíváme, 

zajásáme, zavýskáme, 

své až dveře uvidíme, 

skřípot jejich uslyšíme." 

Řekl jarý Lemrninkainen : 

270. "Kdybych já hyl u kormidla,

1088 

zazpíval bych ze vši síly, 

zavýskal bych z plna hrdla, 

zapěl bych a byf jen jednou, 

že bych více hlasu neměl : 

tvá li vůle nepovolí, 

moje píseň zahlaholí." 

Načež jarý Lemminkainen, 

onen krasný Kaukomieli 

nastrojil si k zpěvu rety, 

'180. ku zpívání připravil se, 

a sám počal chudák výskat, 

a sám jal se chuďas vřískat, 

ječel, chrčel, sípal, skučel, 

mečel, vrčel, chrípal, bručel. 

Zpíval jarý Lemminkainen, 

ričel krásný Kaukomieli, 

ústy mlel a bradou třásl, 

čelisti měl. rozzevené ; 

daleko zpěv rozléhal se, 

290. za vodami ozýval se, 

slyšeli jej ve vsi šesté, 

za horou byl slyšen sedmou. 

Jeřáb pták stál na parezu, 

na vlhkém stál lučním kopci, 

počítal si články prstů, 

pozdvihoval nohy dlouhé; 

slyše píseň neslýchanou, 

vylít jako střelnou ranou.

tiS\! 

Vylít jako postřelený, 

300. špatným zpěvem poplašený, 

dal se letem do Pohjoly, 

do půlnočních rnrazných polí; 

když tam dospěl, když tam stihl, 

dolít na pohjolská bahna, 

ještě lál a ještě spílal, 

hrubě hřešil, křičné křičel, 

zbudili se Pohjolané, 

mužstvo v spánek uzpívané, 

Vstala nad Pohjolou Paní, 

310. z dlouhého se zdvihla spaní, 

pospíchala ke košáru, 

skokem spěla ke špýcharu, 

prohlížela četná stáda, 

sýpky, kde se žito skládá, 

stádo bylo nepobito, 

nedotčeno bylo žito. 

Pospíchala k hoře skalné, 

k bráně vrchu měděného, 

vkročila tam, zavolala: 

320. "Oj mně běda přenešťastné! 

Vrazili sem nepřátelé, 

všechny zámky zodmykali, 

brány hradu zotvírali, 

závory mu zulámali, 

zdaž i sampo kořistníei 

urvali nám, loupežntci i" 

Jižtě sampo uloupeno, 

s pestrým krůvkemodvle6eno

690 


3.30. z nitra vrchu měděného 

zeza zámků devaterých, 

zeza závor desaterých. 


vzplála hněvem přenáramným, 

vidouc, ana její síla, 

pýcha její pokořena; 

Uutaru se vzývat. jala : 

"Uutaro, o mlhy vílo, 

prosij sítem hustou mlhu, 

340. zacloň moře mlžnou clonou, 

dej ať mlha zamrholí, 

ze vzduchu se opar spustí, 

rozestře se širým mořem, 

po hladině bohopusté, 

zadrží mi Vainamčina, 

přitele mi zajme hlubin!" 


Iku- Turso, Aijaovče, 

z moře vynoř hlavu svoji, 

350. z vody povztyč svoje témě, 

zahlaď muže Kalevaly, 

utop všechny druhy hlubin, 

rozbojníky podlé potři, 

pod vodou nechť zhynou lotři, 

sampo ale vyveď z vody, 

v Pohjolu vrať beze škody!" 


Ukko, děde, vyšní bože,

691 

zlatý králi všehornlra, 

360. střtbrostkvělý vládče vzduchu ! 

Zdvihni, bože, bouři divou, 

nepohodu nepříznivou, 

pošli vítr, vodní valy, 

aby loďku zpátky hnaly, 

aby Vaino neunikl, 

nevyvázl jako zvykl." 

11utara ji vyslyšela, 

mlhu mořem rozestřela, 

utvořila hustou clonu, 

370. zadržela Vainamčina 

po W dni a po tři noci 

na širokém moři siném, 

k domovi s to nebyl plouti, 

ani kam se jinam hnouti. 

Když noc třetí uplynula, 

co se toulal širým mořem, 

pravil starý Vainamčincn, 

slovo děla propověděl : 

"Muž, byf ze všech poslednější, 

380. sebe horší, ospalejší, 

mhou se nedá potopiti, 

do hlubiny ponořiti." 

Vrazil v moře ostrý dospěch, . 

vodě ve bok veklál tesák: 

med se roní s ostří meče, 

s břitu jeho strdí teče: 

k obloze mha vystoupila, 

v povětří se rozptýlila,

more skvi se prosto clony, 

suo. zas vln vidět hravé shony, 

moře šíl' se rozestírá, 

obzor šíř se rozevírá. 


malá chvilka pominula, 

slyšno bylo vření hučné 

vedle samé lodi rudé, 

velká vlna valila se 

zrovna na člun Vainarnčina. 

Věru kovář Ilmarinen 

400, nemalým byl pojat strachem, 

krev mu z tváři odeběhla, 

červeň s lící ztratila se, 

zahalil si hlavu houní, 

pevně sobě uši ucpal, 

obličej si dobře schoval, 

ještě lépe oči zakryl. 

Tu sám starý Vaiuamoinen 

podíval se přes palubu, 

podíval se přes bok lodi, 

410. podíval se, podivil se: 

Iku-Turso Aijaovec 

pod palubou lodi rudé ( 

z moře hlavu vynořoval 

a z vln témě pozdvihoval. 

Starý moudrý Vainarnoiuen 

rukama mu uši chopil,

69:3 

za uši jej povytáhl, 

optal se ho, otázal se, 


4,'!lO "lku- Turso Aijaovče! 

Proč jsi z moře vynořil se, 

z valů vodních pozdvihl se, 

ukázal se zrakům lidským, 

zvláště syna Kalevova i" 

Iku-Turso Aijaovec 

ani hrubě netěšil se, 

ani hrubě nestrašil se, 

aniž hrubě odpovídal. 


4::10. přísně ho se dotazoval, 

po třetí se otazoval: 

"lku-TUl'::3o, Aijaovče! 

Proč jsi z moře vynořil se, 

z valů vodních pozdvihl se ~'( 

lku- Turso Aijaovec 

olázán byv do třetice 


"Z moře já jsem vynořil se, 

z valů vodních pozd vihl se, 

4,tO. že jsem myslil ve své mysli 

zhubit plémě Kalevovo, 

sampovrátit do Pohjoly; 

pustíš li mne do vln zpátky, 

daruješ miží vol bídný,

694, 

po druhé již oko lidí, 

nikdy víc mne neuvidí." 


daroval mu život bídný: 

slovo děl a propověděl : ' 

,EiU, "lku-Tur80, Áijaovče! 

Hlava tvá nechť ode dneška 

věčně na dně morském mešká, 

nechť se nikdy nevynoří 

na-I hladinu ze podmoří !" 

Skutečně dne od onoho 

Turso z moře nevystoupil, 

aniž lidem ukáže se, 

dokud stane luny, slunce, 

dokud budou dnové svítat 

i60, a vzduch jasný radost skýtat. 


dále plul a kormidloval; 

krátká doba uplynula) 

malá chvilka pominula, 

Ukko sám, bůh na výsostech, 

hospodář a vzduchu vládce 

velel velkým větrům váti, 

hrozné bouři kázal vstáti. 

Rozvály se velké větry, 

470, burná bouře rozbouřila; 

di vece vál vítr západ, 

jihozápad břitce řezal,

fi95 

a jih vítr ostře bodal, 

východ skučel pronikavě, 

vzteklý jek byl sibiříka, 

třesk R rachot seveřtka. 

Se stromu rval vichr listí. 

sosnám lámal chvojné větve, 

ze stepi vře s vytrhoval, 

,~80..bylinám květ odrhoval ; 

černé kaly z hlubin zdvihl, 

rrnutem zkalil jasné vody. 

A tak prudce větry vály, 

tak se vlny rozsápaly, 

že až smetly loutnu štiči, 

splákly housle z rybích ostí, 

aby družkám Vellaminýrn 

.byly věčným potěšením; 

z Ahtoly je videl Ahto, 

4,90. z vln je zřely jeho děti, 

kantele si ulovily, 

zvučný cimbál doma skryly. 


hořké slzy z očí cedil, 


"Zapadl můj poklad drahý, 

zmizely mé housle zvučné, 

zanikla má radost věčná; 

nikdy víc mi nezahude, 

500. co svět světem státi bude,

696 

loutna ze čelistí ryby, 

z kostí štiky nástroj libý." 

1 sám kovář llmarinen 

zarmoutil a zkormoutil se, 


"Běda, 'že jsem preneštastný 

širým se kdy plavil mořem, 

plání vodní nekonečnou, 

vstoupil na vor kolísavý, 

5\0, na prám vratký, kolíbavý, 

zažily již moje vlasy 

slotné časy, nepočasy, 

zažila již nepohody 

brada moje v 'spoustě vody, 

však jsem ještě lící v líci 

nebyl také vichořici, 

takým vírům rozpěnénýrn, 

vlnám strmým, rozčeřenýrn ; 

již mi není spásy žádné, 

520. leda moře lůno chladné." 

Starý moudrý' Vainamóinen 

prohodil a prohovořil: 

"Loďka není ku křepčeni, 

ale. ani ku kvílení; 

z nouze nářek nevymaní, 

neštěstí pláč nezahání." 

Na to hned se ozval znova, 

děl a. šeptal tato slova:

fiW7 

"Vari od mé lod] zpátky 

530. zbujné děti vody matky! 

Zadrž, Ahto, vodní valy, - 

by na stožár nestřtkaly, 

kaž, Vellarno, svému lidu, 

ař mé lodi přejí klidu!" 

"Vznes se.. větře, ku oblakům, 

vzlétni vzhůru k černým mrakům 

'k rodu svému, roditelům, 

ku příbuzným, ku přálelům ! 

Prudce jechej od stožáru, 

54('1. nevydávej lodi zmaru, 

radě] stromy v lese kácej, 

na pahorcích jedle z.vracC'j!" 

Načež jarý Lemminkainen, 

krásný onen Kaukomieli, 


"Př'ileť, orle, s hory Turja, 

přines mi tři pera svoje, 

havrane, dej per mi dvoje, 

ať jsou lodi mocnou chranou, 

500, stožáru se štítem stanou!" 

Prkny, jež byl s lodí plavil, 

boky její povyspravil, 

aby byly přes sáh zvejší, 

pevnější a trvalejší, 

vlny do lodního stuhu 

nevnikaly přes palubu.

698 

Loď již byla opravena, 

paluba jí vyvýšena, 

by ji větry kolébaly, 

560. vlny valné posouvaly, 

plující přes viry pěnné, 

vrcholy vln vyvýšené.

Runa čtyřicátá třetí. 

Obsah: Paní nad Pohjolou vypraví válečnou lod' a pronásleduje 

únosce sarnpa: vy. 1-22. - Když jich dohoní, strhne se hoj 

mezi Pohjolou a Kalevalou, jel. zůstane vítězem; vv. 23-258. - 

Avšak Paní nad Pohjolou podaří SI' svrhnouti sampo s lodi (ln 

moře, kde se na kusy rozbije : VY. 2i'>9-266. - Vělší kusy padnou 

na dno a stanou se morskými poklady, menší pudí vlna ku břehu, 

z čehož Vainamoinen raduje se doufaje, že se sta.nou počátkem 

nového zdaru; VY. 267-3lJ4· - Paní nad Pohjolou hrozí, že 

zničí všeliký úspěch Knlevaly. kterýchžto hrozeb neleká se VainamOinen; 

H05-368. - Zarmoucena nad ztrátou toho, co hylo 

silou u mocí její, Paní nad Pohjolou vrací se do Pohjoly a nemú 

ze sampa ničeho kromě jediného krůvku; VY. 369-384. 

Váintímuinen pečlivě sesbírá se břehu drobty sampa, učiní, nhy 

rostly a přeje, aby byly ku věčnému štěstí jeho vlasti; vy. 

385-434. 


povolala Pohjolany, 

dala lidu šípy, luky, 

dala mužům meče v ruky, 

loď válečnou vyzbrojila, 

do války ji vypravila. 

Sama mužům vojevodí, 

bohatýry řadí v lodi,

700 

jak své dítky kachna srna 

10. řadí, rovná, napomíná; 

sto jich meči ozbrojila, 

tisíc luky opatřila. 

Povztýčila strmý stožár, 

rozstavila tenká ráhna, 

na ně plachty vysoukala, 

bílé plátno rozepjala, 

vznášelo se jako oblak, 

jako mráček na obloze; 

vyplula pak, aby plula, 

so. plula, aby dohonila 

Vaiuamčina a loď jebo, 

vyrvala mu vzaté sampo. 


po siném se plavil moři, 

promluvil a zahovořil, 

tak se ozval od kormidla: 

.Druže, jarý Lempiovče, 

příteli můj nejmilejší, 

vyšplhej se po stožáru, 

30. do rahnoví, do plachtoví, 

rozhlédni se v před i na zad, 

ohledni se po obzoru, 

je li jasný okraj vzduchu, 

je li jasný nebo chmurný !- 

Načež mladý Lemminkainen, 

jinoch bujarý a jarý, 

jemuž nikdy třeba není 

dvakrát říkat, přikazovat,

701 

vyšplhal se po stožáru 

40. do rahnoví, do plachtoví. 

Vzhlédl na východ i západ, 

vzhlédl na půlnoc i na jih, 

vzhlédl k břehu pohjolskému, 


"Před námi je nebe jasné, 

za námi se nebe chmuří: 

malý mrak je na severu, 

malý oblak na půlnoci." 

Řekl starý Vainarnoiuen : 

50. "Co jsi pravil, pravda není; 

co jsi viděl, není oblak, 

spíše loď je plachetnice; 

podívej se ještě jednou!" 

Podíval $e ještě jednou, 

podíval se líp a pravil : 

"V dálce oko mé zří ostrov, 

daleko se ostrah mihá, 

osyky jsou samý krahuj, 

břízy samá tetřevice." 

60. Řekl starý Vainamoinen: 

"Co jsi praví I, pravda není ; 

nejsou ono krahujové, . 

ani pestré tetřevíce, 

jsou to mladí Pohiolané ; 

podívej se do třetice!"

70~ 

Načež jarý Lemminkaiuen 

podíval se do třetice, 

podíval se, proslovil se, 


70, "Pohjolská již loď se blíží, 

přichází již stoveslová, 

vesluje sto na ní mužů, 

tisíc sobě odpočívá." 

Také starý Vainamčinen 

pravdivou již poznal pravdu, 


"Vesluj, kujče Ilmariue, 

vesluj, jarý Lemmiukaine, 

veslujte, kdo ruce máte, 

SO, ať nás oni, co nás honí, 

nedostihnou, nedohoní!" 

Veslovali Ilmarinen, 

veslovali Lernminkainen, 

veslovali všichni muži; 

vesla plešti javorová, 

houžev vrže jeřabová, 

borová loď stená, úpí, 

přída jako tuleň supí, 

korma vodopádem ryčí, 

90. voda vře a kypíc sičl, 

pěna prchá' po chuchvalech. 

Bohatýři závodili, 

o přítrž se lopotili, 

avšak cesty: neubývá, 

nemůže loď uniknouti, 

r

70;3 

netlí s lo již vyvázhouti 

před pohjolskou plachetnicí. 

Jižtě starý Vainamčineu 

100. viděl, že jde do tuhého, 

nadešel den nepřátelství ; 

přemítal a rozvažoval, 

co mu zdíti, učiniti. 

ozval se a proslovil se: 

"Ještě vím, jak vyváznouti, 

ještě umím trochu kouzel." 

Honem sáhl po rkřesivě, 

hbitě hmátl po křesadle, 

křemen vzal a kousek hubky, 

110. trh na utrh trošku troudu, 

do vody ty věci vmetl 

přes rameno sobě levé, 

slova při tom prornlouvaje, 

kouzlo mocné šepotaje : 

"Stat'i se z toho skalí skryté, 

ve vodě se úraz utvoř, 

pohjolská loď na něj naraz, 

sto veslová ztroskotej se 

příbojem se derouc morskýrn.: 

120. roztínajíc pěuné vlny!" 

Sotva děl a skalí bylo, 

úskalí se utvořilo, 

zdélí bylo ku východu, 

zšíří bylo ku půlnoci.

704 

Pohjolská loď přihnala se, 

vlnami se probíjela, 

na úskalí narazila, 

na měli se posadila; 

loď se rozletěla na přič, 

130. na dví praskla stožeberná, 

stežny v moře sřítíly se, 

plachty do vln skotily se, 

po vodě je vítr smýkal, 

seveřík je sem tam vlíkal. 

Louhi, Paní nad Pohjolou 

hbitě do vln seskočila, 

aby loď svou zachránila, 

zkáze člunu zabránila; 

nemohla loď narovnati, 

140. nebyla s to člunem hnouti, 

všecka žebra zpřelámána, 

všechna vesla rozmetána. 

Přemítala, přemýšlela, 

promluvila, slovo děla: 

"Kam o radu obrátím se, 

s kým pak nyní poradím se (~" 

Sotva slovo promluvila, 

podobu svou proměnila: 

chopila se pěti srpu, 

15U; krumpáčů šest vzala starých, 

z nich si drápy udělala, 

pařáty si přidělala; 

na půli se rozbitiny, 

vraku na půl položila,

705 

za peruti postranice, 

za ch vost sobě kormu vzala, 

pod křídla sto mužů jala, 

pod chvost tisíc uschovala, 

to sto mužů. mečenosců, 

HiO. tisíc střelců Iučištníků. 

Polétala, přelétala, 

ptákem orlem povzlétala ; 

do výše ji křídlo zvedá, 

Vainamoina oko hledá, 

jedno .křídlo k nebi sahá, 

druhé máčí vlna vlahá. 

Paní vody, dobrá víla. 


"Oj ty starý Vainamoine ! 

170. obrať hlavu vzhůru k slunci, 

zdvihni oči ku půlnoci, 

podívej se trochu na zad!" 

Starý moudrý Vainamoiuen 

obrátil se hlavou k slunci, 

zd vihl oči ku půlnoci, 

podíval se trochu na zad; 

již tu Paní nad 'Pohjolou, 

pták obludný již se blíží, 

kobylku má jako jestřáb, 

180. tělo jest jak orlí tělo, 

Dohonila Vainamoina, 

na stožár se posadila,

706 

lehla muži do rahnoví, 

usedla mu na vrch steznu : 

bolestí loď zastenala, 

praštíc na bok poklesala.' 

IlJO. 

Ale kovář Ilmarinen 

utekl se k Jumalovi, 

obrátil se k stvořiteli, 

modlil se mu těmi slovy: 

"Ochraňuj mne, silný bože, 

opatruj, o Tvůrče krásný," 

nedej, aby syn tvůj zmizel, 

ztratilo se dítko z matky 

z počtu tvorstva stvořeného, 

z počtu lidu Jumalova !" . 

"Ukko, děde, velký bože, 

tatíčku můj na nebesích! 

Plamenný plášť přes mne přehrň, 

ohnivou mne brní obrň, 

bych bezpečen byl se bije, 

bych bez bázně bil se bojem, 

by úrazu ušla hlava, 

neprišel ni vlásek na zrna!': 

v strašné smělých soků seči, 

mezi -kalenými meči!" 

sro. 

Starý moudrý Vauiamčinen 

zatím zvolal, zahovoril : 

"Boho, Paní nad Pohjolou! 

Líbí se již rozděliti 

sampo na ostrohu vlahérn, 

na ostrově vlahokyprérn 1~

707 


"Nejdu, abych dělila se 

s tebou, jenž jsi padouch podlý, 

s tebou, starý Vainarnčine l" 

Slovo děla, vyrvat chtěla 

sampo z lodi Vainamoina. 

Avšak jary Lemminkainen 

:!:W. sáhl k pasu pro meč ostrý, 

0' vy trh z pochvy bÍ"itký palaš, 

z nožny od levého boku, 

sekl orlu do pařátů, 

zatal mu jej v drápy křivé. 

Bušil jarý Lernminkaineu, 

sekal, sobě slova šeptal: 

~Na' zem; muži, na zem, meče, 

popadejte, polehejte, 

sto bab pode křídly baby, 

2:-:0. deset bab ua- každém drápu!" 


se stožáru zavolala: 

"Oj ty jarý Lempiovče, 

věrolomný chlapče, Kauko ! 

Vlastní matku oklamal jsi, 

roditelku obel hal jsi, 

slíbil, že v boj nepotáhneš 

po dobu let šestkrát deset, 

ani ze žádosti zlata, 

'MO, ani z baží vosti stříbra!"

708 



myslil v mysli. že tu doba, 

rozhodná a vhodná chvíle; 

vytáh z moře opačinu, 

korrnu z dřeva duhového, 

rozehnal se po babizně, 

do drápů dal orlu ránu; 

přerazil j[ všechny prsty, 

,!7)U. pouze prst jí malík zůstal, 

Bojovníci s křídel prší, 

s chvostu muži v moře padou, 

sto jich bylo pod perulrni, 

tisíc bylo pod ócasem ; 

sám se orel dolů svalil 

se strmého spadna stezuu, 

jak se stromu tetřevice, 

s borovice veveřice. 

Padajese chytil sampa 

:WO, prstem malým )).ezejmellným, 

sampo skolil dq vln morských, 

překlopil se pestrý krůvek 

pres palubu rudé lodi, 

spadl do siného moře ; 

v drobty sarnpo rozdrobeno, 

v rnrvy víko rozmrveno. 

Veliké a těžké kusy 

pod vodu se ponořily, 

pod hladinu pohrouzily, 

270. v černé na dnč rnorskérn kaly,

709 

bohatstvím se moře staly, 

poklady, jež voda skrývá; 

od té doby po vše věky, 

dokud stane jasné luny, 

hoj nost bude nepřebraná, 

pokladů v ahtolské říši. 

Jiné opět kusy sampa, 

kusy drobnější a, menší, 

nad vodou se udržely, 

280. nu obšírných vodách morských, 

vítr odvíval je k zemi, 

vlna k břehu poháněla. 

" 

Vitr vál je odvívaje, 

vlna morská válela je 

po širokém znaku moře, 

po prostranství pustopustém, 

vítr ku zemi je dovál, 

vlna k břehu dovnlila 


1\10. na sopotný patřil příboj, 

na jekotné patřil proudy, 

na vlny, jež k břehu nesly 

kusy sampa rozdrobcné, 

pestré víko roztříštěné. 

Vida velmi veselil se, 

promluvil a prohovořil ': 

"Z tohoto nám zrno vzklíčí, 

blahobyt nám věčný vzejde,

710 

z toho bude plod i setba, 

BOO. všeho vznik, co roste koli, 

z toho bude luua svítit, 

slunce štěstí ozařovat . 

širé ni vy finské země, - 

žirué kraje finské vlasti. u 



.,Ještěvím, jak zabrániti, 

ještě umím překazili 

orání i osévání,- 

31U. stád i setby prospívání, 

aby Iuna nesvítila, 

slunce tobě nezářilo : 

. měsíc zavru do -kamena, 

slunce skryju v __horu skalnou, 

pošlu mráz, hy vtobé spálil, 

zimu, aby zahubila, 

co jsi zoral, co jsi osil, 

stádo v stáji, stéblo v poli, 

železným to hradem zničím, 

3:2U. ocelovým krupobitím 

zasypu ti plodná pole, 

uivy zkazím nejpěknější." 

"Zavulám a stepní medvěd, 

šelma lesní kolozubá 

klisny tvoje rozeškubá, 

rozsápe -ti koně bujné, 

roztrhá ti stádo četné, 

zadáví ti krávy dojné ;

71 i 

11101\.lVOU Iid tunou patru, 

:1:10. vyhladím vše tvoje plémě, 

nebude víc o něm hlesu, 

dokud zem a luna hudou." 

Nacez ::;tarý Vainamoinen 

ozval s~ a odpověděl: 

"Laponěc ...mne nezaříká, 

Turjan k~úzly nepokoná; 

Jumala zná dráhy světa, 

Tvůrce drží klíče štěstí, 

ne však ruce zlobochovy, 

340. ne však prsty zlostnikovy." 

"Na Tvůrce li spolehnu 81', 

Jumalu-ls budu vzývat, 

z obilíčka, osenička 

hmyz i červy vyplemeuí, 

aby klíčků nesžírali, 

mladé setby nezrývali, 

v roli škody nedělali," 

v poli klasů nehryzali." 

"Zavři, Paní nad Pohjolou 

350. rad-j rány do kamena, I 

zlo a zhoubu v tvrdou skálu, 

zaklej zkázu v horu skalnou, 

nezavírej zlaté .luny, 

ani slunce třpy'ti vého !" 

"Mráz si pošli, aby spálil, 

zimu, aby zahubila

712 

tvoje. vlastní oseníčko, 

tvoje vlastní obilíčko; 

hradem posuj ze železa, 

360. krupobitím ocelovým. 

vlastní pole, vlastní role 

v zemi zimy, ve Pohjole!" 

"Zavolej a stepní medvěd, 

kaž a lesní kočka divá: 

z háje přijde křivonohá.: 

z houští přijde kolozubá 

do pohjolských mrazuých polí, 

Pohjole tam stáda skolí." 


370. slovo děla. pověděla: 

".Již tni moc má odejmuta, 

pýcha má je pokořena, 

bobatstvímé na dně morském, 

sampo vzalo vlnobití." 

Domů šla a naříkala, 

do Póhjoly pospíchala, 

ani co by za řeč' stálo' 

ze sampa jí nezůstalo; 

odnesla jen malý kousek 

380. malým prstem bezejmenn'ým, 

pouze pupek od poklopu' 

navrátila do Pohjoly; 

odtud bída ve Pohjole, 

hlad a nouze v zemi lapské. 

f

713 


sám na suchou vyšel zemi, 

sbíral sampa drobty drobné, 

kousky 1růvku kovaného, 

po břehu je sbíral morském, 

390. v sypkém písku na pobřeží. 

Snesl sarnpa drobty drobné, 

kousky krdvku kovaného 

na cíp mysu paruatého, 

na vlahý a kyprý ostrov, 

aby rostlo, prospívalo, 

sto násob se rozkládalo, 

aby bylo pivem ječným, 

aby bylo chlebem žilným, 


400. při ·tom pravil, prohovořil ~ 

. "Dej a přej nám, ruko boží, 

ať se blaho naše množí, 

dej nám, Tvůrče, blaze žíti, 

blaze žíti, slavně mříti 

v naší finské zemi žírné, 

v Karelii krásné, mírué !" 

"Bože milý, bože síly, 

° Jumalo přespanilý, 

chraň nás mužských od úkladu, 

410. ochraňuj nás ženských spádů, 

na souši sbij závistníky, 

na moři zmař' prntivruky !"

714 

"Pi'ivíjej své dílky k sobě, 

pomáhej jim v každé době, 

nezůstav je bez pomoci, 

ani ve dne, .ani v noci 

proti palu slunečnérnu, 

proti chladu měsíčnému, 

střez nás bourí, nepohody, 

4-20. lijavcův a velké vody, 

by nás mrazy nemrazily, 

kruté zimy nesoužily!" 

"Ocelovou ohraď stěnou, 

otoč pevnori hradbou zděnou 

nivy milé domoviny, 

lidu obě poloviny, 

která, k nebesům by čněla, 

v černé zemi paty měla, 

by mi byla za príbytek, 

4-30. za hrad pevný můj i dítek, 

bychom zřli ve dostatku, 

ve svornosti, prosti zmatku, .; 

dokud toho světa stane. 

slunce svítit nepřestane!" 

\

1-' 

'~!II~k_ ~!~ ~!~ ~!~ ~!~ ~!~ ~!!.. 

·""9. "a' "a' "a' "a' "a' "a' "a' 

I '------I~Z'íí(.lllJull.lItlrl1r.IUI!III.,II,~,~JI~ 

e: ".' ~ 0;:...-:" -:e> 

~~ 

Runa čtyřicátá 

čtvrtá. 

Obsah: Vainamoinen jde, aby z moře ,vylovil ,ztracené kantele, 

ale marně; vv. 1-76. - Zrobil si pak nové kanlele z hřizy, na 

něž hrál k potěšení každého a všeho, co bylo kolem něho; 

vv. 77-334. 


přemýšlel a myslí myslil: 

"Slušelo by, patřilo by 

radostně si nyní zahrát 

v nových těchto ve sedlíštích, 

ve výstavných těchto dvorech; 

kantele však ztratilo se, ' 

na vždycky má radosť zašla 

ve dvory, kde ryby bydlí, 

10. lososové v tesech sídlí, 

aby hrálo před družinou, 

před čeledí Vellaminou; 

nebude mi přineseno, 

nikdy Ahtem navráceno."

716 

"Oj kováři Ilrnariue ! 

Kul jsi dříve, kul jsi včera, 

dnešního dne také kovej, 

ukuj hrábě ze železa, 

narážej v ué hustě hřebů, 

?o. udělej jim držák dlouhý, 

hodlám v moře zahrabnouti, 

tůni vodní přehrabnouti, 

širou morskou kopaninu, 

hlubinu i šachořinu, 

zdaž bych housle nevyhrabl, 

na kantele nenahrabl, 

nevylovil ze rybárny, 

úskalisté lososárn~;!''' 

Načež kovář' Ilrnarinen, 

:30. kovokujír věkověčný 

ukul hrábě ze železa, 

hrabě se hrabíštěm z mědi, 

hřeby byly na sto sáhů, 

držák dlouhý pětkrát lolik. 

Načež starý Viiinamoillen 

železných se hrabí chopil, 

šel a za nedlouho došel, 

vyšel, za chvilenku přišel 

ku návalům ocelovým, 

40. k smykům mědí okovaným. 

Na pobřeží člunek ležel, 

dvě tam čekaly už loďky 

při návalech ocelových, 

smykách mědí okovaných,

717 

jedna lodka nová byla, 

. druhá loďka stará byla. 


zahovořil loďce nové: 

"Sama ukaž, lehká lodi, 

so. jak se do vln zlehka chodí, 

kterak sejdeš nestrčena, 

ani dlaní nedotčena !" 

A loď do vln sestoupila, 

člun se spustil na hlubinu: 

starý moudrý Vainamčinen 

sám se ujal opačiny, 

vyplul, .aby moře hrabal, 

tůni morskou prohrabával; 

na hromady hrábě jeho 

no. morské břasy nahrabaly, 

morské trávy naškubaly, 

morské třtiny, rakosiny, 

prohrabaly každou tůni, 

rozhrabaly každé skalí, 

a však marně, nedostaly 

z vody houslí z rybích kostí, 

cimbálu, jenž na vždy zmizel, 

kantele, jež ztratilo se. 


70. zvolna kráčel ku domovu, 

hlavu chýlil zasmušile, 

do čela měl beranici, 

sám si děl a propověděl : 

"Nikdy se již nenavrálí 

.1

1\8 

housle moje z rybích zubů, 

radostný můj šLičí cimbál." 

Kráčeje šel hájem slinným. 

podél lubu zeleného. 

břízu slyšel, ana pláče, 

80. štíhlý strom, au hořekuje; 

Vainarnoiuen nemeškaje 

přistoupil a přiblížil se, 

ozval se a olázal se: 

"Čemu pláčeš, strome štíhlý, 

hořekuješ, brizo útlá, 

uaříkáš si, hělopasá ~ 

Však na voj nu neberou tě, 

v litou válku nevlekou tě.

719 

"Šfastnější jsou stromy jiné, 

v naději jim život plyne, 

ve naději ustavičné 

na jaro a leto sličué ; 

já však sirá žíju v smutku, 

110. v bolesti a ve zármulku : 

se mne kůru odírají, 

haluze mi řezávají." 

"Nťjednou již mile, strom štíhlý, 

často rány kruté stihly, 

přišly ke muč za podletí 

nelitoslné ze vsi děli. 

nabroušené nože jaly, 

rnizný život rozpáraly, 

zlí pastevci přiskočili, 

12P. s těla svlekli pás mně bílý, 

aby měli na kofltčkv, 

na jahody na košíčky." 

.Nejeduou již mne, strom štíhlý, 

často kruté rány stihly, 

přišly dívky, usedly si, 

ve stínu mém hověly si, 

zelenou mi hlavu draly, 

z prutů košťat navázaly." 

.Nejednou již mne, strom štíhlý, 

1;)0. často kruté rány stihly, 

na pole mne vykopali, 

na polena nařezali; . 

po třetí už za podletí, 

za to .leto po ráz třetí

720 

přišlí muži, usedli si, 

břitkou baltu brousili si, 

na mou hlavu brousili ji, 

na můj život, na mou šiji. " 

.,Tak jsem z jara byla štastná, 

140. to má letní doba slastuá ; 

v zimě nebývá mi lépe, 

kdy mráz a sníh do mne tepe." 

"Záhy se již vpodjesení 

podoba má žalem mění, 

žal mi hlavu obtěžkáva, 

bledne líc a klesá hla va, 

myslíc na dni příští černé, 

na nestěstí Jrezeměrné." 

"Brzy přijdou horší psoty, 

1:)0. mráz a všechny zimní sloty; 

plášť .zeleuý mráz mi bere, 

zima zdobné roucho dere, 

tak že stojím, ubožáčka, 

větrů di vých slabá hračka, 

do hola jsem obnažena, 

zhola roucha pozbavena, 

mráz mi láme celé tělo, 

jež se zimou rozechvělo." 


16'0. ., Oj zelený strome, neplač, 

nek vel, břízo metelnatá, 

nehořekuj, bělopasá!

í'lll 

Štěstí tebe velké potká, 

šťastnější tvůj život bude, 

radostí jen plakat budeš, 

jásotem jen jásat budeš." 


z břlzy sobě housle robil; 

po den letní vyřezával, 

170, kantele si vystruha val 

na o stroze vlahokyprérn, 

na ostrově vlahoteplérn ; 

vy strouhal mu tělo nové, 

duté mu dal nové tělo, 

tělo z těla brezového, 

trvalého, krnenového. 

Řekl starý Vaiuamoinen, 


.,Kantele je dorobeno, 

/180, hotova je věčná radosf; 

odkud vzíti, poříditi 

kolíky a obrtltky i- 

Dub stál statný na záhurnnt, 

za dvorem strom strmý strrnel, 

rovné byly větve jeho, ' 

na každé byl žalud zlatý, 

na žaludu zlatý přeslen, 

na přeslenu žežhulička, 

Kukačka 

I~j(), pětkráte 

li zakukala, 

si zazpívala,

ze zobáku zlato teklo, ' 

ryzí stříbro ronilo se 

dolů na pahorky zlaté, 

dol li na stríbrné chlumy ; 

z něho vzal a pořídil si 

kolíky a obrtlíky. 

Řekl starý Vainamoinen, 


"Kolíky mám na kanteli, 

200. kolíky. a obrtlíky; 

ještě schází něco málo: 

pět jazyků, pět strun zvučných; 

odkud vzíti, pořídi ti 

pět jazyků, pět strun z vučných ~" 

c 

Vyšel, aby struny hledal, 

zeleným se luhem loudal: 

hledal,' v luhu pauuu zočil, 

mladou pannu u potoka; 

panna ani ueplakala, 

~IO. ani plesem neplesala, 

písenku si popévala, 

tiše sobě loutnovala, 

čekala, že milý přijde, 

jeji milý, milovaný. 


pannu zoči v zul se boso, 

po špičkách k ní přiblížil se, 

po tichounku připlížil se, 

počal prosit pěknou pannu . 

.~~(), promluvil a prohovořil :

723 

"Dej mi. panno, pramen vlasů, 

dej mi kštici vlasu hebkých, 

bych měl struny na kantele, 

pět jazyků, pět strun zvučných!" 

Dala panna pramen vlasů, 

dala kštici vlasů hebkých, 

pět šest dala vlasů měkkých, 

pět šest vlasů, ne li sedm; 

byly struny na kantele, 

:130. pět jazyku, pět strun zvučných, 

Housle byly dorobeny, 

. načež starý Vainarnolnen 

usadil se na mezníku, 

na záři vý sedl bal van. 

Rukama se houslí chopil, 

při vinul a přitulil je, 

šijí k nebi obrátil je, 

spodem opřel o koleno, 

struny ladil, natahoval, 

240. hlasem strunám přizvukoval. 

Struny byly naladěny, 

housle byly připraveny; 

dlaněmi je hudec podjal, 

položil si na kolena, 

nehty zabral v struny zvučné, 

dotkl se jich prsty pěti, 

46

724 

tenké struny mihaly se, 

vlasy děví kmitaly se. 

A když starý Vainarnoinen 

~LO. na kantele zuhousloval 

malou rukou. prs lem útlým, 

prstem útlým, křivou dlaur, 

promluvil strom metelnalý, 

zazpí val strom hal UZllé1!)T, 

znělo zlato žezhulčino, 

vlas panenský plesem jásal. 

A jak hude Vaiuarnoinen 

a zní struna kantelová, 

hora puká, skála praská, 

~60. bal vany se rozstupují, 

vodní tesy rozskakují, 

rody štěrky vyvrhují, 

jedle krky natahují, 

špu.ky v stepích poskakují. 

Všecky ženské Kalevaly 

nedosivše odbíhaly, 

pospíchaly horem pádem 

náhlou řekou, vodopádem, 

panenky se usmívaly, 

270. malky v srdci radovaly, 

kanlele jim libé znění 

na div bylo, k potěšení.

725 

280. 

Muži zbožně přistoupali, 

beranice sundavali, 

přicházely matky, ženy; 

tváře o dlaň podepřeny, 

panny slzy prolévaly, 

chlapci na zem poklekali, 

naslouchali di více se, 

di vili se těší ce s e, 

jazykem si děli jedním, 

hovořili hlasem jedním: 

"Neslýcháno po vše řasy 

také hudby, také krásy, 

neslýcháno hry tak krásné, 

co je svět a slunce jasné." 

:290. 

Jak kantele švitorilo, 

do vsi šesté slyšuo bylo; 

aniž měly les a hora 

živoucího v sobě tvora. 

by se chvatem nezadychal, 

k zvučným houslím nepo sp'chal. 

300. 

Všechna zvěř, co les jí žid, 

sedá kolem a se diví 

libým zvukům, jež se linou, 

jásajíce ze strun plynou; 

vzdušní ptáci přilétajl, 

na haluze usedají, 

vodní rybstvo všelikteré 

ku břehu se bere, dere, 

ha i červi, zeměplaz', 

zpod země si cestu razí, 

46~

726 

vinou se a naslouchají, 

kterak sladce housle hrají, 

kterak jásá radost věčná, 

Vainamoina lyra vděčná. 

I hrál starý Vainarnčinen, 

struny libě rokotaly, 

přelíbezně klokotaly; 

310. i hrál den a hrál den druhý, 

hudl stále, bez přestání, 

od úsvitu, od snídaní, 

ani pasu nerozsmekl, 

ani roucha nepřevlekl. 

Zahudl li pode krovem, 

ve příbytku ve borovém, 

hřebeny se rozjásaly, 

podlahy se otřásaly; 

dvéře skřípou, drnčí stropy, 

320. okna řinčí. halas tropí, 

kamna křepčí v dobré míře, 

k tanci chodí pro pilíře, 

Jestli kráčel jedlovinou, 

bral se borem, borovinou, 

jedle mu se ukláněly, 

sosny hlavy nakláněly; 

šišky na mech spadávaly, 

chvojné jehly sprchávaly.

72.7 

Jestliže ho vedla chůze 

po doubravě nebo luze, 

330. háje listím pohrávaly. 

doubraviny plesávaly, 

kvítky vinuly se v kytky, 

shýbaly se mladé snítky.

Runa čtyřicátá 

pátá. 

Obsah: I'aní nad Po hjolou posílá na Kalevalu nemoci; vy. 

1-190. Vainarnčincn lékuje lidi mocnými řik ad ly a mastrui ; 

vv, 19:-36:l. 

Lo uhi zprá vu obdržel a, 

na své uši uslyšela: 

Vainole se dobře daří, 

Kalevalu zdarern dařI 

drobty sampa vylovené, 

kousky krůvku zachycené. 

Zlá ji závisí proto jala, 

přemýšlela, přemítala, 

jakou zhoubou zahubiti, 

10. jakou smrtí usmrtiti 

lid Vainčly vytrvalý, 

pilný národ Kalevaly, 

K Ukkovi se pomodlila, 

hřímatele poprosila: 

"Ukko, děde, vyšní hože ! 

Pobij národ Kalevaly,

729 

železným jej potři hradem, 

metej šípy ocelové, 

anebo jej morem vyhlaď, 

20. vyhub národ ničemníků, 

muže v dvorech rozlož ilých, 

ženy v chlévech na zem poraz!" 

Žena slepá, baba stará, 

Loviatar jmeno jpjí. 

z Tuonioveu nejzlostnější, 

všech svých sester šerednější, 

počátek je všeho zlého, 

původ smrtí tisícerých, 

ve tváři je všecka černá, 

30. obličeje ohyzdného. 

Černá, slepá Tuoniovna, 

dcera Mauy, vládce mrtvých, 

na cestě si lože stlala, 

rohožím je ustýlala ; 

znakem lehla proli větru, 

bokem lehla proti bouři, 

zády proti seveříku, 

tváří ku východu slunce. 

Vzepřel se " ni velký vítr, 

40. od východu vichr náhlý, 

porazil ji, povalil ji, 

ovanul ji, obtěžkal ji 

na té nivé bez rostlinky, 

na té zemi bez zelinky,

730 

Nosila se se životem 

tvrdým, plným, obtěžkaným 

dva měsíce, tři měsíce, 

čtyry, pět, šest, sedm, osm, 

nosila své těhotenství 

50. po celých měsíců devět, 

staré baby počítají 

dokonce půl desátého. 

Devátý když minul meSIC, 

na počátku desátého, 

útroba ji zabolela, 

bolest velmi krutou měla, 

aniž žena porodila, 

z lůna zárod vyplodila. 

Odtud dál se plahočila, 

60. jinam šla, se položila, 

jinam šla si, běhna, lehnout, 

jinam, kurva větru, slehnout, 

mezi dvě šla skalné hory, 

do soutěsky pěti vrchů, 

aniž žena porodila, 

z lůna zárod vyplodila, 

Hledala, kam by si lehla, 

kde by samodruhá slehla, 

na pramenech tvírajících, 

70. na bahnech se houpajících; 

hledá, místa nenachází, 

není spásy od nesnází.

731 

Vrhla se, by porodila, 

lLlOUsvému ulevila, 

ve vír slapu ohnivého, 

do peřejí dravé vody, 

ve proud pode třetím prahem, 

pod devátým vodoskatem, 

ale ještě nezrodila, 

80. břernene se nezhostila. 

Šereda se rozplakala, 

ohyzda se lkáti jala, 

nevěděla, kam se díti, 

kam se dáti, odejíti, 

kam by šla, se položila, 

aby porod porodila. 

J umala se ozval s nebe, 

zvolal Tvůrce na oblacích: 

"Na bahnitém břehu morském, 

90. ve Pohjole mrakotemné, 

ve soumračné Sariole 

místo jest, kde slehnout můžeš; 

tamo, ženo, jdi a poroď, 

tam si ulev od útěžku, 

tam už tebe postrádají, 

tvého rodu třeba mají!" 

Načež černá Tuoniovna, 

neúhledná dcera Many 

v Pohjolu se odebrala, 

100. do pošmourné Sarioly, 

by své lůno vyklopila 

a svůj porod porodila.

732 


baba stará, kolozubá, 

zavedla ji tajně v lázeň, 

ukryla ji do lazebny, 

aby nic ves neslyšela, 

co se děje nezvěděla. 

Lázeň teple vytopila, 

110. na ručesf ji připravila, 

pi va dává na stežeje 

a řediny v zámky leje, 

aby dvéře nevrzaly, 

ani zámky neskřípaly. 

Načež vzývat započala, 

říkala a šepotala: 

"Zlatá bábo, tvůrčí vílo, 

vznešená a vyvýšená, 

kteraz nejstarší jsi ze žen, 

120. žena prvá, matka prvá! 

Do moře sstup po kolena, 

sejdi do vln morských po pás, 

naber slizu Iipaního, 

naber sádla úhořího, 

hladce vymaž doupě lůna, 

kluzce potři po všech stranách, 

pomoz ženě od bolení, 

od trápení, od mučení, 

od vrlánl, ujímání, 

130. od hlodání, od hryzauí I" 


o Jumalo, slyš mne, Ukko!

733 

Přispěj, pane, pomoc podej, 

pomoz panně, jež tě prosí, 

od bolení, od trápení, 

od vrtáni, ujímánt, 

pomoz ženě, jež se svíjí, 

ležíc v husté páře lázně!" 

"Zlalého se uchop mlatu, 

140. uchop se ba rukou pravou, 

třískni mlatem do íarasu, 

proraz bránu z pevných fošen, 

rozetřcskni zámky Tvůrce, 

přeraz, přelom pouta zivor, 

aby malý, aby velký 

projít mohl, tlustý, tenký!" 

Teprv nyní slepá žena, 

Tuouiovna vyvržena 

polevení pocítila, 

150. z lůna děli vykydala 

na prachovou poduštičku, 

pokryvadlo z ostré mědi. 

Devět synů porodila 

za jediné letní noci, 

při jediném zatopeni, 

jednom lázně vytopení, 

ze života jediného, 

z jediného obtěžkaní. 

