Kalevala_CZ

515
"Oj matičko milovaná,
matičko, má živitelko!
Ještě jsi mi živa, matko,
540. ještě žiješ, roditelko,
a já myslil, že jsi mrtva,
a já mněl, žes usmrcena,
ostrým mečem zavražděna,
břitkýrn kopím probodena;
pláč mi zkalil jasné oči,
červené mi zhyzdil tváře."
Děla máti Lemmifikaina :
"Ještě, synu, žiju živa,
bylo mi však uprchnouti,
550. spasiti se v útočišti
lesa toho hlubokého,
v Iúně livozdu ponurého;
Pohjola se privalila,
válku zdvihla vražedlnou
proti tobě ubohému,
proti tobě nešťastnému,
prachem krovy položila,
d vory naše pobořila, «
Řekl jarý Lemminkainen :
560. "Matičko, má roditelko,
nikterak se proto nermuť,
zármutku se neoddávej!
Vystavím nám jistby nové,
zbuduji nám ještě lepší,
do Pohjoly válkou vtrhnu,
lid ďábelský v zkázu vrhnu."
33