KNIHKUPEC 19
Dubnový magazín Knihkupec otevírá čtenářům dveře do zahájené knižní sezony. Celou řadou rozhovorů nejen s autory, ale také s dalšími osobnostmi knižního trhu přináší možnost nahlédnout do atraktivního světa knižní kultury. Recenze, knižní tipy, přehledy novinek včetně audioknih, to vše se dá nazvat jako tradičně skvělé čtení o knihách. A to přesně je magazín Knihkupec. Hezké čtení
Dubnový magazín Knihkupec otevírá čtenářům dveře do zahájené knižní sezony. Celou řadou rozhovorů nejen s autory, ale také s dalšími osobnostmi knižního trhu přináší možnost nahlédnout do atraktivního světa knižní kultury. Recenze, knižní tipy, přehledy novinek včetně audioknih, to vše se dá nazvat jako tradičně skvělé čtení o knihách. A to přesně je magazín Knihkupec. Hezké čtení
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
knihkupec<br />
DUBEN2023<br />
ALENA<br />
MORNŠTAJNOVÁ:<br />
ROZPOZNAT PRAVDU<br />
OD LŽI JE NĚKDY TĚŽKÉ<br />
JOACHIM DVOŘÁK:<br />
KNIHY VYDÁVÁM<br />
Z JINÝCH POHNUTEK,<br />
NEŽ JE ZISK<br />
MIROSLAV ADAMEC:<br />
PŘÍBĚH MUSÍ<br />
ČTENÁŘ DOČÍTAT NA<br />
KYSLÍKOVÝ DLUH<br />
RECENZE<br />
KNIŽNÍ TIPY<br />
69 Kč // nebo zdarma k nákupu ve vašem knihkupectví<br />
Eda<br />
Kriseová:<br />
9 772787 925005 ><br />
Volyň měla být rájem, byla<br />
však peklem<br />
NOVINKY<br />
AUDIOKNIHY<br />
Foto: Roman Souček
Editorial<br />
3<br />
EDITORIAL<br />
Vážení čtenáři,<br />
je tu jaro. Právě dnes, kdy píšu svůj oblíbený editorial,<br />
běží v knihkupectvích Velký knižní čtvrtek, a co nevidět<br />
se otevřou brány největšího českého knižního veletrhu<br />
Světa knihy, na nějž vás zveme i v tomto čísle. To všechno<br />
znamená, že začíná ta pravá knižní sezona a ediční plány<br />
tuzemských nakladatelů nadbíhají pozornosti čtenářů.<br />
Sami se na stránkách našeho magazínu přesvědčíte, že<br />
to nejsou prázdná slova, protože nabídka dubnových<br />
titulů je opravdu pozoruhodná.<br />
Od ledna tohoto roku náš magazín Knihkupec produkuje<br />
knižní pořad Otoč list. Rozhodli jsme se, že využijeme<br />
všech prostředků k tomu, abychom čtenáře seznamovali<br />
s knižními novinkami a jejich autory. Pořad je publikován<br />
na portálu Stream.cz. Zde si vyhledáte „Otoč list“ a otevře<br />
se vám nabídka natočených dílů. Moderátorkou pořadu<br />
je Kateřina Pantovič, sama také úspěšná knižní autorka,<br />
takže našemu světu velmi rozumí, což je vedle bystrosti<br />
a vtipu její další přidaná hodnota. Doufám, že se vám<br />
pořad bude líbit. Budu rád, pokud nám na něj do<br />
redakce napíšete svoji reakci.<br />
Krásné knižní jaro<br />
Podívat se na<br />
Otoč list<br />
Za celou redakci<br />
Zdeněk Novák<br />
Knihkupec<br />
do schránky<br />
roční předplatné<br />
měsíčníku<br />
Registrujte se k odběru na stránkách<br />
www.knihkupec.net/predplatne<br />
nebo na naši mailovou adresu<br />
predplatne@rosier.cz<br />
zašlete zprávu, kde uvedete jméno,<br />
příjmení, adresu, na kterou si přejete<br />
magazín zasílat, e-mail a telefon.<br />
Jakmile obdržíme vaši objednávku,<br />
zašleme na váš e-mail nebo telefon<br />
číslo účtu a variabilní symbol.<br />
Po obdržení platby vám zašleme první<br />
(aktuální) číslo magazínu.<br />
Cena ročního<br />
předplatného je<br />
621 Kč<br />
magazín Knihkupec Nezávislý knižní měsíčník. Přináší svým čtenářům rozhovory s autory a osobnostmi knižního světa, recenze, doporučení, knižní tipy a přehled důležitých<br />
knižních novinek. Pravidelně se věnuje i dalším důležitým událostem ze světa nejen knižní kultury. Vydavatel a sídlo redakce Rosier, s.r.o. se sídlem v Mratíně, K Homoli 280,<br />
250 63, IČO: 09961399, DIČ: CZ09961399, www.knihkupec.net Periodicita Měsíčník se dvěma kumulovanými vydáními. Leden+únor, březen, duben, květen, červen, červenec+srpen,<br />
září, říjen, listopad, prosinec. 10 vydání v roce. Kontakt do redakce magazin@rosier.cz Inzerce Zuzana Turňová, zuzana.turnova@rosier.cz Registrace MK ČR Časopis<br />
byl zapsán do evidence periodického tisku potvrzením Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. 3. 2021 a bylo mu přiděleno evidenční číslo MK ČR E 24148.<br />
ISSN 2787-9259. Obálka, sazba a grafika Nina Orlová Formát 297 x 210 mm (A4) Tisk PrintPoint, s.r.o. Distribuci v ČR zajišťuje Euromedia Group, a.s., knižní distribuce
4<br />
TIP REDAKCE<br />
text: Jiří Popiolek<br />
foto: Roman Souček<br />
Volyňské<br />
peklo ve<br />
slibovaném ráji<br />
Slibovali jim ráj a čekalo je jen peklo. Měli mít úrodnou půdu levně k zakoupení,<br />
přívětivé podnebí a spoustu příležitostí, jak se uživit. Ve druhé polovině<br />
devatenáctého století hromadně odjížděli z Čech na východ, k polsko-ukrajinské<br />
hranici, aby hospodařili ve Volyni, na místě, jemuž dějiny v příštích více než sto<br />
padesáti letech přichystaly mnoho morových ran.<br />
Téma volyňských Čechů dlouhá léta<br />
jako by neexistovalo. Česká komunita<br />
žijící od nás nedaleko, ale ve skutečnosti<br />
odtržená, likvidovaná bolševiky<br />
i nacisty, zadupávaná do země kvůli<br />
národnosti, ale také náboženství nebo<br />
světonázoru. Vraždy, deportace, uměle<br />
vyvolané hladomory – a stálý pocit<br />
vykořeněnosti, života cizinců v cizí zemi;<br />
v Německu.<br />
lidí, kteří dávno přišli o svůj domov<br />
a nový nenašli.<br />
Prokletá Volyň<br />
Před zhruba čtvrtstoletím se v románu<br />
Kočičí životy rozhodla osud jedné volyň-<br />
KOCICI_ZIVOTY_PREBAL.indd 1<br />
ské rodiny zpracovat spisovatelka Eda<br />
Kriseová, žena, která o nespravedlnosti<br />
také věděla své – vždyť po roce <strong>19</strong>68<br />
nemohla v Československu publikovat<br />
a její práce tak mnoho let vycházely<br />
jenom v samizdatu.<br />
eda kriseová se narodila za války na Starém<br />
Na počátku všeho stojí v jejím působivém<br />
a mrazivém příběhu Jan Sládek,<br />
mladší syn českého statkáře, který<br />
městě pražském v rodině architekta a akademické<br />
sochařky. Vystudovala žurnalistiku na Karlově<br />
univerzitě, byla reportérkou v časopisech Mladý<br />
svět a Listy. Od začátku normalizace nesměla<br />
publikovat, dobrovolně pracovala v psychiatrické<br />
léčebně a tehdy začala psát povídky. Jak říká, za<br />
mřížemi byl život „normálnější“, svobodnější<br />
a pravdivější než venku. Své knihy povídek, novely<br />
a romány publikovala v samizdatu a v překladech<br />
v zahraničí. Na konci roku <strong>19</strong>89 byla jedinou<br />
ženou v Koordinačním centru Občanského fóra<br />
a mluvčí Václava Havla. Od ledna <strong>19</strong>90 byla<br />
prezidentovou poradkyní a později ředitelkou<br />
sekce Stížností a milostí v prezidentské kanceláři.<br />
Román Kočičí životy, příběh rodiny volyňských<br />
Čechů a velkých dějin střední a východní Evropy,<br />
napsala v roce <strong>19</strong>95 na šestiměsíčním stipendiu<br />
Eda Kriseová žije v Praze, je vdaná, má dvě dcery<br />
a pět vnoučat.<br />
podlehne vábení ruských náborářů<br />
a rozhodne se využít nabídky k přesídlení<br />
do carského Ruska – na úrodnou<br />
Knihám, které berou do hry velké dějinné události, často hrozí, že<br />
Volyň. Druhou variantu – odjezd do<br />
že je dějiny svým způsobem dohnaly. Velmocenské ambice, identita<br />
Ameriky – odmítne, protože se obává<br />
dlouhé cesty po moři.<br />
s nádechem magického realismu, a přitom velmi realisticky.<br />
S manželkou Annou se tak Jan místo<br />
zkoušena víc než kterákoli jiná část Evropy. Napsala knihu<br />
v civilizované o vykořenění a neustálém evropské hledání domova, vesnici o odvaze, osudu, ocitne<br />
doslova o naplněném ve středověku, životě a klíč k němu si nese v sobě. Křemenci To vše autorka –<br />
a hodlá<br />
dcery<br />
z<br />
Lízy<br />
něj<br />
a napsala<br />
udělat<br />
tak příběh, který<br />
místo<br />
se může rovnat<br />
přívětivé<br />
s Pravěkem<br />
k životu. Což se mu za cenu obrovské,<br />
život devastující dřiny dlouho i daří.<br />
Postaví Čechů, dům, kteří byli odchodem zasadí z rodné strom, vlasti na Ukrajinu zplodí donuceni syna.<br />
tragického dvacátého století. Vypravěčka a básnířka Eda Kriseová<br />
Jenže Volyň stojící na pomezí něko-<br />
hrdinek tří generací, před jejichž láskyplností a bezmezným<br />
lika světů, kde žijí vedle sebe Rusové,<br />
která nás neodolatelně přiková k příběhu, který je i naším osudem.<br />
Poláci, Rusíni, Ukrajinci i Češi, kde své<br />
náboženství praktikují Židé i pravoslavní<br />
křesťané, jako kdyby někdo kdysi<br />
proklel…<br />
zestárnou spolu s nimi. Kočičí životy zkouškou času prošly i proto,<br />
menšin, exodus, víra v nové začátky... Může být něco současnějšího?<br />
Osud několika generací volyňských Čechů je popsaný<br />
Eda Kriseová čtenáře zavádí do země, která je dějinami<br />
aleš palán, spisovatel<br />
předurčenosti a vědomí, že každý má svou vlastní představu<br />
zabalila do křehkého příběhu jasnozřivé Anny a její houževnaté<br />
a jinými časy Olgy Tokarczuk či Domem duchů Isabel Allende.<br />
alena mornštajnová, spisovatelka<br />
Kočky mají devět životů tak jako několik generací volyňských<br />
prožít a přežít krutý úděl stalinské a německé okupační epochy<br />
psychologicky jasnozřivě nahlíží soukromá dramata ženských<br />
vzdorováním osudu se skláním tak jako před uměním autorky,<br />
ISBN 978-80-7252-966-7<br />
olga sommerová, filmová dokumentaristka<br />
Příběh nemilované<br />
vědmy<br />
Aňa, Janova vnučka, první ze dvou<br />
hlavních hrdinek románu, je od dětství<br />
vědmou. Dokáže odhadovat budoucnost<br />
– a proto se jí rodiče vlastnící<br />
pekařský krámek i sourozenci vyhýbají<br />
eda kriseová Kočičí životy<br />
a nemají ji rádi. Dokonce tak, že ji jako<br />
maličkou přestěhují na velkostatek po<br />
polských aristokratech, k bezdětným<br />
a láskyplným lidem, strýci a tetě, jež<br />
sama holčička považuje za tatínka<br />
a maminku.<br />
eda kriseová<br />
Kočičí<br />
životy<br />
Drama<br />
volyňských<br />
Čechů na<br />
Ukrajině<br />
román<br />
Práh, 399 Kč, již vyšlo<br />
Pradědeček Jan Slá<br />
z Podřipska, chtěl<br />
ky, ale neuměl plav<br />
na východ po souš<br />
Alexandra II. odstě<br />
Tím založil tragick<br />
svých potomků. V<br />
vládou jak Ukrajin<br />
V míru žili na Voly<br />
a Židé jen mezi dv<br />
bolševismem a nac<br />
světovými válkami<br />
Takové jsou dějiny<br />
do dnešních časů…
A to až do okamžiku, kdy strýc tetu<br />
nešťastnou náhodou zastřelí a šestiletá<br />
Aňa se nemilovaná, nechtěná vrací<br />
k rodičům do Křemence. Osamělost<br />
a vykořeněnost ji přivedou až k několika<br />
nezdařeným pokusům o sebevraždu.<br />
Jenže Bůh má s malou Aňou<br />
ještě velké záměry…<br />
5<br />
To už se pozvolna blíží dějinný zvrat,<br />
první světová válka, která osudy místních<br />
obyvatel převrátí naruby… a Aně<br />
paradoxně na samém konci přinese<br />
štěstí, které má trvat pouhopouhých<br />
dvacet let.<br />
Příběh osamělé<br />
lékařky<br />
Anina dcera Líza pracuje v poválečném<br />
Československu jako lékařka<br />
v karlovarské nemocnici. S maminkou<br />
se po druhé válce vrátily a usadily zde<br />
natrvalo. Líza se nikdy nevdala, stará<br />
se o Aňu a několik koček – jen občas<br />
jí do života vstoupí stín minulosti – ať<br />
už v podobě otce, kterého po letech<br />
pustili ze sibiřského lágru, nebo snoubence,<br />
polského Žida, jehož považovala<br />
za mrtvého…<br />
Ztracené střípky jejího života se<br />
postupně skládají do uceleného<br />
obrazu tragédie, odhalují celé generace<br />
volyňských souputníků zdecimované<br />
jednou totalitou za druhou. V Líziných<br />
vzpomínkách tak defilují osudy<br />
lidí s její rodinou spjatých a ukazují, jak<br />
moc jim život v područí a bez šance na<br />
štěstí poznamenal charakter – nikdo<br />
není bez viny, ale zároveň není nikdo<br />
vinen.<br />
Gulagy, koncentrační tábory, nemoci,<br />
hlad, neustálý strach a beznaděj.<br />
A vzhlížení k chiméře, která je vysněným,<br />
ale neexistujícím rájem – ať<br />
už k Americe, kde jsou určitě všichni<br />
bohatí. Nebo pro ty, co zůstali v Křemenci,<br />
třeba jen k Československu,<br />
jež se k Sovětům chová tak nevděčně,<br />
když ho přeci vysvobodili od Němců…<br />
Jak je to podobné dnešku, jak se<br />
v běhu dějin všechno opakuje pořád<br />
dokola.<br />
>>
6<br />
Eda Kriseová vedle své vlastní busty, kterou dostala k 18. narozeninám od svojí maminky, sochařky Zdenky Schwarzerové-Kriseové.<br />
Balada o často<br />
nenaplněných<br />
nadějích<br />
Kočičí životy jsou román o tom, jak<br />
nesnadné je smířit se s realitou, o tom,<br />
že člověk má být vděčný za maličkosti<br />
a nacházet v nich to hezké – a jak to<br />
jde jen stěží. O sounáležitosti, která<br />
nezná hranice ani vzdálenosti, protože<br />
od sebe násilně odtržené rodiny<br />
musejí hledat společné kořeny i po<br />
letech odloučení a ve vzácných chvílích<br />
setkání se je snažit scelovat. Někdy<br />
úspěšně, někdy ne.<br />
Eda Kriseová nepíše lineárně, její<br />
kniha je jako mohutná řeka, v níž víry<br />
a spodní proudy strhávají čtenáře tu<br />
jedním, tu druhým směrem. Mozaikovité<br />
vyprávění přeskakuje napříč prostorem<br />
a časem, občas se u některého<br />
detailu zastaví, aby pak rychle proplulo<br />
jinam. Stejně jako lidské vzpomínky<br />
těkající z místa na místo, nostalgické,<br />
útržkovité, vonící smutkem a touhou<br />
po něčem, co je už dávno pryč.<br />
Genius loci Volyně, strašlivého i nádherného<br />
regionu, pak dokreslují mytologie,<br />
básně, pověry, pohádky rámované<br />
nádhernou přírodou plnou tajemných<br />
a fantaskních bytostí i zemitou vůní<br />
úrodné černozemě, jíž je všude vůkol<br />
plno. S těmi pracuje autorka na podprahové<br />
úrovni, vytvářejí atmosféru celého<br />
vyprávění, potemnělou, silnou, doslova<br />
vtahující a neopakovatelnou.<br />
Kočičí životy tak výsostně literárním<br />
a poetickým způsobem zaplňují jedno<br />
z prázdných míst naší historie, na<br />
které bychom neměli zapomenout –<br />
a vzhledem k tomu, kdy byly napsány,<br />
vizionářsky ukazují, že prokletá místa<br />
zůstávají prokletými stále, jakkoli se<br />
zdá, že zlé je dávno pryč. Stačí si uvědomit,<br />
na území kterého státu dnes Volyň<br />
leží…<br />
EDA KRISEOVÁ (* <strong>19</strong>40)<br />
Česká novinářka a prozaička.<br />
Narodila se v rodině výtvarníků,<br />
otec byl architekt a matka<br />
sochařka. Po střední škole vystudovala<br />
Institut osvěty a novinářství<br />
při Filozofické fakultě Karlovy<br />
univerzity. Poté pracovala jako<br />
reportérka v různých časopisech.<br />
Hojně cestovala po světě<br />
a z těchto cest získala náměty pro<br />
svou prózu a reportáže. Po roce<br />
<strong>19</strong>68 musela Eda Kriseová z politických<br />
důvodů svou práci opustit.<br />
Pracovala jako odborná asistentka<br />
v různých institucích a své práce<br />
uveřejňovala v samizdatu nebo<br />
v zahraničí, po roce <strong>19</strong>90 opět<br />
v republice.
Karel Černý<br />
Petr Svobodný<br />
Lékařství<br />
Velké dějiny zemí Koruny české<br />
Jako kabinet kuriozit může působit historie tak<br />
exaktní vědy, jakou je medicína. Nový svazek známé<br />
ediční řady vypráví příběh lékařství od prehistorie po<br />
současnost, od diagnostiky přes léky a technologie<br />
po budování institucí. Nevynechává ani okrajové<br />
jevy typu „lidové“ medicíny, pověr a magie.<br />
Martin GroM an<br />
Kriegel: Voják<br />
a lékař komunismu<br />
Jeho rozhodnutí a postoje ho opakovaně přiváděly<br />
spíše do problémů než na politické a společenské<br />
výsluní. Jako když v srpnu <strong>19</strong>68 jako jediný<br />
politik odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol.<br />
Historik a spoluautor podcastu Přepište dějiny<br />
přináší nejednoznačný příběh muže, jenž je stále<br />
pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha.<br />
d avid JaM e S PoiSSant<br />
U jezera<br />
Starlingovi se rozutekli do různých koutů<br />
Spojených států, celá rodina se pravidelně schází<br />
v domku u jezera. Všechny tu čeká poslední<br />
víkend, poklidné setkání se však brzy promění<br />
v noční můru. Tragická událost vyplaví na povrch<br />
dávná tajemství. Důvtipný a hluboce procítěný<br />
román upomene na klasiku ze 60. či 70. let.
