Kalevala_CZ

542
kůry břízí tisíc saní,
sáhli sto drv jasanových,
ohněm drva podpálili,
do hranice založili,
chlapce vrhli do plamene,
160. v žáry lité, rozžířené.
Den i dva dni oheň planul,
když pak hořel už den třetí,
přišli, oheň ohlédali:
popelu je po kolena,
po loket je hochu jisker,
v ruce drží šarapatku,
plameny jí rozhrabuje,
kusy uhlí nahrabuje,
vlásek jemu neoštírán,
170. kučerka mu nesžehnuta.
Untamoina souží hněvy:
"Což pak nikdo, nikdo neví,
kamo hocha, kamo dáti,
kde ho zhouba jistá schvátí ~"
Na stromu jej pověsiti,
na dubu dal oběsiti.
Dvě tři noci uplynuly,
dva tři dnové pominuli,
Untamo si v duchu pravil:
180. "Doba přišla popatřiti,
je li Kullervo již mrtev,
je li bezduch oběšenec."