Myslenky o Nadeji

Myšlenky o Naději
2. Kapitola — Blahoslavenství
„Otevřel ústa a učil je: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“
Matouš 5,2.3]
Jako něco zvláštního a nového zasáhla tato slova žasnoucí zástup. Takové učení se
naprosto lišilo od všeho, co kdy slyšeli od kněží nebo rabínů. Nenalezli v něm nic, co by
lichotilo jejich pýše anebo živilo jejich ctižádostivé naděje. Avšak z tohoto nového Učitele
vyzařovala moc, která je podmaňovala. Moc Boží lásky se v jeho přítomnosti šířila jako
vůně z květiny. Jeho slova padala jako „déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující
zemi“ Žalm 72,6. Všichni podvědomě cítili, že je tím, kdo umí číst tajemství lidského nitra a
přesto k nim přistupuje s něhou a láskou. Otevřeli svá srdce a naslouchali mu. Duch svatý
jim odhalil něco z naučení, která potřebují znát lidé ve všech dobách. {MON 12.1}
Za dnů Kristových měli náboženští vůdcové lidu za to, že jsou duchovně bohatí.
Farizeova modlitba „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé...“ (Lukáš 18,11),
vyjadřovala pocity příslušníků jeho společenské vrstvy a do značné míry pocity celého
národa. V zástupu, který obklopoval Ježíše, bylo jen málo těch, kteří si uvědomovali svou
duchovní chudobu. Když se při zázračném rybolovu projevila Kristova božská moc, padl
Petr k nohám Spasitelovým a zvolal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“
Lukáš 5,8 I v zástupu shromážděném na hoře byli lidé, kteří v přítomnosti Kristovy čistoty
cítili, že jsou bídní, politováníhodní, chudí, slepí a nazí. (Zjevení 3,17) Toužili po Boží
milosti, která přináší spásu. (Titovi 2,11) V těchto lidech vzbudila Kristova pozdravná slova
naději; poznali, že jim patří Boží blahoslavenství. {MON 12.2}
Ježíš nabídl požehnání těm, kteří se domnívali, že jsou „bohatí, mají všecko a nic už
nepotřebují“ (Zjevení 3,17), ale oni se s opovržením odvrátili od daru milosti. Člověk, který
se cítí dokonalý, myslí si, že je dost dobrý, a je spokojený se svým stavem, netouží stát se
účastníkem 13Kristovy milosti a spravedlnosti. Pýcha si neuvědomuje žádné nedostatky a
tak uzavírá srdce před Kristem a nezměrným požehnáním, které přišel udělit. V srdci
pyšného člověka není pro Ježíše místo. Lidé bohatí a vznešení podle vlastního úsudku
neprosí s vírou ani nepřijímají Boží požehnání. Zdá se jim, že mají všeho dostatek, proto
odcházejí s prázdnou. Kristovy pomoci si váží jen ti, kdo si uvědomili, že se sami nemohou
spasit ani nemohou vykonat nějaký dobrý skutek ve své vlastní síle. To jsou ti chudí v
duchu, o nichž Kristus praví, že jsou blahoslavení. {MON 12.3}
Duch svatý člověka usvědčuje z hříchu, Kristus ho vede ku pokání a pak mu odpouští.
Lidé, kteří dovolili Duchu svatému, aby zapůsobil na jejich srdce, poznávají, že v nich není
nic dobrého. Zjišťují, že všechno, co kdy učinili, je poznamenáno sobectvím a hříchem.
Jako ubohý publikán stojí opodál, neodvažují se ani pozvednout oči k nebi a volají: „Bože,
slituj se nade mnou hříšným!“ Lukáš 18,13. A dostávají požehnání. Pro kajícníka existuje
odpuštění, neboť Kristus je „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ Jan 1,29. Zaslíbení
8