text: Michaela Dermauw<br />
foto: Vojtěch Vlk<br />
8<br />
ROZHOVOR<br />
Píšu o podobách zla.<br />
O těch zjevných i nenápadných<br />
Šestý velký román Aleny Mornštajnové vychází už<br />
20. dubna. Jmenuje se Les v domě, je současnější<br />
a sevřenější, než ty předchozí a podle všeho nedá<br />
čtenářům spát. „Chtěla jsem napsat knihu o tom,<br />
jak těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži, jak<br />
nesnadné je postavit se zlu,“ říká o něm autorka.<br />
Host, 429 Kč, vychází 20. dubna<br />
Dokončila jste šestý román. Kterou<br />
z fází života příběhu či knihy máte<br />
nejraději?<br />
Docela určitě mám nejraději psaní<br />
samotné. Začínám psát až v okamžiku,<br />
kdy mám knihu promyšlenou, kdy před<br />
sebou vidím cestu, kterou se chci vydat.<br />
Vím, jaká asi bude struktura knihy,<br />
mám rámcově promyšlený příběh, vím,<br />
kdo bude vypravěčem knihy. Příběh<br />
je páteř knihy, potřebuju ho, abych<br />
jeho prostřednictvím zpracovala téma,<br />
které je pro mě nějakým způsobem<br />
zajímavé. První a druhá fáze vzniku<br />
knihy — tedy promýšlení, rešeršování<br />
a příprava tématu a samotné psaní<br />
se samozřejmě do jisté míry prolínají.<br />
Ještě nikdy se mi nestalo, že by se text<br />
během psaní neproměnil, konečná<br />
verze je vždycky trochu odlišná, než<br />
jsem si původně myslela. Ale mění se<br />
jen cesta, cíl zůstává zachován. A právě<br />
ta proměnlivost, přemýšlení nad postavami<br />
a jejich motivacemi, snaha najít<br />
nejvhodnější větu a nejvýstižnější slovo<br />
jsou věci, které mám na psaní nejraději.<br />
Proto potřebuji ke psaní klid a naprosté<br />
soustředění, to jsou dvě věci, které<br />
mám ráda. I když tak možná nepůsobím,<br />
povahou jsem samotářka. Psaní je<br />
poklidná práce, a proto mi vyhovuje.<br />
A je něco, co vás na procesu tvorby<br />
knihy naopak nebaví?<br />
Korektury nejsou mou oblíbenou činností,<br />
to už není příliš tvůrčí práce, text<br />
čtu stále dokola a vlastně už ho nevnímám.<br />
S novou knihou se na vás jistě sesype<br />
mnoho žádostí o rozhovory a besedy.<br />
Máte ráda období setkávání se čtenáři<br />
a novináři?<br />
To je po období klidu a samoty osvěžující,<br />
nevadí mi, protože jsou to většinou<br />
lidé, kteří mají rádi stejné věci jako já —<br />
knihy, literaturu a kulturu obecně. Ale<br />
nemůžu vyhovět všem, není to v mých<br />
fyzických silách a nezvládla bych to ani<br />
časově, proto mám na besedy vytvořený<br />
kalendář. Ale pokud je to trochu možné,<br />
snažím se vyhovět.<br />
Je tomu bezmála 10 let, co vyšel<br />
váš románový debut Slepá mapa.<br />
Následovaly romány Hotýlek, Hana,<br />
Tiché roky a Listopád, do toho vznikly<br />
i knížky pro děti. Je za vámi pěkný kus<br />
práce! Jaká byla Alena Mornštajnová<br />
na začátku spisovatelské dráhy a jaká<br />
je Alena Mornštajnová dnes?<br />
Já si samozřejmě myslím, že jsem stále<br />
stejná. Ale věci okolo mě se opravdu trochu<br />
proměnily. Změnil se můj denní rytmus,<br />
mám víc času na to, co mě baví —<br />
tedy na soustředěné psaní, víc cestuju,<br />
a to nejen po republice, často vyjíždím<br />
s překlady knih i do zahraničí. To s sebou<br />
samozřejmě přináší i zkušenosti a pocit,<br />
že se lépe vyznám v jízdních a leteckých<br />
řádech a je pro mě snadnější zjistit, jak
fungují vypínače a sprchy v hotelích.<br />
Možná se i trochu lépe vyznám v onom<br />
„literárním“ světě, do kterého jsem vstupovala<br />
značně naivně a se zkreslenými<br />
představami.<br />
Sen stát se spisovatelkou jste si splnila.<br />
Máte ještě nějaký další profesní<br />
sen?<br />
Chci, aby každá moje kniha byla lepší<br />
než ta předchozí. Abych se někam<br />
posunovala.<br />
V popředí Lesa v domě stojí rodina<br />
a mezilidské vztahy, což mají vaše<br />
knihy společné. Čím je nový román<br />
jiný?<br />
Píšu o podobách zla, o těch zjevných<br />
i nenápadných. Nevím, jestli je autor ten<br />
správný člověk, který by měl odpovídat<br />
na otázku, čím je jeho nový román jiný,<br />
ale pokusím se. Odehrává se v kratším<br />
časovém období, téměř přítomnosti<br />
a je mnohem sevřenější. Má jediného<br />
vypravěče, takže nám nabízí jediný úhel<br />
pohledu, pohledy ostatních postav si<br />
čtenář musí domyslet, a vytvořit si tak<br />
sám názor na to, jestli všechno, co dívka<br />
vypráví, je obecná pravda, její pravda,<br />
polopravda nebo prostě lež za lží.<br />
Tato dívka je součástí jednoho mrazivého<br />
rodinného dramatu, jež se<br />
možná odehrává v našem sousedství,<br />
aniž bychom to tušili. Psala jste knihu<br />
s cílem nějakého společenského<br />
apelu?<br />
Chtěla jsem napsat knihu o tom, jak<br />
těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži,<br />
jak nesnadné je postavit se zlu, o tom,<br />
jak některé volby, které se přihlížejícímu<br />
můžou zdát jednoduché, jsou nečitelné<br />
a nepřekonatelné pro člověka, který je<br />
ve středu dění. Chtěla jsem si sama pro<br />
sebe objasnit, proč k takovým věcem<br />
dochází a proč je těžké jim čelit. Co<br />
v knize najde čtenář, je už jen na něm.<br />
Vaši fanoušci se jistě už někdy někde<br />
dočetli, že vašimi prvními čtenáři,<br />
respektive čtenářkami, jsou vaše<br />
dcera a švagrová. Jaké byly jejich<br />
reakce na knihu?<br />
Obě se shodly na tom, že kniha je silná<br />
a čtivá. Švagrová se na mě trochu zlobila,<br />
protože pak nemohla spát, musela<br />
nad knihou přemýšlet, ale já si myslím,<br />
že to bylo spíš tou večerní kávou, kterou<br />
si dala, protože chtěla text večer dočíst.<br />
Pokud někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru<br />
četl anotaci knihy, tak vytušil, že<br />
se může při četbě i bát. „Všude kolem<br />
je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého…“<br />
Bavilo vás si při psaní pohrávat<br />
s prvky thrilleru, které se v textu<br />
objevují?<br />
Čtenář asi cítí, že se na pozadí odehrává<br />
něco špatného, ale žádný horor ani<br />
thriller to rozhodně není. Tedy alespoň<br />
v přesném smyslu slova. A vykreslování<br />
atmosféry a vytváření barvitých postav<br />
je v knihách důležité.<br />
Příběh se odehrává v jedné nejmenované<br />
vesnici, v textu jsem však našla<br />
jeden záchytný bod – hospodu Šotek.<br />
Ve vašem rodném Valašském Meziříčí<br />
jednu takovou máte, nechala jste se jí<br />
inspirovat?<br />
Vím, že hospoda Šotek ve Valmezu je,<br />
ale nikdy jsem tam nebyla. Ale název je<br />
to hezký, nemyslíte?<br />
Hezký! Předpokládám, že bude mít<br />
v dalších měsících plno… Dovolte mi<br />
ještě poslední dvě otázky. Tipuji, že už<br />
píšete další knihu, je to tak?<br />
Pořád něco píšu, to je pravda. Momentálně<br />
jsem v oné první fázi, kdy k sobě<br />
téma láká příběh, kdy si čtu věci, které<br />
mě zajímají, a přemýšlím, ze které strany<br />
začít.<br />
Prozradíte, zda se čtenáři dočkají příběhu,<br />
který je pohladí po duši?<br />
Je mi líto. Na pohlazení si budou muset<br />
najít nějaké koťátko.<br />
Novinka Aleny Mornštajnové<br />
vychází zároveň i v audio verzi od<br />
vydavatelství OneHotBook.<br />
Alena Mornštajnová<br />
(* <strong>19</strong>63)<br />
Vystudovala angličtinu a češtinu<br />
na Filozofické fakultě<br />
Ostravské univerzity. Pracovala<br />
jako lektorka anglického jazyka<br />
a překladatelka, nyní se živí jako<br />
spisovatelka. Žije ve Valašském<br />
Meziříčí. Debutovala v roce 2013<br />
románem Slepá mapa, o dva<br />
roky později následoval román<br />
Hotýlek. Především díky svému<br />
románu Hana z roku 2017 se<br />
Alena Mornštajnová stala jednou<br />
z nejoblíbenějších současných<br />
českých spisovatelek. Jejím čtvrtým<br />
románem jsou Tiché roky<br />
(20<strong>19</strong>), které zvítězily ve čtenářské<br />
anketě Kniha roku. Na jaře<br />
2021 vydala dystopický román<br />
Listopád. Je také autorkou<br />
knih pro děti Strašidýlko Stráša<br />
(2018), Kapka Ája (2022) a Teribear.<br />
Tajemství modré krabice<br />
(2022).<br />
9
10<br />
KNIŽNÍ TIPY<br />
Modrá krev<br />
// Alena Činčerová, Barbora<br />
Jarošová Kinská<br />
Knižní podoba oblíbeného TV pořadu.<br />
Zajímáte se o historii české země a příběhy<br />
šlechtických rodů, které ji reprezentovaly? Jaké<br />
osudy je potkaly? Kam se poděli jejich potomci?<br />
Vše se dozvíte v knižním zpracování oblíbeného<br />
cyklu ČT Modrá krev, které přináší příběhy osmi<br />
známých aristokratických rodů, jejichž zvučná<br />
jména znáte už ze školních lavic.<br />
Zbabělci a vrazi<br />
// Jakub Zachrdla<br />
Kapitán Leoš Baxa, hnán touhou po<br />
pomstě, se vydává na lov největšího<br />
sériového zabijáka v našich dějinách.<br />
Klára Matějková, mladá investigativní<br />
novinářka, v něm vidí vykonavatele<br />
spravedlnosti nad nikdy nepotrestanými<br />
přisluhovači komunistického<br />
režimu, které z duše nenávidí. Donuceni<br />
okolnostmi uzavírají nečekané<br />
spojenectví v honbě za spravedlností.<br />
Cosmopolis, 449 Kč, již vyšlo<br />
Edice České televize, 469 Kč, již vyšlo<br />
Knižní tipy<br />
K jaru patří příliv energie, probouzející se příroda<br />
a také široká nabídka knižních novinek všech žánrů.<br />
LEGO<br />
LEGO: Rodinný příběh<br />
nejslavnější hračky na světě<br />
// Jens Andersen<br />
Rodinný příběh<br />
nejslavnější hračky<br />
na světě<br />
Host<br />
Jens<br />
Andersen<br />
Výpravně provedená kniha, která potěší nejen<br />
fanoušky stavebnice Lego. Dánský novinář Jens<br />
Andersen jako první získal úplný přístup do rodinných<br />
a podnikových archivů firmy LEGO. Poprvé<br />
tedy vypráví příběh nejslavnější hračky v celé její<br />
šíři: jako rodinnou ságu, podnikatelský zázrak<br />
i kroniku nevyzpytatelného 20. století.<br />
Host, 649 Kč, již vyšlo<br />
Taxikář<br />
// Petr Čepek<br />
Den jako svořený pro vraždu! Mrholení<br />
a mlha. Je jaro a ulicemi Prahy<br />
obchází vrah. Přesně kalkulující člověk<br />
s jasně vytyčeným cílem. Proč by<br />
ale někomu stálo za to vraždit taxikáře?<br />
Nechte se vtáhnout poutavým<br />
mrazivým vyšetřováním, které vás<br />
zavede do světa drogových gangů,<br />
neúspěšných tanečníků, miliardářů,<br />
italské módy a série vražd.<br />
Nová role: babička<br />
// Gundi Mayer-Rönne, Carina<br />
Manutscheri<br />
Autorky se zaměřují při budování vztahů na ose<br />
rodiče–děti–vnoučata na humor, uvolněnost<br />
a respekt. Pracují s pojmy empatie, vyrovnaný<br />
vnitřní postoj a rozloučení s nefunkčními vnitřními<br />
přesvědčeními. Důraz kladou na práci s vnitřním<br />
dítětem babičky. Zabývají se vymezením hranic,<br />
specifiky vztahu k dítěti, k vnoučatům, věnují se<br />
roli mužů.<br />
Cosmopolis, 399 Kč, již vyšlo<br />
Portál, 399 Kč, již vyšlo
NOVINKY<br />
Z NAKLADATELSTVÍ PORTÁL<br />
LISA MARCHIANO<br />
Cesta matky<br />
Najděte zdroje mateřské síly<br />
PŘEKLAD EVA KLIMENTOVÁ<br />
Jak se moderní, samostatná, kreativní žena vyrovná s přijetím mateřské role?<br />
Kniha se zabývá stavy souvisejícími s naprostým odevzdáním se potřebám dítěte a je napsána jako<br />
průvodce touto iniciační cestou. První část je věnovaná ztrátě – svobody, kontroly i sebe samé. Druhá<br />
část se zabývá setkáním s temnotou – jeho vyhodnocením a integrací. Třetí část se věnuje požadování<br />
transcendence, kreativity a autority. Autorka využívá méně známé varianty lidových pohádek a s jejich<br />
pomocí vysvětluje, jak integrovat stinné stránky mateřství a využít je k posílení.<br />
JEFFREY BRANTLEY, WENDY MILLSTINE<br />
Mindfulness pro uspěchané<br />
99 jednoduchých cvičení<br />
PŘEKLAD VIOLA SOMOGYI<br />
Jak dospět ke zklidnění, když stále někam chvátáme a jsme v neustálém napětí? Stačí jen pět minut…<br />
První část knihy se týká zklidnění a relaxace, druhá uznání vlastní hodnoty a třetí pak propojení s lidmi<br />
a světem kolem nás. Kniha vám pomůže poznat, jací vlastně jste a co potřebujete, poskytne inspiraci<br />
k jednoduchým dechovým a tělesným cvičením a ukáže, že součástí kvalitního života je i kontakt s těmi,<br />
kdo nás obklopují. Knihu uvítají lidé se zájmem o mindfulness a techniky zvládání stresu.<br />
ANNETTE LIES<br />
Ne je moje superschopnost<br />
Jak vylepšit svůj život jedním slovíčkem<br />
PŘEKLAD KATEŘINA PREŠLOVÁ<br />
Kniha se zabývá důvody, proč je tak obtížné něco odmítnout, tělesnými projevy odmítnutí a spouštěči<br />
tohoto rozpoložení. Analyzuje různé druhy „ne“ a nabízí typologii osob, vůči kterým je potřeba si<br />
nastavit funkční hranice. Věnuje se špatnému svědomí po odmítnutí. Uvedená „Lékárnička odmítání“<br />
obsahuje: pomoc při rozhodování, vhodné odmítací formulace, jak získat čas, kdy je potřeba zalhat<br />
a návod, jak si vést „odmítací deník“ či „vision board“, kde si stanovíme, proti čemu je třeba se vymezit.<br />
Každá kapitola je doplněna testy.<br />
www.portal.cz
text: Žofie Sedláčková<br />
12<br />
PROMOTION<br />
Bavil vás Marťan?<br />
Vydejte se na Pluto!<br />
V létě roku 2020 v médiích mezi zprávami o pandemii trochu<br />
zapadla zpráva, že astronomové pod ledovým povrchem<br />
Pluta objevili oceán s tekutou vodou. To okamžitě spustilo jak<br />
vědecké spekulace, tak fantazii autorů sci-fi. Plutoshine od<br />
britské spisovatelky Lucy Kissick líčí budoucnost, ve které se<br />
lidstvo trpasličí planetku pokouší přeměnit na obyvatelnou<br />
kopii Země.<br />
Laser, 499 Kč, vychází 5. dubna<br />
Nejprve bychom si měli vyjasnit jednu<br />
věc. Pluto rozhodně není ideální planeta<br />
pro terraformaci. Teploty se zde běžně<br />
pohybují kolem mínus dvě stě stupňů<br />
Celsia, jeden rok tady trvá bezmála<br />
250 let a případní obyvatelé se musí<br />
připravit na mnohem nižší gravitaci než<br />
na Zemi.<br />
Z Evropské vesmírné<br />
agentury k bestselleru<br />
Lucy Kissick tohle všechno ovšem moc<br />
dobře ví. Je to koneckonců významná<br />
britská vědkyně, která na univerzitě<br />
v Oxfordu terraformaci studovala.<br />
Pracovala v Evropské vesmírné agentuře<br />
a než se pustila do psaní Plutoshine,<br />
dokonce rozjela projekt, který zkoumal<br />
možnosti přeměny nehostinného Pluta<br />
na místo k životu.<br />
Tudíž všechno, co se v Plutoshine<br />
objevuje – od nápadu s využitím obřích<br />
zrcadel až po úskalí zakládání kolonie<br />
tak daleko od Země – dává smysl. A na<br />
příběhu to jde vidět. V místech, kde<br />
by se neznalí autoři uchýlili ke zkratce<br />
nebo fantazii, se Lucy Kissick drží vědy.<br />
Ale nenudí. Naopak – čtenář se při čtení<br />
dozvídá ohromné množství zajímavostí.<br />
Sci-fi pro čtenáře<br />
Marťana<br />
Dokonce i člověk, který sci-fi žánru<br />
obvykle neholduje, si Plutoshine užije<br />
od první do poslední stránky. Ačkoliv<br />
zde autorka pracuje s vědeckými pojmy<br />
a zajímavostmi, pod ledovým povrchem<br />
se ukrývá příběh, který ze všeho nejvíc<br />
připomíná detektivku.<br />
Plutoshine tímto navazuje na oblíbené<br />
knihy Andyho Weira. Weirovy knihy<br />
Marťan, Artemis a Spasitel se staly<br />
světovými bestsellery (a inspirovaly film<br />
s Mattem Damonem) právě díky tomu,<br />
že čtivou a přístupnou formou realisticky<br />
zachycují, co by se mohlo stát,<br />
kdyby člověk uvízl na Marsu / na Měsíci /<br />
v hlubinách vesmíru.<br />
Vědecké objevy<br />
podané čtivou formou<br />
Zatímco v 50. a 60. letech bylo sci-fi<br />
většinou postavené na tom, že se autoři<br />
pokoušeli představit si budoucnost<br />
a objevy na základě fantazie (je dobré si<br />
připomenout, že 2001: Vesmírná odysea<br />
vznikla ještě před stanutím prvního člověka<br />
na Měsíci, takže moc jiných zdrojů<br />
než představivost se nenabízelo), v současné<br />
době přibývá knih postavených<br />
na tom, jak neuvěřitelně se rozrostly<br />
naše znalosti o vesmíru.<br />
Autorce slouží ke cti, že na prvním místě<br />
je příběh. Ačkoliv nepochybně spoustu<br />
důležitých a nesmírně zajímavých<br />
vědeckých zajímavostí musela vypustit,<br />
to, co zůstává, se čte jedním dechem.<br />
Při čtení Plutoshine tak spolu s hrdiny<br />
mrznete v nepředstavitelných mrazech,<br />
pozorujete hvězdné nebe a představujete<br />
si, jaké by to asi bylo začít život na<br />
úplně jiné planetě.<br />
Kniha, kterou hltal<br />
i šéf NASA<br />
Lucy Kissick ve volném čase natáčí<br />
videa na YouTube o vesmírných zajímavostech.<br />
V jednom z videí zmiňuje svoje<br />
tři největší životní přání:<br />
1. Být součástí týmu, který objeví mimozemský<br />
život.<br />
2. Odstěhovat se se svými nejbližšími na<br />
Mars a založit tam nezávislou a svobodnou<br />
komunitu.<br />
3. Vydat sci-fi knihu.<br />
Body číslo jedna a dvě zatím sice čekají<br />
na odškrtnutí, nicméně sympatické<br />
britské vědkyni se nedá upřít jedna<br />
věc – svou knihou probudila zájem<br />
o Pluto a problematiku terraformace.<br />
Plutoshine se stalo úspěšnou knihou jak<br />
v Británii, tak v Americe, a šušká se, že<br />
si ji na dovolenou zabalil dokonce i šéf<br />
NASA!<br />
Vydejte se na Pluto taky – skafandr<br />
nepotřebujete!
Fejeton<br />
Markéta Hejkalová – Knihy s domy<br />
Nedávno mi vyšla kniha Dům pod<br />
chozích jmenovaných knih – bezpečným<br />
útočištěm, ale pastí, z níž je skoro<br />
náměstím, a možná proto jsem začala<br />
pátrat po dalších knihách, v jejichž<br />
nemožné se vymanit. Za to ovšem<br />
názvu se vyskytuje dům. Ne jakákoli<br />
nemůže dům, nýbrž obyvatelé, hlavně<br />
stavba. Ne Mlýn na mumie, Tajemný jeden z nich.<br />
hrad v Karpatech, Mezi vilami či Zámek,<br />
ale přímo slovo dům.<br />
Knihy s domem v názvu většinou<br />
nějak zpracovávají téma rodiny. Každá<br />
V poslední době vyšlo takových<br />
jinak, a nejenom ty české. Rodinnou<br />
knih několik. Rozpůlený dům Alice<br />
ságou je i román chilské autorky Isabel<br />
Horáčkové vypráví ságu česko-německé<br />
rodiny v Krkonoších od <strong>19</strong>.<br />
německy píšící české autorky Hanny<br />
Allende Dům duchů. Dům v Čechách<br />
století do konce druhé světové války. Demetzové přináší autobiografický<br />
Román Štěpána Javůrka Sudetský dům příběh židovské dívky před druhou<br />
se odehrává těsně po ní, kdy jeden<br />
světovou válkou. A možná nejenom já<br />
dům musí sdílet staří a noví obyvatelé: si z dětství pamatuju dívčí román francouzské<br />
spisovatelky Colette Vivierové<br />
Němci čekající na odsun a Češi, kteří<br />
přišli osídlit pohraničí. V novém strhujícím<br />
románu Aleny Mornštajnové Les několika dívek a jejich rodin z jednoho<br />
Dům drobných radostí o osudech<br />
v domě není dům – na rozdíl od před-<br />
domu v Paříži.<br />
Záhadné a strašidelné domy jsou<br />
častou a oblíbenou kulisou detektivních<br />
románů. Za všechny jmenuju výbornou<br />
detektivku Michaely Klevisové Tajemný<br />
dům či slavnou hororovou novelu Zánik<br />
domu Usherů, kterou napsal neméně<br />
slavný klasik Edgar Allan Poe.<br />
Domy jsou pro lidi prostě důležité.<br />
Zrovna tak jako knihy, a proto domy<br />
a knihy patří k sobě.<br />
13<br />
FEJETON<br />
POJĎTE S NÁMI NA PROCHÁZKU MALOVANOU PŘÍRODOU!<br />
Chcete poznávat taje přírody, ale venku je zrovna pošmourno? Nebo byste<br />
se rádi vypravili do dalekých krajů, kde se to exotickými rostlinami<br />
a zvířaty jenom hemží? S touto nádhernou knižní sérií můžete objevovat<br />
tvary a barvy celého světa klidně u sebe doma. Vydejte<br />
se do deštného pralesa, divoké džungle,<br />
horských průsmyků, hustých<br />
lesů nebo polárních oblastí! Čekají<br />
na vás všechny odstíny planety i tvary,<br />
které předčí vaše nejdivočejší sny.<br />
Vyšlo také:<br />
www.albatrosmedia.cz<br />
w.
14<br />
PROFIL<br />
Holka se psem<br />
a hlavou plnou snů<br />
text: Žofie Sedláčková<br />
foto: Roman Souček<br />
Přespat v iglú, zdolat legendární horu Olymp nebo dojít do Santiaga… Snad každý z nás má<br />
pomyslný seznam věcí, které by chtěl v životě zažít. Lucie Kutrová ale není jako ostatní –<br />
rozhodla se, že své sny uskuteční. Po Pacifické hřebenovce a putování napříč Evropou právě<br />
vydává třetí cestopis – tentokrát o dobrodružstvích, která i se svým psím parťákem zažila<br />
v Česku.<br />
Všechno to začalo o Lucčiných dvacátých<br />
narozeninách. Probudila se po<br />
divokém večírku s kocovinou a pocitem,<br />
že nechce, aby její život byla jenom<br />
směs večírků, alkoholu a následného<br />
bolehlavu. „Napsala jsem si na papír tři<br />
věci, které bych si chtěla splnit: naučit<br />
se anglicky, zaběhnout půlmaraton a jet<br />
do Austrálie,“ líčí usměvavá dobrodružka<br />
své začátky.<br />
Než natáhnu<br />
bačkory...<br />
Hned ten den si Lucie Kutrová koupila<br />
učebnice angličtiny a šla si zaběhat.<br />
Začala tak postupně pracovat na<br />
odškrtnutí všech položek. Jenže zároveň<br />
přidávala další a další – vidět polární záři,<br />
naučit se španělsky nebo napsat knihu.<br />
Ze všeho nejdřív ale začala o svém<br />
seznamu snů a jejich plnění psát blog.<br />
Pojmenovala ho Holka s bucket listem.<br />
V angličtině spojení „kick the bucket“<br />
znamená v podstatě „natáhnout bačkory“<br />
- takže „bucket list“ je seznam věcí,<br />
které chce člověk zvládnout předtím,<br />
než umře.<br />
Pět měsíců v divočině<br />
Čtenáře okamžitě okouzlil nadhled,<br />
vtip a upřímnost, s jakou Lucie Kutrová<br />
svůj blog psala. Bez příkras se nestyděla<br />
psát i o věcech, které se jí nepovedly.<br />
A k blogu si přidala i Instagram<br />
a Facebook, kde se počet jejích<br />
fanoušků dál rozrůstal. Na Instagramu<br />
Lucku momentálně sleduje bezmála 65<br />
tisíc lidí, na Facebooku hltá její dobrodružství<br />
i trapasy přes 20 tisíc sledujících.<br />
V roce 20<strong>19</strong> si Lucka mohla odškrtnout<br />
položku „vydat knihu“. Na pulty<br />
knihkupectví se totiž dostala její kniha<br />
151 dní Pacifickou hřebenovkou. V ní se<br />
rozepsala pravděpodobně o největším<br />
dobrodružství svého života – o pětiměsíčním<br />
zdolávání Pacific Crest Trail, nejnáročnější<br />
pěší trasy na světě. Takzvaná<br />
„PCT” se táhne 4300 kilometrů od<br />
žhnoucího Mexika přes západní pobřeží<br />
Spojených států až do mrazivé Kanady.<br />
To vše většinou v naprosté divočině,<br />
kde jde místy o život.<br />
Lidé, které<br />
potkáváme na<br />
cestách<br />
151 dní Pacifickou hřebenovkou se stalo<br />
obrovským hitem a Lucie Kutrová na<br />
úspěch své prvotiny navázala v roce<br />
2021 cestopisem 151 dní po evropských<br />
stezkách, ve kterém shrnula sve zážitky<br />
po cestách křížem krážem Evropou. Ani<br />
v něm nechyběl její pověstný nadhled<br />
a humor.<br />
Oproti historkám z Pacifické hřebenovky<br />
tady Lucka dává víc prostoru<br />
lidem, které na svých cestách potkala.<br />
V konverzacích s věřícími poutníky<br />
nebo milovníky adrenalinu se ukazuje<br />
stará pravda, že většina lidí je v jádru<br />
dobrá. A čtenář si uvědomí, jak je<br />
mladá cestovatelka na svůj věk skutečně<br />
vyspělá.<br />
2000 kilometrů<br />
napříč Českem<br />
A protože Lucie moc dobře ví, že<br />
i v Česku máme spoustu krásných míst,<br />
letos vychází její třetí kniha 151 příběhů<br />
na Stezce Českem. Těšit se v ní můžete<br />
na zážitky z více než 2000 kilometrů<br />
cest napříč Českou republikou od<br />
Šumavy po Beskydy, od Adršpachu po<br />
Českou Kanadu.<br />
Lucie tentokrát nevyrazila sama – společnost<br />
na cestě jí dělá její modrooký<br />
sibiřský husky Marvel. Takže je vám asi<br />
jasné, že o nezapomenutelné historky<br />
nouze nebude… 151 příběhů na Stezce<br />
Českem tak bude vaším parťákem jak<br />
během plánování výletů po Česku, tak<br />
během volných chvilek, kdy se prostě<br />
jenom doma chcete natáhnout s nějakým<br />
vtipným čtením.<br />
Universum, 499 Kč, již vyšlo
UŽIJTE SI SVŮJ ČAS NA ZEMI NAPLNO<br />
Dobrodružství a radost<br />
z chůze zaručeny.<br />
Kniha k prvnímu<br />
oficiálnímu přechodu po<br />
hranicích České republiky<br />
Ďábel, který na<br />
motorce objel svět.<br />
Hrdina televizního seriálu<br />
Po jedné stopě.<br />
To je Igor Brezovar!<br />
ROZŠÍ<br />
ENÉ<br />
VYDÁNÍ<br />
S průvodkyní po fascinující<br />
zemi plné kontrastů.<br />
Barvitý cestopis<br />
íránistky a arabistky<br />
Lenky Hrabalové<br />
Češi a Slováci,<br />
kteří obepluli svět.<br />
Výpravná publikace<br />
o historii českého<br />
a slovenského mořeplavectví<br />
30% SLEVA<br />
NA TURISTICKÉ PRŮVODCE<br />
1. 4.–30. 6.<br />
PLATÍ U VŠECH KNIHKUPCŮ<br />
PROLISTUJTE<br />
SVĚT<br />
CELOBAREVNÉ PUBLIKACE • PRAVIDELNÉ AKTUALIZACE • PRESTIŽNÍ OCENĚNÍ • DOŽIVOTNÍ ZÁRUKA NA VAZBU
16<br />
ROZHOVOR<br />
Pěšky z Havířova<br />
do Istanbulu<br />
text: Michaela Kováříková<br />
foto: archiv Nicolette Havlové<br />
Nicolette Havlová vypráví o svých jedinečných<br />
zážitcích, které nasbírala na pouti dlouhé 2025<br />
kilometrů. Rozpovídala se nejen o samotné cestě,<br />
ale i o tom, co ji na cestování baví, jak vznikl nápad<br />
vydat se na dalekou pouť a prozradila nám, jaké<br />
jsou její další plány.<br />
Pangea, 449 Kč, již vyšlo<br />
V létě roku 2021 jste se vydala na<br />
putování dlouhé 2025 kilometrů do<br />
Istanbulu. Svou cestou jste navíc<br />
podpořila českou komunitu v rumunském<br />
Banátu, kdy jste ve spolupráci<br />
s neziskovou organizací Člověk v tísni<br />
dokázala vybrat téměř 170 000 Kč.<br />
Z této pěší poutě jste si navíc přivezla<br />
štěně Svili. Jak na svůj výlet vzpomínáte<br />
a kde se zrodila myšlenka na tuto<br />
cestu?<br />
Kdybych to měla říct stručně, tak na<br />
tuto delší procházku vzpomínám jen<br />
v dobrém. Je to jakýsi snový svět plný<br />
svobody, který jsem mohla alespoň<br />
na pár dnů žít. Už na konci v mém cíli,<br />
u chrámu Hagia Sophia, mi došlo, že<br />
je „nic za mnou, všechno přede mnou<br />
– tak to na cestách bývá,“ jak říká Jack<br />
Kerouac. Ono by si spoustu lidí mohlo<br />
říct, že taková fráze se spíše hodí na<br />
samotném začátku poutě, ale mně<br />
došlo, že v mém případě je to použitelné<br />
i na jejím konci, protože touto<br />
poutí to všechno začalo. Co se nápadu<br />
týče, tak ten se více či méně prolínal<br />
mým životem od asi třinácti čtrnácti<br />
let. To jsem už byla pohlcena představou,<br />
že absolvuji nějakou známou<br />
dálkovou trasu, třeba všem známou<br />
PCT (Pacifická hřebenovka pozn. red.).<br />
Nicméně chuť něco takového absolvovat<br />
mě s přibývajícím věkem lehce<br />
opouštěla, protože jsem chtěla jít spíš<br />
něco neobvyklého. No, ale ta myšlenka,<br />
na kterou se asi ptáte – že vyrazím<br />
z rodného Havířova do Istanbulu, ta ke<br />
mně přišla při sedmidenním pobytu ve<br />
tmě v létě 20<strong>19</strong>. Do ní jsem odcházela<br />
s velkými životními splíny a napadlo mě,<br />
že právě daleké putování by mohlo být<br />
něco, co mi dopomůže si některé věci<br />
ještě dořešit. Nějak se to ale furt nedařilo<br />
do všech těch plánů, jako byl třeba<br />
půl rok bydlení ve vlastnoručně přestavěné<br />
dodávce během studií v Anglii či<br />
půl roku studia v Austrálii, zařadit, takže<br />
se to prostě odsouvalo. No a pak na podzim<br />
2020 jsem po návratu od protinožců<br />
začala více spekulovat, jak by se to dalo<br />
všechno udělat, až jsem v červnu 2021<br />
nakonec konečně vyrazila.<br />
Většina lidí se pro cestu rozhodne<br />
z nějakého důvodu – ať už se jedná<br />
o to přijít na jiné myšlenky, nebo<br />
vystoupit z komfortní zóny a zažít<br />
něco mimořádného. Co bylo tím hlavním<br />
důvodem u vás?<br />
Původně to byl ten velký životní splín<br />
před terapií tmou, kdy jsem chtěla<br />
jen a pouze umřít, když to řeknu na<br />
plnou pusu. Jenomže od té tmy, ve<br />
které jsem byla v roce 20<strong>19</strong>, až po první<br />
krok na pouti v roce 2021 se mnohé<br />
událo a já jsem vyrážela už bez těchto<br />
tíživých pocitů a spíše jen proto, že už<br />
jsem si to řekla. Chtěla jsem to prostě<br />
jen zkusit a splnit si sen dojít někam<br />
hodně daleko, nešla jsem tam s žádným<br />
záměrem, ani se snahou si v sobě řešit<br />
nějaká témata a myslím, že je to třeba,<br />
protože pak jsem nechala plynout vše,<br />
co ke mně přicházelo.<br />
Putovala jste z rodného Havířova přes<br />
Slovensko, Maďarsko, Rumunsko,<br />
Srbsko, Bulharsko a svou cestu jste<br />
zakončila v orientálním Turecku.<br />
Kterou z těchto zemí hodnotíte jako<br />
nejkrásnější?<br />
To jsou ty nejhorší otázky, které člověk<br />
může dostat (smích). Každá země má<br />
něco do sebe, dokonce i to Maďarsko,<br />
na které s humorem často nadávám,<br />
je fajn, jen bohužel ne na pěší turistiku,<br />
protože je úmorně nudné. Nicméně nejvíce<br />
mě bavilo Rumunsko, a to hlavně<br />
proto, že jsem ho celé šla jen a pouze<br />
horami, proto ho pokládám za nejkrásnější.<br />
Navíc tam teda hrál nějaký faktor<br />
nostalgie, kdy jsem se hned několikrát<br />
objevila na místech, kde jsem historicky<br />
průvodcovala pro českou cestovní<br />
kancelář. Určitě kdybych šla Bulharsko<br />
horami, jak bylo původně v plánu, tak by<br />
to byl zaručený konkurent. Krásu však<br />
vnímá každý jinak, je v očích pozorovatele,<br />
protože každý vychází z jiných<br />
vnitřních potřeb. Kdybych byla třeba<br />
studentkou historie, tak by mě zajisté<br />
nejvíce oslovilo Turecko, potažmo<br />
Istanbul.
