Kalevala_CZ

93
Pěkná panna Pobjolanka,
bčlollcí, beloplecí
se sluncem se umluvila, ;
za svědka si' měsíc vzala,
stejnou dobu že se vzbudí,
zároveň s ním s lůžka vstane;
sama dříve procitnula,
140. dříve slunce, dříve lunv,
ještě kohout nekokrhal,
syn slepičí nezazpíval.
Pět roun prve ostříhala,
šesti ovcím roucha sňala,
vlnu sobě rozdělila
na šaty a na loktuši,
prve nežli slunce vstalo,
sluncepán se s lůžka pozd vih.
Lavice i stoly, dlahy,
1:)0, vydrhla i vysmýčila,
a to střápern dlouhoprutyrn,
to věníkem lupenatým;
smetí smetla do smetníku,
do sudníku měděného,
vynesla' je po nádvoří,
pf-es nádvoří na záhumní,
na pole až nejkrajnější,
kde je branka nejdolejší;
na sudník se postavila,
lGO. točila se, naslouchala:
od moře pláč uslyšela,
nářek S' oné strany proudu.
I