Koreny Vzpoury

Kořeny Vzpoury
Učení církve dovedlo lidi k tomu, že Boha i Ježíše Krista považovali za bytosti přísné,
zachmuřené a nepřístupné. Spasitel jim byl představen jako ten, kdo nemá s hříšným
člověkem soucit, a proto je třeba přímluv kněží a svatých. Lidé, jejichž mysl byla osvícena
Božím slovem, chtěli představit ostatním Pána Ježíše jako soucitného a milujícího Spasitele,
který s otevřenou náručí zve všechny lidi i s jejich břemenem hříchů, s jejich starostmi a
obavami. Snažili se odstranit překážky, které satan navršil těmto lidem do cesty, takže pak
nemohli vidět Boží sliby a jít přímo ke Kristu, aby mu vyznali své hříchy a získali tak
odpuštění a pokoj. {VDV 52.3}
Vliv evangelia
Valdenští misionáři nadšeně odhalovali zvídavým lidem vzácné pravdy evangelia.
Obezřetně rozšiřovali pečlivě opsané části Písma svatého. Jejich největší radostí bylo
poskytnout naději takovému hříšníku, který si uvědomoval svou hříšnost a který dosud znal
jen Boha pomsty, chystajícího se vykonat spravedlnost. S chvějícím se hlasem a se slzami v
očích, často na kolenou seznamovali své bližní s Božími sliby, v nichž je jediná naděje pro
hříšníka. Světlo pravdy tak pronikalo do zatemnělých myslí a odstraňovalo mraky sklíčenosti,
až Ježíš Kristus — Slunce spravedlnosti — zazářilo v jejich srdcích a přineslo na svých
paprscích uzdravení. Často museli některou část Písma předčítat několikrát, protože si ji
posluchač přál slyšet opakovaně, jako by se chtěl ujistit, že slyšel správně. Zvlášť často si
posluchači přáli znovu slyšet slova: „Krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého
hříchu.“ 1. Janův 1,7. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,
aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Jan 3,14.15. {VDV 52.4}
Mnozí lidé se nedali oklamat tvrzením Říma. Chápali, jak marné jsou přímluvy lidí nebo
andělů za hříšníka. Když se seznámili s „pravým světlem“, radostně volali: „Kristus je mým
knězem, jeho krev je mou obětí, jeho oltář je mou zpovědnicí.“ Spolehli se plně na zásluhy
Pána Ježíše a opakovali si slova: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu.“ Židům 11,6.
„Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ Skutky
4,12. {VDV 53.1}
Některým ztrápeným lidem se ujištění o lásce Spasitele zdálo příliš krásné, než aby mu
mohli věřit. Přineslo jim však velkou úlevu, zalila je taková „záplava světla“, že si připadali
jako v nebi. S důvěrou se chopili Kristovy ruky, jejich nohy stanuly na „Skále věků“. Ztratili
strach ze smrti — byli ochotní jít do vězení nebo na hranici, kdyby tím mohli vzdát úctu
svému Vykupiteli. {VDV 53.2}
Na tajných místech valdenští misionáři přednášeli a četli Boží slovo, někdy jen jednomu
člověku, jindy malé skupince lidí, kteří toužili po světle a pravdě. Mnohdy takovým způsobem
trávili celé noci. Úžas a obdiv posluchačů byl často tak velký, že hlasatelé Boží milosti museli
přerušit čtení, aby posluchači mohli plně pochopit zvěst o spasení. Zněla i slova jako: „Přijme
Bůh opravdu mou oběť? Usměje se na mne? Odpustí mi?“ Jako odpověď mohli slyšet slova
40