Na své cestě jste potkala pejska, kterého<br />
jste si nechala. Věděla jste od prvního<br />
okamžiku, že si pejska necháte?<br />
Ne, vůbec jsem to neměla v plánu.<br />
Snažila jsem se jí hned několikrát aktivně<br />
zbavit, zastavovala jsem i policisty s prosbou,<br />
zda by ji mohli odvézt zpět na místo,<br />
kde se ke mně připojila (takže na smetiště)<br />
a ukazovala jsem u toho prstem<br />
na mapu. Živý tvor je prostě zodpovědnost.<br />
Nakonec to ale stejně dopadlo, jak<br />
dopadlo a přesvědčil mě o tom hlavně<br />
telefonát s mou mámou, která prohlásila:<br />
„Tak si ji vezmi!“ A ačkoliv jsem pro ni<br />
neměla pas ani nic podobného, tak jsme<br />
překonaly bulharsko-turecké hranice bez<br />
jakýchkoliv problémů.<br />
Co považujete za nejsilnější zážitek<br />
z cesty?<br />
Zážitků bylo nespočet, ale jeden<br />
poměrně silný si odnáším z Turecka, kde<br />
jsem se setkala s člověkem, který strávil<br />
šest let za mřížemi jakožto politický<br />
vězeň. Režim v této zemi se rozhodně<br />
nedá nazývat svobodným. Nechci<br />
zabředávat do detailů, bylo to zkrátka<br />
setkání se silným člověkem, který se pere<br />
se svým osudem, jež mu kdosi nastolil.<br />
O tomto příběhu se pochopitelně<br />
rozepisuji v knize, protože nespravedlivé<br />
příběhy lidí je potřeba sdílet dál jako<br />
varování, že takhle vážně ne.<br />
a dovednosti. Jsem velký extrovert,<br />
takže se sólo cestováním učím být<br />
sama se sebou. Chci být sama sobě<br />
nejlepší přítelkyní. Zároveň je pochopitelné,<br />
že tím zvyšuji nějak své bezpečnostní<br />
riziko, i proto se na další cestu<br />
už teď připravuji lépe – chodím nyní<br />
pravidelně na kurzy sebeobrany, abych<br />
měla alespoň nějaké základy, které pak<br />
mohu v případě nutnosti prohlubovat.<br />
Co se rodičů týče, měla jsem a mám<br />
z jejich strany ve svých nápadech podporu,<br />
ačkoliv o mě mají pochopitelně<br />
strach. Nedávají to však najevo, aby mě<br />
neovlivňovali.<br />
Ušla jste pár tisíc kilometrů, putovala<br />
jste do neznáma, našla si svou psí<br />
kamarádku a nyní vám vychází kniha.<br />
Co dalšího byste ráda uskutečnila?<br />
V mé hlavě se plánů honí hned<br />
několik, ale ten nejbližší je přechod<br />
Jižní Ameriky od Atlantiku<br />
k Pacifiku s návštěvou české komunity<br />
v Argentině, ráda bych na cestu<br />
vyrazila teď na podzim, tak snad se<br />
mi to podaří, dělám pro to maximum.<br />
Jestli to zvládnu celkově, je věc druhá<br />
a vlastně nepředvídatelná.<br />
Chtěla jsem to<br />
prostě jen zkusit<br />
a splnit si sen<br />
dojít někam<br />
hodně daleko<br />
17<br />
Stejně jako cestovatel Ladislav Zibura<br />
se mnohdy setká s místními, kteří mu<br />
pomohou, pozvou ho k sobě domů,<br />
pohostí ho, setkala jste se i vy na svých<br />
cestách s vřelostí místních obyvatel?<br />
A jste s nimi dál v kontaktu?<br />
Ano, ráda říkám, že na dobré a zlé lidi<br />
lze narazit všude, ale těch hodných je<br />
vždy více a čím víc člověk na východ od<br />
nás jde, tím vřelejší srdce potkává. Stalo<br />
se mi to tedy hned několikrát a výhoda<br />
moderní doby je, že téměř každý má<br />
nějakou sociální síť, takže s většinou<br />
jsem v kontaktu. Na jiné mám třeba<br />
adresu, takže jsem jim pak z cíle své<br />
cesty posílala pohled, ale kdo ví, jestli<br />
dorazil.<br />
Co vás na sólo cestování baví? Přeci<br />
jen pro ženu to není úplná procházka<br />
růžovou zahradou, může ji na cestě<br />
potkat mnohé nebezpečí. Jak rodiče<br />
obecně snášejí vaše cestování na<br />
vlastní pěst?<br />
Mě na tom asi baví překonávání a nutnost<br />
spoléhat se jen na své znalosti<br />
NICOLETTE HAVLOVÁ (* <strong>19</strong>99)<br />
Rodačka z Havířova, začátečnice v dálkových trecích a cestování nalehko<br />
s ultralight výbavou. Navštívila bezmála 40 zemí světa na všech obydlených<br />
kontinentech. Nejraději poznává svět stopem a po svých, se spaním<br />
pod hvězdnou oblohou či u místních. Má zkušenosti s průvodcováním<br />
v horách, ale také s životem ve vlastnoručně přestavěné dodávce. Několik<br />
let strávila v zahraničí, konkrétně v Anglii a Austrálii, kde vystudovala<br />
marketing. Nyní jí vyšla knižní prvotina s názvem Pouť k branám Orientu,<br />
která pojednává o 2025 kilometrů dlouhém osamoceném putování do<br />
Istanbulu a zároveň odhaluje životní příběh mladé cestovatelky.
text: Martina Vlčková<br />
foto: Euromedia, archiv Jana Hocka<br />
18<br />
ROZHOVOR<br />
Jít středem<br />
země…<br />
Na začátku 90. let jezdil vystudovaný biolog<br />
a tělocvikář Jan Hocek po světě a vyhledával<br />
zajímavé lokality pro zájezdy. Dnes je z něj<br />
uznávaný fotograf a autor řady knih, které motivují,<br />
inspirují a ukazují cestu. A to doslova.<br />
JAN HOCEK (* <strong>19</strong>70)<br />
Váš nový cestopis mapuje takzvanou<br />
Centrální stezku. Co o ní můžete<br />
prozradit?<br />
Jde o třetí nejdelší samostatnou trasu<br />
Via Czechia, měří 1036 km, spojuje<br />
nejzápadnější a nejvýchodnější body ČR<br />
a vede přibližně středem země. A taky<br />
se jedná o první dálkovou trasu u nás,<br />
která má samostatné trasy pro pěší,<br />
cyklisty, běžkaře i vodáky.<br />
Jak dlouho vám trvalo tuhle stezku<br />
projít a jakou formou jste to dělal?<br />
Celá práce na této trase mi zabrala<br />
přibližně rok. Nejprve jsem musel<br />
vytvořit koncept trasy – u této bylo<br />
základní myšlenkou vést ji přes středy<br />
České republiky, kterých kupodivu u nás<br />
najdeme několik. Přibližně dva měsíce<br />
mi pak zabral průzkum v terénu, kdy<br />
bylo potřeba trasu projít pěšky a projet<br />
na kole, část se mi podařilo i projet<br />
na běžkách a z minulých let jsem měl<br />
i splutou Berounku a Sázavu. Často jsem<br />
se na některá místa vracel, ať už kvůli<br />
počasí, fotkám nebo jsem hledal lepší<br />
alternativy cest. Na podzim jsem pak<br />
psal text knihy, zpracovával fotografie,<br />
mapy nebo výškové profily. Dalším<br />
důležitým aspektem stezek Via Czechia<br />
je i možnost ubytování podél trasy –<br />
bylo tedy třeba vytipovat nejvhodnější<br />
ubytování, z nichž mnohé jsem osobně<br />
vyzkoušel a v knize je doporučuji.<br />
Různá místa přinášejí různé pocity. Co<br />
ve vás tahle trasa vyvolala?<br />
Jít středem země je jiné než putovat<br />
po hranicích. Po Severní stezce a Jižní<br />
stezce jsem se tak na tuto trasu velmi<br />
těšil. Je to autentičtější Česko, než jsou<br />
příhraniční hvozdy – trasa je velmi pestrá<br />
a prochází jak horami, tak i mnoha údolími,<br />
vede přes městečka, vesnice a častokrát<br />
skrz takovou tu naši „obyčejnou<br />
krajinu“, která je ale nesmírně půvabná<br />
a často přehlížená.<br />
Součástí knihy jsou i ukázky z vašeho<br />
deníku. Za jakých podmínek vznikal?<br />
Obvykle si během cesty píšu poznámky<br />
na papír a hned po návratu, a ještě za<br />
čerstvé paměti, vše přepisuji do finálních<br />
textů. To už dělám doma na počítači.<br />
Často se mi vybaví vzpomínky nebo<br />
mě něco napadne i při třídění a úpravě<br />
fotografií, a to je pak další příležitost<br />
k tomu deník doplnit. Úryvky z deníku<br />
ale nejsou jenom zachycené příhody –<br />
jsou to i různé úvahy nebo myšlenky, nad<br />
kterými při putování přemýšlím.<br />
A čím jste se řídil při výběru fotek?<br />
Je to jeden z nejtěžších a zároveň<br />
nejradostnějších úkolů při tvorbě mých<br />
knih. Snažím se jednotlivá místa zachytit<br />
v různých ročních obdobích nebo<br />
denních časech a výsledkem je poměrně<br />
široké portfolio fotek, z něhož pak musím<br />
vybrat přibližně 8–10 na každou kapitolu.<br />
Převládají krajiny, ale doplňují je i nejrůznější<br />
detaily, architektonické záběry<br />
nebo čistě náladové fotografie, kvůli kterým<br />
je zapotřebí vstávat ve čtyři hodiny<br />
ráno a za tmy šlapat na vrchol kopce.<br />
Zažil jste během svého putování nějakou<br />
zajímavou příhodu?<br />
Napadá mě jedna, kdy jsem jednoho<br />
večera byl „zatknut“ v četnické stanici<br />
Absolvent Přírodovědecké fakulty<br />
a FTVS Univerzity Karlovy v Praze,<br />
původně VŠ učitel na katedře<br />
sportů v přírodě FTVS UK. Řadu<br />
let cestuje profesionálně – nejprve<br />
coby průvodce a skaut<br />
dobrodružné cestovní kanceláře,<br />
později i jako fotograf na volné<br />
noze. Je autorem řady knih (např.<br />
Nejhezčí dobrodružné výpravy,<br />
Českem od severu k jihu, Nejhezčí<br />
místa světa).<br />
v Rabštejně nad Střelou. V chládku tlustých<br />
zdí tohoto domu jsem se večer po<br />
své úmorně horké cestě ze Žlutic ocitl<br />
i já. Ne že bych se ale dopustil nějakého<br />
přestupku – zdejší četnická stanice<br />
není ve skutečnosti žádná šatlava pro<br />
zadržování zloduchů, nýbrž tento název<br />
nese budova informačního centra, kde<br />
do poloviny minulého století skutečně<br />
četníci úřadovali. Dorazil jsem už po<br />
zavírací hodině na pozvání Ondřeje<br />
Fábery, předsedy spolku Postřelí a velkého<br />
znalce celé oblasti. Během večera<br />
jsme probrali možnosti ideálního vedení<br />
trasy Centrální stezky a také služby,<br />
které může četnická stanice poutníkům<br />
nabídnout. Během inspirativního<br />
setkání se mi podařilo nejenom nasát<br />
spoustu vědomostí, ale také téměř zlikvidovat<br />
zásoby jejich vynikající domácí<br />
bezinkové limonády a doplnit tak vypocené<br />
tekutiny. Spolku Postřelí tak patří<br />
dvojnásobné poděkování!
Co vám vlastně cestování dává. Proč<br />
se mu věnujete?<br />
V mládí jsem hodně sportoval – závodně<br />
jsem dělal atletiku, lyžování, jezdil na<br />
kole a zkoušel i jiné sporty. Pak jsem<br />
postupně zjistil, že pohyb v přírodě,<br />
spojený s focením a poznáváním krajiny<br />
mě více naplňuje, než tomu bylo při prostém<br />
polykání kilometrů a měření časů.<br />
Dělám to, co mě baví a zároveň při tom<br />
vlastně pracuji.<br />
Doprovází vás na vašich cestách<br />
někdo?<br />
Jak kdy. Často putuji sám, ale mnoho<br />
míst jsme procestovali s rodinou – přešli<br />
jsme společně kupříkladu Beskydy,<br />
Jeseníky nebo Rychlebské hory, na<br />
skialpech přejeli hřeben Krkonoš nebo<br />
část Velké Fatry a na kanoi jsme s dětmi<br />
spluli většinu českých řek. Někdy se na<br />
cesty vydávám i jako průvodce a putuji<br />
s klienty – naposledy jsem takto přešel<br />
jednu z nejtěžších túr světa, bhútánský<br />
Snowman Trek.<br />
Kde se vám zatím líbilo nejvíc?<br />
Mám vystudovanou biologii, a proto<br />
také preferuji místa přírodně cenná<br />
a pokud možno stranou masové turistiky.<br />
Jsou to kupříkladu vysoké hory,<br />
polární oblasti nebo ostrovy uprostřed<br />
oceánů. Místa, kde najdeme divočinu,<br />
zvířata nebo jedinečné lesy. Do těchto<br />
lokalit vyrážím sám a někdy i se svými<br />
klienty jako průvodce zájezdů na míru,<br />
které organizuji.<br />
Co nikdy nesmí chybět ve vaší<br />
výbavě, ať už po Čechách nebo po<br />
zahraničí?<br />
Bezesporu je to fotografická výbava.<br />
Snažím se ji sice omezit na to nejnutnější,<br />
ale i tak fotoaparát, několik<br />
objektivů, baterie a další drobnosti váží<br />
kolem 4–5 kilogramů. Ostatní se mění<br />
podle podmínek, prostředí i typu akce<br />
– jiné věci si vezmu na plavbu plachetnicí<br />
po polynéských ostrovech a jiné na<br />
cestu po Aljašce.<br />
Co byste poradil lidem, kteří zatím<br />
nenašli odvahu poznávat krásy naší<br />
planety na vlastní pěst?<br />
Určitě bych doporučil zjistit si o zemi,<br />
kam cestují, co nejvíce informací. Velmi<br />
často totiž na místě samotném už není<br />
mnoho možností měnit plány a cestovatelé<br />
tak mohou minout spoustu<br />
zajímavých míst.<br />
Jednu dobu jste se zabýval zážitkovými<br />
kurzy pro manažery. Jak se vám<br />
dařilo je rozhýbat a třeba i změnit styl<br />
jejich myšlení?<br />
Byla to velmi zajímavá doba, kdy nastal<br />
boom manažerských teambuildingů.<br />
Vzpomínám, jak jsme se s řediteli velkých<br />
firem plazili bahnem nebo se vrhali<br />
ze skal do zatopených lomů. Prolomit<br />
ostych a nastartovat akci se nám<br />
většinou dařilo zajímavými aktivitami,<br />
pobytem v přírodě nebo silnou dávkou<br />
adrenalinu.<br />
Co vás čeká dál?<br />
Budu pracovat na další knížce – šesté<br />
trase Via Czechia, která povede po historické<br />
hranici Čech a Moravy. Loni jsme ji<br />
projeli na kole s manželkou, letos na jaře<br />
ji ještě chci projít pěšky. Je to zajímavá<br />
trasa s mnoha historickými souvislostmi<br />
a také vede po hlavním evropském<br />
rozvodí. Také chci vyrazit na Slovensko<br />
a projít část stezky, kterou bych chtěl<br />
v budoucnu publikovat. Po několika<br />
letech, kdy nás trápil čínský virus, se<br />
konečně zase chystám za hranice –<br />
navštívím Galapágy a na podzim asi<br />
pojedu za zvířaty do keňských národních<br />
parků.<br />
<strong>19</strong><br />
Via Czechia<br />
Stezky Via Czechia představují ucelený, důkladně zmapovaný<br />
a podrobně popsaný systém nejdelších turistických a poutních dálkových<br />
tras v České republice. Celkem 6 tras je vyznačeno samostatně pro<br />
pěší turistiku, cykloturistiku a částečně pro zimní turistiku na lyžích nebo<br />
vodácké putování. Síť aktuálně čítá dohromady přibližně 10.000 kilometrů<br />
tras – tedy téměř nekonečné možnosti poznávat celoročně a různými<br />
způsoby českou krajinu, přírodu, památky nebo poutní místa. O stezkách<br />
byly zatím vydány 4 knihy v nakladatelství Euromedia. Více info najdete<br />
na www.viaczechia.cz<br />
Universum, 499 Kč, vychází 3. dubna
text: Martina Vlčková<br />
foto: Jaroslav Fikota<br />
20<br />
ROZHOVOR<br />
Nemoc<br />
nejen bere,<br />
ale také<br />
dává<br />
Máte problémy se zdravím a točíte se<br />
v bludném kruhu? Pak přišel čas zastavit<br />
se a změnit přístup. Inspiraci najdete<br />
v knihách lékaře Jana Vojáčka, který se<br />
specializuje na funkční medicínu. Ta zatím<br />
poslední se jmenuje Umění nemoci.<br />
Impulsem k napsání vaší novinky bylo<br />
vaše vlastní onemocnění. Co přesně<br />
se stalo?<br />
Impulsy už jsem z různých stran dostával<br />
předtím, než ve mně tato myšlenka<br />
definitivně uzrála. Filozofie Umění být<br />
zdráv, kterou dlouhodobě razím, se<br />
najednou zdála odtržená od nemocných<br />
lidí a že je pouze jednou stranou<br />
mince. Chtělo to poukázat na tu druhou<br />
a tou je stav nemoci a jak se k nemoci<br />
dá přistoupit jinak než jako k chybě těla<br />
či genů. Moje nemoc nebyla závažná<br />
– horečka, kašel, rýma, bolest v krku,<br />
nicméně těch pár dní mi stačilo právě<br />
k ukotvení myšlenky sepsat Umění<br />
nemoci.<br />
Media. Nakonec jsem měl pocit to<br />
trošku zjemnit na Umění nemoci.<br />
Knihu vydalo jedno ze samostatných<br />
nakladatelství Albatros Media jménem<br />
CPress. Jak se vám spolupracovalo<br />
s jeho týmem?<br />
Redaktorka Jarmila Frejtichová je<br />
úžasná pečovatelka, která velmi vnímavě<br />
dohlíží a pomáhá celému procesu<br />
tvorby mých knih. A s Věrou Keilovou<br />
jsem začal spolupracovat od první<br />
knihy proto, že mimo jiné jako redaktorka<br />
časopisu Meduňka má ohromné<br />
zkušenosti na poli alternativních postojů<br />
a vnímání života a zdraví. Krásně nám<br />
to klape.<br />
Co vlastně chcete lidem předat? Co<br />
byste byl rád, aby si z přečtení vaší<br />
novinky odnesli?<br />
Změnu postoje k sobě, k tělu a nemoci.<br />
Rád bych, aby nemoc byla vnímána jako<br />
šance na změnu. Z mého pohledu je<br />
velmi potřeba porozumět stavu nemoci,<br />
co vlastně nemoc skutečně je a kam nás<br />
směřuje. Co nám nejen bere, ale také<br />
dává. Mnohé pohledy mohou vyznívat<br />
kontroverzně, snažil jsem se vše podat<br />
s citem a pokorou. Věřím, že po přečtení<br />
knihy už lidé budou na nemoc,<br />
sebe a své tělo pohlížet jinak a pochopí,<br />
jak k sobě přistupovat tak, aby kvalita<br />
jejich života šla nahoru, ačkoliv se třeba<br />
z pohledu medicíny nevyléčí.<br />
Jak dlouhá byla cesta od nápadu<br />
k realizaci?<br />
Trvalo to pár týdnů, samotnou knihu<br />
jsme pak tvořili rok. Když v sobě řeším<br />
nějakou tematiku, tak vnímám, co mi<br />
začne od druhých lidí přicházet za informace.<br />
Třetí kniha měla být původně jen<br />
prostě Buď zdráv, a dokonce jsem ji jako<br />
takovou začal psát. Pak ale ke mně přišla<br />
myšlenka Umění být nemocný, která<br />
zaujala i ostatní, včetně mojí redaktorky<br />
Jarmily Frejtichové a lidí z Albatros<br />
Co vám vlastně psaní přináší?<br />
Obrovskou sebereflexi a utřiďování vlastních<br />
myšlenek, postojů a toho, jak jsem<br />
na tom s danými tématy, o kterých píšu,<br />
sám o sobě. Vše co píšu, žiju. Psaní si<br />
ohromně užívám. Jsem introvert, i když<br />
to tak někdy na přednáškách nevypadá,<br />
ale čerpám energii ze samoty. Na psaní<br />
knih jsem si po domluvě s manželkou<br />
vyšetřil vždy několik dní na některém<br />
osamoceném místě v chatičce, a byl jen<br />
s přírodou, sám se sebou a psal.<br />
Jaké chyby nejčastěji děláme? Čím si<br />
podle vás nejvíc ničíme život a zdraví?<br />
Nenazval bych to chybami, ale nevědomým<br />
jednáním, které je ve výsledku<br />
nepoznaně sebedestruktivní. Na prvním<br />
místě je to naše vlastní mysl, o které<br />
toho často moc nevíme a je potřeba<br />
mentálním a duševním pochodům lépe<br />
porozumět. A na základě toho bychom<br />
si měli nastavit své prostředí a životní<br />
návyky tak, aby podporovaly naše tělo,<br />
tvorbu energie a odolnost.
