Koreny Vzpoury

Kořeny Vzpoury
biblickou sobotu, a tak se pravda o sobotě dostala do širšího povědomí. Na ostrově Iona byla
založena škola, ze které vycházeli misionáři nejen do Skotska a Anglie, ale i do Německa,
Švýcarska a dokonce i do Itálie. {VDV 45.1}
Řím se však zaměřil na Británii a rozhodl se, že ji dostane pod svou vládu. V šestém století
se tam vypravili římští misionáři, aby obrátili pohanské Sasy. Zpupní barbaři je ochotně přijali
a misionářům se podařilo přimět tisíce Sasů k tomu, aby přijali římské náboženství. Během
svého působení se vyslanci Říma a obrácení Sasové setkávali s původními křesťany. Zjistili,
že se zásadně liší. Původní křesťané byli prostí a skromní, jejich povahy, učení a zvyky
odpovídaly Písmu, zatímco misionáři a jejich následovníci věřili pověrám, chovali se nadutě
a okázale. Římský vyslanec požadoval, aby původní křesťanské sbory uznaly svrchovanost
římského velekněze. Britové nevzrušeně odpověděli, že chtějí milovat všechny lidi, že však
papež není oprávněn vládnout nad církví a že mu mohou prokazovat jen takovou poddanost
jako každému jinému Kristovu následovníku. Řím se ještě několikrát pokusil přimět je k
poslušnosti. Tyto skromné křesťany překvapila zpupnost římských vyslanců — jejich
odpovědí však vždy bylo, že neznají jiného mistra než Krista. Nato papežství ukázalo svoji
pravou tvář. Římský legát prohlásil: „Nechcete-li přijmout bratry, kteří vám přinášejí pokoj,
setkáte se s nepřáteli, kteří vám přinesou válku. Nechcete-li se spojit s námi, abychom ukázali
Sasům cestu života, dostanete od nich smrtelnou ránu.“ (J. H. Merle D’Aubigné, Dějiny
reformace šestnáctého století, sv. 17, kap. 2) Nebyly to plané pohrůžky. Svědkové biblické
víry zakusili, co jsou to války, intriky a podvody, dokud nebyly sbory původních křesťanů v
Británii zničeny nebo donuceny podřídit se papežské moci. {VDV 46.1}
V zemích, kam nesahala moc Říma, žily po staletí skupiny křesťanů, které zůstaly téměř
nedotčeny papežskou zkažeností. Byly však obklopeny pohanstvím a v průběhu staletí je
ovlivnily pohanské bludy. Pokládali však stále Bibli za jediné pravidlo víry a zůstávali věrni
mnoha jejím zásadám. Věřili v neměnnost Božího zákona a světili sobotu podle čtvrtého
přikázání. Křesťanské sbory, které uchovávaly tuto víru a žily podle ní, působily ve střední
Africe a mezi Armény v Asii. {VDV 46.2}
Valdenští
Mezi těmi, kdo dokázali papežské moci vzdorovat nejrozhodněji, vynikli valdenští. Právě
v zemi, kde mělo papežství své hlavní sídlo, se projevil nejodhodlanější odpor proti jeho
bludům a zkaženosti. Po staletí si sbory v Piemontu udržely svou nezávislost. Nakonec však
přišla doba, kdy Řím trval na tom, že se musí podřídit. Po neúspěšných bojích proti římské
tyranii uznali vedoucí těchto sborů s nechutí nadvládu moci, které se zdánlivě podrobil celý
svět. Někteří z nich se však odmítli podřídit moci papežů nebo prelátů. Byli odhodláni zůstat
věrni Bohu a uchovat si ryzost a prostotu víry. Došlo k rozdělení. Ti, kdo se drželi prvotní
víry, se oddělili. Někteří z nich opustili rodné Alpy a vztyčili prapor pravdy v jiných zemích.
Jiní se uchýlili do odlehlých roklin a do skalních tvrzí v horách a tam svobodně uctívali
Boha. {VDV 46.3}
34