Kalevala_CZ

206
sama zlaté do ohlávky,
sama do stříbrné uzdy .
. Tak byl jarý Lemminkainen
~50. zkrotil hříbě Hiisiovo,
ohlav na ně vložil zlatý,
stříbrnou dal jemu uzdu;
na to na hřbet vyšvihl se,
na znak lysky Hiiviovy.
Pobíd koně rukovítkou,
vrbovým jej změřil prutem,
jechal cestou tuze krátkou,
přes hory jel přes vysoké,
přes vrchy jel do Pohjoly,
:lfiO. přes temena zasněžená;
do pohjolských dojel dvoru,
dvorem došel do obydlí,
a když přišel, tak se ozval,
pravil, stihnuv do Pohjoly:
"Tučného jsem oře zkrotil,
jal jsem hřebce Hiisiova, '
na louce jal na zelené;
nivě bohům zasvěcené,
jak dřív losa Hiisiova
370. na nejzazších polích Hiisa ;
dej mi, stará, svoji dceru,
dej mi dceru za choť něžnou! «
Louhi, Paní nad Pohjolou,
odvětila, promluvila:
..Ihned dám ti svoji dceru,
za manželku dám ji něžnou"