Jak vůbec vnímáte dnešní dobu?<br />
V čem vás fascinuje, a co se vám<br />
naopak ani trochu nelíbí?<br />
Snažím se co nejméně hodnotit vnější<br />
svět a spíše poznávat ten svůj vnitřní.<br />
Nicméně dnešní dobu vnímám jako<br />
velmi dynamickou křižovatku, kde se<br />
nyní rozhoduje, kam se jako lidstvo<br />
vydáme dál. Líbí se mi ten ohromný<br />
potenciál, kterým v tom je skrytý<br />
a nelíbí se mi, jak je veřejnost manipulována<br />
směrem, který považuji za<br />
nelidský.<br />
Co člověka čeká, když se k vám<br />
objedná?<br />
V současné době dělám skupinové konzultace,<br />
to znamená, že takového klienta<br />
čeká čtyřhodinový společný seminář<br />
o počtu do osmi lidí, rozděleno na muže<br />
a ženy, kde probíráme principy zdraví<br />
a nemoci a vztahujeme to k individuálnímu<br />
příběhu každého účastníka. Na<br />
základě toho každému doporučím další<br />
kroky a za několik měsíců se potkáme<br />
znovu a vyhodnotíme, jak se nám to<br />
daří, tedy co a jak se mění.<br />
21<br />
Původně jste vystudoval lékařskou<br />
fakultu Univerzity Palackého<br />
v Olomouci. S jakou představou jste<br />
tam nastupoval?<br />
Mně se vlastně na medicínu moc<br />
nechtělo, udělal jsem to zcela automaticky,<br />
protože jsem měl pocit, že se to<br />
takto ode mě očekává. Jsem z doktorské<br />
rodiny – táta je chirurg, děda<br />
patolog, strejda a teta internisti, takže<br />
vzhledem k rodokmenu byla moje<br />
cesta jasná. Jenže já jsem byl trošku<br />
jiný než moje rodina, vnímal jsem člověka<br />
vždy jako celek, a ne jakou soubor<br />
jednotlivých částí. Proto jsem v průběhu<br />
studia ani netušil, co pak budu<br />
dělat a na pár let po promoci utekl<br />
k profesionálnímu fotbalu. To mi dalo<br />
hodně krásných zážitků, ale také stresu.<br />
Po několika letech profi fotbalu jsem<br />
začal mít dojem, že už toho bylo dost<br />
a že bych měl naskočit do medicíny.<br />
A jak jste objevil funkční medicínu?<br />
Každý den s mým parťákem Filipem<br />
Duškem, s nímž jsme vybudovali<br />
kliniku Endala, zkoumáme novinky ze<br />
světa. A Filip jednou objevil funkční<br />
medicínu a neuvěřitelně to zapadlo<br />
do našich představ o tom, jak se dá<br />
s klienty metodicky pracovat. Funkční<br />
medicínu vnímám jako most mezi<br />
klasickou medicínou a medicínou komplexní,<br />
celostní. Lékaři funkční medicíny<br />
respektují klasickou medicínu a rozumí<br />
jejím postupům a závěrům, jen šli<br />
v úvaze o chronických nemocech jiným<br />
směrem a začali více komplexně zkoumat,<br />
proč je daný člověk nemocný. Tím<br />
se otevřelo zcela jiné pole vlivů, které<br />
se dají popsat ve třech oblastech – role<br />
myšlení a emocí, role životního stylu<br />
a role prostředí. V nich se pak pátrá po<br />
různorodých vlivech, které u konkrétního<br />
člověka vedou ke vzniku nemoci.<br />
Jste velmi vytížený. Jak se vám daří<br />
skloubit práci se soukromým životem?<br />
Rodina je pro mě na prvním místě, což<br />
znamená, že ji musím zabezpečit a zároveň<br />
chci s malými dcerami a ženou<br />
trávit co nejvíce času. Dle toho volím<br />
veškeré aktivity, tedy práci na klinice,<br />
tvoření projektu klubu Umění být zdráv,<br />
psaní knih, různé přednášky a besedy.<br />
Daří se mi to skloubit tak na 80 %, což je<br />
docela dobré, může to být lepší a na to<br />
se těším.<br />
Co vám do života přineslo otcovství?<br />
Víc než všechny vysoké školy a kurzy.<br />
Otcovství je pro mě obrovská možnost<br />
do hloubky poznat sám sebe. Dcery<br />
Lota a Ema jsou fascinující, nádherné<br />
bytosti a učitelky. Lotynce je rok a půl<br />
a otevírá mé srdce každým úsměvem,<br />
pětiletá Emička mě školí hlavně v trpělivosti<br />
a přijetí projevů emocí. Tím mě<br />
učí se nebát projevit, což byl můj vzorec<br />
z dětství – syndrom hodného chlapce,<br />
který se moc neprojevuje. Učí mě také,<br />
jak si říci o naplnění svých potřeb, to<br />
znamená být zdravě sobecký.<br />
CPRESS, 429 Kč, již vyšlo<br />
Jan Vojáček (* <strong>19</strong>81)<br />
Vystudoval Lékařskou fakultu UP<br />
v Olomouci a obor funkční medicína<br />
na Univerzitě v Jižní Kalifornii.<br />
Také se dlouhá léta věnoval fotbalu,<br />
a to i na profesionální úrovni. Dnes<br />
působí na klinice Endala, kde se<br />
věnuje hledání skutečné příčiny<br />
onemocnění. Na kontě má knihy<br />
Umění být zdráv, Akutní kardiologie<br />
do kapsy, Rozhodni se být<br />
zdráv a nově Umění nemoci.<br />
Jaké plány máte pro nejbližší měsíce?<br />
Na co se těšíte?<br />
Těším se, že strávím více intenzivního<br />
času s rodinou, protože jsme se rozhodli,<br />
že dokud jsou dcery malé, tak<br />
budeme žít dva měsíce ve Španělsku<br />
– odjíždíme na konci května. Moje žena<br />
si v Barceloně splní jeden ze svých snů<br />
a absolvuje zkoušku v jógovém učení<br />
Jivamukti, které ji naplňuje. Pak pojedeme<br />
po pobřeží až do Valencie a na<br />
závěr se vrátíme zpátky do Barcelony.<br />
Zároveň se těším na zpětnou vazbu<br />
od lidí na knihu Umění nemoci, dále<br />
máme úžasné plány s klinikou Endala<br />
a klubem Umění být zdráv. A také chci<br />
začít tvořit čtvrtou knihu, která pravděpodobně<br />
bude o zdravém stárnutí nebo<br />
o rodinném systému. Uvidíme, počkám<br />
si na ten správný impuls.
22<br />
UKÁZKA<br />
foto: archiv Michaela Žantovského<br />
Michael Žantovský:<br />
S prominutím<br />
řečeno<br />
Spisovatel a překladatel Michael Žantovský je obdařen<br />
pozorovacím talentem a jemným, inteligentním humorem,<br />
o čemž svědčí jeho nová kniha. Zábavným způsobem v ní<br />
rekapituluje fantastickou jízdu, kdy byl poradcem a mluvčím<br />
Václava Havla a diplomatem. Tehdy se setkával s prezidenty,<br />
premiéry, králi a královnami, hollywoodskými a rockovými<br />
hvězdami. Dílo ilustrované fotografiemi slavných a mocných<br />
vydalo nakladatelství PROSTOR.<br />
PROSTOR, 497 Kč, již vyšlo<br />
Někdy počátkem devadesátých let<br />
minulého století jsme byli s jedním<br />
kamarádem pracovně v New Yorku na<br />
konferenci OSN o dětech. Kamarád<br />
psal divadelní hry, ale tenkrát zrovna<br />
dělal československého prezidenta.<br />
Měl také rád filmy a muziku, a tak mě<br />
napadlo, že bychom mohli zajít na<br />
návštěvu k Woodymu Allenovi. Woody<br />
točí filmy, ale také má rád muziku<br />
a občas píše i divadelní hry. Zazvonili<br />
jsme u Woodyho na Páté avenue, ale<br />
právě nebyl doma, a tak mě napadlo,<br />
že bude možná u Mii Farrowové, jež<br />
bydlela na protější straně Central<br />
Parku. Woody tenkrát s Miou chodil,<br />
dával jí hlavní role ve svých filmech<br />
Přišli jsme na Park West a já okamžitě<br />
poznal dům, kde Mia bydlí, protože<br />
jsem si ho pamatoval z filmu Rosemary<br />
má děťátko. Když jsem ale portýrovi<br />
řekl, že jdeme s kamarádem za Miou,<br />
odbyl nás s tím, že tohle je Dakota<br />
House a že Mia bydlí o dům dál a na<br />
natáčení Rosemary si Dakotu jenom<br />
půjčila. Abych se blýskl svými encykloa<br />
měli spolu i malého Satchela, ale<br />
nemohli se domluvit, kdo bude jednou<br />
týdně vytírat schody, a proto bydleli dál<br />
odděleně. To bylo samozřejmě ještě<br />
předtím, než Woody Mie zahnul s její<br />
devatenáctiletou adoptovanou dcerou<br />
a než Mia obvinila Woodyho z pedofilie<br />
a znásilnění její jiné adoptované<br />
dcery. Satchel si pak raději začal říkat<br />
Seamus, a když se na to přišlo, přejmenoval<br />
se na Ronana. Následoval čtvrt<br />
století dlouhý konflikt, proti kterému<br />
jsou dějiny americké občanské války<br />
idylickým leporelem. Vydrhnout jednou<br />
za týden schody se někdy nezdá být<br />
přemrštěně vysoká cena za zachování<br />
rodinného klidu.<br />
Procházka přes Central Park byla moc<br />
příjemná. Mého kamaráda, jenž byl<br />
bytostně zvědavý, zajímalo, kdo jsou<br />
ti dva příjemní mladí muži, kteří jdou<br />
celou cestu za námi, ale všechno se<br />
vyjasnilo, když nás zdvořile požádali<br />
o peněženky. Snažil jsem se jim vysvětlit,<br />
že můj kamarád dělá prezidenta<br />
a nemá moc peněz, ale ze způsobu,<br />
jakým jeden z nich mával baseballovou<br />
pálkou, se zdálo, že nejsou logickým<br />
argumentům přístupní. Transakce<br />
nicméně proběhla bez vážnějších incidentů<br />
a oba mladíci se i s peněženkami<br />
spokojeně vzdálili. Navrhl jsem, abychom<br />
kontaktovali policii, ale kamarád<br />
se obával, že by z toho mohl vzniknout<br />
mezinárodní incident, který by ohrozil<br />
náš vstup do NATO. Kromě toho měl<br />
při své vrozené slušnosti strach, že by<br />
policie chtěla, aby oba útočníky popsal,<br />
což by ho mohlo vystavit podezření<br />
z rasismu.<br />
Jack Nicholson, Václav Havel a Michael Žantovský
pedickými znalostmi, informoval jsem<br />
prezidenta, že v Dakota House zastřelil<br />
o deset let dříve Mark David Chapman<br />
Johna Lennona. Kamarád, jenž byl<br />
bytostně zvědavý, navrhl, že bychom<br />
se tedy mohli jít podívat za Yoko Ono,<br />
jenže portýr mu ten nápad s pomocí<br />
automatické osmatřicítky rozmluvil.<br />
Zazvonili jsme o dům dál u Mii, ale otevřel<br />
nám sám Woody Allen. Podíval se<br />
na nás a řekl, že Mia zrovna není doma,<br />
ať se stavíme někdy jindy. Než stačil<br />
zabouchnout dveře, strčil jsem do nich<br />
nohu a řekl mu, že vlastně hledáme<br />
jeho a že jsme až z Československa<br />
a tady kamarád je dramatik a prezident<br />
a rád by ho poznal, protože je<br />
bytostně zvědavý. Woodymu zalichotilo,<br />
že jsme za ním vážili cestu až<br />
z Československa, a pozval nás dál,<br />
i když jsem si všiml, že poplašné zařízení<br />
nechal zapnuté.<br />
Michael Žantovský<br />
(* <strong>19</strong>49)<br />
Vystudoval psychologii na Karlově<br />
univerzitě a na McGill University<br />
v Montrealu. V listopadu <strong>19</strong>89<br />
spoluzakládal Občanské fórum<br />
a stal se jeho tiskovým mluvčím. Od<br />
ledna <strong>19</strong>90 zastával funkci tiskového<br />
tajemníka a mluvčího prezidenta<br />
Václava Havla, byl také politickým<br />
koordinátorem kanceláře prezidenta.<br />
Zastával post velvyslance<br />
Československa a České republiky<br />
ve Spojených státech amerických<br />
(<strong>19</strong>92–<strong>19</strong>97), v Izraeli (2003–2009)<br />
a ve Velké Británii (2009–2015).<br />
Do češtiny přeložil téměř sedmdesát<br />
děl moderní angloamerické<br />
prózy, poezie a dramatu. Je autorem<br />
knižní monografie Woody<br />
Allen (<strong>19</strong>90) a překládal též Allenovy<br />
filmy a povídky. V nakladatelství<br />
PROSTOR vydal pod pseudony-<br />
mem Daniel Wolf špionážní thriller<br />
Ochlazení (2008). Napsal rovněž<br />
rozsáhlý životopis zesnulého českého<br />
prezidenta Havel (2014), který<br />
vyšel anglicky a česky a byl přeložen<br />
do mnoha dalších jazyků.<br />
Od srpna 2015 je ředitelem<br />
Knihovny Václava Havla, kde pečuje<br />
o politický, literární a duchovní<br />
odkaz této významné osobnosti<br />
našich novodobých dějin.<br />
23<br />
S Michaelem Žantovským se můžete setkat v sobotu 13. května v 16 hodin ve<br />
Velkém sále na knižním veletrhu Svět knihy Praha, kde svoji knihu představí.<br />
ZFILMOVÁNO<br />
NETFLIXEM
text: Jan David<br />
foto: archiv Karla Černého<br />
24<br />
ROZHOVOR<br />
Forenzní<br />
medicínu<br />
vyžadovala<br />
církev<br />
Od prehistorie lékařství, přes lidské tělo jako stroj plný<br />
trubic a táhel, po dění na přelomu 21. století. Knihu<br />
s názvem Lékařství, tematický svazek vydaný v rámci<br />
populární edice Velké dějiny zemí Koruny české,<br />
představuje specialista na dějiny lékařství<br />
doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D., editor a spoluautor.<br />
DOC. MGR. KAREL ČERNÝ, PH.D.<br />
(* <strong>19</strong>74)<br />
je přednostou Ústavu dějin<br />
lékařství a cizích jazyků 1. LF UK.<br />
Vystudoval magisterský obor<br />
Kulturní dějiny na Jihočeské<br />
univerzitě, dále absolvoval doktorské<br />
studium Dějiny lékařství<br />
na 1. lékařské fakultě UK a v roce<br />
2013 se zde ve stejném oboru<br />
habilitoval. Odborně se zabýval<br />
řadou témat: dějinami prostituce,<br />
dějinami České psychiatrické<br />
společnosti a jejích předchůdkyň,<br />
historií jezuitského a dominikánského<br />
řádu zejména ve vztahu<br />
k dějinám lékařství nebo dějinami<br />
moru a morových epidemií.<br />
Už jste držel knihu Lékařství v ruce?<br />
Ještě ne, kniha odešla do tiskárny asi<br />
před dvěma, třemi týdny. Teď, v půlce<br />
března, ji ale čekám každou chvíli.<br />
Ptám se, protože určitě půjde o pořádnou<br />
bichli. Nedávno jsem dělal rozhovor<br />
o knize Dětství ze stejné edice,<br />
a pozitivně mě zaujala jak ztvárněním,<br />
tak rozsahem.<br />
Finální tiráž je podle předtiskové korektury<br />
na straně 695, takže ano, zhruba<br />
sedm set stran, plus barevné přílohy.<br />
Na knize, kterou jste editoval, ale<br />
i částečně psal, pracoval tým více než<br />
deseti lidí. Co jste měl na starosti?<br />
Byl jsem editorem historicky starší části<br />
knihy Lékařství, tedy od pravěku až po<br />
rok 1882–1883. To je zhruba polovina<br />
rozsahu, protože mladší období jsou<br />
logicky delší – detailů je víc. Na novější<br />
části knihy spolupracoval druhý spolueditor<br />
Petr Svobodný, starší kolega<br />
s obrovskými zkušenostmi. Zároveň<br />
jsem psal jednu z kapitol o lékařství<br />
v barokní době, řekněme od Bílé hory<br />
do roku 1740, do nástupu Marie Terezie.<br />
Jak se po dokončení knihy ohlížíte za<br />
tvůrčím procesem jejího vzniku?<br />
Je pro mě sice minulostí, protože máme<br />
neustále nové projekty, ale vnímám ji<br />
jako důležitou. Psal jsem i v jejím úvodu,<br />
že navazuje téměř přesně po dvaceti<br />
letech na knihu, kterou na stejné téma<br />
zpracoval zmíněný Petr Svobodný<br />
spolu s Ludmilou Hlaváčkovou. Když<br />
jste se dosud potřebovali zorientovat<br />
v tomto tématu, šli jste do „Hlaváčkové–<br />
Svobodného“.<br />
Oba dva jsou zároveň i spoluautory<br />
nové knihy…<br />
Měli jsme štěstí, že kolega Svobodný,<br />
ředitel Ústavu dějin Univerzity<br />
Karlovy a archivu Univerzity Karlovy<br />
je stále aktivně činný. Stejně tak paní<br />
Hlaváčková, která je na naší fakultě<br />
zaměstnaná od roku <strong>19</strong>61, přestože je jí<br />
86 let. Toho bylo potřeba využít. Vyzvali<br />
jsme tedy tyto dva zkušené kolegy<br />
a doplnili tým o celou řadu dalších.<br />
Vytvořili jsme tím pádem dílo, které<br />
je mnohem podrobnější, co se týká<br />
jednotlivých období. S přehledem mohu<br />
říct, že naše kniha bude na další dvě<br />
desetiletí základem, o který se v tématu<br />
historie lékařství můžeme opírat.<br />
Zní logicky, že jste se jako docent<br />
z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků<br />
1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy<br />
stal editorem této knihy. Přesto, jak<br />
k tomu došlo?<br />
S nápadem na vznik knihy přišlo nakladatelství<br />
Paseka už před řadou let. Asi<br />
pět let jsem to ale odmítal, protože naše<br />
komunita je velmi malá. Říkal jsem<br />
třeba – poslouchejte, tento autor je<br />
proděkanem, který nejdřív musí skončit,<br />
jinak nám to nenapíše. Další kolegyně si<br />
zase musí dodělat doktorát. A podobně.
Čekali jsme, než se lidé uvolní, a v roce<br />
2018 jsme to celé začali koncipovat. Po<br />
počátečních diskuzích jsme se rozhodli<br />
pro klasický chronologický výklad<br />
uspořádaný po jednotlivých historických<br />
epochách od starověku, přes středověk,<br />
renesanci, barokní medicínu, osvícenství<br />
a tak dále.<br />
Zjistil jsem, že terapie ve 14. století<br />
mohla být dost dramatická. Jeden<br />
z rukopisů zmíněných v knize představuje<br />
místa určená ke kauterizaci<br />
neboli terapeutickému pálení.<br />
Překvapilo něco při přípravách knihy<br />
a editaci vás?<br />
V každé kapitole je něco nového oproti<br />
tomu, co jsme dosud věděli. Je to<br />
dokonce pravidlo. V mé kapitole došlo<br />
k výraznému přehodnocení vztahu<br />
k vědě. Je to odhalení, že medicína<br />
v této době má jinou pozici, než se<br />
dosud soudilo. Zcela nově teď víme,<br />
že pražská lékařská fakulta měla vztah<br />
nejen k vídeňské lékařské fakultě, ale<br />
také k innsbrucké lékařské fakultě.<br />
Co tyto vztahy přinášely?<br />
Innsbrucká lékařská fakulta byla<br />
založena v 70. letech 17. století – takže<br />
je na rozdíl od nás velmi mladá, my<br />
jsme středověká fundace. Od profesorů<br />
z Innsbrucku jsme ale přebírali<br />
učebnice, protože byly ve své době<br />
obsahově progresivní. Těží z mechanistických<br />
principů, že tělo je jako stroj<br />
plný trubic a táhel. Barokní medicína už<br />
není bezduchým opakováním několika<br />
stereotyp ních středověkých autorů, jak<br />
vyplývá i z pražského seznamu doporučené<br />
literatury ke studiu medicíny<br />
z roku 1693. Objevují se jména jako<br />
René Descartes. Jsou tam prokazatelně<br />
jména protestantských autorů.<br />
Dokonce na konci příručky je stručná<br />
zmínka ve smyslu: „Když u nás dostudujete<br />
medicínu, nezůstávejte sedět na<br />
zadku, a jeďte do světa. Mimo Paříže,<br />
Montpellieru nebo Říma zmiňují dvě<br />
protestantské fakulty, jednu v Kodani,<br />
druhou v Leidenu. V době vrcholícího<br />
baroka se studentům na medicíně<br />
v Praze doporučuje – mimo jiné – si<br />
zajet na protestantské univerzity a tam<br />
se poučit.<br />
Věda už tedy byla nad náboženskými<br />
spory?<br />
Cenzura do toho nějakým způsobem<br />
zasahovala, ale velmi málo. Snažím se<br />
v knize vysvětlit, že církev už v této<br />
době zcela jednoznačně uznává autoritu<br />
lékařů a říká: „Přírodovědecké věci<br />
musí řešit lékaři!“ Proto také vzniká<br />
forenzní medicína, kterou církev vyloženě<br />
vyžaduje a spolupracuje s ní.<br />
Co z toho má?<br />
Zabývá se hodně tématy, která jsou<br />
pro církev důležitá. Třeba jak dlouho<br />
může trvat těhotenství. Když otec<br />
zemře, a dítě se narodí patnáct měsíců<br />
po jeho smrti, může být manželské?<br />
Církevní komentátoři se vůbec nesnaží<br />
tvrdit, že to vědí oni, protože to vyčetli<br />
v bibli. Tam to není. Naopak chtějí po<br />
lékařích, aby jim řekli, jak to ve skutečnosti<br />
bylo. Šlo o rozdělení odborných<br />
kompetencí.<br />
Navzájem si tedy nelezli do zelí?<br />
Ano. Přírodovědecké věci spadaly<br />
lékařům, kteří zase říkali: „Co se týká<br />
náboženství, to se musíte zeptat kněží,<br />
do toho se nemícháme.“ Jestli tam<br />
někde vzniká podle mého názoru podceňované<br />
napětí, tak není mezi vědci,<br />
lékaři a kněžími, ale mezi skupinami<br />
intelektuálů a obyčejnými lidmi.<br />
Jak byste ještě přiblížil lékařství<br />
v době barokní?<br />
Obecně je barokní doba považována<br />
za dobu temna, spojujeme si ji<br />
s útlakem českého národa. Bílou horu<br />
obecně vnímáme jako katastrofu – přichází<br />
po ní Obnovené zřízení zemské,<br />
roztahují se u nás Habsburkové,<br />
a všechno nám tady zkazí, že?<br />
Paseka, 890 Kč, již vyšlo<br />
Jak to vidíte vy?<br />
Když se podíváte na dějiny lékařské<br />
fakulty, tak je to přesně naopak. V 16.<br />
století lékařská fakulta dokonce nefunguje,<br />
protože po roce 1527 zašla na<br />
úbytě. Celé století tady není. Respektive,<br />
máme ji papírově, z hlediska právního<br />
jsme nezanikli, ale nebyli tady žádní<br />
profesoři ani studenti, neexistovala<br />
výuka. Pak došlo k našemu slavnému<br />
vítězství na Bílé hoře – tím myslím naši<br />
katolickou stranu – a výsledkem bylo<br />
předání skomírající Univerzity Karlovy<br />
jezuitům, kteří okamžitě zorganizovali<br />
dvě chybějící světské fakulty, tedy práva<br />
a medicínu.<br />
Jakou tehdy měla Univerzita Karlova<br />
pověst?<br />
V době předání jezuitům byla nevýznamnou<br />
lokální střední školou, kde<br />
byla jenom filozofická fakulta. Náš tradiční<br />
pohled na dějiny 16. století je velmi<br />
stereotypní – slavná doba, Veleslavín,<br />
rozvoj českého jazyka… Když se ale podíváte<br />
na akademickou vzdělanost, tak to<br />
tomu úplně neodpovídá.<br />
Zaujal mě ve vaší části měnící se vztah<br />
k sebevraždám, které měla křesťanská<br />
společnost podle obecného pohledu<br />
na tehdejší zvyklosti zcela odmítat<br />
a dokonce trestat. Najednou v knize<br />
vidím, že to může být jinak?<br />
Ano, je to jeden z mnoha zajímavých<br />
detailů. Vztah k problematice duševních<br />
chorob je v minulosti komplikovanější,<br />
než se dlouhou dobu soudilo. K tomuto<br />
faktu ale není příliš mnoho další literatury,<br />
než tam píšu. Něco dalšího znám<br />
z jezuitských pramenů naznačujících,<br />
že se společnost byla schopná podívat<br />
na tuto problematiku méně pověrčivým<br />
způsobem, než bychom očekávali.<br />
25
text: Vavřinec Fiala<br />
26<br />
PROMOTION<br />
Vraždy ke kafíčku<br />
Detektivka nemusí<br />
obnášet potoky krve<br />
a vyhřezlé vnitřnosti,<br />
jak se nás někdy snaží<br />
přesvědčit drsné severské<br />
krimi. Detektivka může<br />
být i zábavná, vtipná<br />
a prostě milá. Světem teď<br />
hýbe trend takzvané „cozy<br />
crime“. A tyto „pohodové<br />
detektivky“ už dorazily i do<br />
českých knihkupectví!<br />
Detektivky jsou jako sukně – mění se<br />
podle módy. Začaly v devatenáctém<br />
století jako temné a mysteriózní příběhy,<br />
které měly za úkol čtenáři ukázat, že i za<br />
tím nejtajemnějším případem se skrývá<br />
logické vysvětlení. Možná jste četli<br />
Vraždy v ulici Morgue od Edgara Allana<br />
Poea nebo Psa baskervillského v hlavní<br />
roli se Sherlockem Holmesem.<br />
Vražda jako sudoku<br />
Ve dvacátých a třicátých letech angličtí<br />
autoři (a autorky, protože nikdo<br />
tuhle éru nezosobňuje víc než Agatha<br />
Christie) začali vraždy, loupeže a zmizení<br />
využívat jenom jako neznámou v rovnici,<br />
kterou se detektiv spolu se čtenářem<br />
snaží vyřešit.<br />
Vzpomeňte si na Hercula Poirota nebo<br />
slečnu Marplovou – v jejich příbězích se<br />
mrtvoly kupí, ale lidské tragédie nikoho<br />
příliš nevzrušují. K případům se přistupuje<br />
s chladnou hlavou a systematicky.<br />
Jako ke křížovce nebo sudoku.<br />
Krve už bylo dost<br />
Teprve v druhé polovině dvacátého<br />
století v detektivkách dostaly prostor<br />
emoce obětí, pozůstalých i samotných<br />
vyšetřovatelů. Případy začaly být<br />
drsnější, přibývalo krve, rafinovaných<br />
sé riových vrahů i popisů zvrácených<br />
metod. Severští drsoni jako Nesbø nebo<br />
Kepler tomu nasadili korunu.<br />
Ovšem jak už jsme zmiňovali, detektivky<br />
podléhají módním trendům. A stejně<br />
jako se něco okouká v módě, platí<br />
to i u detektivních zápletek. V určitý<br />
moment si čtenáři řekli, že už brutálních<br />
případů bylo dost. Že si chtějí přečíst<br />
něco milého.<br />
Tak trochu jiné<br />
severské krimi<br />
A pak vyšla detektivka Smrt přichází na<br />
prohlídku a okamžitě se stala bestsellerem.<br />
Napsala ji sice dvojice švédských<br />
autorů, ale namísto drsného severského<br />
krimi v ní na čtenáře čeká řada svérázných<br />
postav a jeden detektiv, který na<br />
vyšetřování vraždy nemá náladu, protože<br />
si chce hlavně užít dovolenou. Pokud se<br />
už při těchto řádcích usmíváte, rozhodně<br />
se pusťte do čtení!<br />
Kalibr, 399 Kč, již vyšlo<br />
Kalibr, 459 Kč, vychází 7. dubna<br />
Ostřílený spisovatel Anders de la Motte<br />
s populárním komikem Månsem<br />
Nilssonem na úspěch knihy Smrt<br />
přichází na prohlídku navázali druhou<br />
„feel good” detektivkou Smrt číhá na<br />
jarmarku. I tahle novinka se odehrává<br />
na samém jihu Švédska, v kraji, kterému<br />
se přezdívá švédská Provence. Hlavní<br />
hrdina ke své nelibosti musí opět přerušit<br />
dovolenou a namísto procházek po<br />
pláži vyřešit vraždu.<br />
S láskou porušit<br />