Na to synům jména dala, 

16'). úkoly jim ukládala,

734, 

čeho má se který chopit, 

co má plodit, co má tropit: 

jeden bude lidi píchat, 

druhý průjmem projímati, 

třetí bude kosti lámat, 

čtvrtý plíce vysušovat, 

pátý půjde se zimicí, 

šestý půjde s prašivinou, 

sedmý půjde s úbytěmi, 

170. s morovou pak ranou osmý. 

Jeden zůstal beze jmena, 

a to synek posledníček, 

jemuž matka poručila 

chodit po vodách i horách, 

všude záští při čarovat, 

po všech místech závist rozsít. 


přikázala dětem druhým 

na ostroh jít vlahokyprý, 

180. Ha ostroh jít vlahoteplý; 

poštvala a popudila, 

zlostné plémě podráždila 

na lid mírný ve Vainole, 

na Kalevův četný národ. 

Zach váceni Vainčlané, 

poraženi Kalevici 

od nemocí nebývalých, 

nevídaných,neslýchaných; 

, od podlahy uhnívali, 

190. od stropu se podbírali,

735 

Načež starý Vainamčinen, 


vzchopil se, by národ spasil, 

zachránil mu tělo, duši, 

s Tuoniem své změřil síly, 

z neduhy se v zápas pustil. 

200. 

Šel, křemeny rozežhavil, 

rozpálil je v lázni teplé 

dřevem čistým, dřevem svatým, 

dřívím vodou připlaveným; 

nanosil si v lázeň vody, 

nanosil si čerstvých metel, 

vody nalil na křemeny, 

metly měkce napařeny. 

210. 

220. 

Medové se lilo teplo, 

valila se vonná pára 

ze křemenů rozžhavených, 

ze kamenu rozpálených, 

načež pravil Vainamoinen, 

zahovořil, zašepotal: 

"Přijď, Jumalo převelebný, 

do vyhřáté do lazebny, 

přijď a dej, by lázeň lidu 

dala zdraví, dala klidu! 

Sfoukni jiskry nebezpečné 

a sraz páry přebytečné, 

sraz, přtlišná je li pára, 

shas, dřevo li příliš hárá, 

by mi vary, ani páry 

neškodily, ani žáry!"

736 

"Voda, lita na kameny, 

na bok jejich rozpálený, 

páry, jež se z vody linou, 

hbou buďtež medovinou; 

o kýž pleso, o kýž řeka 

mcdoviny proudem stéká, 

o kýž stéká a se vlní, 

pěchovanou lázeň pluí !" 

.Bez viny a bez příčiny 

230 nelrestá bůh svoje syny, 

bez božího prikazání 

nejsme morem mordováni : 

kdo by žádal bez důvodu 

smrf nám, nernoc, nebo škodu, 

vlastní slovo buď mu smrtí, 

kéž jej vlastní úklad zdrtí !: 

.Slabá li je moje ruka, 

moje ruko, syna Ukka, 

malá li je moje síla, 

2íO. aby ránu odvrálila, 

Ukko sám, můj otec v nebi, 

síly má, co zapotřebí, 

bůh, jenž oblaků běh říd], 

oblak běh i osud lidí." 

.Ukko, bože všemohoucí, 

Jumalo, slyš prosby vroucí! 

Slito vniku, pomoc níku, 

pomoc podej prosebníku, 

poznej hroznou naši bídu, 

~QO. ulev, pane, svému lidu,

737 

zachraň, spas jej ode zkázy, 

od moru a od nákazy! I( 

"Meč mi podej hřilký, krutý, 

tesák ze plamenů kutý, 

bych jím sekal do zlostníků, 

do bídu.ků, obavníků, 

zahnal bolesti, jež bolí, 

do drah větrů, širých polí." 

"Maje meč tvůj, bože drahý, 

2GO. zákeřné já vženu vrahy 

v černé lůno skalné hory, 

do podzemní tmavé nory, 

nechat tvrdé skály mučí, 

trápí trýzní sebe prudčí ; 

kamenu se slza z očí 

nevyroní, nevytočí, 

balvan trpí, nniž rnuká, 

bolestí se nerozpuká." 

"Vílo bolu, Tuoniovno, 

270. v bolestné jež sídlíš hoře, 

již tři řeky oplákají, 

tři se řeky rozbíhají, 

vílo, která v hory týné 

na bolestném meleš mlýně! 

Všechen neduh smeť, ať zhyne, 

rozdrtí je žerno síně, 

aneb hoď jej do hlubiny, 

pusté morské hlubočiny, 

tam, kde vítr nezavírá, 

280. ani slunce nezahřtvá!"

738 

"Ta li prosba neprospívá, 

Kivutaro dobrotivá, 

Vammataro, vzácná ženo, 

přijď i ty, by navráceno 

by 10 zdraví, bylo štěstí, 

by mír svatý mohl kvésti! 

Dej bolestem neboleti, 

kaž neduhům odletěti, 

aby choří bez starostí 

2~JO. sobě zdřímli,' bolů prosti, 

pozdraveni, zotaveni, 

muk a trýzně pozbaveni." 

"Smeť neduhy na ošatku, 

na měděnou šarapatku, 

smeť choroby do nádoby, 

vykliď ty, jež bolesť robí, 

odnes neduhy a mory, 

zanes do bolestné hory; 

tam je uval' ve hrníčku, 

300. maloulinkérn ve kotličku, 

který není prstu větší, 

velkostí jej palec předčí!" 

JJ Vrch má kámen na temeni, 

otvor jesti ve kameni 

nebozízem nevrtaný , 

ani dlátem nedlabaný; 

všecky muky v jícen vkydni, 

af tam zhynou vrazi bídní, 

af tam pojdou bídní vrazi, 

3l0. srazí hlavy, srazí vazy,

739 

nevyváznou v době žádné, 

ani v noci, ani za dne! 

Načež starý Valnamoinen, 

vědmý muž a věčný věštec 

mastí potřel choré údy, 

pomazal je mastí všudy, 

jednou mazal, dvakrát vídal, 

ještě jednou masti přidal, 

načež praví I promlouvaje, 

320. tak se ozval šepotaje: 


bože, děde na nebesích! 

Pošli oblak od východu, 

zdvihni oblak od půlnoci, 

přižeň mračno od západu, 

nechť se roní med a mana, 

kde je bolest, kde je rána, 

nechť ji zhojí mocí tvojí!" 

"Moje ruka málo může, 

330. stvořitel li nepomůže ; 

kéž pomocná ruka boží 

žehnajíc se sama složí, 

kde vídaly oči moje, 

kde se dotkly ruce moje, 

promluvily rety moje, 

na co dechla ústa moje!" 

"Kam má ruka nedosáhne, 

stačí ruce Jumalovy, 

kam mé prsty nedostihnou, 

340. stačí prsty Stvořitele; 

47

740 

Tvůrcovy jsou prsty měkčí, 

Tvůrcovy jsou dlaně lebčí!" 

"Přijď, o Tvůrce, a sám čaruj, 

přijď, Jumalo, a sám říkej, 

vídej a hoj, Všemohoucí! 

Dej, by v noci zdrávi byli) 

by se za dne pozdravili, 

aby hlava nebolela, 

nebolely boky těla, 

350. nebolelo nitro těla, 

necítilo muk a trýzní, 

dej to, Pane, svojí přízní, 

dokud světa toho stane, 

luna svítit nepřestane !" 

Starý moudrý Váinamčinen, 


uzdravil zas národ chorý, 

zahnal neduhy a mory, 

360. zhojil lidstvo neduživé, 

zdrávo bylo zas, jak dříve, 

všechno lidstvo Kalevaly," 

zdráv byl velký, zdráv byl malý.

Runa čtyř-ieátá 

šestá. 

Obsah: Paní nad Pohjolou pošle medvěda na stáda Kalevaly; 

vv. 1-20. - Vainamčinen medvěda skolí, načež následují 

obvyklé v Kalevale radováuky; vv. ':11-606. - Vaiuámčinen zpívá, 

hraje na kantele a vyslovuje naději, že Kalevala v budoucnosti 

se dočká radosti a spo kojeuosti ; Vy. liu7-{j~~. 

Zpráva stihla do Pohjoly, 

clo sedliště studeného: 

V5.inola se zotavila, 

sebrala. se Kalevala 

ze běd, jež ji navštívily, 

z nemocí, jichž nemívala. 


jedubaba severo vá, 

hněvem jata, kolozubá, 

10. ozvala se, promluvila: 

"Ještě jiného vím něco, 

známa mi jest jiná cesla : 

ze stepi já medožrouta, 

z pralesa já křivonožku 

na vainolska pošlu zboží, 

četná stáda Kalevaly." 

47*

74!á 

I byl med věd babou poslán 

ze stepi a suchopáru 

na vainolské ni vy žírné, 

20. na pastviny Kalevaly. 



"Bratře, kujče Ilmaríne, 

ukovej mi nové kopí, 

aby mělo troji hranu, 

násada mu z mědi byla! 

Rád bych skolil medožrouta, 

rád bych ubil zlatochlupa, 

kterýž klisny moje trhá. 

30. na hříbata se mi vrhá, 

kteryž stáda moje lapá. 

kravičky mé v kusy sápá." 

Ukoval mu kovář kopí, 

ani dlouhé, ani krátké - 

oštěpísko střední bylo: 

vlk na jednom ostří číhá, 

na opačném medvěd stojí, 

los na otce prohání se, 

po kopišti hříbě běhá, 

.(.O. sob na hrušce vyhazuje. 

Napadaly čerstvé sněhy, 

napadala nová okyť, 

jak jesenní jehně bílá, 

jako zimní zajíc měkká; 

pravil starý Vainamčínen, 

slovo děl a pro pověděl:

743 

"Mysl moje sobě žádá, 

do Metsoly ponabádá, 

vydati se k lesním vílám, 

50. v širé dvory modrošatých." 

"z mužů sám jdu v černé lesy, 

z bohatýrů ve pralesy; 

přijmi mne, o lese černý, 

Tapio, tvůj sluha věrný 

přichází sem prosbu nesa: 

dej mu skolit chloubu lesa!" 

"Mielikki, o Lesa Paní, 

Tellervo, o Tapiovno! 

Vzkřikni svého na ohaře, 

60. pevně při važ ve košáře, 

pevně psinu přivaž v hoře, 

ve doubravě, ve oboře!" 



Uslyšíš li kroky moje, 

řinkot bohatýrské zbroje, 

schovej drápy v rousy chlupů, 

v maso dásní zuby chrupu, 

na mne drápů nevytáhni, 

70. mne klem ostrým nezasáhni!" 

"Phtelíčku, medvídečku, 

medotlapý krasavečku! 

Na měkký si pažit lehni, 

s lože skalného se nehni

744· 

poslouchaje sosen chvění, 

smrků libé šelestění : 

vrť tam sebou, ne li více, 

jako v hnízdě jeřabice, 

vrť tam sebou, tlapko křivá, 

80. jak na vejcích husa sivá !" 

Starý moudrý Vauamoinen 

slyšel psa, an povykuje, 

viděl štěně přimhouřené, 

viděl štěně rovnotlamé 

běhat po dvoře i humně, 


"Zdálo se mi, že to zpívá 

žežhulička přívětivá; 

kukačka to nekukala, 

'90. žezhulička nezpívala, 

pes můj štěkal pře výborný, 

poštěkoval slidič vzorný 

před obydlím medvědovým, 

přede clvorem krasavcovým." 


věda již, kde med věd bydlí. 

v pelechu jej měkkém skolil, 

na loži krev jeho prolil, 


;100. promlouvaje, šepotaje: 

"O Jumalo, díky tobě, 

pouze tobě díky činím, 

že jsi mi dal zlato lesa, 

:že mi tebou medvěd vydán."

745 

Prohlížel si kořist vzácnou, 


"Přítelíčku, medvídečku, 

medotlapý krasavečku l 

Nehněvej se, bráchu milá, 

110. má tě ruka neskolila, 

tlapa se ti smekla sama, 

větev praskla pod tlapama, 

noha vice roztrhala, 

řásný kožich rozedrala; 

okluzko jest o jeseni, 

mraky tlumí světlo denní." 

"Žežhuličko, zlatý ptáku, 

nejšvarnější ze šviháku! 

Vytáhni už svoji patu, 

120. opusť tuto chladnou chatu, 

vyjdi z domu březového, 

ze přístřeší vrbového; 

vyjdi a pojď, lesa skvoste, 

lehké nohy tebe noste, 

kvapné kráčej, slavný syne, 

kterýž punčochy máš siné, 

d vorové j sou tito těsní, 

úzké jsou ty stezky lesní; 

pospěš mezi muže statné, 

130. k nim tvé kroky spěšte chvatné! 

Tam se budeš dobře míti, 

krásné míti živobytí, 

kdo tam přijde pohostinu, 

pije samou medovinu, 

hosta nečeká tam bída, 

pije med a plásty jídá."

746 

"Lebedného ze pelechu 

pod slovutnou vejdi střechu, 

nuže, vstup dúm ve výstavný, 

140. pod slemen již vejdi slavný; 

leť tam jako sněhu pírko, 

jako Iupen přes jezírko, 

poskoč jako veveřice 

na větvi ci se vétvice." 

Na to starý Vninarnoinen. 


hájem kráčel, sobě hudl, 

stepí kráčel, sobě výskal, 

host jej vzácný doprovázel, 

150. kosmatý měl řásný kožich ; 

doma hudbu uslyšeli, 

slyšen výskot pode střechou. 

Lidé doma zavolali, 

vesele si povídali: 

"Poslouchejte jak to z háje, 

jak to jásá, jak to hraje! 

Jistě si to ptače výská, 

na fujaru víla píská!" 

Starý moudrý Vainumčiuen 

160. zatím stan ul na nád voří ; 

lidé z jistby prikvapili, 

vesele si ho vořili : 

"Přichází už host náš zlatý, 

náš stříbrný, chundelatý, 

milý náš a drahocenný, 

poklad cestou nalezený;

4-7 

dal liž les nám medojeda, 

je liž rys to neposeda, 

že pějete písně zvučné, 

170. že tropíte plesy hlučné?" 

Starý moudrý Vainůrr.oinen 

na to děl a propo věděl : 

"Plesáme, že dostali jsme, 

zpíváme, že lapili jsme, 

vydru neseme si z lovu, 

zvěř výbornou JumaJovu." 

"Není vydra, rys 10 není, 

naše je to potěšení, 

sám 00 slovutný to kráčí, 

180. k nám se ráčí chuudelači, 

švihákovi, hrdopýšku 

kosmatém aj ve kožíšku; 

je li vítán, pospíchejte, 

houeru brány otvírejte, 

je li však host nevítaný, 

pevně zavírejte hrány!" 

Lidé na to odvětili, 

dobrí lidé ho vorili : 

"Medná tlapo, medojede, 

190. vítej, když tě cesta vede 

na nád voří umeteué, 

v tyto dvory okřáslené !" 

"Celý věk už sobě přeji, 

věk už čekám ve naději,

zdaž kdo v lese nezahraje 

na roh nebo na šalmaje, 

nepřijde li lesa zlato 

na nádvoří skrovná tato, 

ncpřijde li stříbro skvostné 

200. ve příbytky naše sprostné." 

"Čekal jsem jak na úrodu, 

ždál jsem jako letních plodů, 

jako lyže na vánici, 

jako saně na sanici, 

jako panna na milého, 

na ženicha ruměnného." 

"U okna jsem večer slával, 

ráno v bráně očekával, 

neděle jsem v dveřích prostál, 

210. po měsíce venku ostal, 

na záhumní sníh mne dostal, 

čekal jsem, až sníh i rozlili, 

sněžná voda odetekla, 

zmrzlá půda jihern zuiékln, 

až se hrudy rozpadaly, 

nivy zas se zelenaly; 

každé ráno myslíval jsem, 

po dni celé přemítal jsem: 

kde tak medvěd mešká dlouho, 

220. kde dlíš, sladká lesa touho, 

obral li jsi sohé cestu 

z fnské země v zemi K-dů?~ 


ozval se a propověděl :

74 !:I 

"Kam mám nyní s hostem jíti: 

kam panáčka provoditi ~ 

Jak pak by mu bylo v chlívě, 

na stání a na stelivě ~« 

Lidé na to odvětili, 

~30. dobří lidé ho vořili : 

"Tam zlatého doveď pána, 

tam mu postel uchystana : 

pod slovutným pod slemenem, 

pode blvštnýrn pod hřehenem ; 

krmě jsou již uvařeny, 

nápoje jsou připraveny, 

stěny čistě osmýčeny, 

podlahy jsou zameteny, 

ženy švarně vystrojeny, 

~40. vyfintěny, vyšňořeny, 

v hlavách se jim třpytí šperky, 

sníh se svítí ze zástěrky." 

Načež starý Vainamoincn 


"Medvídečku, zlatý ptáčku. 

medná tlapko, jedináčku l 

Ještě musíš trochu capat, 

ještě kousek cesty šlapat" 

"Již se zdvihni, vzácný pane, 

!!50. stoupej, zlato milované, 

vyšlapuj si v černých botkách, 

paraď se v soukených spodkách,

750 

drndej jako .cácorečka, 

příklad si vem' ze vrabečka, 

mžikem buď pod pěti trámy, 

skokem šesti pod kl ádarni !" 

"Pozor dejte, ženy, dbejte, 

ať se stádo nepoplaší, 

doby teček nepostraší, 

260. dobré zboží paní naší, 

3n k nám bradáč cestu vazr, 

fousáč návštěvou nás hlaží !" 

"Hoši, s prahu odstraňte se, 

dívky, z dveří odkliďte se, 

udělejte cestu hosti, 

jenž jde v slávě, velebnosti!" 

. "Medvídečku. zlaté jabko, 


'Nelekni se dl vek smavých, 

270. nelekni se kadeřavých, 

nepoděsiz, rek u zlatý, 

žen tě národ punčochatý! 

Co je koli v jisrhě babí, 

kde tvor jaký ženský slabý, 

za lísku se v úctě sti ačí, 

když bohatýr v jistbu kráčí !" 


"Požehnání Jumalovo .' 

pod slovutný krav ten vstupiž, 

280. vejdi pod tu blyštnou střechu!

751 

Kde je místo jedináčku, 

mazlíkovi, chundeláčku l" 

Lidé na to od větili : 

"Vítej, vítej, hoste milý! 

Tamo posaď svoje ptáče, 

tam je místo pro bradáče: 

na rozporce na smrkové, 

skobě pevné, ocelové; 

kožíšek mu prohlédneme, 

290. pelíšek mu ohledneme." 

"Medvídečku, nestarej se, 

podd~ se a nehněv~ s~ 

že ti jdeme na kožíšek, 

podívat se na pelíšek; 

my ti krzno nezválíme, 

ani vlásku nezkřivíme, 

nebudou mít z něho šaty 

obejdové ani špaty." 


300. med vědu sňal čechel s plecí, 

pověsil jej na hambalek, 

med vědí dal maso v kotel, 

ve měděnec pozlacený, 

do kamnovce se dnem z mědi. 

Hrnec v oheň postavili, 

kotel dali do plamene, 

nacpaný a naplněný 

kusy masa medvědího,

753 

maso hojně posolili 

310. solí chutnou, přivezenou 

z německé až země dálné, 

od pramenů Dviny řeky, 

přes chobot} jenž slo ve Slaný. 

po pramici dopravenou. 

Krrně byla uvařena, 

kotly s ohně odun-Iány, 

načež byla zvěřinečka, 

načež donesen byl ptáček, 

donesen byl v zlatých mísách, 

3:20. na tabuli podán dlouhou, 

aby pivem napojil se, 

medoviny nalokal se. 

Na smrkovém stole dlouhém 

měděné již stály misky 

se lžicemi stříbrnými, 

s noži, které zlaté byly; 

každá mísa byla plna, 

každá miska přeplněna 

přežádoucím darem lesa, 

330. darem lesa, hvozdu lovem. 


ozval se a propověděl : 

"Pi'ijď, o děde zlatoprsý, 

vládce dvora Tapiova! 

Přijď, o ženo medosladká,' 

dobrotivá Paní Lesa, 

Přijď, o cudný Tapiovče, 

přijď, panici s čapkou rudou!

Přijď. Tellcrvo Tupiovno 

340. se vším lidem Tapiovým! 

Přijďte všichni na hostinu, 

na vcselku kosmáčovu I 

Hojně bude t.imo jídla, 

hojně jídla. hojué pití, 

hojně zvaným hasl (lm bude, 

ještě u.i vý sluzku zbude." 

Na to lidé ozvali se, 

Vainamoina tázali se: 

"Odkud medvěda je původ, 

350. kterak vzniklo drahé krzno, 

zdaliž v stáji na stelivě, 

nebo na podlazkách lázně l- 

Tedy starý Yaínarnčiuen 


"Na stlaní se nenarodil, 

ani v kolně na ouhrabkách; 

medotlapý narodil se, 

medvěd světlo světa uzřel 

poblíž luny, poblíž slunce, 

360, na rameno LI sedrnih vězdí, 

kde jsou krásné víly vzduchu, 

kde dlí sličné děvy tvůrčí." 

"Po kraji šla panna vzduchu, 

děva po nebeské báni, 

víla po hranici oblak, 

rusalka šla po obloze, 

v punčochách se bralu modrých, 

v kapcích pestř'e vyštvaných,

75t 

žemli vlny měla v ruce, 

370. chumáč srsti ve podpaží; 

na vodu srst pohodila, 

žemli vlny v morské vlny; 

vítr vlnou pozahrával, 

jarý větřík zkolebával, 

voda vlnu ponášela, 

ku pobřeží poháněla, 

k medovému nesla háji, 

k háji, mysu na pokraji." 

.s. Mielikki, Paní Lesa, 

380. vážná bába Tapioly, 

zdvihla z vody žemli vlny, 

vzala z vlny chumáč vlny." 

n Víla vlnu honem dala, 

svinula ji, uschovala 

do kabely javorové, 

do mošinky pěkné 110vé, 

za tráčky ji pověsila. 

za řetízek pozlacený . 

na nejtlustší stromu konár, 

.

755 

"Medvíďátko vyrůstalo. 

400. rostlo, zdárně prospívalo: 

nohy krátké, vyklekané, 

zkulacenou rovnou tlamu, 

širé čelo, čumák plosky, 

srst měl medvěd jako hedbáv; 

ještě ale zubů nemél, 

ještě ale drápů neměl." 

~Mielikki se, Paní Lesa, 

ozvala a sama děla: 

""Drápy bych mu přidělala, 

410. zuby bych mu ostré dala, 

kdyby je ne ke zlu míval, 

kdyby zle jich neužíval." " 

"Med víďátko přísahalo 

na kolenou Paní Lesa. 

před Jumalou vševidoucím, 

přede tváří Všemocného, 

zlých činu se vystřihati, 

zločinů se varovati." 

"A Mielikki, Paní Lesa, 

4~0. vážná bába Tapioly, 

pro zuby se odebra la, 

drápů li by nedostala 

od jeřábu, jenž je pevný, 

od jalovce, jenž je tuhý, 

ode součí, jež je vzdorné, 

od parezu, jenž je tvrdý; 

aniz dosáhla tam drápů, 

aniž dostala tam zubů." 

48

756 

"Strmá sosna v stepi rostla, 

4::10. štíhlá jedle na pahrbku, 

sosna měla větev - stříbro, 

jedle měla větev - zlato; 

z těchto větví dobrá víla 

ostré drápy zhotovila, 

do dásní je zasadila, 

do čelistí umístila." 

"Poručila drahouškovi, 

přikázala zlatouškovi, 

by se brodil bažinami, 

440. prodíral se huštínami, 

kráčel po okrajích luhů, 

po stepi se potuloval ; 

přikázala, nakázala, 

by se všude dobře choval. 

aby vesele si rejdil, 

aby radostně si křepčil 

po bažinách, po lučinách, 

po stepích a po pastvinách, 

letn1 doby bez střevíců, 

450. o jeseni bez punčošek, 

a když přijdou horší časy, 

přijdou zimní nepočasy, 

aby skryl se do stremšiny, 

do zelené jedlo viny, 

pod kořány do smrčiny, 

pod přístřeší jalovčiny, 

do pěti se stulil houní, 

zabalil se plášti osmi; 

tam jsem stihl .svoji kořisf 

460. tento lov jsem ukořistil."

757 

Mladí na to ozvali se, 

staří na to tázali se: 

"Co že les byl dnes tak štědrý, 

háj tak plýtval svými dary, 

Lesa Pán tak dobrotivý, 

Tapio tak milostivý, 

že dal svého jedináčka, 

daroval nám medojídka ~ 

Zdaliž oštěp porazil jej, 

470. zda hrot šípu prorazil jťj~" 



"Zajisté že les byl štědrý, 

že háj plýtval svými dary, 

Lesa Pán byl dobrotivý, 

Tapio byl milostivý." 

"Mielikki mně, Paní Lesa, 

Tellervo mně Tapiovna, 

lesní panna leporostlá, 

480. lesní víla útloboká 

samy cestu ukázaly. 

samy vrubů natesaly, 

směr mi cesty vyznačily, 

kudy jíti poučily; 

lízy v stromy vyřezaly, 

znamenáče v lesy daly, 

kde jsou medvědova vrata, 

korisf kyne přebohatá." 

))Když jsem přišel ku domovu, 

490. přibyl k domu med vědovu, 

48'"

758 

kopím jsem ho neporazil, 

hrotem šípu neprorazil ; 

tlapa se mu smekla sama, 

větev praskla pod nohama, 

suky hruď mu rozervaly, 

sněti život rozpáraly." 

Opětně se ujav slova 

šepotaje propovídal: 

"Můj holečku, medvídečku, 

500. mé srdíčko, žežhuličko! 

V zdej se řady zubů říd kých. 

dravého se zřekni chrupu, 

dej mi zuby kolozuby, 

pevně zamkni širé dásně! 

A se nezlob, nehněvej se, 

nehodou li, náhodou li 

třeskna lebku rozrazím ti, 

třískna zuby vyrazím ti." 

"Již nos beru medvědovi, 

510. by nos můj měl společníka, 

neberu ho nahodile, 

nechci nos mít pouze jeden." 

"Beru ucho medvědovi, 

by mé mělo pomocníka, 


nechci mít jen jedny uši." 

.Beru oko medvědovi, 

by mé mělo společníka,

759 


520. nechci mít jen jedny oči." 

"Beru čelo medvědovi, 

by mé mělo společníka, 


nechci mít jen jedno čelo." 

"Betu jícen medvědovi, 

aby můj měl společníka, 


nechci mít jen jeden jícen." 

"Beru jazyk medvědovi, 

530. aby můj měl pomocníka, 


nechci mít jen jeden jazyk." 

"Toho jen bych mužem nazval, 

za junáka považoval, 

kdo by sečti zuby v tlamě, 

kdo by vyňal řadu zubů' 

ze čelistí ocelových, 

železnou je vymkl pěstí." 

Nikdo však se nepřihlásil, 

MO. nikdo nebyl taký junák; 

sám on sečtl zuby v tlamě, 

sám on vyňal radu zubů 

ze čelistí ocelových 

železnou je vymkl pěstí."

760 

Zuby bera medvědovi 




Ještě musíš trochu dále, 

550. odejíti nedaleko, 

jíti z této chaty těsné, 

z chýžky chatrné a ní zké, 

do vyššího vejít domu, 

ve příbytek prostornější." 

"Nuže, zlatý, jdi a kráčej, 

kráčej, milý, ubírej se 

cestou, kudy svi ně běží, 

kudy běží podsvinčata, 

do lesa běž na pahorku, 

560. na vysokou chvátej horu, 

do útulné jedloviny, 

stovětevné boroviny! 

Tam se budeš dobře míti, 

blaze bude se ti dlíti, 

ano zvučně zvonci zvoní, 

rolničkami stádo cinká. ~ 


na to domů navrátil se; 

lidé mladí tázali se, 

:570. Vainamčina oslovili: 

.Kam se děla tvoje kořisť, 

kam jsi lov dal svého lovu ~ 

Na ledu li pohodil jsi, 

do lokáče potopil jsi,

76l 

do bahna li zabořil jsi, 

v stepní jámu ponořil jsi~" 

Řekl starý Vaínamoinen, 


»Na ledu jsem nepohodil, 

580. do lokáče nepotopil, 

tam by psi jej ohryzali, 

dra ví ptáci roztrhali; 

do bahna jsem nezabořil, 

v stepní jámu neponořil, 

tam by červi ožrali ho, 

mravenci by sežrali ho." 

»Zanesl jsem kořist svoji, 

zavlekl lov lovu svého 

na temeno zlaté hory, 

590. na vrch vrchu měděného, 

zavěsil ji na strom čistý, 

borovici stovětevnou, 

na nejtlustší konár sosny, 

na nejhrubší větev stromu, 

by se lidé potěšili, 

mimojdoucí podivili." 

»Nedal jsem ho na sám vršek, 

dal jsem k východu mu tlamu, 

dal jsem k půlnoci mu oči; 

600. kdybych jej dal nejvýš na strom, 

ode větru vzal by zkázu, . 

zničen byl by seveříkern ; 

nepověsil jsem ho k zemi, 

kdybych pověsil jej k zemi,

76~ 

svině by jej zatáhnuly, 

svislorypci odrýpnuli. ii 


počal pět a prozpěvovat, 

aby večer osla vil se, 

610. by den plesem ukončil se. 

Řekl starý Vainarnoinen, 


. "Svěť mi, louči, světlo dávej, 

abych viděl na zpívání, 

na rnněf nyní jest, bych zpíval, 

abych hrdlem zahlaholil.> 

Na to zpíval, na to hudl, 

rychle uběh dlouhý večer, 

a když došlo písní pásmo, 

610. posléze se ozval slovy ; 

"Dej, Jumalo, mocný bože, 

dej, o Tvůrče všemohoucí, 

bychom zas se radovali, 

zase příště hodovali 

na veselce sarnotáře, 

tryzně hojné kosmáčově!" 

"0 Jumalo, vždycky dávej, 

dá vej, Tvůrče, také příště, 

aby stromy lízy měly, 

630. vruby znamenány byly 

pro družinu bohatýrskou, 

pro srdnatý mužů zástup!"

·í63 

"0 Jumalo, vždycky dávej, 

dávej, Tvůrče, také příště 

znívat rohu Tapiovu, 

pískat lesní sopelíně 

v těchto dvorech neprostorných, 

na nádvořích těch to malých! (( 

"0 kéž mohu po dni housti, 

6W. po večery drahné hráti 

na těch polích, v této vlasti, 

Finu širé ve oblasti 

vzrůstající omladině, 

ve zrající ve družině!"

(~~~~~ ~ ~ ~~'*"~~Iif~~ ~~ ?fi~!.J 

765 

kantele hru poslouchalo, 

divilo se, radovalo. 


jedubaba kolozuhá 

pevně baba slunce jala, 

měsíc rukou vych vátila 

ze doupěte staré břízy, 

slunce strhla s vrchu jedle, 

oba jala, s sebou vzala 

20. do Pohjoly rnrakoternné. 

Lunu, aby nesvítila 

skryla v skálu p estroprsou, 

slunce, aby nezářilo, 

v horu zamkla ocelovou. 

takto při tom promluvila: 

"Nikdy odtud nevyvázni, 

měsíci, bys opět svítil, 

slunce, abys třpytilo se, 

sama li vás nevyprostím, 

30. nepřijdu li vyvléci vás, 

zapřáhnouti devět hřebců, 

devět hřebců z jedné klisny!" 

Luna byla odvedena, 

slunce bylo uzavřeno 

do pohjolské hory skalné, 

do pahorku ž~ezného; 

ješlě baba uloupila 

oheň jisthám Kalevaly ; 

nebylo již v chatách ohně, 

40. v jisthách plamen neplápolal.

'/GG 

Nastala noc nekonečná, 

dlouhá tma a čirá byla 

nad nivami Kalevaly, 

ve vainólskych chatách sirých, 

byla tma i na nebesích, 

v sídlech byla prabohových. 

Těžko bez ohně být bylo, 

trudno bez plamene v krbu, 

těžká tesknosť lidi jala, 

50. teskuotou i bůh se trudil. 

Ukko, prabuh na výsostech, 

sám veliký tvůrce světa 

diviti se tomu počal, 

počal myslit, přemýšleti, 

jaké luně proti venství, 

jaké slunci mračno v cestě, 

že je luna beze svitu, 

že je slunce beze třpytu. 

Kráčel po obrubě mračna, 

60. braL se po okraji nebes, 

obul ve punčochy modré, 

v kapce pestře vyštvané, 

prabůh šel, by lunu hledal, 

Ukko šel, by slunce našel, 

avšak luny nedostihl, 

ani slunce nepostihl. 

Ukko, vládce všehorníra, 

vykřís oheň, vykns plamen,

767 

plamenným jej vykřís mečem, 

70. chopiv dospěch jiskernatý ; 

vykřís oheň. ze svých nehtů, 

z prstů jiskry sršely mu, 

po nebi se rozptýlily 

jako hvězdy padající. 

I vzal oheň. vykřesaný, 

schoval ohně rudou jiskru, 

zabalil ji v zlatou plenu, 

do hejčadla střtbrného, 

víle dal, by kolthala. 

80. panně vzduchu dal ji hýčkat, 

až z ní bude nový měsíc, 

až se změní v nové slunce. 

Víla na velikém rnračně, 

panna na zápraží vzduchu 

pilně jiskru kolíbala, 

houpala a kolísala 

oheň. na hejčadle zlatém, 

na popruhu na stříbrném. 

Stříbrný se stánek třásl, 

90. zlaté hejčadlo se chvělo, 

mračna hlučně rachotila, 

posmekl se poklop nebes, 

ana jiskra kolíbána, 

oheň na hejčadle houpán. 

Víla oheň kolibala, 

jnsny plamen kolísala,

768 

hladila jej něžně prsty, 

na loket si posadila, 

avšak panně nepozorné 

100. oheň nezbedný se vysmek 

z loktů, které chovaly jej, 

z prstů, které hladily jej. 

Nebesa se prolomila, 

obloha se pro valila, 

spadla rudá ohně jiskra, 

sprchla rudá ohně krůpěj, 

a jak s nebe upadala, 

šupíc mraky pronikala, 

prorazila devět nebes, 

110.. pronikla šest hvězdných obloh. 


.Bratře, kujče Ilmarine ! 

Pojďme, bychom uviděli, 

abychom se· dověděli, 

jaky přichází to oheň, 

jak podivný padá plamen, 

s vysokého padá nebe 

na nejnižší dole zemi: 

je liž měsíčně to kolo, 

120. je liž slunečný to přeslen t" 

Zdvihli se dva bohatýři, 

šli a jdouce přemítali 

jak by našli ono místo 

a jak tam by dostali se, 

kde se oheň na zem snesl, 

kam se spustil plamen s nebe.

769 

Před mnu se řeka staví, 

jako morský příboj dravý; 

načež starý Valnamoinen 

130. jal se loďku budovati, 

člun si roubil v černém lese, 

spolu kovář Ilmarinen 

vesla z jedle vystruhoval, 

opačinu z borovice. 

Loďka byla dostavena, 

s lany hotova i vesly, 

načež na vodu ji stáhli, 

veslovali, pospíchali, 

pluli proudem řeky Nevy, 

140. pluli kolem nevské výspy. 

Ilmatara, vzduchu víla, 

jež je nejstarší vil tvůrčích, 

střetla je a potkala je, 

pravila a hovořila: 

"Rcete, kteří jste vy z mužu, 

oznamte mi jmena svoje!" 


"Muži my jsme mořeplavci, 

já jsem starý Vainaměinen, 

150. druh můj kovář Ilmarinen : 

sama ale pověz, panno, 

původ svůj a jméno svoje!" 

Jemuž víla odvětila: 

"Z žen nejstarší jsem. já žena,

770 

nejstarší jsem vzduchu víla, 

spolu matka nejprvnéjší, 

za pět jiných žen jsem vzácná, 

za šest jiných nevěst krásná; 

rcete, kam vás cesta vede, 

160. kudy cestou, bohatýři?" 

Řekl starý Vaiuamčiuen, 


"Potuchl nám oheú jary, 

uhasl nám plamen jasný, 

dlouho se již potácíme 

bez ohně, tmou zahaleni; 

jdeme, bychom vyzvěděli, 

o ohni se dověděli, 

o ohni, jenž s nebe přišel, 

170. s nebe spadl oblačného." 

Víla na to odvětila, 

panna děla, hovořila: 

~Trudno je se dověděti, 

kde jest oheň vyzvěděti; 

jižtě oheň skutky páchal, 

jižté plamen škodu tropil; 

sprchla ohně jiskra jasná, 

spadlo ohně klubko rudé 

s tvůrčích dvoru Stvořitele, 

180. spadla, bobem vykřísnuta, 

proletěla rovné nebe, 

proletěla vzduchu obor, 

proletěla starý sopouch 

letíc mimo suchý hřeben

771 

v Tuuriovu novou chatu, 

ve přlstřeší Palvoinovo." 

"Když se takto oheň dostal 

v Tuuriovu novou chatu, 

hrozné páchal ohavnosti, 

190. nestydaté hanebnosti, 

pannám prsy poraňoval, 

hruď jim bílou popaloval, 

chlapcům nohy ožehoval, 

bradu sžehl hospodáři." 

"Matka dítko pokájela 

ve chudičké kolíbečce; 

i k ní oheň přisápal se, 

rozzuřil se, rozsápal se, 

spálil dítko kojeňátko, 

200. spálil prsy mateřiny ; 

šlo děťátko do Manaly, 

pacholátko do Tuonely, 

byloť k smrti narozeno, 

k zahynutí usouzeno 

v žáru ohně žthavóho, 

v palu plamu nachového." 

"Matka lepší radu znala, 

nešla matka do Manaly 

znajíc oheň zaříkávat; 

210. znajíc plamen proháuěti 

skrze malé očko jehly, 

mezi sekerou a špalkem, 

kladivem :a. kovadlinou, 

po hranicích luk a polí." 

49

772 


v řeč jí padna otázal se: 

"Pověz, kam se oheň poděl, 

kamo jiskra odletěla 

s mezí pole Tuuriova, 

220. do Iesa li, na moře li~" 

Jemuž víla odvětila, 

pravila a hovořila: 

"Oheň, odtud pospíchaje, 

plamen, dál se ubíraje 

nejprv spálil póle mnohá, 

pole mnohá, luka mnohá, 

posléz do vody se sřttil, 

do jezeraAlujského~ , 

jehož vlny ohněm hoří, 

230. každá kapka jiskrou srší." 

"Po třikráte v letní noci, 

devětkráte ve podzimní . 

jezero se prudce vzdulo . 

nad jedle i skalné břehy 

mocí ohně divokého, 

silt~ou paží sveřepého." 

"Val' na sucho ryby vykyd, 

okouny vrh na pobřeží;' 

ryby v písku přemítaly, 

240. okounovépřemýšleli, 

kterak býti, kterak žíti; 

okoun plakal pro svou chatu,

773 

ryby pro své vodní dvory, 

lipan pro svůj skalný zámek." 

"Zdvih se okoun nahrbeny, 

zdvih se, aby ohně přines, 

avšak jiskry nepřinesl; 

siný pstruh se morský sebral, 

a pstruh' oheň ústy polkl, 

250. a pstruh plamen rudý pozřel. '" 

"Jezero se rozvodnilo, 

přese břehy vydobylodo 

lože, kde dříve bylo, 

za jedinou tu noc letní. « 


oheň počal žrouta mučit, 

počal trýznit nenasytu, 

sžírat život hltounovi." 

"Ploval, těkal semo tamo. 

260. ploval den a ploval druhý, 

těkal při ostrovech pstruzných, 

skrze tesy lososnaté, 

na tisíce oplul mysů, 

do sta chobotu se dostal; 

každý ostroh jemu radil, 

každý ostrov jemu pravil : 

""Není v této tiché vodě, 

na Alue, morském oku, 

kdo by pozřel rybu sírou, 

270. kdo by polkl 'nešťastnici, ď 

-, 

".; 

49"

774 

jež má oheň ve útrobě, 

živý žár a. pal má v sobě."" 

"Zaslechl ta slova losos, 

smiloval se, pstruha spolkl; 




sžírat život hltounovi." 

"Ploval, těkal semo tamo, 

~80. plaval den a ploval druhý 

skrze tesy lososnaté, 

těkal dvory štiky ryby, 

na tisíce oplul mysů, 

do sta chobotů se dostal; 

každý ostroh jemu radil, 

každý ostrov jemu pravil : 

"" Není v této tiché vodě, 

na Alue, morskérn oku, 

kdo by pozřel rybu sirou, 

290. kdo by polkl nešťastnici, 


ži vý žár a pal má v sobě."" 

"Slyšela to štíhlá štika, 

slyšela, se smilovala; 




sžíhat život hltounovi . 

. "

775 

"Těká štika semo tamo, 

300. těká den a těká druhy, 

pro těkala tesy racků, 

skály kání prorejdila, 

tisíc mysů obrejdila, 

v sta chobotů zarejdila : 

každý ostroh štice radil, 

každý ostrov štice pra vil: 

""Není v této tiché vodě, 

na Alue, morskérn oku, 

kdo by pozřel rybu sirou, 

310. kdo by polkl nešťastnici, 


ži vý žár a pal má v sobě. ~" 

Starý moudrý Vainamoinen. 

druhý kovář Ilmarinen, 

lýčenou síť umotali, 

nevod z lýka jalovčího, 

umotali, obarvili 

vodou z třísla jívového. 


320. ženám kázal zaloviti : 

přišly ženy, přišly sestry, 

zatáhnuly, zalovily, 

táhly, ryby nadháněly 

kol ostrohů, 

mezi tesy lososími, . 

podél výsep sledisledí, 

kol ostrovů, 

do palaší, do šáchoří, 

lýčenou síť ženy noří.

776 

Síť vytáhly, prohledaly, 

330. protřepaly, proštouraly, 

z rub na rub ji zohracely, 

pro ždímaly, zpřevracely, 

nedostaly ryby z vody, 

již lovily o závody. 

Bratři pi istoupili k vodě, 

muži sáhli po nevodě; 

vrhli síť a rozhodili, 

tahali ji, smýkali ji 

po vodách i po úskalích, 

340. podél břehů Kalevových, 

aniž měli rybu v moci, 

již mít chtěli mermomocí, 

z žádné vody štika štíhlá 

ve síti se nezamihla, 

ani slané, ani sladké; 

oka hrubá, rybky hladké. 

Ryby proto naříkaly, 

štiky sobě povídaly, 

jedné tázala se druhá, 

350. pstruh lososa, losos pstruha : 

"Pomřeli již rybolovci, 

vymřeli již Kalevovci, 

kteří předli lněné nitě, 

uplétali pevné sítě, 

brali na nás dlouhé tyčky, 

honili nás v sítě kličky?"

777 

Slyše starý Vainamoinen 


"Nepomřeli rybolovci, 

360. nevymřeli Kalevovci; 

jeden zemře, dva se zrodí, 

ti zas ryby lovit chodí, 

ještě delší mají tyčky, 

sítě dvojnásobné kličky."

.~ I I I lit I I I I 

~ 

---...---...---...---...---...---...---...---... 

i-=.:~:.:.~: ..- ...- ...-=:.:-=.:'~.:. 

:~ll1lllffl!ltlllJlllllllllllltllllllllllllllll'IIIIIHUIIIUIJI(llIIIlWIII1I11l111Ihlll!ll::"III1l1!11111111111111(IIjIIfUHlHlIHItHlllllllUlllHlll1IIIIIHIIUtl!HIIIIlIII -~ 

111'+111111""""1111'.'1111""""111111+11111"""'''11111+11111""'''''IIIII+111111''''''''IIIII+tHllI''''''''IIIII.11111""'''''11111+11111'''''''''11 

": -!- -!- -!- -!- -!- -!- -!...: -!- -!- -!- '\ = ( 

,\ i i i i i \ i i : : J~ \ 

Runa ětyríeátá 

osmá. 

Obsah: Upletou sobě lněnou sír a jdou na lov ryby, spolknuvší 

oheň, a vyloví ji; vv. 1-192. - Oheň nalezen v břiše ryby, ale 

uprchne opět a šeredně Ilmarinovi popálí obličej a ruce; vv. 

193-248. - Oheň pospíchá do lesa, širé lány zpustoší a stále 

dál se valí, až konečně je zdolán a zaveden do tmavých jisteb 

Kalevaly; vv. 24-9-290. - llmarinen zotaví se z popálení; vy. 

291-371. 

Starý moudrý Vainamčinen, 

vědrný muz a věštec věčný, 

myslil potom ve své mysli, 

usmyslil si, uminil si, 

že síť sobě splete lněnou, 

pořídí si stonásobnou. 

Načež slovo prohovořil, 

ozval se a takto pravil : 

"Je liž, kdo by pole zoral, 

10. pole zoral a lnem osil,

77H 

abych sobě nevod spletl, 

síť stookou sobě zrobil, 

abych rybu zlořečenou 

lapil, zabil polapenou I" 

Vyhledal si-pídi půdy, - 

záhon země nezdělané, 

na širém to bylo bahně, 

s každé strany parez trčel. 

Pod kořány símě našel, 

20, símě lučné, uschované 

před žížalou Tuoniovcu, 

před žíželí zeměplaznou. 

Popelu tam byla troška, 

ždibec prachu praženého 

po lodi. jež prachem lehla, 

člunu, jenž byl v popel spálen; 

na to pod len podorali, 

přehrštlemi rozsívali 

u jezera Alujského, 

30. v pudu břehu jílového. 

