Kalevala_CZ

267
Vipunen tak čaropěvec
všecko vypěl, co jen věděl;
neslýcháno, nevídáno
nikdy, co svět stojí světem,
pěvce, který by byl lepší,
věštce, který víc by věděl;
z úst mu slova vybíhala,
:)60. s jazyka mu pospíchala,
jako hříbě lehkonohé,
jako kůň, jenž jezdce nese.
Dni i noci prozpěvoval
vědmá slova oznamoval,
až se slunce zastavilo,
měsíc počal naslouchati,
stanul příboj vlnobitný
i roj vlnek po zátokách.
proudy přestaly se peřit,
mo. Rutja vodopád se valit,
zarazil se v spádu Vuoksen,
ba i sama J ordán řeka.
Na to moudrý Vainamoinen,
když se sloves naposlouchal,
zásobil se průpovědmi,
zvěděl všechny vědrné věty,
pozdvihl se, aby vyšel
Antera z úst Vipunena,
z břicha obra velikána,
580. mohutného kouzelníka.
Etekl moudrý Vainarnčinen:
"Antero, oj Vipunene,