pravidla detektivek<br />
A ještě máme jeden tip! Kniha Každý<br />
z mé rodiny někoho zabil sice vyjde<br />
až v druhé polovině dubna, ale my už<br />
můžeme prozradit, že výborný není<br />
jenom ten název ale i to, co se skrývá<br />
uvnitř! Australský spisovatel Benjamin<br />
Stevenson napsal příběh, který si bere<br />
na paškál všechna otřepaná klišé detektivních<br />
příběhů.<br />
Hned v první kapitole prozradí konec příběhu,<br />
a pokud máte detektivky načtené,<br />
potěší vás, že se rozhodne originální<br />
a hravou formou úmyslně porušit hned<br />
několik pravidel pátera Knoxe. Tím, jak<br />
pomrkává na čtenáře, kniha lehce připomíná<br />
film Na nože, který podobným<br />
způsobem paroduje detektivní žánr.<br />
Všechny tři knihy mají společné to, že<br />
jsou to detektivky, ve kterých se sice<br />
objeví mrtvola (nebo několik) a budete si<br />
u nich procvičovat šedé mozkové buňky<br />
(jak by řekl Poirot), ale vše je podané<br />
s takovou lehkostí a nadhledem, že<br />
z toho rozhodně nebudete mít noční<br />
můry.<br />
Tak si uvařte kafíčko, pohodlně se<br />
usaďte a do některé z těchto pohodových<br />
detektivek se začtěte!<br />
Kalibr, 459 Kč, vychází 17. dubna
28<br />
RECENZE<br />
Je libo trochu<br />
masíčka<br />
v krvavé<br />
omáčce?<br />
Kopírák // Sam Holland<br />
Kalibr, 399 Kč, již vyšlo<br />
Fascinace sériovými vrahy<br />
je každým rokem silnější.<br />
Knižní trh je plný životopisů<br />
těchto sadistických<br />
vrahů, které čtenáři hltají<br />
z různých důvodů. Některé<br />
jen fascinuje zlo a krutost,<br />
kterou doprovází každý<br />
jednotlivý čin. Jako by lidé<br />
prahli po pochopení jejich<br />
vražd. Kopírák je jen dalším<br />
důkazem toho, že krutost<br />
v lidech stále vyvolává<br />
fascinující pocity.<br />
Sam Holland byla právě jednou z takových,<br />
které jistá dávka temnoty a hrůzy<br />
učarovala. Díky studiu psychologie se<br />
nimrala v lidských životech, často osamělých<br />
a porouchaných. Veškeré její nabyté<br />
zkušenosti pak promítla do svého psaní.<br />
Kopírák je její debutový román a vtrhla<br />
s ním do knižního světa jako petarda<br />
o silvestru. Čtenáře po celém světě<br />
uchvátila i šokovala a věřím, že ty své si<br />
najde i u nás. A tady je pár faktů.<br />
Do příběhu nás vtáhne požár rodinného<br />
domu, kde v tu chvíli spí manželský<br />
pár a jejich malá dcerka Alice. Požár<br />
je smrtící, ale vyšetřovatelé odhalí<br />
pár nesrovnalostí a případ označí za<br />
krutou vraždu. Je to jen jedna z mnoha<br />
zdánlivě nesouvisejících tragédií, která<br />
zaměstnává různá policejní oddělení<br />
ve státě. A právě v tom je ten problém.<br />
Nepropojenost systémů nechává vraha<br />
páchat zločiny, aniž by si je někdo dokázal<br />
spojit v jeden velký propracovaný<br />
celek. Nicméně je to právě tento případ,<br />
který policii nakonec navede na správnou<br />
cestu. Vraždy jsou až nebezpečně<br />
podobné těm, které se již v minulosti<br />
odehrály – stejný modus operandi,<br />
stejně brutální provedení jako u případů<br />
nechvalně proslulých sériových vrahů.<br />
Realita je nemilosrdná. Vrah se tak hlásí<br />
k odkazu brutálních maniaků, jako byli<br />
Jeffrey Dahmer, Peter William Sutcliffe<br />
neboli Yorkshirský Rozparovač nebo Ed<br />
Kemper.<br />
Místa činu jsou popsána surově.<br />
V tom se Sam Holland celkem vyžívá.<br />
Konkrétní kroky vraždění, postupy, jak<br />
vrah nakládá s jednotlivými částmi<br />
těla, jak a při čem se vzrušuje… to vše je<br />
v knize detailně popisováno. Citlivějším<br />
čtenářům nejspíš nebudou některé<br />
scény příjemné. Současné vyšetřování<br />
se zde střídá s kapitolami z pohledu<br />
vraha, které příběh ozvláštní a pomohou<br />
čtenáři pochopit jeho jednání. Ne v tom<br />
smyslu, že by snad jeho činy obhajoval.<br />
Zajímá nás to především z psychologického<br />
hlediska, kdy se jen potvrzuje všeobecné<br />
vědomí, že se člověk a jeho osobnost<br />
formuje i na základě rodinného<br />
zázemí, dětství i dospívání. Autorčin<br />
styl psaní je jednoduchý, a pokud máte<br />
rádi krátké věty a prosté popisy, sedne<br />
vám to.<br />
Skladba samotných detektivů je zde<br />
poněkud rozmanitá. Hlavní vyšetřovatelka<br />
Cara je obyčejná žena, manželka<br />
a matka, která na rozdíl od některých<br />
jiných detektivů nemá problémy s alkoholem<br />
a má na policistku relativně<br />
harmonický život. S manželem si sice<br />
musí pořídit chůvu, aby bylo o děti<br />
dobře postaráno i z té běžné denní<br />
rutiny, ale většinou jim stíhá dávat<br />
dobrou noc. Což uklidňuje nejen děti,<br />
ale i ji samotnou. U Cary ta relativní<br />
idylka ale končí. Její bratr Griffin, taktéž<br />
detektiv, přišel o svou ženu dost brutálním<br />
způsobem a trauma ho doprovází<br />
na každém kroku. Autorka tak čtenáře<br />
vede po stopách minulosti samotných<br />
vyšetřovatelů a mnohdy tak náhled do<br />
jejich soukromí stojí na stejné stupnici<br />
důležitosti jako samotné pátrání po<br />
vrahovi.<br />
Kopírák je směsí všeho atraktivního, co<br />
čtenář tohoto žánru vyhledává. Sérioví<br />
vrazi, krutosti a zvrácenosti jejich činů,<br />
atraktivní detektivové s minulostí, která<br />
čeká na vyřešení. Nechybí ani postavy<br />
s narušenou psychikou, které čekají na<br />
spasení. Autorka toto všechno vysypala<br />
do kotlíku, promíchala a uvařila. Na českém<br />
čtenáři je, aby posoudil, zda mu to<br />
„zachutnalo a třeba si i přidá“.<br />
Zuzana Špringlová
Tichý pláč<br />
Nový případ detektiva Josie<br />
Quinnové od bestsellerové autorky<br />
Lisy Reganové<br />
Cosmopolis, 449 Kč, již vyšlo<br />
29<br />
UKÁZKA<br />
Šestý díl ze série s detektivem Josií Quinnovou s názvem Tichý pláč přináší<br />
Josii a jejímu týmu další nelehkou výzvu. Z parku zmizelo sedmileté děvčátko.<br />
Přestože si všichni myslí, že se holčička jenom někam zatoulala, Josie má nepříjemný<br />
pocit, že pravda bude složitější a daleko hrůznější. Když se potvrdí, že<br />
jde o únos, má Josie další tušení – že rodiče neříkají detektivům celou pravdu…<br />
Pokud chce Josie Quinnová zachránit další lidské životy, musí rozluštit, kdo<br />
skrývá temné tajemství. Zvládne rozehnat mlhu lží včas?<br />
Únos, nebo<br />
vražedná pomsta?<br />
Josie se vrátila do ostatních pokojů a tentokrát se rozhlížela<br />
pozorněji. Obývací pokoj byl spoře zařízený jedinou<br />
pohovkou, konferenčním stolkem a velkou televizí na<br />
stěně. Byl to pokoj pro jednu osobu, ale působil uvolněně<br />
a radostně díky současným uměleckým dílům v jasných<br />
barvách, která visela na stěnách, a sošce šťastného<br />
Buddhy uprostřed konferenčního stolku. Jídelna spíš připomínala<br />
domácí pracovnu se stolem a několika policemi<br />
na knihy. Uprostřed stolu ležel otevřený notebook a vedle<br />
něj hromádka na stroji popsaných listů. Josie si uvědomila,<br />
že se jedná o rukopis. Jeho název zněl Pomýlení, ale jméno<br />
autora bylo odtržené. Možná potřebovala kousek papíru?<br />
Za ním stál hrnek na kávu s obrázkem na sobě naskládaných<br />
knížek a nápisem: Pij kávu. Čti knihy. Buď šťastný.<br />
Kaplanová používala hrnek jako nádobku na tužky. Možná<br />
telefonovala, potřebovala si něco rychle zapsat, vytáhla<br />
z hrnku propisku a informaci načmárala na první dostupný<br />
papír, titulní stránku rukopisu.<br />
Napravo od notebooku ležela bezdrátová myš. Josie<br />
do ní šťouchla rukou v rukavici a obrazovka se rozsvítila.<br />
Naklonila se a viděla, že když tady Wendy seděla naposledy,<br />
četla si příchozí e-maily. Zdálo se, že se všechny<br />
týkají cesty, kterou za několik týdnů plánovala do New<br />
Yorku. Židle byla od stolu odstrčená několik metrů. Seděla<br />
tam a zařizovala si cestu, když vrah zaklepal na dveře?<br />
Josie si to snažila v duchu představit. Wendy sedí<br />
u svého stolu a plánuje návštěvu starých přátel v New<br />
Yorku. Otevře dveře muži, kterého nezná. Něco jí řekne, což<br />
ji přiměje, aby ho pozvala dovnitř.<br />
„Zkontrolovali jste patro?“ zeptala se Josie.<br />
Oaks vystrčil hlavu z kuchyně. „Samozřejmě jsme prověřili,<br />
že tam nikdo není. Ale prostor jsme ještě nezpracovali,<br />
protože se zdá, že rvačka se odehrála přímo tady.“<br />
Josie se vydala nahoru a důkladně vše studovala<br />
pohledem. Oaks měl pravdu, nic nevypadalo narušeně.<br />
Pochybovala, že by vrah měl důvod jít nahoru. Vrátila<br />
se a počkala poblíž vchodových dveří, zatímco se tým<br />
zpracovávající důkazy přesunul do kuchyně. Očima ještě<br />
jednou zalétla k obývacímu pokoji a pak k jídelně či<br />
domácí kanceláři. Nedokázala odtrhnout pohled od židle<br />
u stolu. Neměla kolečka, což dávalo smysl. V místnosti ležel<br />
koberec. Kolečka by se na koberci zadrhávala, ledaže by si<br />
Kaplanová dala pod stůl plastovou podložku.<br />
Oaks přešel k Josii. „Co máte na srdci?“<br />
Ukázala na židli. „To mi dělá starosti.“<br />
„Kancelář?“<br />
„Židle. Kdyby se Kaplanová postavila a odsunula židli,<br />
nestála by tak daleko, téměř přes celou místnost.“ Josie<br />
vešla do místnosti a postavila se mezi židli a stůl. Oaks ji<br />
následoval.<br />
„Tolik místa by člověk potřeboval jen v případě, že by se<br />
pokoušel dostat pod stůl.“<br />
„Možná jí něco upadlo,“ navrhl Oaks.<br />
Josie klesla na všechny čtyři a podívala se pod stůl.<br />
Úplně vzadu, u stěny, ležela kulička z bílého papíru. Vytáhla<br />
zpod svého ochranného obleku mobil, zapnula baterku<br />
a na zmačkaný papír si posvítila.<br />
Oaks si dřepl a podíval se jí přes rameno. „Vidíte? Upadl<br />
jí kus papíru.“<br />
Josie ho ještě chvíli zkoumala. Rychle si uvědomila,<br />
kde už něco podobného viděla. „To není kus papíru. Je to<br />
kukla.“<br />
„Prosím?“<br />
„Kokon,“ vysvětlila Josie. „Vypadá přesně jako ten,<br />
který jsem viděla ve škole v lavici Lucy Rossové. Oaksi, byla<br />
tady. Lucy tu byla. Vrah ji přivedl s sebou. Proto ho Wendy<br />
Kaplanová pustila dovnitř. Lucy čekala tady, zatímco s tím<br />
chlapem mluvila v kuchyni.“<br />
„To znamená, že Lucy mohla vidět ten zápas, vraždu.“<br />
„Nebo možná všechno jen slyšela, a proto se schovala<br />
tady pod stůl. Když skončil, přišel sem a hledal ji.“<br />
„Odstrčil židli,“ pokračoval Oaks. „A vytáhl Lucy ven.“<br />
„Ale tohle tam nechala.“<br />
„Myslíte, že sedmileté dítě je dost chytré na to, aby nám<br />
nechalo stopu, že je naživu?“<br />
„Myslím si, že dělala něco, na co se mohla soustředit,<br />
aby nevnímala, co se děje ve vedlejším pokoji. Dělá, co<br />
může, aby se mentálně distancovala od toho, co vidí a prožívá,“<br />
odpověděla Josie. „Ale jestli je pořád naživu, existuje<br />
šance, že se nám ji podaří přivést domů.“
30<br />
TIP REDAKCE<br />
Kim Stoneová<br />
Panteon literárních detektivů současnosti – 16<br />
Případy detektiv inspektorky Kim Stoneové? Literární trash metal. Kratičké, úderné<br />
kapitoly. Ani slovo nazmar. Zběsilé tempo vyprávění. Úsporné vyjadřování a jen lehce<br />
naznačené charaktery. A k tomu jakási až nelítostná racionalita, s níž se zde ke všem<br />
těm krvavým případům přistupuje.<br />
text: Jiří Popiolek<br />
foto: archiv Euromedia<br />
Angela Marsonsová se s tím nepárá.<br />
Dva romány o Kim Stoneové ročně jsou<br />
jistotou již devátým rokem. Jako kdyby si<br />
sama autorka chtěla vynahradit ztracenou<br />
dobu, kdy ji v každém nakladatelství<br />
posílali o dům dál. Dnes prodává své<br />
knihy po milionech a její drsná hrdinka<br />
se hřeje na výsluní populárních vyšetřovatelek,<br />
kterým sice život nic nedaruje,<br />
ale ony to, často zmlácené a na pokraji<br />
smrti, vždycky nakonec nějak zvládnou…<br />
Prokletí silných žen<br />
Následující úvahu berte prosím trochu<br />
s rezervou – ale důraz bych zároveň položil<br />
i na to „trochu“. Detektivní romány<br />
se jako jasně vyprofilovaný žánr píší již<br />
déle než sto let. Každé období pak mělo<br />
své převažující trendy určované mimo<br />
jiné i charakterovým typem detektiva<br />
samotného.<br />
Vzhledem k tomu, že jsme se dopracovali<br />
k šestnáctému dílu tohoto seriálu,<br />
troufnu si tvrdit, že v současné detektivce<br />
existují takové klíčové trendy<br />
dva. Na jedné straně se pevně usadila<br />
severská odnož, jíž dominují hrdinové<br />
v různém stadiu psychického i fyzického<br />
rozkladu. Muži s temnou skvrnou<br />
v minulosti, bojující tu více, tu méně<br />
úspěšně se svými démony.<br />
Na straně druhé pak stojí silné ženské<br />
postavy všemožnými způsoby se pokoušející<br />
vybojovat si právoplatné místo<br />
v ryze mužském prostředí – a opět bojující<br />
se svými démony. Ti v jejich případě<br />
nemají tak často podobu psychotropních<br />
látek nebo alkoholu jako spíš neustálé,<br />
do extrému dohnané potřeby soupeřit<br />
s maskulinním okolím. Což vede k místy<br />
až patologickému popírání autorit a tvrdošíjné<br />
snaze vyrovnat se mužům úplně<br />
ve všem.<br />
Birminghamská detektiv inspektorka<br />
Kim Stoneová je hubatá, mírně asociální,<br />
miluje silné motorky, trousí suché<br />
hlášky, občas má potřebu shazovat<br />
své podřízené, nosí nakrátko ostříhané<br />
černé vlasy a pravidla porušuje<br />
tak často, že jí prakticky pořád hrozí<br />
subordinace a ve skutečném světě by<br />
nevydržela u policie ani měsíc. Jenže<br />
tohle poslední tvrzení platí pro většinu<br />
dnešních knižních detektivů – jinakost<br />
a neučesanost světu vládne.<br />
Temné skvrny<br />
z minulosti<br />
V současné detektivce jsou zároveň<br />
pryč doby, kdy postava hlavního hrdiny<br />
působila odosobněným dojmem, jeho<br />
život nikoho nezajímal – a všechno se<br />
soustředilo čistě na řešený případ. Ony<br />
temné skvrny z vlastní minulosti, které<br />
musí detektivové – nebo ženy vyšetřovatelky<br />
– řešit a do nichž jsou vplétáni jako<br />
do dusící, lepkavé pavučiny, jsou pro oba<br />
výše zmiňované trendy společné.<br />
Dlužno podotknout, že zvláště u dlouhých<br />
sérií nabírá tento sebezpyt místy<br />
až absurdních rozměrů – v případě Kim
Stoneové je však všechno v naprostém<br />
pořádku. Možná to má na svědomí zničující<br />
„trashové“ tempo, s jakým Angela<br />
Marsonsová své příběhy vypráví. Možná<br />
to, že „soukromá“ a případová linie jsou<br />
často propojeny spíš jen náznakově,<br />
vypjaté emoce řídí neústupná tvrdohlavost<br />
a vztek, ne snaha čtenáře rozplakat<br />
a dojmout. Není čas ani prostor se tím<br />
vším příliš zabývat, ohlušující staccato<br />
dvou basových bubnů, tedy kopáků,<br />
žene případ neúprosně vpřed a k odhalení<br />
pravého stavu hrdinovy mysli stačí<br />
jedna dvě krátké věty.<br />
Kim Stoneová rozhodně neměla jednoduché<br />
dětství a do jejího současného<br />
životního rozpoložení se to vepsalo<br />
nesmazatelně. Jenže tyhle její bolístky<br />
nevedou k hysterickému patlání se ve<br />
vlastní psychice podpořenému srdceryvnými<br />
vnitřními monology, nýbrž naopak<br />
k nekompromisní snaze vyřešit případ<br />
– a to často bez jakéhokoli pudu sebezáchovy.<br />
ANGELA<br />
MARSONSOVÁ (* <strong>19</strong>68)<br />
Britská spisovatelka se narodila<br />
v malém městečku Brierley Hill.<br />
Skoro dvacet let se živila jako<br />
členka ochranky v nákupním<br />
středisku a čtvrtstoletí nabízela<br />
své detektivní romány různým<br />
nakladatelstvím marně. Průlom<br />
nastal až poté, co o svou práci<br />
přišla – a naopak podepsala<br />
smlouvu na první čtyři romány<br />
o Kim Stoneové s digitálním<br />
nakladatelstvím Bookouture. Od<br />
té doby jí vycházejí minimálně<br />
dvě detektivky ročně a autorka<br />
jich má se svou nejoblíbenější<br />
hrdinkou v plánu prý celkem pětadvacet.<br />
Nepočítáme-li prequel<br />
První krev, zatím je v originále<br />
u čísla osmnáct.<br />
Satelity obíhající<br />
kolem hvězdy<br />
Detektivka je v mnoha případech tak<br />
úspěšná, jak dobře jsou napsaní hrdinovi<br />
„sidekickové“, nahrávači. Angela Marsonsová<br />
své Kim stvořila poměrně stabilní,<br />
jen minimálně obměňovaný tým,<br />
tvořený mimo jiné racionálním, při zemi<br />
se držícím Bryantem, černým humorem<br />
jiskřícím patologem Keatsem nebo<br />
moudrým, v mnoha případech benevolentním<br />
šéfinspektorem Woodwardem<br />
zvaným Woody. Sehraná parta, kde to<br />
často jiskří, ale všichni jsou dostatečně<br />
sympatičtí a dostanou svůj odpovídající<br />
part, aby se čtenářům zapsali nesmazatelně<br />
do paměti.<br />
A co je nejdůležitější, autorka se nebojí<br />
sáhnout i do jejich řad, takže čtenář<br />
nemá pocit, že se jedná o nesmrtelné<br />
nadlidi, kterým všechno projde.<br />
Stejně důležité jsou pak samozřejmě<br />
i zápletky a zločinci stojící na opačné<br />
straně zákona. Také tady umí Marsonsová<br />
dokonale zkombinovat svébytný<br />
pohled na věc s potřebou vyrovnat<br />
se současným trendům libujícím si<br />
v potřebě co nejvíc šokovat: tryskající<br />
krví, zohavenými mrtvolami, případně<br />
dech beroucími souboji s masovými<br />
vrahy.<br />
Převažují uvěřitelní psychicky narušení<br />
jedinci (mnohdy nějak propojení s léčebnami<br />
nebo ústavy pro mladistvé), až na<br />
výjimky bez známek prudce přehnané<br />
geniality – a tomu odpovídají i samotná<br />
řešení, překvapivá, nečekaná, avšak<br />
nepřekombinovaná.<br />
Poměrně často se pak objevují motivy<br />
sekt, tajných společenství a uzavřených<br />
komunit s pevnými, nezřídka amorálními<br />
pravidly, díky nimž jejich členové reagují<br />
na jakékoli narušení velice agresivním<br />
způsobem. Toto téma evidentně<br />
v Marsonsové velice rezonuje, protože se<br />
cyklicky vrací a prorůstá v mnoha zápletkách<br />
i do osobní roviny.<br />
Chvála civilního<br />
světa<br />
Zatím jsem celou dobu psal o současných<br />
trendech a o tom, kam v jejich<br />
rámci Kim Stoneová zapadá. Přišel čas<br />
ukázat, v čem je jedinečná a proč jsou<br />
detektivky s ní tak skvělé.<br />
Klíč se nachází v čistotě a upřímnosti,<br />
s níž Marsonsová píše. V jejích románech<br />
není patrný žádný kalkul, vypočítavost<br />
ani křečovitá snaha čtenáře za každou<br />
cenu něčím upoutat. Ty knihy jsou svou<br />
přímočarostí a nezáludností možná tím<br />
nejkrásnějším příkladem oddechové literatury<br />
(bez jakékoli pejorativnosti, které<br />
by toto označení mohlo nést). Neskrývá<br />
se v nich uměle roubovaná rafinovanost<br />
ani nepomrkávají na čtenáře – podívejte,<br />
my jsme něco víc než pouhé detektivky.<br />
Nesnaží se nahánět body úkroky k jiným<br />
žánrům (třeba těm určeným primárně<br />
ženám).<br />
Marsonsová tak přišla se svým skoro<br />
dokonale čistým detektivním srdcem<br />
na dlani, v němž popohání děj vpřed<br />
vtipnými dialogy, sympatie a čtenářskou<br />
věrnost získává civilně působícími, uvěřitelnými<br />
postavami – a pozornost neztrácí<br />
chytrými, nepřepálenými zápletkami.<br />
Věřím, že hlavně proto jí musí současný<br />
úspěch přát snad každý.<br />
SÉRIE KIM STONEOVÁ<br />
1. Němý křik (orig. 2015)<br />
2. Ďábelské hry (2015)<br />
3. Tichá modlitba (2015)<br />
4. Otevřený hrob (2016)<br />
5. Pokrevní pouta (2016)<br />
6. Pohřbená pravda (2017)<br />
7. Zlámané kosti (2017)<br />
8. Skryté karty (2018)<br />
9. Osudný slib (2018)<br />
10. Mrtvé vzpomínky (20<strong>19</strong>)<br />
11. Dětské duše (20<strong>19</strong>)<br />
12. Vražedná mysl (2020)<br />
13. Smrtící volání (2020)<br />
14. Twisted Lies (2021)<br />
15. Stolen Ones (2021)<br />
16. Six Graves (2022)<br />
17. Hidden Scars (2022)<br />
18. Deadly Fate (2023)<br />
<strong>19</strong>. Prequel: První krev (20<strong>19</strong>)<br />
Kalibr, 459 Kč, vychází 3. dubna<br />
31
32<br />
AUDIOKNIHY<br />
Všichni<br />
máme právo<br />
být svérázní<br />
text: Michaela Merglová<br />
foto: OneHotBook<br />
OneHotBook, 549 Kč, již vyšlo<br />
Valérie Zawadská, herečka a dabérka šestkrát oceněná v anketě Týtý a třikrát v klání<br />
o Cenu Františka Filipovského, propůjčila svůj hlas nové knize Veroniky Hurdové.<br />
Božidara právě vychází ve vydavatelství OneHotBook.<br />
Pro vydavatelství OneHotBook jste už<br />
načetla tragikomické ságy Fredrika<br />
Backmana Tady byla Britt-Marie<br />
a Babička pozdravuje a omlouvá se,<br />
jejichž protagonistkami jsou svérázné<br />
starší dámy. Právě váš druhý výkon<br />
učaroval autorce Božidary Veronice<br />
Hurdové natolik, že velmi stála o to,<br />
abyste hlasem hrdinky promluvila vy.<br />
Čím si vás text získal?<br />
Je úžasný, velmi citlivý a pro mě vážně<br />
jako dělaný: vypravěčka je přibližně<br />
v mém věku. Autorka v knize perfektně<br />
vystihla podstatu toho, proč mezilidská<br />
komunikace tak vázne. Na rozdíl od<br />
její Božidary ale ještě nemám vnoučata,<br />
mám jen syny, takže si neumím<br />
představit, zda by to v mém vztahu<br />
s dětmi skřípalo, kdybych měla dceru.<br />
Při čtení se mi však vybavily vzpomínky<br />
na mámu, která odešla kolem šedesátky<br />
a s níž jsem neměla úplně ideální<br />
vztah. Jsem tedy opravdu ráda, že jsem<br />
se k téhle knížce dostala. Miluju, když se<br />
můžu u čtení rozbrečet, což se mi tady<br />
povedlo hned několikrát. V nahrávce to<br />
přesto nesmí být znát. Jak říkáme na<br />
divadle: plakat má divák, ne herec.<br />
S autorkou jste si očividně padly do<br />
noty. Čím vás zaujala?<br />
Jednoduchostí a vnitřní krásou.<br />
V závěru Božidary se svěřuje, jak se<br />
k psaní dostala a jaký život se svými<br />
blízkými vede – což se podle mě dotkne<br />
každý ženský. Kdyby mně zemřel partner<br />
v době, kdy jsem měla děti takhle<br />
malé, nenašla bych v sobě zdaleka tolik<br />
síly jako ona. Neskutečně krásně to<br />
líčí ve své další knize Moje milá smrti.<br />
Všem tuhle zpověď doporučuju. Četly<br />
ji už čtyři moje sousedky a já je vybídla,<br />
aby si ji nechaly klidně i rok. Tohle<br />
nepřelouskáte za noc jako detektivku.<br />
Některé postoje si člověk potřebuje<br />
důkladně promyslet, protože je neumí<br />
pojmenovat tak výstižně jako Veronika.<br />
Titulní postava příběhu se nebojí žít<br />
ani umřít. Už to samo je velká kuráž…<br />
Božidara si mě přitáhla tím, že pije pivo<br />
z plechovky a že stejně jako já kouří<br />
– dává si sice jointa, což jsem nikdy<br />
nezkusila a asi ani nezkusím, ale i tak je<br />
mi sympatická. Hodně čte a celkově je<br />
neskutečná frajerka. Má v sobě ale také<br />
vnitřní moudro, které přichází s věkem,<br />
hluboce o věcech přemýšlí a nemíní<br />
nikomu za žádnou cenu ubližovat. Kéž<br />
bychom v tomhle byli všichni takoví.<br />
Řekla byste, že jste si v něčem<br />
podobné?<br />
Nezáleží mi na tom, co mám na sobě<br />
ani co si o mně lidi stranou špitají, protože<br />
když si o jednom ten druhý udělá<br />
pomýlenou představu, nevyvrátíte mu<br />
ji, ani kdybyste ho přesvědčovali dvacet<br />
let. V tom je mi hrdinka neskutečně<br />
blízká. A nejen ona, ale i její vnučka<br />
Rosie.<br />
Když k tomu připočteme i Rosiinu<br />
matku, máme před sebou bitevní<br />
pole mezigeneračních ženských<br />
vztahů, na které se autorka zaměřuje<br />
především. Mnohdy to nebývá holubičí<br />
soužití. Mají ty střety obecnější<br />
platnost, díky níž se můžou znesvářené<br />
strany a do jisté míry i typicky<br />
české sklony k hubatosti poučit?<br />
Bezesporu. Nerada bych tu prozrazovala<br />
příliš, ale to, jak si k sobě matka po<br />
rozvodu připoutá – respektive hodlá<br />
připoutat – sedmnáctiletou dceru,<br />
která se jí přirozeně vzepře, bude podle<br />
mě blízké spoustě dnešních rodičů.<br />
Je nemyslitelné přivlastnit si lidskou<br />
bytost tak, aby byla bezvýhradně naše<br />
a jednala tak, jak chceme my v bláhovém<br />
domnění, že tak je to pro ni<br />
dobré. Každý projevujeme svou vůli<br />
a všichni máme právo být sví. I kdyby<br />
si z Božidary posluchači neodnesli nic<br />
než tohle, bohatě to stačí.