Rostl, vzrostl, povyrostl, 

vzrostl, ani konce nerněl, 

každý lníček zvláště rostl, 

za letní noc jednu vzrostl. 

Při měsíci podorali, 

za-noci len rozsívali, 

zaseli jej, vypleli jej, 

vytrhali, odrhli jej,

7~0 

do hřhínů jej navázali, 

40. na hřebene zodrhali. 

Len donesli na močidlo, 

aby brzy vyrosil se; 

o překoty močili jej, 

horempádem sušili jej. 

Hurtern domů dopravili, 

pazdeří ho pozbavili, 

na trdle jej tuze třeli, 

na mědlici mědlovali. 

Honem pěkně vyčesali, 

50. na drhlenu zvochlovali, 

smotali jej na žemličky, 

namotali na kužele,· 

a to v jedné letní noci, 

mezi včerejškem a zítřkem. 

Sestry ze lnu nitě spředly, 

snachy nitě namotaly, 

bratři v síti navázaly, 

na náklí je tcháni vzpjali. 

Jehla jen se mihotala, 

60. brdce oka nabírala, 

. a když nevod zhotovili, 

návéří jej napravili; 

to vše v jedné letní noci, 

ano ještě do půlnocí,

781 

Když síť byla upletena, 

návěř byla provlečena, 

jedna strana na sto sáhů, 

na sedm set sáhů kolem; 

kameny ji zatížili, 

70. ku pllem ji připevnili. 

Mladí byli při nevodu, 

staří doma myslili se: 

zdaliž nyní vylovíme, 

co myslíme polapíme ~ 

Rozložili, rozhodili, 

zatáhnuli, roztáhnuli, 

po vodě síť smýkajíce, 

proti vodě tahajíce, 

vylovili všelijakou 

80. rybu, chamraď ledajakou, 

okouny a kapry, mřínky, 

podoustve a jelce, línky, 

jenom ryby nezlovili, 

na niž nevod zhotovili. 



pojďme, sami zalovíme, 

uzříme, co vylovíme!" 

Zdvihli se dva bohatýři, 

90. jali síť a rosestreli, 

jednou stranou zatočili 

ku morskému ku ostrovu, 

x ;

78~ 

druhou stranou zabočili 

k lučnatému ku ostrohu, 

otvor síti obrátili 

ku výtoni Vaínamoina. 

Rozložili, rozhodili, 

zatáhnuli, roztáhnuli, 

vylovili dosti ryby, 

100. nachytali bělic, míků, 

pstruhů, lososův a strdlic, 

proudníkův a kaprů, bahní, 

všaké ryby vylovili, 

také jenom nechytili, 

na niž nevod připravili, 

návěří jej opatřili. 


ne vody vzal ještě větší, 

nevody, jichž jedna strana 

110. měla dobrých pět. set sáhů 

a sedm set sáhů návěř, 


"Zatáhněme do hlubiny, 

zavlecme síť ještě dále, 

prolovme ty .vody širé, 

prolovme je ještě jednou!" 

Zatáhli síť do hlubiny, 

zavlekli ji ještě dále, 

prolovili vody širé, 

120. prolovili ještě jednou.

783 

Načež starý Vainamoineu 


"Vellamo, o Paní Vody, 

vodní bábo třtínošatá ! 

Pojď, roucho si vyměníme, 

šaty sobě proměníme! 

Říza tvá je ze skřípiny, 

loktuše tvá z pěny morskó, 

větru víla ti je tkala, 

130. vodní panna darovala, 

a já ti dám řízu lněnou, 

košili dám, čisté plátno, 

které Měsícovna tkala, 

Sluncovna je upřádala." 

"Ahto, mocný pane hlubin, 

vládče nad sto prohlubnénn l 

Vezmi strašák na pět sáhů, 

žingrout, dlouhý sedm sáhů, 

buš a bij v znak vody šir)',. 

140. straš a vystraš syny moře, 

vyžeň havěť ze šáchorí, 

zažeň valné stádo rybí 

do otvoru této síti, 

v okenici této shonky, 

z chobotů je vyplaš rybných, 

z lososných je vypuď skrýší, 

ze točelců širomorských, 

z hlubin, kde noc věčná vládne; 

z bezden beze svitu slunce, 

150. z bezden bez dna písečného i- 

Mužík z moře vynořil se, 

bohatýr vstal ze příboje,

781, 

vstal a stanul proslřed moře, 

slovo děl a prohovoril : 

"Třeba li ti, kdo by ryby 

žingroutem ti v shouku sháněl ~u; 



JJ Třeba je mi, kdo by ryby 

160. žingroutem ml v shonku sháněl." 

Mužík, malý bohatýrek, 

na břehu si utal jedli; 

strmý strom si vy trh v boru, 

přivázal mu na kraj bal van, 

optal se a otázal se: 

"Mám liž plašit celou silou, 

celou silou svojí paže, 

či jen tolik, kolik třeha I" 



"Plaše dosti naplašíš se, 

plaše tolik, kolik třeba." 

Mužík, malý bohatýrek, 

jal se chutě ryby plašit, 

plašit tolik, kolik třeba, 

sehnal velké množství rybstva 

v otvor síti rozestřené, 

v okenici sehnal shonky. 

llmarinen vesla třímal ; 

180. starý moudrý Vainamoinen

785 

chopiv návěř, k sobě táhl, 

sám síť silou vlastní zdvihl, 

slovo děl a .propověděl : 

"Jižtě vlezlo stádo rybí, 

jižtě vklouzlo v otvor síti, 

chytilo se do padáku!" 

. Na to nevod vyklopili, 

vyklopili, vyprázdnili 

do pramice Vainamoina ; 

190. naloveno množství ryby, 

na kterou síť upletena 

a návěří provlečena. 


spěšně k břehu zarejdoval, 

k modrému se plavil můstku, 

přímo ku červené lávce; 

škrábal, páral rybí havěť, 

jež má ostí místo kostí, 

vyňal takéštíblou štiku, 

200, po které tak dlouho pátral. 

Tedy starý Vainamoinen 


"Mám' liž rybu rozpárati 

bez železné rukavice, 

bez kamenné rukavice, 

bez měděné ruka vice ~" 

Syn jej .slyšel Sluncepánův, 

ozval se a jemu .pravrl :

786 

"Rozpáral bych tobě rybu, 

210. roztrhnul ji holou rukou, 

kdybych jen měl kosíř otcův, 

tesák svého roditele." 

Aj, nůž náhle s nebe spadl, 

spadl s oblak ostrý kosíř, 

střenka - zlato, ostří - stříbro, 

zrovna za pás Slunceviče. 

Sluncevič se nože chopil, 

silnou rukou kosíř ujal, 

roztrhal jím 'štíhlou štiku, 

220. vyrušil jím rozzevenou; 

ajhle, v břiše štíhlé štiky 

lesklý losos ležmo ležel, 

v lesklém břiše lososo vě 

pestrý pstroužek sobě hovél. 

Když hladkého roztrh pstruha, 

klubíčko v něm našel modré, 

bylo v tenkém střevě ryby, 

v záhybu se krylo třetím. 

Rozmotával modré klubko, 

23ů. motal, motal, vyrozmotal 

ze siného klubko rudé; 

rozmotával rudé klubko, 

motal, motal, vyrozmotal 

z jeho jádra jiskru ohně, 

která byla: s nebe přišla, 

skrz oblaka .preletěia

787 

s osmého až spadla nehe, 

se světa až devátého. 

Vainamoinen rozvažoval, 

240. kterak by se jiskry chopil, . 

donesl ji v jistby tmavé, 

do chat, ohně pozba vených, 

v tom se ale oheň vymkl, 

vyklouz rukám Slunceviče, 

sžehl bradu Vainamoina, 

hůř popálil llmarina, 

popálil mu obě tváře, 

popálil mu obě ruce. 

Odtud oheň dále spěchal 

250. do jezera Alujského, 

vyskočil si na jalovec, 

sžehl pláni jalovcovou, 

vyšvihl se na smrčinu, 

spálil strmou borovinu, 

pořád pádil, pořád pálil, 

popálil půl země pohjské, 

popálil cíp země Savo, 

obě půle Karelie. 

Starý moudrý vaínamoinen 

260. sám vykročil, aby kráčel, 

kráčel lesy náramnými 

v stopách ohně divokého; 

posléz našel krůpěj ohně 

dvou parezů pod kořeny, 

v staré olši vydoupnalé, 

v koutku kmenu. ztýřelého.

-~-----~-~-------------~-: ---_ .. 

788 


ozval se a prohovořil: 

.Ohni, dílo Jumalovo, 

270. tvore Tvůrcův plápolavý ! 

Bez příčiny odešel jsi 

do hluboká, do daleka! 

Lip uděláš navrátě se 

v pec' a do kamenných kamen, 

schovaje se do popela, 

utlumě se jiskrou v uhlí, 

pěkně plana za dne doma 

ve březovérn dříví krbu, 

za noci se ukrývaje 

280. ve prstenu jasným očkem." 

Pozorně jal jiskru jarou, 

do troudu jal chytlavého, 

do březové chytil hubky, 

do vahánku měděného; 

nesl oheň ve kotlíčku, 

ve kozoubku z břízí kůry, 

na mys nesl vlahoteplý, 

na ostrůvek vlahokyprý; 

do jisteb se vrátil oheň, 

'!!!)o. ve všech chatách zaplápolaJ. 

Zatím kovář Ilmarinen 

střemohla v se v moře vrhl, 

ploval ku skalisku v moři, 

posadil se na urvisko 

ve bolestech, jež mu zadal 

plápolavý oheň bílý.

789 

Tam si lité rány chladil, 

spáleniny ochlazoval, 


301). ríkaje a šepotaje : 

"Ohníčku, o tvore Tvůrcův, 

Panu, jasný slunceviči! 

Proč jsi na mne rozlítil se, 

ožehl jsi tváře moje, 

popálil jsi bedra moje, 

poranil jsi boky moje i" 

"Čím, o rci, bych oheň zkrolil, 

kterak uhasil bych plamen, 

jak bych ohni sílu odňal, 

310. plamen zb rvil škodné moci, 

dloubo již mne muka mučí, 

dloubo trpká trýzeň týrá !" 

.Sestup, panno, s hory Turja, 

ze země přijď, panno, lapské, 

ve střevících pospěš lednýcb, 

ve sněhové kabanici, 

v ruce majíc kotel mrazný, 

v kotlu lednou naběračku; 

vylij proudem mraznou vodu: 

320. sněhovou spusť plískanici 

na mé rány popálené, 

smahy ob ně sveřepého !" 

"Kdyby toho ncdost bylo, 

přijď, o synu Pohjolane, 

přijď, o chlapče Lapoňane, 

muži z chmurné Pimentoly, 

flO*

790 

horázný jak lesní jedle, 

strmý jako stepní sosna, 

jenž má z jíní rukavice, 

3,0. na nohou má z jíní bůty, 

na hlavě má z jíní širák, 

opásán je z jíní pasem!" 

"Přines jíní ze Pohjoly, 

přines ledu z kraje mrazu! 

Dost je ve Pohjole jíní, 

dost je v kraji mrazu ledu, 

led je v jezerech i řekách, 

se vzduchu tam jiní pade, 

z jíní jsou tam zajícové, 

340. z ledu jsou tam medvědové, 

běhají po sněžné hoře, 

na podnoží sněžné hory, 

labuti tam plovou sněžné, 

plovají tam sněžné kachny, 

po ledovém plavou proudu, 

po ledovém vodopádu." 

"Navoz na svých sáňkách sněhu, 

přivlec ve svých saních ledu, 

s ~rasu ho na pohoft, 

350. semo přivez, od podhoří! 

Ochlaď jíním, jinovatkou, 

ochlaď mrazem, ochlaď sněhem 

moje smahy, spáleniny, 

kterými mne požeh Panu!" 

"Kdyby toho nedost bylo, . 

o Jumalo na výsostech:

19i 

Ukko, bože, jenžto řídíš 

oblaka i deštné kapky! 

Pošli oblak od východu, 

360. pošli mračno od západu, 

tumavy sraz bokem o bok, 

černá mračna hranou v hranu, 

prosyp sněhy, prosyp ledy, 

hoji vý mi pošli balzám 

na mé rány, spáleniny, 

jež mi zadal lity oheň!" 

A tak kovář Ilmarinen 

vyhojil se z popálení, 

ztišil krutou bolesť ohně; 

370. vyhojil se, vykřesal se 

ze ran ohně sveřepého, 

zdráv byl opět jako dříve.

Runa éryřtcárá 

devátá. 

Obsah: lImarinen uková nový měsíc i slunce, ale nedovede, aby 

svítily; vv, 1-74, - Váinamčinen doví se hřebím, že měsíc a 

slunce jsou v Pohjole, zavřeny v lůně hory, táhne do Pohjolypobije 

se s lidem pobjolskýrn a dosáhne vítězství; vv . 75-230, 

- Jde do hory pro měsíc a slunce, ale nemůže se dostali do 

vnilř; VI', 231 - 278, - Vrátí se domů, aby si dal ukovali 

nástroje, kterými by horu otevrel. Zatím co je Ilmarinen ková, 

I'uni nad Pohjolou pojme strach, že s ní hude zle, i propustí 

měsíc a slunce z hory; VI'. 279-36:2, -- V ninarnoinen vida měsíc 

i slunce na obloze pozdravuje je a žádá, by vždycky krásné 

vycházely a zemi štěstí p+inášely : VI' 363-4-22. 

Pořád slunce nezářilo, 

pořád luna nesvítila 

nad jistbami valnolskyrni, 

vřesovisky Kalevaly; 

mráz popálil obilíčko, 

zimou zkřehl dobyteček, 

úzko, bylo vzdušným ptákům, 

lidi tesknost pojímala, 

ano slunce nezářilo, 

10. ani luna nesvítila.

793 

Štika znala prohlubiny.. 

znal i orel ptáků dráhy, 

lodí stanice znal vítr; 

lidé jenom nevěděli, 

kdy se ráno rozbřeskuje 

a kdy noc se přibližuje 

na ostroze vlahokyprém, 

na ostrově vlahoteplém. 

Mladí, staří rozmýšleli, 

so. rozmýšleli. přemýšleli, 

jak jim žíti, jak jim býti 

bez slunce i bez měsíce 

v oněch krajích opuštěných, 

ve půlnočních zemích sirých. 

Také panny přemítaly, 

po radě se ohlédaly, 

v kovárnu se odebraly, 

ke kováři promlouvaly: 

"Vyjdi, mistře, z chaty svojí, 

30. ze brlohu kamenného, 

ukuj, kujče, nový měsíc, 

ukovej nám slunce nové! 

Zle je beze svitu luny, 

teskno bez slunečně záře.: 

Vyšel kovář z chaty svojí, 

'ze brlohu kamenného, 

šel a koval nový měsíc, 

koval nový slunce přeslen ; 

zlato vzal na měsíc nový, 

40. stříbro vzal na nové slunce.

Přišel starý Vainamninen, 

ve dveřích se pozastavil, 


"Kovaříku, brachu milá, 

co to hřrnotíš ve kovárně, 

neustále hřmíš a bušíš I" 



"Ze zlata já měsíc kuju, 

-o. ze stříbra já slunce kovám, 

dám je na nebeskou stč-echu, 

na hvězdný je vsadím poklop." 

Tedy starý Yainamoinen 


.Oho, mistře Ilmarine, 

upusť od roboty marné! 

Nezasvitne luna - zlato, 

nezatřpytne slunce - stříbro. « 

Když dokoval kovář meSIC 

61). a když slunce dohotovil, 

vynesl je pozorlívě, 

vysadil je opatrně, 

měsíc na korunu jedle, 

slunce na vrch strmé sosny; 

pot mu při tom s čela kanul, 

v krůpějích mu s hlavy krápal, 

když je vzhůru vytahoval, 

na oblohu posazoval.

7!J5 

Luna byla připevněna, 

70. slunce bylo umístěno, 

luna na koruně jedle, 

slunce na vrcholu sosny; 

avšak luna nesvítila, 

ani slunce nezářilo. 

Tedy starý Vainamoineu 


"Čas jest nyní losy metat, 

znamení se otázati, 

kam se dělo naše slunce,' 

SO. kam se od nás poděl měsíc.' 



nadělal si z olše hřebí, 

hřebí pěkně v řadu srovnal, 

potom prsty přehodil je, 

narovnal a rozložil je, .. 


říkaje a šepotaje : 

"Milosti se boží tážu, 

90. Tvůrce žádám o odpověď: 

boží znamení, o pověz, 

vyzraď, hřebí Jumalovo, 

kam se dělo naše slunce,· 

kam se od nás poděl měsíc, 

kde tak dlouho prodlévají, 

s nebe záře nedávají P 

"Pověz, hřebí, podle pravdy, 

ne dle přání člověkova,

7~6 

pravdivou mi pověz pravdu, 

100. neklamnou a nevývratnou ' 

Jestliže mi, hřebí, selžeš, 

budeš, hřebí, zavrženo, 

do plamene uvrženo, 

ku spálení povrženo. u 

Hřebí pravdu povědělo, 

znamení mu vyzradilo, 

že je slunce polapeno, 

že luna je uzamčena 

ve pohjolské hoře skalné, 

110. v lůně vrchu měděného. 

Starý moudrý Vainarnčinen 

na to děl a propovědél : 

"V Pohjolu se odebera, 

po stopách jda seveřanů, 

slunce, měsíc vysvohodím, 

zas nám budou svítit, zarít. u 

Vydal se a odebral se 


kráčel den a kráčel druhý, 

120. šel a kráčel, až den třetí 

uzřel bránu severovou, 

vidna byla hora skalná. 

Ihned zvolal hlasem velkým, 

za pohjolskou vzkřikl řeku: 

"Honem semo s lodí spéšte, 

převezte mne, převoz dejte!"

í~J7 

Nikdo hlasu neuslyšel, 

nikdo dunu nepřivážel : 

hráň on dři vt nasbíral si, 

130. nahromadil suché chvoje, 

pod pálil ji, zapálil ji. . 

koul' z ní hustý vy valil se, 

oheň šlehal po oblohu, 

tma se dýmem rozprostřela. 


k okénku se postavila, 

k ústí řeky popatřila, 

slovo děla, hovořila: 

"Jaký pak to plamen plane, 

140. plápolá tam u zátoky? 

Na požár je války malý, 

na rybárský oheň velký." 

Mladý synek Pohjolauův 

zd vihl se a na d vůr vyšel, 

aby viděl, aby slyšel, 

aby zvěděl plnou pravdu: 

"Za řekou muž statný chodí, 

bohatýr si vykračuje." 


150. po druhé se hlasem ozval: 

,,8 loďkou připluj, Pobjolánku, 

s člunem připluj k Vainamoinu !- 

Pohjolanův synek mladý 

odvětil a odpověděl:

"Nemáme tu lodí volných, 

příjď jen, přes řeku se přeplav, 

převesluj ji -prsty svými, 

pohjolský proud prudký přepluj! ~ 


160. uvažoval, rozvažoval: 

"Muž by nebyl žádným mužem, 

kdyby stauul pro střed cesty. (( 

Jako štika ploval mořem, 

jako okoun ploval řekou, 

přeplul hbitě přes zátoku, 

šťastně stihl za překážku, 

stanul nohou, stanul druhou 

na pohjolském pustém břehu. 

Zavolali Pohjolané, 

170. vstříc mu zvolal zástup zlostný: 

"Pojď do dvora pohjolského !~ 

Šel do dvora pohjolského. 

Zavolali Pohjolané, 

vstříc mu zvolal zástup zlostný: 

"Vejdi do pohjolské jistby !" 

Vešel do pohjolské jistby; 

vstoupil rázně do pitvoru, 

vložil ruku na závoru, 

vnikl směle do sednice, 

180. pode střechu Pohjolanú. 

Mužové tam medu pili, 

medoviny popíjeli,

799 

každý meč měl za opaskem, 

.každý zbraň měl smrtonosnou 

na hlavičku Vainamoina, 

na záhubu druha hlubin. 

Tázali se příchozího, 

tázali se těmi slovy: 

"Jaké, hoste, heslo hlásíš, 

190. pověz, bohatýre vodní!" 

Řekl starý Vainarnoinen, 


"0 měsíci heslo moje, 

o slunci je slovo moje; 

kam se dělo naše slunce, 

kam se děla naše luna ~(( 

Pohjolané odvětili, 

zlobné zvolal zlostný zástup: 

"Tam se dělo vaše slunce, 

200. tam se děla vaše luna, 

v pestroprsou skálu tvrdou, 

do pahorku žclezného; 

odtud nikdy neuniknou, 

nikdy vám víc nezasvitnou. '" 

Načež starý Vainamoínen 


"Zůstane li luna v skále, 

zůstane li měsíc v hoře, 

uchopme se mečův ostrých, 

sro. uvidíme, kdo je s koho!" :

800 

Meč on tasil, dospěch vy trh, 

obnažil svou ocel ostrou, 

na hrotu jí luna svítí 

s rukověti slunce září, 

po hrbeté jí hříbě kIuše, 

na hrušce jí kotě mňouká. 

Muži meče zkřižovali, 

ocele své ohlédali; 

o něco byl málo delší 

~HO. starého meč Vainamona, 

o ječné byl zrno delší, 

o stébélko jen byl širší. 

Vyšli na dvůr, by se bili 

na palouku pokoseném ; 

starý moudrý Vaínamoinen 

rozmáchl se, rozpřáhl se, 

sekl jednou. sekl dvakrát, 

Pohjolanůrn hlavy rubal, 

jak by řepné chřástí krájel. 

i30. jak by lněné hlávky drhl. 


šel, by měsíc vysvobodil, 

chvátal, aby slunce vyved 

z lůna skály pestroprsé, 

z nitra hory ocelové, 

z týna vrchu železného. 

Ušel cestou nedaleko, 

prošel dráhu nepatrnou,

EOl 

zelený tam spatřil ostrov, 

2~0. na ostrově strmou břízu, 

pode břízou velký _balvan, 

pod balvanem malou skalku, 

a v té skalce devět dverí.. 

devět dveří na sto závor. 

Na kameni znaky byly, 

runy v skálu vytesané ; 

meč vytasil Vainarnčinen, 

tesal v skálu pestré písmo, 

plamenným psal na ni mečem, 

250. znamenal ji jiskernatým, 

kámen na dví rozpoltil se, 

na tři kusy rozpukl se. 


podíval se rozpuklinou, 

draky zřel, jak pivo pijí, 

malvazu si přihýbají, 

hody mají v pestré skále. 

v lůuě skály jatrobarvé. 


260. slovo děl a propovědel : 

"Proto, chudé hospodyně 

mají tedy piva málo, 

že ho draci upíjejí, 

šarkani si přihýbají." 

Dal se chrabře do ještěru, 

hla vy trhal, krky rdousil,

80] 

načež takto prohovořil, 

těmi slovy zahovořil : 

"Nikdy' více od nynějška, 

~7U. nikdy 'více ode dneška, 

draci, píti nebudete 

nápoje nám sladového!" 

Načež starý Vaínamoinen, 


zkusil dvéře otevříti 

pěstí mocnou, slovem mocným; 

pěstí d veří .neotevřel, 

. neotevřel ani slovem. 


:'!80. slovo děl a propověděl: 

"Baby bez mlatů jsou muži. 

bez seker jsou slamotrusi." 

To řka domů odebral se, 

hlavu sklonil zasmušile, 

že se vrací bez měsíce, 

zpátky musí beze slunce. 


"Oho, starý Vainamoine ! 

Proč pak jsi mne nepožádal " 

290. abych ti byl souratníkem, . 

zámky by se odemknuly,' 

závory se otevřely, 

volný zas by svítil měsíc, 

svobodné by, hřálo slunce".

Muutamat 

Káánnóksen tarkkuula en ole kuin siellá talta tutkinut; 

lukernistani paikoista páátláen niikyy hra HOLEČEK 

oikein yunněrláneen alkuteoksen, - káánnós on náet 

loimitetlu alkukielest á. 

paikat tuntuivat minusta 

eritláin kauuiisti káánnetyill á. Viirneislen vihkojen, 

veljánnen ja viidennon, piláisi ilmeslymáu támán vuoden 

kuluessa. 

Česk.Y: Nás epos vychází nyní v českém překladu 

pod názvem atd. Překladatelem je spísovatel JOSEF 

HOLEČEK. Dosud vyšly tři úpravné svazky, 482 stran, 

jež obsahují 27 run Kalevaly. Překladatel přidržel se 

rozměru run, osmislabičného írocheje, jenž dělá podivu 

hodným spůsobem týž dojem, jako původní verš; 

jet v českém jako ve finském jazyku Jlří7.vuk na prvé 

slabice. K vůli rozmanitosti překladatel na některých 

místech užil rýmu, jenž pravidelností svou dodal překladu 

krásy, Není pouze z toho palmo, že je překlad 

vážnou prací; vidno, že p. HOLEČEK dobře porozuměl 

originálu, a že překládá z původního jazyka. Mnohé 

části dělají na mile dojem překladu zvláště krásného. 

Poslední svazky vyjrlou během tohoto roku.

" 

Sestý a poslední svazek Kalevaly vyjde v řijnu t. r. 

Za textem básně bude následovati výklad její a rozličná 

vysvětlení, jichž je čtenáři zapotřebí. 

Adresa: 

Josef Holeček, spisovatel na Smíehově, Kal'lova ulice Č. 105.

·'-' 

'.',

803 

Starý moudrý Vaínamo.nen 

ozval se a odpovéděl: 

"Dveří tamních neotevrou 

slova vědmá, slova mocná, 

pádná pěst jich nerozrazí, 

BOO. pevný loket nevyvrátí. a 

V kovárnu šel kovářovu, 


"Oj kováři llmarine! 

Náramný mi ukuj krumpáč, 

ukovej mi tucet seker, 

ukovej mi svazek klíčů, 

abych měsíc vysvobodil, 

slunce vyved z hory skalně." 

Mistr kovář llmarinen, 

310. kovokujec věkověčný, 

ukoval, co potřeboval, 

ukoval mu tucet seker, 

ukoval mu svazek klíčů, 

ukoval mu svazek kopí 

ani velkých, ani malých, 

oštěpisek středních otep, 


jedubaba kolozubá 

křídla sobě ulepila, 

3~0. ku letu je rozprostřela; 

polétala blízko domu, 

na to v dáli zaletěla 

přes pohjolské moře širé, 

ke kovárně kovářově. 

ňl

804 

Kovář okno pootevřel 

mysle, že to vítr letí ; 

neletěl to vítr náhlý, 

letěl Iuňák šedoperý. 



"Jaký pták mi v ránu letí, 

usedá mi na okénko~~ 

A pták pravil mluvou lidskou, 

krahulík mu odpověděl: 

"Ojko váři Ilmarine, 

kovokujče řemeslný, 

výborný jsi věru mistr, 

kovokujíř všeumélý !" 



"Není divu, že jsem taký, 

že jsem kujec řemeslný, 

jestiť obloha mé dílo; 

poklop vzduchu má je práce. « 

A pták pravil mluvou lidskou, 

krahulík mu odhovořil : 

"Pověz, mistře, co to robíš, 

co to kuješ, kovaříku ~•• 


350. ozval se a odpověděl: 

"Na šiji to kuji řetěz 

pro babiznu Pohjolanku,

805 

na něj bude přikována 

ku podnoží skalné hory." 


jedubaba kolozubá, 

polušila, že se bída, 

že se nouze' na ni valí, 

povzletěla, odletěla 

360. -do Pohjoly zaletěla. 

Lunu z hory propustila, 

slunci dala starou volnosť, 

podobu svou proměnila, 

změnila se v holubici; 

holubice odletěla 

ke kovárně kovářově, 

nade dveřmi polétala, 

třepala se nade prahem. 


370. ozval se a propověděl : 

"Proč jsi, ptače, přiletělo, 

holubičko) k mému prahu i" 

Odvětil pták nade dveřmi, 

zavrkala holubice: 

"Přilétla jsem k tvému prahu. 

že ti nesu zprávu dobrou; 

luna z hory vystoupila, 

slunce vyšlo z tvrdé skály." 

Načež kovář IImarinen 

380. sám šel, aby podíval se, 

51*

806 

vyšel, stanul na zápraží, 

podíval se na oblohu, 

a aj! luna třpytila se, 

slunce záři vydávalo. 

Honem běžel k Vainamcinu, 


.Oho, starý Vainamčine, 

runopěvče věkověčný! 

Pojď a popatř, luna zlatá, 

390. pojď a viz, již slunce jasné 

opět svítí na nebesích, 

zas jsou na svých místech starých!" 

Starý moudrý Vainarnóinen 

slyše, ihned na dvůr chvátal, 

obrátil své oči k nebi, 

podíval se na oblohu: 

luna se tam procházela, 

volně slunce putovalo. 


400. slovoslovil, blahoslovil, 

tato slova promlouvaje, 

říkaje a šepotaje: 

"Zdráva, luno, že nám svítíš, 

krásnou líc nám ukazuješ, 

zdrávo, slunce naše zlaté, 

že nám vzcházíš na východě! (4 

~Volně, luno, z tvrdé skály, 

volně, slunce, z huryskalné

807 

povzlétlo jsi žežhuličkou, 

{LO. stříbroperou holubičkou, 

do starého svého dvora, 

na někdejší svoje dráhy." 

"Vzcházej, slunce, každé. ráno, 

každé ráno ode dneška; 

přinášej nám stálé zdraví, 

-'-'přinášej nám zdal' a štěstí, 

zvěř nám do rány voď v lese, 

v moři rybu na udici!" 

"Ve zdraví svou konej dráhu, 

4·20. spokojeně cestou kráčej, 

hlazeno ji dokonávej, 

veselo se večer skláněj!"

