Kniha_UZSI_nahled

Stabilizace Úřadu
KAPITOLA III.
Oldřich Černý
Oldřich Černý (1946–2012) vystudoval angličtinu a češtinu na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy. Před rokem 1989 pracoval jako překladatel americké
a britské prózy a dramaturg. V letech 1990–1993 byl poradcem prezidenta Václava
Havla pro bezpečnostní otázky a poté řídil až do roku 1998 Úřad pro zahraniční styky
a informace. Od roku 1998 působil jako výkonný ředitel nadace Forum 2000.
V roce 2002 spoluzaložil Prague Security Studies Institute, jehož byl rovněž výkonným
ředitelem. Stal se také členem vědecké rady Ministerstva zahraničních věcí.
Nástup Oldřicha Černého do vedení patří k nejvýraznějším momentům
v počátečních letech Úřadu. V průběhu jeho pětiletého působení ve funkci se
ÚZSI postupně změnil z organizace s cejchem komunistické tajné služby
v instituci uznávanou doma i v zahraničí. Nešlo rozhodně o období jednoduché.
Na počátku české samostatnosti prožívala rozvědka řadu vnějších tlaků
a procházela určitou vnitřní stagnací. Rok 1993 pro ni znamenal opět téměř
nový počátek. Pro vrcholné politiky exekutivy samostatné České republiky
nepředstavovaly zpravodajské služby prioritu. Výsledkem toho byl tlak
na slučování a reorganizaci služeb během léta roku 1993. Vedení státu považovalo
za důležitější službu domácí zpravodajství. Mnohem větší pozornost než
rozvědce byla proto věnována kontrarozvědce, což vedlo k jejímu vyčlenění
z aparátu Ministerstva vnitra.
Nové vedení v čele s Oldřichem Černým na předchozí činnost rozvědky
nahlíželo kriticky, k čemuž přispěly zkušenosti nabyté při formování nové
československé zpravodajské komunity v prostředí Kanceláře prezidenta
republiky. Již v průběhu prvního pololetí roku 1993 dospělo vedení Úřadu
k názoru, že je nutné zahájit rozsáhlou vnitřní reformu, zabezpečit rozvědce
pevné legislativní zajištění a stabilizovat ji. Poté, co se na počátku 90. let podařilo
existenci zpravodajské služby s vnější působností uhájit, nedařilo se už její
pozici a činnost dále rozvíjet. Úřad představoval nesourodý útvar složený
z malé části reaktivovaných příslušníků rozvědky, doplněný o generaci mladších
příslušníků I. správy SNB, kteří nastoupili v 70. a 80. letech. Poslední skupinu
tvořili nově přijatí lidé, jejichž výcvik kvůli absenci školících kapacit stagnoval.
K čemu potřebujeme zpravodajskou službu?
Počátkem roku 1993 vznikl na půdě Úřadu zajímavý materiál s názvem „K čemu potřebujeme zpravodajskou službu
se zahraniční působností?“. Jeho autoři reagovali na nově vzniklou vnitropolitickou situaci, v níž byly zvažovány potřeby
českého státu v oblasti zpravodajských služeb.
„Jistě lze pochopit důvody pro určité váhání české politické reprezentace nad smyslem existence zahraniční zpravodajské
služby po rozpadu bipolárních světových struktur a v souvislosti s kroky při tvorbě demokratického právního
státu. Obecné zklidnění bezpečnostní situace v Evropě, politické kontakty směřující k integračním procesům, velikost
a geopolitické postavení republiky, možnosti jednání na vysoké politické úrovni a z toho vyplývající úhrn informací pro
vedení státu, předpokládaná politická a bezpečnostní stabilita středoevropského regionu a v neposlední řadě i obecný
odpor k tajným službám jako takovým toto váhání mimo jiné logicky vysvětluje. Vývoj však potvrzuje komplikovanost
situace a současně je zřejmé, že teoretická představa o světě bez zpravodajských služeb je pro uvažované historické
období iluzí. Nejen velmoci, ale i menší státy si proto své zahraniční zpravodajské služby ponechaly a soustřeďují se
na to, aby jim zpřesnily úkoly, stanovily pravidla pro jejich činnost a kontrolu a legalizovaly jejich existenci.“
41