Kniha_UZSI_nahled

Zánik SNB KAPITOLA I.
se západní Evropou apod. Zde bylo záměrem
zpravodajských služeb zemí socialistického bloku
podchytit aktivitu mírového hnutí na Západě.
Systém fungování I. správy SNB nebyl v základních
principech podstatněji změněn od jeho vytvoření
v 50. letech. Svým charakterem zrcadlil fungování KGB
a dalších služeb východního bloku. Rozvědce přinášel
možnost uskutečňovat zpravodajské operace pod krytím
diplomatické činnosti, což zpravodajským důstojníkům
umožňovalo kontaktovat v zahraničí osoby ze
státní správy, politiky, novináře, pracovníky univerzit
a výzkumných ústavů, průmyslových podniků atd. Reálné
možnosti tohoto systému však postupně slábly,
protože principy jeho fungování časem odhalily místní
kontrarozvědné služby. Mocný úder zasadil zaběhnutému
systému zejména útěk 20 příslušníků rozvědky,
ať už v aktivní službě, nebo po jejím skončení. Kvůli
nim se západní zpravodajské služby dozvěděly detailní
informace o způsobu práce československé rozvědky
i o jejím personálním složení. V hlavních cílových zemích
(zejména ve státech NATO) proto československá
špionáž působila za stále obtížnějších podmínek.
I. správa SNB se na popud KGB pokoušela potíže
částečně eliminovat zpravodajským působením
v tzv. třetích zemích, kde se zaměřila na diplomatické
mise států NATO. Na výkonnost služby měl dopad
i výběr jejích příslušníků, který se vyznačoval důrazem
na politickou spolehlivost a tzv. třídní původ. Přesto
měla rozvědka z celé StB nejvzdělanější personál, což
bylo dáno nároky na jazykové i vykoškolské vzdělání.
Rozvědka se organizačně skládala z centrály a rezidentur v zahraničí. Centrála
zajišťovala řízení zpravodajských operací, analýzu získaných informací
a jejich distribuci odběratelům v rámci bezpečnostního aparátu, státní správy
a KSČ. V roce 1988 čítala centrála na 905 příslušníků SNB a 69 občanských
zaměstnanců. K vlastnímu výkonu operativní práce v zahraničí z nich bylo
přiděleno 588. V jejím čele stál náčelník, který přímo řídil mj. personální („kádrový“)
odbor, odbor plánování a analýzy, inspekci a odbor obrany a ochrany. Jeho
úkolem bylo řídit činnost služby ze zpravodajského hlediska. Paralelní strukturu
představovala vnitřní organizace KSČ, která byla zodpovědná za politické
vedení služby. Zástupci náčelníka správy řídili operativní odbory rozčleněné do
oborů politické, nelegální a vědecko-technické rozvědky. Politická rozvědka se
skládala z odborů zaměřených zpravidla teritoriálně, vědecko-technickou
rozvědku tvořily operativní a analytický odbor. Nelegální rozvědka měla odbory
zaměřené na výcvik a řízení nelegálních rozvědčíků a specializovaný odbor pro
sběr dokumentace. Vedle tří hlavních částí rozvědky působily odbory aktivních
opatření, „emigrace a ideodiverze“, zahraniční kontrarozvědky a analyticko-informační
odbor, který soustřeďoval a hodnotil získané informace a zajišťoval
expedici zpráv pro odběratele. Celek doplňovaly podpůrné útvary zajišťující
spojení a operativní techniku a týlové součásti zajišťující správu majetku.
Centrála rozvědky zajišťovala také kurýrní a šifrové rádiové spojení pro potřeby
Federálního ministerstva zahraničních věcí.
Ladislav Bittman
Ladislav Bittman (1931–2018) /na obrázku vpravo/ byl
jedním z prvních defektorů z řad I. správy SNB, který
se po okupaci Československa v roce 1968 rozhodl
přeběhnout na Západ. Bittman byl významným operativním
důstojníkem působícím např. v Rakousku nebo
Německu. Během své kariéry u rozvědky se věnoval především
tzv. aktivním opatřením – tedy snaze o manipulaci s veřejným
míněním tak, aby to odpovídalo zájmům Československa či
socialistických zemí. Nejznámější akcí, na které se podílel, byl
zinscenovaný nález nacistických dokumentů v roce 1964
v šumavském Černém jezeře v rámci akce Neptun. Poté, co
vypovídal před podvýborem Senátu amerického Kongresu,
byl v roce 1972 v nepřítomnosti odsouzen československou
justicí k trestu smrti.
13