:1'·: 

~~~~~~~~~~~~~~~~'" 

.;~. ~I=~~======~~~~~I 

•••'f/~~:;;....:'f/~~ ••••• "_~~ ••••• ~~~~,~~_~~~'f/~~~"~~~ 

••••• 

••••• ~~?:Itt~;,.'••~~~~"",,:'f/~14;.~~~~~ 

IlllllJltllllllllJlllllIllllllllIllIllllllIlllIJlllIlIllIUlIlIlIll!lIlIlI1IUlllIlI1llHlIlIllllIlIlIllJlllllllIJllllllIlIlllIlI!llllll1l1llllllJlflllllllllld11~[11111111J1I1111111I1111I1I 

'. :·'i~~~,*:...:'f/~~ ••.•• "_&~~ •••••• ~_?:Itt~_~.:;~~:.. 

r ~~ 

.. ~ 

Runa padesátá. 

Obsah: Mariattě panně narodil se syn z maliny; vv. 1-350.- 

Robátko se ztratilo a bylo posléz nalezeno v hahně ; vy. 351-424. 

- Starec přiveden, aby dítě pokřtil, ale on zdráhá se pokřtíti 

děcko, nemající otce, pokud by nebylo ohledáno a rozhodnuto, 

má li býti na živu ponecháno; vv. 425-440. - Přijde Vainamčinen 

a usoudí aby podivné dítě bylo usrnrceno , ale syn maliny 

jej kárá, že křivě usoudil; Vy. 4t1-4n. - Starec dítě pokřti 

za krále Karelie, pročež Vainamoinen se rozhněvá a odejde nadobro 

ze země, když byl předpověděl, že ještě jednou dobude 

nového sampa, nové kanlele a světlo národu opatří ; odpluje 

pak na měděném člunu za obzor, kde dosud mešká , ale kan+ele 

a slavné zpěvy zůstavil národu dědictvím; VY.475-512. - Runa 

závěrečná; VY. 513-620. 

Mariatta ušlechtilá 

posledníček matčii I' byla, 

vážený byl otec její, 

vzácná byla matka její; 

pět opasků nosívala, 

kolem bokův opásala. 

na každém jí na opasku 

viselo šest klíčů svazků.

809 

Půli prahu rodné chaty 

10. ošoupaly dlouhé šaty, 

do půl povalu se stružky 

vystrouhalý od loktušky, 

od rukávů se jí šíře 

ošlehalo půl pilíře, 

od podpatků pěkné panny 

- zpola můstky vyšla pány. , 


od jakživa pannou byla, 

byla cudná, ostýchavá, 

so. stydlivá a upejpavá; 

potravou jí byla ryba, 

kůra smrčí měkká, libá, 

vejce ne, jež kura dává, 

s kohoutem "se pojímává, 

z ovcí nejídala panna, 

které byly u berana. 

Matka káže podojiti, 

ona nešla podojiti, 

ale matce odvětila: 

30. "Panna jak já ušlechtilá 

cecků krav se nedotýká, 

které poznaly již býka, 

nesáhne již Mariatta 

leda roční na telata." 

Nešla, dal li otec' panně 

hřebce zapřáhnouti' v saně, 

a když bratr klisnu vedl, 

cudný se hlas její zvedl:

810 

.Nedam se vézt od kobyly 

4.0. kterou hřebci přeskočili, 

dám se vézt jen od koníka, 

od koníka Ietošíka." 

Mariatta ušl-echtilá 

od jakživa pannou byla, 

stoudně klopívala oči, 

beze pleny na vrkoči 

stádo pást se honívala, 

za ovcemi chodívala. 

Ovečky šly na pahorek, 

;,0. jehňata si zašla v horek, 

luhem zatím Mariatta, 

po olšině panna chvátá, 

kukačka jí pokukuje, 

žezhulka ji pozdravuje. 

Mariatta poslouchala, 

po ptáku se ohlédala, 

dál se zabírala v boří, 

usedla si na podhoří, 

usedla si, promluvila, 

60. těmi slovy hovořila: 

"Pověz, zlatá žezhuličko.: 

rci, stříbrná kukavičko, 

vyzraď, ptáče cínoprsé, 

vyjev, malinový trse: 

dlouho budu, panna mladá, 

neprovdána pásat stáda 

v těchto luzích opuštěných, 

na těch ladech na zelených ~

811 

do roka li, do dvou roků, 

70. do pěti li, šesti roků 

budu sobě hlavu víti, 

aneb aspoň do desíti ř" 


dlouho ještě paskou hyla; 

není snadno pasce bludné. 

zvláště dívce, panně cudné: 

kam se děje, vsude z trávy 

zmije zdvihají své hlavy. 

Nezasipla zmije v štěrku, 

so neoslovil ještěr dcerku, 

malinka malinká byla, 

brusinka to promluvila: 

"Pojď, panenko, utrhni mne. 

rdělolící, urvi si mne, 

cínoprsá, uber si mne, 

mědipasá, vyber si mne, 

prve nežli mlž mne ojí. 

červ si černý žáhu zkojí! 

Sto již si mne prohlíželo, 

90. tisíc u mne posedělo, 

tisíc žen, sto panen plné. 

dítek množství nesčíslné, 

nikdo o mne nezavadil. 

mnou si ústa neosladil." 


malinu, jež hovuřila, 

zašla sobě prohlédnouti, 

brusinu šla utrhnouti,

812 

prsty ubrat ruzovymi, 

100. ručkami vzít bělostnými. 

Malinečku uviděla, 

brusina se v stepi rděla, 

malinečka po vzezření, 

brusinečka z přirození, 

k dosažení převysoko, 

ku shýbnutí přehluboko. 

V stepi hůlku ulomila, 

se země ji urazila; 

malinečka panně hbitě, 

110. lesklém byla na nárytě, 

s nártu vyšvihla se čile, 

na koleno na spanilé, 

a s kolena spanilého 

na lem roucha šustivého. 

Odtud ku pasu se vzpjala, 

na hruď bílou putovala, 

s hrudi na okrouhlou bradu, 

na rty dal a v zubů řadu, 

za zuby a hradbou rtíků 

I:W. mžikem byla na jazyku, 

odtud sklouzla za minutku 

do ži vota, do žaludku. 


samo druhá z toho byla, 

nebyla již sama panna, 

tíží byla obtěžkána.

813 

Počala se nešněrovat, 

opásání povolovat, 

skrývala se v strachu, bázni, 

130. ukrývala v tmavé lázni: 

Máti její přemýšlela, 

stará matka rozmýšlela: 

"Co se stalo naší rybce, 

~ Mariattě, naší slípce, 

že si boky nešněruje, 

opásání povoluje, 

že se skrývá v strachu, bázni, 

ukrývá se v tmavé lazní I" 

Chlapec na to odpověděl, 

140. odpověděl hoch, co věděl: 

n'fo je naší Mariattě, 

schází siré svatosvatě: 

za stádem se plahočila, 

na pastvě se unavila. " . 

Se břemenem nosila se, 

mukou velkou mučila se 

po měsíců sedm, osm, 

po měsíců. osm, devět, 

podle počtu babického 

150. polovinu desátého. 

Když šlo měsíc na desátý, 

muky byly vrchovaty, 

bolela ji bolest krutá, 

útroba jí ztvrdla vzdutá.

814 

Chtělo se jí vykoupati: 

"Matičko má, milá mati, 

nech mne v teplé lázni chvilku, 

nech mne teplém ve úchylku, 

bych se panna očistila, 

1 no. žena tíže pozbavila!" 

Odvětila matka stará. 

stará mladé prohovárá: 

"Dcero moje, dcero milá, 

s kým jsi se to dopustila; 

chlapec li to neženatý, 

či muž, poutem ženy jatý?" 


od větila, hovořila : 

"Nebyl chlapec neženatý, 

170. ni muž, pouleni ženy jatý; 

šla jsem na vrch na maliny, 

na červené na brusiny, 

jedna byla s pomyšlení, 

druhá byla k oslazení, 

malina mi sklouzla v hrdlo, 

od toho mi lůno ztvrdlo, 

malina mi v těle mešká, 

útroba mi z toho těžká!" 

Panna volá po svém otci, 

180. od něho ždá odpomoci: 

"Přej mi místa ve úchylku, 

hřej mi lázeň malou chvilku, 

abych bolesti se zbyla, 

litých muk se pozbavila !"

~15 

Odpovídá otec starý: 

"Vari, nezdárnice, vari ' 

Nevodí se do lazebny 

rod nevěstčí prahanebný ! 

Kliď se do úchylku v hloží, 

190. v medvědově skalnérn loži, 

abys tam se rozsypala, 

panchartovi život dala!" 

Maríatta ušlechtilá, 


"Nejsem) otče, nezdáruice, 

nejsem běhna, hanebnicr-, 

čistá jsem a cudná panua, 

která zrodí veli kána, 

nade všechny mocnějšího, 

200 Vainamčina slavnějšího." 

Byla panna plna bázně, 

dopřeje li kdo jí lázně, 

kam by šla, se odebrala : 

služebnici zavolala: 

"PiIUi, věrná sluzebnice, 

nejlepší má námezdnice ! 

Poptej se, kdo v Saraoji 

poskytl by lázeň svoji 

dévě, kterou bolest svírá, 

-210, kterou trapná trýzeň týrá; 

rychle nechť tvé kroky spějí, 

rychle, rychlej, nejrychleji!" 

Piltti, služebnice malá, 

děla a se otazala :

8i6 

"Koho ze vsi požádati, 

koho se mám ve vsi ptáti?" 

Řekla naše. Mariattka, 

děla naše panna sladká: 

"Ruotusu nes prosby moje, 

2:20. na pokraji Saraoje." 


pěkně paní poslouchala, 

hbitá byla bez rozkazů, 

rychlá byla bez příkazů; 

vyvalila se jak bouře, 

na dvůr jako mračno kouře ; 

sukni výše vykasala, 

šaty vzhůru vysoukala, 

během běží, chvatem chvátá, 

~30. kde je Ruotusova chata; 

pahrbky se prohýbaly, 

pahorky se rozstoupaly, 

smrčiny se uhýbaly, 

skály s cesty ustoupaly. 

Vešla v chatu Ruotosovu, 

pod přístřeší jeho krovu. 

Ruotus, mocných po spůsobě, 

rozpásaný hověl sobě, 

pil a jedl rozmařile 

240. ve košili z kmentu bílé. 

Ruotus z mísy nabíraje, 

děl o stůl se opíraje:

817 

"Proč pak, děvko, přilítla jsi, 

proč, děvulo, přiběhla jsi?" 


řekla, odpověď mu dala: 

"Panna lázně potřebuje, 

koupelny se dožaduje, 

aby mohla v Saraoji 

250. pookřáti z mdloby svojí. « 

Ruotusova žena pěsti 

v bok opřela nad tou zvěstí, 

rozběhla se po sednici, 

křížem krážem po svetlici, 

tázala se hospodyně, 

optala se poselkyně: 

"Komu do našeho domu 

prosit přišlas lázně, komu?" 

Piltti děla v strachu zmatku: 

260. "Pro naši to Mariattku.: 

Ruotusova žena zase, 

nevlídnice, rozkřikla se: 

"Saraoje na pokraji. 

lázně na ni nečekají; 

do horského ať jde žďáru, 

ke kobylám do košáru, 

tam ať své se tíže zhostí, 

běhna outěžku se sprostí; 

dýchej na ni hřebec starý 

270. místo libé lázně páry! «

818 

Piltti, služebnice malá 

chvatuě nazpět pospíchala, 

běžela, seč síly měla. 

a když přišla, pověděla: 

"Není lázně v Saraoji, 

aby sňala mdlobu tvojí; 

hospodyně Ruotusova 

odbyla mne, děla slova: 

,,~Saraoje na pokraji 

2S0. lázně na ni nečekají; 

do horského ať jde zďáru, 

ke kobylám do košáru, 

tam ať své se tíže zhostí, 

běhna outězku se sprostí; 

dýchej na ni hřebec starý 

místo libé lázně páry!"" 

To jsou vlastní slova její, 

ještě teď mi v uších znějí." 

P anna sirá, Maria tta, 

i90. zaplakala horem jaLa, 


"Není zbytí, musím jíti, 

do horského jíti žďáru, 

ke kobylám do košárl1,. 

jak o děvka, námezdni-e, 

němé tváře služebnice." 

Sukni výše vykasala, 

šaty vzhůru vysoukala, 

v chůzi ruce její metly 

300. do věntku sobě spletly,

SL9 

pospíchala Y. hořkém hoří, 

s trudem, jenž ji mukou moří, 

spěchá koráz ve horo vý;: 

do konírny Tapiovy .. 

Mnriatta líce rosí" , 

Tvůrce vzývá, Tvůrce prosí : . " 

.Pornoz, Tvúrče svrchovaný, 

pojmi mne své do ochrany, 

pomoc poskytni mi v muce, 

310. pomoc podejte tvé ruce! 

Zbav mne, pane, od bolení, 

zj vot sprostí utrpení; 

abych z toho smrt neměla, 

hroznou mukou nezemřela!"; 

Když dostihla panna k cíli; 

rtové její promluvili: 

"Hříbátko mé, hodné hnbě, 

dýchej na mne teple, libě, 

dech mi bude ze hříbátka 

3iO, jako lázně 'pára sladká, 

heze trýzně, tísně, trudu, 

bez bolesti boku budu!" , 

Hříběte dech vanul vřelý 

jako v lázni, ve koupeli, 

na život se panně valil, 

jak by v lázni vody nalil 

na kameny rozžhavené, 

rozpálené, roztopené.

820 

Dosti sobě Mariatta, 

330. panna cudná, panna svatá, 

do syta si panna malá 

život v lázni v,ykoupala; 

život dala hošíkovi, 

malinkému cvalíkovi, 

na seně ho porodila, 

do jesliček položila. 

Připravila koupel synku, 

zavinula v měkkou plínku, 

vzala dítko ua koleno, 

340. do odolku zabaleno. 

Matka synka ukrývala, 

v tajnosti ho pěstovala, 

jablíčkem ho nazývala, 

proutkem stříbrným ho zvala, 

v náručí ho kojívala, 

na rukou ho nosívala. 

Houpajíc jej na koleně, 

sáhla jednou po hřebeně, 

chlapce chtěla počesati, 

350. pacholátko povískati; 

chlapec se jí ztratil z klína, 

zmizel, s křídla se jí sšina. 

Mariatta opuštěná, 

hrozným horem zachvácená, 

hledá, hledá syna svého, 

hledá, hledá ztraceného,

821 

jablíčko své zlaté, perlu, 

stříbrnou svou hledá berlu 

pod žernovem běhajícím, 

360. plazem saní spěchajícím, 

hledajíc se dívá matka 

pod nůše i pod řešátka, 

třese stromů korunami,· 

běhá, bloudí lučinami. 

Hledá, hledá syna svého 

ztraceného, zmizelého, 

prohledává hory, doly, 

parezy i travek stvoly, 

prohledává hloubku lesů, 

370. v stepi každý kvítek vřesu, 

pod jalovcem podhrabuje, 

ratolesti rozhrnuje. 

Kam jít ještě, nevěděla, 

kam jít hledat rozmýšlela. 

V ústrety jí Hvězda kráčí, 

ona se jí táže v pláči: 

"Pověz, Hvězdo Jumalova, 

synáček můj kde se chová, 

kde je jablíčko mé zlaté, 

380. děcko drobné, boubelaté ~" 

Odpověď jí Hvězda dala: 

"Neřekla bych, bychť i znala; 

však on mne jen proto stvořil, 

by mne krušný osud mořil, 

v mrazných nocech musím svítit, 

v temnotách se nočních třpytit."

Kam jít ještě nevěděla, 

kam jít hledat rozmýšlela; 

v ústrety jí Luna kráčí, 

390 ona se jí táže v pláci : 

"Pověz, Luno Jumalova, 

synáček můj kde se chová, 


děcko drobné, houbelaté t" 

Odpověď jí Luna dala: 

"Neřekla bych, bychť i znala; 

však on mne jen proto stvořil, 

by mne krušný osud mohl, 

v noci musím putovati, 

MI(J, za dne v loži spočívati." 

Kam jít ještě. nevěděla, 

kam jít hledat, rozmýšlela; 

v ústrety jí Slunce kráčí, 

ona se ho táže v pláči: 

"Slunce, velký boží dive, 

kde můj synek žije, žive, 


děcko , drobné, boubelaté i" 

Slunce odpovídá, praví: , 

410. "Dám ti 'o tvém synku zprávy; 

vždyť jsem jeho rukou dílo, 

jím jsem štastno, krásno, milo, 

. on mne šatí zlatým hávem, 

odívá mne zlatohlavem."

82·3 

"Slunce a "děcku tipov,V:,·'· :; 

a tvém, sirá, synáčka vi ;', ; .. 

pátrej po svém pacholíčku, ·"f.; 

po svém zlatém po jablíčku, ,[ 

po pás vězí ve bažině, 

420. po plec vázne ve slatině:" 

Maríatta přeubohá '~ 

prohledala bahna mnahá", 

synka našla, v náruč jata',' 

k domovu s ním pospíchala. :,: 

Pacholik rost každým letem, ~ 

krásným stal se pacholetem, 

aniž jemu jmeno dáno, 

aniž jmenem nazývána; 

máť je}: kvítku vonný! volá, 

4·3'L cizí: lenošino holá! ,.•. 

Hledali,' kdo. pokřestí' heL' ' 

svatou" vodou pokropí-hč.: 

Virqkannas přišel st~ry;; , " .. 

křtufnu nesl svaté dary. ." .. 

..__ i ·l 

PachoVka starec vida" u :. i. 

slovo praví, propovídá:' 

"l{řtu',~iá darů nerozdělím' vr 

se h#~ríkém za.tvrieiý:m;'; 

nejpIjv 'pře~e, sp~d;C~:pru:§~"3JlDi 

44-1. nechť jej napraviti zkusí." 

Kdo jest ale mužem jsoúcírá; 

kdo si troufá být mu soudcím ~ ':,'

824 



sám on k pacholeti přišel, 

by je soudil, by je slyšel. 

Valnamoína moudrá hla va 

taký ortel chlapci dává: 

"Kdyžtě vzešel ze bažiny, 

450. kdyžtě pošel ze maliny, 

zaneste ho do maliní, 

pohodte ho v ostružiní, 

nebo v bahno zaveďte ho, 

palicí tam umlaťte ho!" 

Dítě, vzešlé ze brusinky, 

dvounedělní vzkřiklo z plínky: 

"Oj starochu pošetilý, 

bláhový a prazpozdilý, 

nesoudí] jsi spravedlivě, 

460. rozebral jsi dílo křivě! 

Sám jsi spáchal těžší viny 

než já, pošed ze maliny, 

přec tě v bahno nezavlekli, 

hlavu ve dví nerozsekli, 

když jsi vlastní bratra hlavu 

v mládí svém dal ve zástavu, 

abys sám se zbavil chlapství, 

bratra uvedl jsi v rabství." 

i 

"Ač jsou těž,ší. tvoje viny, 

470. nevrhli tě do" bažiny,

825 

když jsi ve svých mladých letech 

panny sváděl na záletech, 

a před tvými panny svody 

skrývaly se v hloubi vody." 

Starec Virokannashbitě 

480. přiskočil a pokřtil dítě, 

Karjaly ho králem maže, 

by byl řádů dobrých stráže. 

Rozhněval se pěvec starý, 

polily ho studu vary, 

pozdvihl se, aby kráčel, 

na břeh morský kroky ztáčel, 

a když došel starec bledý, 

píseň zapél naposledy, 

bronzovou si loďku vyp~, 

490. měděný si člunek připél, 

Do lodičky posadil se, 

na moře s ní vypravil se, 

vyplul sobě prozpěvuje, 

zpíval širým mořem pluje ~ 

"Nechať časy pomijejí, 

jiné doby přicházejí, 

nechť se mění, ubíhají, 

však mne ještě zavolají, 

!íOO bych opatřil sampo nové, 

housle nové javorové, 

na oblohu lunu vstavil, 

ze zajetí slunce zbavil, 

až nebude slunce, luny, 

ani houslí, ani struny!"

826 

'.~ Vainamčinen veslem mává, 

rázné rány moři dává, 

na bronzovém člunu sedí, 

na-kocábee.jiluje.z mědi, ' 

kde se nebe za obzorem 

dolem stře a země horem. 

Tam se teprv pozastavil, 

když se dlouhou plavbou znavil; 

kantele však, housle .sla vné, 

510. odkázal i zpěvy. dávné 

ku potěše věčné Finů.. 

k radosti svých statných synů. 

Jižté ústa zavřít musím, 

jazyku přát odpočinku, 

zasta viti zpěvný hlahol, 

zpěv jásavý zadržeti: 

i kůň sobě oddychuje 

když urazil drahnou dráhu, 

také ostrá kosa ztupí 

5::::0. v Ietě kosíc seno měkké, . 

potok-teče .pomaleji . 

když se blíž: klínu řeky, _ 

i sám jarýoheňhasne, 

jestli planul po noc dlouhou ; 

jakž by píseň nezemdlela, 

neupadla do dřímoty,

827 

hlaholí li dlouhý večer; 

zní li od západu slunce ~. 

Tak jsem slýchal říkávati, 

,530. tak jsem slýchal opětovně: 

"Ni proud prudký vodopádu 

všechnu vodu nevychrlí, 

dobrý zpěvák nevyzpívá 

najednou vše svoje písně; 

lépeť za lubem mít píseň, 

nežli píseň nedopěti. u 

Proto ustanu již pěje, 

přestanu 'již prozpěvuje, 

píseň svinu do klubíčka, 

,54,0. zpěv zavážu do uzlíčka, 

schovám na podnebí srouhku, 

skryju za kostěným zámkem, 

aniž odtud dostane se, 

nikdy odtud -nevyvázne, 

zámek 1i se neodemkne, 

čelisť li se nerozemkne, 

zuby li se nerozevrou, 

jazyk li se nezatřepe -.· 

A heztoho, proč bych zpíval, 

-5:)0. proč bych mnohé písně skládal, 

zpěvem plnil doly, hory, 

až by zněly širé bory, . 

Nežive již matička má, 

stará moje pěstitelka,

828 

neuslyší zlato moje, 

nedoví se drahá moje; 

slyší mne jen strmé sosny, 

jedlí větve naslouchají, 

březiny se uklánějí, 

560. jeřáby se slastí chvějí. 

V dětském věku osiřel jsem,.. 

pozůstal jsem bez matičky 

jako skřivan na mezníku, 

jak drozd sirý na skalisku, 

abych jako skřivan zpíval, 

jako drozd si pohvizdoval 

cizí ženou opatrován, 

od macechy ošetřován; 

ta sirotka zapudila, 

570. vyhnala mne nelitostně 

do příbytku vichrú divých, 

v dům ponurý na půlnoci, 

aby vítr sirým smýkal, 

sever cloumal osiřelým. 

Putovat jsem jako skřivan, 

toulal se jak bludné ptače, 

pustými jsem bloudil kraji, 

cizinou jsem dálnou těkal, 

přátelil se s divým větrem, 

580. s bouří vzteklou seznamoval, 

třeskutým se třásl mrazem, 

zimou plakal usedavě. 

Nejeden se osopoval, 

přemnohý se obořoval,

829 

oslovoval hlasem hněvným, 

poraňoval slovem zpurným ; 

jeden proklínal mi jazyk, 

druhý spílal hlasu mému, 

jednomu jsem příliš chraptěl, 

590. druhému pěl tuze dlouho, 

špatně prý jsem píseň složil, 

zkomolil prý a ji zkazil. 

Nedivte se, dobří lidé, 

lidičky, vám divno -nebuď, 

zpíval li jsem, chlapec malý, 

pěl li dlouze vám a špatně! 

U mistra já neučil se, 

nebyl pro zpěv v zemích slavných; 

nemám slov svých od ciziny, 

600. nemám písní z kraj ů dálných, 

Jiní byli na učení, 

z domova já nevyvázl 

od jediné roditelky, 

od jediné pěstitelky; 

musel jsem se doma učit 

pode střechou chaty rodné, 

když kolovrat matčin vrněl, 

bratr třísky ostruhoval, 

ještě malý, malučičký, 

610. umrněná břidkošilka. 

Ať však tomu tak neb onak, 

já proklestil pěvcům dráhu,

830 

sehnul vršky strmých stromů, 

oklestíl jsem větve v cestě; 

jižtě cesta ukázána, 

pěšinka je vyšlapána 

pěvcům příštím, dovednějším, 

zpěvům lepším, bohatějším, 

nuže, dej se v závodění, ' 

.(j~o. vzrůstajtcí pokolení! 

K o n e c.

Doplňky.

1. 

() j

I. Jak si Lónnrot vedl sestrojuje )

E36 

Celý národ podporoval horlivost sběratelů. Kdo 

jen psáti uměl, zapisoval a posílal literárně společnosti 

do Helsingforsu, nebo do Kajany, kde Lónnrot 

byl lékařem; a kdo měl bohatý »t1umok zpěvů," 

ochotně jej otevíral a přístupným činil sběratelům. 

Sbírány písně výpravné i lyrické, milostné, svatebn i, 

zaříkadla, písně o původu věcí a j. Ukázala se jich 

nepřebraná hojnost, ale i to, že rozmanitost jejich 

není v látce, nýbrž ve variantech Lonnrot za pomoci 

svých přátel varianty srovnával a vybíral z nich nejoriginálnější 

a nejpoetičtější, aby jich užil jako tcsaných 

a hlazených mrarnorových kvádrů ku stavbě nádherné 

budovy Kalevaly. Žádná z píSIIÍ, pravi D. Comparetti, 

z nichž Lonnrot sestrojil Kalevalu, nebyla 

v národě zpívána zrovna tak a pořád tak, jak je Lóunrot 

podal, ačkoli písně ty jsou skutečně a naskrze národní. 

Lonnrot sám nazýval svou práci "rekonstruovánim 

a představoval si, že všecky výpravné národní 

písně finské mají za základ týž historický děj, jejž neznámý 

jejich současník opěvoval. Zpěv jeho podáním přecházel 

z úst do úst, s pokolení na pokolení a měnil 

se tím více, čím záze do mlhavé minulosti ustupoval 

jeho děj, jenž posléze stal se záhadným. Pozdější 

pěvci, čím méně jasné ponětí měli o ději prvotného 

zpěvu, tím více pouštěli uzdu vlastní fantasii a tvořivosti. 

Tak původní zpěv narostl a rozpadl se na 

několik, z nichž každý týmž opět spůsobem rostl a 

měnil se. Avšak po všech změnách, byl přesvědčen 

Lónnrot, zůstalo v písních tolik jednotného, že byla 

možna rekonstrukce skladby, jež od .svého pravzoru 

jen r ozměry se různí. 

Jak si Lónnrot myslil prvotný děj, možno poznati 

z nejkratšího děje Kalevaly, jenž je tento.

837 

V neurčité době po stvoření světa tri Kalevovici: 

starý moudrý Váinámóinen, kovář Ilmarinen a mladý 

jary Lernminkáinen vypravují se do Pohjoly,· země 

půlnoční, aby získali ruku krásné Pohjolunky, jejíž 

matkou jest Louhi, Paní nad Pohjolou. Prvý se pokouší 

Váinámčinen, ale marně, nebof nevykonav práce, 

která měla býti cenou ruky nevěstiny, těžko se zranil. 

Vypraví se do Pohjoly mistr llmarincn, vykoná práci 

uloženou, ukuje sampo, avšak přes to odejíti musí 

s prázdnou, protože se dívka v poslední chvíli zpitila. 

Ještě hůře pochodil nevěrný a záletný Lemminkáinen, 

jenž konaje práce, které mu matka krásné Pohjolanky uložila, 

byl v říši podzemní na kusy rozsekán a jen zázračným 

účinern lásky materské opět obživl. Váin ámóinen a Ilmarinen 

vypravují se společně do PohJoly pro nevěstu, již 

obdržeti může jen jeden z nich. Matka radí dceři, aby 

podala ruku moudrému a možnému Váinámóinovi, ale 

dcera volí mladšího, dělného Ilrnarina. Následuje svatba 

Ilmarinova s krásnou Pohjolankou; Váinámóinen bez 

žárlivosti byl hostem na svatbě a nemálo přispěl k jejímu 

oslavení svým zpěvem. Svárlivého Lemminkáina 

na svatbu nepozvali; urážen tím jde do Pohjoly nepozván, 

oboří se na pohjolského hospodáře a ubije 

ho, načež prchne na neznámý ostrov, aby se skryl od 

pomsty Pohjolanů, Pohjolané, nezastihnu vše ho doma, 

položili prachem jeho dům, z něhož matka Lemminkáinova 

jedva se životem vyvázla. Krásná Pohjolanka 

stala se ve stavu manželském ženou zlou, jež neostýchala 

se pastevci stáda svého, Kullervovi, zapéci kámen 

do chleba; Kullervo ji za to zprovodil se světa. 

llmarinen nebyl dlouho vdovcem. Když se mu nepodařilo 

nalézti náhradu v zlaté soše, kterou si za ženu 

ukul, vydal se znova do Pohjoly, aby žádal o ruku 

mladší sestry své nebožky. Je zhurta odmítnut. Nyní 

53*

838 

teprve spojí se proti Pohjole všichni tři Kalevovici a 

táhnou na ni nepřátelsky, aby 5e zmocnili sampa. To 

se jim posléze podaří Unášejí sampo po lodi, Louhi 

je pronásleduje. Mezi únosci a ní strhne se zápas, 

za něhož sampo spadne do moře a rozbije se. Vlasti 

Kalevoviců dostaly se jen drobné kusy sampa, nicméně 

zabezpečen jí tím věčný blahobyt; Pohjoia pak, 

země půlnoční, Lapsko odtud věčně tříti musí bídu 

s nouzí, že z rozbitého sampa dostalo se mu jen 

pupku z poklopu. Lcuhi, jež ze zápasu šťastně unikla, 

posílá na vlasť Kalevovi·ů, Karjalu (Finsko) rozličné 

rány. Nemocí a mor Vůinámčinen odvrátí vědmými 

zaříkadly, medvěda, jejž Louhi poslala na stáda Kalevaly, 

šťastně skolí, oheň, jenž se ztratil z jisteb Kalevaly, 

znova chytí a slunce i měsíc, jež Louhi ze msty 

Kalevale uchvátila a do měděné hory zamkla, vysvobodí. 

Kalevala má nyní blahobyt a mír, jehož jen 

Váinárnčinu není přáno dlouho užívati. Čistá panna 

Marjatta počne syna z brusiny, jenž jako pouhé děcko 

zahanbí moudrosť starého Váinámčina. Váinňmoinen 

hluboce v duši raněn pluje za obzor, v neznámé končiny, 

kde je země nahoře a obloha dole, a tam 

zůstane tak dlouho, až bude národu Kalevaly zle a 

on rozpomena se na starého moudrého Váinámóina, 

vzývati jej bude, aby vrátě se opět jemu pornoh. jako 

pornahával. 

Byl li skutečně jakýs prvotný národní epos, jejž 

Lčnnrot zrekonstruoval, jest otázka; však nedá se 

upříti, že hlavní děj Kale valy jest spředen velmi důmyslně. 

Nechť jako rekonstruktor, nechť jako konstruktor 

Kalevaly Lónnrot zasloužil si plné chvály. 

Vlastnímu ději epopeje ovšem jest na ujmu přílišná 

jeho rozvleklost, tak že osnova jeho přečasto se ztrácí

839 

a dlouho čtenáři trvá, než ji opět zachytne; někdy 

zas je přerývána vložkami, které s celkovým dějem 

mají malou, ba i pranepatrnou souvislosť; avšak za 

to je v ní v jeden úhrn sebráno tolik překrásných, originálných 

a svrchovaně poetických jednotlivostí ze všeho, 

duchovného i fysického ži vota národa, že čtenářova pqzornosť 

úplně jest jimi pohlcena a nemá ani kdy 

mysliti na děj hlavní. Oko čtenářovo bez obtíží postřehá 

stavivo, kterého užil budovatel Kalevaly; avšak 

úmyslem Lčnnrotovýrn nikdy nebylo poříditi stavbu 

"jako z jedné litiny", na které by nebyly znalé části 

materialu. On sic každou část musel do ruky vzíti. 

s druhými ji srovnávali a hledati pro ni místo, kde 

by svým přirozeným tvarem k jiným částem nejlépe 

prilehla, a nenašel li pro ni takového místa, musel ji 

podle polřeby přitesali a upraviti, avšak při tom stále 

byl veden myšlenkou, že zde vlastním uměleckým 

tvůrcem jest národ a že účelem jeho práce jest to, 

co národ vytvořil, seskupili a zachovati, aby duchem 

i formou národním zůstalo. 

Lónnrot při skládáni Kalevaly nerněl na mysli 

jen to, aby jistý děj v souvislosti byl vypravován, 

nýbrž aby podal a rozvinul tradicionáluou poesii finskou 

ve všem jejím bohatství a rozmanitosti. K účelu tomu 

hodily se mu i písně milostné, i zaříkadla, i písně 

o původu věcí í modlitby, písně svatební i pohřební. 

Na některých místech postavil vedle sebe i varianty. 

Maje zřeni k tomu, že v národní epice finské je plno 

živlu lyrického, nepohrdnul ani jím. Protože záhadný 

děj nenáleží žádné určité době, nebylo mu nic anachronismem 

a nerozpakoval se pouliti také písní po 

zdejších, ve kterých se již i o škole (.koulll") mluví. 

Jako v ponětí lidu všechria minulost záze za třetím 

pokolením v jedno splývá, tak i Lónnrot mínil, že má

840 

právo naprosto nedbati rozdílů časových, k mmz poukazovaly 

jednotlivé prvky Kalevaly a shrnouti ku 

tradicím nejstarším i písně původu novějšího. 

Práci Lonnrotovu pěkně oceňuje a charakterisuje 

Comparetli, když praví: Kalevala jako báseň je vlastním 

dílem Lčnnrotovým ; ale on se písněmi národních 

skladatelů tak dlouho zabýval, že se mohl státi jedním 

z nich; jeho zvláštní indivudualita v díle tomto mizí 

a mohlo by se říci, že je složeno skutečným národním 

pěvcem, ale jest účelnější, objemnější a úplnější, 

než skladby pěvců jiných . 

. n. Jmeno )

841 

ukazují na skalách stopy Kalevovy. U Sadegerského 

jezera okolo Jurjeva jest ohromná skála, již tam dle 

pověsti Kalevovec hodil, když závodil se svými bratry 

kdo je lepší junák. Blíž Abo vystupuje z moře podobná 

842 

Castrén naproti jiným učencům popíral, že by bylo 

znamenalo osobu, tvrdě že bylo jejím epithetern. Mínění 

to, myslíme, je dosti' vyvráceno tím, že Kaleva měl 

potomstvo, jež přímo PO něm pojmenováno. Kdyby 

slovo Kaleva bylo jen epithetem, nebylo by Kaleviců. 

III. j

843 

mají jednu osobu za původce-anebo že tradice může 

býti bez podstatných variantů. Tomu, kdo jednotlivézlomky 

řadí a sestavuje, často nezbývá, než aby k vůli 

souvislosti několik veršů přidal, a já nepochybuji, že 

ten, kdo pečlivě hledati bude, najde takové verše 

i v homerovských zpěvech Také v runách Kalevaly 

musel sem tam takový verš býti přidán, avšak sám 

bych považoval za zbytečnou pcdanterii, kdybych toměl 

po každé označovati, zvláště když se bm do věci, 

podstatné nezasahuje. 

. Comparetti pokládá pochybností o národnímpůvodu 

básní homerských za zbytečné. avšak v Kalevale vidí 

něco zcela zvláštního, ojedinělého, vyjímečného. ljiní národové 

mají živou tradicionúlnou poesii, ale ani z výpravných 

písní srbských, ani ruských a j není možno utvořiti 

podobný celek, jako utvořil Lčunrot. "Že v době' 

epické produkce, nežli se objevily velké skladby, epická 

látka lidovými básníky v menších písních opěvována 

byla, nikdo nebude popírati a skutečnost to dokazuje .. 

Avšak jest ještě otázka, v jakém vztahu stojí velké 

epy ku zpěvům, které je predchazely anebo současne 

s nimi vznikly, jsou li zpěvy ly čistě mechanickou, 

nraterialnou syuthesou těchto písni, anebo je li tovzlah 

organického vyššího rozvoje. Studium psané 

tradice nedává nám na tyto otázky žádné od po vedi, ~ 

Považuje tedy Kalevalu za jev naprosto zvlástní, praví. 

t,lÍž badatel : .Finská poesie jest výjimkou od pravidla. 

Finově mají ryze národní, ústně zachov inou poesii, 

v níž nacházíme malé epické písně i velké básně a již: 

bylo lze dostati sestavením oněch písní, aniž skladatel 

potřeboval něco podstatného přidati; tedy báseň, která 

jak se zdá, uzrála již v poetické tradici národa. Kalevala 

Finů jest jediným, jejž máme, příkladem národní 

básně, která opravdu sestává z drobnějších písní"

844 

které nelze v ní nalézti pomocí nějaké pojaté zásady 

nebo kriticky induktivnou analysou, nýbrž které skutečně 

samostatně a od oné básně nezávisle existují a 

tak známy jsou." 

Přirovnávaje práci Lonnrotovu a sběratelů zpěvů 

homerských dí týž učenec jinde: Mezi ním a skladatelů 

homerských, jakož i jiných starých epů je velký rozdíl, 

a nejen časový. Oni slari sběratelé meli v moci látku 

a epickou produkci jako básníci, nikoli však jako 

učenci, Přinálež elif jeslě době epického tvoření, žili 

v době, kdy epická produkce dozrála, nevědomé a 

.anonyrnné lidové básnění už individuálnýrn a dílem 

uměleckým se stalo. Lónnrot nuproli tomu je především 

novodobým učencem, svědomitým a úzkostlivým, 

učencem, jeuž sbíraje písně a varianty po stech, 

úplně se jich zmocňuje, kombinuje a báseň skládá, 

jíž nechce dáti svého vlastního jmena, nýbrž přede 

vším snaží se ubezpečiti, že vše v ní je majetkem 

národa, že nic svého nepričinil, ani tam, kde kornposice, 

při níž myslil, že stále následuje národní pěvce, 

jest patrně jeho vlastní." 

IV. J'!ale.

84-5 

Rány osudu, jako války, hlad a mor, změny takové 

nepřivódí, jimi zdroj národní poesie epické se nezastavuje; 

porušuje se však a posléze zastavuje přijatím 

jiné kultury. Národní poesie epická před ní ustupuje 

jako před vítězným nepřítelem, s nímž není kornpromissu 

a míru. Lyrická národní poesie není tak nepoddajná. 

Ona se po netuhém odporu dává podmanit, 

přijímá nový kroj, nový mrav, názor, vkus i nevkus. 

Život lyrické národní poesie je kratší, ale obnova její 

je snazši; u národní poesie epické není takového 

.obnovováni ; úpadek její může býti dlouhý, což závisí 

od toho, dotírá li nová kultura na národ zhurta anebo 

'Vniká li k němu nenáhle, ale z úpadku není už úplného 

za ta vení. 

Nepř-átelské působení západní kulLury na poelicdmu 

produkci národní zvýšeno je psaním. Vysvětluje 

se to prostě tím, že člověk, moha se spolehnouti na 

mechanickou pomůcku své paměti, ncrad si obtěžuje 

mozek pamatováním věcí, o kterých myslí, že je věrněji 

ti trvaleji zachovati může papir. Švédové a proteslantští 

pastoři v minulém století horlivě vypuzovali národní 

poesii finskou, jež se jim zdála plnou pohanského barbarství, 

a nernéuě úsilovně vzdělávali národ ve smyslu 

západním. Vláda vydala nařízení, aby každý její poddaný 

naučil se číst a psát. Pastoři, vidouce, že finský národ 

nejen velmi houževnatě, nýbrž i s velkou láskou lpí 

na své tradicionálné poesii, brzo se přesvědčili, že ve 

psaní mají nade vše vydatného spojence proti ní. 

Kdo věc paměti hodnou písmenu zaznamenává, ten 

ji odcizuje tradici a národní poesie jakožto duševný 

plod drahných pokolení, z nichž -každé něco svého 

k ní přičinilo, nedá se mysliti bez tradice ústné, s níž 

stojí i klesá. Pisemné zaznamenání, kde stalo se v čas 

zachránilo národní poesii v poslední fnsi jejího tvo-

84·G 

ření, zachovalo její podobu v této době, balsamovalo 

ji, pomník jí postavilo, ale pomníkem tím je zavalen 

i j,ejí živý zdroj. 

Jak působením západní civilisace národní poesie 

finská ustupovala, lze zcela zřetelně pozorovati, povšimneme 

li si, kde a v jakých podmínkách nejdéle s~' 

zachovala, čili kde ji sběratelé zastihli ještě v plné 

hojnosti a síle. 

Nejbohatšim nalezištěm jejím byla za Lonnrota farnosť 

Vuokkinierni v archangelské gubernii. Odtud na východ, 

v J uskijárvi a Panajárvi, vyskýtá se již řidčeji a slabeji, 

a tak postupně dále. Pravlasť její byla na řece 

Dvine, jejíž finské jmeno [Váiná) ukazuje na předního 

bohatýra run. Bohatá naleziště byla a jsou v Karelii. 

(fin. Karjala), jež dělí se na finskou a ruskou a pokud, 

přináleží k vlastnímu Rusku spadá do hranic olonecké 

gubernie. Země Karelie bývá vzpomínáno i v ruských, 

bylinách. Hranice její bývaly širší, ano jest domněnka, 

že Karelové jsou totožní s Permy (Bjarmy či Beorrny}, 

kteří dle skandinavských i ruských zpráv měli v IX. 

století na severu nynějšího Ruska obšírnou říši, jež. 

trvala až do XIII. stol, kdy podlehla Novgorodu,. 

byvši již oslabena vpády Skandinavců, dychtivých hohatsví 

a zvláště drahých kožešin Perrnů 

Novgorod na místě, kde teka Jug ( . joki,- fin. = řeka) 

vlévá se do Such ony , založil město Ustjug, jež brzy zbohatlo j: 

jiná novgorodská kolonie usadila se na březích řeky Vjatky a. 

podrobila si finský kmen Votjaků, Tím se Rusové zmocnili staré 

obchodní cesty perrnských J, arelů. Karelové zchudli j poslední, 

loupežný vpád Norů do jejich země udál se r. 1217 j později nebylo 

již co v zemi perrnské loupiti. R. 1187 povstali Karelové 

proti Novgorodu, ale odpor jejich záhy byl ptemožen, načež pan-- 

ství novgorodské a s ním kolonisace ruská rozprostřela se at. 

k dolnímu toku Pečory

847 

Hojná naleziště run jsou v Repole a Himole 

olonecké gub., tedy na půdě vlastního Ruska, a přejde 

li se odlud do Finska, ve farnostech: Ilomants, 

Suojarvi, Suistamo, Impilaks, Serdobol (fin. Sortovala) 

a dále podél levého břehu jezera Ladogy řidčeji do 

lngerie, kde dosud žijou zlomky run v ústech lidu. 

Nalezají se však také kolem Uleaborgu na severním 

pobřeží zálivu BoUnického, při čemž je pozoru hodno, 

že tíhnou k pravé svojí vlasti, Karelii, jsouce blíže k ní 

hustěji a dál od ní řidšeji. 

Domovem run je tedy Karelie, a to jak finská, 

tak ruská (politicky). Jak z tohoto přilnutí run k místnému 

pojmu Karelie v dobách našich, tak i z jejich 

rozptýlení a zkažení po celém území, které mezi Dvínou 

a Bílým mořem se prostírajíc tvořilo někdejší 

Permii, můžeme předpoložiti, že tvůrčí síla run jaksi 

byla podmíněna osudem Permie. Jak, zbývalo by vyzpytovati. 

Na jihu sahají runy přes Ingerii až do Estonska. 

Nejvzácnejší jsou ye vlastním Finsku, kde jsou města 

Abo, Nyland a' nynější hlavní město Helsingfors. Tam 

jsou lidu málo známy anebo i docela neznámy, a taktéž 

v Tavastii a Satakuntě. Že však i zde jich bývalo 

hojně, o tom svědčí, že se dosud zachovaly u finských 

vystěhovalců ve Werrnlandu ve Švédsku, kteří tam 

přešli koncem stol. XVII., kde je Gottlund sebral a roku 

1876 vydal. Důkaz, jaká pohroma přišla na runy ve 

stol. XVII!., jež cítilo se tak osvíceným, že vyhlazovalo 

nejdrahocennější památky národního ducha, národní 

tradice a básnického umění, nevidouc v nich 

nic lepšího, než zahanbující ostatky barbarství. Avšak 

toto vymícování vedlo jak obyčejně bývá k rychlému 

obratu: ku sbírání a zapisování národních písni i ji-

Sí8 

ných umotvorů národních, čímž podána pomocná ruka 

buditelům vědomí národního. 

Obzvláštního našeho povši 11111 utí zasluhuje fak t, 

že finské runy zůstaly v bezpečném útulku na územ] 

vlastního Ruska; podobá se, že ruské pozadí chránilo 

jejich bylí i v nynejší finské Karelii. V místech těch 

žije dosud národní poesie i fiuskú, i ruská. Nám, dívajícím 

se na jev tenlopozdáleč:í, zdá se, že tam snad 

týž lid oběma jazyky, v podstatě tak velice rozdílnými 

zpívá, podávaje obraz dávného spolužití obou národů, 

Finové v olonecké gubernii jsou pravoslavného vyznání, 

jež nazývají ruským a podle toho i sobě samým 

dávají jmeno Rusů. A tito Finové, zijíci prastarým 

národním životem a při tom postrádající národního 

uvědomeni ve smyslu naší doby, zachovali ve svých 

duších neocenitelný poklad národní poesie finské. 

Tamtéž i rustí sběratelé přicházejí stále na nové .byliny" 

a "skazitelé" bylin, kteří v posledních letech 

předváděli své umění obecenstvu petrohradskému a 

moskevskému, pocházejí snad z nejbližšího sousedství 

pěvců finských, ne li z týchž vesnic, ne li z týchž chat. 

A obráceně Paraskovia Mikiittina, finská národní 

pěvkyně, jež Ad. Neoviovi pověděla mnoho variantů 

run, jež on dosud pode jmenem .Parasken 

Runot" vydává, má tak ruské imeno, že přímo k vyslovené 

dornence vyzývá. 

Ano chováme tajné podezření, že snad nejednou 

týž člo věk je živým skladem finské i ruské poesie. Nechf 

však je toto naše podezření mylné: to vyciťujeme 

s plnou jasností, že mezinárodní poesií finskou a ruskou 

jest jistý, dosud nevyzpytovaný vztah, jenž. se 

nám jeví jedním z nejzajímavějších problémů při 

studiu našem.

"'4·!) 

V. Stáři run. Dotkli jsme se již toho, že runy 

nepo cházejí z jedné doby. Mluví li se o velikém stáří: 

run, není tím řečeno, že každá runa je praslarú. Jako 

domovem jejich je celá oblast finského :azyka bez. 

ohledu na to, jestli v uejpozdejsi době vyskytují se 

někde hojněji, nckde íidseji, tak í původ jejich dlužno 

hledali ve všech dobách, které finský n.iro d prožil; 

Avšak to je velmi široká a nejasná odpoveď ua otázku, 

jaké je stari run 

Cornparetli praví: "Byť i kritická opatrnost poopravila, 

co s jisté strany o sl ári této poesie bylo 

. nadsazováno, nenapadne nikomu pochybovati, že byly 

u Finů již mnohé věky před přijatim křesťanství." 

Krest.mství, nejprve katolické, dostalo se k Finům koncem 

slol. XI. To však byl jen prvý jeho krok na západní pobřeží. 

Pravoslavní Rusové ani jako podrnanitelé kmenů finských nikterak 

na ně riepůsobili v lom směru, aby opouštěli svou víru 

pohanskou a přijímali pravoslaví. Pokojný charakter Rusův a 

konservující moc pruvoslavt jevi y se .jiz tehdy. Ve 5101. XlI počalo 

násilné kteslění Finů vln-trií jejich krví, jež podnikali Švédové 

a zvláště némečtí rYtíř·i. Avšak IHO odvol' národů baltických, 

hlavně Estův a Lotysů, němečtí rytrřové na své krvavé apoštolskécestě 

nepronikli daleko do. Finska. Konečně v prvé čtvrti stol. 

XlII. počalo se německé rytířstvo obořovati na Finy s větším 

důrazem. Finové, vidouce nezbytí, chtěli raději přijali od Rusů 

křesťanství pravoslavné a poslali za tou příčinou posly do Novgorodu. 

R. 12:27 přišli do Karelie ruští duchovní a za nedlouho 

byl celý národ pokřestěn k víře pravoslavné. Papež, když po několik 

let za sebou němečtí rytiři žádnými úspěchy vykázati se 

nemohli, viděl jejich nedostatečnost a proto, aby do Finska 

