Kalevala_CZ

172
sám jsem jal se zaklínati,
sám j sem počal čarovati:
čaroděje se střelami,
170. střelce s jejich samostříly.
zaklínače s jejich noži,
zaříkače s žabikuchy
v dálné smrti vodopády,
v strašné víry rozpěněné,
pod nejvyšší proudu pod skat,
v nejděsnější vody vření;
tam si spěte, čaroději,
běsi lití, tam si ležte,
až vám tráva skrze hlavu
180. proroste i skrze roucho,
skrze plece kouzelnické,
rozpoltí vám znak i bedra,
vám, o čaroději spící,
běsi tvrdě hnípající !"
Stále matka zbraňovala,
Lemminkaina varovala,
odejíti nedávala.
Bránila mu také žena:
190. "Nechoď, nechoď, choti milý,
do studených osad pustých,
do Pohjoly mrakotemné!
Neštěstí je stále v patách,
stíhá muže nebohého,
zhoubu chystá Lemrninkainu.
Kdybys uměl na sto řečí,
přece nemám v tebe víry,
že se můžeš měřit zpěvem,
čarováním s Pohjolany,