33<br />
Amor Towles: Lincolnova dálnice<br />
Čtou: Daniel Bambas, Martin Písařík, Ondřej Brousek, Petra Špalková,<br />
Jan Vlasák, Otakar Brousek ml.<br />
18:47 / 549 Kč<br />
Mladistvý Emmett Watson se v létě <strong>19</strong>54 vrátil domů z pasťáku. Farmu<br />
zesnulého otce zabavila banka, a tak se s bratrem plánuje vydat na západ. Brzy<br />
zjistí, že ho domů tajně následovali dva uprchlí spoluvězni – a ti mají jinačí plán…<br />
AUDIOKNIHY<br />
Audioknižní tipy<br />
vydavatelství OneHotBook<br />
Petra Dvořáková:<br />
Zahrada<br />
Čte: Ondřej Novák<br />
05:13 / 339 Kč<br />
Vyhořelý kněz Jaroslav<br />
se vrací do starého<br />
domu se zanedbanou<br />
zahradou. Domov to<br />
sice nepřipomíná,<br />
ale najde zde kýžené<br />
útočiště a pomalu začne vylézat ze své ulity. Jednoho dne<br />
však zjistí něco, co jej zažene zpět do náruče samoty.<br />
Petra Soukupová:<br />
Nikdo není sám<br />
Čtou: Andrea Buršová,<br />
Tereza Marečková,<br />
Pavel Neškudla<br />
12:07 / 399 Kč<br />
Pečovat o chod veřejné<br />
knihovny, manžela a dvě<br />
děti je náročné. Veronika<br />
vše zvládala, dokud jí po matčině smrti nepřibyla starost<br />
o otce s domem, zahradou a psy. Nyní musí najít způsob,<br />
jak všem vyhovět, a přitom nezapomínat sama na sebe.<br />
Ondřej Sekora:<br />
Kronika města<br />
Kocourkova<br />
Čte: Oldřich Kaiser<br />
02:25 / 299 Kč<br />
Fredrik Backman:<br />
Vítězové<br />
Čte: Pavel Soukup<br />
25:47 / 549 Kč<br />
Nenajde se na pohádkové mapě město s potrhlejším<br />
starostou a pány konšely! Užijte si satiru o skopových palicích,<br />
které se v české kotlině srážejí s realitou, až se děti řehtají,<br />
a která v jádru není zase tak vzdálená naší všednosti.<br />
Dva roky po událostech, o nichž se nemluví, se Medvědínu<br />
zřejmě podařilo zacelit staré rány. U jezera vyrostlo nové<br />
kluziště a někteří staří známí se vracejí domů. Jenže odvěká<br />
rivalita se sousedním Hedem vystrčí ošklivé růžky.
34<br />
ROZHOVOR<br />
Nasedněte<br />
text: Jan David<br />
foto: Jan Schejbal<br />
do vlaku a jen<br />
poslouchejte<br />
K Petru Sísovi, Lucii Lomové, ale i Jaroslavu Rudišovi<br />
a cestám vlakem se dostaneme s Joachimem Dvořákem,<br />
majitelem nakladatelství Labyrint. „Pro mě je vždy<br />
lepší ta těžší cesta,“ říká muž, který se den před naším<br />
rozhovorem vrátil z veletrhu dětské knihy v italské Boloni,<br />
protože pod Labyrintem provozuje i nakladatelství pro<br />
malé čtenáře Raketa.<br />
Co jste si dovezl z Itálie?<br />
Jaro. Symbolické slané nadechnutí,<br />
přestože je Boloňa vzdálená od moře<br />
80 kilometrů. A zároveň potvrzení, že<br />
na celém světě stále vychází obrovské<br />
množství dětských knih.<br />
Kam se dětská literatura ubírá?<br />
Já trendy moc nesleduji, to bych musel<br />
mít jiné nakladatelství. Hledám cesty,<br />
které mi přijdou zajímavější, protože<br />
jsou těžší. Mám radost, že stále existuje<br />
dost nakladatelství, která se dívají<br />
podobným směrem. A že pořád vycházejí<br />
knihy, které mě mohou překvapit.<br />
Co třeba?<br />
Jednu vám ukážu (jde do vedlejší<br />
místnosti a po chvíli se vrací s knihou<br />
v angličtině). Seen and Unseen – vyhrála<br />
hlavní cenu v kategorii fotografických<br />
knih pro děti a mládež. Když Japonci<br />
7. prosince <strong>19</strong>41 napadli Pearl Harbor<br />
a prezident Roosevelt druhý den<br />
vyhlásil Japonsku válku, rozhodlo se<br />
zároveň o separaci obrovského množství<br />
Japonců žijících na západním pobřeží<br />
USA (listuje knihou). Tady na mapě<br />
vidíte internační tábory, kde bylo během<br />
2. světové války drženo násilím víc než<br />
sto tisíc amerických Japonců. Kniha<br />
kombinuje komiks, literaturu faktu<br />
a původní fotografie například od slavné<br />
Dorothey Langeové. Je to srozumitelné<br />
a výborně graficky upravené. Naprosto<br />
originální způsob, jak pracovat s velkým<br />
historickým traumatem.<br />
V policích tady vidím i vaše knihy<br />
přeložené do jiných jazyků, včetně<br />
různých asijských…<br />
(zvedáme se a prohlížíme knihovnu)<br />
Německy, anglicky, francouzsky, holandsky,<br />
polsky, maďarsky, korejsky, japonsky…<br />
Různá čínská vydání i z Tchaj-wanu<br />
a Hongkongu…<br />
Kdo je váš nejprodávanější autor<br />
v zahraničí?<br />
Nejvíc překladů vyšlo od Jaroslava<br />
Rudiše. A z dětských knih jsou nejúspěšnější<br />
tituly Příběhostroj René Nekudy<br />
nebo komiksová série o robotech od<br />
Jindřicha Janíčka a Táni Rubášové.<br />
Zrovna v Boloni jsme podepsali smlouvu<br />
na další italské vydání Podivuhodné<br />
robotí expedice. Populární je také knížka<br />
Anety Františky Holasové Lumír včelaří,<br />
o medvědovi, který zdědí včelín a musí<br />
se naučit starat o včely. Jen v každé<br />
zemi hlavního hrdinu přejmenovali.<br />
No jo, Bruno the Beekeeper…<br />
V renomovaném americkém nakladatelství<br />
Candlewick Press přejmenovali<br />
Lumíra na Bruna, ve Francii se jmenuje<br />
JOACHIM DVOŘÁK (* <strong>19</strong>66)<br />
V nakladatelství Labyrint, které<br />
založil v roce <strong>19</strong>92, dává důraz<br />
mimo obsahu i na kvalitní<br />
a originální grafickou úpravu.<br />
Pro děti a mládež vydává knihy<br />
pod značkou Raketa, což je také<br />
stejnojmenný originální časopis.<br />
www.labyrint.net<br />
www.raketa-casopis.cz<br />
Abel, v Německu je to Ben, a jak je to<br />
korejsky, to nepřečtu…<br />
Proč se vůbec účastníte knižních<br />
veletrhů?<br />
Dobrá otázka. Za ty tři pandemické roky<br />
se lidé ve většině oborů naučili vyjednávat,<br />
rozhodovat a obchodovat online. Ale<br />
kdybyste byl třeba botanik, také byste<br />
chtěl aspoň jednou odjet do Amazonie,<br />
ne? Do Boloně jsme jeli s kolegyní
Petrou, abychom také prodali licence<br />
našich knížek a ukázali je fyzicky, ne<br />
jen na monitoru. Během několika dnů<br />
potkáte naživo hodně lidí, které znáte<br />
jen přes internet. A veletrh funguje<br />
i jako svátek, kde se vyhlašuje celá řada<br />
cen včetně nominací na Cenu Hanse<br />
Christiana Andersena, tu nejvýznamnější<br />
pro autory dětských knih. Získal ji<br />
také Petr Sís, kterému vydáváme česky<br />
knihy.<br />
Od Petra Síse jste na podzim znovu<br />
vydali Strom života, proč?<br />
Některé tituly prostě musí být pořád<br />
k dispozici. Tohle je kniha, která před<br />
dvaceti lety odstartovala existenci<br />
našeho nakladatelství pro děti Raketa.<br />
Za Strom života, životopis Charlese<br />
Darwina, tehdy Petr získal právě<br />
v Boloni zlatou medaili za nejlepší<br />
non-fiction knížku. Zajímavé bylo, že<br />
původní americká edice měla problémy,<br />
protože v mnoha státech USA ne uznávají<br />
evoluční teorii, proto ji zakázali<br />
nakupovat do školních knihoven a prodávat<br />
v knihkupectvích. Petr to věděl,<br />
a přesto téma nezměnil. Jsou autoři,<br />
kteří dokážou posouvat svou tvorbou<br />
hranice, a já mám tu čest spolupracovat<br />
s jedním z nich.<br />
Jak vnímáte jako nakladatel spolupráci<br />
na tvorbě takových knih?<br />
Obě naše nakladatelství, Labyrint<br />
i Raketa, jsou známé tím, že do toho<br />
tvůrcům rádi mluvíme. Mě prostě<br />
baví proces vzniku, těsná spolupráce,<br />
společné spřádání snů, které se mění<br />
v realitu a zároveň i překračování komfortních<br />
zón. Když vás autoři pustí do<br />
svého světa, je to nejen vzrušující, ale<br />
můžete být přítomni i vzniku něčeho<br />
výjimečného.<br />
Pojďme k autorce Lucii Lomové<br />
a jejímu komiksovému deníku Každý<br />
den je nový, který teď získal cenu<br />
Muriel…<br />
To ale není kniha pro děti…<br />
Jasně, i když díky své malé dceři znám<br />
jméno Lucie Lomové jako autorku<br />
komiksových Anči a Pepíka.<br />
Jste oběť Čtyřlístku! (smích)<br />
Asi jo. Jak probíhala spolupráce na tak<br />
osobní knize?<br />
Je to privátní zpráva paní autorky<br />
o celém roku 2017. Jako zralá žena pozoruje<br />
svět okolo sebe a se zkušeností<br />
a jistou trpkou ironií ho komentuje.<br />
Původně to vůbec nezamýšlela publikovat.<br />
Aby vám někdo svěřil takové<br />
dílo, musíte obstát v nějaké společné<br />
spolupráci v minulosti. Lucie Lomová<br />
mi kdysi nabídla svůj první komiks<br />
pro dospělé Anna chce skočit. Podle<br />
mého soudu tam některé věci nefungovaly<br />
a já ho odmítl. Celé album bylo<br />
už nakreslené a ona neměla energii<br />
nic předělávat, což je pochopitelné.<br />
Přesto pak s jiným nakladatelem za<br />
knihu dostala cenu Muriel. Do jejího<br />
druhého komiksu Divoši jsme už<br />
mohli trochu kecat a užívat si celou<br />
cestu, když vznikal. Opět získala Muriel!<br />
Později mi nabídla souborné vydání<br />
Anči a Pepíka, úspěšných příběhů ze<br />
Čtyřlístku – podle části z nich se zrovna<br />
točily večerníčky – ale já to zase odmítl<br />
a připravil se tak vědomě o pěkné<br />
peníze z prodeje.<br />
Proč?<br />
Knihy vydávám z jiných pohnutek<br />
a zisk nikdy nebyl na předním místě.<br />
U těch dvou myšek jsem neviděl žádný<br />
prostor pro nakladatelský vklad, šlo jen<br />
o to, vydat znovu něco už několikrát<br />
jinde publikované. V Labyrintu každoročně<br />
připravíme kolem patnácti dvaceti<br />
titulů, což nás přirozeně nutí dobře<br />
si vybírat, čemu dáme energii. Pro mě<br />
je vždy zajímavější ta těžší cesta, spolupracovat<br />
na něčem úplně novém, na<br />
něčem, u čeho není jisté, jak dopadne.<br />
A také poskytovat prostor novým<br />
autorům a pomáhat jim. Lucie asi<br />
nakonec usoudila, že pro její soukromý<br />
komiksový deník, u něhož bylo obtížné<br />
spekulovat nad budoucí prodejností,<br />
bych mohl být dobrým nakladatelem.<br />
A byla to trefa?<br />
Kniha má úspěch. Víte, ona je na<br />
těch více než dvou stech stranách<br />
naprosto autentická a upřímná. A to<br />
zřejmě nejvíc rezonuje. Také je více<br />
komiksových čtenářů u nás, a proto<br />
se českému komiksu v posledních<br />
letech daří, nejen na domácí scéně. My<br />
jsme teď prodali práva do Francie na<br />
českou komiksovou adaptaci Rozruchu<br />
v Andénách Borise Viana a našli jsme<br />
dobrého francouzského nakladatele<br />
dokonce i pro vyloženě nemainstreamové,<br />
velmi genderově a politicky<br />
nekorektní komiksové album Singl,<br />
které geniálně nakreslil Jiří Franta.<br />
Letos vydáte další novinku Jaroslavu<br />
Rudišovi. Co o knize prozradíte?<br />
Bude se jmenovat Návod k použití<br />
železnice a vychází z jeho<br />
německy napsaného bestselleru<br />
Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen.<br />
Stejně jako jeho román Winterbergova<br />
poslední cesta to z německého originálu<br />
překládá Michaela Škultéty. Jde<br />
o mix prózy, cestopisu a vzpomínek<br />
vyprávěných na konkrétních trasách<br />
vlaků, které Jaroslav osobně všechny<br />
absolvoval. Často v jídelním voze<br />
(smích).<br />
Vlak je výborný prostředek nejenom<br />
dopravní, ale i komunikační.<br />
Sám jsem před dvaceti lety podnikl<br />
týdenní cestu transsibiřskou magistrálou<br />
z Moskvy do Vladivostoku, a máte<br />
pravdu. Lidé vás ve vlaku vcucnou do<br />
svých světů, do svých příběhů. Mohla<br />
by to být možná i rada pro autory,<br />
kteří se občas propadnou do tvůrčí<br />
krize – nasedněte na hodně dlouhou<br />
linku, kamkoli, nechte se unášet a jen<br />
poslouchejte a zapisujte. Tak, jak to<br />
dělá Jaroslav Rudiš, nebo jak to dělával<br />
Bohumil Hrabal, když seděl v hospodě.<br />
Nemusí z toho vzniknout zrovna<br />
román, ale rozhodně přijdete na jiné<br />
myšlenky.<br />
Labyrint, 445 Kč, již vyšlo<br />
35
36<br />
UKÁZKA<br />
Princ Harry:<br />
Náhradník<br />
Princ Harry poprvé vypráví svůj příběh – a svou cestu<br />
popisuje se syrovou, neochvějnou upřímností.<br />
Práh, 549 Kč, vychází 4. května<br />
Náhradník je přelomovým titulem plným pochopení,<br />
odhalení, sebezpytování a těžce vydobytého poznání<br />
o nekonečné síle lásky i zármutku.<br />
V úterý, o vrcholném dni oslav, miliony lidí sledovaly,<br />
jak babička míří z Paláce do kostela. Zvláštní děkovná<br />
mše. Jela s dědečkem ve zlatém kočáře – každý centimetr<br />
byl z lesklého zlata. Zlaté dveře, zlatá kola, zlatá<br />
střecha a nahoře na ní zlatá koruna, kterou drželi ve<br />
vzduchu tři andělíčci odlití z blyštivého zlata. Kočár<br />
vyrobili třináct let před americkou revolucí a pořád fungoval<br />
jako nový. Jak ji spolu s dědečkem unášel ulicemi,<br />
kdesi v dálce zapěl ohromný sbor korunovační hymnu.<br />
Obšťastněn! Obšťastněn! I my! I my! Protože i ten nejnabručenější<br />
odpůrce monarchie se v tu chvíli jen sotva<br />
ubránil tomu, aby mu byť jen malinko nenaskočila husí<br />
kůže.<br />
Mám dojem, že se ten den konal slavnostní oběd<br />
a večer hostina, ale připadalo mi to trochu antiklimaxové.<br />
Všichni se shodli na tom, že hlavní událost proběhla<br />
předchozího večera v zahradách Buckinghamského<br />
paláce. Vystoupili během ní někteří z největších<br />
muzikantů posledního století: Paul McCartney zazpíval<br />
„Her Majesty“, Brian May zahrál na střeše „God Save the<br />
Queen“. Mnozí říkali, že to bylo naprosto úžasné. A jaký<br />
že je zázrak, že jde babička s dobou; že je tak moderní<br />
a dovolí všechen ten rock, ba si ho i užije.<br />
představit, vybavily se mi zmařené pokusy kapsářů nebo<br />
ragbyové podražení rukou. Když jsem se tak díval na<br />
babičku, pohupující se do rytmu kytary Briana Maye,<br />
uvažoval jsem o tom, zda se o to někdy pokusil tatínek.<br />
Nejspíš ne. Když mu bylo pět nebo šest let, babička<br />
ho opustila a vydala se na královské turné, které trvalo<br />
několik měsíců. Po návratu mu rázně potřásla rukou.<br />
Což je nejspíš mnohem víc, než kdy udělal dědeček.<br />
Dědeček byl nesmírně rezervovaný a tak zaneprázdněný<br />
cestováním a prací, že tatínka během prvních let jeho<br />
života v podstatě nevídal.<br />
Koncert nebral konce a mě začínala zmáhat únava.<br />
Z hlasité hudby a ze stresu posledních týdnů mě rozbolela<br />
hlava. Na babičce však nebyly patrné žádné známky<br />
vyčerpání. Dál se bavila. Dál si podupávala a pohupovala<br />
se.<br />
A já si najednou, když jsem se podíval blíž, všiml<br />
něčeho v jejích uších. Něčeho – zlatého?<br />
Zlatého jako zlatý kočár.<br />
Zlatého jako zlatí andělíčci.<br />
Seděl jsem přímo za ní. Nemohl jsem si pomoct<br />
a říkal si totéž. Když jsem ji pozoroval, jak si podupává<br />
a kýve se do rytmu, chtěl jsem ji obejmout. Samozřejmě<br />
jsem to neudělal. To nepřicházelo v úvahu. Nikdy jsem<br />
to neudělal a nedokázal jsem si představit, za jakých<br />
okolností by bylo něco takového dovoleno.<br />
Naklonil jsem se dopředu. Možná to nebylo tak úplně<br />
zlaté.<br />
Ne, možná to bylo spíš žluté.<br />
Ano. Žluté špunty do uší.<br />
Kolovala slavná historka o tom, že maminka se<br />
babičku obejmout pokusila. Spíš po ní skočila, než že<br />
by ji objala, pokud tedy můžeme věřit očitým svědkům;<br />
babička ucukla, aby se vyhnula kontaktu, a celé to<br />
skončilo velice trapně, odvracenými pohledy a mumlanými<br />
omluvami. Kdykoli jsem se pokusil si tu scénu<br />
Podíval jsem se do klína a usmál se. Když jsem znovu<br />
zvedl hlavu, sledoval jsem pobaveně babičku, jak drží<br />
krok s muzikou, kterou neslyšela. S muzikou, od které se<br />
dokázala chytře a nenápadně… vzdálit. Ovládnout ji.<br />
Chtěl jsem babičku obejmout víc než kdy dřív.
Papírový palác // Miranda Cowley Heller<br />
V malebném americkém mysu Cape<br />
Code se nachází „Papírový palác“, letovisko,<br />
jež po několik let vždy každé léto<br />
otevíralo svou náruč několika generacím<br />
jedné rodiny. A právě zde se odehrávaly<br />
první lásky, bolestné ztráty... a tajnosti.<br />
Elle Bishopová coby ústřední vypravěčka<br />
celého příběhu vpustí čtenáře<br />
do svého života, aby s ní mohl prožít<br />
jeden den, zároveň se ale často vrací<br />
skrze vzpomínky do minulosti a seznamuje<br />
nás nejen se svým dospíváním,<br />
ale i s mnohdy nelehkou minulostí své<br />
matky a babičky.<br />
Během jediného dne vyplouvají na<br />
povrch dlouho potlačované city mezi Elle<br />
a Jonasem, jejím kamarádem z dětství.<br />
Oba mají své životy, partnery a děti,<br />
přesto jsou k sobě přitahováni jako dva<br />
magnety. Lžou ostatním a nejvíc sami<br />
sobě. Budou mít odvahu něco změnit?<br />
Autorka Miranda Cowley Heller na téměř<br />
čtyři sta stranách dosáhla toho, že ačkoli<br />
se jedná o její debut, nezůstane nikdo<br />
na pochybách, že je její vypravěčský<br />
talent zkrátka dechberoucí. Celý román<br />
je vyprávěn barvitým jazykem, okolní<br />
příroda je popsána natolik živě, že při<br />
čtení lze téměř cítit silný poryv větru na<br />
tváři nebo studenou vodu rybníku na<br />
pokožce.<br />
Děj je v příběhu postaven až na druhou<br />
kolej, prvořadá je charakterizace jednotlivých<br />
rodinných příslušníků a přátel.<br />
Nechybí neustálé odbočky do minulosti,<br />
díky nimž lze lépe chápat vztahy<br />
v přítomnosti. Klubíčko nitě se pomalu<br />
odmotává, čtenář kráčí po složitých, leč<br />
podstatných kudrlinkách a na samém<br />
konci zůstane stát a přeje si, aby mohl<br />
pokračovat dál. Natolik příběh přilne<br />
k srdci.<br />
Není bez zajímavosti, že byl Papírový<br />
palác vybrán jako titul pro čtenářský<br />
klub Reese Witherspoon. A jak je dobře<br />
známo, tato herečka má na knihy velice<br />
dobrý čich.<br />
Ikar, 449 Kč, již vyšlo<br />
Papírový palác je rodinným dramatem,<br />
v němž je mimo jiné tematizováno<br />
sexuální zneužívání mladistvých či vliv<br />
rozpadlého manželství na děti. Román<br />
se pyšní obrovskou detailností a sugestivností,<br />
která uspokojí i náročného<br />
čtenáře.<br />
Dagmar Garciová<br />
37<br />
RECENZE<br />
novinky z nakladatelství argo<br />
#mojeargo<br />
Babička drsňačka znovu v akci<br />
DAVID WALLIAMS<br />
David Walliams se vrací do světa<br />
Babičky drsňačky! Ben si zvyká<br />
na život bez své milované babičky.<br />
Byla slavnou lupičkou známou pod<br />
přezdívkou Černá kočka. Benovi po<br />
ní zbyla báječná vzpomínka. A pak<br />
se stane cosi nevysvětlitelného. Je<br />
uloupen největší světový poklad.<br />
A stopy vedou k Černé kočce! Ale to<br />
přece není možné... nebo je? Jestlipak<br />
Ben tuhle záhadu rozluští? Bude<br />
to napínavé až do konce, a nadmíru<br />
zábavné!<br />
Bohatýr II<br />
Dračí carevna<br />
JURAJ ČERVENÁK<br />
Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil<br />
nad Bulhary a upevňuje svou<br />
moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec<br />
a ostatní bohatýři jsou ale jako<br />
na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel,<br />
velekněz Tugarin, uprchl někam na<br />
sever. Svjatoslav souhlasí, aby se<br />
družina vydala po jeho stopách<br />
a jednou provždy s ním skoncovala.<br />
Tak nemožně zřejmé<br />
Opravář osudů 3<br />
ROBERT FULGHUM<br />
George Novak má čím dál zamotanější<br />
hlavu i život. Nahlédl pod pokličku<br />
tajné služby. Komu se dá věřit,<br />
a komu ne? V závěrečném dílu<br />
trilogie Opravář osudů se některé<br />
osudy uzavřou, některé zápletky<br />
rozuzlí, ale pro ty, kdo se vždycky<br />
ptají A co bylo dál? zůstane spousta<br />
prostoru k přemýšlení.<br />
Terry Pratchett<br />
Život v poznámkách pod čarou<br />
ROB WILKINS<br />
Terry Pratchett byl nesmírně plodným<br />
autorem. Jednu knihu však<br />
nikdy nedokončil – vlastní biografii.<br />
V roce 2015 stihl svému osobnímu<br />
asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat<br />
nějakých 24 tisíc slov a došli<br />
do roku <strong>19</strong>79. Dál už to bylo na Wilkinsovi<br />
a výsledkem jeho několikaleté<br />
práce je zábavný a místy i dost<br />
bolestný intimní pohled na slavného<br />
spisovatele, proložený osobními postřehy<br />
a zkušenostmi.