obrátil větší ozbrojenou sílu katolickou, vyhlásil proti němu. 

křižáckou válku, jež ovšem platila i Rusům r. 1237. "Doba byla 

neobyčejně šťastné volena",' praví Yrjo Koskinen, "neboť Mongolové 

a Tataři porobili v posledních letech bezmála všechna kní, 

žectví ruská a hrozili zničením i l'\ ovgorodu" Křižácké vojsko 

bylo od Rusů novgorodských poražuno 1'. 1240 na řece Nevě. 

Vidno, jak nenáhlc křesťanství k Finům se dostávalo. 

Ač ono zajisté i pro národní jejich básnictví

850 

znamenalo mezuik, převrat tento neudál se rázem a 

duch národní mel dosli času, aby v sobě utvrdil 

staré tradice. Ale Je zachování těchto tradic nejvíce 

.přispela sama příroda finská, jež je chránila v neproniklých 

lesích, za hlubokými, bezeeslnýini bahny, za sirými 

vodami jezer a zvlustě času zirnuiho v uepře- 

.hledných sněžných pláních. Tam mely bezpečný útulek 

.i pohanské háje, i jiné trudicionúlné památky duchov- 

.ného života národa. 

Skutečné, v Kalevale j~ pramálo živlu křesťanského. 

Ona cele patří pohanské době finského národa, 

jež, o tom není pochyby, déle trvala, než oficialné 

zprávy písemných památek udávají. Byla zajisté dlouhá 

.periorla, kdy Finové ye stycích vnějších byli křesťany, 

ale v úkrytu domácnosti odvrhali jeho formy, vracejíce 

se ku svému starému, šamanskérnu pohanství. 

Kdyby nebylo houževnatého lpění na zá vetcch pred- 

.kův a kdyby nebylo možnosti lpěti na nich, bylo by 

-se s národními tradicemi Finů přihodilo totéž, co se 

s nimi událo u národů evropských západních, kde 

..živel, jejž nejlépe nazvati městským, příliš záhy nabyl rozhodujícího 

významu v životě duchovném i pospolitém. 

Á přes to i zde udržely se tradicí leckteré zůstatky 

z dob pohanských, jež je zajímavo srovnávati s tra- 

.dicetni -finskými. Tak zaříkadla přímo ukazuji na pů- 

'vod šarnanský, třeba v nich bylo užito křesťanských jmen. 

Ano domníváme se, že samanství jest i klíčem k bájeslovi 

těch národův evropských plemene arijského, 

které nevytvořily, jak se psá vá, "organisované společnosti 

bohů" jako staří Řekové a Římané. 

Křesťanský živel v Kalevale přestává na legendě 

'0 čisté panně Marjatlě v runě 50. Avšak ještě' ta 

troška křesťanského živlu se zmenší připomeneme li 

.si, že pohanské tradici Finů početí ženy hez muže

851 

není ničím neznámým. Již v 1. runě matka, paní, 

bába vody (, veen emantá-} oplodněna jest bez 

muže větrem a rodí starého moudrého Váinámčina, 

Jako Paní vody dala zde bez muže život představiteli 

principu dobrého. tak v runě 45, šeredná Tuoniovna, 

dcera vládce podzemí, větrem obtěžkána rodí představitele 

principu zlého, nemoci, morové rány a naposledy 

závist Mimo to mythus o Marjattě neni společný 

všemu finskému národu; v Archangelsku čistá 

panna nazývá se Iro, kteréžto jmeno nikterak neupomíná 

na křesťanství. Převažuje tedy živel pohanský 

i v závěrečné runě Kalevaly tak mocně, že z křesťanského 

není tu ničeho kromě křtil, jmena Marjatty a 

Ruotusa (Herodesa), a třebas i zabloudění pacholíčka, 

jenž byl na křtu nazván sice "králem Karelie," avšak 

nenazván ani jmenem Ježišovýrn, ani vůbec nějak, 

aby to na Ježíše upomínalo. 

Ku křesťanské runě Lonnrot prostě proto sáhl, 

aby vhodně ukončil stavbu Kalevaly, jež, jak ukázáno, 

i špetičkou svého živlu křesťanského odnáší se v doby 

pohanské. Avšak bylo také pověděno, že dobu pohanskou 

ve Finsku nelze pokládati za ukončenou pokřestěním 

národa Udrželo li se tedy pohanství u Finův 

pod škraboškou křesťanství aspoň v některých svých 

obrysech, je na snadě pomyšlení, že stáří run nesmí 

se posuzovati jen podle živlu pohanského v nich, protože 

mohly vznikati nebo vzniknouti třeba již v periodě 

křesťanské. 

Runami ve vlastním slova smyslu nazývají se 

pouze písně šamanské, magické. O těch ovšem možno bez 

rozpaků tvrditi, že svým původem vesměs patří do 

doby dokřestanské, Avšak máme li na mysli runy 

v širším slova smyslu, t. j. národní poesii výpravnou 

54,

852 

I lyrickou vůbec, jeví se nám, že i doba křesťanská 

jest při jich tvoření súčastněna, než nikoli 

svým křesťanským elementem, nýbrž svou časovou 

postupností, jež přinesla duši národa větší zralost, 

·zřetelně se obrážejíci na písních z té doby a ukazující 

na jejich časový původ. Za runy, svědčící o úplné 

vyspělosti finského národa, pokládáme ony, které líčí 

účinek hudby na kantele na všecku přírodu i moci 

nadpřirozené, na lidi obojího pohlaví a všeho věku 

i na všechno živočišstvo. 

Naivnost run těchto nevyplývá z duševně primitivnosti, 

nýbrž z bohatého nitra, jež se dokořán otevřelo 

účinku umění a krásy, jež dojmy z nich se rozjásalo 

·i roztoužilo j je to naivnost věku mužného, totožná 

s čistotou srdce, bez níž není vnímavosti pro poesii. 

Naivnosť tohoto druhu vůbec charakterisuje národní 

poesii finskou. Jak zcela jiná jest naivnost národní 

·písně slovenské nebo maloruské! Tato naproti oné 

znamená věk dětský naproti věku dospělému. Ještě 

pokročilejší věk zračí se v některých kusech run svatebních, 

kde se líčí stinné stránky rodinného života. 

Co v nich je životné pravdy, to si připustí jen dospělá 

duše· člověka, který se netěší pozlátkovými cetami 

.fllusi, ani se neleká holé, truchlivé, mrazné skutečnosti. 

Rozličné stupně duševné zralostí národa, jenž 

je básníkem Kalevaly, patrny jsou všude, v každé její 

runě, i na jednotlivých předmětech opěvováni. Zůstaneme 

li při hudbě a zpěvu, jaký to rozdíl ve stupních 

duševné zralosti, která se jeví ve vzpomenutém již 

líčení účinků hudby, dále v písni, kterou Váinámčinen 

svatební veselí uzavírá (.Zpívají i Lapončíci"), a v primitivné 

runě o původu kantele, vpletené Lčnnrotem 

do runy XL. (I,Z čeho kantele má tělo ?,,) !

853 

Stanoviti stáří run Kalevaly přesně tak, aby 

mohlo býti udáno, z kterého století která pochází, 

nikdy nebude možno; jeť Kalevala i látkou svou příliš 

nezávislá ode vší poesie evropské, národní nevyjímaje, 

pročež srovnáváním látek ničeho bychom se o jejím 

stáří nedověděli, anebo málo. Podobně se věc má 

s jednotlivými kulturnými slovy, jež j sou v ústech 

lidu příliš pohyblivá. Co je možno, je pouze to: postavili 

naproti sobě runy nejstarší a nejpozdější a mezi 

ne podle pra vde podobné stupnice duševné zralosti 

seřaditi ostatní. 

Nejpozdější jsou zmíněné již runy svatební, nejstarší, 

ještě starší magických, jsou runy "o původu", 

jež ukazují na věk prvého dětství, na dobu ducha, 

jenž se probouzí z mrákot nevědomí, pozoruje kolem 

sebe rozmanité věci a tvory, jedny jemu užitečné, 

druhé škodné, a udiveně sám sebe se táže: Odkud 

to? Nikoho není, kdo by ukojil jeho zvědavosť a 

ubohý člověk, po 'prvé pociťující v sobě touhu po poznání, 

sám si dává odpověď, jakou může. Může liž 

býti něco duchovně primitivnějšího výkladu, že had 

.pošel z ozhru víly Sjójátár, upadšího do vody? Když 

národ prvé runy o původu skládal, jeho esthetický 

smysl ještě v plenkách dřímal. Totě nepochybně prvý 

stupeň duchovného vývoje národa, jenž dal světu 

Kalevalu. 

I my říkáme, že prvým krokem k stavováni kaž- 

•dého zla je poznání jeho. Podle názoru Kalevaly 

-k odvrácení zla postačí, řekne li mu člověk do očí 

'původ jeho; tím; spůsohem přemáhá se i železo i dravec, 

i nemoc a mor. Avšak rozvíjeje se dále člověk 

brzy uvidí, že. prvé jeho uspokojení z vědění a důvěra 

w jeho neodolatelnou moc byly liché. Čím více o po- 

54*

854 

znam veci se snaží, tím. více se mu před oči staví 

věcí nepoznaných; čím více se dovídá, tím méně ví. 

A zrak jeho úzkostlivě pátrá kolem, aby postřehl tajemné 

,síly, jež dle jeho soudu jediné mohly spůsobiti 

rozličná dějství, která vidí, ale vysvětliti sobě neumí. 

Na tom stupni rozvoje počíná smýšleti báje a pokouší 

se, aby sám ze sebe, z vlastní síly, z vlastního umění 

vyvinul nadpřirozený prostředek k odvrácení zla - 

kouzlo. Jumala dle ponětí Kalevaly byl prvým kouzelníkem 

a ranhojičem ; člověk, znající kouzlo, má při 

sobě část moci boží; avšak kouzlo působí jen z vůle 

Jumalovy, jenž bývá poslednim útočištěm člověka 

nuzného. 

V magických runách Kalevaly často se již potkáváme 

se silnou poesií. Básnický dar národa ale potřebuje 

širší obor látek, aby je zpracovával. Od věcí nadpřirozených 

obrací se opět k věcem zemským. Na přechodu 

tom pozastavuje se u hrdin, kteří se mu zdají méně než 

bohy a více než lidmi, jako Vainámčinen a Ilmarinen. 

Tvůrčí sila básníka-národa dostala se na tomto stupni 

rozvoje k látkám epickým, nikoli však čistým; avšak 

při stopování dalšího rozvoje měla dospěti k látkám 

ryze epickým, hrdinami jejími měli býti skuteční lidé, 

nad své okolí vynikající silou, dovedností i charakterem, 

ale mající i lidské chyby a představující sebou 

svůj národ. Tento článek nám v Kalevale schází. 

Hlavní hrdiny Kalevaly jsou postavy mythické a badatelé 

dosud se o nich nedohodli, mají li je pokládati 

za božstva zlidnélá anebo lidi zbožnělé. Význačné 

- vlastnosti národa a hlavní jeho duchovně síly jsou 

jimi ne tak personifikovány, jako idealisovány. 

Dvě výpravy Kalevských bohatýrů do Pohjoly 

tvoří osnovu děje Kalevaly. Prvé účelem je získáni

855 

nevěsty, dobra soukromého, účelem druhé výpravy 

je získání sampa, dobra národního. Teprve zde 

se Kalevala blíží celé epické výši, ale nedostihuje 

jí nejen v tom smyslu, že podstata dobra všenárodního, 

o jehož dobytí Kalevovci usilují, je báječná, tedy 

nadlidská, nýbrž také tím pod ní zůstává, že hrdinám, 

z nichž jeden byl tak dovedný a silný, že ukoval 

poklep nebes, a druhý tak vědmý věštec, že potřeboval 

jen zapeti a na lodi jeho objevil se zástup zbrojného 

mužstva, v rozhodném okamžiku nedostává se . 

síly k podstoupení tuhého boje o sampo, jehož se 

zmocňují úskokem - uspáním protivníků. Když pak 

Paní nad Pohjolou únosce sampa pronásleduje v podobě 

báječně velikého ptáka dravce, jehož tělem je 

vrak a pod jehož perutmi skryto je na sta ozbrojenců, 

bohatýři sice utkají se s ní bojem, ale nevyvázli by 

z něho vítězně bez pomoci kouzel. Tak i naposled 

Paní nad Pohjolou propouští ze zajetí slunce i měsíc 

při pouhé zprávě, že llmarinen kuje na ni kruté 

zbraně a těžké řetězy, aniž mu dá příležitost k otevřenému 

boji, aby v něm se osvědčila hrůza nástrojů. 

Ilmarinových. 

Tyto podivné vlastnosti Kalevaly, neshodující se 

s obecně přijatou theorií o vysokém epu a otř!\sající 

povážlivě tvrzení těch, kdo v Kalevale vyhledávají jen 

historické pozadí, vzbudily v některých vykladačich 

domněnku, že v Kalevale skutečně nejde o boj lidí 

s lidmi, národa s národem, nýbrž o allegorické znázornění 

boje mezi světlem a tmou, jenž v oněch se-, 

verních krajích rok co rok se opětuje. .A proč by 

neměl citelný národ", táže se H. Paul, chýle se patrně 

k poslednímu výkladu, .podkládati symbolický význam 

fénomenu, že v jeho vlasti střídá se věčně několikaměsičný 

jasný den s několikaměsíčnou černou nocí?"

856 

Uvidíme, dá li se obojí mínění nějak spojiti. 

Obraťme se pro poučení ne k národům, s kterými 

lid Kalevův nikdy neměl žádných stykův a kteří sobě 

budovali své theorie o krásnu bez ohledu na něj, tak 

jako on krásné zpěvy vytvořil bez ohledu na ně, nevěda 

o nich - obraťme se k národům stejného s Finy 

plemene turanského, pokud jsou jejich sídla na blízku 

Finů, a k národu ruskému, jenž sice přináleží k plemenu 

jinému, ale s Finy částečně se smísil a měl s nimi 

drahnou dobu kulturu jednu, jejímiž otci byli Finové. 

Všecky národy turanské spojoval a charakterisoval 

dar šamanský a jasnovidecký. Pravíme dar, neboť 

v obojím vidíme zvláštní, vrozenou spůsobilost 

ducha, jíž nemají plemena jiná. • U všech turanských 

národů," pravi Yrjč Koskinen, .bylo kouzelnictví nebo 

zaklínačství v převe1iké vážnosti; byl to prvý pokus 

člověka, aby síly přírodní sobe podrobil a je řídil. 

Avšak osnovou tohoto šamanství vždycky byl názor, 

že jediná všemoc spravuje svět, ačkoli množství podřízených 

sil přírodních, dobrých i zlých, na člověka 

v rozličných dobách života působí. Hlavnim účelem 

kouzelníkovým bylo moc mocností zlých zlomiti mocí 

mocností dobrých, a u rozličných národův užívali roz- 

~ičných kouzel." 

O jasnovideckém daru národů půlnočních vysoce 

zajímavé zprávy podává ruský cestovatel K. Nosilov, 

jenž za účely vědeckými několik let mezi nimi se potuloval. 

On sám býval svědkem toho,· jak jednotlivci 

z nich, muži i ženy, oznamují věci, které se stanou,' 

anebo se právě dějou či se již udály jinde, čehož tě-o 

lesným okem postihnouti nemohii. "Dar jasnovidectví" 

svědčí o jakési babce na Nové Zemi,' .přicházel na ni 

nejčastěji z rána, když uprostřed stanu plál veselý oheň

857 

a my všichni sedávali kolem, uespouštějíce OCl s •veselé 

babičky," jež zatím přišívala záplaty, pošilhávajíc 

jedním okem do ohně." Babička tato byla nábožnou. 

křesťankou; o svátcích sama zapalovala svíce před 

svatými obrazy v stanu a vykuřovala kadidlem. Předříkával 

li cestovatel křesťanské modlitby, babička nikdy 

nezabývala se šamanstvím; jindy ale ráda hádala ze 

sekery a nože. Jednou V zimě "viděla" pět dní napřed, 

že se k ostrovu blíží velká, cizí loď. Nechteli jí 

věřit; jak že možno dostati se lodi k Nové Zemi 

uprostřed zimy? Babička pátého dne naznačila jim 

místo, kde loď je. Mezitím přišel jih. Nalezli ji za· 

vzdáleným mysem, odpočívající po zápase s krami. 

Byla to norvéžská loď z Trorusoo. .Zvou nás do kajuty,časlují 

kávou a rumem a ukazují ručnice; já jdu 

k lodnímu denníku kormidelníkovu, prohlížím si jeho 

poznámky o chodu lodi, o stoupání i klesání teplo-o 

rněru, začínám si zapisovati poslední data a trnu podivením: 

stařena měla pravdu." 

I obyčejní lidé na Nové Zemi mají jasnovidecký 

dar, ale jeví se u nich jen v pořídkých případech, 

když je stihne zármutek, upadnou v nebezpečí a pod. 

Vypravuje o svém loveckém soudruhovi, jak se jednou 

octli přes 300 verst daleko od svého stanu, zásoby 

jim došly, sněhové závěje zanesly je a již se zdálo, že 

smrt hladem a zmrznutím zachvátí je i jejich psy. 

Soudruh cestovatelův upadl v zádumčivost a v tom 

stavu •viděl~ na určitém místě tři soby. Šel a zastřelil 

je; hyli zachráněni. Před tím nikde stop sobích 

nespatřili, Nosilov se později vyptával svého půlnoč-. 

ního tovaryše na podrobnosti vidění. Ten vysvětloval" 

že se mu mihli před očima tři sobi, a nic víc. "Snad 

jsi před tím myslil na soby?" - "Nepamatuji se .. 

člověk, který počestně žije, často vidí."

858 

Nosilov tyto příklady zarucuje a rozeznava je 

od jiných, které se jasnovidectví podobají, ale jsou 

zrakovými přeludy, jichž je v oněch ledových končinách 

hojně. Příkladů jasnovidectví máme v Kalevále 

několik. Kylliki ze hřebene poznává, že Lemminkáinen, 

choť její, je mrtev, a matka jeho předvídala, jaké neštěstí 

ho potká, zpronevěří li se choti své; Váinámóinen, 

když s druhy svými uváží po moři sampo, dříve 

vidí zrakem ducha blížící se nebezpečí, než oni zrakem 

tělesným. 

Co je to? Tucha to není, ji Nosilov zřetelně 

rozeznává od vidění. Pátráme li po fysické příčině tohoto 

jevu, nalézti ji můžeme v působení dlouhé zimy 

na ducha a nepřehledných sněžných plání na oko, 

čímž nervy uváděny jsou v abnorrnálný stav, pozorovaný 

i u tupých sibirských Jakutů. Podotknouti sluší, 

že noví cestovatelé po Sibiři neposmívají se ani šamanství, 

jemuž tamní národové turanského plemene 

dosud jsou oddáni. 

Nebudeme se o věci šířiti a hledati doklady jasnovideckéhu 

daru u národů starých, zejmena u Židů. 

Řekneme jen tolik, že z fakta, že toho daru postrádá 

moderný, civilisovaný člověk, nikterak nelze uzavírati, 

že ho nikdy nebylo. Civilisovaný člověk nepřivinul se 

k přírodě jako dítko k matce, s níž ono žije jedním životem, 

nýbrž postavil se naproti ní jako tyran. chtějící 

ji přemoci a jí rozkazovati. Práce mu se daří, 

ale není li člověk přírodě dítkem, ani ona jemu nenívice 

matkou. Jeho jest, co si vynutí důmyslem a pěstí. 

ostatní však jest mu odňato a před jeho zraky zarnčeno. 

Příroda již neotevírá sama rukou svých a nesype 

svých darů lidem do klína. 

Spůsobilosť jasnovidectví 

ztratili, prohráli ve svém boji 

civilisovaní 

s přírodou; 

národové 

Co z ní

859 

ještě mají národové půlnoční, jsou jen zbytky její, jen. 

trosky sampa, které zachytili, 

Ještě třetí vzácný dar vyznačuje finské národy: 

dar poesie, jenž úzce souvisí s darem slova, schopností 

to trefne, pravdivě a pěkně vyjadřovati myšlenky 

i city a stejně vypravovati udalosti. Dar poesie, jak. 

se zdá, má málo národů na zeměkouli v té bohaté 

míře, jako národové finští v užším i širším slova 

smyslu. Pravený ruský cestovatel K. Nosilov seznámil 

ses- mladým mužem zastrčeného, vymírajícího kmenu 

Vogulů, Lobsiňou, jenž nás zajímá i zevnějškem svým, 

d vlastnostmi ducha. Byl to člověk asi dvacítipětiletý, 

vysoký, vyhublý, otec malé rodiny. Měl neobyčejně 

dobrodušné, prosté líce, kučeravé, černé vlasy,jež splývaly 

v podobě dvou dlouhých vrkočů, propletených červenou 

šňurkou, s ozdůbkami z červených knoflíků v zátylí 

a blyštným měděným řetízkem dole, čímž je jim. 

bráněno, aby se klátily a při práci překážely. Oči 

jeho byly neobyčejně živé, černé, pohled přímý, výraz. 

čistě dětský. Často se zamýšlel a v tom dumání bylo 

na něm pozorovati něco, co nebylo ani smutkem, ani 

starosti. Byl to pravý básník. Vyjde jen ze své nizounké, 

dřevěné, malinké chýžky, skryté v hustém, 

sosnovérn lese, a již se proměňuje, již je vesel; sedne. 

jen do své kmenové, dlabané lodičky, vezme do ruky 

lehké, listu podobné veslo, odrazí se od břehu, a již 

zpívá, improvisuje písně o všem, co vidí, co již 

v přírodě uznamenal, co se již dotklo jeho citelné 

-duše, co již v něm vyvolalo dětinné nadšení. Zpíval, 

když jsme se spolu bezstarostně potulovali lesem, . 

.8 puškami na ramenou; pel, když jsme spolu v zimě 

letěli na lehkých sáňkách sobích j pěl, když jsme 

v člunku jezdili po hladké hladíně jeho rodných' vod .. 

.Pěl o všem, co viděl, co mu bilo v oči, co dojímalo

860 

jeho poetickou duši; pěl o tišině, tajemnosti lesa; pěl 

o tom, jak mění se obrazy v zákrutech jeho rodné 

řeky, jak se modrají daleké hory, jak zvučí hlas labuti, 

jak spí lesní jezero, jak dříme les, jak hasne 

záře; opěvoval i co bývalo, opěvoval mne, sebe, své 

známé. Rád jsem poslouchával jeho improvisace, 

z nichž mluvilo něco jižního, horoucího, ne takového, 

jako věčně pošrnourné, nízké nebe jeho vlasti .... 

Jeho veselá, bezstarostná nálada měnila se jen tehdy, 

když jsme míjeli nějaké jemu posvátné místo. Tu 

hned umlkal a stával se uzavřeným; jeho kroky staly 

- se ještě tajemnějšímí, ačkoli i bez toho tak ticho chodil 

ve svém rodném lese, že ho nebylo slyšeti za sáh, 

a on šeptem, tajemně povídal mi, že tam, třeba to· 

bylo daleko, žije duch, jejž člověk nesmí vyrušovati, 

jenž nemá rád mnoho hluku, jemuž dlužno se klaněti, 

něco mu dáti aneb aspoň něčím svoji úctu mu osvědčiti. 

Často byl to třeba vrub na některé bříze, anebo. 

na kůře vyřezaný obličej s dlouhým nosem, jenž jako 

by byl podobou toho bůžka, kterému úcta platila. 

Tajemná poesie hlubokého lesa jírná Vogula Nosilova 

tak, že to silně upomíná na lidi Kalevaly, vstupující 

do lesa .. Finský učenec August Ahlquist, jeden 

z pomocníků Lónnrotových a kritický vykladač Kalevaly, 

sámsxedčí,_ že vídaL ještě lovce, ani vstupujíce 

do lesa odříkávají obětovné formule Tapiovi, Paní 

Lesa a všem lesním vílám a přinášejí jim oběť, škrábajíce : 

nožem svou hůl. Tylo oškrabky jsou to zlato a stříbro, 

jež Lemmlnkáinen v runě XIV; slibuje Paní Lesa, 

rozprostře li si na ně loktuši s hlavy. Vogulové dle 

svědectví Nosilova ještě pojímají oběť duchu lesa 

opravdověji, poctivěji, možno říci. Nesidí ho namlouvajíce, 

že oškrabky s hole jsou zlato a stříbro, ale 

obětují mu nejlepší kožešiny ulovenézvěře. Na kře-

f61 

visku, v němž sídlí duch lesa, tlejí kožešiny modrých 

lišek, sobolův a jiné vzácné zvěře, až jest jich sobeckému 

srdci Arijcovu líto. Neví li Vogul v pustém lese; 

kterým směrem se dáti, utíká se k hádání: staví na: 

ostří sekery nůž takovým spůsohem, že nůž přichází 

do rovnováhy, a kam se obrátí hrot nože na ostří 

sekery se tetelícího, tam mu cesta ukázána. 

Vogul Nosilova všecko předvídal tajemným hnutím 

své dětské duše, co jej čekalo: hoře, nezdal' i zdar. 

Nejednou mluvil se mnou o tom - vypravuje cestovatel 

- a divil se, jak je to možno, že já nernohu 

předvídati ani dost nedaleké budoucnosti. 

tážeš 

"Což pak ty neslyšíš?" táže se. 

"Ne, neslyším." 

"Zamhuř oči a poslouchej." 

Zamhouříš oči a posloucháš. 

nA kde slyšíš ty?" tážeš se . 

• Zde, v srdci, všude," odpovídá. 

On mne proto i litoval. 

"Odkud ty to víš, naučil tě tomu někdo, či jak?" 

se. 

"Ne, já sám; když jsem vyrostl, samo to přišlo." 

Žádné otázky tu více nerozjasní a já i tak věděl, že 

on s ly š í, pře d v í d á. 

Tyto příklady,' ač vzaty ze života kmenu, od: 

pěvců Kalevských poněkud příliš vzdáleného, mají pro 

nás nemalou zajímavost Ony jsou nám bezpečnějším 

klíčem k duchu a poesie Kalevaly, než 'i všecko srov-: 

návání 5 podobnými plody ducha národův arijských.: 

Žel, že tu není možno zachytiti se něčeho' bližšího. 

Jeť evropské Rusko severně od Petrohradu a východně' 

od Finska, a víc ovsem ještě Sibiř, po stránce lidovéskoro 

úplně neprostudováno. Je tomu jedva několik'

86~ 

~1et, co v jistém ruském časopise se objevilo a v Rusku 

nernalou pozornost vzbudilo vylíčení ruského pospolitého 

života v olonecké gubernii, nejbližší sousedce gubernie 

petrohradské. Podle zprávy té v kraji praveném i zámožné 

třídy ruské dosud žijí tak, jako předkové jejich 

žívali v době moskevských r arů. Jsou prý to snad 

potomci hojarů, na sever druhdy vypovězených, vzdalující 

se dosud světa, ze kterého bylí vyhostěni, a 

zachovávající po staletí podobu společnosti, které 

otcově jejich náleživali .... Hle, skutečná .živá stařina 

!" Možno souditi, že ruský lid oněch končin jest 

ještě vice kcnservován, než ruský bojar, a finský lid 

více než ruský, jsa nad něj passivnějsř. Logicky můžeme 

předpokládati, že na ruské půlnoci, u národků 

plemene finského úplně prirnitivných, můžeme najíti 

takové názory a spůsob života, jaké měli vlastní Finové 

v dobách své netknuté samobytnosti. 

Můžeme si tedy jíž učiniti jakési ponětí o duševnérn 

stavu pěvců Kalevaly, jak}' byl v době, která se 

ještě nedá historií kontrolovati. Byl to lid velice nadaný, 

s otevřenými smysly, s citelným srdcem, bohatou 

obrazností. 

Krásné jest, co praví Yrjč Koskinen: že fin. slovo "Yaimo,~ 

jež znamená ženu, znamenalo v dobách pradávných srdce. 

Jak ostře staří Finové v i děl i a s I y šel i, 

toho přemnohé známky odkázali potomstvu ve svém 

jazyku. Čtenáři Kale valy zajisté napadlo, co se tam 

při každé příležitosti rozeznává zvukův i když kůň 

chvěje řemením, i když saně jedou, i když člověk 

zpívá. i když kantele hraje, i když vesla pracují a loď 

se pohybuje, Barvy rozezná vají pěvci Kalevaly pouze 

základné ; za to mají tím vyvinutější zrak pro předměty. 

Každá část každého předmětu má své jmeno. 

Charakteristické jest, že moderně jazyky, čím jsou

863 

vzdělanější, tím větší jeví v této příčině chudobu, 

Slovanské jazyky slojí uprostřed. K tomu bohatství 

konkrektných pojmů, vyjádřených stejným bohatstvím 

slov, pomysleme si ncjladnejsí jazyk, mající více samohlásek 

než vlaslina, regulující svou hudebnost vokalnou 

harmonií, oplývající formami - máť 15 pádův a 

5 infinitivů, jez se skloňují. Z toho vzniká taková nepřebraná 

rozmanitosť výrazu, jaké snad nemá žádný 

druhý jazyk. Jazyk takový jest poesie i hudba sama .. 

Jím i všednosti dostává se půvabného roucha. Znalci 

finského jazyka tvrdí, že i soudní spisy, finským jazykem 

psané, čtou se jako báseň. Upomíná to na. 

Srby, kteří často tak se vyjadřují ústně i písemně, že 

slova jejich možno rozčlánkovati na verše rozměru 

národních písní, a není pouze výlevem básnivé mysli 

národní, nýbrž i následkem, přímo a bezdeky vyplý-- 

vajicím z přirozených vlastností jazyka. 

Takový asi v hlavních obrysech byl duchovný fond 

starých Finů, jenž hyl osnovou jejich původní činnosti 

kulturně, jejich názoru na svět tento i onen a esthetických 

výronů v podobě národní poesie. 

Mluvíme li o konkrektném pojímání prvobytných 

Finů, nerozumíme tím pojímání materialistické, což 

výslovně podotýkáme. U Arijců jsou příkře od sebe 

odděleny oba světy, hmotný i duchovný. U Finů neni. 

toho rozdělení. Oni všechen hmotný svět oduševňují 

a produševňují. V jejich názoru i neživé předměty 

mají duši. Má ji nejen zvíte, nýbrž i strom a kámen, 

ano i dílo rukou lidských, jako loď, jež v Kalevalenejednou 

se chápe slova a mluví o svém určení. Jako 

bůh všecko stvořil za jistým účelem, tak i dílo člověkovo 

účel má, za kterým neodoJatelně a vědomě spěje" 

dychtíc po jeho dosažení, třeba se jeho zkáze rovnalo.

tl64, 

Tak loď si přeje, aby plavala proti nepříteli a pláče, 

že líně 'musí hnít ve přístavu, jahoda chce být ubrána, 

ryba lapena. (Viz konec runy XLVI!., kde se ryby diví, 

že jich Kalevovci nechytají).' 

Na počátku byl pouze prabůh, Ukko = starec. 

Jmenajeho: Jumala = bůh (zůstalo i v křesťanství), Yliju- 

.mala = vyšní bůh, Luoja = tvůrce, Isá, kal'. Iso = otec, 

Haltia = ředitel, panovník. Ukko stvořil vzduch (ilma) a 

vodu (vesi). Sám si zůstavi! nejvyšší vládu nade vším 

a poslední rozhodování ve všem, ale ochranu všeho, 

.co postupně tvořil, svěřoval vílám a podřízeným bohům. 

Tak lImatar. víla vzduchu, byla na počátku i paní, 

vlastně hospodyní vzduchu. llmataře bylo teskno 

v nekonečném a pustém prostranství. Dala život .starému 

moudrému Váinárnčinu " a jako mimochodem 

.i zemi (maa), nebi (taivas), slunci (páivá), měsíci 

(ku.i), Na nebi, nad poklopem vzduchu, sídlí Ukko. 

Jakmile je něco dále stvořeno, ihned obdrží k ochraně 

svou vílu, jež bdí nad jeho určením. Víla slunce = 

Páivátár, víh měsíce = Kuutar. Nevyjmenované věci 

stvořené ochraňují víly tvůrčí (Luonnotaret), jichž je 

nesčíslné množství. Každý strom, každá bylinka má 

svou vílu. Víla sosny sluje Hongatar, víla jalovce Katajatar, 

víla jeřábu Pihlajatar, víla střemchy Tuometar. 

1 každé roční pčasí má svou vílu. A nejen to : své víly mají 

i vřesné kvítky, i stehélka trav na lučiné, Vílu svou mají 

·i ohlaka (Pílvetár), i mlha (Uutar). Překrásně je přírodnímu 

názoru Finů výraz dán v runě XV., kde matka Lem- 

·minkáinova křísi rozsekaného syna svého. Vzývá nej- 

·prve Suonetaru, vílu žil, aby spravila a zcelila poi 

sekané žíly, na to llmataru, aby každou žílu dala na 

patřičné místo, a· konečně Ukka, aby na malovaných 

·sáňkách proplul žilami, kostmi i vš:emi údy a tělo oživil. 

·Ten nesmírný bůh, který naplňuje celý vesmír a

865 

všecko stvořil, je zároveň tak malinký, že na saních 

. se může projížděti žilami lidského těla. Jak hluboký 

to názor, podle něhož není pro boha míry, jenž žije 

ve všem, největším i nejmenším! A jak poetický je 

zároveň, představuje si, že bůh žije v každé kapce 

krve lidské! A jaká to nevyčerpatelná studna mravného 

přesvědčení, věří li takto člověk, že je bohem 

naplněn! 

Vše, což jest, utvořeno bylo s lovem. (Srv. 

evang, sv. Jana: Na počátku bylo slovo, slovo bylo 

u boha a bůh byl slovo). Slovu patří vláda nade vším. 

Kdo zná prvotně slovo, kterým co povstalo, původ 

(synty) věci, má ji v své moci. Beze .slova" žádné 

zaříkadlo nemá účinku. Člověk, znající .slova", muž 

vědmý (tietájá}, jest i moudrým. Jen v moudrosti je 

síla. Zde se jeví osnovný rozdíl mezi názorem Finův 

a Aríjců, kteříž viděli mohutnosť svých hrdin hlavně 

ve slavných skutcích jejich meče. Skandinavský Odhin 

byl proto nejmoudřejším z hrdin, že byl otcem a vůdcem 

vojenských pluků; avšak finský Váinámóínen je 

.proto z hrdin prvým, že je nejmoudřejším z nich. 

Všichni bohové Finů měli ženy a děti, z čehož 

poznáváme, jak jim už v prvotném stavu drahým byl 

život rodinný a jak princip rodinný v ně se vžil. Bohy 

v potřebě vzývali, ale model jim nestavěli, klanejíce 

se jen svatým stromům, pramenům, jezerům a horám. 

Svatým stromem byl dub a jeřáb, posvátné bylo 

dříví, vodou připlavené. Oběti jejich nikdy nebyly 

zbroceny krví. Otec rodiny zavěšoval na větve posvátného 

stromu rohy losí a hospodyně vylévala u jeho 

kořenů několik kapek kravského mléka. V nouzi člověk 

nejprve hleděl pomoci si sám; byla li slabá jeho r u k a, 

. obrátil se ku své zásobě slov, vědění a umění, ku své zna-

866 

losti původu. věcí, zaříkadel a kouzel; viděl li, že síla 

lidská je slabá, obracel se o pomoc k vílám a podřízeným 

Lozstvům, naposledy k Ukkoví jakožto k duchu 

všecky věci naplňujícímu, všecko umějícímu a vědoucímu, 

všecko obsahujícímu. 

Ukko byl bůh dobrý. Zlo se vyvinulo z boha teprve 

v třetím kolene. Principem jeho stal se jeden z dvanácti 

synů Kalevových, Hiisi, jenž už napořád plodil 

zlé duchy (hiidet, pl.) Sídlo jeho a jeho čeledi bylo 

v bohopustých lesích, na horách a vůbec všude, kde 

člověka mohla potkati nehoda. Ptákem Hiisiovým nazývá 

se luňák. Působení Hiisiovo bylo tajné a 

potměšilé. S Hiisiem ve spojení byli Lapoňané, 

kteří byli právě tak národem jeho, jako Finové národem 

Kalevovým. Smysl spojení Lapoňanů s Hiisiem 

vězí nejen V nepřizni mezi oběma kmeny, nýbrž i v tom, 

že Lapoňané bydlí na dálné půlnoci, v zemi širých 

sněžných plání, zimy a mrazu, plné všelikého nebezpečí 

člověku nezvyklému, a za každým nebezpečím 

Finově tušili Hiisia. 

Sídlo Hiisiovo, což třeba zvláště vytknouti, Hiitola 

nebyla v podzemí, v Tuonele či Manale, kdež je říše 

Many či Tuonia. Cesta do Manaly vede na půlnoc a 

tam daleko, kde přestává všechen život, tam jsou 

dvě propasti, z nichž jedna nebo druhá tebe pohltí a 

dodá do Manaly. Nad jednou vládne Kalma = umrlčí 

zápach, smrt přirozená, nad druhou Surma = smrť 

násilná. 

Tuonela je pustá, prázdná, pochmurná, opláchaná 

černou, bahnitou, nesmírně širokou řekou; její vodu, 

plnou hadů, červů, žab a ropuch, pijí Manalané, obyvatelé 

Manaly. Konev s tímto "pivem" podává" jim 

. Luenetar, víla podzemí, matka nemocí a bolestí (kivu),

867 

nad nimiž je víla Kivutar. Myth o životě v podzemí 

není dostatečně proveden. Zdá se však, že do něho přicházejí 

jen lidé zlí, a to na Manovo zavolání; většina 

jich z Manalynikdy se nedostane, málokteří navracejí 

se na zem; jsou to snad polepšitelní hříšníci, jimž 

dostává se tím příležitosti, aby lepším životem chyby 

své napravili. (Runa XV!., vv. 265-272). 

Lidé dobří nepřicházejí do Tuonely, nýbrž pro:' 

meňují se, tak jako vše v světě se proměňuje k novému 

životu a tím věčným se stává. Tak. žen 

(1'. XXXV., vv. 248-256) nešťastná sestra Kullervova, 

že raději nezemřela, než aby se dočkala, že bratr je 

svůdcem jejím. Žalování její: 

kdybych byla zahynula, 

smutnou duši vydechnula 

druhého dne za podletí, 

aneb aspoň leto ttetí, 

travkou bych se zelenala, 

vonným kvítkem rozkvétala, 

jahodou se usmívala, 

malinou se zardívala, 

novin hrozných neslyšela, 

nezbuzena v zemi dlela 

je zvláště významno pro názor starých Finův na život 

a smrt 

V nazírání a představách jejich na věci božské 

i lidské všude se jeví hluboký mravný smysl a system; 

mezery, nápadné oku našemu, jsou přirozeně vysvětleny 

tradicionálným přenášením s pokolení na pokolení 

po drahnou řadu věkův, i přes mnohé věky jiné víry a jiných 

názorů, nepřátelských oněm. Právem možno předpoloáiti, 

že v starých, dokřesťanských dobách těchto 

mezer nebylo a že to, co nám z původního duchovného 

života Finů zachováno Kalevalou, jsou pouhé 

55

868 

trosky a že staří Finové měli vniterný život ještě mnohem 

bohatější, nežli tu se ukazuje. 

Povšimneme si nyní života jejich vnějšího. 

Kmen finský míval sídla svá mnohem jižněji 

v nynějším evropském Rusku, nežli zaujímá za našich 

dní. Vykopaniny finské nalézají se nejen v okolí Kazaně 

a na Vol ze, nýbrž i Kalužsku a Kyjevsku. Mnohá 

jmena míst zůstala tu po nich památkou. Samo jmeno 

Moskva je původu finského (moska = mulLitudo rerum 

negligenter coacervatarum}. K severu jmen takových 

přibývá, k jihu ubývá. Již to samo svědči, jak finské 

obyvatelstvo ustupovalo ruskému. Představuje li Tacitus 

Finy jako národ chudý, nuzný, do zadních končin 

neúrodného severu vytlačený a tam bídný život 

v tichosti pro vodící, nemožno nabýti přesvědčení, že 

by spisovatel .Germanie" vlastníma očima byl je poznal. 

Již také historikové pronesli domněnku, že Tacitus 

hovoře o Finech míní Laponce. Avšak paměti hodno 

jest, že jmeno Finů, Fenů, jež u Tacita po prvé se 

vyskytuje a je původu severoněrneckého, významem 

svým shoduje se jmenem Suorni, jímž Finové sami se 

nazývají a původ jeho ve slevě suo = bahno, močál 

hledají. Shoda tato poukazuje k tomu, že v dobách 

Tacitových Finové byli již dosti daleko na sever vy- 

'tištěni. Za to se shodují s charakterem Finů vlastnosti, 

-které jim Tacitus připisuje líče, že v tichosti svého 

života nebyli národem mocným, bojovným, panujícím. 

Takovými byli Finové vždy. Bohužel tyto krásné vlast- 

-nosti zdály se výbojným Římanům ne chvalitebnými, 

.nýbrž opovržlivými. 

Finově ustupovali Slovanům znenáhla a pokoj- 

'nýrn spůsobem. Možno předpoložiti, že Slované vnikali 

k nim týmž spůsobem, kterým Rusové vždycky

869 

dobývali a dosud dobývají půdy svému státu i své 

národnosti: tichým osazováním lidu, jenž s jinorodci 

nejprve se promísí, často jim se připodobí, naposled 

ale jako živel silnější k přání nebo proti přání jejich 

ujme se vlády nad nimi. Finové v mnohém byli učiteli 

Slovanů, Slované zas byli jejich obránci naproti nájezdníkům. 

Finové a Slované žili pospolu jako muž a 

žena. Společný život působil na obě strany, avšak 

nestejně. Slované brzy osvojili si kulturu finskou, dále 

ji šířili, vroubovavše ji na svůj slovanský kmen. U Finů 

vidíme podivný úkaz, že v jisté době nastal u nich 

kulturný úpadek, že sestoupili na nižší stupeň civilisace, 

:z doby bronzu dostali se nazpět do doby kamene. 

"To se muselo státi dříve," praví J. R. Aspelin (Etudes 

:archéologiques sur le nord flnno-ougrien], •než vešly 

v Skandinavii v užívání kamenné nástroje, společné 

této zemi a Finsku". Ve Finsku podle slov téhož autora 

dosud znají místa, kde bylo zhotovováno nářadí ze 

křemene. 

o finském kmenu Jotunů, jenž bydlel na poloostrově 

skandinavském dříve, nežli jej opanovali Norové 

a Švédi, zachovaly se zprávy, že stál na vyšším 

.stupni rozvoje, uměl obráběti železo, provozoval orbu 

.a slynul kouzelnictvím. 

Kulturný stav Finů v časech nejdávnějších líčí 

Yrjó Koskinen : .Již tehdy lišili se od svých nejbližších 

pokrevenců, Lapoňanů, tím, že k vůli svému obživení 

-ehovali dobytek, provozovali orbu a do jisté míry byli 

upoutáni na stálá sídla. Doba, kdy kota (stan) Lapoňanů 

stala se finským koti (dům a dvůr), jest předhistorická, 

neboť již nejstarší jazykové poklady ukazují na 1'01- 

nictví a stálá sedliště, Z obilí nejdříve znali pšenici a 

ječmen, z jiných kulturných rostlin řepa a len byly 

55*

870 

.jímnejdříve známy. Nejstarším spůsohem vzdělávání 

'půdy bylo dělání ždárů, při čemž jiné životně potřeby 

'opatřovali si lovem zvěře a ryb. Zdá se, že také 

-chování ,včel bylo Finům v prastaré době známo; 

-rozumí se, že sí ho ve svých nejstarších sedlištich 

více hleděli, .než v sídlech pozdějších. Když Finově 

přeložili svá sídla z Povolží ku .břehům jezera Ladogy, 

vzešlo ze styků jejich s Goty, Litevci a Slovany všelijaké 

vzájemné působení, jehož stopy zůstaly v řečech 

jich všech. K dřívějším živnostem Finů přidružilyse 

obchod a mořeplavectví v rozšířené míře. Avšak teprve, 

když Finové v nynější své vlasti trvale se usadili, bylo 

jejich rolnictví zabezpečeno, jejich společenské poměry 

upraveny a také poesie dostala své zbarvení. Které 

kulturné prvky jsou samobytnéa které jsou vypůjčeny, 

není vždy snadno' rozhodnouti. Obchod se rozvinul. 

Do Finska, Estonska a Livonska dostaly se i stříbrné 

mince arabské. Hlavním předmětem výměnného obchodu 

byly kožešiny, jichž Finové nejvíce vyváželi. Proto dostalo 

slovo raha, jež původně znamená kožešinu, svůj 

nynější význam: peníze. . . .. Předení a tkaní bylo 

obyčejnou domácí prací žen, a zhotovování domácího 

nářadí a zbraní domácím zaměstnáním mužů. Ve 

Finsku, kde jsou v lůně země bohaté zásoby železné 

rudy, 

, , 

bylo řemeslem samobytným a finské meče byly 

velmi 'hledány v Estonsku i jinde. Také jiné kovy, 

měď, stříbro a' zlato byly známy á upotřebovány , 

avšak okrasy byly ponejvíce z bronzu lity." 

Společenský život starých Finů byl patriarchálný 

jako u jiných národů tehdejších. Avšak v Kalevale 

tak často mivají ženské - matky, hospodyně - prvé 

slovo a mužští ~ otcově, hospodáři - společenským 

významem jim ustupují, že se zdá, jakoby to 'byly 

, jedva znalé stopy někdejšího života matriarchálného

871 

o Pohjole, Laponsku.: sotva 'lze pochybovati, že 'ten. 

společenský život, který mu dává Kaleva:Ia, je matrí-: 

arehálný. Louhi, Paní nad Pohjolou, bývá v Kalevale 

prostě nazývána "Louhi, Pohjolan emántá" - matka.. 

hospodyně pohjolská. Německý překladatel H. Paul.; 

vyciťuje obzvláštní společenský význam Louhi.vnazývá 

ji stereotypně .die hurtige Wirthin von Pohja", jakoby 

jej měla jen' mocí své .ráznosti." My v tom vidíme 

více a podporujeme své zdání i historickými zprávami. 

Na severu Bottnického zálivu býval kmen Kajnuů 

či Kvenů, po němž krajina dosud se finsky nazývá 

Kainun-maa, Kajaani. Jmeno tohoto národa vyskytá 

se v stol. IX. v norských kronikách, načež znenáhla' 

mizí. Zbyla pouze pověst, že bývalo v oné končině 

.ženské království." Vypravuje se, že švédský král 

Edmund Gamle po r. 1052 svého jediného syna poslal, 

aby dobyl ženského království, avšak půlnoční amazonky 

otrávily všechny prameny a tím nepřítele _zníčily. 

V jazycích skandinavských slovo .quen," znamená 

ženu a také Tacitus se zmiňuje o národě, bydlícím 

za Švédy (Sveony), jemuž ženavládne, To, spolu vzato 

s Pohjolskou Paní Kalevaly, pokládáme za potvrzenísvé 

