Kalevala_CZ

13
:!80 kde se tříští korábové,
tonou mladí korábníci.
Ostrovy už vyvýšeny,
skály v moře zapuštěny,
lrčí nebes pilířové,
strou se lány pevné země,
skaliska jsou pokropena,
pole jimi obvedena,
jen se ještě nenarodil
věčný věštec Vainamolnen.
~9(). Mocný moudrý Vainamčinen
hoví sobě v Jůně matky
po tři desítky let horkých,
po tři desítky zim mraznych
vodou tiše drímajíct,
skolébanou, měkkou vlnou.
Rozvažoval, uvažoval,
kterak býti, kterak žíti
ve brlohu mrakotemném,
ve příbytku lůna těsném,
30U kdežto není luny svitu,
ani slunečného třpytu.
Zahovořil v tato slova,
zahlaholil v tento rozum:
"Pospěš luno, pospěš, slunce,
o medvěde Velký, pospěš,
dveře, jež mi brání, prolom,
neznámé ty hradby rozraz,