38<br />
Alexander Stainforth:<br />
text: Martina Vlčková<br />
foto: Petra Křížová<br />
ROZHOVOR<br />
Nápady jsou<br />
všude kolem nás<br />
Při psaní poslouchá hudbu z oblíbených filmů<br />
a většinou nemůže usnout, protože si v duchu<br />
přehrává scény z chystaných kapitol. Alexander<br />
Stainforth žije téměř celý svůj život (s) knihami<br />
a svým čtenářům přináší romantiku i napětí.<br />
Od vydání vaší první knihy Temný úplněk<br />
je to letos přesně dvacet let. Když<br />
se za nimi ohlédnete, co vidíte?<br />
Ušel jsem dlouhou cestu, při které jsem<br />
potkal spoustu zajímavých osobností.<br />
Na začátku jsem byl v podstatě ještě<br />
kluk, který toužil jenom psát, ale nikdo<br />
ho nebral vážně. S první knížkou jsem<br />
obcházel nezávislé knihkupce a distributory,<br />
snažil jsem se uspět, a nevzdat se.<br />
Ale průlom trval patnáct let, s menšími<br />
úspěchy, většími pády… Nejzajímavější<br />
na tom je, že když jsem se rozhodl v roce<br />
2018 skončit a říkal jsem si, že vydám<br />
znovu Ďáblovu nevěstu už jenom jako<br />
e-knihu a začnu hledat nový životní<br />
směr, všechno se rázem obrátilo o tři sta<br />
šedesát stupňů.<br />
V uplynulých dvaceti letech jste byl<br />
také svědkem mnoha změn.<br />
To je pravda. Rozrostly se velké prodejní<br />
řetězce s knihami, nezávislá<br />
knihkupectví skoro zanikla, vznikla<br />
celá řada e-shopů, přišly sociální sítě.<br />
Na trhu prorazily e-knihy, audioknihy,<br />
čtenáři jsou nyní přístupnější k tvorbě<br />
českých autorů… Také samotné žánry<br />
prošly vývojem a nabízejí možnosti, na<br />
které jsme se ani neodvážili pomyslet.<br />
Literaturu značně ovlivnily změny ve<br />
společnosti, myšlenky desítek hnutí.<br />
Každá taková změna přináší pozitivní<br />
i negativní pohledy, ale já jsem za ně<br />
rád, protože díky tomu získávám pocit,<br />
že autoři mohou maximálně popustit<br />
uzdu fantazii a tvořit světy, o které by se<br />
před lety se čtenáři nemohli podělit.<br />
Měl jste knížky rád už jako dítě?<br />
Průkazku do knihovny jsem si zařídil<br />
sám mezi šestým a sedmým rokem,<br />
když jsem se vracel ze školy. Během<br />
základní školy jsem chodil pomáhat do<br />
knihovny třídit vrácené knihy – bavilo<br />
mě trávit čas mezi policemi plnými příběhů,<br />
nasávat tu neuvěřitelnou atmosféru<br />
fiktivních světů, poslouchat názory<br />
čtenářů, když s knihovnicemi sdíleli<br />
dojmy z vypůjčené knihy. Z dnešního<br />
hlediska to pro mě byla nejspíš jakási<br />
sociální síť… Můj první autorský pokus<br />
vznikl v době, kdy mi bylo tak dvanáct.<br />
Dokončil jsem si jeden seriálový díl<br />
(tuším, že Zorra), a pak už jsem v podstatě<br />
psát nepřestal.<br />
Jaké pocity ve vás psaní vyvolává?<br />
Zřejmě to bude znít zvláštně, ale při<br />
tvorbě příběhů i samotném psaní jsem<br />
nejvíc šťastný. Horší už je to se zpětnou<br />
editací textu… Ovšem neznám žádného<br />
autora, který by si právě tuto část tvorby<br />
užíval.<br />
Od začátku používáte pseudonym.<br />
Z jakého důvodu?<br />
Pseudonym mi poradil jeden můj<br />
tehdejší spolupracovník – před dvaceti<br />
lety totiž čeští autoři nedostávali tolik<br />
Alexander Stainforth<br />
(* <strong>19</strong>82)<br />
Autor romantických příběhů,<br />
hororů a paranormálních příběhů.<br />
Dosud napsal a vydal přes dvacet<br />
knih. Mezi nejžádanější patří historicko-romantická<br />
tetralogie Lady<br />
Jane, série Krásná Karolína z doby<br />
vlády Rudolfa II. a samostatné historické<br />
romance Ďáblova nevěsta,<br />
V zajetí vášně, Kráska a netvor,<br />
Falešná společnice, Zimní zámek<br />
a Něžná náruč větru, která vyšla<br />
i ve slovenském překladu.<br />
prostoru. Později jsem uvažoval o psaní<br />
jiného žánru pod vlastním jménem,<br />
nakonec mi to ale nedávalo smysl, protože<br />
většina čtenářů už zná mé pravé<br />
jméno a ničeho zásadního bych tím<br />
nedocílil.<br />
Jak si vůbec představujete svého<br />
ideálního čtenáře?<br />
Víte, že takovou otázku mi ještě nikdo<br />
nepoložil? Ideální čtenář je pro mě ten,
který si chce zkrátka a dobře odpočinout<br />
– ať už u romantické části příběhu,<br />
nebo se nechá strhnout jeho napínavější<br />
dějovou linií. Když se mi v něm<br />
podaří vyvolat pocity, které jsem měl<br />
při psaní, můžu to považovat za největší<br />
dar.<br />
Myslíte si, že dnešní doba přeje<br />
romantice a happy endům?<br />
Určitě ano. Stačí se rozhlédnout kolem,<br />
pustit si televizi, rádio, přečíst si zprávy<br />
na internetu. Kdo by z té hrůzy nechtěl<br />
na chvíli uniknout a ponořit se do<br />
románu se šťastným koncem…?<br />
Jak byste popsal svou letošní novinku<br />
Nevěsta na útěku a třetí vydání<br />
Krásky a netvora, které vyjde během<br />
dubna?<br />
Nevěsta na útěku je moderní historická<br />
romance plná dialogů, (snad i) úsměvných<br />
scének a mohla by se líbit divákům<br />
série Bridgertonovi. Kráska a netvor je<br />
pro změnu příběh s větším důrazem<br />
na napětí, na akt pomsty a tajemství,<br />
přesto ani v něm nechybí láska.<br />
Kde vůbec čerpáte inspiraci?<br />
Těžko se mi na to odpovídá. Připadá mi,<br />
že nápady jsou všude kolem nás a je<br />
třeba jen otázkou nálady, který z nich<br />
mi padne do cesty. V rozvíjení zápletek<br />
mi určitě pomáhá hudba – při psaní<br />
pokaždé poslouchám různé filmové<br />
soundtracky.<br />
Je těžké dostat se ženě do hlavy?<br />
V životě jsem převážně obklopený<br />
ženami, snad proto se toho nebojím.<br />
Zda se mi to ovšem daří, to musí posoudit<br />
čtenářky… A i když se nad tím zřejmě<br />
někdo pozastaví, pro mě je snadnější<br />
psát o ženách, protože obdivuju jejich<br />
sílu, odvahu, vytrvalost, všestrannost<br />
a empatii. V životě mě nejvíc ovlivnily<br />
právě ony – myslím si, že díky tomu je ve<br />
mně velká část „bojovníka“ jejich druhu.<br />
Nic si neberu násilím a neprobíjím<br />
se překážkami za každou cenu prostřednictvím<br />
mužského ega a zažitých<br />
stereotypů.<br />
Na kontě máte i thrillery, horory<br />
a paranormální romance. Co vás na<br />
nich přitahuje?<br />
Čas od času mám rád napětí – jako<br />
by si tělo říkalo o jakousi „bezpečnou<br />
dávku adrenalinu“. Ale občas v těchto<br />
žánrech najdu mnohem víc. Jsem<br />
třeba velký fanoušek série Halloween,<br />
ale pouze těch dílů se silnou hrdinkou,<br />
kterou představuje Jamie Lee Curtis.<br />
Není to pouze obyčejný thriller/horor, ve<br />
vývoji postavy Laurie Strode můžeme<br />
sledovat její boj s vnitřním strachem<br />
– a pod tím si lze představit jakýkoliv<br />
náš vlastní strach. Její postava soupeří<br />
s „démonem“, kterému se nakonec vždy<br />
musí postavit. Nestačí utíkat, protože<br />
„démona“ neporazíte, dokud mu nestanete<br />
tváří v tvář a nezastavíte ho. Chci<br />
tím říct, že ve všech žánrech se dají najít<br />
hlubší myšlenky. Můžeme se ztotožnit<br />
i s postavami z hororů, protože všichni<br />
se něčeho bojíme a všichni toužíme<br />
strach porazit.<br />
Jak už jsme zmínili, několik příběhů<br />
jste vydal pouze v elektronické verzi,<br />
co vás k tomu vedlo?<br />
Začalo to v roce 2018, kdy jsem plánoval<br />
s psaním skončit a byl to zároveň takový<br />
finální pokus, který nakonec moje rozhodnutí<br />
zvrátil a kdy se mi jako autorovi<br />
začalo skutečně dařit. A pak se jednalo<br />
o sérii MM romancí (romance pro muže<br />
o mužích, pozn. redakce) – v ten okamžik<br />
ne zcela prověřený žánr na českém<br />
trhu, rozhodoval jsem proto z hlediska<br />
nákladů.<br />
V budoucnost papírových knih ale<br />
věříte, nebo se pletu?<br />
Před několika lety jsem tomu nevěřil,<br />
ale jak se zdá, čtenáři na tištěné<br />
verze nedají dopustit. Takže v jejich<br />
budoucnost nakonec také věřím.<br />
A nic se nevyrovná tomu otevřít novou<br />
knihu, zaslechnout takové to příjemné<br />
„lupnutí“ a nadechnout se té trošky<br />
Čas, 399 Kč, již vyšlo<br />
Čas, 349 Kč, vychází 18. dubna<br />
lepidla. A pro mnohé čtenáře, i pro mě,<br />
je v tom forma sběratelství. Pokud se mi<br />
nějaká kniha líbí, musím ji mít ve všech<br />
vydáních.<br />
Jakou ze svých knih byste rád viděl na<br />
filmovém plátně?<br />
Jednoznačně Zimní zámek. Je to má<br />
nejoblíbenější kniha, protože nepostrádá<br />
milostnou zápletku, rodinné tajemství,<br />
i závažnější témata týkající se např.<br />
sexuálního zneužívání. A v hlavní roli<br />
Isabel bych si dokázal představit Evu<br />
Podzimkovou, která mě nedávno uchvátila<br />
v televizní sérii Sedm schodů k moci.<br />
A jaký jste vy sám čtenář?<br />
Multižánrový. Nedávno jsem četl novinku<br />
Chrise Cartera Genesis, i když jsem věděl,<br />
že pak půjdu zkontrolovat, zda jsou<br />
zamčené dveře. Z českých autorek mě<br />
hodně ovlivnila Hana Marie Körnerová<br />
– na její románové kronice Pán hor<br />
jsem „vyrůstal“. A rád si přečtu i romány<br />
Stephena Kinga a následně současnou<br />
romanci.<br />
Jaké máte přání, sny a vize směrem do<br />
budoucna?<br />
V plánu mám ještě hodně knih a projektů.<br />
Letos na podzim vyjde závěr<br />
duologie Nevěsta na útěku pod názvem<br />
Past na ženicha, na příští rok spřádám<br />
trochu temnější romanci Květ zla a ve<br />
hře je stále pokračování Zimního zámku.<br />
Doufám, že se romány budou čtenářkám<br />
a čtenářům líbit, protože bez nich by<br />
nic z toho nemělo smysl. A kdyby se mi<br />
poštěstilo napsat scénář k filmu či seriálu<br />
a projekt i zrealizovat, byl bych v této<br />
části života nejspokojenější.<br />
39
text: Hana Wielgusová<br />
40<br />
PROMOTION<br />
Světová beletrie<br />
– studnice příběhů<br />
Světová beletrie je široký<br />
pojem. Co vše se pod ním<br />
skrývá? Víme, že název<br />
tohoto žánru pochází<br />
z francouzského spojení<br />
belles-lettres, neboli výstižně<br />
krásná literatura. Poprvé<br />
ho použil francouzský<br />
renesanční myslitel<br />
a humanista Michel de<br />
Montaigne již v 16. století.<br />
Dnes pod beletrií najdeme<br />
romány, detektivky,<br />
sci-fi, pohádky, ale třeba<br />
i biografie a cestopisy.<br />
A jedno mají společné –<br />
vždy se jedná o příběhy.<br />
Příběhy, přenášející nás do<br />
světa a osudů postav, míst<br />
či objektů, nad kterými se<br />
můžeme sami zamyslet<br />
a prožít je s nimi. Ať už jsme<br />
vybíraví čtenáři, anebo jen<br />
jednostranně zaměření,<br />
každý z nás občas rád sáhne<br />
po některém z děl světové<br />
beletrie. Najdeme v nich<br />
přece tolik krásy a zábavy!<br />
Kontrast, 449 Kč, již vyšlo<br />
Velká láska<br />
v pochmurných<br />
časech a tajemství,<br />
jež měla být<br />
zapomenuta.<br />
Německá spisovatelka Susanne<br />
Abel přichází se svým románovým<br />
debutem, dojemným autentickým<br />
příběhem S Gretou si nic nezačínej.<br />
Prostřednictvím vyprávění čtyřiaosmdesátileté<br />
Grety, matky televizního<br />
moderátora Toma Mondearatha, se<br />
dostáváme do Východního Pruska<br />
v poválečném období. Greta, která má<br />
diagnostikovanou demenci, zapomene<br />
to, co zapomenout chtěla a poprvé<br />
v životě začne svému synovi vyprávět<br />
o sobě a o svém dětství. O tom, co jako<br />
dítě prožívala se svými prarodiči – jak<br />
v mrazivé zimě musela utíkat před<br />
ruskými vojáky, jak se v Heidelbergu<br />
setkala s americkým vojákem, a o touze<br />
po ztraceném otci. A prozradí, proč v ní<br />
navždy zůstal smutek. Tom navíc objeví<br />
neuvěřitelné Gretino tajemství, bez<br />
kterého by se i jeho vlastní život vyvíjel<br />
úplně jinak. Staré dopisy a fotografii,<br />
na níž je záhadná holčička tmavé pleti.<br />
Toto poutavé, napínavé a hluboké čtení<br />
umožňuje zase jiný pohled na některé<br />
události poválečného období, které měly<br />
být zameteny pod stůl. A to by si nikdo<br />
neměl nechat ujít.<br />
Co se skutečně stalo<br />
na strastiplné výpravě<br />
do Arktidy?<br />
Polární běsy je fascinující příběh americké<br />
autorky Greer Macallister. Vypráví<br />
o vzrušující, ale krušné cestě, jejímž<br />
cílem je najít na arktickém severu ztracenou<br />
výpravu. Píše se rok 1853. Zkušená<br />
průvodkyně Virginia Reeve je tajemným<br />
mecenášem povolána do Bostonu.<br />
Nabídne jí vést skupinu dvanácti mimořádných<br />
žen do nebezpečné Arktidy,<br />
aby tam hledaly ztracenou Franklinovu<br />
expedici. Každá z nich přináší do výpravy<br />
své vynikající kvality, ale i vlastní tajemství.<br />
Ne všechny se však vrátí a Virginie<br />
stojí o rok a půl později před soudem,<br />
aby čelila nespravedlivému obvinění,<br />
ale i démonům minulosti. Co se stalo<br />
na dalekém severu? Polární běsy jsou<br />
napínavým, znepokojivým a neotřele<br />
podaným příběhem, vyprávěným střídavě<br />
v neúprosné přírodě a v soudní síni.<br />
Je plný zajímavých historických faktů<br />
a dojemné ženské solidarity. Věřte, že jej<br />
nebudete moci odložit.<br />
Kontrast, 399 Kč, již vyšlo
Tajemství<br />
ukrytá v zátoce<br />
41<br />
RECENZE<br />
Rozmarýnová zátoka // Jenny Haleová<br />
Do malebné floridské vesničky v Rozmarýnové zátoce<br />
nepřivál Melanii pouhopouhý rozmar, žena se rozhodla<br />
splnit poslední babiččino přání, jímž bylo koupit starý<br />
dům Alfréda Ellise a přestavět ho na penzion.<br />
Cosmopolis, 449 Kč, již vyšlo<br />
Po příjezdu však zjišťuje, že budova<br />
je v naprosto dezolátním stavu, je to<br />
spíše polorozpadlá prázdná zřícenina,<br />
s níž bude potřebovat nemalou pomoc<br />
zkušeného řemeslníka. Josh, jehož si<br />
v Rozmarýnové zátoce všichni cení<br />
a kterého vychvalují až do nebes, by byl<br />
na takovou práci ten pravý, naneštěstí<br />
je rozhodnutý se do týdne přestěhovat<br />
do New Yorku. Stačí jedna nevinná<br />
sázka, hra v šipky a trocha alkoholu, aby<br />
osud Melanii a Joshovi trochu promíchal<br />
karty.<br />
O Ellisově domě ve vesnici koluje<br />
spousta báchorek, někteří se mu vyhýbají<br />
na míle daleko, jiní se zas nemohou<br />
dočkat nějaké senzace. Alfréd<br />
Ellis byl v 50. letech u námořnictva<br />
a v Rozmarýnové zátoce se zamiloval.<br />
Jeho život je příběhem o zlomeném<br />
srdci, kdy na pevnině zanechal<br />
svou vyvolenou s příslibem společné<br />
budoucnosti, po svém návratu ale<br />
zjistil, že věci nezůstaly stejné. Ellis však<br />
nikdy nezapomněl. Zůstala po něm<br />
hromada dopisů adresovaných jeho<br />
jediné lásce, které Melanie objeví při<br />
úklidu domu. Jaká tajemství budou<br />
odhalena? A měla by pravda vyplout na<br />
povrch, nebo může napáchat mnohem<br />
více škod než užitku?<br />
Pod Rozmarýnovou zátokou je podepsaná<br />
Američanka Jenny Haleová,<br />
která má na svém kontě již několik<br />
titulů, u nás je od ní tento román první<br />
přeloženou knihou a doufejme, že<br />
nikoli poslední. Spisovatelka má talent<br />
prostřednictvím textu přenést z jednotlivých<br />
řádků na čtenáře vřelost. Vyprávění<br />
je přímé, okolí je popisováno jednoduše<br />
a text neobsahuje žádné kudrlinky či složité<br />
jazykové obrazy, i přesto si autorka<br />
dokáže své čtenáře podmanit živými<br />
dialogy.<br />
Postavy jsou sympatické, přátelské,<br />
vykresleny bez výrazných negativních<br />
vlastností, na jednu stranu je to milé,<br />
na stranu druhou je třeba mít stále na<br />
mysli, že se jedná o romantickou fikci.<br />
Mezi Melanií a Joshem se postupně<br />
utváří přátelské pouto, které by mohlo<br />
přerůst i v něco víc, kdyby Josh nebyl<br />
odhodlaný začít znovu někde jinde.<br />
Joshova odtažitost má ale svůj důvod.<br />
Zato Melanie je otevřená výzvám<br />
a nebojí se riskovat, přestože s nemovitostí,<br />
kterou koupila, bude ještě hodně<br />
práce. Čtenářovo srdce si mimo jiné<br />
získá také roztomilý klučík Cole, s nímž<br />
je radost pouštět draky nebo se vypravit<br />
na honbu za pokladem.<br />
Napříč celým příběhem jsou „rozesety“<br />
Alfrédovy dopisy, díky nimž lze<br />
spolu s postavami postupně odhalovat<br />
minulost. Tento prvek je vždy vítaným<br />
ozvláštněním děje, čtenář je udržován<br />
v napětí a dychtí po rozuzlení. V ději se<br />
vyskytne jen jedna linka odehrávající se<br />
v minulosti, další cesty do 50. a 60. let<br />
jsou pouze přes dopisy.<br />
Z popsaného prostředí na člověka<br />
dýchne slaný mořský závan, horko slunečních<br />
paprsků, pocítí písek mezi prsty<br />
a přenese se k romantickým vodopádům.<br />
Příroda dokáže být i ničivá, o čemž<br />
se Melanie přesvědčí, když se vesnicí<br />
prožene hurikán. Po jeho řádění se opět<br />
ukáže sousedská soudržnost a ochota<br />
pomáhat. Rozmarýnová zátoka má<br />
zkrátka ten správný feel good vibe.<br />
Ačkoli je kniha oddechovou literaturou,<br />
lze v ní narazit i na nepříliš veselé téma,<br />
jakým je v tomto případě rakovina.<br />
Nemoc je zmíněna na začátku a v průběhu<br />
Melanie vzpomíná, jak se po tři<br />
roky starala o svou babičku a jak jí to<br />
změnilo náhled na svět. Jako slunce<br />
zakončuje svou každodenní pouť a jeho<br />
paprsky zhasínají, i lidský život jednou<br />
vyhasne. Pro Melanii bylo babiččino<br />
přání převzít Ellisův dům jakýmsi katalyzátorem,<br />
který vše rozpohyboval. Je<br />
patrné, že autorka klade značný důraz<br />
na rodinu, na pomoc druhým, nastíněna<br />
je i problematika pěstounské péče.<br />
Rozmarýnová zátoka je nenáročným,<br />
odpočinkovým čtivem, od něhož<br />
dopředu přesně víte, co čekat. Chuť na<br />
Piña Coladu je při čtení zaručena!<br />
Dagmar Garciová
text: Michaela Kováříková<br />
foto: archiv Sarah Sprinz<br />
42<br />
PROMOTION<br />
Akademie<br />
Dunbridge<br />
místo, kde se snoubí<br />
skotská krajina<br />
s akademickým<br />
prostředím<br />
Také jste v mládí snili o tom studovat v zahraničí?<br />
Být uprostřed nespoutané skotské přírody, chodit po<br />
úchvatných chodbách internátní školy a připadat si na<br />
chvilku jako student Bradavic? Stejný sen měla i německá<br />
autorka Sarah Sprinz, které se tak trochu splnil díky její<br />
nejnovější knize Akademie Dunbridge: Kdekoliv.<br />
Jedná se o český překlad prvního<br />
dílu trilogie a v zahraničí kniha sbírá<br />
obrovské ohlasy a vysoká hodnocení.<br />
A jak už jsme se sami přesvědčili se sérií<br />
Co když… Sarah Sprinz umí trilogie na<br />
výbornou.<br />
První díl vypráví o Emmě, která se<br />
vydává na roční výměnný pobyt do<br />
Skotska a má jediný cíl: najít svého tátu,<br />
který se tu narodil. Ten před lety odešel<br />
od rodiny a dívka o něm nemá žádné<br />
zprávy. Akademie Dunbridge není jen<br />
internátní školou, ale také místem, kde<br />
se její rodiče seznámili. Místo svého otce<br />
však nachází charismatického Henryho,<br />
s nímž se seznamuje na letišti a brzy<br />
zjistí, že je jejím spolužákem a mluvčím<br />
školy. Mimo jiné má přítelkyni. Tato<br />
informace pro Emmu není problém,<br />
protože nepřijela hledat lásku. Situace<br />
se brzy zkomplikuje, protože ač chce,<br />
nebo nechce, na Henryho naráží všude.<br />
Potkávají se v hodinách, při ranním<br />
běhu, na půlnoční party a velice si<br />
rozumí. A jelikož jí Henry navíc nabídne<br />
svou pomoc při hledání otce, musí si<br />
Emma brzy přiznat, že jí rozhodně není<br />
lhostejný. Ani on nedokáže ignorovat,<br />
jak moc ho Emma přitahuje. Brzy jsou<br />
oba vydáni napospas citům, které každým<br />
dnem sílí čím dál víc, než do jejich<br />
životů nemilosrdně zasáhne smrt…<br />
Emma přijíždí s odhodláním najít ztraceného<br />
člena rodiny, ale nachází ještě<br />
o mnoho víc. Brzy jí dojde, že chodit na<br />
Akademii Dunbridge je jako vyrůstat<br />
se spoustou sourozenců. Být součástí<br />
určitého společenství. Na každém kroku<br />
na nás navíc dýchne atmosféra školy,<br />
o to víc podobná škole čar a kouzel<br />
v Bradavicích, no posuďte sami:<br />
„A pak ho uvidím. Areál bývalého<br />
kláštera spolu s velkou chrámovou<br />
lodí uprostřed, který obklopují temné<br />
hradby. Z křivolakých střech se k modrému<br />
nebi tyčí špičaté věžičky. Na hladkém<br />
povrchu jezírka se třpytí slunce<br />
a v pozadí jsou vidět domy ve vedlejší<br />
vesnici.“<br />
Sarah Sprinz počátek své série zasadila<br />
do internátní školy, které navíc vymyslela<br />
vlastní plánek. Ten nabízí k prostu-<br />
Sarah Sprinz (* <strong>19</strong>96)<br />
se narodila v jihoněmeckém městě<br />
Tettnang. Studovala medicínu<br />
v Cáchách, načež se vrátila zpátky<br />
do svého rodného města na břehu<br />
Bodamského jezera. Když právě<br />
nepíše knihy, čerpá inspiraci pro<br />
nové příběhy na dlouhých procházkách<br />
podél jezera a plánuje další<br />
výlety do Kanady a Skotska. Radost<br />
jí dělá psaní po kavárnách, javorový<br />
sirup, ale také komunikace se<br />
čtenáři, která probíhá především<br />
na jejím instagramovém profilu<br />
@sarahsprinz.<br />
dování na stránkách knihy. Tímto způsobem<br />
tak můžete Akademii Dunbridge<br />
poznat ještě o trochu víc.<br />
Autorka prostřednictvím příběhu<br />
upozorňuje na těžká témata jako je<br />
smrt, ztráta, smutek, truchlení, deprese,<br />
užívání návykových látek a závislost,<br />
které by neměly být opomíjeny. Lidem,<br />
kteří potřebují pomoc, přikládá na úvod<br />
knihy i telefonní kontakt na specializované<br />