vyslovené domněnky. 

Společenská organisace starých Finů nikdy nevyšla 

dále za:formy života patriarchálného, a to proto, že 

byli politicky úplně indifferentní. Všechen jejich společenský 

život byl v rodině a obci, jež nazývá se mi e r o 

ď rus. m i r, Slovo mir znamená v jazyku ruském 

obec a svět, vesmír; v jazyku finském obec a oběinu. 

Porovnáme li rozdíl ve významu tohoto slova v obou: 

jazycích, vysvitne nám, že z finštiny bylo přijato do 

ruštiny, protože v prvém jazyku oba významy jsou si 

blízké a doplňují se, v druhém pak jsou tak vzdáleny,

872 

že je nesnadno vysvětliti oba významy metaforicky. 

Obce spojovaly se dobrovolně V sdružení, které se 

nazývalo k i hla = župa, dosl. smlouva. Avšak kihly 

přicházely do akce jen v době společného nebezpečí, 

Tehdáž staří Finové shromažďovali se v hromadách, 

jež 'nazývány "klubka" (kerá, kárájá, sing.), a klubka 

volívala si ad hoc náčelníka. Z těchto poměrů tak zv, 

"nezřízené svobody" Finové nevyšli, rodová ani osobní 

vláda se nevyvinula. Nesvobodni byli jen otroci (urja, 

sing.), jež buď ve válce zajímali nebo kupovali. Kromě 

toho měli služebníky svobodné, námezdně (palkkalainen, 

sing.). Zajímavo je, že nádennik dostal jmeno kasakka 

= kozák. Tito kozáci byli bezpochyby vojenští sběhové 

ruští, kt.eří mezi lidem finským se ztráceli. Ze 

slova s u u nt a, jež prvotně znamenalo směr cesty a 

potom dobrý řád, ·dalo by se souditi, protože je původu 

slovanského (soud), že Finové záhy počali se 

k Slovanům obraceti ve svých rozepřích, vyžadujíce si 

od nich nezávazně dobré zdání. 

Nejlepšim důkazem naprosté politické indífferentnosti 

Fínů jest, že většina kmenů, které k sobě 1'. 862 

pozvaly za vládce Rurika, byla finského původu, a však 

přes to přivolání Varjagů vedlo k založení ne finské, 

nýbrž velké ruské říše. 

Vzájemnost mezi slovanským a ruským národem 

jeví se i v řadě slov, která jedni od druhých přijali. 

Srv. r. kumir (modla), f. kumartaa (klaněti se); r. pakostný, 

f. paha (zlý, špatný); slov. chata, chotár, fin. 

kata; r. volchv, f. velho (kouzelník); st.aror. loiva = 

tJ. láivá (loď); f. vapaus, slov. svoboda; f. vari (adj.), 

slov. var; f. palaa, slov. páliti; f. tetri, slov. tetrev; 

f. palttina, r. pplotno(plátno); f. porsas, r. porose 

'prase); f. sata, slov. sto; f. tori,r. torg (trh) ;f.me-

873 

teli, (hluk, bouře), slov. metelice ; f. sini, slov. siný; 

f. kuoppaan, slov. kopám; f. kuori, slov. kora, kůra; 

r. kolce (prsten), f. koltsa; f. sora (hrubý písek), rus. 

sora (odpadky); f. polváná, r. bol van (hňup; neotesa}; 

f. seliná = slov. zelený; f. toveri, slov. tovaryš; fin, 

leipá ve smyslu chléb i obilí jako r. chléb; fin. Iáává, 

slov. chlév, f. sulki, r.;čulki (punčochy): f. laaska ve 

smyslu laskavost, přívětivost jako v r.; f. sintsi, slov. 

sínce, r. sěni; rnaanittella, rus. manif (vábiti, lákati); 

tumma, slov. tma; f. tuuma = r. duma; f. vártáná, 

slov. vreteno, r. vereteno; f. hursti, r. cholst (hrubé 

plátno) ; f. tesso v. tesseli, čes. prov. tesa; f. raataja, 

slov. rataj, orataj; f. maari,slov. miara, měra, míra,' 

f. naatti, č. nať; f. lakkia, slov. lokati; f. raa vaas [vůl; 

domácí dobytek), slov. kráva; f akkuna v. ikkuna; 

slov. okno; f. aprakka, slov. obrok v r. slova smyslu; 

f. kasukka, č. hazuka(?); f. piisrna, slov. písmo; fin. 

piiskua, slov. pískati; f. paarnelti, slov. paměť; od, 

toho f. paametin, subst., každé dílo ducha; fin. pátsi 

= slov. pec; f. laavitsa, dlouhá lavice; f. táti, slov. 

teta ; f. konovala v. konovaara, r. konoval (nunvář);. 

f. nekla, negla, niegla, r. igla; f. (olon. prov.) saanni, 

ozdobné saně; f. saapas, r. sapog (bota); f. saapukka, 

r. šapka (čapka); f. pohmelo v. pohmilo, r. pochmelje . 

(ochmelení); f. tappara, r. topor (sekera); fin. viesti, 

slov. věsť; f. vakka,slov. vak; f.kormelov. korrneno, 

r. karman (kapsa); f. tuska, r. toska (tesknota); fin. 

tavara, r. tovar; f. raja, slov. kraj ve smyslu konec, 

hranice; fin. nuusa, slov. núza; fin.mesi (km. mede), 

slov. med; f. vora (špatný člověk) a voro (loupežník), 

r. vor, (zloděj); f. voli .= vůle, libovůle; f. viitta, 

dlouhý svrchní kabát, rus, cirk. svita, svrchní roucho; 

f. vihta, r. věchot, věchet ; f. verájá, brána z tyček, 

r.vereja [veřeje}; f kattila, slov. kotel; . fin. kurkku,

874 

slov. krk; r: nahajka (býkovec), f. nahka (kůže), nahkainen 

(kožený, z kůže zhotovený); f. raadan, ttaa, 

lopotiti se, r. radě! (starati se), jihosl. raditi (pracovati); 

f. raaka (dlouhá metla) čes. rakvičí : f. kassa, 

r. kosa, vlasy; r. zbytečné compos. slabosilný = fin. 

váhávákinen. 

Při zkoumání jazykové vzájemnosti mezi Finy a 

Slovany bije v oči, že některá stejnovýznamná slova, 

v obou řečech původní a tedy filologicky sobě naprosto 

cizí, mají v obou jazycích jisté zvláštní užívání, 

jež se tak shoduje, Žf> až se kryje. Na př. f. isá (otec) 

a erná, 'emánta (matka) ve smyslu hospodář a hospodyně 

shoduje se úplně s užíváním slova chozjain a 

chozjajka v ruštině, znamenajíc mnohem víc, než naše 

hospodář a hospodyně. Rusové slova drug, družek 

užívají v intimnějším smyslu, než přítel, oslovujíce 

jím i otce, matku, sestru : stejně Finově nakládají se 

slovem veli, Shoduje se také časté užívání cornparativů 

na místě superlativu a ruské rčení" u meňa je:">!" 

pokládali dlužno za fínísm (on minulle] proto, že flnský 

jazyk jinak je vyjádřiti nernůže, je v něm tedy 

původním. 

Shody tyto, ač nemnohé, jeví se nám důležitými 

-jako nepopíratelné .známky, že staří Finové a Rusové 

při naprosté 'různosti svých jazyků v nejedné příčině 

měli stejný spůsob myšlení. Od Finů Rusové přiučili 

se kouzelnictví a věstectví, jež v nejstarších jejich národních 

písních hraje nemalou úlohu. Finové magické 

runy šeptají (lausua, inf.), .u Rusů zaríkávačky nazývají 

se •šepetuchy. " Pověs! Finů jako na slovo hraných 

kouzelníků zachovala se v Rusku po mnohé 

věky; věren té tradici Puškin kouzelníkovi ve své básni 

"Ruslan a Ludmila" dal jmeno Fin. Bohatýři ruských

875 

národních písní rádi usedají na ,zářivý kámen," kirjakivi 

(vlastně pestrý kámen), jenž má u Finů realný smysl, 

znamenaje slavnou finskou žulu. 

Před zavoláním Varjagů bylo půdou nejhojnějších 

styků finsko-ruských území Novgorodu, jenž Finům 

slul Uusilinna, což taktéž značí nový hrad. V Kalevale 

o Novgorodu mluví se jako o městě domácím, čímž, 

.ale není řečeno, že finském. Praví li se ve svatebních 

runách, že nevěsta je rodem až za městem No vgorodem, 

nesmí to býti považováno za stopu upomínky a 

snad jen tuchy finské tradice, že na polední straně 

.Novgorodu bydlívali jen Finové ; mělt tento národ v dávných 

dobách vůbec ve zvyku bráti si za ženy dcery 

národů sousedních. To jest asi hlavní příčina, že národně 

Finové rychle ustupovali živlu slovanskému. 

Kraj, kde jest jezero IImenské a řeka Volchov, jež 

jsou nezvratným svědectvím, že Finově bývali jeho 

držiteli, byl ve stol. IX. asi tak promíseně obýván 

lidem obého jazyka, jako vidíme za našich časů v krajích 

severnějších. Z toho možno souditi, jakého asi 

druhu byly ty nepořádky, které přiměly Slovany i Finy, 

že povolali k sobě Varjagy. Slované byli již dospělí, 

aby utvořili stát a činili o to pokusy, které narážely 

na tuhý odpor Finů, houževnatě lpějících na starém 

patriarchálném životě a myslících, že Slovanům jde 

-o panování nad nimi a nikoli jen o odstranění nepo- 

;řádků. Ve sporu dvou stran zcela v patriarchálném 

smyslu Finů byli pozváni Varjagové, aby' jim byli 

,dobrými lidmi" a ukázali jim "směr." VarJagové 

přišli a více neodešli, Tím, že se vyslovili pro "směr" 

:Slovanů, získali je pro sebe a našli v nich pomocníky 

při dělání nových pořádků. "Strana pořádku" začala 

se odtud nazývati Rusy, národním, jménem svých 

-organisatorůe avšak Finové, nepřátelé všelikých novot,

8'i:6 

nazývali je dále •Venáláiset" (Vendové) a jmeno Rusů 

(Huotsalaiset] napořád nechali obyvatelům .Skandinavie, 

odkud Varjagové přišli. Když pak později část Finů 

přijala od Rusů pravoslaví, počala se proto bez ohledu 

na své národní jmeno nazývati, •Vánáláiset", Finově 

sice, pokud se společně s Rusy zasadili o nov!. směr, 

~~ podrobili, ale žehrání na nové pořádky jakoby vyznivalo 

ze stesku starého moudrého Vámámčina v J:. 

vv. 168-180: 

,,0 mne blázna bláznivého, 

pošetilce 

zpozdilého! 

Míval jsem já vtip a rozum, 

velkým věhlaserri já slynul, 

velké bylo ve mně srdce, 

bývávalo, hývávalo;: 

ale času nynějšího, 

v těchto dobách přeneblahých, 

v pokolení 

pokaženém 

všechen věhlas vytratil s>, 

všechen rozum rozptýlil se, 

vtip si jiní osvojili." 

Avšak udalosti tyto nezměnily mysli ani života 

Finů, s Rusy spolubydlících. Potud byli staršími druhy- 

Rusů, odtud stali se mladšími. Na straně Rusů byla. 

větší energie, schopnost pevnější organisace. Rusko 

se sbíralo, Finové se svými patriarchálnýrni řády a.. 

kmenovou rozdrobeností ustupovali, třeba ne hned a 

docela. Na snadě jest domněnka, že karelská říše- 

Permie, jež se utvořila současně, co Varjagbvépřišli 

do Novgorodu, založena byla na starých společenských 

řádech jako pokus, čeliti společenské a statní organisaci, 

jíž se propůjčil Novgotod. Stejným právem můžeme 

se domýšleti, že boje, které Novgorodpo 4 věkyvodil 

s Permy, neměly jen 'za účel zmocniti se jejich. 

bohatství a obchodních cest, nýbrž že byly zápasem

877 

mezi novými a starými řády, zápasy, ve kterých' 

Novgorodu pomáhali někt eří finští kmenové, .nejblíže 

s ním .sousedící a' s Rusy promísení. Když pak Ru-- 

sové r, 1240 pod Alexandrem Nevským zahnali s finského 

pobřeží německé křižáky, 'nastoupil v bojích 

rusko-permských rozhedující mravný moment, jenž 

kmeny finské v Permii přesvědčil, že novoty, které 

zavádějí Rusové, jsou od starého spůsobu života nepoměrně 

menším odchýlením než řády, s kterými na 

ně táhli němečtí křižáci. Tak asi ustoupila Rusům 

s pole .říše" permská, jež podle našich názorů sotva 

byla státem, nýbrž jen konglomerátem, třeba dosti 

obšírným, kmenů, spřažených v jedné věci společným 

interessern. Rusové, bránice Finy současně proti cizím 

nájezdníkům na pornori, dobývali krok za krokem 

Permie nejen pro své kolonie, nýbrž i pro vyšší společenský 

pořádek, Živlové, kteří se mu podrobiti nechtěli, 

ustupovali hojujice na nejzazší sever, na území 

zimavého, pochmurného, nehostinného Laponska. 

Jsme již u cile. Chtěli jsme jak z Kalevaly samé. 

tak z chatrných historických památek přirozeným spůsobem 

vyvésti, co ukazuje stopy historických dějů; 

zanechané v Kalevale j podařila li se nám najíti tyto 

stopy, našli jme i dobu, kdy povstaly národní zpěvy. 

o. oněch dějstvích, což se stala ne li současně s nimi, 

zajisté ne dlouho po jich odehrání. Myslíme, že boje 

Rusů a těch s nimi spolčených Finů, kteří přivoláním 

Varjagů založili velikou říši Vladimíra Svatého, proti. 

Permii nernohly minouti beze všeho ohlasu v duši 

Finů, pro. vše tak vnímavé. Váinárnčinen a Ilmarinen, 

tito dva věrní spojenci v bojích -o sampo, nejsou liž. 

to typičtí představitelé obou spojených národů, postupujících 

na půlnoc, o které bylo bájeno, že.chová 

nesmírné, netušené poklady? Váinámóinen.jakobychom

878 

řekli Dvinský, . je nepochybně představitelem národa 

finského, jenž jen sobě připisoval idealnou moudrost, 

a llmarinen je představitelem dělného Slovana, jenž 

umí prováděti.a pracovati. Váinámóinen je hlava, llmarinen 

je ruka. A právě ta okolnost, že jmeno llmarinen 

jest jmenu jezera llmenského, při němž stojí Novgorod, 

tak blízké, jako jrneno Vainam6inen jmenu řeky Dviny, 

.;je těžko nepomysliti si, že Ilmarinen je Slovan novohradský, 

jenž už před Varjagy dobyl si velikého jmena 

svým obchodem a vůbec smyslem pro praktický život. 

Domněnku naši podpírá i moment: národně psychologický. 

Při svých vlastnostech, při svém nedostatku 

politického smyslu, při svém houževnatém lpění na 

patriarchálných formách společenských a ptačí, anarchické 

svobodě Finové neměli v pametné době větší 

události, než byly pochody na Permii. Jen tato epocha 

'mohla rodinnou poesii finskou povznésti k poměrné 

-epické výši, kterou vidíme v runách, líčících výpravy 

do Pohjoly pro sampo. Jen tato epocha mohla zavdati. 

látku k tomu původnímu, jednotnému epu, jenž podle 

Lěnnrota v paměti národa se roztříštil a jejž on, jak 

říkal, rekonstruoval. S tím srovnávají se i národní. 

skazky ruské, v nichž vypráví se, že. Čudé, ceníce 

.nade všecko na světě svobodu, vnikli se svými poklady. 

"vňádra země obávejíce se, že stanou se otroky, setrvají 

li na zemi. Podle povésti dosud žijí pod zemí 

se svými nes četnými stády, hromadami zlata a množ- 

.stvím drahých sobolů, Zde máme i sampo, do skály 

uzamčené, i Váinámčina, s tohoto světa odcházejícího. 

iI finská' i ruská pověst musejí míti společný starý 

původ, spadající ještě v doby mnohostranné jich vzájemnosti, 

jež byla. zredukována vpádem Mongolů. 

Jak přesně život starých Finů přiléhal k životu 

.starýeh Rusů, toho svědeclvím jsou názory o spořá-.

879 

ě 

dané domácnosti, o poměru muže a ženy, o nájemných 

jejich povinnostech atd., které na straně finské uloženy 

jsou ve svatebních runách Kalevaly a na straně ruské 

v .Domostroji", jehož sepsání jedni kladou do 17:., 

jiní do 16. století, při čemž jest očividno, že kniha. 

ta podává obraz rodinného života, jaký trval v Rusku 

po mnohá století v plné síle až do nastoupení epochy 

petrovské, ano trvá dosud v odlehlých končinách a. 

v selském stavu. 

V .Domostroji" (vydání v Moskvě, 1882) čteme 

na příklad: 

Otol i bljuda i stavci i loški i vsiakie sudy, kovši i hratiny, 

vody izgrěv izutra, izbu zatopiv peremyli i vyterti i vysušiti. A 

poslé oběda i večere takož. I vědra i nočvy i kvašni, i koryta 

i sita i rešeta, i gorški i kvašiny, korčagi potomuž vymyti i vyskresti 

i vyterti, i vysušiti, i položiti v čistorn městě, gde prigož 

by ti. Vsegda by vsiakie sudy i poriadňa vsiakaja čistá by byla, 

i v sčetě. A po lavkě i pc choromam sudy nevoločili sia by. 

A stavci i bljuda i loški i kovši i bratiny po lavkě i po izbě ne 

valiali sia, gde ustroj no byti v čistorn městě ležalo by oprokinuto 

nič. A v kakom sudně čto jesf jestva i pitia, to by pokryto, či- 

. stoty radi ...• A ščepa i derevo i vsiakoj rupos pribirati, i vsegda 

by bylo ustrojeno i čisto. A v koňušně i chlevě i vo vsiakich 

službach ustrojeno vse po činu, upriatano i pričiščeno i primeteno. 

Vsegda v dobroj dom vo ustrojnoj kak v raj vniti. Vsego 

by togo i vsiakoj poriadni žena smotrela, i učila slug dobrom 

i lichom, ne irnějet slovo, ino udariti, I uvidit muž čto nepori adlivo 

u ženy i u slug, ino by uměl svoju ženu nakazyvati vsiakim razsuždeniem 

i učili. Ašče vnimajet i po tomu tvorit, ino liubiti 

i žalovati. Ašče žena po tomu učeniu i nakazaniu neživet, i tak o 

togo vsego ne tvorit, čto v sej pamiati pisano,. i sama togo ne 

znaiet i slug ne učit, ino dostoit mužu ženu s v o ju nak 

a z y vat i i p o I z o vat i str ach u n aj e d i n ě, i n a k a- 

z a v d a po žalo vat i, i p r i rn o Iv i t i, i Ii u b o viu na k a- 

z y vat i i r a z s u žat i. A muž u na. žen u .ne g n ě vat r s. 

a žen na muž a. Vsegda žiti v liubvi i v čistoserdii. I slugtakož, 

po vině smotria i po dělu, učiti i nakazyvati, i' rany vezlagati, 

nakazav požalovati. A gospodarin za slug pečalovatis po

i 

v 

u 

880 

rrazsuženiu, ino slugam naoežno. A tolke ženy, ili syna, ili dočeri 

-slovo i nakazanie neimet, 'Je slušaet i ne vnimaet i ne boitca 

i ne tvorit tak togo, kak muž, iJi otec i mati učit, inu p I e (j u 

postegati po vině s m o t ri a n a j e d i n ě a ne pered 

I i u dmi, p o u č i v p r í m o I v i t i i po ž a lov a t i i n i k a k o ž 

.n e g n ě a t i s i a drug na druga. A pro v s ia k u j u vinu 

po no b u i p o v i d e ň ne bit i, n i k u I a k o m p o u sr d c e 

ni pinkom, ni posochorn ne kojoti. nikakim želěznym i derevorn 

.n e hit i. C h t o s s r d c a i I i s k r u ~i II Y t a k b i e t, m n o g i 

P r i t č o t t o g o· byv a jut . . .. A pletju s nakazaniem biti 

.1 razumno i hol no, i strašno i zdorovo. A 10Jke velika vina, i za 

oslusanie i nehreženie, ino sojmia rubašku pletiju pobiti za ruki 

-derža, po vině smotria, da pobiv i primulviti. . .. A tolke po 

vině i po obysku priamomu, a ne kaetsia i ne plačetsia o grěsě 

-svoern i o vině, to už nakazanie žestoko nadobět, čtoby byl vi- 

.novatoj v vině a pravoj v pravdě, a vsiakornu grěchu nakazanie. 

Bylo by možno mnohostranněji srovnati domácí 

.život svatebních run Kalevaly s vylíčením jeho v .Domostroji" 

a mravy obou národův j avšak příliš by- 

-chom se tím pozdržel i. 

Aby mravy tyto neprávem nebyly jmíny za příliš 

surové, dovoláváme se svědka, který zajisté nebude 

pokládán za strannického. Je to německý doktor Pavel 

Flemming, jenž za cara Michaila Feodoroviče (1613 až 

1645) přišel do Ruska, pět měsíců pozdržel se v okolí 

Novgorodu a vrátiv se do Nemec svá pozorování veršovanou 

formou popsal. (Russische Miscellen, herausg. 

von Joh. Richter, Leipzig, 1804. Stať: Sitten und 

Gebriiuche der alten Russen). Charakteristika a posouzení 

života ruského, jak je Flemming podal, platí 

.i o Finech. Praví: 

Ze zvědavosti opustil jsem svou vlast, abych navštívil cizj 

zemi, již známe pouze z klevet jejich sousedův anebo z klábosů 

prolhaných cestovatelů. Děkuji nebesům, že atd .•..•.. Dobré 

-srdce těší se z dobra, nech! je nalezne kdekoli. V zemí, již nazývají 

barbarskou, vidím lidi, kteří toho jmena hodni jsou. Ruský 

.sedlák nefilosofuje o své svobodě, ale je skutečně svoboden ve

sst 

své duši. Jest bohat, nepociťuje žádného nedostatku, má kvetoucí 

zdraví a dobré srdce aniž ví, jak pořřdku je této přednosti mezi 

lidmi. V nízké chatě, již sám si vystavěl, žije spokojen, že má 

ochranu od deště a zimy. Důvěřuje v boha vesele pracuje a po 

práci odpočívá v náruči věrné manželky. Žena je štastna v poslušenství 

svého muže a přísnost pokládá za známku lásky jeho. 

Zlodějů není mu se báti, neboř chudoba jej od nich chrání. Budoucnosf 

ho neznepokojuje. neboř věří, že otec v nebesích pečuje 

o své ditky, lidi. Nenaříkejte na jeho nevědou osř, o učení, 

ví! on, vše, čeho mu je potřehí ! Ano, tento šťastný lid náleží 

ještě zlatému věku Saturnovu, neboť lest, potměšilost a podvod 

nejsou mu známy. 

Znamenitým dokladem pro jednakosf domácího 

života ruského i finského jest užívání parních lázní 

(r. baňa, f. sauna}, jež jest jedněm i druhým každodenní 

potřebou a patří takořka k národním obyčejům. 

Při každé domácnosti je chata pro parní lázeň, kde 

po práci a zvláště v sobotu večer hledá zotavení celá 

rodina. Pára se vyvozuje poléváním rozžhavených křemenů 

studenou vodou. Rozpařena kůže osvěžuje se 

iPošleháváním březovou metlou (f. 'lasti) a očistuje se 

Iouhern, jemuž přidáno smetany, čímž se z louhu 

mýdlo stává. V zimě koupající se vybíhají ven a válejíce 

se v sněhu ochlazují se. 

Srovnáním staré domácnosti finské a ruské i spůsobu 

života a mravu, který vládl v jedné i druhé, 

postačitelně, myslíme, jsme dovedli, že opěvováni jeho 

.v Kalevale a zvláště v jejích runách svatebních přináleží 

době, kterou v Rusku nazývají moskevskou, Do 

-doby této klademe počátek rodinných run Kalevaly. 

Rozličné runy i tu ukazují na rozličný časový původ 

y 'té periodě; avšak o tom bylo by již zbytečno ší- 

'řiti se. 

Resumujme stručně své: vývody o stáří run 

Kalevaly:

882 

1. nejstarší jsou runy o původu; 

2. po nich co do věku následují runy magické 

a mythické; 

3. v dalším rozvoji přicházejí počátky epiky, 

promísené poesií magickou, kterýžto stupeň odpovídá 

cyklu vladimírovskému u Rusů; v nedostatku vlastních 

historických dějův a skutečných bohatýrů Finové vytvářejí 

si hrdiny pomoci fantasie, hrdiny idealné, kteří, 

jsou representanty národních vlastností jejich, při čemž 

nečiní Finově rozdílu mezi sebou a Slovany; děj této 

epiky je rodinný, odpovídaje společenskému stavu národa, 

a předmětem jeho jest ucházení se o nevěstu 

pohjolskou ; 

4. epice dostává se vzletu a látky vzrušujícími 

udalostmi, kterými byly boje naproti Permii, v nichž 

kmenové finští pomáhali Rusům; to jest ona výprava 

pro sampo do Pohjoly, kam už mírnými styky dřív 

ukázána cesta; opěvováni této výpravy jest oním 

osnovným epem, jejž Lčnnrot mínil rekonstruovati; 

5. epické tvoření sráženo s výše na kterou 

se vypínalo; válečné výpravy na báječnou Půlnoc 

skončily zklamáním; nebylo tam očekávaných 

pokladů, jichž příroda studené poušti odepřela; zklamaní 

dobyvatelé, potkavše se po mnohých menších 

úspěších s naprostým nezdarem, vinu jeho přičítali 

příčinám neobyčejným; podle jedněch sampo se rozbilo 

a až na nepatrné zbytky zmizelo, podle druhých, 

patrné podnikavějších, bylo se všemi nesmírnými PC!- 

klady země půlnoční uschováno do jiného světa pod 

zemí; pěvci run vracejí se k rodným krbům a víc 

od nich se neodlučují; opěvují radosti a strasti života 

rodinného, tvoří písně nové a zachovávají staré; u krbu

883 

je pravý jejich živel, tu jest' jejich moudrost, tu jest 

jejich vlastní zaměstnání, vlastní povolání; zde prohlubují 

smysl života, zde v nepřístupných samotách, 

v úplném oddálení od mocných ruchů, které hýbaly 

celým světa dílem, oddávali se poetickému tvoření, 

tajně jako včely v úle; duše jejích, čím více dospívala 

a čím dokonaleji se rozvíjela, tím zřetelněji poznávala 

bezradostnou skutečnost, v níž má člověk jedinou 

útěchu: poesii; v té době, poměrně pozdější, vznikly 

jednak pessímistické runy mezi runami svatebními, 

jednak ono úplné ponoření se v illusi, uměním vzbuzenou, 

kterému daly výraz runy o ú čin k u hry na 

kantele; epika ustoupila lyrice ; 

6. poměrně nejpozději vznikla runa o Marjattě, 

což nedokazuje trocha živlu křesťanského, jež jest v ní, 

nýbrž posměch a satyra, kterými je stíhána upejpalka , 

která se také mohla jmenovati jinak; to není naivnosť, 

jak podle všeho i Lčnnrot věc pochopil, nýbrž 

už raffinovanosť; po raffinovanosti nastává úpadek a 

sbírání; 

7. po všech úvahách o stáří finských run dlužno 

opraviti běžné domnění, jakoby celá Kalevala patřila 

do doby dokřesťanské; domněnce té byl oporou křesťanský 

závěrek Kalevaly, čímž buzeno je zdání, že 

vše předcházející patří věku dokřesťanskému; finská 

poesie objímá celý vědomý život národa od časů nejdávnějších, 

předhistorických až do časů novějších. 

Osudnou shodu, že národní poesie upadá, když civilisace 

se blíží, konstatoval i Lonnrot, V Archangelště poznal sedláka 

Arhippu, jenž mu celé tři dni předzpěvoval runy, které Lonnrot, 

zapisoval. Arhippa mu vypravoval, že jako chlapec býval při tom, 

jak jeho otec a otcův soused o rybolovu celé noci při ohni proseděli 

a prozpívali, a každá píseň byla jiná. Z písní těch Arhippa 

mnohé "si pamatoval, ale mnohé i zapomněl. Arhippovi bylo 

tehdy kolem hO let a z jeho synů žádný starých písní neuměl. 

56

884- 

VI. D Sampu. Srbové dělí své národní písně na 

mužské a ženské. Zpěvy o junácích, o bojích, o hajducích 

jsou mužské; písně o lásce a domácím zaměstnání, 

jako na př. žat va, jsou ženské, a rozumí 

se i popěvky taneční (poskočice). Mezi písně ženské 

patří i ty, které opěvají romantické milostné historky, 

V nichž je zastoupen živel epický i lyrický, nejsou li 

hrdinami jejich národní junáci, kteří sebou ženský 

živel povznášejí na mužský a ženské písni dodávají 

charakteru mužského. 

Cosi podobného bylo i u Finů. Muži zpívali 

o sampuji jiných epických látkách, ženské o domácím 

životě. Když sběratelé potazovali se mužů po písních 

ženských, dostávali za odpověď: •To nechť si ženské 

pamatují! " 

V národní poesii finské je lyrického živlu nepo- . 

měrně víc, než epického. Lónnrot, chtěje z ní vytvořiti 

velký epos, musel nutně vzíti za základ zpěv 

nejepičtějši a tím jest, jak už dříve naznačeno, vylíčení 

zápasův o sampo. Lonnrota vedl tu pouze cit, 

jenž mu ukázal, čím jedině zamyšlené jeho poema 

může vrcholiti. Kolem tohoto vrcholu a pod něj seskupil 

jednotlivé písně jiné, i celé cykly, z nichž některé 

jsou širší, než vypravování o dobytí sampa, jsou 

i poetičtější, avšak nejsou na stejné epické výši. 

S runami o sampu naložil velmi libovolně, avšak 

účelně a promyšleně. Skrovnou látku rozdělil po troškách 

tak, aby mohla býti osnovou celé básně a ještě 

aby jí ke konci zbylo k mohutně] šímu rozmachu epické 

~ síly a k soustředění děje, jehož niť nejednou již již se 

ztrácela. Původní runa o sampu je velmi prostá a 

nebyla známa všemu finskému národu v době prvého 

sbírání písní; sampo teprve cestou obrácenou, litera-

88.5 

turnou, stalo se všemu národu známým. Okolnost ta 

padá na váhu tím spíše, že jiné látky, na př . o původu 

dubu, jsou společny nejen všem Finům, .nýhrž 

i Estům a Laponcům, sahajíce daleko za pásmo, kde 

dub roste. 

Runám o sampu Lonnrot podřídil všecky jiné. 

Jsou to zejmena: 

1. Píseň o stvoření. 

2. O narození Váinámčina. 

3. O zorání a osetí země. 

4. O velkém dubu. 

5. O zasetí ječmene. 

6. O zpěvném zápasu Váinámčina s Joukahainem. 

7. Romance o panně Aino. 

8. Lovení rusalky Vellamo. 

9. Postřelení Váinámčina. 

10. Prvá cesta Váinámčina do Pohjoly a zhotovení 

sampa. 

11. Váinámčinen si namlouvá vílu vzduchu. 

12. Váinárnčinen sekerou se do kolena raní. 

13. Lernminkáinen a Kylliki. 

14. Srnrť Lernminkáinova. 

15. Cesta do Tuonely. 

16. Cesta k Vipunovi. 

17. Závody o nevěstu. 

18. Svatba. 

19. Původ piva. 

20. Lemminkáinova výprava do Pohjoly a Jeho 

dobrodružství. 

21. Rodinný spor Kalerva a Untama. 

22. Pomsta Kalevovice Kullerva. 

23. Svedení sestry. 

24. Zvěsti o smrti. 

56'

&86 

25. O zlaté. panně. 

26. Zakletí nevěrné ženy. 

27. Výprava prosampo . 

.-28. Původ kantele a účinek hry na ně. 

29. Půvo d nemocí a jich zažehnávání. 

30. PŮVOG medvěda a tryzna za něj. 

31. Původ ohně. 

32. O osvobození slunce a měsíce. 

33. Píseň o Marjattě. 

34. Rozsudek Váinámčinův a jeho odchod s totoho 

světa. 

Přehledne li si čtenář tyto základné kameny Kalevaly, 

bez obtíží pozná, kterak Lónnrot je spojoval, 

prokládal, lámal a zas vázal, aby se mu povolně poddaly 

za účelem, který s nimi měl. K tomu zbývá dodati, 

že nejednu část svého materialu musel si nejprve 

k svému účelu přispůsobiti. Tak naložil s "mladým 

jarým" (lieto] Lemminkáinern, jehož společností 

vhodně doplnil dvojici, již tvoří "starý moudrý" (vaka 

vanha) Váinámóinen a kovář (seppo) Ilmarinen. Postava 

Lemminkáinova není finským národním duchem samostatně 

vytvořena. Lemminkáinen je y podstatě veselý 

a záletný Čurila Plenkovič bohatýrského epu ruského: 

avšak jen postava a charakter její jsou vypůjčeny, 

zpracování je zcela původní a samostatné. Tato postava 

záletnická vyskytuje se v národních písních 

Finů pod rozličnými jmeny, zachovávajíc při tom beze 

změny vlastnosti povahy. Lonnrot podržel tato jmena: 

Ahti, Saarelainen (Ostrovan), Kauko , Kaukomíeli (Dalemysl, 

Dalemil), avšak užívá jich jako druhých jmen 

Lemminkáinových, čímž udělal jedinou postavu domýšleje 

se, že jednotu její pouze obnovuje. 

Velmi důmyslně Lonnrot s bojem o sampo spojil 

runy o původu kantele, jež jsou v ústech lidu zcela

887 

samostatné. Aby mohl užiti obou nevýslovně krásných 

variantů, dopustil, aby prvé kantele, ze štičí hlavy 

zhotovené, spadlo do moře; tím učinil místo potřebě 

nového kantele, z březového dřeva. Kromě run o původu 

kantele je V Kalevale tolik zmínek o zpěvu a 

účincích jeho (zpěvný zápas Váinámčina s Joukahalnem, 

výprava pro písně do útroby velikánovy, zpěv 

Válnámčina o svatbě pohjolské), žeby z nich bez obtíží 

mohl sestaven býti zvláštní celek, věnovaný jen Hudbě 

a zpěvu. Lónnrot však uznal za dobré i nedostižnou 

krásu těchto run podříditi líčení boje o sampo. 

Také runy o nemocech, o medvědovi a uloupení 

ohně, slunce i měsíce Kalevale stojí v národním podání 

zcela samostatně. Lčnnrot i je podřídil zápasu 

.o sampo; nemoci a medvěda posílá, oheň, slunce a 

.měsic Paní nad Pohjolou Kalevale loupí proto, aby 

Kalevovce ztrestala za unesení sampa. 

Tragický cyklus o Kullervovi Lčnnrot nerozčlánkoval 

a vložil jej do Kalevaly v celosti, ačkoli k rozvinutí 

děje nepřispívá, naopak mu překáží. V 1. vyd. 

Kalevaly Lčnnrot nazývá Kulierva Kalevovcem, z kteréhožto 

názvu je patrno, že učinil zatáčku od hlavního 

děje proto, aby třeba po straně zjednal prostor, 

na kterém by se volně odehráti mohly osudy čtvrtého 

Kalevovce. V II. vydání cyklus o Kullervovi rozšířil 

.nové nasbíranými runami, ale Kalevovcem přestal jej 

nazývati, tak že nezbylo v tomto cyklu nic, co by jej 

spojovalo s hlavním dějem, kromě toho, že Kullervo 

usmrtil ženu .Ilmarinovu. Lónnrot ovšem potřeboval 

k svému účelu, aby Ilmarinka byla odklizena s cesty, 

k čemuž podalo mu záminku, že ve dvou varianteca 

žena hospodářova, které Kullervo spůsobuje smrt, na- 

.:t.ývá se ženou kováře Ilmarina, Po smrti prvé dce.ry

888 

Paní nad Pohjolou mohl se Ilmarinen ucházeti 

O mladší sestru nebožčinu, čímž naskytla se příležitost 

k nové výpravě do Pohjoly, k udání runy o ženě nevěrnice, 

zakleté v racka a k opětnému navázání děje 

k sampu, 

Sampu Lčnnrot podřídil i runy o stvoření, jejichž 

souvislost s osnovným dějem Kalevaly je tak 

nepatrná, že jen narození Váinámóina k němu je 

poutá. 

Že látku o sampu Lónnrot dokonce nenalezl národem 

tak připravenou, aby ji použiti mohl bez velkého 

namahání a důvtipu, budiž doloženo i tím, že 

runa o zhotovení sampa, jež jest patrně mladší, než li 

historie zápasu o ně a dobytí jeho, posloužila mu 

značnou měrou při soustředění děje prvé výpravy do 

Pohjoly, o níž lid nezpívá. Ve vlastních runách o sampu 

mluví se o tomto palladiu jako o něčem, co má zázračný 

účinek a přináší neuvěřitelné prospěchy držiteli 

sampa, ale nikde Se nemluví o jeho podobě, což pokládáme 

za důležitou okolnost, podpírající naše mínění 

o významu sampa, jež brzy vyložíme. 

Tedy všecko, celé· ohromné bohatství poesie 

svého národa Lónnrot podřídil ději sampovskému. 

On sic tvrdil, že děj tento za starých časů byl národem 

jednotně zpracován a on že chce tuto jednotu 

zrekonstruovatl, ale tomu lze věřiti nebo nevěřiti. Důkazů 

pro tvrzení Lčnnrotovo není a stav národní finské 

poesie, jak jej tvůrce Kalevaly zastal, nenasvědčuje 

tomu, žeby finští pěvci měli nějaké, byť jen slabé 

tušení, neřku povědomí, že všecky jejich runy k sampu 

se odnášejí. 

'Sám výtečný znalec Kalevaly, D. Comparetti, 

pozastavuje se nad tím, že Lčnnrot sampo v Kale-

889 

vale tak povýšil, že mu dopřál v ní nejdůležitějšího 

místa. 

Proč tak Lčnnrot učinil? Jaké úvahy jej k tomu 

přiměly? 

Co je sampo? 

Palladium, talisrnan, Kdo je má, má všecko, co 

tvoří zemské blaho člověka. Sampo mele 'mouku, sůl 

a peníze. Daru božích tolik, že stačí nejen pro domácí 

potřebu, nýbrž i k odprodání a uschování. Má 

tři mocné kořeny; jedním z nich zakotvilo se v zemi, 

druhým v moři, třetím v hoře. Vždycky se mluví jako 

o jeho součástce o pestrém krůvku (kirjokansi], jakž 

bývá nazývána také hvězdná obloha. Někteří pěvci 

dávají mu epitbetou "storohé" (satasarvi), jehož L6n· 

nrot nepoužil, cítě zajisté, že podoba jeho již tak je 

dosti báchorovitá. 

Co by sampo bylo, jaký jest jeho původ, jak se 

dostalo do národní poesie finské a co v ní znamená, 

o tom se vykladatelé Kalevaly dosud neshodli. Každý 

z nich sic brousil na této otázce svůj důvtip, ale ani 

dva z nich nedospěli k stejnému výsledku. Schiefner 

a Donner viděli v sampu symbol slunce, jež půlnočním 

krajinám každý rok několik měsíců nesvítí, a 

v boji o sampo znázornění lidského práhnutí po dárci 

všeho života pozemského. Avšak' výklad tento spíše 

by se hodí! na zajetí slunce a uvěznění jeho v Pohjole. 

Proti správnosti výkladu toho mluví, že myth 

o sampu není všechněm Finům společný, jako je jim společný 

dlouhý půlnoční den a dlouhá půlnoční noc. 

Domovem mythu jest Archangelsko a opěvováni jeho 

přináleží tamním pravoslavným Finům, kteříž, jak už 

výše podotčeno, nazývají se Rusy a také. od protestantských 

soukmenovců svých tak nazýváni jsou.

890 

Také historie jeho zhotovení, jak praví Cornparetti, 

je novým výmyslem těchto pěvců. Přímorští Finové 

nemají zpěvů o sampu naprosto. Původ jeho tedy 

dlužno hledati jen v oněch zvláštních poměrech, které 

od historického počátku byly a dosud jsou mezi Finy, 

žijícími ve společenství s Rusy. 

Výklady některých, že sampo znamená oblaka, 

a jiných zas, že duhu, jsou na prvý pohled příliš libovolné 

a od pravdy vzdálené. Marné jest uváděti 

sampo v souvislost se Sampsou Pellervoinern. Sampsa 

= Samson. 

Bohužel u národních pě vců samých vysvětlení 

nalézti nelze. Jedni říkají, že je to mlýn, druzí, že 

ptá-k, třetí, že loď, čtvrtí, že truhla, avšak na jednom 

výkladu shodnouti se nemohou, Oprávněn je tedy 

výrok, že "vyložiti, co sampo jest, tak je nesnadno, 

jako zhotoviti je." 

Ani filologie ničeho nám nevyjasní. Filologové 

slovo to svorně pokládají za cizí, nefinské, pres to, 

že v krajích finských nek olikráte se vyskytuje jako 

jrneno mistné. Dvě vsi a dva potoky nazývají se 

Sambu; i nějaký vodopá-t má to jmeno ; Sampo nazývá 

se nějaký dvůr a také ostrov u Viborgu; v jedné 

magické runě Sampo znamená tolik, jako zámek nebo 

dvůr. Avšak názvy ty nernají ničeho společného se 

sampern Kalevaly, neboť v nich sampo = samrnakka, 

žába. 

Comparetti vykládá sarnpo etymologicky a věcné 

jak; následuje: 

Slovo je původu skandinavského; v prvotné formě zní 

sa ID b ú, kteréžto jmeno dosud mají mnohá finská místa; koncovka 

bú odpovídá moderně koncovce jiných jmen místných, 

jako Gyllebo, Gunnebo atd. Slovo vb u bývalo i jest u Skandinavců 

v častém uživání (šv, dán. nOI;. b o). Jeho význam je ši-

nebo 

891 

ž 

roký a složitý; před dávnými časy obrážela se' v něm společenská 

forma doby, kdy převládala rodina. Ono vyjadřuje pojem domácího 

života ne tak v městském, jako v selském smyslu, a také 

auloritu majitele a držitele (b ú a, b ú a n d i, bon d e, h u s- 

b o n d e, angl. h u s b a n d atd), částečně také věci, v domácnosti 

se nacházející, jako splže, dobytek (šv, b o s k a p) Dům, 

domácnost si zaříditi vyjadřuje se slovy: bú sestavili (setja bú 

samanj ; podobně sloveso b ú a, L ú a s a ma n znamená míti 

vlastní dům, domácnost, spolužíti a bydleti, což ve složeném 

slevě s a m bud h až k výrazu pohlavního obcování se mění. 

Tento celý význam slova b ú b o (z něhož ve fin. jazyku, 

nemajícím b, stává se po) i se společenstvím s a m jest obsažen 

v sampu finských run: a co znamená sampo, vysvětluje se tím, co 

spůsobuje , Je to i d e a I z á d ru ž n é ho i v o t a v prostých, počátečných 

:společenských poměrech, v jakých Finové za stárodávna 

žívali a částečně dosud žijí, v poměrech, jak je ukazuji 

epické runy; sampo tedy znamená blahobyt i společný majetek 

celé společenské skupiny a vyjadřuje svým původním smyslem 

totéž, co angl. c o mm o n we a I t h..•.. Runy o sampu zpívajl 

se dosud nu některých místech při podzimním i jarním setí, To 

vše srovnává se s uvedeným od nás germanským slovem, označujícím 

vzdělávání pudy (li u a n d i, mod. b o n d e, Bauer), od 

něhož také mnohá moderná germanská slova se odvozují (bauen, 

Bauer, Landbau atd.) . . . A posléze má b ú a s a m o n nebo 

s a m bud h i smysl manželství; říká vát se v písních archangelských 

o Vainamoinovi i Ilmarinovi: 

"Paivat Sampoa takovi, 

yot ncitta lepyttelevi" - t. j. 

za dne pilně sarnpo ku val, 

v noci panny potěšoval 

Výklad tento je yelmi učený a důmyslný, avšak 

právě proto nemáme k němu důvěry j kdyby byl 

prostší, zdál by se nám věrohodnějšim. V uvedeném 

paralellismu tkví stejný smysl jinde, než v, slove 

sampo j kde, snadno se dovtípiti. Tím odpadá při 

frázi .sampokovati" smysl ženiti se, dům si zřizovati, 

domácnost si zakládati. 

Pokusíme se o samostatný 'Výklad, co je, ěi C6> 

může býti sampo

892 

Za důležité okolnosti, ukazující cestu ku správnému 

věci pochopení, pokládáme: 

1. že slovo sampo je finskému jazyku cizí; 

2. že báchorovitý popis sampa i pověst o tom, 

jak a z čeho ukováno, vznikly v době pozdější; 

3. že domovem run o sampu jsou končiny intimných 

styků finsko-ruských. 

Okolnostmi těmi je runám o sampu vykázáno 

místo v době epické, jež, jak jsme ukázali, _vrcholila 

v tažení finských i slovanských kmenů, jež tehdy počaly 

si již dávati jméno Rusů, na Permii. Končiny 

někdejší Permie, přilehlé k Ledovému okeánu, v mí:' 

stech, kde Pečora do moře se vlévá, obydleny jsou 

S l:t m ojedy, národem, jehož _sídla tehdy ještě mnohem 

jižněji se prostírala a možná, že také jmeno Samojedů 

bylo mnohem rozšířenější, než li jest nyní. -Od Samojedův 

odvozují někteří národní jmeno Finska (Suomi), 

avšak patrná totožnost jest mezi jmenem jejich a jmenem, 

které si dávají Lopaři na druhé straně ruského 

severu a na severu poloostrova Skandinavského, na- 

- zývajíce se S a m e, S a b m e. Kmenové slovanští a 

finští povzbuzovali se k nájezdům vyhlídkou na hojnou 

kořist a v bojovném zápalu domnívali se, že čím 

hlouběji do krajů půlnočních proniknou, tím hojnější 

bude kořist jejich. Nejprve do opravdy myslili a věřili, 

že na dálné půlnoci, v Pohjole, je pramen všeho pozemského 

blahobytu, jejž spatřovali ve svých patriarchálných 

poměrech v hojnosti spíže a peněz. Když ale 

pronikli nejdál a Sarnojedy a Sabme jako klín rozrazili, 

viděli se zklamány a počali bájiti, jak už bylo pověděno, 

že Sarnojedi, Sabme odešli před nimi se svým 

bohatstvím do jiné země, kteráž jest pod zemí. Zbyla 

upomínka na tyto válečné výpravy, zbyly zpěvy o nich,

li93 

ale pricma a cíl jejich byly stale mlhavější. Druhému, 

třetímu pokolení byly boje ony už jen 

pouhou háji, Snad odjinud k nim byla přinesena pohádka, 

dosud po celé Evropě rozšířená, o mlýnku, 

meloucím zlato (v Skandinavii: GrottemilJe), snad 

i sama sebou vznikla jako takový plod fantasie, který 

jest každému národu na snadě. Složená slova, označující 

