Koreny Vzpoury

Kořeny Vzpoury
1. Kapitola — Předpovědi konce světa
„Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou
na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou se všech stran.
Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi
nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ Lukáš 19,42-44. {VDV 14.1}
Ježíš se díval na Jeruzalém z vrcholu Olivové hory. Byl to krásný a uklidňující pohled. V
tento velikonoční čas přicházeli ze všech zemí do Jeruzaléma potomci Jákoba, aby oslavili
velký národní svátek. Uprostřed zahrad, vinic a zelených strání posetých stany poutníků se
zvedaly stupňovité pahorky, výstavné paláce a mohutné hradby hlavního města Izraele. Zdálo
se, jako by Siónská dcera ve své pýše říkala: „Sedím jako královna a nepoznám zármutek.“
Byla krásná a domnívala se, že je v bezpečí a že se těší přízni nebes jako kdysi před staletími,
kdy královský pěvec zpíval: „Krásně se vypíná k potěše celé země Siónská hora, … sídlo
velkého Krále.“ Žalm 48,3.
Úchvatný byl i pohled na budovu chrámu. Paprsky zapadajícího slunce dávaly vyniknout
bělostné nádheře mramorových zdí, v jejich záři se leskla zlatá brána, věže a cimbuří. Chrám,
chlouba židovského národa, tu stál jako „ztělesněná krása“. Který Izraelec by se na to mohl
dívat, aniž by nepocítil radost a obdiv. Ježíš však přemýšlel o něčem úplně jiném. „Když už
byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče.“ Lukáš 19,41. Uprostřed všeobecného
nadšení při triumfálním vjezdu, kdy lidé mávali palmovými ratolestmi a pahorky zněly
ozvěnou radostného „hosana“, když ho tisíce hlasů provolávaly za krále, naplnil Vykupitele
světa najednou nepochopitelný zármutek. On, Boží Syn, Zaslíbený Izraele, který svou mocí
zvítězil nad smrtí a povolal její zajatce z hrobu, nyní plakal. Jeho slzy, to nebyl jen obyčejný
zármutek, ale i velká, nepřekonatelná, smrtelná úzkost. {VDV 14.2}
Nenaříkal nad sebou, i když dobře věděl, co bude následovat. Před ním leželo Getsemane,
místo jeho nastávajícího smrtelného zápasu. V dohledu byla také Ovčí brána, kterou se po
staletí vodila obětní zvířata; ta se měla otevřít i pro něj, až bude „jako beránek vedený na
porážku“ Izajáš 53,7. Nedaleko odtud se vypínala Golgota, dějiště ukřižování. Ta cesta, na
kterou se už brzy vydá, bude hrůzně temná, až položí svůj život jako oběť za hřích. Nebyly
to však myšlenky na tyto události, které ho tak zarmoutily, zatímco lidé kolem něj se radovali.
Jeho nesobecké srdce nesevřela úzkostná předtucha vlastního nadlidského utrpení. Kristus
plakal nad tisíci odsouzenými v Jeruzalémě, plakal nad slepotou a zatvrzelostí lidí, kterým
přišel požehnat a které přišel zachránit. {VDV 14.3}
Kristův pohled do budoucnosti
Před Ježíšovým zrakem se promítlo období více než tisíce let, v němž Bůh prokazoval
vyvolenému lidu zvláštní přízeň a projevoval zvláštní péči. Stála tu hora Moria, na níž se dal
Izák, „syn zaslíbení“, bez odporu připoutat jako oběť k oltáři, a tak se stal symbolem oběti
Božího Syna. Zde byla Abrahamovi — „otci věřících“ — potvrzena smlouva požehnání,
6