linky. Do svého románu zakomponovala<br />
i playlist, díky kterému se můžete<br />
do příběhu víc ponořit a poslouchat ho<br />
po přečtení nebo během pauzy, kdy si<br />
děláte čaj.<br />
Red, 399 Kč, již vyšlo
Mapa<br />
z listí<br />
Vydejte se do světa, kde rostliny mluví, přátelství jsou vzácná<br />
a dobrodružství si vás najde za nejbližším ohybem řeky…<br />
Bambook, 369 Kč, vychází 10. dubna<br />
43<br />
UKÁZKA<br />
Bylo to už dávno, co se do mámina zápisníku podívala<br />
naposledy. Všechny zde zaznamenané medicíny znala –<br />
naučila se je přímo od mamky. A k čemu jí to vlastně bylo?<br />
Když došla k posledním stránkám, kde se mamčino<br />
písmo změnilo, zastavila se. Vypadalo to, jako by se tu pera<br />
chopil nějaký pavouk a proběhl se s ním po stránce. Orla<br />
ztěžka polkla. Byly to poznámky, které si mamka zapsala<br />
v posledních dnech před svou smrtí.<br />
Rychle otočila na začátek knihy, kde se na dvou stranách<br />
rozprostírala mamčina mapa. Ukazovala hluboké<br />
Pomezní lesy, které se táhly podél řeky od Trnovce až po<br />
Západní Přístav. Na severu se tyčily hory a jihem se rozprostírala<br />
nekonečná zamlžená krajina Dlouhých vřesovišť.<br />
Přímo uprostřed toho všeho se vinula řeka. V mihotavém<br />
světle svíček našla Orla Trnovec a bažinatý tok, jenž<br />
protékal vesnicí. Přejížděla prstem po vodě a sledovala<br />
říčku, dokud se její čára nesetkala s hlavním tokem oblasti,<br />
Černou řekou, která pokračovala směrem do Západního<br />
Přístavu. Orlin prst však nesledoval tok Černé řeky směrem<br />
k moři, nýbrž proti proudu. Na sever.<br />
Orla šeptala jména míst na břehu řeky, která mamka<br />
označila jemným písmem. Pláž uschlých jilmů. Rozbouřený<br />
jez. Bystrá Voda. Olšové slati. Rudná. Kreslila rostliny,<br />
které se vyskytovaly v lesích, na břehu řeky a na lukách.<br />
Drobné inkoustové portréty flóry celého kraje – všechny<br />
květiny a rostliny pečlivě pojmenované: jestřábník, černohlávek,<br />
silenka, kalina, kosatec žlutý, plamének – a stovka<br />
dalších.<br />
„Něco je tu jinak,“ zamumlala a přidržela knihu blíž<br />
u svíčky, aby si prohlédla městečko Bystrá Voda, kam<br />
máma často jezdila se svými léky.<br />
Moudrá dívenka, zaševelil břečťan, který prorůstal<br />
okenním rámem.<br />
V jednom rohu mapy, poblíž Bystré Vody, si Orla všimla<br />
čáry, která se vinula kolem rostlin jako nit stočená do<br />
smyčky. Mamka vedle ní písmenky tak drobnými, jako by<br />
je nakreslil nějaký pavouček, připsala slůvko tady.<br />
Smysl existence Serafeny Mierelové byl dávno určen jejími předky: musí<br />
se obětovat prvotnímu bohu smrti. Tak zní ofi ciální verze, o které ví každý<br />
obyvatel království Lasanie. Jenže Serin skutečný osud je jiný – není<br />
pouze před světem izolovanou Pannou, ale i vražedkyní s posláním<br />
prvotního boha smrti Nykta zabít. Jeho svůdný dotek v ní zažehne zakázanou<br />
vášeň. Sera ale nemá na výběr, její život je odsouzen k zániku.<br />
Ledaže by se stalo něco naprosto nepředvídatelného…<br />
www.albatrosmedia.cz
44<br />
ROZHOVOR<br />
Nudu by děti<br />
měly poznat co<br />
nejpozději<br />
Když byly jeho děti malé, vyprávěl jim scenárista<br />
Miroslav Adamec před spaním pohádky, které si z hlavy<br />
vymýšlel. Měl s nimi takový úspěch, že děti skoro nikdy<br />
nechtěly spát. Teď napsal dobrodružný příběh pro lehce<br />
starší publikum. Stříbrná parta: Legenda žije líčí střet<br />
party třináctiletých dětí se starou pověstí, která se ukáže<br />
být něčím mnohem skutečnějším...<br />
text: Vavřinec Fiala<br />
foto: Štěpánka Levá,<br />
Petr Balajka<br />
Rosier, 399 Kč, již vyšlo<br />
MIROSLAV ADAMEC (* <strong>19</strong>57)<br />
je scenárista a spisovatel na<br />
volné noze. V roce <strong>19</strong>82 vystudoval<br />
FAMU, obor dramaturgie<br />
a scenáristika. Stojí za filmy<br />
jako V peřině, Přání k mání<br />
a je autorem večerníčku Berta<br />
a Ufo. Na kontě má kromě filmových<br />
a televizních scénářů<br />
taky sbírku poezie, pohádku<br />
a několik knih pro děti. Jeho<br />
nejnovější kniha Stříbrná<br />
parta: Legenda žije je první<br />
díl plánované série. Vydání<br />
publikace bylo umožněno díky<br />
dotaci od Karlovarského kraje.<br />
Na kontě máte jak filmové a televizní<br />
scénáře, tak básnické sbírky. Teď<br />
přicházíte s dobrodružným příběhem<br />
pro děti. To je docela široký záběr<br />
tvorby...<br />
Psaní scénáře předchází dlouhá<br />
příprava námětu, děje, pak přicházejí<br />
připomínky producentů, režiséra…<br />
Samotný scénář má vždy mnoho verzí.<br />
Je to nekonečná piplavá práce. Psaní<br />
knih je mnohem zábavnější činnost.<br />
Bohužel o to méně honorovaná…<br />
(smích)<br />
Liší se psaní pro dospěláky a pro děti?<br />
Říká se, že psaní pro děti je dvojnásob<br />
těžké, protože musíte nadchnout<br />
jak samotné děti, tak jejich rodiče,<br />
aby jim tu knihu koupili...<br />
Když píšu pro malé čtenáře, chci jim<br />
nabídnout hravost a nápady, protože<br />
to potřebují ze všeho nejvíc. Taky se<br />
snažím krátit věty a každou kapitolu<br />
končím pointou. Chci, aby mladí čtenáři<br />
každou chvíli vyprskli smíchy, ale nebojím<br />
se, že si knihu poprskají brambůrkami,<br />
protože je doufám dovést do<br />
takového stavu napětí, že je k četbě<br />
zapomenou přikusovat…<br />
Skrývá v sobě Stříbrná parta i nějaké<br />
ponaučení, které jste mladým čtenářům<br />
chtěl předat, nebo je jejím cílem<br />
skutečně jenom pobavit?<br />
Chci rozhazovat plnými hrstmi růžové<br />
filtry do brýlí. Budu rád, když budou<br />
rozpouštět beznaděj, skepsi, nudu;<br />
to je něco, co by děti měly poznat<br />
co nejpozději. To ale neznamená, že<br />
krajina mých příběhů je zalitá cukrářskou<br />
polevou. Naopak, dopřávám<br />
svým hrdinům nejrůznější peripetie,<br />
ale důležité je, že si poradí.<br />
Vaše kniha představuje skupinu<br />
výrazných postav. Mohl byste nám je<br />
lehce přiblížit?<br />
Hlavní postavou je třináctiletý kluk<br />
Petr Perka, jehož jméno zní jak zaklínadlo<br />
a před kterým žádná záhada<br />
nezůstane dlouho záhadou. Jeho<br />
kamarád je Lukáš, který koktá, ale<br />
přátelé ho z toho dostanou. Když jsem<br />
ty scény psal, vzpomněl jsem si na<br />
Huckleberryho Finna a mojí ambicí<br />
bylo napsat stejně zábavné situace.<br />
Další hrdinkou je copatá Marie, která si<br />
jednou Lukáše vezme.
Příběh Stříbrné party se odehrává<br />
v Jáchymově. Máte k tomuto kraji<br />
nějakou osobní vazbu, nebo vám prostě<br />
stříbrné doly přišly jako atraktivní<br />
lokalita?<br />
Do Jáchymova jsem vozil rodiče do lázní.<br />
A jako každé lázně je to město něčím<br />
zázračné. Začalo to ale tím, že mi volala<br />
kamarádka z Jáchymova, že by chtěli do<br />
sborníku povídku o partě kluků. A tak<br />
jsem se seznámil s místními legendami<br />
a našel jsem legendu o Hadí hoře. A pak<br />
se z povídky stala kniha a z jedné knihy<br />
se stane série...<br />
45<br />
Cestoval jste kvůli psaní na konkrétní<br />
místa, nebo jste se spoléhal na<br />
fantazii?<br />
Je docela vtipné, že se ptáte, protože<br />
já jsem měl skoro celý příběh hotový<br />
a potřeboval jsem si ověřit nějaké<br />
podrobnosti. A tak jsem odjel do<br />
Jáchymova a tam je blízko kostela dům,<br />
kde se léčil Karel May. A jak je známo, ten<br />
sice o indiánech psal pořád, ale v Americe<br />
vůbec nebyl (smích)! Bylo to pro mne<br />
symbolické. Není třeba znát příliš mnoho<br />
detailů, jde o sílu příběhu.<br />
Váš příběh ožívá i díky ilustracím<br />
Jana Jiříčka. Už jste někdy předtím<br />
spolupracovali?<br />
Udělali jsme s nakladatelstvím regulérní<br />
konkurs na ilustrátora. Jan Jiříček vyšel<br />
vítězně. Ty obrázky měly být výpravné,<br />
některé jak výjevy z bájí, ale současně<br />
dynamické. Nechtěl jsem, aby byly<br />
pitvorně humorné, ale vtip v sobě i tak<br />
skrývají.<br />
Jak taková spolupráce mezi spisovatelem<br />
a ilustrátorem vypadá v praxi?<br />
Vybral jsem místa v textu, která bych<br />
si přál vidět jako ilustrace. Konzultovali<br />
jsme každou skicu. Výborně jsme si rozuměli.<br />
Je to pan ilustrátor. Neměl problém<br />
mi vyhovět.<br />
To zní jako pěkný základ pro pěknou<br />
knižní sérii. Máte v plánu<br />
Stříbrnou partu vyslat vstříc dalším<br />
dobrodružstvím?<br />
Ano, druhý díl už je dokončen, jmenuje se<br />
Stříbrná parta: Valdštejnovo kopí a vyjde<br />
před Vánoci. V Chebu se vypráví legenda,<br />
že se Valdštejn každou půlnoc prohání<br />
v kočáře a kdo ho spatří, zemře. Bohužel<br />
se k tomu nachomýtnou mí hrdinové,<br />
a mají co dělat, aby se z toho maléru<br />
dostali… A už přemýšlím o třetím díle!<br />
Autor Miroslav Adamec s ilustrátorem Janem Jiříčkem při tvůrčím procesu<br />
Na jakých dětských knihách jste<br />
situaci v nejvyšším bodě napětí, nebo<br />
vůbec vyrůstal vy?<br />
po pointě. Finálové peripetie můžou<br />
Existovala edice Knihy odvahy a dobrodružství,<br />
vzadu byl výčet již vyda-<br />
gradovat vyprávění tak, aby ho čtenář<br />
být delší, musíte si příběh užít. A pak<br />
ných. Přečetl jsem je všechny (smích)! dočítal na kyslíkový dluh a divák zapomněl,<br />
že si potřebuje odskočit. Do toho<br />
Byl jsem hltavý čtenář, chodil jsem<br />
do knihovny s plnou taškou co týden. všechny ty literární radosti pěkných<br />
Dokonce jsem jako malý kluk přečetl vět, trefných přirovnání, myšlenkového<br />
Cervantesova Dona Quijota a Červený šimrání. Takhle by to mělo vypadat<br />
a černý od Stendhala, dítě si ze všeho v dobré knize pro děti a já se modlím,<br />
vezme něco. Musí se jen přinutit si abych toho dosáhl.<br />
k tomu sednout – a to je úkol nás spisovatelů!<br />
Podlomit jim příběhem nohy, V minulosti jste spolupracoval<br />
jak se to povedlo s Harry Potterem. s Halinou Pawlovskou. Ta taky vydává<br />
Rowlingová by za to měla dostat dětskou<br />
Nobelovku. Ale humoru tam moc třeba nějaký společný knižní projekt,<br />
velice úspěšné knihy. Neplánujete<br />
nemá a počáteční příběhová barevnost když se znáte?<br />
olejových barev se zředila ve vodovky... Na tu dobu, kdy jsme psali společně<br />
pro televizi, rád vzpomínám. Dokonce<br />
Jak hodnotíte dnešní nabídku dětských<br />
knih v porovnání s těmi v době a Bohdalovou s drzou nabídkou, že pro<br />
jsme jednou zašli za Dvořákem<br />
svého mládí?<br />
ně začneme psát skeče. Dvořák nás ke<br />
Nesleduju veškerou produkci, ale všiml své smůle odmítl… Ale k další spolupráci<br />
s Halinou nejspíš nedojde. Já chci<br />
jsem si třech největších problémů, kterými<br />
soudobé knihy pro děti trpí: nedostatečná<br />
fabulace, absence humoru<br />
psát pro čtenáře, kteří ještě nevyrostli.<br />
a křídlaté fantazie. Zlatý Macourek! A otázka na závěr. Náš magazín<br />
Zavalujeme děti problémy, které si mají se jmenuje Knihkupec, takže se<br />
vyřešit dospělí.<br />
musíme zeptat: jak často chodíte do<br />
knihkupectví?<br />
Už jsme tady zmiňovali, že máte<br />
bohaté zkušenosti s prací na filmových<br />
scénářích. Ovlivnilo vás to nějak Ale buď je ta dovolená krátká, nebo<br />
Dělám tam nájezdy před dovolenou.<br />
při psaní knihy?<br />
těch knih kupuju moc, protože to<br />
Můžu prozradit, že o příběh projevila dopadá tak, že mám pořád nepřečtené<br />
zájem filmová produkce, ale natočit přebytky (smích)!<br />
dětský film nebo seriál je nákladná<br />
záležitost, takže jsme teprve na<br />
začátku spolupráce. Literárně píšu<br />
tak, jako bych koncipoval filmový<br />
obraz – rychlé uvedení do děje, opustit
46<br />
KNIŽNÍ TIPY<br />
Léto s draky<br />
// Ed Clarke<br />
Opatrně na to mrně<br />
// Robin Král, Linh Dao<br />
Jaké to je mít úplně malou sestřičku?<br />
Od rána do večera je jí všude plno,<br />
ale také je s ní veliká legrace. Hravé<br />
verše Robina Krále doprovázené<br />
krásnými ilustracemi Linh Dao vtipným<br />
způsobem popisují obyčejný<br />
den dvou malých dětí od probuzení<br />
až po večerní koupání. Knížka plná<br />
veselých básniček pro všechna batolata<br />
a jejich rodiče.<br />
Pikola, 299 Kč, již vyšlo<br />
Na pobřeží se usadí dračí rodina, aby<br />
nakladla v jeskyni vajíčka. Zlý doktor<br />
Griffiths ale začne kolem malých<br />
tvorečků čmuchat, a když najde<br />
a ukradne dračí vejce, musí Mari<br />
s kamarády zorganizovat záchrannou<br />
misi. Podaří se jim uchránit dračí<br />
tajemství?<br />
Bambook, 279 Kč, již vyšlo<br />
Knižní tipy<br />
Jaro už je konečně tady! Svěží mix knižních novinek pro<br />
děti potěší, pobaví a poučí všechny malé neposedy.<br />
O prasátku, co uteklo<br />
z chlívku<br />
// Eva Gmentová<br />
Příběh o tom, že plné korýtko není zárukou štěstí.<br />
Knížka pro děti od 6 let o prasátku, kterému se<br />
nelíbilo být zavřené v chlívku a chtělo volně běhat<br />
loukami a lesy. Ostatní prasátka mu nerozuměla,<br />
stačilo jim plné korýtko. Jednoho dne se podařilo<br />
prasátku utéct. Co ho venku čekalo, se dočtete<br />
v naší knížce.<br />
Svět plný energie<br />
// Christina Steinlein,<br />
Anne Becker<br />
Knihy Radosti, 320 Kč, již vyšlo<br />
S energií se setkáváme všude: když<br />
zapneme světlo, jedeme autem nebo<br />
si zatopíme. Ale co je energie? Jak se<br />
k nám dostává a jaké jsou možnosti<br />
výroby a využití energie? Ilustrovaná<br />
kniha vysvětluje nejdůležitější fakta<br />
týkající se tohoto tématu a ukazuje,<br />
že ačkoli je energie v každodenním<br />
životě neustále přítomna, neměli<br />
bychom jí plýtvat.<br />
Portál, 299 Kč, již vyšlo<br />
Kůň a já – Vzácné sedlo<br />
// Oldřiška Ciprová<br />
Adélka chodí do třetí třídy a miluje koně. V jezdeckém<br />
klubu se ztratí vzácné sedlo a nikdo nedokáže<br />
pochopit, proč a kam zmizelo. Detektivní příběh<br />
z jízdárny bude děti náramně bavit.<br />
Bambook, 279 Kč, již vyšlo
ke každému kaědému pěíběhu příběhu máš prostor pro své postěehy postřehy<br />
trochu zaluštit. Knížka Kníěka je určena urěena všem dětem,<br />
Robinson<br />
Crusoe<br />
Paní Láryfáry<br />
Pravý výlet<br />
pana Broučka<br />
Záhada<br />
hlavolamu<br />
do Měsíce<br />
Mikulášovy<br />
Cesta kolem světa<br />
za osmdesát dní<br />
patálie<br />
Karlík<br />
a továrna<br />
na čokoládu<br />
Pučálkovic<br />
Lovci<br />
mamutů<br />
Amina<br />
Pipi dlouhá<br />
punčocha<br />
Alenka<br />
v Říši divů<br />
Lákají tě kníěky, knížky, ale nevíš, jakou<br />
Staré řecké<br />
báje<br />
a pověsti<br />
si přečíst? pěeěíst? Nebo máš pocit, že ěe tě ětení čtení<br />
nebaví? Máme pro tebe 12 nezapomenutelných<br />
příběhů pěíběhě české ěeské i světové literatury, které by<br />
tě rozhodně neměly minout. Originální hravé<br />
zpracování tě seznámí s hrdiny a základním dějem,<br />
i zápisky, a pokud budeš chtít, můžeš měěeš si také<br />
které mají rády čtení, ětení, i těm, které jeho<br />
kouzlo teprve objevují!
připravila: Martina Vlčková<br />
foto: archiv Ivety Duškové<br />
48<br />
PTÁME SE<br />
Píše, dramatizuje, režíruje, hraje, šéfuje pražskému<br />
Divadlu Kampa. A nezahálí ani v osobním životě<br />
– je manželkou známého herce Jaroslava Duška,<br />
dvojnásobnou maminkou a sedminásobnou<br />
babičkou. Jaká je čtenářka?<br />
otázek<br />
pro Ivetu Duškovou<br />
1. Jakou knihu právě čtete?<br />
Právě jsem dočetla knížku od Martiny<br />
Skaly To je má země. Vypráví příběh<br />
ženy, která miluje americkou poušť,<br />
Indiány z kmene Navaho a koně<br />
mustangy. A tak nachází nový domov<br />
v americké rezervaci na hranicích států<br />
Arizona a Utah. Příběh je hodně silný,<br />
přestože je vyprávěn věcnou a jednoduchou<br />
formou. Drsnost až neutěšenost<br />
krajiny se tu prolíná s magií indiánské<br />
kultury, která je více a více znásilňována<br />
a ničena ve jménu „pokroku“ naší civilizace.<br />
Určitě doporučuji. Je to nesentimentální<br />
vhled do současné situace<br />
v indiánské rezervaci. Navíc autorka<br />
si knížku i sama ilustrovala a doplnila<br />
svými fotografiemi, což z celého díla<br />
tvoří kompaktní a autentický obraz.<br />
2. Je pro vás lepší papírové vydání,<br />
nebo čtečka?<br />
Samozřejmě, že papírové vydání.<br />
Čtečku nemám a ani po ní netoužím.<br />
Na počítači jsem schopna přečíst<br />
nanejvýše e-mail. Potřebuju si knížku<br />
očuchat, osahat, vzít si ji do postele<br />
nebo do vany. Než ji zavřu, tak ji pohladím.<br />
Knížka je živá bytost, a tak se k ní<br />
i chovám.<br />
3. S jakou literární postavou byste šla<br />
na víno?<br />
Jaj, to nevím. Vím, že když jsem jako<br />
mladá četla Pána Prstenů, tak jsem<br />
měla moc ráda postavu Gandalfa.<br />
Připomínal mi mého dědu. A když<br />
občas potřebuju radu od moudrého<br />
starce, tak si povídám buď s mým<br />
dědou, nebo si přizvu právě jeho. To<br />
mám pak v hlavě úplnou radu starších.<br />
4. U které knihy jste se smála nahlas?<br />
Většinou se mi to u knížek nestává,<br />
ale je pravda, že když jsem četla Pan<br />
Kaplan má třídu rád od Leo Rostena,<br />
tak jsem se hodně smála. Tu knížku<br />
mám moc ráda a občas si na ni vzpomenu,<br />
když konverzuji se svou profesorkou<br />
španělštiny – taky ze mě čas od<br />
času lezou blbosti, které ji rozesmějí. Na<br />
cizí jazyky nejsem moc nadaná.<br />
5. Oblíbený citát z knihy?<br />
Před rokem jsem pro sebe a Petra<br />
Herolda na motivy knížek Rachel Joys<br />
napsala hru Pošeptej mi to znovu,<br />
Harolde, kterou hrajeme u nás v divadle<br />
Kampa. A tam jedna z postav<br />
Queenie Henessyová říká: „Je strašně<br />
těžké naučit se milovat a nic nechtít,<br />
ale ještě těžší je naučit se být úplně<br />
obyčejný.“ Tuhle větu si dost často,<br />
hlavně v této době, připomínám.<br />
6. Jakou knihu byste si vzala na pustý<br />
ostrov?<br />
V takovém prostředí bych si spíše nějakou<br />
knihu napsala. Mám ráda chvíle,<br />
kdy jsem jen sama se sebou a můžu se<br />
ponořit do svého ticha. Tam je příběhů<br />
a postav…<br />
7. Kde knihy nejčastěji nakupujete?<br />
Mám ráda malá knihkupectví v malých<br />
městech. Před Vánoci jsme byli hrát ve<br />
Velehradě, kde je úžasná klášterní pro-<br />
dejna. Kromě různých produktů a mlsání<br />
tam mají i úžasné knížky. Nakoupila<br />
jsem je tam pro všechna moje vnoučata.<br />
Mám jich sedm, takže to byla pěkná<br />
hromada.<br />
8. Co děláte s knihami, které už<br />
nechcete?<br />
Některé přesouvám do knihovny<br />
v Divadle Kampa, kde si je návštěvníci<br />
mohou půjčit, něco rozdám, ale většinu<br />
knih si nechávám. U nás doma jsou<br />
knížky všude, včetně záchodu i koupelny.<br />
9. Proč je podle vás dobré číst knihy?<br />
Určitě to probouzí fantazii a vhled do<br />
jiných světů. Učí prožívat emoce a ponořit<br />
se do postav, se kterými můžeme<br />
souznít nebo se je naopak učit chápat.<br />
Pro mě byly knížky už od dětství<br />
dobrodružstvím, které jsem moc ráda<br />
prožívala. A ráda se k některým titulům<br />
vracím. Pak jsem překvapená, že příběh<br />
je úplně o něčem jiném, než jsem si<br />
myslela, když jsem ho četla poprvé.<br />
10. Jakého spisovatele byste si vybrala,<br />
aby napsal váš životní příběh?<br />
No, kdybych měla být upřímná, tak asi<br />
Tolstého. Protože to je mistr nad mistry<br />
a úžasný psycholog. Určitě bych díky<br />
němu mnohé pochopila. Ale protože už<br />
tady není, tak si ten svůj příběh dál budu<br />
psát sama. Uvidíme, jaká dobrodružství<br />
a emoce na mě ještě čekají.
50<br />
KŘÍŽOVKA<br />
ZÍSKEJTE JEDNU<br />
ZE 3 KNIH LES V DOMĚ<br />
Správné znění tajenky<br />
zašlete e-mailem na<br />
magazin@rosier.cz.<br />
Do předmětu napište<br />
Křížovka a nezapomeňte<br />
připsat adresu, na kterou<br />
zašleme případnou<br />
výhru.<br />
Na Instagramu<br />
@magazinknihkupec<br />
zveřejníme 30. dubna<br />
jména tří výherců, které<br />
budeme následně sami<br />
kontaktovat.
V jakém sportu si vedla královna<br />
Alžběta lépe než herec Daniel Craig?<br />
Čím Woody Allen pohostil ve svém<br />
bytě Václava Havla? A kdo daroval<br />
Margaret Thatcherové „bahňáka“?<br />
Spisovatel, překladatel<br />
a diplomat Michael Žantovský<br />
ve svém novém literárním díle<br />
s okouzlující nadsázkou a vtipem<br />
líčí „nesmazatelné zážitky“<br />
s významnými osobnostmi<br />
světového dění: od Václava Havla,<br />
George Bushe staršího, Françoise<br />
Mit terranda, Margaret Thatcherové<br />
a Michaila Gorbačova přes<br />
nizozemskou a britskou královnu<br />
a Rolling Stones až po papeže<br />
Jana Pavla II. a 14. tibetského<br />
dalajlámu. Díky autorovi čtenář<br />
prožije znovu, i když trochu jinak,<br />
převratné dějinné události konce<br />
dvacátého století – rozšíření<br />
Severo atlantické aliance, peripetie<br />
mírového procesu na Blízkém<br />
východě a vývoj Evropské unie<br />
k „čím dál užšímu svazku“. Navštíví<br />
skutečné hlavní město Spojených<br />
států Georgetown, nashvillskou<br />
Grand Ole Opry i olympijské<br />
hry v Londýně, zavítá mezi<br />
hollywoodské hvězdy velikosti<br />
Jacka Nicholsona, Sylvestera<br />
Stallona či Woodyho Harrelsona,<br />
a zúčastní se dokonce též<br />
jednoho ze zasedání tajemné<br />
organizace Bilderberg, kde se za<br />
našimi zády rozhoduje o osudu<br />
nás všech.