samočinnosť nějakou, jsou v ruštině velmi oblíbona. 

Srv. s a m ogusli, s a m olet, s a m okat, s a m o- 

lov, s a m opal, s a m ostrel, s a m osud, s a m ochval 

a j. Analogicky by vzniklo slovo s a m o mel či s a- 

ID o mol pro takový samomelný nástroj, jakým je 

sampo. Ve f. jsou' oblíbeny zkratky Váinó m. Váinámóinen, 

Kauko m. Kaukomieli nebo Kaukomčinen a pod. 

Zkrácením vzniká ze .samomel" s a mm o, gen. sarnmon. 

Také sarnpo má v gen. sammon; P dostalo se 

do nom. proto, že se jazyku zdálo libozvučnějším 

sampo, než sammo. 

Legenda o výpravách pro půlnoční poklady a 

skazka o sampu střetly se, splynuly a doplnily se. 

Tak si vysvětlujeme historický i pohádkový »sznam 

sampa. 

Fantastické přiměly, které pozdější pěvci sampu 

dávali, nerozhodují a nesmějí nás másti, Pro nás musí 

býti rozhodujicicím, že sampo mlelo, tedy činnost a 

nikoli podoba jeho. Dosud také, jak ukázáno, mnozí 

pěvci dávají vysvětlení, že sampo bylo mlýnem. Sarnpo 

je duchovným majetkem finského národa. Žije li ponětí 

o tom, co sampo býti a znamenati má, v národě 

finském třeba jen nejasně a třeba jen na některých 

místech, má. to pro. nás, hledající vysvětlení sampa, 

větší důležitost, nežli všechen ručenecký appaqít,' odjinud 

přivlečený.

.S9t 

Proti výkladu .Comparettiovu svědčí okolnost; že 

kulturný vliv poloostrova Skandinavského jevil se 

v minulých staletích pouze v pomorských městech, 

hlavně v Helsingforse, Abo a Nystadu, a v území .při 

nich. A v těchto právě krajích písně o sampu byly 

neznámy. Je tedy třeba pátrati po vysvětlení ye vlast- 

.nírn domově písní o. sampu a v podmínkách života 

dosavadních i minulých, pokud jsou známy anebo. mohou 

býti vyšetřeny, toho lidu, který písně o sampu 

utvořil a tradicí nám je dochoval. 

Tak vážný badatel, jako Comparetti, třeba se 

otázky nechopil, dle našeho soudu, s pravého konce, 

nemohl se. v konci konců mýliti o vlastním a původním 

významu sampa, jenž je písněmi samými dostatečně 

osvětlen. Sampo skutečně dlužno pochopovati 

jako zdroj pozemského blahobytu podle ponětí palriarchálného 

a nikoli jako oblak a nebo duhu a podob. 

Avšak i patriarchálný život, i básnická tvořivost finského 

národa byly tak mohutny a silny, i tak nezávisly 

od Skandinavie, že se nám nezdá pravdě podobným, 

aby myšlenka sarnpa byla přinesena ze zámoří. 

Skandinavie zajisté zdála se Finům před 800-1000 

lety mnohem vzdálenější, než nyní, za parní sily. Duchovný 

i politický život, jenž od 12. stol. počal ze 

Skandinavie do Finska pronikati, zůstal omezen ua 

města. Stav ten vidíme dosud, namůže tedy býti po 

pirán a musí býti připuštěno, že· čím dále do minulosti, 

tím byl všeobecnější. Ale právě tak musí býti 

připuštěncv-še Finavé stejným -duchovným i společenským 

životem žili s Rusy, s nimiž se i ztotožňovali a 

na některých místech dosud ztotožňují. Nemůže li 

sampo býti vysvětleno z jazyka finského, musí jazyk 

Tuský býti prvým, v němž bude vysvěllení hledáno .. 

A o to jsme se pokusíli.

895 

VII. ]

896 

U meňa kvartiruška veselaja, 

igrajut dva chlopčika na gusliach, 

a ja dohryj molodec na skripkě. 

V .Skazanii O Zadonščině " vzpomínají se .guselnyja 

slovesa." Bojan v "Slově o polku Igorevě" pěl 

písně k poctě knížat, pro vázeje svůj zpěv hrou na 

strunách (guslích). Gusli, vyobrazené u Giutria, ještě 

ne tak dávno vídány byly na některých místech 

v Rusku. 

Popis starých ruských guslí docela se shoduje 

s popisem finského kantele. Kantele původně podobalo 

se malé harfě, již hudec hraje kladl si na kolena. 

Novějsí tvary podobají se citeře. O čemž Famincyn : 

Analogie mezi finským kantelem a ruskými starodávnými 

guslemi jeví se i v spůsobu hry: obojí 

hudci hrají sedíce, drží svůj nástroj na kolenou a přebírají 

struny prsty. - V "Severním Museu" ("Nordiska 

Museet") v Stokholmě chovají několik exemplárů kantele 

s 5, 8, 12 strunami, jež vyobrazil a podrobně 

popsal Gustav Ret z iu s ve své švedské knize .Finsko 

v Severním museu." Praví: Kantele nejstaršího 

tvaru má pouze 5 strun a 5 kolíků. Sdeláno je z kusu 

b řez o v é h o Li Ť e v a, dlouhého 60 centim., širokého 

na úzkém konci 7 ctm. a na širokém konci 11 ctm., 

tlustého asi 5 cm., hluboko vydlabaného, tak že se 

podobá dlouhé nízké krabici nebo škatuli. Otvor této 

krabice jest otevřený, t. j. žádným dnem nezakrytý. 

Úzký konec nazývá se .hlayjčkou". 

U druhého exmpláru v tomtéž museu jest už 

otvor zakryt tenkým prkénkem, v němí jest prostřed 

hlasník podoby +. 

Na 3. exemp!áru jest 8 strun, následkem čehož 

je nástroj o něco širší.

897 

Na dalších exernplárech je pořád více strun, 

12-16, čímž původní tvar kantele se rozšiřuje a nabývá 

tvaru harfy. Nová kantele mají podobu pravoúhelné 

skřínky. 

V jurjevském museu [, Vaterlándisches Musaeum") 

chovají dva exempláry kantele: jedno o pěti, 

jedno o osmi strunách. V museu petrohradské konservatoře 

mají kantele o 13 strunách. 

Na moskevské národopisné výstavě 1867 vystaven 

byl karelský hudební nástroj z olonecké gubernie pode 

jmenem k a n d a I a. Byla to neveliká harfa o 13 strunách 

z měděného drátu. 

Zajímavo je, že ve vlastním tak nazv. Finsku 

kantele vymizelo; zachovalo se pořídku jen ve finské 

Karelii, nynější viborgské gubernii, a hlavně ve v ý- 

e hod n í její části, kde splývá s gubernií oloneckou. 

A tak zv, "viborgské léno" bylo k velkoknížectví finskému 

připojeno teprve na počátku tohoto století rozhodnutím 

Alexandra I. (Srv. s tím, co bylo pověděno 

o nalezištích run). Kantele nazývá se tam "kandala." 

U Es t ů kantele slove "k a n n e I", v poetické 

mluvě "k a n d e I e". Nástroj tento v nynější estonské 

guhernii, docela vymizel, jen se ještě z ach o val 

li p r a vos I a v n Ý c h E s t ů v severozápadní části 

pskovské gubernie, v úhlu, ohraničeném se severu jižním 

břehem jezera Peipusu a na západě východní 

hranicí livonské gubernie. 

Prof. Ves k e toto "kanctele" r. 1875 líčí takto: Je 

to Ježatá harfa, zhotovená ze silného, starého, jedlového 

kmenu velmi prvobytným spůsobem. Délka její 

25/1, šířka na užším konci 4 1 / 2 

/1, v středu 8/1. Nejdelší 

struna má délky 18/1, nejkratší 9/1, strun je 7. Je tedy 

každá struna o 1/1 kratší než struna před ní. Harfa 

pskovských Estů je ve všech podstatných částech zho-

h 

~98 

tovena tak, jako harfa finská. Estové ji pokládají za 

posvátný nástroj, j e h o ž r a c h o r é u z d-r a- 

v u je a umí r aj í cín a ž i v u z ach 0 v á v á. 

Kantele bylo zhotoveno a lidem dáno 

samým bohem. 

K tomu podotýká Farnincyn : Souhlasně s tím také ruští 

guslařikratcchvilníci (gusliari-skomorochi) uznáváni byli národem. 

za čarodějniky a kouzelníky (kudesníky a znachary). 

Estové mají o původu kandele následující legendu (dle 

Veske): Bůh závodil se starcem zlým duchem o to, kdo prvý 

z nich vynalezne hudební nástroj. Bůh ihned utrhl se stromu 

list a počal naň hráti. Ďábel zatím počal dělati dud y a potře-: 

boval k tomu několik dní. Potom bůh a ďábel závodili hrou na 

své nástroje, a nástroj boží lépe zvučel. Bůh vyhrál. Ďáhel nechtěl 

se poddati, i založili se ještě jednou. Bůh zhotovil k a n n e I 

a ďábel roh. Zahráli, a bůh opět byl vítězem, 

U Lit vín ů týž hudební náslroj má jmena: 

k a n k I e s, k a 11 k I Y s, také k a n k I e,.· k a n k I a i, 

k li n k I e s atd. U pruských Litvínů skoro vymizel. 

Největsí délka jest 2', strun 9, všechny střevové, Litvíni 

nazývají jej .harfou Davidovou." Podobný nástroj 

mívali í ruští Litvíni, ale vzpomínky naň jsou nyní 

velmi mdlé. Jediný známý popis pochází z 2. polovice 

XVI. stol. 

U L oty š ů kantele slove k ů k I e s (vysl. kúakles). 

Strnn 5 nebo 10, vesměs kovových, napjatých na 

skřínce s prorubem. Za našich časů zřídka se vyskytuje. 

U kterého národa jest původ kantele? Který národ 

mu dal jmeno? 

Etymologii Famincyn vykládá takto: 

Kantele litevsky = kankles; kanklanti = hráti 

na harfu; kanklinikas - kdo kankles hotoví nebo 

naň hraje. Slovo nedá se objasniti z jazyka litevského, 

alestarodávnosť kanklesu dovozuje se tím, že v 10-

n 

899 

tyšskérn jazyku přešlo v' kůkl es a podobná 'prumě!lá 

all v ů vyskytá se jen u-starodavnýoh I i t e v s k ých 

slov a nikoli u cizích, jež obyčejně podržují an, . 

Ani finské kantele nevysvětluje se z jazyka finského. 

Nekterí hledají původ jeho ve slove -k an t a a 

(nésti), est. k a n d a, kromě toho v kansi (víko, poklop), 

-est. kaaz. 

A. Schiefner, odvozoval kantele z něm. Gans, 

dim, G á s I e i n, protože prý nástroj tenmá podobu 

husy (jak jsme viděli, nemá !1, z čehož by mohio;I:í.~ 

sledovati, že původ kantele je skandinavsko-islandský. 

Výklad ne nový. Anonym Němec z r. 1788 v stati 

o hudebních nástrojích Slovanů také vyvozoval slovo 

h o u sl e· z h u s a a tvrdil, že v Čechách li. v LLiŽi6:i 

dělají housle z husí kobylky (l) . 

V s lov a n s Je Ý c h památkách vyskytuje se slovo 

g u s I i již v X. a XI. stol., kdy Slované neznali ješte 

smyčcových-nástrojův a následovně ani z husí kobylky 

jich nezhotovovali. ... 

K a n tel e, k a TI dál a, k a n n e 1" k a n d e I e, 

k a n k I e s, k ů k I e s, možno vysvětliti jen ze slovanského 

g ~ s Ii, g a. s ti - housle, housti. Fin, jazyk 

netrpí v názvosloví g, nýbrž mění je v k; v an je 

foneticky zachována nosovka a v t, d původní d slo"- 

vanského kmenu. Gusli znamenávaly nástroj strunový, 

na němž hraje se prsty,' nikoliv smyčcem.' Náslroj tento 

Finové mohli si vypůjčiti od Slovanů 'ještě v dobách, 

kdy Finové a Estové tvořili jednu národní massu, t. 

j. asi před 1000 lety, ne li dříve. O slovanských hu- 

'debních nástrojích slrunových podávají svědectví Theu~ 

fylakt Simokatský (VII. stol.), lbn Dast (X. stol.); AI~ 

Bekri (XI. stol.), skladatel .Slova o pluku Igorevě' 

,(XII. stol.), "Slovo o Zadonščině" (XIV. stol.). Také 

'67

900 

svědectví starých ruských bylin a písní potvrzují, že 

starodávné slovanské gusli byly nástrojem zcela stejného 

typu s kantelem. 

Název gusli jest u Slovanů původní, nikoli však 

nástroj sám, jenž podle všeho byl od Slovanů převzat 

z Byzancie, jež opět užívala hudebních nástrojů 

východních, asijských Z téhož pramene, t. j. z pokladnice 

dalekého východu prostřednictvím Maurů (a 

později křižákův) i západoevropští nárcdové čerpali 

rozličné předměty kultury, mezi nimi i hubební nastroje, 

Již v XI. věku shledáváme u nich vyobrazeui 

hudebních nástrojů struno vých, podobajících se typu 

byzantinsko-slovanských guslí nebo .Iežaté harfě", již 

západní Evropa patrně. si vypůjčila z Východu. 

Mezi Schliemannovými trojskými vykopaninami 

jsou některé, jež on pokládá za miniaturné hudební 

nástroje a nazývá je .Iyrami." Protože ale řecká lyra 

měla zcela jinou formu, byl by Schliemannem vlastně 

podán důkaz, že gusle - kantele známy byly už 

v starověku v Malé Asii. Ale i Malá Asie jedva byla 

místem vynalezení guslí, jež byly známy už assyrskobabylonskému 

světu, odkudž dostaly se nejprve do 

Malé Asie a .odtud do Evropy. Cizí spisovatelé v popisech 

starého Ruska matou s guslemi nástroj jim podobný, 

psalterio n, jenž býval rozšířen po vší Evropě 

a odtud se dostal do Ameriky. 

Roku 1867 na Národopisné výstavě slovanské 

v Moskvě byly vystaveny č u v a š s k é gu s I i o 34 

strunách, což je důkazem, že Čuvašové přijali je od 

Rusů v pozdější době, než Finově, v době, kdy tvar 

jejich byl už zdokonalen. I 'I'ataré si je v pozdějších 

dobách osvojili i se j menem, nazývajíce je • kjussele", 

"giusslě", 

"gusli".

901 

Výzpyt Famincyna, jenž si za předmět studie 

obral pouze hudební nástroj a nikoli též písně, které 

k jeho hře se peji, potvrzuje správnosť našich názorů 

na' stáří finských run i na vzájemnosť duševnou, která 

byla mezi starými Finy a Slovany. Zavedení guslí 

u Slovanův a kanlele u Finů zajisté spůsobilo v národním 

básnictvi obou epochu. O tom není sporu, že magické 

živly v národní poesii ruské jsou původu fln 

sk ého. Runy o původu a runy magické Finové nezpívali. 

nýbrž zvláštním, tajemným spůsobern říkali, 

"šeptali"; i to Rusové dělali po nich. Hudebnímu 

nástroji, do té doby oběma národ~m také společnými, 

byly dudy a trouba, avšak tak, že dudy byly obecnějšími 

Slovanům a trouba, roh, Finům. O dudách 

ve finské národní poesii není zmínky. Zmíněná pověst 

Estův o původu dud ukazuje hranici, za kterou dudy 

dále na půlnoc se nedostaly. Trouba však je Finům 

dosud nástrojem oblibeným a v Kalevale děje se o ní 

nejednou zmínka v tom smyslu. Mluví se o ní nejen 

jako o nástroji, hrou kterého potěšuje se osamělý 

chodec v lese, nýbrž i muž srdce ženské obveseluje. 

Váinámňinen (str. 99.) slibuje Paní nad Pohjolou, že 

pošle kováře Ilmarina- 

"a on tobě sarnpo skuje, 

ulepe ti pestré viko, 

pannu tvoji ohveseli, 

na troubu ji troubit bude." 

Trouba (tyytty) je dosud národním hudebním 

nástrojem Karelů, kteří na ni hudou právě virtuosně. 

Při bezprostředních stycích. v jakých staří Fi- 

.nové žili se Slovany, potomními Rusy, lze předpokládati, 

že hudební nástroj, kterému Slované dali 

jméno "g~dli, gusli" a Finově "kantcIe", dostal se 

k obojím současně a zavdal jedněm i druliým podnět 

# M'

902 

k.·poyzne§ení· národního básnictví, jehož' charakteristickou 

vlastností byla směs živlu epického" a magického. 

Předtím mohla předcházeti perioda přípravná 

snad dosti dlouhá, v níž jevily se disposice k epice. 

Ale každým spůsobem máme za jisté, že původ národní 

e p i k Y U Finů není starší, než u Rusův, a že 

příliš horkokrevně nadsazovali ti, kdož jej kladli do 

1. sťol. a snad ještě záze do minulosti. 

- Pro naše pozorování je pozoru hodno, že skutečně 

také někteří učení Rusové, jako Kostomarov, 

hledají původ ruských bylin na severu, ·v oblasti 

spolužití národa ruského i finského. Námitka, že 

v Zaoneží neroste dub, a j=stliže o něm byliny zpivaji, 

že původ jejich dlužno hledali jižněji, kde duh 

je domovem, je vratká. Ukázali jsme již, že dub figu 

ruje i v písních Japonských, kde teprve domovem 

není. -. 

Hudec na kantele čini prozpěvování run následující 

průvod (Finnische Runen von Dr. H. R. vorí 

Schrčter, Upsala 1819).

903 

,--: ~"':""~::1::j=""':"=='- =.....: -1=====--1 - ,~~, --j~- 

' -h'-- -,' _-_o ~ --"j,, '~-~--"-l-' ---1-- 

-tl-. _II:-:--~h-' ;-'-, 

~ __ -,--=--,=~#-~ 

--I_~--í=-)o!-"'----~--,-t---- r:----=3. 

~ , ~ ~ 'I 

'.; -ý- .,., 't 

věč - ný ne - chal bý - ti zla - tou , so-chu,: 

tZ=~I:'.::--=-t::::....--========== 

:'A '- h.--!9--=========-======--t:i'-=i-~---=:::::::= 

.==---==~==--== =1:=====' 

-----19------ , t ---,-- -19----' 

i 

.,- ~tz=~-==~-~--- :::j.:..:::~J==~-*=:=='t=tl:==e----~, '" 

f- ];I tI-,,---I-- -- --.--11--.-- - -19--. 

t ----i---,-tl-tl- --.--t::-I---~--""~-, 

--9-- .•.-,-.;-.;-- --,-- ...:;j------, --:-+-:--- 

v sa - ně vpřá - hl atd.

90t 

VIII. é) versi run. Každá píseň nazyva se run o, 

nebo v i r s i (slovo fin, nesouvisí s lat. ve I' s u s), 

v češtině užíváme běžnějšího run a. V našem smyslu 

runa znamená starou- píseň národní. Pěvec těchtopísní 

nazývá se I a u I a j a, skladatel jich run o I a i - 

n e n, run o s e p p a (kovář písní). Vědmý muž, věštec 

(srv. rus. "věšči" Oleg) =t i e taj a. Kouzelník 

10 i t s i i a j kouzelná píseň = 10 i t s u run D. Zaříkadlo 

(při zahánění nemocí, ran atd.) = I u k u, t. j. 

číslo i čtení. (Srv. slovenské "čítať" ve smyslu zaříkávati.) 

Slovo run o, praví Co-nparetti, samo je důkazem stářř národní 

finské písně a že prvé runy byly obsahu magického. Je to- 

.starogermánské slovo (goth, run a), jež původně znamenalo taďnou 

myšlenku, tajemství, tajemně pronesené, po tichu mumla .•é 

slovo (něm. r a u ne n). Není pochyby, že toto slovo ve svém 

prvotném významu, nikoli ý onom, který zdornácněl u Skandinavcův, 

ale Finům znám nebyl, u posledních se za hostilo a že ho užíváno 

bylo pro tajemně mumlané kouzelné věty a kouzelnou píseň. 

Runy zpívají vždycky dva pěvci najednou. Sednou 

si proti sobě, podají si ruce a pějí tak, že ten 

laulaja, který lépe runy umí, zpívá každý lichý verš 

a druh jeho v sudém versi t o té ž opakuje buď slovy 

stejnoznačnýrni, nebo významem a smyslem daleko se 

neodchylujícími. Verše tak rychle na sebe se vážou, 

že opakovač (kertoja) vpadá předákovi (páárnies] do 

zpěvu již pří čtvrté stopě jeho verše. Laulajové při 

.zpěvu zvolna tělem kolébají do předu i do zadu. Třetí 

muž při tom hraje na kantele. 

Na to se vztahují verse předzpcvu : 

a dále: 

Přítelíčku, zlatý bratře, 

mládí mého tovaryši! 

Pojdiž, budem s p o I u půl i. 

d o hro m a d y vyprávěti 

Podejme si věrné ruce, 

stiskněme si pJ:sty p,l sty.

905 

Všecky runy, epické i lyrické, nejstarší i novější, 

mají jednaký verš : osmislabičný trochej. Verš mívá 

někdy, zřídka, v prvé stopě o slabiku víc, čímž vzniká, 

daktyl. Daktyly často bývají na konci veršů, velmi 

zřídka uprostřed, kde je caesura téměř pravidlem. 

Odchylkami zmirňuje se jednotvárnost verše. 

Protože tento spůsob přednesu i vlastnosti verše, 

'z něho vyplývající, jsou společny i runám magickým 

a o původu, jest jisto, že finská národní píseň byla 

tak přednášená od samého svého počátku a že kantele, 

když se k Finům dostalo, nemělo vlivu na formu národní 

poesie a mohlo jej míti pouze na obsah. 

Zvláštností verše run, vznikající z popsaného jich 

přednášení, jsou par a I e II i s III y, 1. j. rovnoběžné 

opakování ve versi druhém, co bylo pověděno veršem 

prvým. Mezitím, co druhý pěvec zapetý verš opakuje,' 

pěvec prvý má času srovnávati si v mysli slova verše 

následujiciho. To se děje nejednou až do úplného vyčerpání 

synonym. která jazyk má v zásobě. I jmena 

vlastní v paralellismech se substituují. Tak na příklad 

v R III. str. 36. ve versích 

"nade všecky Vnoksen předči, 

Imatra je nerlostižná'' 

není rec O dvou vodopádech,' nýbrž o' jednom, jelfi~ 

sluje Vuoksen a jehož čásť nazývá se Imatra. N-e/!}'0' 

y R. XIII. ve versích 

,do dvora šel Kuuppiova, 

před dílnu šel Lyylikkovu: 

Oj dovedný Vuojolane, 

čacký Kauppi Lapoůane" 

je mmena pouze jedna a táž osoba. Při dělání paralellisrnů 

laulaja má neomezenou svobodu. Na místě 

orla může dáti luňáka, krahuje, havrana, na místě, 

drozda čerrnáka, na místě labuti kachnu. (p1'O Jej'Í-z.

a 

906 

j 

oQf.i1dy' má 'fin. mnoho významů), na místě dubu jal::!loťk 

na - místě břízy, osyku; 'na, mistěborovíce smrk 

nebo jedli' a pod. do nekonečna.' . ' 

Paralellismy bývají nejen při jednotlivých versích, 

nýbrž i při celých odstavcích, jako .ni př, v R: IV. 

str. 52 a 53 a opět 62:-69. , 

,Z podstaty paralellismů vznikají jiné zvláštnosti 

verse run: a I I i t e r a c e, a s s o na n c e a rým y~ 

, Paralellism finský podobá se ozvěně. , Jako jest, 

ozvěna tím dokonalejší, čím věrněji opáčí vypuštěný 

zvuk, tak jjiaralellism tím je lepší, čím je svému hlavnímu 

verši podobnější z v u k e m i' s mys 1e m ; ale. 

nezavrhuje se ani menší podoba. Ttrn spůsobem dostáváme 

rýmy a assonance na konci veršů, alliterace 

uprostřed nich, v' počálečných .zvucích jednotlivých 

slov, ze kterých, se verše skládají. '. 

. Všecky tyto vlastnosti verše jsou nehledané, 

Prosté a přirozené, vycházejíce z vlastností jazyka neobyčejně 

bohatého formálně i lexikálně, jakož i z jeho 

charakterné vlastnosti gramatické, jež vězí v tom, že 

veškeré tvary tvoří se pripináním nikdy .předpínáním. 

Indoevropským, a zvláště slovanským jazykům 

není alliterace : vlastní. Za to však forma run a 

forma slovanské národní písně jsou si velmi blízky . 

V originále jsou alliterace tak hojné, že skoro v kazdém 

verši nejméně dvě slova stejnou hláskou začínají. 

Ale i zde jsou výjimky, ač poridké, Ony právě 

jsou důkazem, že tato zvlástnostformy run není manýrou 

a hračkou', nýbrž přikrasou, již sám jazyk 

pěvci. nabízí, ' 

'V našem překladě jest i k .alliteracirn hleděno,' 

avšak jsou jen tam, , kde 'samy překladateli vklouzly: 

do péra, což bývalo zvláště -při zaklínání a vzývání

907 

Ukka. Za to český jazyk poskytl přlležito sf k hoj něj - 

šímu užití rýmu, než jest v originále. 

Vzpomenuté vlastnosti verše run dávají obšírný 

prostor tak zv. "epické šířce", ale ještě větší měrou 

podporují lyrický živel Kalevaly. Básnická forma, 

rhytrn a verš, samy jsou lyrickou stránkou každé 

básně. Má li Kalevala lyrismu v sobě více, než jiná 

podobná poemata, není to na ujmu její kráse, je to 

její zvláštnost, která ji před jinými vyznačuje, zvláštnost, 

která není nahodilá, nýbrž hluboko kotví v samé 

podstatě básně a jazyka. ' 

Verš run nepodporuje úsečnost výrazu a stručnost 

mluvy, není rázný, pádný a iuohutny , je vsak 

volný, měkký a lahodný. Neui bojovný, nýbrž ptitulný, 

intinmý, rodinný. Kdyby měl ličiti velká vúlecna 

dějství, nedostalo by se mu energie, a snad proto, 

že tuto svoji vlastnost cítí. verš run vyhýbá se líčení 

krutých a krvavých zápasů, při nichž nejraději hned 

konstatuje výsledek; snad proto verš run při líčení 

všech zápasů tak rád a tak rychle utíká se na půdu 

fantastičnosti, aby unikl z pole, které mu nesvědčí. 

Ale ye všech jiných příčinách vers run osvědčuje 

se nejlépe. Jím nejkrásněji se ličí klidné domácí 

zaměstnání, nejkrásněji se jím' projevují city, nejkrásněji 

se jím čaruje a modlí. Jeto verš duchu národní 

poesie finské tak přiměřený, tak s ní rostlý, že 

si ji y rouše jinak skrojenórn ani mysliti nelze.

II. 

Vysvětlivky jmen a věcí

Ahti, v. Lernminkáinern. 

Ahto nebo Ahti, bůh vody a vládce nade vsim 

živcčišstveru vodním i nad poklady na dně morskérn, 

, Ahtola, říše Ahtova v moři. ~ 

Ahtolainen, Ahlolan, obyvatel Ahtoly, poddaný 

Ahtův. 

Aijir,', otec Iku- Tursa Áijiiovce. Znamená: starec, 

děd. 

Ainikki, sestra Lemrninkái nova. 

Aino, sestra Joukalainova, 

Alue, "Alujske jezero", bezp. jezero Ladoga. 

Annikki, sestra Ilmarinova. 

Antero (Ondřej), příjmenlVipunena. 

Andělika svým rudým kořenem je náhražkou 

smrkové kůry ve chlebě. Roste na severních bahnech. 

Bába' země, vody, podzemí, lesa atd. V orig! 

e ukk o = matrona vetula. Srv. li k k o. Každý bůlí 

a každý duch má manželku, jíž náleží titul e u k k o; 

Dub, ač má mythologický význam, není ve Finsku 

stromem známým. Plod dubu, žalud, nazývá sé 

v runách ta m m e n o m e n ,a, jablko dubu. 

Duha jako část koňské ostroje jest dře věny 

oblouk, pnoucí se nad krkem koňovým od jedné oje ke

912 

druhé j mezi nimi zapražen jest kůň. Finsky - v e m- 

m e I, rusky = d u g a. 

Estové, národ Finům nejblíže příbuzný na Baltickém 

DloH.' 

Eteldtár, víla jižního větru. 

Ffnuvé v naší době stojí na výši evropské civilisace, 

ale ve společenském jejich životě dosud převládá 

život rodinný, jako za časů starodávných. Souvisí 

to s místnýrni poměry. Rodný krb a domácí život 

mají na půlnoci jiný, nepoměrně důležitější význam, 

než na jihu, kde člověk může celý rok volně žíti venku 

a přístřeší jen k tomu potřebuje, aby mu bylo útulkem 

v bouři a nepohodě. Na severu domácí krb není 

pouze útočištěm před nepočasem, nýbrž je zároveň 

pevným pojítkem všech, kdo u něho se shromažďují j 

on upevňuje rodinné svazky a do dívá hloubky citům 

příbuzenským. Skutečně půlnoční člověk dvě třetiny 

svého života ztráví u domácího krbu. 

Finské slovo k o t i, k o t o (dům) znači'o původné 

stan kočovníkův, jenž dosud zachoval se u Loparů 

.. Stan dělají tak, že rozesta ví několik žerdí, jež 

nahoře spojí a zevně pokryjou kožemi sobův a upevní 

sdupaným sněhovým náspem. Ohništěm byl větší kus 

ploského křemene nebo šerého bulyžníku. Dým odcházel 

otvorem nahoře, kde jsou žerdi spojeny. Uvnitř 

stanu, podél stěn bylo domácí nářadí, lávky a truhly 

k uschování zásob. Půda byla posílána sobími kožemi, 

jež sloužily také za lůžka Část zásob byla chována 

vně stanu ve zvlúštních sroubcich na vysokých 

žerdích, aby na ně nemohla dívá zvěř.

913 

Když Finové zaujali území nynějšího Finska, tento 

prvobytný stan vyšel z upotřebení a zaměněn byl stálým 

obydlím, prostornou jistbou (" tupa"), jež úplně 

odpovídá velkoruské "izbě". Jislba je chata z břeven 

sroubená. Krb znenáhla přestal býti dělán z kamene, 

jejž nahradily cihly. Také přestal míti místo uprostřed 

na zemi a odstěhoval se stranou ke' zdi. Dým z něho 

odcházel otvorem ve stropu. Oken s počátku nebylo. 

Místo nich byly pouhé průduchy, jež se zavíraly okenicemi 

Oddělená místa ku spaní, dornáci nářadí a hospodárské 

stavby svědčí už o počátcích kultury, jež 

mohla se pochlubit i· přepychem, zejmena ženskými 

šperky stříbrnými a zlatými. 

Obydlí taková možno spatřili dosud ve vzdálených 

lesních pustinách, ale i tam jsou již vzácností. 

Selské domy nynější jsou solidně a vkusně ze dřeva 

roubeny. Kromě jislby bývá v nich jedna i více komor. 

Na některých místech jsou domy rozděleny ve 

dví ch odbou a mají tedy dva vchody. Jen bohatí sedláci 

v Esterbotnii staví si domy patrové jako statkáři. 

Zevně domy natírají železnou barvou. Počet oken a 

velikosť jejich rídí se potřebou denního světla. V selských 

domech středního, východního a jižního Finska 

jest oken málo a jsou neveliká. V západním Finsku 

jsou větší a v EsterboUnii jest jich tolik a jsou tak 

velká, že je to obydlí na ujmu; domy jsou následkem 

toho chladné. Skleněná okna vešla v užívání teprve 

v minulém století. Prvá skleněná okna pořídil si jakýsi 

sedlák v Savolaxu Lidé okolní před tím o skle 

neslýchali j sedlák musel jako přikován seděti doma 

a upozorňovati chodící kolem, že nesmějí do okna, 

které se jim zdá býti prospěšným, strkali ani hlavu, 

ani ruku, aby se nep~řezal!.

914 

\ 'V naši době uz I chata nejposlednějšího sedláka 

svědčí o jistém stupni blahobytu. V prostorné jistbě 

scházeií, se obyvatelé' nejen. k jídlu, nýbrž i k posezerií 

a zábavě v době soumraku. Muži robí nářadí ze 

dřeva, ženské předou, rozčesávají vlnu, anebo jiné do, 

mácí práce konají. Noviny jsou za, našich časů potřebou 

i chudší selské domácnosti, v níž dochází pohoslinného 

přijatí i pocestný nemající přístřeší, i žebrák. 

U kal1ien,ri'a příp ecku, na zápeeí, na zákampí jest 

jejich místo, které jim runy zachovaly, Cizinec a host 

jsou Finům slovy stejnoznačnými (" vieras" ).Pec je 

riístějem .obrácena do sednice r do pece přikládají se 

notná polena, jež vesele praskají a plápolají. .Sednice 

osvětlují sesmolnicemi, které se zatýkají do stěny. 

Uprostřed stropu bývá lampa domácí výroby, ze dřevěnýchštěpln 

zhotovená, , jež rozžehá se při slavnost: 

pých příležitostech. Také lojové svíce sami sí lijou, 

al;e'rozsvěcují jen hostům. Pod strop uvazují s)'r4 

prkna, aby vyschla, Pod stropem jsou zavěšena bidla: 

na -která .se na vlíkají žitné placky, mající uprostřed 

díru. Velký stůl bývá pestře ornalován olejovými bar; 

vami. Hospodář a hospodyně mají každý svou zvlástn] 

postel. Jedna z nich, k vůli úspoře místa, bývá visulá, 

Postele bývají vystlány vlněnými pokryvadly, umělé 

vy tkanými. Děti a čeleď spí na_palandách. 

Jako v našich starých selských sednicích v kout~ 

za stolem jest alrnárka, kde se chová bible, zpěvník 

!to peníze. V každé selské domácnosti jsou velké ~':i~ 

stenné hodiny, často pestře vykrášlené, Truhla; také 

pestřevykráslená, bývá bud' v komoře nebo -naipůde, 

. Pod podlahou bývá malý sklípek, do' něhož ve~ 

dou padací dveře, Sklep na brambory bývá za chatou. 

Vedle chaty jsou hospodářské budovy: chlév 

pro koně a skot, ovčín, stodola, kůlna. 'ph žádné

915 

chatě neschází parní lázeň ("sauna"). Tam lidé na 

policích ležíce se paří a šlehají namočenými březovýmř ' 

věníky (.vasti", chvoště, Quast). Koupávají se pravi-' 

delně v sobotu večer, v době žní a mlatu každý 

večer. Obojí pohlaví koupává se pospolu, aniž v tom 

vidí něco neslušného. 

Záliba v samotě a samostatnosti jest u Finů příčinou, 

že staví chaty rozstrkaně. Avšak v krajích 

hustě iobydlených bývají i velké vesnice, podobné městům. 

V nich jsou krámy, pošta, lékárna, dílny, hasičské 

velitelství, školy, bazar, veřejné čítárny a 

knihovny. 

Domový průmysl je nerozlučnou přináležitostí 

finských vesničanů. Obzvláštní přízni těší se mlynárství 

a kovárství. Muži všecko domácí i polní dřevěné 

nářadí dovedně zhotovují. Ale domový průmysl, 

jenž by se právem nazývati mohl ženským, spočívá 

hlavně na práci ženských rukou. On, jak, vidíme 

i u Jihoslovanův a Rusů, je v nepopíratelné souvislosti 

~ národní poesií, s níž kvete i hyne. Národní 

poesie i ženský průmysl mají ve Finsku ochranu v oddálených 

samotách, po valnou, část roku ztěžka přístupných. 

Co do hmotné potřeby je ženský průmysl 

finský hrubě ohrozen průmyslem továrenským, nad 

jehož konkurencí drží jej ta okolnost, že neukájí jen 

potřeby hmotné, jako jeho světoběžný soupeř, nýbrž 

i duševné. Díky tomu dosud neumlklo v selských 

chatách finských vrnění kolovratu a klepání stavu, 

díky tomu ženské ,dosud tam mají pilné zaměstnání 

při trdlici i mědlici, při drhlenu i vochlici, 

při jehle i žengli. Ženský průmysl' jest u severních 

národů nevyhnutelnou životní podmínkou. 

- Domácí život Finů je konservativný, zachovalý, 

prostý a jednotvárný.' nikoli však nudný. Fin mimo 

58

916 

dům je zamlklý l:. nesdílný, ale u rodného krbu rozvazuje 

a stává se hovorným, otevřeným a důvěrným. 

Zde za nekonečných zimních večerů při veselém plápolání 

ohně na krbu zapomíná svého krušného boje 

o život a buď se oddává dumáni, nebo žertům a 

humoru, k nimž není jinak velmi naladěn účinkem 

neblahých podmínek. Oko jeho se jasní na výsluní 

rodinné lásky, od noční temnoty, zimních metelic, 

trudův a starostí· o kus vezdejšího chleba dělí ho 

pevně uzavřené jasně _osvětlené, teplé, útulné "tupy". 

Zde s ním nerozlučně bydlí nesmrtelný duch 

národní poesie. 

Hallapyora, neznámý vodopád v Tavastii. 

Hdme, finské jmeno Tavaslie, finské provincie. 

Hiisi, zlý duch, zdržuje se ponejvíce v hlubokých 

lesích a na vysokých horách Jiná jmena J u u t a s, 

Lem p o, P i r u. Hiisi nikde neschází, kde může zlo 

a -neštésti spůsobiti, člověka ku hříchu svésti, ženu 

k pádu. Je vládcem celé armády zlých duchů = H i i- 

d e t. Hiísi podle Castréna byl původně jen zlým 

duchem lesa (divý muž). K vůli pohodlné alliteraci se 

slovem h i i I i, uhlí, bývá řeč o .milíři Hiisovu" - 

"uhlírně Hiisiové ", což upomíná na křesřanské peklo. 

Hiitola, říše Hiisiova. 

Hongatar, víla borovice . 

. Horna, skalná hora, kde jsou zlí duchově 

domov.em. 

Humala, chmel. V našem překl. personiflk, "Chme-. 

líč.ek. " 

Iku-Turso (.Áijaovec"), morsk.ý duch, snad totožný 

s pidimužíkem, jenž vystoupiv z moře proměnil 

se v obra;-R.·II. 137, XLVIII. 151. 

('

917 

Ilmari, Ilmarinen, bratr Vainam6inův a s ním 

nejslavnější bohatýr Kalevaly. Je představitelem řemeslné 

dovednosti lidské. Runy jej nazývají: nseppa·, 

"seppo·, "takoja ián-ikulnen ". Seppá, prov, seppo 

= kovář i mistr vůbec, "Takoja ián-ikuinen" v překl, 

"kovokujíř věkověčný". Ilma = vzduch, vesmír. Z této 

slovní podobnosti starší badatelé vyvozovali jeho božství 

a brali vážně, že • ukoval poklop nebes". Dlužno jej 

ovšem jen za to míti, zač jej národní píseň vydáváa 

ona jej všude líčí jako muže, bohatýra, jenž třeba 

uměním nad jiné vynikal, přece vždy měl vlastnosti 

lidské. 

Ilmatar, nejstarší dcera vzduchu, matka moře, 

jedna z Luonotar (vil tvůrčích), matka Váinámóinova. 

Ilpotar, druhé jmeno Louhi, Paní nad Pohjolou, 

Imatra, vodopád ve Finsku.' největší v Evropě. 

Z lmatry nová doba udělá Finsku, .jež neoplývá 

štědrými dary přírody, pramen značného bohatství. 

Budef síla proudu jejího využitkována k, elektrickým 

účelům společnosti, která se v Rusku tvoří. Elektřina 

povede se odtud do Petrohradu. Společnost reflektuje 

prozatím na 20.000 koňských sil, jichž cena rovná se 

12 1 / 2 mill markám. Z této sumy bude společnost 

exploatorů platili procento. Využitkován bude asi 

šestý díl síly vodopádu, jenž najednou representuje 

kapilál 80 mill. Dosud byla Imatra pouze na podívanou 

turistům, kteři v letě přicházejí shlednouti· 

"finskou Niagaru". 

Ingrie, lngerie, baltická provincie ruská. 

Jordan, jmen o biblické. 

Joukahainem, bohatýr a kouzelník lapský. 

louko/a, bydliště Joukahaina v Lapsku.

918 

Jabloň není ve Finsku domovem právě tak jako 

dub; nicméně slovo o m e n a (jablko) jest běžné, 

Jumala, bůh doby pohanské i křesťanské. Slovo 

odv, od j u m a, hrom. Znamenalo původně domov, 

sídlo hromu. Později bůh hromu, hřímatel, hromovník, 

obdržel jmeno Ukko. 

Jumalův strom, dub. 

Juutas, zlý duch jako Hiisi. Jmeno bezpochyby 

= Judas, Jidáš. 

Kaatrakoskt (dosl, "jihovýchodní vodopád"), 

vodopád v Karelii. 

Kalervo, Kalervoinen, otec Kullervův, bratr Untamův, 

Kaleva, praotec kalevských bohatýrů. Často = 

Osmo. 

Kalevala, země Kalevova a Kalevoviců, k nimž 

pa-tří Váinámčinen a llmarinen. 

Kalevova jedle, Kalevův strom, nesmírný strom, 

jehož koruna dosahovala až do nebe. 

Kalevatar, Kalevovna, dcera Kalevova. 

Kalma, hrob, umrlčí zápach, Smrť přirozená. 

Karjala, domácí jmeno Karelie. 

Karelie, východní provincie finská. Starý zeměpisný 

pojem, neodpovídající nynějším politickým poměrům. 

Lid dosud Karelií nazývá také kraje ruské, 

přilehlé k finské hranici. 

Katajatar, dcera jalovce (.Jalovcovna"), jedna z vil 

Tapiových. 

Kauko, Kaukolainen, Kaukomieli, přijmi Lemmin-' 

káinovo , 

Kaukoniemi (.vzdálený osíroh"], bydliště Lemminkáinovo.

919 

Kammo, duch nebezpečí, kterým hrozí plavcům 

úskalí. Slovo je ze slov. kamen. K i m m o znamená 

totéž, co K a m m o. Celé jmeno v R. XL. y. 48 zní: 

• Kivi Kimmo, synu Kamma", v orig.: • Kivi Kimmo, 

Kammon poika." Fin. kivi = kamen. Možno tedy 

miti za dokázáno, že Kammo je vzato ze slov. 

Karelové, Karjalané, obývají Karelii, Savolax a sev. 

čásť EsterboUnie. Jsou pěkně roslli, svižní, vnímaví a 

nestálí. Karjalan je rozený poeta a dělník. Vlasy má 

rusé, oči šeré nebo černé. U něho zachovaly se starodávné 

runy. Staré zpěvy chová, nové, lyrické skládá. 

Na ladožském jezeře míchá do svého hovoru ruská 

slova. Ve Viborgu mluví Karelové čtyrmi jazyky: kromě 

materského a švédského i rusky a německy. Rád cestuje 

a kup čí. Umí peníze vydělati, ne však udržeti. 

O zítřejší den se nestará, žije jak muže široce a to, 

co bůh mu nadělil, rád sdílí s bližním. .Když není 

chleba, budem jíst housky", jest jeho přísloví, kterým 

charakterisuje svou lehkomyslnosť i v nouzi. A nouze 

užijou dosti Karelové v severních krajích, kde nepekou 

chleba, aby do mouky nepřimisili korového prachu. 

U Ladogy, poblíž Petrohradu, jest jim lépe. Petrohrad 

jim dobře zaplatí za všecko, co mu na prodej přinesou, 

.i mravenčí vajíčka". Evropský pokrok, jenž v posledních 

třicíti letech Finsko celou mocí zachvátil, Karclů 

slaběji se dotkl. 

Ruský Karel, ačkoli vyznává jinou víru a podroben 

jest jiným zákonům, nezměnil ani svého typu, ani jazyka, 

ani mravův, ani názorů. Jen kroj vymizel až na 

nr-patrné zbytky jako u jeho finského bratra. 

Kauppi, proslulý lyžař laponský. 

Kave, bohyně vzduchu, jedna z Luonotar. Ochranuje 

šestinedělky. Známa též pode jménem Ilmatar 

jako matka Váinárnčina.

92fi -- 

Keitolainen, Z kopí Keitolainova jest hadí jazyk. 

Dle RenwaIIa Keito = bůh kovu. Keitolainen = obyvatel 

Keitoly, Keitolan. 

Kemi, řeka v severním Finsku. 

Kirjos a Karjos, jmena dvou býků: Kirjos = straka, 

karjos = bzikavý. 

Kivutar, víla bolestí, dcera Tuoniova, byla vzývána, 

aby bolesti zmírnila. 

Krdvy: mají v orig. jmena: M u u r i k k i (černá), 

Kimmo (straka), Omena (jahlko), Tuorikki, 

Her m i k k i, J u o t i k k i, M a i I' ik k i.. 

Kuippana, příjmí Tapiovo. Podle Renwalla vlast. 

K u i k k a na, dlouhokrký, tedy epith. 

Kullervo, Kullervoinen. syn Kalervův. 

Kuura, druhé jmcno Ti e r y; znamená jinovatku. 

Kuutar, dcera měsíce, "Měsícovna". 

K;ylli, Kylliki, krásná Saarijanka, již Lemminkáinen 

unesl a za manželku pojal. 

Laponeí slynuli u Finů jako kouzelníci. 

Laponsko = Pohjola. 

Lemminkdinen, třetí hlavní bohatýr Kalevaly. Jiná 

jeho jmena: Kauko, Kaukomieli, Kaukomoinen. 

Lempiovec = Lernminkáinen. Lempi = něžný, 

milostný. 

Lempo, zlý duch, často = Hiisi. Castrén myslí, 

že původně Lempo = Lempi, bůh lásky. 

Lokka, matka Ilmarinova. 

Louhi, hospodyně, paní Pohjoly. Někteří vykladatelé 

ji vydávali za bohyni temnoty a zimy, jíž start 

Finové přičítali, že jim každý rok na, delší dobu slunce 

a měsíc takořka uloupila.

a 

921 

úží 

Loviatar, slepá babizna, ~lá Tuoniovna, matka 

nemocí. 

Luonnotar, dcera přírody; L u o n not ary, dcery 

přírody, •tvůrčí víly". 

Luotola, záliv při řece joukolské. 

Lyylikki = Kauppi. 

Lyfe jsou v půlnočních zemích neocenitelnou 

pomůckou stykův obyvatclstva v zimě, kdy vysoká 

vrstva sněhu pokryje pole i luhy a hluboké závěje zarovnají 

rokle i propasti, tak že celý kraj podobá se 

širé sněžné pláni, na níž není jediné cesty. Lyže bývají 

na 4 lokte dlouhé, 4-5 palců široké a 1 1 / 2 -2 

palce tlusté desky z jedlového dřeva. K oběma koncům 

se ztenčují; na koncích jsou zašpičatěny 

a poněkud vzhůru obráceny. K nohám připevňují se 

řemenem. Aby se běžec snázemohl obraceti, bývá 

pravá I) že poněkud kratší levé a na dolejší straně 

mívá po celé délce rýhu. Někdy bývá spodek lyží potažen 

koží s krátkou srstí, jež leží na zad, aby 1'ychlost 

lyží podporovala a nikoli zdržovala. Lyže napouštějí 

se tukem nebo dehtem. Běžec drží v rukou 

tyčku, kterou se odráží a běhu svému směr dává. 

Asi 4-6 palcův od něho je na tyčí kulatá dřevěná 

destička, jejímž středem tyčka se provléká; deštička 

brání tomu, aby se tyč příliš hluboko do sněhu zabodla, 

Běžec na lyžích musí dbáti, aby obě lyže byly 

stále rovnoběžny. Ještě větší upotřebení, než ve Finsku, 

lyže mají v Laponsku. Finská tradice přičítá sice 

vynález a mistrovství lyží Lapoňanůrn, že však jsou 

ve Finsku od pradávna domovem, dokazuje finský 

jazyk, jenž má pro ně i pro jejich součástky hojnost 

názvů. Lyže nazývá se s u k s i, p a I j a k k a; levá 

lyže I y I Y (srv. Lyylykki), pravá s i vak k a; lyže koží 

potažená k a I h u.

922 

~ana, vládce mrtvých, = Tuoni, 

