Kalevala_CZ

365
410.
jako žežhulce, jež kuká,
po horách si poletuje,
až mi tito dnové svitnou,
doberu se těchto konců;
netěkám si žežhulinkou,
nalítám si po pahrbcích,
racek na moři jsem širém,
v nepřehledných, pustých vodách,
veslující vlnou chladnou,
v ledné vodě třesoucí se".
420.
"Tatíčku můj, matičko má,
rodičko má mnohovládna !
Proč jsi, máti, počala mne,
nosila mne, zrodila mne,
abych plačíc takto lkala,
zalně sobě žalovala,
starostmi se sužovala,
smutna sobě naříkala!"
430.
"Kéž bys byla, bědná matko,
dobrá, která nosilas mne,
milá, která pojilas mne,
zlatá, která kojilas mne,
povíjela mrtvý parez,
koupá vala tvrdý kámen,
koupávajíc tuto dcerku,
povíjejíc malé robě
k tomu smutku náramnému,
k tomu žalu nesmírnému!"
"Mnozí sice říkají mi,
mnozí o mně povídají,