Manala, říše mrtvých, = Tuonela. 

Manalan = Maria, Tuoni. 

Manalané, obyvatelé říše mrtvých. 

Manalskd síť, měděná nebo železná, kterou Tuoni 

vázal a Tuonivec v řece tuonelské loví ty, kteří by 

chtěli: z Tuonely útěkem se spasiti. 

Marjatta, panna. Hříčka se slovy Maria. a marja, 

jahoda. 

Melatar, víla kormidla, jež opatruje loď v slapech, 

vodopádech a vírech a uvádí je na cestu bezpečnou. 

Metsola, lesní říše = Tapiola. Metsa = les. 

Mielikki, panovnice lesa, dárkyně lovu, choť Tapiova, 

s nímž má sídlo v Tapiole. Mi e I i = mysl, 

srdce, přízeň a pod. 

Mimerkki = Mielikki. 

Muurikki, jmeno krávy. 

Neva, řeka, slovo finské = bahno, slatina. Řeka 

.Vuoksen, na níž jest vodopád Imatra, ústila dříve 

li Viborgu; tím vznikl ostrov, obklopený vodou Vuoksenu, 

Nevy a Finského zálivu. 

Německo, Némci, německý znamená v orig. vždy 

cizím vůbec, cizozemce, z ciziny, dovedný. Nemecko = 

Saksan maa, Němec a německý = saksalainen 

Nyyrikki, syn Tapiův, Tapiovec, ukazuje cestu 

lovcům a ochraňuje stáda. 

Osmo,.Osmoinen = Kaleva, Kalevainen. Osmu 

někdy místo Kalevala. 

Osmotar = Kalevatar, dcera Osmova, Osmovna.

923 

Paivatal', dcera slunce, Sluncovna, víla vzdu-' 

chu. Páivá = slunce i den. 

Pakkanen.Pakko, mráz, syn seveříkův, duch zimy. 

Palvonen, bezpochyby ředitel oblak = Tuuri. 

Panu, syn slunce, Sluncevič, duch ohně. 

Pellervoinen, syn pole (pelto = pole), ochraňuje 

osení, stromy a všechno rostlinstvo. Druhým jmenem 

nazývá se S a m psa. 

Pihlajatar (pihlaja = jeřáb), dcera jeřábu, .Jeřabovna", 

ochraňuje jeřáb. Jest jednou z vil z čeledi 

Tapiovy. 

Piltti, služebnice panny Marja tty. 

Pimentola (pimiá = tmavý), země tmy = l'ohjola. 

Pisa, hora na hranici mezi Zavoločím a Karelií. 

Pisa = svatý. 

Pohja = Pohjola. Jmeno = půda, dno, sever. 

Pohjola, země úhlavních nepřátel Finů, leží na 

severu, kdež odpovídá Laponsku. Někdy znamená celou 

zemi, někdy jen jednu ves, někdy jen jeden dvůr. 

Také se rozumí slovem Pohjola celé sev. Finsko. 

Pohjolan, obyvatel Pohjoly, zvláště Pohjolský hospodář, 

muž Paní nad Pohjolou. 

Pohjolanka, hospodyně, Paní nad Pohjolou. 

'Pohjolanka, panna, dcera Paní nad Pohjolou. 

Bemuuen (remu = lom.oz, hra) otec Chmele. 

Ruotus 

=' Herodes. 

Rutja, vlastně sev. Norvéžsko, norské Lapsko. 

R u tj a n k o s k i, hrůzný vorlopád,. snad Maelstrěm 

':V Norvéžsku.

92:t, 

Saarelainen, t, j. ostrovan, jedno z příjmení 

Lemminkáinových. 

, Saari, t. j. ostrov, domov Kylliki.. 

, Sampo, viz str. 884 a zvl= ště 889. 

Sampsa, t. j. Samson, viz Pellervoinen. 

Saraja, S a r a-o j a - Pohjola, Znamená řečiště, 

příkop ostřicí zarostlý. 

Sario/a = Pohjola. 

Savo, Savolax, finský kraj. 

Sluncevič = Panu. 

Sluncovna = Páivátár, 

Suvantolan, epith. Váinámčina. S u van t o - 

tiché místo u vodopádů. Odtud S u van t o I a. 

Surma, duch smrti násilné, vraždy, 

,~ojá'tá'r, zlá víla, stvořila hady. 

Saně jsou ve F. obecnějším povozem než vůz, 

jenž zůstává omezen na města, hlavně pobřežná. 

V zemi bahen, jíž jest F., jezdí se po saních i v letě. 

Názvy : r e k i, k 01' j a. Jsou velmi rozmanité tvarem 

i velkostí. 

Svině (sika) bývá v runách často jmenována jako 

domácí dobytče, ale ve skutečnosti jím v Karelii není. 

Lemminkáinen, vraceje se z dobrovolného vyhnanství 

domů, žádá hospodyni, již prosí o 'nasycení, ahy mu 

přinesla kousek vepřoviny, na pekáč jej položila, ždibcem 

másla přimastila, Důkaz, že pěvec nemělo vepřovém 

mase ponětí. 

Tapio, nejvyšší bůh lesa. Sídlem jeho a jeho rodiny 

je Ta p i o I a. Čeleď, komonstvo jeho skládá se 

z lesních vil a duchů. Ochraňuje lesy, zvěř i stáda 

v lesích. Je dárcem lovu, bez jeho vůle lovec ničeho

925 

neuloví. Proto jej lovci vzývají, vstupujíce do lesa a 

obětují mu. Nejsou li Tapio H Mielikki, choť jeho dobré 

míry, jsou ospalí a chodí odraní; jsou li vsak míry 

dobré a chtějí li býti lovcům štědrými, odívají sebe 

i komonstvo své nejkrásnějšimi šaty a celý les jest 

od nich krásný. 

Tapiola = Metsola, říše Tapiova, v ní tři hrady 

Tapiovy: dřevěný, kostěný a 'kamenný. 

Tavasťan (fln. Hámáláinen] obývá oblasti: Tavastii, 

Satakuntu, sever. část Nylandu,' již. část Esterbottnie 

a kromě pobřežného pásu i vlastní Finsko. Jest, jak 

řlká, "neforemně skrojen, ale pevně ušit." Vzrůstem 

je vysoký, svalnatý, ramenatý, s širokou tváří, ploským 

nosem, šerýma očima, rusými, ne li jako len bílými 

vlasy, Těžká práce a nedostatek jsou příčinou, že 

záhy dostává starobný vzhled. Je nejvytrvalejší a nejpilnější 

pracovník, při tom konservativný a tvrdohlavý. 

Myslí pomaleji, než ostatní Finové. Ve vzdálenějších 

okresích je živým modelem, představujícím, jak Tavastan 

vypadal před stalety. Nemá básnického daru 

Karelova, proto starodávné báje u něho méně se zachovaly, 

Tavastie, kraj Finska. 

Tellervo, dcera Tapiova, Tapiovna. Ochraňuje 

stáda na pastvě a na cestě z pastvy domů. 

Tiera, souratnik Lernminkáinův, někdy s ním totožny. 

Slovo znamená sněhový nášlapek, který se dělá 

koni pod kopytem. 

Tu onela, podzemí, říše Tuoniova, vládce mrtvých. 

V Tuonele je všechno jako na zemi, ale temné a příšerné. 

Jsou tam hory, řeky a- lesy, plné dravé zvěře. 

Viz Ma n a I a.

926 

Tuoniovna, dcera Tuoníova. Jeho dcerami jsou 

také Kivutar a Loviatar. 

Tuonelskd řeka, proteká Tuonelou j při ní přísahají 

lidé nejpevnější přísahy. 

Tuoni = Mana, Manalan, vládce nad Tuonelou. 

Sám lidí neusmrcuje, jen nad mrtvými vládne. 

Turja = Rutja. Turjan meri = Ledové moře. 

Ukko, prabůh, nejvyšší bůh, pán vzduchu, hromovník. 

Rídí deštné kapky, běh oblak a těles nebeských, 

dává slunci svítit, dešti a sněhu padat, hojí nemoci 

a zvláště pomáhá rodičkám. Duha jest jeho lučistém, 

blesk jeho mečem, hrom jeho mlatem. Bydlí 

v devátém nebi, kde na nejvyšším místě (.na nebeském 

pupku") stoji jeho trůn. Ukko = starce. Srv 

J u m a Ia. 

Jako všecko nebeské i podzemské staří Finové 

představovali si podobným zemskému, tak i Ukko 

.kráčel po okraji nebes, obut ve punčochy pestré, 

v kapce pestře vyšívané." 

Unramo 1, duch spánku; u ni = spánek, sen. 

bratr 

Untamo 2, U nt a m o i n e n, U n t o, rozváděný 

Kalervův, 

Untamola, U nt o I a, sídlo Untamovo. 

Uutar, víla mlhy. Sedíc na oblaku prosívá mlhu 

sítem na zemi. . 

'Tainamoinen, hlavní bohatýr Kalevaly a finských 

run. Je starý, vyniká vší lidskou moudrostí. Vynalezl 

kantele. Viiinii = tichá voda.

927 

Vá'inci', zkr., = Váinámčinen. 

Vdinělá, bydliště Váinárnóinovo v Kalevale, s níž 

často bývá zaměňována. 

Vammatar, víz Kivutar. Ježto nkipu" znamená 

bolest pocit, "vamma" znamená bolest ránu. 

Velkf medvěd, sedmihvězdí, v orig. ,,0 t a va". 

Z toho snad působením shody, že otso = čelo, povstala 

lichotná přezdívka medvěda dravce. 

Vellamo, vládkyně vod, choť A h t o v a, s nímž 

bydlí v A h t o I e. Oděna je řízou z rákosí a pláštěm 

z morské pěny. Dárkyně hojného rybolovu. 

Vellaminy: panny, rusalky, družina Vellamina. 

Vět1Jl', hlavní jsou čtyry: jižni, východní, západní 

a severovýchodní. Protože dlouhým slovem severo- 

Východ o překladě nemožno bylo manipulovati, užito 

všude na místě jeho slova sever, severní vítr, seveřík. Vítr 

tento druhy má přijmi P u h u r i o ve c (.Puhurin 

poika], v překl. syn Boreášův, 

Vipunen, starý, proslavený kouzelník a znatel 

vědmých vět. 

Virokannas, nezn. Jednou poráží ohromného býka 

na svatbu, po druhé křtí pachole. 

Vuojalan, V u o j a I a i ne n, viz Lyylikki. 

Vuoksen, řeka v Karellii; na něm u Viborgu největší 

evropský vodopád Imatra. 

Žďáry dělají se tak: les, který má sdělán býti 

na pole, pokácí se a stromy nechají se ležet, až 

uschnou, načež se zapálí. Tlusté oharky rozhrabávají 

a obracejí se dlouhými železnými háky, aby snáze 

shořely. Také rašeliniště spalují a pole z nich dělají. 

Avšak ždáry takové nevydají víc než dvojí úrodu, načež 

obracejí se v lada.

Str. 

Runa prvá. Runa se počíná; vv. 1- 102. - Dcera vzduchu 3 

spouští se do moře, kde větrem a vlnami obtěžkána stává 

se Paní vody; vv. 103-176. - Kachna sobě hnízdo svila 

a vejce snesla na koleně Paní vody; vv. 177-211 •. - Vejce 

vypadnou z hnízda, rozbijí se na kousky a kousky promění 

se v zemi, oblohu, slunce, měsíc a oblaku: vv. 213 -244. 

- Paní vody stvoří okřidlí, zálivy i pobřeží, hlubiny i mělčiny 

morské.; v v, 245-280. Vainamčinen narodí se 

z Paní vody, dlouho těká po vlnách, až konečně přistane 

ku břehu; ·vv. 281-344 .•.......••.•.••• 15 

Runa druhá. Vainámčinen vystoupí na zemi bezstromnatou 16 

a dopustí, aby Sampsa Pellervoinen sil stromy; vv. 1-4l!. _. 

Dub s počátku neroste;: ale po opětném zasetí bujně vyrazí. 

a rozprostře se nad celou zemí a zabrání svítiti jak měsící, 

tak slunci: vv. 43-110. Pidimužík vystoupí z moře a. 

skácí dub; měsíc a slupce jsou opět.viditelny ; vv. 111-222. 

- Ptáci pějí na stromech, zeliny, květiny a jabody rostou 

, ze země; jediný ječmen ještě nechce vzejřti: vv. 223-236, 

Vainamoinen najde několik ječných zrn v písku na 

břehu, pokácí les a nechá státi toliko břízu, aby byla ptákům 

místem odpočinku; vv. 237 -262. - Orel z vděčnosti, 

že strom ponechán aby stál, vykřeše Yainarnčinovi oheň, 

. kterýmžto je s to lesinu podpáliti; vv 263 -184. - Vainamoinen. 

zaseje ječmén,' modlí se za' zrftstu zdal' a doufá; že 

se budoucně bude dařiti; VY. 285 -376 '•••• 29 

Runa třetí. Vainamoinen prospívá ve vědění a nabývá pro- 30 

slulosti vv. 1-20. -- Joukahainen podstoupí s ním zápas

930 

Str. 

o vědění a ptemožen vyzve ho na souboj meči; Vainamoínen 

odrazí a zaříká Joukahaina do bažiny; vv.21-330. 

- Úzkost přišla na Joukahaina v bahně i slibuje uá konec 

sestru svoji za manželku Vainarnčinovi, čímž je Vainarnoinen 

smířen a jej zase z bahna vyprostí; vv.331-476. 

- Joukahainen kráčí ve zlé míře domů a vypravuje matce 

jaká nehoda potkala ho cestou; vv. 437-524. - Matka 

se raduje slyšíc, že dostane Vainamčina za zetě, ale dcera 

se rmoutí a pláče: vv. 525 . . . • • • • . • _ . . • . 50 

RUlIa čtvrtá. Váinamčinen zastihne sestru Joukahainovu 51 

v háji a žádá ji sobě za manželku; vv, 1-30. - Dívka 

běží plačte domů a vypravuje věc matce; vv, 31-116. - 

Matka jí zakazuje rmoutiti se a poroučí opět se rozveseliti 

a skvostně se vystrojiti : vv. 117-188. - Dívka stále 

tone v pláči a praví, že dokonce vyjíti nechce za muže 

příliš letitého; vv. 189 -254. - V žalu odejde a zabloudí 

v pustém lese, spěchá k neznámému břehu morskérnu, 

počne se koupati a zahyne ve vodách; vv. 255-370. - 

Matka pláče dnem i nocí pro zhynulou dceru; vv. 471- 518. 69 

Runa pátá. Vainamčinen jde sestru Joukahainovu z moře 70 

vylovit a skutečně ji chyti na udici v podobě neznámé 

ryby; vv. 1-58.· -' Chce ji na kusy rozřezati; ale ryba 

se mu z ruky vysmekne do moře a oznamuje, kdo že 

jest r.vv. 59-133. - Vainaměinen marně se namáhá, aby 

se ryby opět zmocnil buď slovy, buď nástroji rybárskými; 

vv. 134-163. - Kráčí smuten domů a obdrží od mrtvé 

svoji matky radu, aby šel ucházeti se o Pannu Severu; 

vv. 164-241. ..••••..•••...••••.. 78 

Runa šestá. Joukahainen nenávidí Vainamoina a číhá naň 79 

na cestě do Pohjoly ;vv. 1-78. - Uzří ho, an řekou se 

brodí na koni jeda a střelí po něm, avšak trefí pouze 

koně jeho; vv. 79-18~. - Vainamoinen spadne do vody; 

bouře ho žene na širé moře a Joukahainen plesá domnívaje 

se, že Vatnarnoinen písní svých nikdy více pěti nebude; 

vv. 183-234. ..••.....•...••.• 87 

Runa sedmá. Vainamčinen nemálo dní plove širým mořem; 88 

orel jej nalezne a z vděčnosti Za to, že Vainamoinen při 

• klučení pralesa břízu nedotknutu zůstavil, vezme ho na: 

záda a nese na břeh Pohjoly, kde Paní nad Pohjolou la-

931 

Str. 

skavě ho do domu přijme a uvítá; vv. 1-274. - Vainarnoínu 

stýská se po domově, ale Paní nad Pohjolou žádá, 

aby prve skul sampo, a slibuje mu svou dceru za manželku; 

vy. 275-322. - Vninamčinen slibuje, až se vrátí, 

že jí pošle Ilmarina, jenž za něj sarnpo skuje, a od Paní 

nad Pohjolou obdrží saně i koně, aby se mohl vrátiti 

domů; vy. 32:3-368. . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 

RU'/a osmá. Cestou Váinamoinen uzří strojnou Pannu Poh- 101 

jolanku a nabízí jí svou ruku; vv . 1-50. - Panna posléz 

přivoluje, vystaví li jí loďku z třísek vřetena a vpraví 

li ji na vodu, aniž by se dotkla proudu; vv. 51-132. 

- Vainamoinen dá se do práce, ale tne se do kolena a 

neumí krev zastaviti; Vy. 133-204. - Jde hledat muže 

vědrného a nalezne starce, který se chvástá, že krev uzavře 

; vv. 205-282 . , . . . . . . . . . . . . . . . . 110 

Ruua devátá. Vainamoinen vypravuje starci původ železa; 111 

Vy. 1-266. - Starec kárá železo a pronáší slova krev tišicí; 

krev se zastaví; vv. 267 -418. - Starec dá svému synu 

udělati mast, maže a váže ránu; Vainamoínen se pozdraví 

a děkuje Jumalovi za poskytnutou pomoc; vv. 419-586 .. 131 

Runa desátá. Vainamčinen vrátí se domů a vyzve IImarina, 132 

aby šel ucházet se o Pannu Pohjolanku, ji? mohl by si 

zasloužiti ukováním sampa; vv. 1-100 - Ilrnarincn nechce 

co živ hude do Pohjoly, ale Vaínnmoinen lstí dostane 

ho na cestu; vv. 101-200. - Ilmarinen jde do 

Pobjoly, kdež ho nejlíp uvítají a vyzvou, aby zhotovil 

sampo : vy. 301-280. - lImarinen ukuje sampo a Paní 

Severu vpraví je do kamenné hory pohjolské i vv.281-432. 

- - Ilmarinen žádá, aby mu panna dána byla za odměnu 

jeho práce; p.anna dělá okolky a praví, že ještě není na 

vdavky; vv. 433-462. - Ilmarinen dostane loďku, vrátí 

se domů a vypravuje Vainámoinovi, že v Pobjole sampo 

ukul; vv. 463-510. . . . . . . • . . . . . . . . . . . 150 

Runa jedenáctá. Lemminkainen vypravuje se do Saari, aby se 151 

ucházelo pannu z rodu výborného; vv. 1-110. - Saarijské 

dívky vysmívají se mu, ale brzy se smíchu nabaží 

a shlíží se s ním; vv. 111-156. - Jenom Kylliki, k vůli 

níž právě byl přišel,' nernůže si po dobrém nakloniti, pročež 

na konec uchvátí ji silou, hodí jI do saní a ujíždí ; 

59

932 

Str. 

vv. 187-272. - Kylliki pláče a činí Lemrninkainovi výčitky 

zvláště pro jeho bojechti vose; Lemminkainen slibuje, 

že nikdy víc do války nepotáhne, slíbí li zase Kylliki, že 

nikdy víc do vsi tančit nepůjde, a oba sliby své přísahou 

ztvrdí ; vv. 273-314. - Lemmínkainova máti raduje se 

mladé nevěstě; vv. 315-402 .........•... 165 

Runa dvanáctá. Kylliki zapomíná své přísahy a jde do vsi, 166 

pročež Lernminkainen prudko se rozhněvá a si urníní, že 

ji hned opustí a do Pohjoly pro jinou si půjde; vv. 1-128. 

- Matka namahá se všernožně, aby syna od cesty odvrátila, 

a praví, že by ho tam mohli zabiti; Lernminkainen 

právě se češe; mršti hněvně hřebenem a předpovídá, až 

z tohoto hřebenu, že i jeho krev poteče : vv. 129-212. 

- Vypravuje se na cestu, jde do Pohjoly a zpěvem vyčaruje 

muže z jejich domů; jen šeredu skotáka jediné nechal 

bez účinku zpěvu; vv, 213-504, 183 

Runa třináctá, Lemminkainen uchází se o dceru Paní Se- 184 

veru, jež od něho žádá, hy si ji vysloužil a přivedl jí losa 

Hiisiova ; vv. 1-30. - Lemminkainen pln zpupné mysli 

vydá se na lov losa, ale brzy zarmoucen pozoruje, že pro 

rozbtidlý sníh losa dohoniti nemůže; vv, 31-270.. . . . 193 

Runa čtrnáctá, Lemrninkainen vzývá bohy slovesy lovců; vo· 194 

sléz lapí losa a dovede jej do Pobjoly; vv. 1-270. - Po 

druhé mu uloženo, aby zkrotil Hiisiova ohnivého koně; 

on jej zauzdí a vede do Pohjoly; vv. 271-372, - lY'etí 

podmínka mu ustanovena, aby na řece v Tuonele zastřelil 

labuř: Lemminkainen ubírá se k řece v říši mrtvých; tam 

na něj čeká opovržený pastucha, rozseká jej a uvrhne do 

vodopádu říše Tuoniovy; syn Tuoniův mrtvolu vytáhne a 

rozseká na kusy; vv, 372-460, . . • . . . . . . . • . 209 

Runa patnáctá. Druhý den počne ze hřebene Lernminkai- 210 

no va doma kapati krev, z čehož matka ihned poznává, 

že syna jejího stihla smrt: spěchá do Pohjoly a vyptává 

se Paní, kam se Lernminkainen děl; vv. 1-6~. - Paní 

Severu konečně zhurta praví, jakou práci mu vložila, a 

slunce podává matce zevrubnou zprávu o smrti Lemminkainově 

: vv. 63-194. - Matka Lemminkainova jde, majíc 

dlouhé hrábě v rukou, k vodopádu říše mrtvých a 

hrabe ve vodě, až shromáždí všecky částky mrtvoly svého

933 

syn~, složí v jeden celek u dovede zaríkadly a mastmi, 

že Lemminkáinen opět ožije; vv. 195-551,. - Ohživlý 

Lemmínkáinen vypravuje, jak zahynul v řece tuonelské a 

vrací se s matkou domů; vv. 555-650. . . . . . . 23:2 

Runa šestnáctá. Vainamčinen posílá Sampsa Pellervoina, 203 

ahy mu vyhledal stromy na loď; buduje ji, ale nedostává 

se mu W vědmých slov; vv. 1-118. - Nemoha si odnikud 

vědmých slov opatřiti, putuje do Tuonely, kde ho 

chtějí zadržeti; vv. 119-362. - Ale Vainamčinen svou 

mocí vyprostí se z Tuonely a vrátě se na zemi varuje, 

aby tam nikdo svévolně nechodil, a vypravuje o zlých 

liJ ech, kteří v těch smutných a strašných prostorách 

bydlí; vv. 362-412. 247 

Runa sedmnáctá. Vaiuamoinen jde do podzemí, ahy mu 248 

Anlero Vipunen slovesa dal, a probudí ho z dlouhého . 

spánku; vv. 1-98. - Vrpunen pozře Vainamoina a Váinamoinen 

počne ho v životě trýzniti; vv. 99-146. - Vi· 

punen zkouší všelikým zpíváním, zatíkáváním, zaklínáním 

a zastrašováním zbaviti se nevítaného hosta, ale Vaina· 

moinen hrozí, že neodejde dříve, dokud neobdrži scházejících 

sloves, ku stavbě lodi nevyhnuteiných; v v . 147-526. 

- Vipunen zpívaje vypoví všechno svoje vědění Vainamoinovi, 

jenž pak vyjde z jeho útroby, navrátí se ku své 

rozdělané lodi a doslaví ji; vv. 527 -628. . . . . . . . 269 

Runa osmnáctá. Vainamoinen napne plachtu a plaví se na 270 

nové lodi, aby se ucházelo Pannu Půlnoci; vv. 1-4.0. 

- Sestra Ilrnarinova vid i a osloví ho se břehu, doví se 

cíle jeho cesty a spěchá povědíti bratru o nebezpečí, že 

v Pohjole nevěsta jeho jinému se dostane; vv . 41":"'266. 

llmarinen se ozbrojí a jede do Pohjoly, karnž i přibude; 

vv. 267 - 470. Paní nad Pobjolou vidouc, ani 

ženiši přicházejí, 'radí dceři, aby vyšla za Vainamoina; 

vv. 471-634. - Dcera však odpovídá, že podá ruku 

pouze kujci sampa IImarinovi a odmítá Vainarnoina, jenž 

prve do jizby vstoupil; vv. 635-706. ...•....• 294 

Ruua devatenáctá. Ilmarinen vejde do síně Půlnoci, žádá 295 

o dceru, ale matka ukládá mu nebezpečné úkoly; vv. 

1-32. - Podle rady Panny Půlnoci práce šťastně dokoná, 

zorav nejprve hadí pole, po druhé chytiv Tuoniova med- 

59* 

Str.

.93i 

Str. 

věda a Manova vlka, po třetí vyloviv strašnou a velikou 

štiku z řeky tuonelské; vv. 33-344. - Paní nad Pohjolou 

zaslibuje a zasnuhuje dceru svou lImarinovi; vv, 

345-498. - Váinamčinen vrací se zlé míry ze země 

Půlnoční a varuje kvždého, aby spolu s jiným mladším 

o dívku se neucházel; vv. 499-518. • . . . . . • . . . 312 

Runa dvacátá. V zemi Půlnoční zabíjejí na svatehní veselí 313 

náramného býka; vv. 1-118. - Vař: pivo a strojí krrně ; 

vv. 119-516. - Vysílají sílu zváčů , jediného Lemminkaina 

nepozvali; vv 517-614.. . . . . . . . . . . . . 334 

Runa dvacátá prvá. V Pohjole vítají ženicha a jeho družinu; 335 

vv. 1- 226. Hosté jsou přehojně nakrmeni a napojeni; 

vv. 227-252. - Viiinii~.oinen zpívá a blahořečí hostitelům; 

vv. 253-4305. . . . . . . . • • • . • . . .• 350 

Runa dvacátá druhá. Nevěslu vypravují na cestu, připomínají 351 

doby dřívější a předpovldaji doby příští; vv. 1 . 124. 

Na nevěstu padá smutek; vv. 125-184. - Nevěstu pohýbají 

k pláci : vv. 185- 382. Nevesta pláče ; vv. 

383-448. - Nevěstu těší; vv. 449-522 . . . . . . • . 368 

Rlina dvacátá třetí. Nevěstu naučují a napomínají, jak si 36t1 

má při muži vésti: vv. 1-478. - Stará žebračka vypravuje 

příběhy svého života, které zažila jako svobodná, 

vdaná i od muže rozvedená žena; vv. 479-850. . . . . 397 

Runa dvacátá čtvrtá. Ženichovi radí, jak se má chovati ku 398 

své nevěstě, a napomínají, aby na ni nebyl zlý; vv. 1-264. 

~ Starý soused vypravuje, jak on svou ženu k rozumu 

přivedl; vv. ~65-296. - Nevěsta prolévá slzy, že jíž na 

vždy opustiti musí milé rodiště a se všemi se loučí; Vy. 

297-462. - Ilmarin en posazuje nevěstu do saní, vyjíždí 

a přijtždí třetího dne večer dornů ; VY. 463-528. . . . . 416 

Runa dvacátá pátá. Ženicha, nevěstu a svatebčany vítají 417 

v domě llmarínově; vv. 1-382. - Lid jest přehojně pohostěn 

pokrmy i n:ípoji; Vainamčinen zpívá a děkuje hospodáři, 

hospodyni, starostě, družičce i jiným svatebčanům; 

vv. 383-672. Vainamčinovi na zpátečné cestě 

zlomí se saně, jež on spraví a dále domů jede; vv. 

673-738. . .•.. '. . • • • . . . . . . . . ' ... 442 

Runa dvacátá šestá. Lemmínkainen hněvá se, že na svatbu .4-13 

nebyl pozván, a myslí, jak by se dostal do Pohjoly, aniž

9:35 

dbá varování matetina a smrtelných nebezpečí, která 

jej, jak matka pravila, cestou potkají; vv. 1-382. - Vypraví 

se na cestu a mocí svého vědění mine všecka nebezpečná 

místa; vv. 38:2-776.. . . . . • . • . . ••. 469 

Runa dvacátá sedmá. Lemmi~kainen přijde do Pohjoly a 470 

zpupně si tam vede; vv. 1-204. - Hospodář Pohjoly se 

hněvá a nemohu Lernminknina přemoci kouzly, doráží naň 

mečem; vv. 205-282. - V souboji Lemminkainen srazí 

hospodáři Pohjoly hlavu, kteréhož aby pomstila hospodyně 

pohjolská, sbírá vojsko proti němu; vv. 283-420.. . . • 4,84, 

Runa dvacátá osmá. Lemminkainen chvátá z Pohjoly a 485 

přijda domů táže se matky své, kam by se mohl uschovati 

před Pohjolany, kteří, pravil, táhnou válečně proti 

němu jedinému; vv. 1-164. - Matka ho kárá, že šel do 

Pohjoly, dává mu pak na vyhranou jedni' nebo druhé útočiště 

a posléze mu radí, aby se odebral na ostrov za několika 

moři, kde druhdy také otec jeho rok velké války 

v pokoji prožil; vv. 165-293. . • . . . . . . . . '. . 49(; 

Runa dvacátá devátá. Lemmiukáinen plaví se mořem a stihne 497 

šťastně na ostrov; vv. 1- 78. - Na ostrově žije tak rozpustile 

s d.vkami a jinými ženskými hlavami, že muži 

rozlíceni strojí se ubiti jej; vv. 79-290. - Lernminkainen 

je nucen kvapně ostrov opustiti k velikému žalu vlastnímu 

i dívek; vv. 291-í02 - Na moři strašná bouře zachvátí 

loď Lernminkainovu, on sám doplave země a spasí se, 

obdrží novou loď a pluje na ní dále k rodným břehům : 

vv. 403-452. - Vidí an rodný dům jeho leži popelem a 

kolem do kola je pousř, dá se pro to do pláče a nářku, 

zvláště že se boji, že i matka jeho jest ubita; vv. 

453-514. - Matka však žije uschována v lůně lesa, kdež 

Lemminkainen ku své veliké radosti ji nalezne; vv. 

515-546. -- Matka vypravuje, jak lid pohjolský přitrhl a' 

krov jejich spálil; Lemminkainen slibuje, že vysta \ í jistby 

'nové a ještě Iepší, jak jen mile vykoná pomstu na Pohjole, 

a vypravuje matce, kterak hýřil na ostrově, kam se 

byl uchýlil; vv. 54,7-602 ; 517 

Runa tricátá. Lemminkainen táhne válečně do l'ohjoly s Tie- 518 

rou, se svým dřtvějším spolubojovníkem; vv . 1-122. Paní 

Pohjoly pošle jim naproti tuhý mráz, jenž jejich loď v moři 

Str,

936 

Str. 

, zamrazí a málem i bohatýři byli by zmrzli, kdyby Lemminkainen 

tíkáním a zaříkáváním nebyl to překazil : vv. 

123-316. - Lernminkainen se svým druhem vystoupí po 

ledě na břeh, dlouho bloudí pustým lesem, až konečně 

najde cestu domů a spasí se; vv. 317-500. • .••.. 535 

nlllla třicátá prvá. Untamo zdvihne vojnu na svého bratra 536 

Kalerva, pobije lid Kalervův, tak že ze všeho jeho rodu 

zbude jediná, samadruhá žena; od vede ji s sebou a ona 

porodí v Untamole syna Kullerva; vv. 1-82. - Kullervo 

již v kolébce pomýšlí na pomstu a Untamo nejednou 

ukládá o jeho hezživotí, ale marně; VY. 83 - 202. - Kullervo 

vyroste a kazí každou práci, a Untamo ve zlosti 

jej prodá za parobka; VY. 203-374 . . . . • . . . . . 54~9 

Runa tricátá druhá. Ilmarinova žena posilá Kullerva pást a 550 

dá mu na cestu chléb, do kteréhož ze zloby zapekla kámen; 

VY. 1-32. - Hospodyně vyhání stádo na pastvu 

za obvyklých říkadel; vv 33-548 . . • . . . • . . .• 5(j8 

Runa třicátá třetí. Kullervo na pastvě vyjme ze svého uzlu 569 

bochník, aby večeřel, zakrojí a 'zlomí nůž, což jej v srdci 

lim krutěji zabolelo, že zlomený nůz byl jedinou jeho památkou 

po jeho rodu; VY. 1- 98. - Chce se hospodyni 

pomstíti, vžene stádo do bahna, sežene stádo vlkův a 

medvědův a večer žene je domů; VY. 99-184 - Hospodyně 

jde dojit a je dravou zvěří roztrhana a usmrcena; 

vv. 185-396 . . • . • . . . . . . • . . . . . . • . . 559 

Runa třicátá čtvrtá. Kullervo odejde od Ilmarina, zarmoucen 

bloudí lesem a Paní lesa mu poví, ze otec, matka, bratr 

a sestra jeho ještě jsou na živu; VY. 1- 128. - Nalezne 

je' na radu Paní lesa na hranici lapské : vv. 129-188. - 

Matka praví, že jej pokládala za dávno mrtvého a oznán í 

mu, že starší dcera její zlratila se, když byla na jahodách; 

VY. 189-246. . •••......•..•....•. 588 

Runa ti'icdtd pátá. Kullervo počne u rodičů práce konati, 589 

pro lože však nejsou k žádnému prospěchu, otec jej vypraví 

na cestu, aby odvedl roční daň; VY. 1-68. - Na 

zpětné cestě potká svoji na jahodách zabloudilou sestru 

a neznaje přiláká i svede ji; VY. 69-188. - Když pak 

se vyjeví, kdo jsou, sestra vrhne se do řeky, Kullervo 

spěchá domů, vypravuje matce hroznou příhodu o zahy-

937 

Str. 

nutí sestřině a sám hodlá životu svému konec učiniti; 

vv. 189- 34-4. - Matka jej zrazuje od sebevraždy a radí 

aby se někam ustranil, až by nabyl klidné mysli. Kullervo 

ale chce přede vším jiným pomstu vzíti od Untama ; vv. 

345 --372. . . . . . . . . . . . i • • • • • • • • • • 602 

Runa třicátá šestá. Kullervo vypravuje se do války a loučí 603 

se s rodnými, z nichž jediné matce není lhostejno, vrátí 

li se. zemře li nebo padne; VY. 1 -154. - Vtrhne do Untamoly, 

všecky zrubá a střechy zapálí; VY. 155-250. 

Vrátí se domů, najde dvůr pustý a prázdný, a není v něm 

živého tvora kromě starého černého psa, s nímž jde do 

lesa, aby si zastřelil zvěře k snědku; VI'. 251-296. - 

Přijde na místo, kde sestru svedl, a mečem ukončí svůj 

živct ; VY. 297-360 616 

Runa tricdtá sedmá. Ilmarinen dlouho oplakává mrtvou ženu, 617 

uková pak si novou ženu ze zlata a stříbra, již krušnou 

prací a lopotou chce duši dáli; vv. 1-162. - Spí v noci 

se svou zlatou chotí, ale procitna ráno cíti, že ho mrazí 

bok, kterým byl obrácen k soše; VY. 163-196. Nabídne 

zlalou nevěstu Vainamčinovi, jenž ale jí nechce a 

radí Ilmarinovi, aby ji v něco potřebnějšího překoval 

anebo ještě raději, aby ji zavezl do zemí, kde jsou ženiši 

zlata lační; VY. 197-250 ......•.•.....•• 626 

Runa tricdtá osmá. Ilmarinen jde do Pohjoly, aby se uchá- 6:27 

zel o ruku mladší sestry své nebožky ženy, avšak hrubé 

lání je mu odpovědi, čímž rozmrzen uchvátí dívku a unáší 

ji domů; vy. 1-124. - Panna llmarinovi cestou spílá 

a rozhněvá jej tak, že ji konečně zařtká v racka; vv. 

125-286. - Přijda domů vypráví Vainnmoinovi, jak bezstarostný 

život v Pohjole vedou, majíce sampo, jakož 

i jak skončily jeho námluvy; vv. 287-3!J8.. . . . . . . 638 

Runa tricdtd devátá. Vainěrnoinen přemlouvá Ilmarina, aby 639 

spolu táhli do Pohjoly pro sampo, Ilrnarinen přistane a 

bohatýři po lodi vydají se na cestu; vv 1-330. - Lemminkainen 

spatří je a slyše, kam se ubírají, nabídne se 

jim za třetího a jest ochotně přijat: vv. 331-426 ..•.. 654 

Runa čtyNcátá. Bohatýři vyplují k vodopádu a pod vodo- 655 

pádem uvízne loď jejich na hřhetě ve iké štiky; VY. 1-94. 

- Štika usrnrcena, polovíce od hlavy vtažena do lodi,

938 

Str. 

uvařena a rozkrájena; vy. 95-204. - Vainamčinen 

zrobí z čelisti štiky ka ntele, na němž ten i onen pokouší 

se zahráti, ale marně; vv. 205-342 . . • • • . . . . . 667 

Runa čtyřicátá prvá. Vainamoinen hraje na kantele a hned 668 

kde jaký živoucí tvor vzdušný, zemský i morský přibíhá 

a kupí se hudbu poslouchaje ; vy. 1-168. - Každé srdce 

je až k slzám dojat.o; ano i z očí samého Vainamčina 

roní se velké krůpěje, padou na zem a stékají do vody, 

kde se proměňují ve třpytné, namodralé perly; VI'. 

169-266. . . . . • . . . . . . . . . . • . • . . . . 677 

Runa čtyNcátá druhá. Bohatýři přitrhnou do Pohjoly a 678 

Vainamoinen oznámí, že si přišli pro část sampa; kdyby 

po dobrém poloviny nedostali, žeby si mocí vzali celé; 

vv. I-58. - Paní nad Pohjolou nehodlájim ho dáti ani po dobrém 

ani po zlém, a sbírá lid pobjolský k obraně; vv. 50-64. 

Vainámoinen vezme kantele, počne hráti a uspí hudbou 

všechen lid pohjolský, načež jde s tovaryši svými vyhledat 

sampo; vynesou je ze skalného vrchu a dopraví na svou 

loď; VY. 65-~64. - Uvážejí sampo po lodi z Pohjoly a 

stastně se blíží domovu; VY. 165-308. - Třetího dne 

Paní nad Pohjolou procitne ze spánku a vidouc, že je 

sampo odvezeno, spůsobí hustou mlhu, velikou vichřici, 

a jiná protivenství, aby zadržela únosce sampa, až ona 

jich dohoní; za bouře nové kantele spadne Vainamčinovi 

do moře ; vy. 309-562. . . . . • . . . . . . . ... • 608 

Runa čtyřicátá třetí. Paní nad Pohjolou vypraví válečnou 699 

loď a pronásleduje únosce sampa; VY. 1-22. I{dyž 

jich dohoní, strhne se boj mezi Pohjolou a Kalevalou, 

jež zůstane vítězem; vy. 23 - 258. Avšak Paní nad 

Pohjolou podaří se svrhnouti sampo s lodi do moře, kde 

se na kusy rozbije; VI'. 259-266. - Větš! kusy padnou 

na dno a stanou se morskými poklady, menší pudí vlna 

ku břehu, z čehož Yamamoinen raduje se doufaje, že se 

stanou počátkem nového zdaru ; VY. 267-304. Paní 

nad Pobjolou brozí, že zničí všeliký úspěch Kalevaly, kterýchžto 

,hrozeb neleká se Vainámoinen ; 305-368. - Zarmoucena 

nad ztrátou .toho, co bylo silou a mocí její, 

Paní nad Pohjolou vrací se do Pohjoly a nemá ze sampa 

ničeho kromě jediného krůvku; VY. 369-384. - Vaina-

939 

Str. 

moinen pečlivě sesbírá se břehu drobty sampa, učiní, aby 

rostly a přee, aby byly ku věčnému štěstí jeho vlasti; 

vv. 305-434. ..•........ ' ......•. 714 

Runa čty ricdtá čtvrtá. Vainamoinen jde, aby z moře vylovil 715 

ztracené kantele, ale marně; vy. 1--76. - Zrobil si pak 

nové kantele z břízy, na něž hrál k potěšení každého a 

všeho, co bylo kolem něho; VV. 77-~B4 .. , , ....• 727 

Runa čtyl'icátá pátá. Paní nad Pohjolou posilá na Kalevalu 728 

nemoci; VL 1-190. - Vainaměinen lékuje lidi mocnými 

říkadly a mastmi; vv. 191-362 ..•.•.. , . . . . . 740 

Runa čtyNcátá šestá. Paní nad Pohjolou pošle medvěda na 741 

stáda Kalevaly; vy. 1-20. - Vainamčinen medvěda 

skoli, načež následují obvyklé v Kalevale radovánky: vv. 

21-606. - Vainamčinen zpívá, hraje na kantele a vyslovuje 

naději, že Kalevala v burloucnosti se dočká radosti 

a spokojenosti; vy. 607 -641. .. . • . • . . • • 763 

Runa čtyřicátá sedmá. Měsíc a slunce sestoupí, aby slyšely 764 

Vatnamoina housti. Paní nad Pohjolou se jich zmocni, 

uschová je v lůně hory a uchvátí oheň z jisteb Kalevaly; 

vy. 1-40. - Prahůh Ukko, nejsa zvyklý v nebi na tmu, 

vykřeše z ohně nový měsíc u slunce: vy. 41-S2. - Oheň 

spadne na zemi a Vainamčinen i llmarinen jdou ho hledat: 

vy. 83-126. - Víla vzduchu jim vypravuje, že oheň 

spadl do jezera Alue a tam byl od ryby spolknut; vv. 

127- 312. - Vainamoinen a llmarinen jdou, aby rybu vylovili 

lýčenou sítí, ale nedokážou toho; vv. 313-364. • • 775 

Runa čty ricdta osmá. Upletou sobě lněnou síť a jdou na '776 

lov ryby, spolknuvší oheň, a vyloví ji; vv, 1-192. - 

Oheň nalezen v břiše ryby, ale uprchne opět a šeredně 

llmarinovi popálí obličej a ruce; vy. 193 - 248. - Oheň 

pospíchá do lesa, širé lány zpustoší a stále dál se valí, 

až konečně je zdolán a zaveden do tmavých jisteb Kalevaly; 

vy. 249-290. - Ilmarinen zotaví se z popálení ; 

vv. 291-372.. . . . . . . . . • . . . . . . . . . • . 791 

Runa čtyřicátá devátá Ilrnarinen uková nový měsic i slunce, 79;;l 

ale nedovede, aby svítily; vv. 1- 74. - Vainamčinen doví 

se hřebírn, že měsíc a slunce jsou v Pohjole, zavřeny 

v lůně hory, táhne do Pobjoly, pobije se s lidem pohjolským 

a dosáhne vítězství; vv. 7ú-230. - Jde do hory

94·0 

Str. 

pro měsíc a slunce, ale nemůže se dostati do vnitř ; vv. 

231-278. - Vrátí se domů, aby si dal ukovati nástroje, 

kterými by boru otevřel. Zatim co je Ilmarinen ková, 

Paní nad Pohjolou pojme strach, že s ní bude zle, i propustí 

měsíc a slunce z hory; vv. 279- 362. -- Váinarnčinen 

vida měsíc i slunce na obloze pozdravuje je a žádá, 

by vždycky krásné vycházely a zemi štěstí přinášely; vv. 

363- 422. 807 

Runa padesátá. Mariatlě panně narodil se syn z maliny; vv. 808 

1- 350. - .Hohátko se ztratilo a bylo posléz nalezeno 

v hahně ; vv. 351-424. _. Starec přiveden, aby dítě pokřtil, 

ale on zdráhá se pokřtíti děCKO,nemající otce, pokud 

by nebylo ohledáno a rozhodnuto, má li hýti na živu ponecháno; 

vv. 425 - 340. - Přijde Vainaměinen a usoudí, 

aby podivné dítě bylo usmrceno, ale syn maliny jej kárá, 

že křivě usoudil; vv. 441-474. - Starec dítě pokřtí za 

krále Karelie, pročež Vainamoinen se rozhněvá a odejde 

nadobro ze země, když byl předpověděl, že ještě jednou 

dobude nového sarnpa, nové kantele a světlo národu 

opatří ; odpluje pak na měděném člunu za obzor, kde 

dosud mešká, ale kantele a slavné zpěvy zůstavil národu 

dědictvím; VY. 475-512. Runa závěrečná; vy. 

513-620. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 830 

y.-

Tiskové chyby_ 

Strana : verš: nesprávně: správně: 

35 138 veždy vezdy 

42 35:1 mladý starý 

90 67 bubě hubě 

123 345 moji mojí 

129 534 uvazoval ovazoval 

143 317 vzrůstaly vrůstaly 

164 370 mé své 

197 10l sedá sedí 

198 125 šuslěl ; šustěl, 

198 126 třpytěl, třpylěl; 

207 397 v tuonelské řeky ve tuonelské řece 

228 530 s toho sto ho 

266 527 čaropěvec čaropěvec, 

28!l 360 lemovaný, lemovaný 

337 48 sivých siných 

351 360 dum dům 

379 295 prosíj prosij 

386 509 mě mně 

403 139 sivá, sivá 

450 204 spěch, spěch 

585 130 milá, milá 

587 197 dltky dítky 

653 397 kruvek krůvek 

671 95 Luonnottary Luonnotary 

730 69 tvírajicích zvírajících 

737 276 je jej 

739 228 tvojí svojí 

769 146 mužu mužů 

780 57 navázaly navázali

V předmluvě buďtež učiněny následující opravy: 

Mezi překladateli Kale valy budiž uveden ještě Běl s k Ý 

jenž ji úplnou přeložil v posledních letech do ruštiny, 

Na stránce VII. v 6. řádku z dola státi má "Armfeldtem" 

místo "Adlerbergem". 

Na str. VIII. a IX, přehozen je text j to, co vytištěno na 

str. VIII., má býti na str, IX. a naopak. 

Na slránce IX. v 15. řádku zdola má státi "dos:dlli" místo 

"dosáhl." 

Česká akademie pro vědu a umění podepřela toto 

vydáni částkou 500 zl. r. Č.

finská kritíka o českém překladu 

j

oikein ymrnártáneen alkuteoksen, - káánnos on náet 

toimiteUu alkukielestá. Muutamat paikat tuntuivat minusta 

erittáin kauniisti káánnetyiltá. Viimeisten vihkojen, 

veljánnen ja viidennen, pitaisi ilmestymán táman vuoden 

kuluessa. 

Česky: Náš epos vychází nyní v českém překladu 

pod názvem atd. Překladatelem je spisovatel JOSEF 

HOLEČEK. Dosud vyšly tři úpravné svazky, 482 stran, 

jež obsahují 27 ru n Kalevaly. Překladatel přidržel se 

rozměru run, osmislabičného trocheje, jenž dělá podivu 

hodným spůsobern týž dojem, jako původní verš; 

jeť v českém jako ve finském jazyku přízvuk na prvé 

slabice. K vůli rozmanitosti překladatel na některých 

místech užil rýmu, jenž pravidelností svou dodal překladu 

krásy. Není pouze z toho patrno, že je překlad 

vážnou prací; vidno, že p. HOLEČEK dobře porozuměl 

originálu, a že překládá z původního jazyka. Mnohé 

části dělají na mne dojem překladu zvláště krásného. 

Poslední svazky vyjdou během tohoto roku.

Josef }{oleček 

do ~oMe 1'. lrl0S sepsal a vlastním nákladem vydal néslcdujiei 

původní spisy: 

Čeruohorské 

povídky, 

Díl I. sv. I. Druhé vydání 1892. Obsah: Bitva 

u Fundiny r. 1876. - Gavran. _. Stáne. - Alija a 

lIija. - Surrogát sv. Vasilija (počátek). - Cena 1 zl. 

Díl 1. sv. 2. Obsahuje dokončení I. dílu "Surrogátu 


Díl J. sv. 3. Obsahuje prvou polovinu II. dílu 


Díl I. sv. 4. Obsahuje druhou polovinu II. dílu 


Díl II. sv. I. Obsahuje povídku "Požár ve dvorech 

Ljuhovičů." Cena 1 zl. 20 kro 

-Iunaeké kresby černuhorské. 

Díl. I. Obsah: Souboj Marka MiJjanova s Pekem 

Pavlovičem. - Peko Pavlovič na Muratovici. - Marko 

Miljanov pastýřem. - Stará šavle. - Pašaport Jola 

Pilctiče. - Luka Filipov a Osman paša. - Sto dukátů 


Dil. II. Obsah: Archimandrita Dimitrija skutkové 





Podgorický pokol. -- Marko Miljanov a kníže Nikola. 

- Světice Jerina. - Gorda paša. Cena 1 zl. 

Černá Hora v míru. 

Vylíčení cesty, vykonané r. 1882. Díl I. a 11. po 

'2 zl. 52 kro

Za svobodu. 



3 díly vyšly ve 2. vyd. Díl 1. se již o sobě neprodává. 

Rozmanité 

čteni. 

Díl I. je rozebrán a ve 2. vydání nevyjde. 

Díl II. Obsah: Martin Zrno, mecenáš. - Poturčenec 

Spao Spaič, - Ketarisa. - U Sama Tomašíka, - 

Panslávský rejd v Tisovci. - Před desíti lety. - Za 

druhem zhynulým. Cena 1 zl. 20 kro v 



Baťuška. - Poslední vojna. - Peko Pavlovič mimo vlast 

- Naše jmen a míst. - V útrobách německého draka. 

- Rus a Polák. Cena 1 zl. 40 kro 

Rusko-české 

kapitoly, 

vydané r. 1891, propadly konfiskaci. Bylyť neméně než 

na 87 stranách z 295 shledány zločinnými a přečinnými, 

Obšit, 

obrázky z vojny nekrvavé, cena 80 kro

... "

\ r ; j'v';-~:r.,~ 'j._".;.J_/_~< ,~~~.~_ ( 

Yydavatel' dovoluje s.fptd 'qoko,n'ČenÍtO,hot()·díla p~:~.ádati 

všecky jeho pp.odběir;tele, aby m. ) r 

.1 ]. 

Adresa: 

Josef 'IIo1eěék, !;Ipisovatel na Smíchově, Karlo,vaulice ě.

Runa dvacátá sedmá. 

6bsah: Lemrninkainen přijde do Pohjoly a zpupučsi tam ved e : 

H. 1-204. - Hospodář Pohjoly se hněvá a nemoha Lemminkli.Ína 

přemoci kouzly, doráží naň mečem; VY. 205-28'2. - 

'{ souboji Lernminkainen srazí hospodáři Pohjoly hlavu, kteréhož 

ahy pomstila hospodyně pohjolská, sbírá vojsko proti němu; 

vv. 283-420. 

Již jsem Kauka doprovodil, 

provedl jsem Saarelana 

několikrát iícnem smrti, 

po jazyku Smrtipána, 

do pohjolských pustých dvorů, 

v dvory lidu nevlídného; 

nyní hodlám vyprávěti, 

nyní počnu hovořiti, 

kterak jarý Lemminkainen, 

10. onen krásný Kaukomieli 

do pohjolskych vstoupil jisteb, 

do srubisek sariolských, 

aniž na hody byl pozván, 

aniž ku pitce byl prosem.

Kalevala_CZ

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?